Právě vyšel 12. ročník prvního česky vydávaného tradičního katolického kalendáře. Můžete si (nejen) jej objednat v nakladatelství Christianitas. Cena 100 Kč.
Přehledně informuje o svátcích svatých i ostatních dnech liturgického roku. Označeny jsou též postní dny dle tradiční praxe (CIC 1917), zasvěcené a doporučené svátky, svátostiny spjaté s různými dny v roce a mnoho dalšího. Samozřejmostí je inspirativní katolický text ke každému měsíci doplněný vkusným obrázkem.
Stejně jako u kalendáře 2023 je k dispozici jedna verze kalendáře pokrývající jak kalendárium z r. 1962, tak i starší.
Kalendář je nástěnný, kroužková vazba, velikost A4.
Přehledně informuje o svátcích svatých i ostatních dnech liturgického roku. Označeny jsou též postní dny dle tradiční praxe, zasvěcené a doporučené svátky, svátostiny spjaté s různými dny v roce a mnoho dalšího. Samozřejmostí je inspirativní katolický text ke každému měsíci doplněný vkusným obrázkem.
Oproti předchozím ročníkům vylepšená grafika, rozšířené kalendárium svatých a jen jedna verze pokrývající jak kalendárium z r. 1962, tak i starší. O uspořádání letošního vydání kalendáře se můžete dočíst v předmluvě níže. O změnách v kalendáři pro tradiční mši svatou v průběhu 20. století pak v loňském textu o vydání kalendáře.
Kalendář je nástěnný, kroužková vazba, velikost A4.
Odesláním formuláře nacházejícího se níže na této stránce je možné objednat nástěnný katolický kalendář na rok 2020.
Kalendář vydáváme už po osmé a letos po druhé ve dvou variantách (obě jsou pro tradiční mši svatou):
jedna varianta obsahuje liturgický kalendář dle misálu reformovaného Janem XXIII. roku 1962,
druhá varianta obsahuje liturgický kalendář používaný před těmito reformami – tento kalendář se do značné míry shoduje např. s kalendářem v Schallerově misálku
Obě varianty kalendáře obsahují:
Liturgickou událost, která připadá na daný den, zohledněny jsou také místní svátky našich církevních provincií;
třídu svátku a barvu mešních rouch;
vyznačení příp. svátostin, které se ke dni dle římského rituálu tradičně pojí (např. žehnání pokrmů na Velikonoce, žehnání vína na sv. Jana atd.).
Odlišeny jsou neděle, zasvěcené svátky a svátky doporučené. Postní dny jsou vyznačeny dle tradiční předkoncilní praxe v našich zemích. Symbol ryby značí půst od masa, symbol prázdného talířku pak půst újmy.
Odlišeny jsou také dny pracovního klidu v České republice.
U každé strany kalendária je druhá, barevná strana s obrázky, modlitbami, texty apod. (u obou variant stejná).
Cena kalendáře je 90 Kč / 3,50 €.
Slevy
Abychom podpořili ty, kdo chtějí pomocí kalendáře konat apoštolát, někoho jím podarovat apod., nabízíme následující slevy:
při objednání 3 a více ks – cena 65 Kč / 2,50 € za 1 ks
při objednání 10 a více ks – cena 55 Kč / 2,20 € za 1 ks
Poštovné bude připočítáno dle skutečných nákladů (které se snažíme minimalisovat).
Díky našemu spolupracovníkovi na Liptově platíte i při objednání ze Slovenska pouze vnitrostátní poštovné.
Odběrná místa
V Praze lze kalendář odebrat v katedrále sv. Klimenta (Karlova 183/1, Praha 1) a to v sakristii vždy v pondělí po večerní sv. liturgii, která začíná v 17 hodin a dále:
8. prosince 2019 po Mši sv., která začíná v 17 hodin v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Karlově
22. prosince 2019 po Mši sv., která začíná v 8:15 hodin v Císařské kapli emauzského kláštera
Bez předchozího objednání lze kalendář zakoupit v Knihkupectví u Brány (Komenského 2/20, Velké Meziříčí), Knihkupectví u sv. Prokopa (Nám. Republiky 30, Žďár n. Sázavou) a v prodejně Charis (Husova 7, Jihlava).
V Brně a Olomouci je kalendář možné vyzvednout po domluvě s našimi spolupracovníky (po odeslání objednávky se vám ozvou),učiňte, prosíme, objednávku co nejdříve, abychom věděli, kolik výtisků máme na tato místa dodat. Děkujeme.
Prosíme zájemce o spolupráci z řad duchovních správců, knihkupců a dalších osob, kteří by byli ochotni vytvořit pro zájemce o kalednář „odběrné místo“, aby se nám ozvali na email info@krasaliturgie.cz. Rádi budeme o vašem odběrném místě informovat naše čtenáře na těchto stránkách, případně na Facebooku.
při závěrečné konverzi souborů s kalendariem na r. 2017 došlo k chybě u několika postních obrázků:
vypadly obrázky rybičky (půst od masa) v pátky 21. a 29. dubna,
obrázek rybičky a talíře s příborem (přísný půst) chybí 20.září (středa suchých dnů) a na místo toho byl omylem natištěn na den následující, tedy 21. září, kdy žádný půst není.
Tímto prosíme za prominutí zmíněných nedostatků, a zároveň děkujeme pozorným čtenářům, kteří si chyb jako první všimli a upozornili na ně. Doufáme, že náš kalendář přesto oceníte a bude Vám užitečnou pomůckou k plodnému prožití r. 2017.
Centrální částí Mše svaté je mešní kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.
Mešní kánon
Centrální částí Mše svaté je mešní kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.
