Rubrika: Mše svatá

Má papež autoritu změnit ritus?

Mons. Klaus Gamber vyvrací v této kapitole své knihy tvrzení některých obhájců Novus Ordo, podle kterých je nová mše výsledkem integrálního vývoje římského ritu nebo podle kterých má papež v případě liturgických obřadů prakticky neomezenou pravomoc. Stať poskytuje důležité příspěvky k debatám o legitimitě Novus Ordo, o tom, zda je správné řadit liturgické obřady po r. 1969 do římského ritu či Novus Ordo dokonce nazývat jeho „řádnou formou“.

Pavel VI. (1963-1978) – první papež v dějinách, který si osoboval právo změnit ritus.

Mons. Klaus Gamber

Na základě toho, co bylo dosud řečeno [v předchozí části knihy, pozn. překl.], je nyní nutné poskytnout odpověď na tuto otázku. Aby to bylo možné, musíme nejdříve podat jasnou definici termínu ritus. Ritus může být definován jako soubor závazných forem liturgického kultu, jejichž vznik je vposledku spojen s Kristem, poté se na základě sdílených tradic nezávisle vyvíjely a nakonec byly schváleny církevní heirarchií. Na základě této definice se můžeme zabývat následujícími premisami:

1. Pokud předpokládáme, že liturgický ritus se vyvinul na základě sdílených tradic (a nikdo, kdo alespoň trochu zná historii liturgie, to nebude popírat), pak nemůže být vytvořen najednou jako celek.

Dokonce i v raných etapách vývoje nebyly formy křesťanské bohoslužby úplně nové. S tím, jak prvotní Církev postupně vyšla ze synagogy, zrovna tak liturgické formy užívané mladými komunitami křesťanů vycházely z liturgických obřadů židů. Toto pozorování se týká i slavení eucharistie s jejím přímým vztahem k rituálním pokrmům židů, t. j. sabatu a pokrmů paschy. Stejně  tak starší části posvátného oficia jsou založeny na modlitebních službách v synagogách.

Byla to křesťanská víra ve vzkříšeného Krista, která zapříčinila skutečné odloučení od synagogy. V liturgických záležitostech však mezi křesťany a židy byly stěží nějaké rozdíly. Proto po Letnicích chodili nově pokřtění křesťané ze židů na bohoslužbu do Chrámu (viz Sk 2, 46), stejně tak jako se Pavel připojil ke čtyřem mužům, aby složil nazorejský slib a nechal obětovat předepsanou oběť v jerusalemském Chrámu.

Dokonce i prvek křesťanské víry, který representoval něco unikátního a nového, totiž vzpomínka na Pána v opětovném představení toho, co se událo při Poslední večeři, byl (alespoň ve své rané formě) organicky vztažen k židovskému obřadu lámání chleba. A to proto, že při Poslední večeři v noci před svým umučením se sám Ježíš držel židovského obřadu.

Co bylo právě řečeno o prvotní Církvi se týká i Církve rané. Zatímco během prvních tří až čtyř staletí nebyly liturgické texty na různých místech vždy identické, křesťanský liturgický kult se vyvíjel všude celkem jednotně. Skutečné rozdíly se objevily ve 2. století, když na mnoha místech včetně Západu (Říma) byly Velikonoce přesunuty v liturgickém kalendáři tak, že již nebyly více slaveny ve stejný den jako židovská pascha. Tato změna vyústila téměř ve schisma s církví v Malé Asii. Nakonec papež Anicetus a biskup Polykarp ze Smyrny dosáhli dohody. Jelikož mohly obě církve poukázat na existující tradice, bylo každé z nich dovoleno následovat svou vlastní, lokální.

2. Jelikož se liturgické obřady časem vyvíjely, je i další vývoj možný. Takový vývoj však musí respektovat nadčasový charakter všech ritů. Jejich vývoj musí být ve své podstatě organický.

Například když se křesťanství za císaře Konstantina stalo oficiálním státním náboženstvím, v liturgii se vyvinuly mnohem rozsáhlejší a bohatší formy. Liturgické služby nebyly nadále omezeny na malé domovní kaple, ale byly nyní slaveny v ohromných basilikách. Vzkvétal liturgický zpěv. Všude byla liturgie slavena s velkou ceremonií.

Tyto bohaté formy liturgické služby vedly k rozvinutí různých ritů na Východě a Západě. Směr liturgického vývoje je obvykle spojen s vírou a duchem jistých významných individualit, zejména proslulých biskupů s velkým vlivem. Bylo to jejich postavení, které nakonec vedlo k zavádění nových liturgických forem. Ale podle toho co víme, byl tento vývoj vždy ve své podstatě organický, nikdy se neodděloval od tradice a byl bez direktiv, které by přicházely od církevní hierarchie. Všeobecné a lokální církevní koncily se zabývaly pouze odstraňováním zlořádů v aktuálním vykonávání liturgických obřadů.

3. Existují různé, nezávislé liturgické rity v universální Církvi. Na západě existuje navíc kromě římského ritu ritus galikánský (nyní zaniklý), ambrosiánský a mozarabský. Na Východě mezi dalšími ritus byzantský, arménský, syrský a koptský.

Každý z těchto ritů prošel procesem nezávislého růstu a rozvinul své zcela vlastní charakteristiky. Proto není přiměřené jednoduše měnit nebo nahrazovat jednotlivé liturgické prvky mezi různými rity navzájem. Například nemůžeme vzít anaforu užívanou ve východní Církvi a včlenit ji do římského ritu, jak to bylo uděláno v Novus ordo Missae. Stejně tak by nešlo vykonat opak, t. j. udělat římský kánon částí východních liturgií.

Papežové vždy respektovali odlišné liturgické rity Východu a Západu a jen ve výjimečných případech povolovali změny zavedené z východních ritů do západních a obráceně. Dle kanonického práva to byl ritus křtu, který rozhodoval o tom, jaký ritus má být aplikován v jednotlivých případech (viz CIC kánon 98, 1).

Příslušná otázka zní: Je ritus modernus [t. j. Novus ordo, pozn. překl.] nový ritus, nebo representuje organický vývoj tradičního ritu římského? Odpověď na tuto otázku můžeme nalézt v následující úvaze:

4. Každý liturgický ritus je organicky vyvinutá, homogenní jednotka.

Změnit některý z jeho podstatných prvků je totéž jako zničit ritus jako celek. To je to, co se přihodilo během reformace, když Martin Luther odstranil ze mše kánon a ze slov proměňování a ustanovení udělal část podávání sv. přijímání. Tato změna jasně zničila římskou mši, i když to vypadalo, že tradiční liturgické formy pokračovaly nezměněny – z počátku byla zachována i roucha a chorální zpěv. Nicméně hned jak byl tradiční liturgický ritus opuštěn, rychlost dalších liturgických změn mezi protestanty se začala zvyšovat.

5. Obnovení raných liturgických forem neznamená nutně změnu ritu, alespoň tehdy ne, pokud je tak činěno případ od případu a s jistou zdrženlivostí.

Z toho důvodu nebyl žádný odklon od tradičního římského ritu, když papež sv. Pius X. obnovil gregoriánský chorál v jeho původní formě nebo když znovu zavedl kalendář nedělí per annum, v kterém měly přednost před svátky (menších) svatých. Stejným způsobem když papež Pius XII. obnovil starověkou římskou liturgii Velikonoční vigilie, neznamenalo to změnu v liturgickém ritu. Dokonce ani rozsáhlá restrukturalisace rubrik za papeže Jana XXIII. nebyla zásadní změnou ritu. Nebylo jí ani Ordo Missae z r. 1965, které bylo vydáno hned po skončení druhého vatikánského koncilu a které zůstalo v platnosti pouze 4 roky poté, co bylo publikováno, ani publikace Instrukce o vhodné implementaci konstituce o posvátné liturgii.

S těmito informacemi jsme nyní připraveni zabývat se skutečnou otázkou: Má papež autoritu ke změně ritu založeného na apoštolské tradici a vývoji skrze mnoho století? Již jsme ukázali, že v minulosti církevní hierarchie neovlivňovala silně vývoj liturgických forem. Jednoduše schvalovala ritus, který vyrostl z místních zvyků a dokonce i církevní praxe oficiálního schvalování obřadů se objevuje relativně pozdě – pouze poté, co se staly populárními tištěné liturgické knihy. Na Západě začala tato praxe po tridentském koncilu a je definována v článku 22 Konstituce o posvátné liturgii. Odkazujíc na kánon 1257 kodexu říká: „Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy diecézní biskup. …  Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“

Koncil nerozvil do detailu, co termín „řízení posvátné liturgie“ (Sacra Liturgiae moderatio) znamená. Pokud vezmeme v úvahu dosavadní praxi a zvyky, nemůže pak termín znamenat něco jako vytváření přeměněných mešních obřadů a předělávání liturgických textů, čehož jsme dnes svědky. Spíše musíme opravdový význam chápat v širším kontextu. Koncilní otcové měli především na mysli zabránění všem kněžím ve vynalézání liturgických obřadů „o své vůli“, což je zajisté přesně to, co se děje dnes.

Reformátoři nemohou svou kompetenci odvozovat ani z článku 25 Konstituce o posvátné liturgii, který říká: „Liturgické knihy ať jsou co nejdříve upraveny (recognoscantur).“ Jak již bylo řečeno, druh revize, jak si ji Koncil představoval, bylo Ordo Missae vydané r. 1965. Dekret na úplném začátku zdůrazňuje, že důvodem revize (nova recensio) mešního řád jsou změny (mutationes) učiněné koncilní Instrukcí o vhodné implementaci Konstituce o posvátné liturgii.

Ještě 28. května 1969 píše kardinál státní sekretář Cicognani jménem papeže v dopise adresovaném opatu Beuronu, který papeži poslal kopii nové (pokoncilní) edice Schottova misálu, že „jedinečná charakteristika a hlavní důležitost této nové edice spočívá v tom, že úplně reflektuje úmysl koncilní Konstituce o posvátné liturgii“. V dopise se nečiní žádná zmínka o tom, že úplné přepracování misálu, o kterém je zde řeč, již v tu dobu bylo v plném proudu.

Uplynuly pouhé čtyři roky od publikace nového misálu, když papež Pavel VI. překvapil katolický svět s novým mešním řádem datovaným na 6. duben 1969. Revize vykonaná r. 1965 se nedotkla tradičního liturgického ritu. V souladu s příkazem článku 50 Konstituce  o posvátné liturgii se zabývala odstraněním některých pozdních přídavků k mešnímu řádu. Publikací mešního řádu r. 1969 byl však vytvořen nový liturgický ritus. Jinými slovy tradiční liturgický ritus jednoduše nebyl revidován, jak to zamýšlel Koncil. Spíše byl úplně odstraněn a o několik let později byl ve skutečnosti tradiční liturgický ritus zakázán.

