Rubrika: Články

S hojnějším sloužením tradiční mše svaté na našem území se čím dál více setkáváme s tím, že celebrant nečte epištolu a evangelium latinsky, jak jsou uvedeny v misálu, ale na místo toho v národním jazyce (češtině) z nějakého jiného zdroje (Schallerův překlad misálu, lekcionář k Novus ordo, některé vydání Písma svatého, …). Tato praxe se objevuje jak u kněží příslušejících k některým společnostem sloužícím výhradně tradiční mši sv. (u nás zejm. FSSPX a FSSP), tak u kněží z Novus ordo struktur, diecézních i řádových.

V následujících řádcích se pokusíme vysvětlit, proč je tato praxe v našich poměrech nevhodná a kněží by se jí měli vyhýbat. Začneme nejdříve obecně, poté se zaměříme na konkrétní a i zcela praktické aspekty. Nebudeme však opakovat důvody pro latinský liturgický jazyk jako takový. Na to téma již bylo napsáno mnoho a předpokládáme, že čtenář těchto řádků je v této souvislosti dostatečně poučen, a zároveň obeznámen s neblahou historií, jakou oficiální katolická liturgie prodělala v druhé polovině 20. století. Článek tedy není určen pro někoho, kdo v Novus ordo nebo obecně ve mši sv. sloužené v národních jazycích nevidí problém a tradiční latinská mše sv. je pro něj jen alternativním a rovnocenným vyjádřením téhož.

NORMÁLNÍ PRAXE

Normální je mši sv. římského ritu číst tak, jak je uvedena v římském misálu, tedy latinsky. Pokud Církev někdy za nějakých okolností dovolila číst čtení v národních jazycích, jednalo se o uchýlení od běžné praxe, výjimku na základě udělené dispense nebo privilegia.

Takováto výjimka je sama o sobě nežádoucí a připuštěna bývá pouze za předpokladu, že dobro, které z ní vznikne (nebo se doufá, že vznikne), převáží nad nedokonalostí, kterou inherentně obsahuje. Jelikož jednotný liturgický jazyk římského ritu je velikým dobrem, které bylo Církví důrazně hájeno (zejména proti útokům ze stran protestantů a dalších heretiků), nestačí pro jeho narušení důvody nepatrné (např. osobní vkus té které osoby nebo skupiny osob), ale musí se jednat o důvody skutečně vážné, za jaké třeba pokládat např. získání pohanských národů pro katolickou víru či zamezení rodícího se schismatu.[1]

V tomto duchu r. 1080 odpovídá papež sv. Řehoř VII. knížeti Vratislavovi na jeho žádost o povolení bohoslužeb ve slovanském jazyce, když ho vyzývá, aby „ke cti všemohoucího Boha této opovážlivé pošetilosti všemi silami odporoval“, a zároveň vysvětluje, že ve Vratislavově zemi „je už křesťanství dostatečně upevněno, než aby tam Církev musela trpět, co se příčí jejím kánonům a co je ochotna připouštět vždy tak dlouho, pokud je to kde při slabých počátcích křesťanské víry účelno“.

NÁRODNÍ JAZYKY V LATINSKÉ LITURGII V ČESKOSLOVENSKU

V českých zemích byly již v druhé polovině 19. století mezi liberálními katolíky patrné tendence k oddělení se od Říma a založení národní církve.[2] „Jen národní církev má budoucnost. Duchovenstvo chceme národní. Celibát, věc nepřirozená, budiž zrušen. Na místo církevní latiny budiž zaveden při bohoslužbách národní jazyk.“ Tak píší katolíci 3. ledna 1870 svému biskupu v tzv. Vodňanské resoluci.[3]

Po vzniku Československa a založení Církve československé (nazývající se od r. 1971 Církví československou husitskou), žádali českoslovenští biskupové Svatý stolec o ústupky ve věci užívání latinského jazyka při udělování svátostí a konání bohoslužeb. Této žádosti bylo částečně vyhověno za pontifikátu Benedikta XV. dekretem Kongregace ritů z 21. května 1920. Jím bylo na území Československa mimo jiné povoleno, aby ve zpívané mši sv. byly epištola a evangelium zpívány dvakrát – nejdříve latinsky, a poté v národním jazyce, a to i tehdy, nenásleduje-li kázání.[4]

V 60. letech po II. vatikánském koncilu se přistoupilo k úpravám tradiční mše sv. včetně rozsáhlé aplikace národních jazyků. Provizorně bylo pro mešní liturgii schváleno užívání textu Schallerova misálu, nejrozšířenějšího českého překladu Římského misálu, než by byl zpracován překlad nový, oficiální. K tomu však již nedošlo, neboť vydáním Misálu Pavla VI. a zavedením Novus ordo byla tradičnímu římskému ritu i s jeho výběrem liturgických čtení zasazena, jak se tenkrát zdálo, definitivní rána.