Tridentský koncil o kánonu římské mše praví:
„Protože Svaté má být svatě spravováno – a tato Oběť je nejsvětější nade vše, zavedla katolická Církev před mnoha staletími proto, aby byla důstojně a uctivě přinášena a přijímána, posvátný kánon, který je tak prost každého omylu, že v něm není obsaženo nic, co by v míře nejvyšší nevyzařovalo jistou svatost a zbožnost a nepozvedalo mysl těch, kteří ji přinášejí, k Bohu. Sestává totiž jak ze slov samotného Pána, tak i z podání apoštolů a z nařízení svatých papežů.“
Dáleje proti protestantům slavnostně definována neomylnost římského kánonu:
„Kdo by řekl, že mešní kánon obsahuje omyly a má být proto odstraněn, budiž vyobcován (= anathema sit).“ (DH 1756)
První doloženou písemnou citaci velké části římského kánonu máme z počátku 4. století, předpokládá se však, že mešní kánon byl v podstatě hotov mnohem dříve – ve druhém, nejpozději ve třetím století.
Poslední změnou římského kánonu na dlouhá léta bylo přidání několika slov „diesque nostros in tua pace disponas“ (a [abys] naše dny ve svém pokoji spravoval) papežem sv. Řehořem Velikým (590–604) do části kánonu po Hanc igitur. Římský lid byl prý touto změnou natolik pobouřen, že dokonce hrozil papeži zabitím za to, že si dovolil zasáhnout do svaté liturgie, která byla považována za kompletní a nedotknutelnou.
Římský misál
Od sv. Řehoře Velikého († 604) až do roku 1962, kdy Jan XXIII. přidal slova „beati Ioseph, eiusdem Virginis Sponsi“, si žádný papež nedovolil změnit mešní kánon. Snahy o přidání zmínky o sv. Josefu do kánonu jsou doloženy od roku 1815, kdy biskupové zaslali žádost Kongragaci posvátných obřadů. Celosvětové petice biskupů na toto téma se v průběhu následujího století opakovaly. Papež sv. Pius X. na takovou žádost (přestože se k ní – nebo podobné – dříve jakožto kardinál sám připojil) reagoval slovy: „Jsem jenom papež. Jakou mocí bych se mohl dotknout Kánonu?“
Ať už si o zásahu Jana XXIII. z roku 1962 myslíme cokoliv, skutečností zůstává, že bylo třeba na přidání pěti slov o sv. Josefu do kánonu počkat celých 147 let.
Zde se tedy ukazuje s jakou opatrností a prozíravostí Církev zachází se svým největším pokladem. Rozhodně není na místě, aby se jedna generace domnívala, že převyšuje všechny předchozí a během, historicky vzato, okamžiku svévolně předělala něco, co Církev používala v nezměněné podobě k obecnému prospěchu více než 1300 let. (1)
Snahy o nahrazení mešního kánonu
Nejradikálnějším zastáncem liturgických změn na II. vatikánském koncilu byl biskup německého původu Wilhelm Josef Duschak, apoštolský vikář na Filipínách. Zatímco někteří progresivní biskupové navrhovali, aby některé části mše svaté byly recitovány v lidovém jazyce, biskup Duschak byl prvním, kdo prosazoval, aby latina byla ze mše svaté odstraněna kompletně a aby kněz stál čelem k lidu po celou mši. (3)
Biskup Duschak poprvé přišel s návrhem na novou eucharistickou modlitbu, která by nahradila mešní kánon (nebo k němu byla přidána jako alternativa), na tiskové konferenci 5. listopadu 1962, nedlouho po zahájení II. vatikánského koncilu.
Během koncilního jednání několik otců vyjádřilo přesvědčení, že Kánon je nedotknutelný. To bylo podpořeno i řadou hlasů „placet iuxta modum“ vyjadřujících tytéž výhrady. Relator reagoval tak, že jsou už reflektovány ve formulaci „probe servata eorum substantia“ ([je třeba] svědomitě zachovat jejich [obřadů] podstatu, SC 50). V praxi se následně ukázalo, že pokoncilní komise tuto posici opustila. Dle Jungmanna (5) bylo úmyslem relatora ponechat pokoncilním reformátorům volné ruce.
Hans Küng
Od roku 1963 se začaly objevovat soukromé iniciativy revidující Římský kánon. Některé z nich nebyly publikovány, jiné ano, mezi nimiž za zmínku stojí například pokus známého heretika a v současné době zastánce práva na asistovanou sebevraždu Hanse Künga (6).
V letech 1965–1966, kdy ještě nebylo užití lidového jazyka při recitaci Kánonu povoleno, se v Nizozemsku již šířily texty nových eucharistických modliteb. Proběhlo několik jednání s předsedou pokoncilní komise pro liturgickou reformu Annibale Bugninim, jejichž výsledkem bylo v lednu 1967 udělení povolení k užití tří nových eucharistických modliteb, nahrazujících Římský kánon. Jak vzpomíná Bugnini ve svých pamětech, papež Pavel VI. pak jmenoval zvláštní kuriální komisi, aby zvážila, zda „by bylo vhodné rozšířit dovolení předpokládané pro Nizozemsko i na ostatní země nebo i na celou Církev“. (7)
Mnozí však na žádné povolení nečekali a začali tvořit desítky vlastních „kánonů“. V Nizozemsku roku 1969 vybrali a publikovali biskupové z mnoha textů jedenáct, ve vlámské části Belgie pět a indonéští biskupvé deset již v říjnu 1968. Nizozemské eucharistické modlitby byly přeloženy do němčiny, ve Francii kolovaly stovky nových „kánonů“. Dom Bernard Botte OSB už v roce 1968 vyjádřil své rozhořčení nad tím, že ve francouzské jazykové oblasti zavládla kvůli užívání neautorizovaných eucharistických modliteb naprostá anarchie.
