1. Jako celá přirozenost lidská v Kristu je hodna božské úcty, tak dlužno ji vzdávati každé její části. Důvod pro obojí úctu je týž. Celému člověčenství se klaníme, poněvadž je podstatně spojeno s božstvím; jednotlivé části člověčenství jsou spojeny s božstvím zrovna tak, i zasluhují téže úcty. Tak mrtvola Kristova v hrobě, krev prolitá, patero ran, hlava trním korunovaná byly a jsou dosud předmětem úcty latreutické.
V posledních stoletích nad jiné rozšířila se úcta k božskému Srdci Páně. Přirozenost Kristova je celistvý předmět úcty; jednotlivé části jeho člověčenství jsou částečné předměty úcty. Důvod neboli předmět formálný je týž: jsou spojeny s božstvím. Proč však vzdáváme některým částem člověčenství zvláštní úctu, když všecky jsou božské? Odpověď je na bíledni, poněvadž některé zvláštním způsobem navádějí nás k poznání a lásce Krista.
Člověčenství Kristovo není jen předmětem úcty, nýbrž také předmětem, jenž ukazuje, jaká a jak úcty hodna je osoba Kristova. Nic nemůže, vykládá sv. Tomáš, tak vzbuditi lásku a zbožnost, jako Bůh a věci božské. Ale zde na zemi Boha nevidíme. Zde potřebujeme nejen světla ze zjevení, abychom jej řádně ctili, nýbrž i něčeho smyslového, co by naši lásku a zbožnost budilo. Touto pomůckou je lidská přirozenost Kristova. Bůh se vtělil nejen proto, aby nám zjevil tajemství Boží, nýbrž i proto, aby nám je názorně před oči postavil. Sem náležejí tak řečená tajemství života Páně, jako jeho narození, utrpení, zmrtvýchvstání, v nichž podivuhodně zjevuje se láska, milosrdenství, spravedlnost, sláva a jiné vlastnosti Boží. Proto jsou od počátku církve předmětem úcty. Důvod, proč tyto události ze života zvlášť uctíváme, je, že obsahují zvláštní projevy (manifestace) Slova. Narození Slova obsahuje zajisté něco zvláštního, co v jiných chvílích života Páně se tak nejeví, na př. znamená zvlášť objevení se Boha na zemi v těle. Celistvý předmět úcty je tu zrozený Kristus, důvod úcty (předmět formálný) je jeho božství, předmět zvláštní pak narození jakožto zvláštní zjev, v němž se Slovo ukazuje, manifestuje. Tak poznáváme zajisté Krista dokonaleji a povzbuzováni jsme různými účinnými důvody k jeho lásce. — Zrovna tak některé části lidské přirozenosti Kristovy jsou s to, aby nás přivedly k lepšímu poznání a vroucnější lásce Bohočlověka. Hlava trním korunovaná, ruka probodnutá, bok kopím otevřený, oslavené rány mnoho nám vypravují a ještě mocněji svaté city probouzejí. Proto ctíme je zvlášť. Vynikající místo zaujímá tu zajisté nejsv. Srdce Páně.
2. Srdce Páně bylo vždy ctěno. Vždy uctívali je zbožní lidé jako místo zvláštní svatosti a lásky. Svatý Augustin se o něm zmiňuje, úryvky z toho, co o něm psal sv. Bernard a Bonaventura, čtou se v kněžských hodinkách, sv. František Saleský zvlášť je ctil.