Od dekretu z r. 1920 již uplynulo celé století, a tak, aniž bychom tehdejším biskupům a Svatému stolci upírali upřímnou snahu a ctnostné úmysly, můžeme celkem jasně zhodnotit, kam podobný přístup nakonec vedl nejen u nás, ale v celé Církvi – ke konstituci Sacrosanctum concilium, potlačení tradičního římského ritu, zavedení Novus ordo, klaunským, rockovým, dětským a dalším mším, ministrantkám, laickým udělovatelům sv. přijímání atd. – jednoduše k degradaci a profanaci liturgie.

Netvrdíme samozřejmě, že všechny tyto pohromy vyplývají přímo z požadavku na zavádění národních jazyků. Vyrůstají však ze společného kořene chybně pojaté, a následně silně prosazované tzv. „aktivní účasti věřících“ a snahy o tzv. „větší srozumitelnost“ liturgie.[5] S ohledem zpět se tak jako prozíravější jeví jednání papežů předchozích, kteří trvali na striktním dodržování církevní latiny, jakožto posvátného dědictví a hrázi proti bludům.[6]

SOUČASNÁ LEGISLATIVA

V motu proprio Summorum Pontificum Benedikta XVI. z r. 2007 se uvádí, že ve mši sv. mohou být čtení přednášena i v národním jazyce, užije-li se textů vydaných se souhlasem Apoštolské stolice. Na toto dovolení se zřejmě odvolávají ti kněží, kteří tak dnes běžně postupují.[7] O důvodech dovolení se v dokumentu nemluví. Vzhledem k paradigmatu, v jakém byl publikován (řádná forma vs. mimořádná forma), je odvolávání se na něj celkově problematické.

Instrukce Universae Ecclesiae z r. 2011 upřesňuje, že úplně vynechat latinská čtení a číst pouze v národních jazycích je povoleno jen ve čtených mších. Při zpívaných mších musí případnému přednesu v národním jazyce předcházet verze latinská. Přesto se tu a tam u nás i v zahraničí setkáváme s tím, že celebrant ve zpívané mši latinskou verzi zcela vynechá. Takový postup je však nelegální i z pohledu dnešních, dosti volných předpisů.

7 DŮVODŮ PROTI ČTENÍM V NÁRODNÍCH JAZYCÍCH

1. NIKDO TO NECHCE

Hájí-li se něčím odklon od ideálu či dokonce předpisů v liturgii, pak tzv. „pastoračními důvody“, ať už znamenají cokoliv. Mohli bychom to shrnout zlidovělým spojením „lidi to chtěj“ s nevyřčeným dodatkem, „tak jim to dáme, aby nebrblali“.

Vynechejme úplně diskusi o tom, byl-li by takovýto postup vhodný, i kdyby premisa „lidi to chtěj“ byla splněna. Ve věci čtení v češtině dnes totiž splněna není.

Nelze samozřejmě zcela vyloučit, že se tu a tam najdou někteří věřící, kteří čtení v národních jazycích požadují. Rozhodně však netvoří významnou nebo dokonce majoritní skupinu. Mezi účastníky tradiční mše sv. budeme těžko hledat osoby, které by latina obtěžovala. Komu dnes latina vadí, nechodí na tradiční mši svatou. Naopak existuje nemalá skupina osob, kterým jsou čtení v národních jazycích protivná.[8] Pak už zbývají jen ti, kterým je lhostejné, čte-li se latinsky nebo jinak.

Ve skutečnosti čtení v národních jazycích nechtějí věřící, ale spíše kněží, kteří následně věřícím „pro jejich dobro“ nutí něco, co se nesrovnává s duchem Církve a římské liturgie. Nápadně to připomíná postup tzv. liturgické obnovy ve 20. století, jejímž vyvrcholením bylo zavedení Novus ordo, kdy se postupně s odvoláváním na pastorační důvody, potřeby a žádosti věřících zavádělo něco, co upřímně věřící katolíci (na rozdíl od liberálů) nikdy nežádali.