Všechno to nás přivádí k otázce: Následuje takto radikální reforma tradici Církve? Vzhledem k důkazům, které jsme podali, se nikdo nemůže odvolávat na koncilní rozhodnutí pro podporu takového tvrzení. Jak jsme již ukázali, poukazování (které se stále objevuje) na to, že zahrnutí některých částí tradičního misálu do toho nového znamená pokračování římského ritu, je neobhajitelné.

Mohlo by se argumentovat tak, že papežova autorita k zavedení nového ritu (tj. učinit tak bez rozhodnutí koncilu) může být odvozena z jeho „plné a nejvyšší moci“ (plena et suprema potestas), kterou má v Církvi, jak o ní mluví První vatikánský koncil, tj. moci nad záležitostmi quae ad disciplinam et regimen ecclesiae per totum orbem diffusae pertinent („ve věcech kázně a řízení Církve po celém okrsku zemském“) (Denzinger, 1831).

Termín disciplina se však žádným způsobem nevztahuje na liturgický ritus mše, zvláště ve světle faktu opakovaně poznamenaného papeži, že ritus je založen na apoštolské tradici. Už jen z tohoto důvodu nemůže ritus spadat do kategorie „kázně a řízení Církve“. K tomu můžeme přidat to, že neexistuje jediný dokument (včetně Codex Iuris Canonici), v kterém by bylo výslovné tvrzení, že papež má ze své funkce nejvyššího pastýře Církve autoritu odstranit tradiční liturgický ritus. Ve skutečnosti není nikde zmínka dokonce ani o tom, že by papež měl autoritu ke změně byť jen lokální liturgické tradice. Fakt, že neexistuje žádná zmínka o takové autoritě, výrazně posiluje naše mínění.

Existují jasně dané limity plné a nejvyšší moci (plena et suprema potestas) papeže. Není například pochybnosti o tom, že dokonce i v dogmatických otázkách stále musí sledovat tradici universální Církve, to je, jak říká sv. Vincent Lerinský, co bylo věřeno vždy, všude, ode všech (quod semper, quod ubique, quod ab omnibus). Ve skutečnosti je několik autorů, kteří říkají zcela jasně, že odstranit tradiční ritus je mimo papežovy kompetence.

Tak vynikající teolog Suarez († 1617), zatímco cituje dokonce ještě dřívější autory jako Kajetána († 1534), zastává pozici, že papež by byl schismatikem, „kdyby nebyl v plném spojení a jednotě s celým tělem Církve, jak je jeho povinností, např. kdyby exkomunikoval celou Církev nebo kdyby změnil všechny liturgické rity Církve, které jsou potvrzeny apoštolskou tradicí“.

Když jsme prozkoumali záležitost neomezené papežské autority a jejího vztahu k pravomoci změnit ustálený liturgický ritus, pak pokud by Suraezovo tvrzení stále nebylo dostatečně přesvědčivé, následující skutečnost by měla být. Až do papeže Pavla VI. se neobjevil ani jediný papež, který by zavedl tak zásadní změny liturgických forem, jakých jsme svědky dnes. Musíme poznamenat, že ve skutečnosti dokonce ani malé změny v liturgii zavedené papeži nebyly nikdy snadno přijaty.

Když papež sv. Řehoř Veliký († 604) rozhodl po vzoru byzantského ritu o přesunutí obřadu lámání chleba z konce mešního kánonu na začátek obřadů sv. přijímání a zavedl tuto malou změnu pouze v městě Římě, byla tato změna ostře kritizována. V dopise biskupu Syrakus byl papež dotlačen do pozice, že musel bránit tuto a některé další menší liturgické změny, které udělal. Na mnoha místech nebyly Řehořovy reformy plně akceptovány až do 8. století.

Měli bychom zdůraznit, že Řehoř nikdy nezamýšlel, aby misál, který editoval, byl užíván jinde než při papežských liturgiích celebrovaných v římských statiích, dokonce ani v římských titulárních (farních) chrámech (Liber sacramentorum Romanae ecclesiae). Zastával známý náhled, že in una fide nil officit sanctae ecclesiae consuetudo diversa, což znamená: Dokud má Církev jednu víru, rozdílné obřadní zvyky jí nemohou uškodit.

Skutečnost, že Řehořův sakramentář později vytvořil základ pro Missale Romanum byla způsobena postupným zaváděním jeho Ordo Missae mimo Řím. Lidé se snažili napodobovat liturgický ritus užívaný v Římě jako způsob vyjádření své úcty k sv. Petru a činili tak, aniž by papežové po sv. Řehoři tlačili na universální osvojení tohoto jeho sakramentáře.

Například sv. Bonifác, který byl vždy tuze starostlivý ohledně následování instrukcí vydaných papeži, často požadoval vyjasnění z Říma i ohledně nevýznamných záležitostí. Přesto neužíval římský misál, nýbrž misál, který byl v užívání v jeho opatství v severní Anglii. Modlitby a preface tohoto misálu byly úplně odlišné od těch, které se používaly v Římě. Pouze mešní kánon byl stejný. Přesto dokonce i jeho verse kánonu se datovala před sv. Řehoře.

Je zcela jisté, že funkcí Svatého stolce není zavádět církevní reformy. První povinností papeže je jednat jako první biskup (episcopus = dohližitel), tzn. střežit tradice Církve – dogmatické, morální a liturgické.

Od časů Tridentského koncilu byla nejvyšší autorita Svatého stolce rozšířena také na revize liturgických textů, tzn. přehlédnutí nově vydaných edicí a vykonávaní tak malých změn, jako je zavádění mešních proprií pro nové svátky. To je to, co udělal papež sv. Pius V., když následoval požadavky uložené mu Tridentským koncilem a revidoval Curiae Missale, který již byl v užívání v Římě a v mnoha částech západní církve. Roku 1570 vydává svoje Missale Romanum. Můžeme rozhodně říci, že papežem vydaný misál nebyl „nový“ misál.

A můžeme říci i to, že ani v římské, ani ve východní církvi nikdy nebyl žádný patriarcha nebo biskup, který by na sebe vzal reformu liturgických ritů na základě své vlastní autority. To nicméně neznamená, že by během staletí neexistoval organický vývoj liturgických forem jak na Východě, tak na Západě. Když v 17. století moskevský patriarcha Nikon změnil některé nepodstatné části liturgického ritu (ve věci pravopisu jména Ježíš a počtu prstů, které mají být spojeny během dělání znamení kříže), bylo výsledkem schisma kolem 12 milionů „starých věřících“ (Raskolniki), kteří opustili ruskou církev.

Můžeme učinit závěr, že by nebyly žádné spory ohledně organického vývoje liturgického ritu během času, kdyby např. papež následoval rozhodnutí 2. vatikánského koncilu tak, že by povolil užívání některých nových forem ad libitum nebo ad experimentum, pokud by přitom ritus per se zůstal nezměněn.

Nejen že je Ordo Missae z r. 1969 změnou liturgického ritu, ale tato změna dokonce zavedla přeskupení liturgického roku včetně změn v přiřazení dnů jednotlivým svatým. Přidání nebo odstranění toho nebo onoho svátku, jak se to dělo dříve, jistě nezakládá změnu ritu per se. Ale nespočetné inovace zavedené jako část liturgické reformy neponechaly nedotčenou stěží ani jedinou tradiční liturgickou formu.

Jelikož neexistuje dokument, který by apoštolskému stolci výslovně přisuzoval autoritu ke změně, natož zrušení tradičního liturgického ritu, a jelikož navíc může být ukázáno, že ani jeden předchůdce papeže Pavla VI. nikdy nezavedl velké změny do římské liturgie, jeví se tvrzení, že Svatý stolec má autoritu ke změně liturgického ritu, jako, mírně řečeno, diskutabilní. Zároveň můžeme říct, že není žádné diskuse o tom, že Svatý stolec má autoritu ke schvalování nebo dohlížení na publikace liturgických knih a obecněji na schvalování a dohlížení na lokální liturgické tradice.1

1 Za zamyšlení stojí následující argument: Jak již bylo řečeno, podle kanonického práva je osobní příslušnost k určitému liturgickému ritu dána ritem, v kterém byla osoba pokřtěna. Jelikož liturgické reformy papeže Pavla VI. stvořily de facto nový ritus, mohli bychom trvat na tom, že ti věřící, kteří byli pokřtěni dle tradičního římského ritu mají právo pokračovat v tomto ritu. To znamená, že kněží, kteří byli vysvěceni podle tradičního Ordo, mají právo užívat právě ten ritus, za účelem jehož celebrace byli vysvěceni.  ↩

Z anglického vydání knihy The Reform of the Roman Liturgy od Mons. Klause Gambera (ISBN 1-929291-88-4).

Mons. Klaus Gamber se narodil 23. dubna 1919. Na kněze byl vysvěcen r. 1948 v Regensburgu. Tamtéž r. 1957  spoluzakládal Institut liturgických věd, jehož se stal direktorem. Zabýval se západní a východní liturgií. Na svém postu zůstal až do své smrti r. 1989. Mons. Gamber získal doktorát z teologie a následně i čestný doktorát z filosofie. Roku 1958 byl jmenován čestným členem Papežské liturgické akademie v Římě, r. 1965 kaplanem papeže. Je autorem téměř 400 knih, odborných článků a edicí patristických a liturgických textů.

Mše svatá je skutečná oběť (svědectví tradice a důvody vhodnosti)

Zbylé dvě části kapitoly věnované důkazům obětního charakteru mše sv. z pera dr. Antonína Čaly, OP.

Dr. Antonín Čala, OP (předcházející stať: I. Důkazy z Písma svatého)

II. SVĚDECTVÍ TRADICE O EUCHARISTICKÉ OBĚTI

Celá tradice už od prvních století křesťanství jednohlasně učí, že mše svatá jest skutečná oběť Ježíše Krista.

Sv. Justin Mučedník

1. Církevní Otcové mluví o Eucharistii velmi často a užívají výrazů „oběť, žertva, oltář, obětovati“ ne v širokém nebo přeneseném smyslu, nýbrž ve vlastním slova smyslu, jak je patrné z obsahu. Často mluví o oběti smíru, klanění, díků. Výslovně rozlišují oběť, kterou může přinášeti jen posvěcený kněz, od obětí vnitřních a duchovních, které mají přinášeti všichni věřící. Učí, že oběti Starého zákona byly jen obrazy budoucí oběti Kristovy na kříži, kdežto mše svatá je skutečná oběť. Mnohokráte připomínají, že ve mši svaté se splnilo proroctví Malachiáše i prorocká oběť Melchisedechova.1 Zkoumají také, jaký je vztah mezi obětí kříže a obětí mše svaté.