Ale původ nynější úcty božského Srdce Páně Ježíšova dlužno hledati v soukromých zjeveních, daných sv. Marketě Marii Alacoque (r. 1690), řeholnici řádu Navštíveni Panny Marie v burgundském městě Paray-le-Monial ve Francii. Roku 1675 v oktávě svátku Božího Těla modlila se řečená jeptiška před nejsv. Svátostí, zakoušejíc převeliké útěchy nebeské. Žádala si, aby mohla Kristu za tolik milostí nějak se odvděčiti. Spasitel ukázav jí Srdce své, líčil ji nesmírnou jeho lásku k lidem a stěžoval si na jejich chladnost, ano i nevděčnost a potupy. Poté ji vyzval, aby se postarala, by pátek po oktávě Božího Těla byl zasvěcen zvlášť Srdci jeho; úctou tou má mu býti zadost učiněno za urážky v nejsv. Svátosti mu učiněné, a to zvláště přijímáním na usmířenou. Všem, kdo tak činiti budou, slíbil hojné milosti ze Srdce svého. Též odporučil úctu obrazu božského Srdce, slibuje za ni hojné dary nebeské. Sv. Markéta měla se takového úkolu za neschopnu, ale věrně snažila se všemi silami u řeholnic a jiných osob, s kterými se stýkala, aby je pohnula ke zvláštní úctě Srdce Páně, jak Spasitel si ji přál. Úcta ta narazila na mnohé překážky, zvláště jansenisté byli zapřisáhlými jejími nepřáteli, bojujíce proti ní všemi prostředky, i lživými a pomlouvačnými; avšak šířila se ustavičně. Po mnohých jednáních a šetřeních byla Římem 26. ledna 1765 na prosbu biskupů polských a některých jiných žadatelů povolena mše s hodinkami ke cti Srdce Páně. Dne 23. srpna 1856 byl Piem IX. svátek Srdce Páně ustanoven pro celou církev. Lev XIII. zasvětil r. 1900 Srdci Páně všechen okršlek zemský.
3. Jaký jest bohovědný základ této úcty? Snad soukromá ona zjevení? Nikoliv ! Ta byla jen prostředkem, jichž prozřetelnost Boží užila, aby na Srdce Páně upozornila. Církev nebéře soukromé zjevení za důvod k veřejné úctě. Důvod k takové úctě je vždy věroučný a mravoučný, t. j. musí vyplývati z kat. víry a odpovídati mravům církve. Bohovědný základ této úcty je týž, jako při všech svátcích a tajemstvích Páně: Předmětem úcty je celý Kristus, důvodem k ni božství jeho.
Než proč je ctěn zvláště ve svém božském Srdci? To si nyní vyložíme.
Bližším předmětem této úcty, t. j. předmětem, na který úcta se nejprve, bezprostředně a přímo vztahuje, je tělesné Srdce Páně, hypostasně se Slovem spojené, duší oživené. Této úcty bylo by schopno též mrtvé Srdce Pána Ježíše, když byl v hrobě, neboť i ono bylo s božstvím spojené. Ale v úctě naší uctíváme Srdce Páně živé, jež měl na zemi a má nyní v nebi. Někdy se béře slovo srdce obrazně pro lásku na př. „máš mé srdce“ znamená „máš mou lásku“. V úctě, o které je řeč, uctiváme skutečné Srdce Ježíšovo. To jde jasně z následujících důvodů.
Pán ježíš ukázal sv. Marketě své tělesné Srdce a o něm si přál, aby bylo ctěno. Polští biskupové žádajíce roku 1765 za schválení této úcty, praví výslovně, že nemíní srdce ve smyslu obrazném, nýbrž přirozeném jakožto nejvznešenější část těla Kristova. Kongregace schválila úctu, jak všude tenkráte se konala; ale tenkráte bylo všude ctěno tělesné Srdce Páně. Jansenisté vyčítali, že v úctě té uctivá se Srdce Páně oddělené od božství, kterážto pomluva byla od Pia VI. ovšem odmítnuta a zavržena, ukazuje však jasně, že jde o skutečné Srdce Ježíšovo. Při hodinkách na svátek Srdce Páně je řeč o Srdci kopím probodeném, o krvi a vodě, jež z něho vytékaly, Čímž pouze obrazné pojímání je vyloučeno. V listě, v kterém Pius IX. vyslovuje blahořečení sv. Markety, je řeč o lásce, kterou v nás probodené a krvácejicí Srdce Páně budí. Ostatně obraz: srdce znak lásky, při čemž srdce je zase jen obraz (nic skutečného), je nesmysl a nemožnost.