„II. eucharistická modlitba“
Liturgická svévole jednotlivých kněží a biskupů je jedna věc, oficiální misál druhá. Podívejme se nyní proto konkrétně na jednu ze čtyř „eucharistických modliteb“, které jsou nedílnou součástí misálu Pavla VI. a které nahradily více než tisíciletí beze změny používaný Římský kánon (což platí i o tzv. „I. kánonu“ v NOM, který má značnou variabilitu kvůli závorkám umožňujícím četné vynechávky).
II. eucharistická modlitba je nejkratší a je v praxi užívána velmi často, ba snad nejčastěji (jsou kněží, kteří ji užívají výhradně). O způsobu vzniku tohoto „kánonu“ se dozvídáme z memoárů jeho spoluautora Louise Bouyera vydaných roku 2014 (jinak též byl Bouyer společně s Josephem Ratzingerem a dalšími spoluzakladatelem revue Communio).
Když se kardinál Montini stal papežem a přijal jméno Pavel VI., jmenoval Bouyera členem komise pro liturgickou reformu, které theoreticky předsedal kardinál Lercaro, dle Bouyera člověk „šlechetný, ale neschopný odolávat manipulacím tu hrubého, tu sladkého“ Annibale Bugniniho, sekretáře této komise, „postrádajícího jak kulturu, tak čest“.
Byl to Bouyer, kdo údajně musel opravit „extrémně příšernou“ formulaci návrhu druhé eucharistické modliby, z níž chtěl Bugnini vyřadit dokonce i Sanctus (které, jak víme, je součástí mešního ordinaria, nikoli kánonu, ani to se však pro architekty nového mešního řádu nezdá býti překážkou, pozn. KL).
Dle svých memoárů Bouyer společně s opatem Bottem během jednoho večera, u stolu v trattorii (italská restaurace neformálního charakteru, resp. hospoda, pozn. KL) v Trastevere (Zátibeří, městská část Říma jižně od Vatikánu, pozn. KL) zformuloval definitivní versi II. eucharistické modlitby, s trýznivou starostí, aby práce byla odevzdána do zítřejšího rána (spěch prý provázel celou liturgickou revoluci, aby nemohla být zastavena).
Římská trattoria
V Bouyerových pamětech se dále můžeme dočíst, že kdykoliv některý ze členů liturgické komise Bugninimu oponoval, Bugnini jej vždy umlčel slovy: „papež to tak chce“; například při destrukci liturgie za zemřelé a odstraňování některých „zastaralých“ veršů z žalmů v posvátném officiu.
Bouyer vzpomíná, že když posléze s Pavlem VI. hovořil o liturgických „reformách“, zjistil, „že papež s nimi nebyl spokojen o nic více než já“, a dokonce byl papežem otázán: „Jak jste se všichni mohli nechat reformou tak uchvátit?“ Bouyer odpověděl: „Protože Bugnini nás neustále ujišťoval, že jste to tak bezvýhradně chtěl.“ Načež Pavel VI. odvětil: „Ale jak je to možné? Mně říkal, že vy jste to všichni jednohlasně schvalovali…“.
Bouyer připomíná, že Pavel VI. vypudil „opovrženíhodného“ Bugniniho (který je vážně podezřelý ze svobodného zednářství, pozn. KL) do Teheránu jako nuncia, ale to už byla škoda napáchána.
Dodejme, že Bugniniho osobní sekretář Piero Marini působil v letech 1987 až 2007 jako hlavní papežský ceremonář a nyní je představeným Papežské komise pro Mezinárodní Eucharistický kongres.
Původní náklad Výkladu nejdražší oběti Mše sv. od ctih. Martina z Kochemu je v současné chvíli již objednávkami pokryt. Nyní připravujeme dotisk, abychom dalším zájemcům knížku poslali ještě do Vánoc. Kalendáře jsou vyprodány z 85 %. Je možné, ba pravděpodobné, že bude i v tomto případě nutný dotisk.
Prosíme čtenáře, kteří mají o Kalendář nebo Výklad Mše sv. zájem, ale dosud si je neobjednali, aby tak učinili co nejdříve. Pomůžete nám tak v odhadu dotisku a nebude tak hrozit, že se na někoho nedostane.
Vážení čtenáři,
v současné době rozesíláme Vámi objednané kalendáře a Výklady Mše sv., které jste si objednali pomocí internetového formuláře. Objednávky provedené pomocí tohoto formuláře evidujeme, potvrzovací e-mail neodesíláme.
Formulář k objednání byl upraven tak, aby přes něj mohli kalendáře a knihy objednávat i ti z Vás, kteří je nechtějí zasílat poštou, ale vyzvednou si je na některém z vyznačených míst.
Původní náklad Výkladu nejdražší oběti Mše sv. od ctih. Martina z Kochemu je v současné chvíli již objednávkami pokryt. Nyní připravujeme dotisk, abychom dalším zájemcům knížku poslali ještě do Vánoc. Ty z Vás, kteří si knihu již objednali, ale na něž v první várce nezbude, budeme informovat e-mailem.
Kalendáře jsou vyprodány z 85 %. Je možné, ba pravděpodobné, že bude i v tomto případě nutný dotisk.
Prosíme čtenáře, kteří mají o Katolický kalendář nebo Výklad Mše sv. zájem, ale dosud si je neobjednali, aby tak učinili co nejdříve. Pomůžete nám tak v odhadu dotisku a nebude tak hrozit, že se na někoho nedostane.
Rozhovor doplněn fotografiemi z pontifikální mše sv. sloužené Domem Josefem Vollbergem 15. 12. 2012 ve Vyšším Brodě u příležitosti dokončení generální rekonstrukce klášterního kostela.