Nelze zde uvésti všechna jejich svědectví. Proto se omezíme jen na několik nejstarších svědků, protože se všeobecně uznává, že od poloviny třetího století mše svatá byla považována za pravou oběť těla a krve Kristovy.

Didache, Nauka dvanácti apoštolů (z konce 1. století po Kristu) nazývá obětí slavení Eucharistie, které se konalo ve shromáždění věřících, při čemž byl lámán chléb a konáno díkůčinění; a dodává, že tím bylo naplněno proroctví Malachiáše I, 10.2 Přinášení této oběti bylo vyhrazeno biskupům a jáhnům.3

Klement Římský (kolem roku 96) napomíná Korintské, aby při bohoslužbě zachovávali náležitý řád. Zřejmě mluví o vnější obětní bohoslužbě, která je svěřena jen určitým osobám.4

Ignác Antiošský († 107) praví: „Snažte se užívati jedné Eucharistie. Jedno je totiž tělo Pána našeho Ježíše Krista a jeden kalich v jednotě jeho krve, jeden oltář jako jeden biskup s kněžstvem a jáhny.“5 Kde Ignác mluví o Eucharistii, tam zároveň se zmiňuje o oltáři, čímž naznačuje, že Eucharistie je oběť.

Justin (kolem roku 150) „chléb a kalich Eucharistie“ nazývá obětí, kterou předpověděl Malachiáš – a kterou křesťané „obětují Bohu na každém místě.“6

Irenej († 202) učí, že tělo a krev Páně, které Církev obětuje Bohu, jest „nová oběť“ Nového zákona, oběť čistá, o které Malachiáš předpověděl, že bude obětována po všech místech.7

Tertulián († 240) nazývá slavení Eucharistie „modlitbami obětními“, a účast na liturgii nazývá účastí na oběti.8 Podle jeho vyjádření Kristus je v Eucharistii „zabíjen“.9 Už v době Tertuliánově bylo zvykem ve výroční den přinášeti oběti za zemřelé.10

Cyprián († 258) jedná o mši svaté v celém listě 63., a se všemožnou jasností tvrdí, že Kristus přinesl v oběť své tělo a krev, a přikázal, aby tato oběť byla konána na jeho památku. Proto tedy kněz jako zástupce Krista přináší Bohu „oběť pravou a plnou“. – „Krev Kristova není obětována, chybí-li v kalichu víno, ani není oběť Páně přinášena s náležitým posvěcením, jestliže obětování a žertva naše neodpovídá utrpení.“

2. Že mše svatá jest skutečná oběť, to dosvědčují nejen církevní Otcové, nýbrž i všechny nejstarší liturgie, ačkoli mají různé obřady. Prohlašuje se v nich, že Kristus tuto oběť ustanovil při poslední večeři, a že v této oběti se obětuje týž Kristus, který zemřel na dřevě kříže za spásu všeho lidstva. Ze všech nejstarších liturgií je také zřejmo, že mše svatá je nejen oběť chvály a díků, nýbrž i Oběť smírná za živé i za mrtvé. – Totéž dokazují také různé nápisy a malby v katakombách.

3. K uvedeným svědectvím církevních Otců a liturgie bychom mohli ještě připojiti aspoň několik dokladů z církevních sněmů. Na příklad nicejský sněm (325) předpokládá, že pouze kněží mají moc přinášeti Bohu oběti. Efeský sněm (431) nazývá Eucharistii svatou, oživující a nekrvavou obětí. A podobně sněm chalcedonský (451). Lateránský sněm (1215) praví: „Jedna jest obecná Církev věřících …, v níž tentýž kněz jest i oběť: Ježíš Kristus, jehož tělo a krev jsou opravdu obsaženy v Oltářní svátosti pod způsobami chleba a vína.11 Proti valdenským a albigenským prohlásil tento sněm, že eucharistickou oběť mohou přinášeti jen kněží platně vysvěcení.12

A konečně tridentský sněm slavnostně definoval: „Řekne-li někdo, že ve mši svaté není Bohu přinášena pravá a vlastní oběť, nebo že ta oběť není nic jiného, než že se nám Kristus dává za pokrm, budiž vyloučen z Církve.“13

Celá tradice nám tedy jednohlasně dosvědčuje, že Církev katolická ono posvátné dědictví, které přijala od Krista, totiž eucharistickou oběť, vždy věrně střežila a chránila, nezapomínajíc slov svého Zakladatele: „To čiňte na mou památku!“

III. DŮVODY VHODNOSTI EUCHARISTICKÉ OBĚTI

Kromě uvedených důkazů z Písma svatého a z tradice se musíme ještě zmíniti o některých důvodech vhodnosti eucharistické oběti, které sice samy o sobě nedokazují, že by tomu muselo býti tak, ale spojeny s předešlými důkazy jistě mají svou závažnost.

Mezi náboženstvím a vlastní obětí je taková spojitost, že náboženství bez oběti je kusé, neúplné.

Už přirozený zákon vyžaduje, aby byly Bohu přinášeny oběti vnější a skutečné. Přirozený rozum velí člověku, uznati svrchovanost Boží a svou naprostou závislost, a toto uznání pak projeviti nějakým vnějším úkonem, vyhrazeným jedině Bohu. Avšak takový úkon není nic jiného než oběť, kterou se veřejně prakticky prohlašuje, že pouze Bůh je pánem života a smrti, kdežto všechno ostatní tvorstvo má právo na život jen z dobroty Boží. Člověk, který se skládá z těla a duše, nedovede vyjádřiti svůj vnitřní náboženský život lépe a vhodněji než obětí. Milost však neruší přirozenosti, nýbrž ji uzdravuje, pozvedá a přetvořuje. Proto člověk potřebuje oběti, i když se stal dítkem Božím; potřebuje oběti, aby mohl zadostučiniti svým náboženským povinnostem, k nimž je veden už přirozeným zákonem.

Dějiny lidstva nám dokazují, že kdekoli je nějaké náboženství, kdekoli se lidé snaží opravdu uctívat Boha, všude tam jsou také oběti. Že bohopocta a oběť spolu souvisí, vidíme zvláště z toho, že kdykoli bylo náboženství v rozkvětu, tehdy vzkvétaly také oběti; a kdykoli upadalo náboženství, upadaly také oběti. Ve Starém zákoně oběti byly středem celé bohoslužby. Nový zákon je však vyplnění a dokonání Starého zákona. Proto Nový zákon nemůže býti bez oběti.

Starý zákon byl jen obrazem a přípravou k Novému zákonu, k novému dokonalému náboženství. Kristus založil nové, dokonalé náboženství a ustanovil také prostředky bohopocty a posvěcení lidstva. A tyto prostředky jsou hlavně svátosti a oběť mše svaté. Nekonečná cena oběti kříže nejen neruší mše svaté, nýbrž jest základem a zdrojem její účinnosti.

Je tedy zřejmé, že mše svatá je opravdová a skutečná oběť ve vlastním slova smyslu, jak je patrné z Písma svatého, z tradice i z výměru církevních sněmů; a že skutečnost eucharistické oběti nejen neodporuje zdravému rozumu, nýbrž lze ji potvrditi celou řadou důvodů vhodnosti,

Převzato z: Dr. Antonín Čala O. P.: Mše svatá (Liturgika pro laiky – Část II.), Dominikánská Edice Krystal, Olomouc 1941. Dílo má církevní schválení.

1 Sr. G. Bardy: Melchisedech dans la tradition patristique, Revue bibl. 1926, 496. P. Heinisch: Abrahams Begegnung mit Melchisedech, Studia cath. 1926, 152, 217.↩

2 Didache 14, 1.↩

3 Tamtéž 15, 1.↩

4 I. Kor., 40, 2-4..↩

5 Filad. 4.↩

6 Dialog s Tryfonem, 41.↩

7 Adversus haereses, IV, 17, 5.↩

8 De oratione 14.↩

9 De pudic. 9.↩

10 De exhort. cast. 11; De monog. 10; De cor. mil. 3.↩

11 Sr. Denz. 429..↩

12 Sr. Denz. 424.↩

13 Seď. 22, can. 1: Denz. 948.↩

Mše svatá je skutečná oběť (důkaz z Písma)

Dominikán Antonín Čala ve své liturgice pro laiky na pár řádcích vysvětluje důležitý článek víry, který je dnes namnoze zpochybňován nikoliv již jen protestanty, ale dokonce i těmi, kteří se prohlašují za katolíky. Neredukují často ve svých myslích katoličtí věřící po protestantsku oběť mše sv. na pouhou připomínku poslední večeře Páně, hostinu?

Dr. Antonín Čala O. P.

Poněvadž z různých táborů často slýcháme námitky proti tomu, že mše svatá je skutečná oběť, je třeba, abychom byli vyzbrojeni proti takovým námitkám, abychom mohli věcně hájiti tento článek víry a své protivníky umlčet. Proto zde stručně probereme otázku, zda mše svatá je skutečně oběť. Budeme zkoumat, co nám o tom praví prameny zjevení, zda je možno dokázat skutečnost eucharistické oběti (I) z Písma svatého, (II) z tradice a (III) jsou-li k tomu snad i nějaké rozumové důvody, aspoň důvody vhodnosti.

I. DŮKAZY Z PÍSMA SVATÉHO

Protestanté všeobecně tvrdí, že z Písma svatého nelze dokázat, že mše svatá je skutečná oběť. Luther na základě Písma svatého popírá obětní ráz poslední večeře i mše svaté. Mší svatou Církev prý jen připomíná oběť Kristovu na kříži. Podobně i Kalvin, vycházeje z Písma svatého, zavrhuje katolickou nauku o mši svaté. Podle Písma svatého je prý pouze jedna oběť Nového zákona, totiž krvavá oběť kříže. To je v podstatě nauka všech protestantů až po naši dobu.