Bezprostředním předmětem, k němuž naše úcta se odnáší, je tedy tělesné Srdce Páně, s božstvím spojené a živé. Však otázka prve již nahozená, se vrací: Proč právě srdce? Jen proto, že je důležitým údem těla Páně? Zajisté nikoliv. Pravili jsme, že uctíváme některé části člověčenství Kristova zvlášť, poněvadž nám zvlášť něco božského zjevují, co v nás opět zvlášť probouzí lásku božskou. Tak jest i u Srdce Páně. Ctíme tělesné Srdce Páně, ale ctíme je jako odznak nekonečné lásky Kristovy, od lidí pohrdané a potupované. Důvody. Tak o svém Srdci mluvil Spasitel k sv. Marketě, totiž o jeho lásce k lidem a o urážkách jemu od lidí činěných. Žadatelé za schválení úcty vytkli právě tyto dvě okolnosti řkouce, že v této úctě má Srdce Páně býti ctěno jako plné lásky k lidem a jako od lidí uráženě. Plus VI. v listě ze dne 29. června 1781 k Scipiovi de Riccis píše, že v obraze Srdce ctíme nesmírnou lásku Spasitelovu k nám. Podobně čte se v hodinkách na svátek Srdce Páně.
Nyní máme úplný předmět (bližší) této úcty. Jest jím: Tělesné Srdce Páně jako odznak lásky Ježíšovy. Někteří udávají jej takto: Láska Ježíšova v tělesném Srdci Páně zobrazená (představená). Dle tohoto výměru láska je předmět hlavní, tělesné Srdce předmět druhotný (podřízený) této úcty. V této úctě neběží hlavně o to, aby část lidské přirozenosti Kristovy byla uctěna, nýbrž aby skrze ni uctěna byla láska Kristova k nám. Můžeme říci také takto: Tělesné Srdce Páně je předmět úcty (předmět materialný), láska, kterou nám zjevuje, je zřetel, s kterým se na ně díváme (předmět formálný). A cíl této úcty? Probouzeti skrze ni lásku ke Kristu a činiti mu zadost za urážky; toto odprošování a usmiřování není ovšem leč zvláštní projev lásky k Spasiteli.
Ještě lze se tázati, proč jako obraz lásky Páně k nám zvoleno je právě Srdce Ježíšovo. Odpověď je na bíledni. Na celém světě je srdce obrazem lásky. I Písmo dí: Dej mi, synu můj, srdce své (Přísl. 23, 26); smysl slov je: Dej mi lásku svou, miluj mne. Všeobecný zvyk, míti srdce za odznak lásky, má skutečný základ. Všecka mocnější hnutí vnitřní ozývají se v srdci, stupňujíce nebo uvolňujíce jeho tlukot. Proto má je lid za sídlo citů, jako lásky, hněvu, nenávisti a p. Nechť věda jmenuje jako jich ústředí jiné orgány, ve všeobecném mínění lidstva je jím srdce. Co má platnost o citech přirozených, přenáší se právem na hnutí nadpřirozené. V životopisech svatých čteme nejednou, že si ochlazovali prsa pro žár, který v nich láska Boží probudila. Při tom zvlněno bylo hlavně jich srdce. Proto klademe přirozený a nadpřirozený citový život Kristův, jemuž co do dokonalosti nebylo a nebude podobného, do jeho Srdce. Proto žádné srdce světa není tou měrou obrazem svaté lásky k Bohu a lidem, jako Srdce Ježíšovo. Sám Spasitel dí: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem (Mat, 11, 29), kterážto slova lze vzíti za všecky ctnosti vůbec.
Právem psali řečení polští biskupové: „Není tělesné a viditelné věci, již by bylo lze předložiti věřícím k uctívání důstojněji a prospěšněji a spravedlivěji, nežli nade vše líbezné a trpící Srdce. Není věci, jež by obsahovala a představovala vznešenější tajemství, žádná, jejíž pohled a vnímání je s to, aby vzbudila v srdcích věřících světější pocity. Žádná, jež lépe vyjadřuje nesmírnou lásku Ježíše Krista, Pána našeho, očím tělesným i duchu. Žádná, jež vhodněji vyvolává v naši mysli památku na všechna dobrodiní přemilého Spasitele. Žádná, která lépe představuje vniterné bolesti Kristovy, pro nás vytrpěné. To a mnohé jiné vidíme v přesvatém Srdci, jak bývá zobrazováno a k úctě předkládáno, nejen obsaženo a představeno, ale napsáno a vyryto a očím podáváno.“ Jestliže předmět je vznešený, je neméně vznešený i cíl, jenž záleží v lásce ke Kristu, v odprošení a zadostučinění za způsobené urážky. Církev úctu tu schvaluje, Pán Ježíš si ji přeje, spasitelný užitek, jejž všude přináší, ji odporučuje, a kdyby nebyla v pravdě dobrá, bezbožnost by proti ní nebrojila.