Trapistický klášter v německém Mariawaldu se roku 2008 jako první a zatím jediný vrátil výlučně k předkoncilní liturgii. Opat Dom Josef Vollberg (který v roce 2012 navštívil vyšebrodský klášter, viz fotogalerii níže) poskytl nedávno rozhovor pro Paix Liturgique, jehož část zde zveřejňujeme.
Jaké byly vaše pohnutky pro přijetí a aplikaci motu proprio Summorum Pontificum a návrat k tradičnímu ritu, kteréžto kroky jste ve vašem opatství uskutečnili koncem roku 2008?
V naší komunitě jsme neviděli žádné ovoce změn, které přinesl Druhý vatikánský koncil a náš počet se drasticky zmenšil. Mezi roky 1965 a 2011 mnoho mnichů opustilo klášter a měli jsme potvrzená jen dvě povolání.
A tak, vystavení antropocentrickým tendencím nové liturgie, zrodila se v nás touha vrátit Boha zpět do centra života našeho kláštera. Tak jako strom žije jen když čerpá energii skrze své kořeny, tak i mnich, ale ne jen mnich, potřebuje čerpat moudrost z mnoha století starého pokladu, aby obnovil svůj život v Církvi.
Liturgie v Mariawaldu není úplně totožná s římským ritem. Má svoje vlastní rysy, svůj kalendář, svou mešní liturgii a svůj Breviář.
Jaké změny to přineslo pro váš náboženský život?
Obnova klade na duchovní život mnicha větší nároky. Porozumění staré liturgii si vyžádalo příslušné dovzdělání. Zpívat gregoriánské zpěvy je umění, které též potřebuje zvláštní tréning. Latina, jako vlastní jazyk bohoslužby potřebuje pevnou vůli a vytrvalost. Recitovat Breviář trvá déle a začátek Officia o třetí hodině ráno si žádá skutečné odhodlání přemoci sám sebe. Všecky tyto oběti jsou ale odměněny dosud nepoznaným bohatstvím.
Služba u oltáře též potřebuje příslušnou přípravu a i samotní věřící potřebují poučení o liturgii sloužené versus Deum. Celebrace versus Deum namísto versus populum vyžaduje od věřících jiný typ „aktivní účasti“, většinou o mnoho soustředěnější…
Jaký dopad to mělo na kvalitu vašeho řeholního života?
Čtyřicet roků nové liturgie způsobilo, že přijmout změny bylo, zvláště pro starší bratry, velmi těžké. Dnes se ale už veškeré napětí zmírnilo a situace je pokojnější. Otevřenost nepřerušené tradici Církve a o mnoho intenzivnější duchovní život pomalu přináší první ovoce, zvláště co se týká povolaní. Netrpělivost není na místě. Mám-li použít příměr jednoho z našich přátel, reforma Mariawaldu je jako otočení zaoceánské lodi plovoucí plnou parou. Potřebuje čas. Mariawald potřebuje čas a modlitby všech.
Co si o té změně myslíte dnes? Měla nějaký účinek na počet povolaní, která jste přitáhli?
Pokud chcete slyšet můj názor, tak říkám: Udělal bych to znovu, bez ohledu na mnohé, někdy velmi záludné, problémy. Od reformy v roce 2008 jsme měli a máme mnoho kandidátů pro vstup do Mariawaldu, čtyřicet až padesát. Většina z nich nezůstala kvůli mimořádným požadavkům a přísné řeholi, kterou zachováváme. To reflektuje všeobecný fenomnén dneška, neschopnost zavázat se na delší čas. Vidíme to i na čím dál menším počtu manželství, všeobecném zvyku žíť v konkubinátu a rostoucím počtu rozvodů. Tento strach ze závazku zasáhl všecky řeholní řády a nesouvisí s naší reformou. V roce 2008 nás bylo v klášteře dvanáct. Dva bratři od té doby zemřeli. Dnes nás je tu deset včetně bratra, který nedávno složil slavné sliby (jeden, který se nebojí závazku). Máme novice a příští rok přivítáme postulanta. Též máme dva nebo tři velmi vážné zájemce. Máme ještě tři bratry, co žijí mimo klášter.
Don Alberto Secci a další dva kněží, Don Stefano Coggiola a Don Marco Pizzocchi, z diecéze Novara v severní Itálii náhle dosáhli velké mediální proslulosti (do značné míry k jejich nelibosti), když se rozhodli sloužit tradiční mši svatou v souladu s motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007.
Kněží, kteří se rozhodnou sloužit výlučně tradiční mši svatou, si musí být zcela vědomi toho, že mohou být odstraněni, přesunuti, převeleni, degradováni, opovrhováni, zesměšňováni, vysmíváni a dáváni za odstrašující příklad. Budou se nejspíše muset vzdát přízně mnohých významných osob (včetně osob duchovních), církevní kariéry, čestných funkcí a titulů.
Tomu všemu však mohou čelit s dokonale čistým svědomím, a se mší svatou, která podle slov velkého kardinála Bartolucciho přináší „hojnější duchovní ovoce“. A pokud jde o zmíněná soužení, můžeme citovat našeho Pána: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět!“ (Jn 16,33)
Přinášíme vám překlad rozhovoru s Donem Alberto Seccim, který se rozhodl udělat poměrně radikální řez a slouží mši svatou výhradně v klasickém ritu. I v České republice máme kněze, kteří se takto rozhodli a pokusíme se i s nimi v budoucnu udělat rozhovory. Nechť jsou příběhy těchto hrdinných kněží příkladem pro ostatní kněze zvažující podobný krok. Těm je věnován tento překlad. Vězte, drazí kněží, že nejste sami, a že když mohli oni, můžete i vy. Jak praví anglické přísloví: „Kde je vůle, tam je i cesta“. Není známo, že by na světě existoval kněz, který by rozhodnutí navrátit se cele ke mši svaté všech věků litoval.