V posledních letech nezávislá kritika se stále více vzdaluje od katolické nauky o poslední večeři a o mši svaté. Stačí všimnouti si teorií, které podávají Wetter,1 Lietzmann2 a Völker.3 

Uvedení autoři se shodují v tom, že eucharistická oběť nepochází od Krista, nýbrž vznikla později vlivem různých činitelů. Když však si všimneme jejich důvodů, hned vidíme, že jsou neudržitelné: buď libovolně mění tekst Písma svatého, nebo vynechávají některé části, které se jim nehodí do jejich teorií; často přidělují přílišnou důležitost dokladům pozdějším, nejasnějším a podezřelým, na příklad apokryfům z 2. století dávají přednost před synoptiky nebo před sv. Pavlem. Každý vážný člověk se musí pousmát, když vidí, že někteří současní kritici se domnívají, že vědí lépe než apoštolé nebo první křesťané, co myslel Kristus při poslední večeři.

Katolíci hájí, že z Písma svatého lze dokázati, že mše svatá je skutečná oběť. Všimněme si jejich hlavních důvodů. A aby celá otázka byla jasnější, zkoumejme napřed, zda podle Písma svatého byla obětí poslední večeře Páně, a pak zda byla obětí večeře, kterou slavili první křesťané.

1. POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ

a) Kristus se vydává „za mnohé“. Kristus při poslední večeři neřekl pouze: „Toto je mé tělo, toto je má krev,“ nýbrž o těle dodává: „které se za vás vydává,“ a o krvi: „která se za vás prolévá,“4 nebo: „která se vylévá za mnohé.“5 Tím výslovně prohlašuje, že se obětuje Bohu za své. Vždyť co jiného znamená „vydati se za někoho“ než „obětovati se za někoho“?

Není možno pochybovati o smyslu slov: „Toto je tělo mé za vás.“ Ježíš prohlašuje, že jeho tělo je vydáno místo života apoštolů. Dáti nebo vydati se za někoho na paralelních místech znamená „obětovati se za někoho“; na příklad: „Syn člověka přišel… dáti svůj život za vykoupení mnohých;“6 nebo: „Dal sebe samého za nás.“7 Jestliže tedy Ježíš prohlašuje, že jeho tělo je dáno za apoštoly a za mnohé, a jeho krev prolita za mnohé, nikdo nemůže pochybovat, že Kristus se obětuje.

Nelze říci, že Kristus při poslední večeři mluví o svém těle, které bude vydáno a o krvi, která bude prolita, totiž na dřevě kříže. Místo sloves, která jsou ve Vulgátě (a proto i v našich překladech podle Vulgáty) v budoucím čase, v řeckém originále jsou participia přítomného času: διδόμενον, ἐκχυννόμενον. Avšak participium přítomného času neznačí budoucí čas, zvláště když je spojeno se slovesem přítomného času. Náš tekst má tedy v originálu takový smysl: „Toto jest má krev, vylitá (ἐκχυννόμενον) … Toto je mé tělo… vydané (διδόμενον).“8 Tím tedy Kristus prohlašuje, že jeho tělo a krev je obětována už nyní, neboť krev nemůže býti vylita, aniž by tělo nebylo obětováno.

b) Kristus se obětuje za mnohé „na odpuštění hříchů“. (Mat. 26, 28.) Všichni Židé, a tudíž i apoštolové, dobře znali očistné oběti. Věděli, že krev odpouští hříchy tehdy, když je obětována.9 Když jim Kristus prohlašuje odpuštění hříchů svou krví, jistě o tom nepochybovali, neboť vídali, jak odpouštěl hříchy.10 Tedy i slova: „na odpuštění hříchů“ přirozeně apoštolům mluvila o oběti.

c) Kristus přináší oběť nové úmluvy. Nejpádnější důkaz, že večeře Páně byla obětí, máme ve slovech, jimiž Kristus prohlašuje, že prolitím jeho krve je zpečetěna nová úmluva. Podle Matouše a Marka Ježíš praví: „Toto je má krev úmluvy.“ Podle Pavla a Lukáše: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi.“

Apoštolové dobře znali oběti úmluvy z Písma svatého a liturgických obřadů. Jistě dobře věděli, jak krev obětovaných zvířat zpečetila spojení Abrahama a Jahve,11 nebo jak na Sinai oběti zpečetily úmluvu mezi Hospodinem a Izraelity.12 Tato úmluva byla patrná ve všech obětech, ale zvláště v obětech očistných.13 Z toho je zřejmé, jak apoštolové chápali slova Kristova: „Toto je má krev úmluvy. Tento kalich je nová úmluva v mé krvi.“ Nemohli nevidět, že Ježíš se obětuje Bohu, aby očistil jejich hříchy svou krví, že přináší oběť, která měla zpečetit novou úmluvu.

Aby apoštolé nemohli tato slova chápat jinak, Ježíš užil těchže slov, která pronesl Mojžíš při smlouvě na Sinai a která Izraelité nemohli zapomenout. Mojžíš tehdy po prohlášení úmluvy pokropil Lid izraelský krví oběti a řekl: „To je krev úmluvy, kterou Jahve uzavírá s vámi o všech těchto slovech.“14 Táž slova pronáší Kristus při poslední večeři: „To je má krev úmluvy.“ Tatáž slova praví, že tu jde o týž obřad. Jako tehdy na Sinai, tak i nyní ve večeřadle byla úmluva zpečetěna obětí. „Kdokoli byl obeznámen se Starým zákonem,“ praví anglikánský theolog M. Stevens, „nemohl chápat úmluvu v krvi Kristově jinak než jako smrt, přinesenou v oběť.“15

Kristus nepraví: „To je má krev budoucí úmluvy,“ nýbrž prostě: „To je má krev úmluvy.“ (Mat., Mar.) Ani u svatého Pavla a Lukáše nečteme: „Tento kalich je budoucí úmluva v mé krvi,“ nýbrž: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi.“

Z toho, že Kristus užívá těchže slov jako Mojžíš, a že tuto úmluvu nazývá novou, musíme uzavřít, že tu jde o skutečnou novou oběť, která má býti náhradou za oběti staré úmluvy.

d) Totéž možno potvrditi také tím, že Kristus ustanovil Eucharistii v době, kdy se slavila velikonoční oběť.

Z evangelií je zřejmé, že evangelisté velikonoční hostinu považují za velikonoční slavnost. Vidí v ní uskutečnění toho, co bylo předobrazováno beránkem velikonočním.16 Totéž uznávají i nezávislí kritici, jako na příklad Loisy.17 Tedy už při poslední večeři byl Kristus beránkem velikonočním, už při poslední večeři se obětoval za mnohé.

Písmo svaté tedy jasně dokazuje, že poslední večeře Páně byla opravdovou obětí.

2. VEČEŘE PRVNÍCH KŘESŤANŮ

Předně je třeba připomenout, že když Ježíš pronesl nad chlebem: „Toto je tělo mé za vás,“ připojil: „To čiňte na mou památku.“ A podobně když nad kalichem řekl: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi,“ dodal: „To čiňte, kolikrátkoli jej budete píti, na mou památku.“ (I. Kor. 11, 24-25.) Smysl obojího „To čiňte“ je zřejmý: „Čiňte, co jsem právě učinil, a čiňte to na mou památku.“ Kristus obětoval Bohu své tělo a svou krev. Tedy apoštolové mají činiti totéž, mají Bohu obětovati totéž tělo a krev Ježíše Krista.

a) Obnovování večeře Páně podle Skutků apoštolských.

O obnovování večeře Páně v  Jerusalemě čteme ve Skutcích apoštolských 2, 41-42: „I byli pokřtěni ti, kteří přijali jeho (Petrovu) řeč; a připojilo se jich v ten den asi tři tisíce duší. Trvali pak v učení apoštolském a ve společenství lámání chleba i na modlitbách.“ – Je dokázáno, že lámání chleba tu znamená obřad večeře Páně.18

V téže hlavě v. 46. čteme: „Denně také trvali jednomyslně ve chrámě a lámajíce po domech chléb, přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce, chválíce Boha a majíce přízeň u všeho lidu.“ Autor zde praví, že první křesťané vykonávali své modlitby v synagoze, ale obřad lámání chleba, t. j. večeři Páně, slavili ve svých soukromých domech. Kdyby Lukáš zde chtěl mluviti jen o obyčejném pokrmu, bylo by zbytečné připomínati, že křesťané nejedli v synagoze, nýbrž ve svých domech.

O obnovování večeře Páně v Troadě čteme ve Skutcích apoštolských 20, 7, 11: „Když jsme se v neděli shromáždili k lámání chleba, Pavel, chtěje nazítří odejíti, mluvil k nim a protáhl řeč až do půlnoci… A vyšed nahoru, lámal chléb, pojedl a mluvil ještě dlouho až do svítání; potom odešel.“ Výslovně se tu praví, že křesťané se sešli k lámání chleba. Obnova večeře Páně je tedy středem jejich schůzky. Z tekstu je také patrné, že toto lámání chleba nebylo konáno jen výjimečně, při příchodu Apoštola, nýbrž pravidelně každou neděli. A poněvadž Pavel vykonává obřad lámání chleba, je jasné, že byl s tímto obřadem dobře obeznámen, a konal jej i jinde na svých apoštolských cestách.

Z uvedených tekstů je tedy patrné, že ono lámání chleba je v užívání už od začátku Církve, ještě když věřící navštěvují synagogu. Už tehdy měli křesťané svůj vlastní obřad. Vykonávali jej v Jerusalemě mezi křesťany obrácenými z židovství, i v církvích, které založil Pavel, tedy i mezi křesťany obrácenými z pohanství. Byla to tudíž všeobecná prakse. Nelze pochybovat o tom, že lámání chleba je u prvních křesťanů obnovou večeře Páně. Jestliže však večeře Páně jest obětí, tedy i její obnova jest obětí. – Ostatně je to patrné také z protikladu mezi modlitbami v synagoze a lámáním chleba. Místo levitických obětí mají křesťané oběť novou: lámání chleba ve svých domech.19

b) Obnovování večeře Páně podle sv. Pavla.

Když sv. Pavel zakazuje křesťanům korintským účastniti se pohanských posvátných hostin a obětí, píše: „Proto, miláčkové moji, střezte se modloslužby. Jako k rozumným pravím: Posuďte vy sami, co dím: Kalich požehnání, který žehnáme, není-liž společenstvím krve Kristovy? A chléb, který lámeme, není-liž společenstvím těla Kristova? Poněvadž to jest jeden chléb, jsme my mnozí jedním tělem; neboť všichni jsme účastni jednoho těla. Patřte na Izraelity podle těla; nejsou-liž ti, kteří jedí oběti, účastni oltáře? Co tedy dím? Že snad jest něčím věc obětovaná modlám aneb že modla jest něčím? Nikoli, nýbrž že co obětují pohané, obětují duchům zlým, a ne Bohu. Nechci však, abyste byli společníky duchů zlých; nemůžete se účastniti stolu Páně i stolu zlých duchů. Anebo popouzíme-li Pána k řevnivosti? Zdaliž jsme silnější než on?“20

Sv. Pavel zde proti pohanským a Židovským obětem klade chléb, který lámou křesťané u stolu Páně, a to, co pijí z kalicha Páně. Avšak i Židé i pohané měli skutečné oběti. Tedy i lámání chleba a kalich Páně je skutečná oběť.