4. Byl spor mezi bohoslovci, co vlastně je bližší předmět úcty: Srdce anebo láska. Někteří pravili: Láska (Jungmann T. J.) t. j. srdce ve smyslu obrazném; tělesné srdce není při tom víc, nežli znak, který lásku znázorňuje; jiní praví: Srdce tělesné je vlastní předmět, láska je důvod k úctě jeho. Miles S J. praví, že bližší předmět naší úcty obsahuje dvojí věc spojenou: Srdce tělesně (předmět materialný) a lásku Kristovu (předmět formálný). Zdá se, že je tu namnoze spor o slova, neboť všichni uznávají, že předmětem je i Srdce i láska, a to Srdce, jež tuto lásku představuje, tedy Srdce s láskou spojené, a rovněž souhlasí, že se uctívá Srdce, poněvadž ono právě je obrazem lásky Ježíšovy.
Také jest spor, je-li oslovení (invokace): „Nejsvětější Srdce, smiluj se nad námi“ zosoběním (personifikací) čili nic. Když řeknu „láska chodí světem“, pojímám lásku jako osobu, zosobňuji ji (personifikuji). Jedni praví, že se tak děje při oslovení i se Srdcem, a dodávají, že toho nelze schvalovati, leda při citu mocně vzrušeném; jiní praví, že takového zosobnění lze užívali bez obavy a ohraničení. Nilles popírá, že v osloveních se Srdce pojímá osobně, jelikož se vždy přidává „Srdce Páně“, t. j. čí jest, čímž obrazné rčení mizí, jelikož Srdce a Kristus splynou v jedno. Jiní konečně luští věc takto. Ve vlastním smyslu dí se o Srdci, že má bolest, prolévá krev; v nevlastním, že chodí, jí a p. City a ctnosti, jež souvisejí s láskou, lze říci o Srdci, jelikož je spojeno se Slovem. Tak rčení „Srdce Ježíšovo miluje“ znamená: Ježíš miluje a tato jeho láska prýští se z jeho Srdce, anebo má své místo v něm a p. Lze správné říci: Srdce Páně je zdroj milostí, jež pro nás vymohl, i lze je oslovovati slovy: naděje naše, útočiště naše a pod. Rčení má vlastní význam, a jen slohově obsahuje obraz, na př. útočiště vlastně znamená místnost, ale užívati slova v přeneseném smyslu je tak obvyklé, že obrazu už ani neznamenáme. Když se řekne: „Srdce, zdroji moudrosti“, je tu schopnost rozumová řečena o orgánu, který ji nemá. To je ovšem rčení nevlastní, ale všude, i v Písmě užívané. Moudré srdce znamená v obecném životě srdce, které dovede s citem spojovati moudrou rozumnost, anebo srdce, které svou láskou, oddaností, věrností v rozumu vzbuzuje odpovídající myšlenky a zásady. Písmo užívá slova srdce pro celého vnitřního člověka; mluví o myšleni v srdci (2. Esdr. 5, 7.), o srdci opatrném (Přísl. 18, 15.), o srdci moudrém (Sir. 3, 32.), o srdci oslepeném (Mar. 6, 52.), o srdci bláznů, t. j. bláznivém (Is. 32, 4.) a j. Nelze mluviti o srdci počatém, narozeném, o matce Srdce Ježíšova, o církvi jako choti Srdce Páně a p., poněvadž je to nepřirozené. Než i tu jsou často různá rčení na místě, jež v obecně mluvě všeobecně se připouštějí. Řeknu-li za jistých okolností: „Srdce bez poskvrny počaté“, „to Srdce Marie nám zrodila“, každý rozumí ihned, že je tu část pro celek (pars pro toto), a že toho rčení bylo užito, poněvadž byla řeč o lásce, jejímž obrazem Srdce Páně je, o čistotě, která srdci se přičítá a p.
5. Poněvadž úcta ta je schválena, není dovoleno ji odsuzovati jako nemístnou a p. Ostatně nikdo, kdo vede jen trochu duchovní život, tak neučiní, jelikož zakouší denně, že nad Srdce Páně není nic světějšího, sladšího, útěchyplnějšího, požehnanějšího. Kdo nemá porozumění pro Srdce Páně, nemá ho zajisté pro Krista a jeho vnitřní život vůbec.