Don Alberto Secci
Don Alberto Secci a další dva kněží, Don Stefano Coggiola a Don Marco Pizzocchi, z diecéze Novara v severní Itálii náhle dosáhli velké mediální proslulosti (do značné míry k jejich nelibosti), když se rozhodli sloužit tradiční mši svatou v souladu s motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007.
Odpor vůči slavení tradiční latinské mše byl ze strany novarské biskupské kurie rezolutní až zuřivý. Její „logika“, dá-li se to tak nazvat, byla jednoduchá: celebrace tradiční mše svaté musí být výjimkou, a proto těmto kněžím byla zakázána (podobný výklad Summorum pontificum je uplatňován například i v českobudějovické diecézi, pozn. překl.). Podle zpráv v médiích byli tito tři kněží dokonce „suspendováni“. Místní i celostátní tisk presentoval tyto kněze jako tvrdohlavé provokatéry.
Dokonce se objevili lidé považující se za „tradiční katolíky“, kteří je volali k umírněnosti a připomínali jim, že pokud se chtějí držet tradiční katolické praxe, měli by praktikovat především ctnost poslušnosti. Mají prý poslechnout biskupa i tehdy, když zneužívá své autority, neřídí se zákony Církve a posmívá se (tradiční) mši svaté. Jak ale může takový biskup vyžadovat od kněze poslušnost, když sám je neposlušný universálním zákonům Církve? Je absurdní, když těmto zákonům neposlušný biskup trestá pro „neposlušnost“ kněze jen proto, že právě oni těmto zákonům poslušní jsou!
Ale Pán vše vidí a o své věrné se stará. Naši tři kněží pokračují na cestě, kterou nastoupili – cestě věrnosti svaté tradici svaté římské Církve.
Apoštolát Dona Alberta Secci a Dona Stefana Coggioly lze sledovat na jejich internetové stránce Radicati nella fede (Zakořeněni ve víře) a stejnojmenném YouTube kanálu obsahujícím více než 100 videozáznamů.
Done Alberto, jako kněz, který se vrátil ke mši svaté všech věků, jste se stal v letech 2007 a 2008 středem mediální pozornosti. Od těchto znepokojivých událostí uplynul již nějaký čas, a tak bychom vám rádi položili několik otázek, aby se věřící mohli seznámit s vaším příběhem a současným stavem a vývojem vašeho apoštolátu.
Můžete nám stručně vyložit, jaká byla vaše cesta ke kněžství a jak vypadala vaše seminární formace?
Narodil jsem se v Domodossole, ale naše rodina se přestěhovala do Biellese (můj otec byl četník) a tam jsem strávil své dětství v dobré farnosti, vedené starým farářem (narozeným v roce 1890!), velmi silně oddaným Panně Marii. Tam zcela jistě začala klíčit první semena mého povolání. Ministrování, májové pobožnosti, nedaleké poutní místo… toto, vedle věrnosti ke každodenním povinnostem a denní účasti na mši sv. mé matky, vedle smyslu pro řád mého otce, a vedle mnoha dalších věcí, pozitivně poznamenalo moje katolické dětství.
Pak jsme se s rodinou vrátili do Domodossoly, kde jsem se zapsal na státní střední školu [Liceo Scientifico]. Mám na ni krásné vzpomínky, přestože v roce 1977 už panoval dokonce i na venkově velmi sekulární duch. Na této střední škole jsem se zúčastnil intenzivního katolického boje s Comunione e Liberazione. Bylo nás málo, ale byli jsme dobře vyzbrojeni: modlili jsme se laudy, tercii, nešpory, kompletář, růženec, denně jsme byli na mši – bylo nám jen 15 nebo 16 let! Studovali jsme různé knihy, abychom dokázali bránit Církev a její historii. Naše láska k Církvi rostla s tím, čím více jsme o Církvi věděli. Četli jsme díla velkých duchovních autorů – sv. Benedikta, sv. Terezie z Avily… Povolání ke kněžství se u mě projevilo jako přirozená, naléhavá touha. Kristus je všechno, Církev je Jeho Tělo, jak by Mu člověk mohl nevěnovat svůj život?
Po maturitě, v 19 letech, jsem vstoupil do semináře. Velkým přínosem mi byl pravověrný zpovědník, mnohem menším však studium teologie, i když jsem ji studoval s vášní. V čem byla potíž? V těchto letech byla „teologie“ laboratoří osobních názorů zakotvených ideologicky v Rahnerových teoriích. Přesto jsem těmi roky prošel celkem klidně, a to díky tomu, že jsem byl zvyklý o víru „bojovat“ ze střední školy. Nechovám žádnou zášť a vzpomínám s láskou na všechny učitele, jelikož jsem byl předem připraven dávat si pozor na to, co nás učí, zda je to katolické nebo ne. Dennodenně jsem v semináři, obrazně řečeno, hleděl do dáli a vyhlížel, kdy přijde pravá katolická obnova… nikdy nepřišla!
Jakými úřady jste byl pověřen v prvních letech po svěcení?
Po vysvěcení v 25 letech mě poslali do veliké farnosti s velkým oratoriem, kde jsem byl kaplanem. Nebylo to snadné: učil jsem náboženství na vyšším stupni a zbytek času jsem strávil mezi oratoriem a farním kostelem. Bylo to náročné, neboť jsem byl konfrontován s jinou církevní linií, která se velmi lišila od mé, již tehdy výrazně tradiční.