Z uvedených míst je patrné, že pro první křesťany obnovování večeře Páně bylo skutečnou obětí. K předešlým tekstům Nového zákona připojme ještě:

3. SVĚDECTVÍ STARÉHO ZÁKONA

U proroka Malachiáše 1, 10-11 čteme: „Nemám zalíbení ve vás, praví Hospodin zástupů, a daru nepřijmu z ruky vaší. Neboť od východu slunce až na západ veliké jest jméno mé mezi národy, a na každém místě jest obětována a přinášena jménu mému oběť čistá, protože veliké jest jméno mé mezi národy, praví Hospodin zástupů.“ Prorok zde ohlašuje oběť čistou, která má býti obětována u všech národů, a má vystřídat oběti starozákonní.

Toto proroctví se vztahuje na budoucí dobu mesiánskou. Neboť všichni národové celého světa mají uctívat Boha a přinášeti mu oběť čistou. Nemůže tu býti řeč o době prorokově, protože pohané měli tehdy jen oběti nečisté, a Židé nebyli tak rozšíření po celém světě, aby se na ně mohl vztahovati tento tekst. Prorok tu užívá přítomného času; ale to je u proroků velmi obvyklé, že budoucí dobu popisují jako přítomnou, jako by ji viděli před sebou.

Toto proroctví mluví o vnější oběti ve vlastním slova smyslu. Neboť výrazy, kterých tu prorok užívá (muktar, muggaš, minchah) znamenají oběť ve vlastním slova smyslu. Mimo to vnější oběti, jejichž odstranění prorok ohlašuje, mohly býti nahrazeny zase jen pravou vnější obětí. Neboť vnitřní oběti chvály a díků byly vždy nutné, a proto nemohly býti zavedeny jako něco nového místo dřívější bohopocty. – Kromě toho toto proroctví mluví o oběti čisté, bohumilé.

Tyto značky (oběť nová, vlastní, čistá, všeobecná) nacházíme pouze v oběti eucharistické. Neboť oběť kříže byla přinesena pouze na jednom místě. A jiné oběti tu nepřicházejí v úvahu. Celá tradice toto proroctví vykládala o mši svaté.

b) Totéž potvrzuje také žalm 109,4, kde se praví: „Přisáhl Hospodin a nebude toho želeti, ty jsi knězem na věky podle řádu Melchisedechova.“ Je zřejmo, že tento žalm je mesiánský a vztahuje se na Krista.21 Tedy Kristus je knězem podle řádu Melchisedechova. Proto musel přinésti oběť podstatně týmž obřadem jako Melchisedech, t. j. oběť chleba a vína. Kdyby však Kristus nikdy nepřinesl oběť pod způsobami chleba a vína, nemohl by býti zván knězem podle řádu Melchisedechova.

Z toho je tedy zřejmé, že poslední večeře Páně, a tudíž i mše svatá, která je obnovou večeře Páně, je skutečnou obětí.

Převzato z: Dr. Antonín Čala O. P.: Mše svatá (Liturgika pro laiky – Část II.), Dominikánská Edice Krystal, Olomouc 1941. Dílo má církevní schválení.

Pokračování této kapitoly rozebírající svědectví tradice a důvody rozumu naleznete zde.

1 Sr. Pet. Wetter: Altchristliche Liturgien: I. Das christ liche Mysterium; II. Das christliche Opfer, Götting 1921, 1922.↩

2 Sr. Lietzmann: Messe und Herrenmahl, Bonn 1926.↩

3 Sr. Völker: Mysterium und Agape, Gotha 1927.↩

4 Sr. Luk. 22, 19-20; I. Kor. 11, 24.↩

5 Sr. Mat. 26, 27; Mar. 24, 24.↩

6 Mat. 20, 28.↩

7 Galat. 2, 20.↩

8 Sr. Lagrange: Évangiie selon saint Marc, Paris 1911, p. 355-356.↩

9 Sr. Médebielle: L’expiation dans l‘ Ancien et le Nou-veau Testament, Rome 1924, t. I, p. 125-158.↩

10 Sr. Mat. 9, 2; Luk. 5, 20; 7, 47.↩

11 Sr. Genes. 15, 18.↩

12 Exod. 24, 3.↩

13 Sr. Médebielle, uved. dílo, str. 288.↩

14 Exod. 24, 8. 18 ↩

15 Sr. M. Stevens: The Theology of N. T., str. 132.↩

16 Sr. Lagrange: Évangile selon s. Luc, p. 542 násl. 18 ↩

17 Sr. Loisy: Les Évangdes synoptiques, t. H., Ceffonds 1908, p. 526.↩

18 Sr. Jaquier: Les Actes des Apótres, Paris 1926, p. 87.↩

19 Mluví-li se v těchto tekstech jen o lámání chleba, není tím vyloučeno žehnání kalicha. Je to totiž zcela běž-ný zvyk, že některý obřad obdrží jméno jen podle jedno-ho úkonu, ač je v něm třeba mnoho úkonů. Děje se tak k vůli stručnosti. Sr. Völker, uved. dílo, str. 38.↩

20 I. Kor. 10, 14-22.↩

21 Sr. Mat. 22, 42-45; Žid. 6, 20; 7, 17. ↩

O předobrazech oběti Mše svaté (kap. 3, 1)

Mám-li o tak vznešených i četných tajemstvích Mše svaté mluviti, musím se svatým prorokem celý svět k podivení zváti, vyzývaje, jako on: „Pojďte a vizte skutky Hospodinovy, jaké divy učinil na zemi!“ Kristus Pán učinil sice mnoho divů i zázraků na této zemi; mně se však zdá, že žádný z nich není vznešenější i podivuhodnější nad onen, jejž učinil při poslední večeři, když nejdůstojnější oběť Mše svaté ustanovil.

Předchozí díl: Jak vzácný dar se při Mši svaté obětuje (kap. 2, 6)

KAPITOLA III. – O PŘEDOBRAZECH I TAJEMSTVÍCH OBĚTI MŠE SVATÉ

Mám-li o tak vznešených i četných tajemstvích Mše svaté mluviti, musím se svatým prorokem celý svět k podivení zváti, vyzývaje, jako on: „Pojďte a vizte skutky Hospodinovy, jaké divy učinil na zemi!“1 Kristus Pán učinil sice mnoho divů i zázraků na této zemi; mně se však zdá, že žádný z nich není vznešenější i podivuhodnější nad onen, jejž učinil při poslední večeři, když nejdůstojnější oběť Mše svaté ustanovil. Neboť Mše svatá obsahuje souhrn všech divů Božích a je sama divem tolika tajemství, že se mohl o ní svatý Bonaventura vyjádřiti takto: „Mše svatá obsahuje po svém způsobu tolik tajemství, jako moře kapek, vzduch prášků, obloha hvězd a nebe andělů!“2

Jaká to slova podivuhodná, ba skoro neuvěřitelná! Mělo by býti pravda, že nejdůstojnější oběť Mše svaté obsahuje tolik tajemství, že by ani spočítána býti nemohla?

Učený kněz Sanchez souhlasí se svatým Bonaventurou, an takto píše: „Ve Mši svaté dostává se nám tak podivuhodných i opravdových pokladů, tak vzácných darů nebeských, tolik statků pro život nynější a tolik jisté naděje pro život věčný, že potřebujeme daru víry nadpřirozené, abychom to pochopiti mohli.“3

Proto také jmenovaný kněz Sanchez dokládá: „Jako můžeš z moře anebo z řeky stále dosti vody vážiti, aniž by jí ubývalo, tak můžeš činiti i se Mší svatou. Nebo obsahuje pokladů tak nesmírný počet, že nelze jich nejen nikdy vyčerpati, ale ani dost málo umenšiti!“

Událost ze života sv. Jana z Fakunda

Sv. Jan z Fakunda (1419-1479)

V životopisu svatého Jana z Fakunda, jenž byl zbožným mnichem řádu svatého Augustina, dočítáme se, že nikdy neopominul Mši svatou obětovati; každého rána ji sloužil velmi záhy, poněvadž tolik po tom toužil i horlil, aby mohl Krista Pána obětovati i přijmouti, že mu nebylo lze na pozdější dobu čekati. Čítal však Mši svatou tolik zvolna, že mu mešní sluhové od oltáře někdy utekli a posléze mu ani žádný přisluhovati nechtěl. Když tedy svého představeného žádal, aby bratřím přikázal, aby mu při Mši svaté přisluhovali, odpověděl mu onen s nevolí: „Proč sloužíte Mši svatou tolik zvolna, tak že se na vás bratří mrzí? Proto vám poroučím, abyste ode dneška Mši svatou právě tak sloužil, jako kněží ostatní.“ Rozkaz tento přišel nábožnému knězi tomu za těžko: ale řídil se jím přece po několik dnů. Potom však padl představenému k nohám a prosil ho, aby rozkaz odvolal. Ten řekl: „Nemohu, poněvadž svými dlouhými mšemi bratry mnoho sužujete.“ Světec však odvětil. „Z jistých příčin nemohu Mše svaté rychleji sloužiti.“ Představený chtěl tyto příčiny zvěděti; ale svatý Jan nechtěl mu jich oznámiti jinak, leč ve svaté zpovědi. Když se tak stalo, nařídil představený bratřím, aby Janovi při Mši svaté posluhovali, byť ji i ještě déle sloužil. Potom však chtěje tajemství Janovo i s jinými sděliti, prosil ho za svolení k tomu. A když Jan svolil, řekl představený jistému knězi, jemuž důvěřoval: „Věř mi, že náš kněz Jan proto tak dlouho Mši svatou slouží, že mu Bůh při ní ona veliká tajemství zjevuje, jež se mezi Mší svatou dějí a jež tak vznešená jsou, že žádný rozum lidský s to není, jich pochopiti. O těchto tajemstvích sdělil se mnou tak vznešené věci, že jsem posvátnou hrůzou jat, téměř bez sebe byl. Věř mi na jisto, že se Kristus Pán knězi tomu viditelně zjevuje, s ním laskavě rozmlouvá, jemu svých pět ran ukazuje a z nich tolik lesku na toho svatého muže vylévá a jej na těle i na duši tolik občerstvuje, že by i bez pokrmu i nápoje živ býti mohl. Kněz Jan vídá také Tělo Páně jako skvoucí slunce a poznává jeho neskonalou oslavu i krásu. Ba, on vídá také takové vznešené věci nebeské, kterých žádný člověk nemůže vystihnouti ani vysloviti. Když jsem na základě zjevení, knězi Janovi učiněných uvážil, jak velikých, ba skoro neskonalých dobrodiní se nám lidem skrze sloužení Mše svaté, anebo i skrze nábožnou účast dostává, pevně jsem si umínil, že toho dobrovolně nikdy neopominu, denně buď Mši svatou sloužiti anebo aspoň od jiných sloužené účasten býti, jakož i jiných k tomuto dílu přesvatému pobízeti.“

1. O předobrazech oběti Mše svaté.

Prve nežli vykládati počnu tajemství ve Mši svaté obsažená, chci ještě napřed ukázati, kterak ve Mši svaté i předobrazné oběti Starého Zákona vyplnění svého došly.