Největší odpůrci úcty k Srdci Páně byli v minulosti Jansenisté. Velikými odpůrci úcty k Srdci Páně dnes jsou pravoslavní Rusové. Stát trestá ctitele jeho vyhnanstvím. Uvádějí se důvody proti ní, ale jsou bezvýznamné. Odpor proti úctě patrně má jiný pramen. Námitky proti úctě božského Srdce Malinovskij vzal z Lebeděva, který proti ní napsal zvláštní spis. Lebeděv byl kdysi pravoslavným farářem v Praze; snad proto uvádí celou úctu také česky. Malinovskij některé jeho námitky vynechal a některé přiostřil.
Vynechal hned první jeho námitku. Lebeděv píše „Mluviti o úctě tělesného Srdce Ježíšova, když tohoto Srdce nikde na zemi není, jest prostě nemožno a nerozumno. Uctíváme ostatky svatých, celé tělo nebo části jeho, jen tehdy, když je máme.“ — Chápeme ovšem, proč Malinovskij hlavní námitku Lebeděvovu vynechal. Lebeděv patrně nectí ani Boha Otce, ani Krista, ani Ducha sv., ani Pannu Marii, ani sv. Josefa, poněvadž na zemi nemáme po nich ostatků. Či představuje si úctu božského Srdce Ježíšova jako úctu ostatků? Pak nemá psáti o věci, které ani za mák nerozumí.
Malinovskij vynechal také námitku Lebeděvovu, jejíž obsah je asi tento: úcta božského Srdce Páně je plod směru, kterým se béře katolická církev a který je jiný, nežli směr církve pravoslavné. Církev katolická holduje směru názornému, který se opírá o nižší vlohy člověka, zevní smysly, obraznost, cit. Pravoslavná církev stojí výše. Ona holduje směru, který se opírá o rozum. Katolická církev musí si představit lásku Kristovu v plamenném srdci, aby ji viděla; pravoslavné stačí mrtvý Kristus na kříži, neboť dovede myslit. Katolická církev podobna je nevyspělému dítku, pravoslavná církev vyspělému muži. Chápeme, proč Malinovskij vynechal také tento důvod. — Lebeděv podoben je uherskému Slováku, který znaje trochu maďarsky čísti, se domnívá, že je vyspělejší duchem nežli Pražská universita. Malinovskij vynechal též námitku proti apoštolátu modlitby.
Jiné námitky Malinovskij převzal, přiostřiv některé z nich. Uvedeme je. Lebeděv vidí nelepost v úctě, která týká se ne celého Krista, nýbrž jen části jeho, totiž Srdce. Stejně mohly by býti ctěny: bok, oči, uši, jazyk. Také zobrazovat Srdce Páně je prý nelepost. Stejně mohl by býti vymalován mozek sv. Augustina s podpisem: Hle, mozek jeho, uctívejte jej a pokloňujte se mu, neb ústa sv. Jana Zlatoústého s podpisem: hle, zlatoústé rty Janovy, líbejte je. — Odpověď: Nám zdá se opět nelepostí tato námitka. Proč uctíváme zvlášť Srdce Páně, bylo výše vyloženo. Přirovnání s mozkem sv. Augustina a ústy sv. Jana Zlat. se nehodí. Srdce Páně jest spojeno s božstvím. I mrtvé tělo Páně v hrobě bylo hodno božské úcty. Ostatně zobrazujeme i u svatých často jen hlavu, neb ostatky, jež po nich máme, na př. jazyk sv. Jana Nepom., a uctíváme v nich svaté Boží. Vyobrazovat božské Srdce Páně máme vážné důvody, vyobrazovat mozek sv. Augustina, jich nemáme. Přirovnání je patrně voleno na sesměšnění. Sesměšnit lze všecko. Pohané sesměšňovali Krista na kříži, dávajíce mu zvířecí hlavu.