Poté jsem šel asi na rok do Francie, přitahován touhou zakusit život řeholních kanovníků, neboť jsem cítil potřebu podpory od jiných kněží: řeholní kanovníci, stejně jako mniši, vybudovali křesťanskou Evropu, takže se mi jevilo, že jsem v tom našel způsob, jak lépe sloužit Bohu a duším. Nezůstal jsem tam, protože jsem zjistil, že teologické spory a zemdlenost, které jsem znal už ze semináře, se nevyhnuly ani tomuto místu.
Pak jsem zakotvil ve Vigezzo Valley, nejprve jako kaplan a následně jako farář.
Po celou tu dobu jsem vyučoval náboženství ve školách.
Jak se stalo, že jste narazil na tradiční latinskou mši a co vás přivedlo k rozhodnutí sloužit v tomto ritu výhradně, navzdory všem potížím?
Na to je těžké odpovědět. Zdálo se, že [tradiční mše svatá] existovala vždy. Nikdy jsem nemohl vystát určitý způsob celebrace, vždy jsem si všímal mnoha směšných věcí, které se děly během různých liturgií, vždy jsem si uvědomoval jejich nepatřičnost. Bylo to jako kdybych věděl, že žiji v období jakéhosi dramatického přechodu, na jehož konci ale čeká návrat domů. Vlastně vše hovořilo pro „starý“ ritus, ten však v té době jako by nebyl. A tak jsem čekal.
Už jako kaplan, a pak ještě více jako farář, jsem udělal vše, co jsem si myslel, že je možné: oltář ad orientem, zpěv gregoriánského chorálu, přijímání pouze do úst, věroučná setkání s dospělými, tradiční katechismus pro děti, vždy jsem chodil v klerice.
Ale to nestačilo, chybělo to nejdůležitější, Mše. Ale co jsem mohl dělat? Už tehdy jsem byl pod „dohledem“, kvůli těm pár věcem, co jsem udělal! V roce 2005 jsem nejdřív implementoval do nové mše tradiční Offertorium (obětování) a pak i Kánon. Trpělivě jsem čekal na zprávy o Motu proprio. Zdálo se, že nikdy nepřijde. Až konečně 11. července 2007, pamatuji si to, bylo to úterý, jsem začal sloužit výhradně mši svatou všech časů. Musím říct, že to byl můj bratr, který mi dodal poslední impuls: byli jsme den předtím spolu na horské túře a řekl mi: „Nevím, na co ještě čekáš…“. Jasné znamení, že mám začít.
Proč jste odmítl „biritualismus“, na rozdíl od jiných kněží, kteří přivítali Summorum Pontificum?
Budu stručný. Shledal jsem tuto „povinnost“ biritualismu absurdní. Když člověk najde to pravé, autentické, to nejlepší, to, co vyjadřuje katolickou víru mnohem lépe a bez nebezpečných dvojznačností, proč by měl dál pokračovat v celebraci toho, co je mnohem méně dobré? Ve skutečnosti při takovém biritualismu jeden ritus umírá a druhý zůstává. Kněze to postupně zmáhá, začne pociťovat smutek a vyprahlost z takové schisofrenie. Věřící nejsou povznášeni, formováni a naplňováni krásou Boží.
Chtěl bych se teď vyhnout rozprávění o teologických a liturgických aspektech – rozhovor pro to není nejvhodnější místo. Řeknu jen tolik, že kdo chce zůstat biritualistou, dříve nebo později opustí tradiční ritus a vyrobí si důvody, proč přežívat ve světě liturgické revoluce, přežívat možná konzervativním způsobem, ale s vnitřním smutkem, asi jako ten, kdo zradil lásku Boží svého mládí.
Musím poznamenat, že mi velice pomohla četba „The Anglican Liturgical Reform“ (Anglikánská liturgická reforma) od Michaela Daviese – základní text, jehož poselství je velice jasné: dvojznačnost v ritu vede vždy nakonec k herezi (o této reformě a její podobnosti s pokoncilní reformou nedávno psal na KL prof. Kindler, pozn. překl.). Není to přesně to, co se děje?
Jak na vaše rozhodnutí přejít zcela k tradičnímu ritu reagovali vaši farníci?
Nikdo nebyl překvapen. Zastánci řekli: „Konečně.“ Odpůrci řekli: „My jsme to věděli!“ Ale řekl bych, že většina lidí se pustila do práce s velkým nadšením: vzali si brožurky, chtěli vše pochopit… byl tam zápal pro věc… Kromě toho, vždy mi pomáhal hlouček věrných, silných prostých lidí, kteří byli vždy ochotni mi pomoci. Mám na mysli zvláště ty, kteří se od roku 1995 scházeli ke zkouškám pěveckého sboru.
Pak se začalo tvrdit, že jsme neposlušní biskupovi a papeži a vše začalo být složitější, ale zpočátku to tak nebylo.
Všichni víme o nedorozumění s biskupem a jeho následném řešení – pověřit vás kaplanskou službou ve Vocognu. Jaké jste v té době, kdy jste si „nerozuměl“ s diecézní kurií, měl vztahy s ostatními faráři?
Všichni zmizeli. Někteří nesouhlasili, většina mlčela. Někteří nám v soukromí řekli, že nejsou proti nám, to se opravdu stalo, ale veřejně s tím nemohli dělat nic. Měli strach z toho, že by také vypadali jako neposlušní. Don Stefano se vydal na stejnou cestu jako já, spolupracujeme, byť máme odlišné druhy apoštolátu… ani on, ani já, jsme však nikdy nevynechali děkanátní setkání kněží a vždy jsme se jich se zájmem účastnili.
Jak dnes vycházíte s biskupem a ostatními kněžími?