Dochází až k absurdním situacím: Jeden kněz sloužil mši sv. za účasti dalších dvou lidí. Vzhledem k přítomnosti věřících se rozhodl číst čtení a evangelium v němčině. Po mši sv. shledal, že knížky, které věřící drží v rukou a z kterých si četli při mši sv., jsou příruční verze jednojazyčného latinského misálu. Jiný kněz při tradičně-katolické akci odmítl vyhovět žádosti věřících číst lekce latinsky, přestože se mezi účastníky nenacházel ani jediný, který by čtení v češtině hodnotil kladně.

2. PŘEKLAD PRO OSOBNÍ POTŘEBU NENÍ OBTÍŽNÉ SI OPATŘIT

Přednášení některých částí liturgie včetně čtení z Písma sv. v jazyku věřícím srozumitelnému se snad dalo obhajovat v dobách, kdy většina posluchačů byla negramotná, knihy byly drahé a nedostupné apod. Dnes nic takového neplatí.

Číst umí prakticky každý. Kdo jen trochu chce, může si překlad biblických, a dokonce i ostatních liturgických textů snadno opatřit. Překlad celého misálu a i Písma sv. s katolickými poznámkami může mít u sebe 24h denně každý, kdo disponuje jen trochu novějším mobilním telefonem nebo přístupem k internetu. Není obtížné opatřit si i knižní vydání.

Záleží-li knězi nějak zásadně na tom, aby každý věřící měl překlad při ruce, není v dobách PC, tiskáren, kopírek a internetu problém ho za nedlouhou dobu opatřit, namnožit a rozdat.  To by snad mohlo být vhodným řešením i při sloužení tradiční mše sv. ve farnostech, kde se ještě donedávna užívalo Novus ordo a celebrant se obává, že by zbytečně odrazoval věřící, mezi nimiž je dosud vůči latině značný odpor.

3. ČTENÍ Z PÍSMA SV. BEZ VÝKLADU JE NEBEZPEČNÉ

Pouhé čtení z Písma sv. je věřícím často nikoliv k užitku, ale ke škodě, jak sdostatek dokazují dějiny Církve a její předpisy ohledně vydávání jeho překladů. Ne nadarmo v nich Církev požaduje přidání vysvětlivek, které však chybí, čte-li se ve mši svaté. Argumenty, pro které Církev zakazuje vydávání překladů bez katolických poznámek, se tedy plně uplatňují i zde.

Pokud po čteních následuje kázání, které úryvky vysvětluje, není důvod (mimo malichernosti drobné časové úspory) číst česky přímo ve mši svaté. Může se tak učinit na začátku kázání. Je to i vhodnější vzhledem k snadnějšímu navázání myšlenek.

Představa, že prostým čtením Písma sv. bez náležitého výkladu se věřící nějak poučují, je mylná a zavání protestantismem. Tato zásada se silně uplatňuje ve strukturách Novus ordo, a nelze se proto divit, že kněží takto vychovaní, ji v sobě při vší dobré vůli mají stále zakořeněnou.

4. MŠE SVATÁ NESLOUŽÍ K POUČENÍ VĚŘÍCÍCH

Celá nejsvětější oběť mše svaté je Boho-službou, a vede tedy primárně k uctění Pána Boha, následně k posvěcení věřících, nikoliv k jejich poučení. K tomu jsou vhodnější katecheze, kázání, přednášky apod.

Proto i ty části mše sv., které v sobě jistý poučný prvek obsahují, jsou přesto primárně zaměřeny k bohopoctě. Je to patrné i z postoje kněze (případně podjáhna či jáhna), který nečte epištolu a evangelium obrácen směrem k shromáždění věřících. Po přečtení evangelia navíc říká „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“, tedy „slovy evangelia ať jsou zahlazena naše provinění“, nikoliv „slovy evangelia ať jsme poučeni“ nebo něco podobného. [9] Proto nejen při ostatních částech mešní liturgie, ale také při čteních odpovídá lépe jejich účelu užití posvátného liturgického jazyka.

Jsou-li prostým čtením epištoly a evangelia v národním jazyce věřící zvlášť poučováni, proč ne také čtením ostatních liturgických textů (stupňových modliteb, kolekt, sekvencí atd.)? Je nasnadě, že odsud je již jen krok ke kompletnímu čtení mše sv. (alespoň mše katechumenů) v národních jazycích. Liturgický debakl 2. poloviny 20. století to jasně dokázal i empiricky.

5. ZVUKOVÁ NESROZUMITELNOST A Z NÍ PLYNOUCÍ LITURGICKÉ EXCESY

Nezřídka se stává (v závislosti na umístění oltáře a jeho vzdálenosti od věřících), že knězi, který čte u oltáře epištolu a evangelium v národním jazyce, nemůže věřící ani rozumět nebo jen stěží. Užití národní řeči pak samozřejmě postrádá jakýkoliv smysl.