Malinovskij přidává k námitce Lebeděvově, že uctívat Srdce Páně zavání nestorianismem a na něm se zakládá. Uvádí také kánon V. obecného sněmu, který stíhá klatbou toho, jenž by nectil Krista jako Slovo vtělené jedním pokloněním. — Odpověď: V této námitce je vášeň, všude čenichati kacířstvo. Nestorius odděloval, jak víme, Krista Boha a Krista člověka, neboť přijímal dvě osoby, božskou a lidskou. Úcta božského Srdce neodděluje božství od Srdce Páně, nýbrž spočívá právě na spojeni Srdce Páně s božstvím. Právě proto klaníme se božskému Srdci. že je božské. Proto mohly by býti uctívány i jiné části těla Páně, ruce, nohy, bok. Tak se konečně i děje. Či neuctíváme rány Páně? Pro úctu milosrdné lásky Boží hodí se však zvláště Srdce Ježíšovo, jak bylo svrchu vyloženo a každý uzná.
Malinovskij dí, že úcta Srdce Páně se nehodí, poněvadž nepředstavuje osobu, jedinečnost (individualnost), nýbrž něco všem živočichům společného. — Odpověď: Srdce Pána Ježíše jest jediné na zemi a na nebi, vzor pro všecka srdce, co jich bylo, jest a bude, představujíc též jedinou lásku jediné na světě osoby. Znázorňujeme je na obraze ranou v něm, trním a j. ne libovolně, nýbrž odznaky, které nám připomínají nesmírnou lásku Boží a její dílo. Jen ať Malinovskij trochu přemýšlí. Vždyť dle Lebeděva náleží k církvi, která opírajíc se o rozum, má vyspělost zralého muže!
Namítá: Církevní odznak (symbol) lásky Boží je křiž; nemáme ani potřebí, ani práva nahražovati jej jiným znakem. — Odpověď: Po staletí nesměl býti Kristus představován křížem nebo na kříži, jednak k vůli pohanům, již se horšili, jednak k vůli křesťanům, kteří se vydávali tím v nebezpečí. Odznakem Pána Ježíše byla ryba (ichthys), dobrý pastýř a j. Když nadešla svoboda, nabyl kříž, a to právem, všeobecné úcty a má ji dosud. Jako kříž kdysi nebyl odznakem (symbolem) Krista, tak by zase jím býti nemusil. Ale on jim zajisté zůstane. Zdaliž v pravoslavné církvi jest jím vice nežli v katolické? Nikterakž. Stačí projíti krajinu pravoslavnou a katolickou, aby se každý přesvědčil. Tam samé obrazy svatých, zde samé kříže. I v kostelích je to patrno. V katolickém chrámě první místo zaujímá kříž, v pravoslavném ikonostaz (předoltářní stěna) s obrazy svatých. Pravoslavní nedělají ani kříž, když se křižují, nýbrž nějaký čtvertúhelník. Kde jest více pobožnosti ke kříži, jako křížová cesta a p., v katolické církvi nebo v pravo-slavné? V církvi katolické je věru kříž ctěn a utrpení Páně na kříži pilně rozjímáno. To, co máme my, pravoslavná církev teprve si tvoří. Ale bude-li míti tak málo porozumění pro duševní život Páně, jaké ukazuje povedený Lebeděv a bojovný Malinovskij, půjde to zvolna. Úcta Srdce Páně je důkazem, jak život duchovní v katolické církvi se prohlubuje.
Lebeděv namítá, že katolická církev dává soukromým zjevením význam Božího zjevení. Malinovskij to opakuje toliko v neurčitých, dvojsmyslných slovech. — Odpověď jest výše. Lebeděv napsal tak zajisté z nevědomosti. Lebeděv vytýká úctě nejsvětější Svátosti v katolické církvi hrubou smyslovost neboli citovost. Snad si tuto úctu představuje tak, jako angličanka, jež přišedši poprvé do katolického chrámu se domnívala, že lid se klaní svíčkám na oltáři.
Odpor pravoslavné církve k úctě Srdce Páně zaráží. Bezděky se tážeme: Chápe-li Krista? Má-li v pravdě vniternou zbožnost, která s porozuměním hrouží se v tajemství jeho osoby a života? Není-li jednak příliš zevní, jednak nakažena tu protestantismem, tu jansenismem?
Převzato z: P. František Žák T. J.: Soustavná katolická věrouka pro lid, díl 2., str. 278n. Vydáno s církevním schválením r. 1917 a 1920 v Praze.