Oběť Abelova

Prvým předobrazem oběti Mše svatá byla oběť zbožného i spravedlivého Abela. Ten přinesl z pravé nábožnosti Bohu Nejvyššímu oběť zápalnou z prvorozenců stáda svého, na uznání jeho neskonalé Velebnosti. Že se tato oběť milému Pánu Bohu líbila, o tom svědčí Písmo svaté slovy: „Vzhlédl Hospodin na Abela a na dary jeho.“4 Tato oběť Abela spravedlivého líbila se Bohu proto, že mu ji přinesl u víře v budoucího Vykupitele a se srdcem i odevzdaným i pokorným, jak o tom svědčí svatý Pavel slovy: „Věru obětoval Abel lepší oběť Bohu nežli Kain; pro kteroužto svědectví obdržel, že jest spravedlivý; nebo Bůh vydal svědectví darům jeho.“5 Toto svědectví, jež Bůh dal oběti Abelově, záleželo dle prastarého podání v tom, že ji dal stráviti ohněm s nebe, podobně jako se později za dob Starého Zákona dělo s rozličnými obětmi zápalnými.6 Oběť Abelova líbila se všemohoucímu Bohu velmi; ale oběť křesťanstva líbí se mu nade vši míru více. Když kněz při Mši svaté oběť svou pozdvihuje, opakuje nebeský Otec slova, jež byl pronesl při křtu Páně v řece Jordanu: „Totoť jest Syn můj milý, v kterém se mi dobře zalíbilo.“

Oběť Abrahamova

Druhým předobrazem oběti Mše svaté jest oběť arciotce Abrahama, o které se dočítáme na více místech Písma svatého v tento rozum: „Abraham vzdělal oltář Hospodinu a vzýval při něm Jméno jeho.“7 Téhož dočítáme se také o Isákovi a Jakubovi, kteříž byli pravými služebníky Božími, že po příkladu všech služebníků Božích vícekráte Pánu všech pánů oběti zápalné i krvavé přinesli. Jestliže však Církev svatá v kánonu Mše svaté o oběti Abrahamově zmínku činí, nemá na zřeteli oběti Abrahamovy jiné, leč onu velikou i podivuhodnou, kterou přinesl tehdy, když svého jediného syna Isáka svázal, na dříví na oltáři položil, a meč vytasil, aby ho zabil. Učinil tak z poslušnosti k Bohu, neohlížeje se na zaslíbení, jež mu v příčině právě tohoto jeho syna byla od Boha učiněna. Tato oběť Isákova není toliko předobrazem krvavé oběti Ježíše Krista na kříži, ale také i živým a významným obrazem nejsvětější oběti Mše svaté. Jako totiž byl Isák obětován skrze poslušnost otce svého Abrahama, aniž byl krve své prolil a života svého ztratil, tak vykonal Kristus Ježíš oběť svou na kříži z poslušnosti k svému nebeskému Otci, kde sice umřel, ale tak, že třetího dne zase k novému životu povstal, aby byl živou, vždy trvající obětí ve Mši svaté. V této obětuje se pak způsobem nekrvavým, aniž by znova trpěl a umřel. Tak byla nekrvavá oběť Isákova předobrazem nekrvavé oběti Ježíše Krista ve Mši svaté. Duchem Svatým osvícen zřel asi Abraham v duchu při oběti syna svého oběť Krista Vykupitele, a tak radoval se i veselil v den Páně, jak to připamatoval sám Spasitel Židům jej urážejícím.8

Melchisedech a jeho oběť

Třetím a nejvýmluvnějším předobrazem oběti Mše svaté jest oběť krále i nejvyššího kněze Melchisedecha. Týž vykonal všemohoucímu Bohu oběť novou, an mu za modliteb a obřadů přednesl chléb a víno.9 Tak učinil z vděčnosti, že Bůh popřál arciotci Abrahamovi vítězství v boji s jeho nepřáteli.

Písmo svaté samo nazývá Melchisedecha předobrazem Kristovým, jak jsem již v prvé hlavě tohoto spisu vyložil. Na místě tomto chci podobnost Ježíše Krista s Melchisedechem dle slov svatého Pavla10 dále rozvésti, aby se tím lépe a zřetelněji poznalo, kterak Melchisedech a jeho oběť byli předobrazy Ježíše Krista a jeho nekrvavé oběti při Mši svaté.

Jméno Melchisedechovo a další podobnosti s Kristem Ježíšem

Jméno Melchi-sedech znamená „král spravedlnosti.“ Jak krásně poukazuje již to jméno ke Kristu Ježíši, jenž se v přední řadě nazývá „Spravedlivým“ a „Původcem spravedlnosti!“ – Mechisedech byl králem v Salemu, to jest „králem míru“; a jest v příčině této předobrazem Ježíše Krista, jejž proroci jakožto „Krále pokoje“ líčí. – Salem čili Jeru-salem, to jest „svatý mír“, byl městem Melchisedechovým; ale zároveň i předobrazem říše Ježíše Krista na zemi čili Církve jeho, i nadzemského města Božího, Jerusalema nebeského.- Melchisedech byl králem a zároveň i nejvyšším knězem jediného pravého Boha. Ale zdaliž není i Ježíš Kristus Králem a zároveň i nejvyšším Knězem? Zdali není Králem spravedlnosti a knížetem pokoje, Pánem nového Jerusalema a nebeského města Božho, kde jest zároveň věčně nejvyšším Knězem u Boha Otce? – O Melchisedechovi se neví, kdo byl jeho otcem, kdo matkou, a z jakého rodu povstal; také není nic známo, kdy se narodil, a kdy se se světem rozloučil. A hle! I tím jest Kristu Ježíši podoben, o němž Písmo svaté dí: „Rod Jeho kdo vypoví?“11 Nebo nepochopitelné a nevýslovné jest jeho věčné rození z lůna jeho Otce! – Melchisedech objevuje se náhle v Písmu svatém, a neví se, odkud přichází; taktéž náhle mizí, a neví se, kam odešel; i stojí tu jako posvátné zjevení. A tak i Kristus Pán přichází z lůna nevystihlé věčnosti, a vrací se zase do něho; i jest také on podivuhodným zjevem z vyššího světa. – Melchisedech měl zdánlivě jen jeden účel při svém vystoupení, a to ten, že obětoval. A tak podobně měl i Kristus Pán jen jeden účel, a to ten, že se přinesl na kříži v oběť za spasení světa; vše ostatní, co ještě vykonal, druží se jen k tomuto hlavnímu jeho činu. – Melchisedech obětoval chléb a víno; a Kristus Pán obětoval taktéž chléb a víno při poslední večeři; avšak neučinil tak jen tehdy, nýbrž činí podobně posud pro všechny dny, až do skonání světa, představuje nám tak krvavou smrt na kříži, an se za nás každodenně při Mši svaté ve způsobách čili podobách chleba a vína obětuje. – Melchisedechova oběť chleba a vína byla obětí děkovací za vítězství, jehož Abraham s pomocí Boží nad nepřáteli vydobyl. A tak podobně jest i oběť, kterou Pán Ježíš svým apoštolům a jejich právním nástupcům byl opětovati velel, obětí díků i chvály, že ve smrtelném svém boji mocnosti pekelné přemohl a nás tak z přepotupného otroctví ďábla vysvobodil. Oběť ta má však býti zároveň i trvalým ohlašováním tohoto jeho nejslavnějšího vítězství potud, „dokavadž nepřijde“ k soudu.12 – Melchisedechovi přinesl Abraham, praotec národa vyvoleného, dary, a jemu jakožto pánu svému se poklonil. Ale Kristu Pánu našemu neklaněli se toliko mudrci a králové od východu, nýbrž na něm se vyplňuje den co den, v každé Mši svaté proroctví korunovaného předka jeho, pěvce Davida: „Králové Tharsis a ostrované dary obětovati budou; králové arabští a sabejští dary přinesou. A klaněti se mu budou všichni králové, všichni národové sloužiti budou Jemu.“13 – A tak jest Kristus Pán v pravdě tím, o němž prorokoval David: „Ty jsi Knězem na věky podle řádu Melchisedechova.“14

Zmínka o obětech starozákonních ve Mši svaté

O těchto prastarých obětech Abela, Abrahama a nejvyššího kněze Melchisedecha činí se výslovná zmínka při Mši svaté. Kněz totiž po pozdvihování takto se modlí: „Tvé přeslavné Velebnosti přinášíme z dobrodiní i darů Tvých oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou: svatý chléb života věčného a kalich spasení nekonečného. Na kteréžto dary račiž s milostivým a jasným obličejem shlédnouti, a je příjemnými shledati, jakož jsi ráčil příjemnými shledati dary svého spravedlivého služebníka Abela, a oběť našeho arciotce Abrahama, a svatý a neposkvrněný dar obětní, který Ti přednesl nejvyšší kněz Tvůj Melchisedech.“ Slovy těmi Církev svatá zajisté s dostatek ukazuje, že jmenované oběti byly předobrazy nejsvětější oběti Mše svaté, a proto i Bohu Nejvyššímu zcela příjemné a milé.