Někteří kněží si výše uvedený problém uvědomují, ale namísto toho, aby na čtení v národním jazyku rezignovali, vyhánějí čerta ďáblem a implementují svévolně do mešní liturgie vlastní postupy. Například se při čtení epištoly i evangelia otočí k oltáři zády a předčítají hlasitě čelem k lidu. Další od oltáře úplně odcházejí a čtou na jiném místě, např. u ambonu. Konečně jsou i tací, kteří vezmou do ruky mikrofon nebo ho připevní k oltáři.

Společně s tím se lze setkat také s jakousi novusordizací tradiční liturgie, kdy kněz nečte česky jen vlastní text epištoly a evangelia, ale i titul (např. „Čtení z listu sv. apoštola Pavla k Římanům.“). Vrchol zmatku nastává, začne-li kněz v češtině slovy „Pán s vámi!“ i dialog s ministrantem před evangeliem. Zmatení ministranti a věřící často neví, jak mají reagovat. Pravidelní návštěvníci Novus ordo by jistě sborově odpověděli „I s tebou!“. Mezi účastníky tradiční liturgie se vměšují ještě odpovědi „I s duchem tvým!“, někteří nehledě na jazyk, kterým začal celebrant, odpovídají prostě a správně „Et cum spiritu tuo!“.[10]

Výše popsané odchylky od liturgických předpisů ilustrují, k čemu užívání národního jazyka svádí – improvizaci až svévoli. Kdybychom nebyli poučeni zkušeností posledních desetiletí, měli bychom alespoň výmluvu, že jsme to nevěděli dopředu.

6. ABSENCE VHODNÉHO OFICIÁLNÍHO PŘEKLADU

Jak bylo řečeno výše, neexistuje český oficiální liturgický překlad všech čtení, která tradiční římský misál obsahuje. Tento problém následně různí kněží řeší různými způsoby, a naskýtá se tak další příležitost k improvizacím a zlořádům.

Někteří se pokoušejí odpovídající čtení nalézt v lekcionářích určených k Novus ordo. To se ne vždy podaří. Když ano, pořád se nejedná o překlad latinského textu, který se nachází v římském misálu, a jeho kvalita je navíc dosti diskutabilní (zmiňme notoricky známé latinské „pro multis“, znamenající „za mnohé“, a český překlad „za všechny“).

Jiní sahají po některém starším vydání překladu římského misálu pro lid. Na výběr jsou v zásadě 3 varianty: překlad Schallerův, Střížův nebo Švédův. Jak jsme uvedli výše, k liturgickému užívání z nich byl svého času provizorně schválen překlad Schallerův, který je však dnes z jazykového hlediska dosti zastaralý a mnohým lidem při předčítání až nesrozumitelný. Aby tento nedostatek napravili, snaží se někteří kreativci Schallerův překlad na svou pěst (někdy i „v přímém přenosu“) upravovat do dnešnímu člověku srozumitelnější češtiny.

Pomineme-li varianty vlastnoručně sestavených překladů vytištěných doma v tiskárně, zbývá pak ještě možnost čtení z některého vydání Písma svatého. Nastávají však také problémy. Čtení v misálu nebývají vždy vybírána jako úryvky souvislé, ale obsahují pasáže nacházející se na různých místech, případně vynechávající některý verš. Liturgická čtení obsahují navíc ještě úvodní slova („In illo tempore…“, „In diebus illis…“, „Fratres…“, atd.), která v Písmu svatém na daném místě nenalezneme a na která v liturgii teprve vlastní biblický text navazuje. Moderní překlady Písma sv. pořizované z řeckého textu a nikoliv z Vulgaty navíc neodpovídají textu Římského misálu. Poslední české překlady z Vulgaty pak trpí stejnou vadou jako Schallerův překlad, totiž jazykovou zastaralostí.[11]

7. STŘÍDÁNÍ LATINY S NÁRODNÍM JAZYKEM JE NEESTETICKÉ

Katolická mše sv. je též mistrně sestaveným uměleckým dílem. Její ladnost a plynulost je násilnou implementací zcela cizorodého prvku poškozena. Přechod z latiny do češtiny a zpět v rámci jedné liturgické akce „bije do uší“, vytrhuje kněze i věřící z usebrání a působí jako „pěst na oko“. Celkový estetický dojem je tak bez vážného důvodu narušen.