Zdají se být klidní, i když vidím, že je zde mnoho nevyřešeného, protože se hlubší diskusi o důvodech mého rozhodnutí vždy vyhýbají. Je to jako by chtěli zůstat jen na povrchu a v čistě právní rovině. Doufejme, že časem to bude lepší.
Jak se díváte na situaci v Církvi a jaká si myslíte že bude v budoucnu role FSSPX?
Církev patří Bohu, tak doufám. I když vidím, že tato krize víry a Církve, která je velice hluboká a smutná, potrvá dlouho. Do křesťanství vstoupilo nekřesťanské smýšlení. Dokonce i Pavel VI. to řekl! Je to všeobecně přijímáno. Mnozí si myslí, že jsou katolíci, ale ve skutečnosti už nejsou. Je to hrozné. Je to de facto opuštění Ježíše Krista za současného formálního setrvávání v Církvi – nemůže být nic rozpornějšího než toto!
Bratrstvo musí pokračovat v díle Mons. Lefebvra, tj. dál uchovávat katolické kněžství, víru, mši všech věků… jednoho dne bude prozřetelnostní role FSSPX zřejmá každému. Milovat Církev znamená uchovávat poklady víry a milosti, které jí náš Pán Ježíš Kristus svěřil a na nichž ji ustanovil. Bratrstvo sv. Pia X. to vždy dělalo, a za to děkuji Bohu.
Ossolanský kraj je velmi zbožný. Myslíte si, že se zde tradiční latinská mše může rozšířit?
Nevím. Jenom vím, že život v našich horách je tradiční katolickou mší velmi ovlivněn. Tridentská liturgie formovala životy lidí tak, že zůstali Bohu věrní. Ale „amerikanizovaný“ svět už pronikl i sem, Bohu žel musím říct, že i díky Církvi. Lidsky řečeno, byla to katastrofa.
Zpívané nešpory ze svátku Neposkvrněného početí Panny Marie 8. 12. 2012
Jakým způsobem funguje váš apoštolát v současné době, a kolik věřících obvykle navštěvuje kostel ve Vocogno?
Mše svatá je každý den, v neděli dvě, každý den půl hodiny zpovídání, náboženství v Domodossole, letos 13 tříd, setkání nad naukou Církve každý pátek, katechismus pro děti, každý týden zkouška sboru.
A potom – pokud je to možné – trocha klášterního života, ústraní. Protože pokud kněz chce udělat něco dobrého, nemůže zůstat příliš dlouho ve středu věcí. S Donem Stefanem máme krásné kněžské bratrství – on se také vrátil k tradiční Mši, kterou slouží v nemocniční kapli v Domodossole.
To vše dalo vznik Zpravodaji a internetové stránce, které referují o našem životě.
Kolik věřících se účastní? Nevím. Kolísá to. V létě by to mohlo být v neděli kolem 120 lidí, v zimě o něco méně, vzhledem k odlehlosti našeho kostela. Naučil jsem se to nepočítat: králové Izraele byli potrestáni, když dělali sčítání lidu!
Jak se díváte na poslední instrukci „Universae Ecclesiae“ ohledně používání starého misálu?
Ta znovu potvrdila, že mše svatá všech časů nikdy nebyla zakázána, a že nemůže být zakázána. Ale ti, kteří ji nechtějí uznat, budou i nadále „kalit vodu“.
Informativní příspěvek ohledně mší sv. obětovaných za naše dobrodince. Od nynějška budeme konání těchto mší sv. předem ohlašovat.
Sv. Mikuláš, světec proslulý svou štědrostí.
Na našich stránkách se lze setkat s prosbami o finanční podporu stránek Krása liturgie. Uvádíme též, že za naše dobrodince budou v pravidelných intervalech slouženy tradiční mše svaté.
Tyto tradiční mše svaté byly již mnohokrát slouženy, nicméně jsme o nich na stránkách neinformovali, abychom nedávali podnět k pomluvám.
Po opětovném zvážení celé situace jsme se však rozhodli tento přístup nyní změnit a o těchto mších předem informovat. Důvodem je především to, aby se dárci mohli dané mše svaté spíše účastnit a načerpat z mešní oběti i větší milosti, případně aby se se mší sv. mohli spojit alespoň v duchu.
Nejbližší mše sv. obětovaná za dobrodince
Za dobrodince Krásy liturgie bude obětována asistovaná mše sv. v Praze na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie, o které jsme vás informovali.
Pán Ježíš zanechal své Církvi kromě mše svaté a svátostí, Jeho největších darů, také moc udělovat odpustky. Význam tohoto daru bývá dnes podceňován, proto si jej v tomto článku připomeneme.
Sv. Archanděl Michael osvobozuje duše z očistce
Pán Ježíš zanechal své Církvi kromě mše svaté a svátostí, Jeho největších darů, také moc udělovat odpustky. Význam tohoto daru bývá dnes podceňován, proto si jej v tomto článku připomeneme.
Co Církev učí o odpustcích?
Citace z Katechismu katolického náboženství od ThDr. Františka Tomáška:
Co znamená: Získat odpustky?
Získat odpustky znamená: Po odpuštění hříchů získat ještě odpuštění časných trestů, které zbývají za tyto hříchy.
Od koho má Církev moc udělovat odpustky?