Vysvětlení mešní modlitby

Mnozí zbožní katolíci nad modlitbou touto se pozastavují, kdežto nekatolíci se jí pohoršují. Neboť se domnívají, že kněz Boha vzývá, aby si jeho oběť mešní právě tak zalíbil, jako si zalíbil oběti Abelovu, Abrahamovu a Melchisedechovu, kdežto přece jest na bíle dni, že Mše svatá, při které se nejsvětější Tělo a předrahá krev Ježíše Krista Bohu Nejvyššímu obětují, jest Témuž neskonale milejší, nežli byla zvířata, i chléb a víno, které mu obětovali Abel, Abraham a Melchisedech. Dlužno si však povšimnouti, že kněz při Mši svaté neprosí Boha, aby ráčil milostivě přijmouti oběť jeho vlastní, poněvadž, co Bohu obětuje, jest Kristus Pán, jednorozený a milovaný Syn Boží sám, jenž jest Bohu Otci neskonale milejší nežli všichni tvorové na nebi i na zemi. Kněz, Mši svatou obětující, toliko prosí, aby jeho vlastní přičinění při této oběti Ježíše Krista, čili jeho osobní pobožnost při nejsvětější oběti té, při které je nástrojem Syna Božího, právě tak v milosti přijmouti ráčil, jako v milosti přijal pobožnost, s jakou Abel, Abraham i Melchisedech oběti své přinesli.

Následující díl: O tajemstvích oběti Mše svaté (kap. 3, 2)

[1] Žalm 45, 9;
[2] De virtut.theolog. lib.6, cap. 19;
[3] Thesaur. Missae c. 1;
[4] I.Mojž. 4, 4;
[5] Žid 11, 4;
[6] Srovn. III.Mojž. 9, 23; III.Král. 18, 38; II.Paralip. 7, 1;
[7] Srovn. I.Mojž. 12. 7; 13, 18;
[8] Srovn. Jan 8, 56;
[9] I.Mojž. 14, 18-20;
[10] Žid. 7, 1 a násl.;
[11] Isai. 53, 8;
[12] Srovn. I.Kor.11, 24-26;
[13] Žalm 71, 10. 11;
[14] Žalm 109, 4;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Jak vzácný dar se při Mši svaté obětuje (kap. 2, 6)

Předchozí díl: O nejpřednějším knězi při Mši svaté (kap. 2, 5)

Svatý Pavel píše k Židům: „Všeliký zajisté velekněz k obětování darů a (konání) obětí ustanoven bývá. A protož potřebí jest, aby i tento – Ježíš Kristus – měl něco, co by obětoval.“1 Svatý Pavel nedokládá, co Kristus Pán má, aby obětoval: ponechávaje, abychom sami o tom uvažovali. I musíme se tedy tázati: Jakou oběť přináší Kristus Pán svému nebeskému Otci ve svém úřadu jakožto Kněz nejvyšší?

Cena daru musí odpovídati znamenitosti pána

Dar Krista Ježíše nemůže býti nepatrný a obyčejný, nýbrž musí býti obětí nekonečné ceny, aby byl hodným Boha nesmírného. Nebo čím větší a znamenitější jest pán, tím vzácnější a vznešenější musí býti i dar, jenž mu má býti věnován. Kdyby chtěl kdo krále anebo císaře poctíti hrstí bobů, špatného poděkování by se dočkal, ba velice směšným by se stal! Všemohoucí Pán Bůh je však tak nesmírně velebný a nade vši míru vznešený, že nebe i země pospolu mají vůči němu menší cenu, nežli hrsť bobů vůči císaři. Poslyš, co o něm mluví mudrc v Písmě svatém: „Jako návažek váhy (to jest: jako zrno, které na váhu kladeno bývá na vyrovnání), takť jest před tebou okršlek země; a jako krůpěje rosy před svítáním, kteráž sestupuje na zemi.“2 Jestliže dle svědectví Písma svatého země celá jen jako krůpěj rosy oproti Bohu ceněna býti může, kde v širém světě nalézti, co by hodno bylo, aby jemu důstojně obětováno býti mohlo? Ba, co pak chce Kristus Pán i v celém nebi kromě Boha nalézti, čím by mohl nejsvětější Trojici Boží jakožto hodnou a příjemnou obětí uctíti?

Jen člověčenství Krista Pána hodno obětování Bohu

Slyš a žasni! V celém širém nebi a na celém převelikém světě nalezl jen jednu věc, jež hodnou byla, aby nesmírnému Bohu obětována byla: Jest to jeho vlastní, nejsvětější, neposkvrněné, přepožehnané člověčenství. V příčině té praví vhodně svatý Jan Zlatoústý: „Kristus Pán byl i Obětí i Knězem; Obětí dle těla; Knězem dle Ducha; on sám obětoval i byl obětován.“3 A podobně vyjadřuje se i svatý Augustin, řka: „Kristus Pán jediný byl Knězem takovým, jenž byl zároveň i Obětí; neboť neobětoval Bohu Otci nic jiného, leč sama sebe,“ právě proto, že nemohl mezi poklady nebes i země nalézti nic jiného, co by bylo mohlo nejsvětější Trojici býti obětí důstojnou.

Toto člověčenství Ježíše Krista jest tím nejvzácnějším i nejcennějším, co všemohoucí Ruka Boží stvořila. Tak to zjevila sama Matka Boží svaté Brigitě, když jí řekla: „Člověčenství Ježíše Krista jest tím nejdrahocennějším, co kdy bylo a posud jest.“4 Neboť štědrá Ruka Boží obdařila člověčenství Ježíše Krista tolika a takovými poklady milostí, a takovou dokonalostí, že jí ani nemohla již více a větších předností uděliti.

Tomu nesmí se ovšem rozuměti tak, jako by Bůh tvoru svému již větších předností uděliti nemohl; ale rozuměti třeba slovům těm v ten smysl, že lidská přirozenost Ježíše Krista více a větších předností pojmouti již nemohla. Ačkoliv Matka Boží jest nevýslovně krásná, svatá i vznešená, není přece u porovnání s člověčenstvím Ježíše Krista více nežli hořící pochodní u porovnání se světlem slunce.

Pro tuto nejvyšší dokonalost bylo člověčenství Ježíše Krista již na zemi uctíváno netoliko od zbožných lidí, ale i od milých andělů. A nyní, kdy po pravici nebeského Otce trůní, poctíváno jest tím více. A neděje se tak z jiné příčiny, leč proto, že v lidské přirozenosti Krista Ježíše, jakožto Hlavě veškerého pokolení lidského, je tolik dokonalostí soustředěno, jako jich Bůh v žádném jiném rozumném tvoru nesoustředil.

Bůh obdařil v nevýslovné štědrosti své anděly při jejich stvoření svatostí neocenitelnou a i jinými, z míry vzácnými vlastnostmi. Také udělil z pouhé dobroty své mnohým zbožným lidem a velikým světcům při jejich stvoření mnohých vznešených milostí i ctností, i veliké svatosti. Více než všechny však zahrnul mnohými, nepochopitelnými milostmi, přednostmi i dokonalostmi nejblahoslavenější Pannu Marii, a to netoliko při jejím stvoření, ale i později v jejím přesvatém životě. Ale všechny tyto milosti i přednosti, kterých Bůh uštědřil andělům, svatým, i nejblahoslavenější Panně Marii sjednotil Duch Svatý v lidské přirozenosti Ježíše Krista. Mimo to přidal jí ještě mnohých jiných milostí, dokonalostí i nebeských pokladů. A nyní tedy posuď sám, jak nevystihle ušlechtilé, příjemné, moudré, vznešené i slavné je člověčenství Ježíše Krista; ano, jaké nevystihlé moře všech dokonalostí v sobě pojímá i uzavírá!

A toto člověčenství Ježíše Krista jest jedinou vzácnou obětí, kterou nejvyšší Kněz, Ježíš Kristus, nejsvětější Trojici Boží denně ve všech Mších svatých přináší i obětuje! Ano, On obětuje netoliko toto své člověčenství, ale s ním zároveň všecko to, co tato jeho nejsvětější přirozenost lidská k větší cti a chvále nejsvětější Trojici Boží na zemi po třiatřicet roků v nejvroucnější lásce vykonala, i co v nejtrpčích bolestech vytrpěla. Obětuje tedy veškeré skutky kající i veškerá umrtvení; veškeré kázání i učení; všechna vytrpěná pronásledování, pokořování; všechny posměchy i potupy; všechny bolesti, šlehy při bičování, bodení trnů při korunování, otřesy při přibíjení na kříž, rány, muky, trýzně; všechny své slzy; všechny krůpěje potu; všechnu vodu i růžovou Krev, jež vytekly z boku Jeho. Toto všecko představuje Kristus Pán ve všech Mších svatých nejsvětější Trojici Boží před oči a obětuje jí to způsobem právě tak mocným i pokorným, jakým totéž přemocně jí byl obětoval v životě i smrti na zemi.

Člověčenství Krista Ježíše je spojené s božstvím

Co však měrou nejvyšší ceniti dlužno, je to, že Kristus Ježíš neobětuje tohoto svého člověčenství samotného, ale že je přednáší před nejsvětější Trojici zároveň spojené se svým božstvím. Nebo ač se v oběti Mše svaté nejsvětější Trojici neobětuje božství, nýbrž člověčenství Ježíše Krista, obětuje se přece toto jeho člověčenství v takové dokonalosti, jaké se mu dostalo skrze spojení s božstvím. Skrze toto spojení stalo se člověčenství Ježíše Krista samo jako božským, ano bylo obohaceno poklady neskonalými a účastno neskonalé ceny a neskonalé důstojnosti. Z toho všeho můžeš nyní uzavírati, jakou nad míru vzácnou oběť Spasitel náš ve všech Mších svatých Bohu Nejvyššímu nabízí, když mu člověčenství své způsobem tak nevystihlým obětuje!

Podoba člověčenství Kristova ve Mši svaté

Konečně třeba také uvážiti, že Kristus Pán neobětuje člověčenství svého v oné podobě, jakou má v nebesích, nýbrž v té podobě, v které na oltáři se nachází. Nebo v nebi je toto člověčenství Ježíše Krista tolik oslavené a velebné, že i svatí andělé žasnou i se chvějí, když na vznešenost jeho hledí. Na oltáři však je tolik pokorné i ponížené, že se tomu svatí andělé na výsost diví. Na oltářích je toto božské člověčenství v podobách čili způsobách chleba a vína skryto, a jako v úzkém vězení uzavřeno. Tyto způsoby chleba a vína obkličují totiž člověčenství Ježíše Krista a uzavírají je tak, že žádnou mocí od nich odtrženo býti nemůže a v nich potud přítomno jest, pokud podoby čili způsoby chleba a vína trvají. V těchto tedy tak malých, pokorných i ponížených způsobách chleba a vína představuje se Kristus Ježíš nejsvětější Trojici, a obětuje se Jí způsobem tolik pohnutlivým, že nad tím žasne celé dvorstvo nebeské.