Podobně neesteticky, i když v jiném smyslu, působí i potřeba dalších knih na oltáři nebo v jeho blízkosti, z kterých kněz čtení v národních jazycích předčítá. U menších oltářů na ně nebývá dosti místa, ministrant má problém s jejich přenášením spolu s misálem, kněží je často pokládají přímo na oltářní plátna, kam ale rozhodně nepatří.

ZÁVĚR

Nechceme nijak tvrdit, že by za čteními v národních jazycích byla vždy zlá vůle. V drtivé většině kněží jistě jednají z upřímné snahy o dobro jim svěřených duší, spíše než z vlastní libůstky.

Účelem dosud řečeného je dát podnět k novému promyšlení celé záležitosti, abychom z pouhé setrvačnosti neopakovali chyby minulosti. Tradiční mše svatá je dosud záležitostí minoritní a na většině míst obrazně řečeno povstává z trosek. Snažíme-li se na těchto troskách opět vystavět krásnou stavbu, byla by zbytečná škoda obnovovat i ošklivé nánosy, které se na ni nabalovaly těsně před tím, než byla zbořena.

Pavel Augustin

[1] I po Tridentském koncilu Církev tu a tam z misijních důvodů užívání národních jazyků při mši sv. v omezené míře dovolovala nebo alespoň trpěla.

[2] Jednalo se zároveň o otázku politickou, totiž odpor vůči Rakousku. Na církevním poli to bylo provázeno opozicí vůči Syllabu Pia IX. a zejm. vůči chystanému projednávání papežské neomylnosti na 1. vatikánském koncilu. Byly to právě čeští biskupové, kteří na koncilu tvořili jádro opozice. Nestavěli se ani tak proti věroučné podstatě věty, ale obávali se společenských následků, které by deklarace dogmatu o neomylnosti mohla způsobit.

[3] Viz Josef Kubalík: Papežská neomylnost a její ohlasy v zemích slovanských, zvláště českých, 1947, str. 135.

[4] Celý text dekretu lze nalézt v ČKD, r. 1920, číslo 5+6, str. 174–176.

[5] Anglicky mluvícím čtenářům s hlubším zájmem o toto téma doporučujeme téměř 100dílnou sérii s názvem Dialogue Mass vycházející na stránkách www.traditioninaction.com. Autor Dr. Carol Byrne v ní vyčerpávajícím způsobem popisuje historii tzv. Liturgického hnutí, nezdravé principy, na kterých stálo, a zásadní vliv, jaký mělo (ideově i personálně) již od pontifikátu sv. Pia X. (1903–1914) při tvorbě oficiálních církevních dokumentů týkajících se katolické liturgie.

[6] Ještě v r. 1851, a poté znovu r. 1857 Svatý stolec výslovně zakázal i distribuci překladů římského misálu, byť by měly sloužit laikům k účasti na liturgii. Tento postoj se změnil v r. 1877, kdy bylo pořizování překladů misálu a jejich užívání laiky povoleno za dohledu místních biskupů.

[7] Jiní by se možná hájili též zavedeným zvykem.

[8] Ve větších městech navíc bohoslužby často navštěvují i cizinci, pro které je daný národní jazyk často úplně nesrozumitelný.

[9] Pro přesnost je třeba dodat, že ačkoliv i při asistované mši sv. bývá běžnou praxí zpívat evangelium směrem k severu, tedy kolmo k pohledu věřících v lavicích, Ritus celebrandi Missam praví, že evangelní průvod jde „ad locum Evangelii contra Altare versus populum“, tedy „na místo evangelní proti oltáři čelem k lidu“. Podobně se evangelium čelem k lidu, i když ne na epištolní straně, čte v byzantském ritu. Že tento postoj však nevyjadřuje primárně poučování věřících, nýbrž spíše posvěcování, je patrné z toho, co celebrant po přečtení a políbení knihy říká, totiž „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“.

[10] Rozhodne-li se kněz číst epištolu a evangelium v národním jazyce, týká se to jen vlastního textu. Vše ostatní („Lectio epistolae/libri…“, „Deo gratias!“, „Dominus vobiscum!“, „Et cum spiritu tuo!“, „Sequentia/Initium sancti Evangelii secundum…“, „Gloria tibi Domine!“, „Laus tibi Christe!“, „Per evangelica dicta…“) má být pronášeno i nadále latinsky.

[11] M. Schaller sám při sestavování překladu Římského misálu tyto překlady (zejm. Sýkorův pro Nový zákon) přebíral.