Moc udělovat odpustky má Církev od Pána Ježíše, který řekl apoštolům: „Cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ (Mat. 18, 18)
Poklad Církve. – Jako u soudu lze se někdy vyhnout trestu na svobodě složením určité částky peněz, tedy pokutou, podobně je možné se vyhnout i Božím trestům, když je vyvážíme dobrými skutky neboli za ně dostiučiníme, pokud ovšem Bůh takovou náhradu přijme. Pán Ježíš svým utrpením dal takovou náhradu za naše hříchy i za tresty za ně zasloužené, že lze jimi vyvážit hříchy i tresty všech lidí na celém světě. K tomu přistupuje ještě dostiučinění Panny Marie, mučedníků a jiných světců. Všechny tyto zásluhy jsou nevyčerpatelným pokladem Církve. Správci tohoto pokladu jsou papež a biskupové a mohou z něho přidělovat odpustky věřícím, aby nemuseli trpět všechny zasloužené časné tresty za hříchy. Odpustky neruší Boží spravedlnost, protože při nich Bůh dostává náhradou dostiučinění z pokladu Církve.
Odpustky plnomocné a neplnomocné. – Papež může za nějaký dobrý skutek prominout časné tresty Boží úplně; to jsou odpustky plnomocné. Skutečně získá plnomocné odpustky pouze ten, kdo dosáhl odpuštění všech hříchů, i všedních, a k žádnému hříchu, ani všednímu, nelne.
Jindy promíjí papež nebo biskup časné tresty Boží jen zčásti; to jsou odpustky neplnomocné.* Označují se takto: Odpustky 40 dní, 100 dní, 7 let a podobně. To znamená: Za určitý dobrý skutek se odpouští tolik časných trestů, kolik si jich dříve veřejný kajícník odpykal za 40 dní, za 100 dní, za 7 let a podobně
Podmínky k získání odpustků. – K získání odpustků je třeba, abychom byli v posvěcující milosti, abychom měli úmysl: Chci odpustky získat a abych přesně vyplnil předepsané podmínky. Ty podmínky bývají: Vykonat určitou pobožnost, přijmout svátosti, dát příspěvek na zbožný účel. Které znáš modlitby odpustkové? Vyhledej si takové modlitby ve své modlitební knize.
Získané odpustky je možné věnovat na způsob přímluvy duším v očistci, aby jim Bůh prominul očistcové tresty. Kolik jich promine, záleží na jeho milosrdenství. Je dobré hned při ranní modlitbě vzbudit úmysl: Chci dnes získat všechny mně možné odpustky.
Dle současně platného odpustkového řádu, neplnomocné odpustky udělují ještě jednou takovou míru odpuštění časného trestu, jaká byla již získána samotným zbožným skutkem. (poznámka vydav.)
Když získáš odpustky, dosáhneš prominutí mnohých trestů za hříchy, které by tě jinak stihly na světě nebo v očistci. Hleď proto často získávat odpustky! Denně můžeš získat dosti snadno alespoň odpustky neplnomocné, když jsi v milosti posvěcující a máš úmysl odpustky získat. Tak například, když zbožně uděláš kříž se slovy: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého Amen“ získáváš odpustky 100 dní. Když se při tom pokropíš svěcenou vodou, získáváš odpustky 300 dní. Za vzájemný pozdrav: „Pochválen buď Ježíš Kristus…, Na věky. Amen“ je 300 dní odpustků. Za modlitbu: „Chválena a velebena budiž bez přestání nejsvětější svátost oltářní“ je 300 dní odpustků. Za modlitbu: „Ježíši v nejsvětější svátosti oltářní, smiluj se nad námi“ je také 300 dní odpustků. Kdo jde kolem kostela nebo kaple, kde je nejsvětější svátost oltářní a pozdraví ji nějakým zevním znamením, získává 100 dní odpustků. Když slyšíš vyslovit jméno Boží nadarmo a na odčinění této urážky zbožně alespoň v duchu řekneš: „Budiž jméno Páně pochváleno,“ získáš 500 dní odpustků. Sbírej horlivě klásky odpustků a jednou na věčnosti budeš mít z toho bohatou sklizeň. Poznáš, jak veliký užitek ti přinesly.
(podle nového odpustkového řádu uvedené časové údaje již neplatí, jednotlivé odpustkové činnosti jsou neměřitelné, pozn. KL)
Odpustky pro zemřelé v dušičkovém oktávu
Odpustky můžeme získávat nejen pro sebe, ale také pro duše v očistci a pomáhat tak našim drahým zemřelým (a také těm, na něž nikdo nemyslí) i po jejich smrti.
Jaké jsou podmínky pro získání odpustků pro zemřelé?
Od 1. do 8. listopadu lze získat plnomocné odpustky pro duše v očistci návštěvou hřbitova spojenou přinejmenším s vnitřní modlitbou za ně.
2. listopadu lze získat tytéž odpustky při návštěvě kostela nebo veřejné kaple, pokud se tam pomodlíme na úmysl Sv. otce Vyznání víry a Otče náš.
K tomu musí být splněny řádné podmínky pro plnomocné odpustky:
sv. zpověď do osmi dní předem nebo potom (stačí jedna pro více odpustků);
sv. přijímání (nejlépe v den získání odpustků, ale stačí i jiný den; pro jeden plnomocný odpustek je nutné jedno sv. přijímání);
modlitba na úmysl Sv. otce;
zřeknutí se dobrovolné náklonnosti ke každému, i lehkému, hříchu;
(předepsané modlitby je nutno, není-li uvedeno jinak, se modlit ústně).
Denně lze získat pouze jeden plnomocný odpustek, který lze buď formou přímluvy přivlastnit konkrétnímu zemřelému, nebo dle Božího úradku obecně duším zemřelých.
Liturgická svévole jednotlivých kněží a biskupů je jedna věc, oficiální misál druhá. Podívejme se nyní proto konkrétně na jednu ze čtyř „eucharistických modliteb“, které jsou nedílnou součástí misálu Pavla VI. a které nahradily více než tisíciletí beze změny používaný Římský kánon (což platí i o tzv. „I. kánonu“ v NOM, který má značnou variabilitu kvůli závorkám umožňujícím četné vynechávky).