Co asi tomu říká nejsvětější Trojice Boží, když zří oslavy nejhodnější lidskou přirozenost Ježíše Krista v podobě tolik pokorné, takřka u nohou svých? Ó jaká oslava děje se nebeskému Otci, když jeho milovaný Syn, pro větší poctu jeho, jakožto Otce, pokořuje se až k takovému nejkrajnějšímu ponížení! Ó jaké nadmírné moci a vznešenosti nabývá oběť Mše svaté, v které právě toto pokorné obětování Ježíše Krista způsobem tajuplným se děje! Jak bohatého požehnání a jak velikých užitků nabývají tedy lidé skrze nejsvětější oběť Mše svaté, když se za ně obětuje! Kolik útěchy a občerstvení dostává se ze Mše svaté i dušičkám v očistci!

Zjevení zemřelého za dob sv. Bernarda

V knize „O slavných mužích řádu cisterciáků“ dočítáme se o tom následující, podivuhodné události:  Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairveaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k mukám očistcovým. Týž zjevil se jednomu ze starých kněží klášterních, a sdělil s ním, že je v očistci; i prosil ho důtklivě, aby kněží kláštera, v němž byl zemřel, nepřestávali za něho Mše svaté obětovati. Po nějakém čase zjevil se zemřelý onomu knězi opět, a sice oslavou proměněný, a řekl: „Děkuji Pánu Bohu našemu, poněvadž nyní jsem již v blaženosti nebeské.“ Kněz se ho otázal: „Kterak jsi byl vysvobozen?“ Zemřelý odpověděl: „Pojď a viz!“ Po těchto slovech uvedl ho do klášterního kostela, ukázal mu, jak tam při všech oltářích kněží stáli a s největší nábožností Mše svaté sloužili, a pravil: „Viz, touto zbrojí milostí byl jsem z očistce vysvobozen. Mše svaté jsou vítěznou mocí milosrdenství Božího. Mše svatá jest onou jedinkou, ale převzácnou žertvou čili obětí smírnou, jež snímá hříchy světa. Pravím ti dle pravdy, že těmto zbraním milosti Boží, této moci milosrdenství Božího, této smírné oběti božského Spasitele naprosto nic odporovati nemůže, leč jedině srdce nekající.“ Když starý onen kněz opět k sobě přišel a toto zjevení bratřím klášterním byl vypravoval, naplnili se všichni novou horlivostí, aby vždy s tím větší nábožností i uctivostí nejsvětější oběť Mše svaté konali.

Zázračné vysvěcení kaple samotným Kristem Pánem

Pro větší oslavu nejsvětější oběti Mše svaté nyní ještě vězme, kterak Kristus Pán sám při svěcení kaple v Einsiedelnu Mši svatou s velikou slávou sloužil.

V životopisu sv. Meinrada se vypravuje, kterak v osmdesátém roce po jeho smrti zbožný biskup kostnický, svatý Konrad, se vydal do Einsiedelu, aby kapli svatého Meinrada vysvětil. Když se v noci před vysvěcením do kaple té ubíral, aby se tam modlil, uslyšel zpěv andělů, kteříž pěli předzpěvy i odpovědi, kterých se užívá při svěcení chrámů. Když pak do kaple samé vstoupil, spatřil ji naplněnou anděly a Krista Pána samého, rouchem biskupským přioděného, an ji vysvěcuje. I jat byl takovým úžasem, že stál nepohnutě ve svatém ustrnutí. I viděl i slyšel zcela zřetelně, kterak Kristus Pán, obklíčen apoštoly, anděly a i jinými mnohými svatými, konal tytéž modlitby i obřady, kterých biskupové při svěcení chrámů užívají. Matka Boží, kteréžto na počest oltář i s kaplí sdělány byly, stála na oltáři v nejvyšší slávě, nad slunce lesklejší, nad blesk skvělejší. Po vysvěcení kaple sloužil Kristus Pán sám s největší slavností Mši svatou. Po Mši svaté zmizel celý nebeský zástup, a zanechal svatého Konrada v přeblažené radosti i sladkosti. Týž shledal v posvěcené svatyni šlépěje Ježíše Krista, vtlačené do nasypaného popela, a stěny svatým křižmem pomazané. Zrána přišedší páni žádali, aby svatý Kondrad kapli vysvětil. On odpověděl: „Nesmím jí vysvětiti, poněvadž již způsobem tajemným vysvěcena jest.“ Když však oni nepřestávali naň doléhati, aby se svěcením začal, uslyšeli všichni pospolu hlas s nebe, jenž takto po třikrát se ozval: „Ustaň, bratře! Kaple jest již vysvěcena.“ Na to svatý Konrad od svěcení upustil, a oznámil tuto podivuhodnou událost svatému Otci do Říma.5

Když jsi tuto podivuhodnou událost přečetl, snad si řekneš: „Ó kéž bych byl tehdy při svatém Konradu býval, a také zřel, co on viděl! Jak bych se byl divil, jak radoval, jak nábožný byl!“ A hle, týmž podivením budeš uchvácen, těmitéž pocity svaté radosti a vroucí pobožnosti budeš proniknut, kolikrátkoli budeš nábožně Mši svaté obcovati a při ní o vznešenosti její rozjímati. Neboť při každé Mši svaté jest Kristus Pán sám knězem obětujícím, jenž sebe sama za spásu tvou nebeskému Otci obětuje. A kolikrát sestupuje s nebe na naše oltáře, obkličují ho zástupy andělů, třeba že my jich očima tělesnýma nevidíme. Jak nábožně budeš se při Mši svaté modliti a jak za šťastného budeš se pokládati, když budeš uvažovati, že uprostřed andělů klečíš, kolikrátkoli Mši svaté obcuješ!


Konec 2. kapitoly: O VZNEŠENOSTI OBĚTI MŠE SVATÉ

Následující kapitola: O PŘEDOBRAZECH I TAJEMSTVÍCH OBĚTI MŠE SVATÉ

[1] Žid. 8, 3;
[2] Moudr. 11, 23;
[3] Hom. I.de cruce;
[4] Revelat. 3 sv.13.kap.;
[5] Stalo se tak v září roku 948. Dr. Hefele, Beiträge zur Kirchengeschichte. Tübingen.1864.I.Bd.s.273;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

O nejpřednějším knězi při Mši svaté (kap. 2, 5)

Ač vznešenost oběti Mše svaté jest nade vší míru veliká, jak seznati lze již z těch věcí, jež jsem posud vyložil, nemůže přece z ničeho jiného lépe seznána býti, jako z osobnosti toho, jenž tuto božskou oběť Bohu přináší. …

Předchozí díl: O obřadech při Mši svaté (kap. 2, 4)

Ač vznešenost oběti Mše svaté jest nade vší míru veliká, jak seznati lze již z těch věcí, jež jsem posud vyložil, nemůže přece z ničeho jiného lépe seznána býti, jako z osobnosti toho, jenž tuto božskou oběť Bohu přináší.

Pravým obětníkem je Ježíš Kristus sám

Nebo pravým obětníkem při Mši svaté není nikdo jiný, než kněz všech kněží, biskup všech biskupů, sám jednorozený Syn nebeského Otce, sám Kristus Ježíš! Tento od Boha Otce pomazaný nejvyšší Kněz, dodává nejsvětější oběti Mše svaté tak vysoké, vše pomyšlení převyšující vznešenosti, a činí tuto oběť přesvatou obětí božskou.

O tom svědčí svatý Jan Zlatoústý slovy: „Také nyní jest tentýž Kristus přítomen, jenž tento stůl připravil, aby jej také i vyzdobil. Nebo nepůsobí toho člověk, aby přinesené dary obětní, chléb a víno, proměnily se v Tělo a Krev Páně; Kristus Pán sám to působí, jenž za nás byl ukřižován.“1 Slovy těmi svatý Jan Zlatoústý jasně vykládá, že Ježíš Kristus sám osobně nejpřednější části Mše svaté vykonává; on totiž s nebe sestupuje; on chléb a víno ve své Tělo a ve svou Krev proměňuje; on sebe sama Bohu Otci za spásu světa obětuje; on jako věrný Prostředník za blaho lidu prosí. Kněží při oltáři jsou pouhými sluhy Kristovými, kteříž mu svých úst, svého hlasu a svých rukou viditelně propůjčují, aby Kristus Pán skrze jejich službu tuto nejsvětější oběť vykonal.

Důkaz z neomylného učení Církve

Kdyby kdo snad slovům svatého Zlatoústce věřiti nechtěl, podám mu důkaz, jemuž nebude moci odporovati, chce-li katolickým křesťanem zůstati. Důkaz ten uvedu na svědectví naší svaté neomylné Církve katolické, jež na všeobecném sněmu církevním v Tridentu takto se vyjádřila: „Oběť Krista Ježíše na kříži jest s obětí Mše svaté úplně totožná, ježto za přisluhování kněží při Mši svaté obětuje tentýž Obětník, jenž se na hoře Kalvarii na kříži byl obětoval; toliko způsob obětování jest rozdílný.“2

Nevýslovná čest pro lidstvo

Ó jaké nevýslovné cti a milosti se nám dostává! Jakým dobrodiním jest pro nás, že náš Spasitel tolik se k nám snižuje, že naším Knězem, Prostředníkem i Orodovníkem se stává, a sebe sama osobně Bohu Otci za nás v oběť přináší!

Totéž učí také svatý Pavel, jenž ve své epištole k Židům píše: „Takovéhoť zajisté potřebí nám bylo nejvyššího Kněze, svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyššího nad nebesa; který nepotřebuje na každý den, jako kněží, nejprv za své hříchy oběti konati, potom za (hříchy) lidu: neboť to učinil jednou, sebe samého obětovav. Zákon zajisté ustanovoval za kněze lidi, mající nedostatky: ale slovo přísahy, kteréž se stalo po Zákonu, ustanovilo Syna na věky dokonalého.“3 Svatý Pavel před oči nám staví vznešenou důstojnost, ke které nás Bůh povolal, ježto nám za Kněze a Prostředníka u trůnu svého neustanovil nějakého člověka křehkého, hříšného, ale svého vlastního a jednorozeného Syna, Pána Ježíše, plného svatostí i dokonalostí, zahrnujícího v sobě ctnosti veškeré.

Proč nechtěl Pán Ježíš svěřit svou oběť nikomu z lidí

Nyní uvažme, proč Kristus Pán nechtěl oběti své svěřiti žádnému knězi z lidí vyšlému?

Nejpřednější příčinou byla ta, že tato Jeho oběť měla býti úplně čistá a neposkvrněná, jak předpověděl prorok Malachiáš slovy: „Od východu slunce až na západ veliké jest Jméno mé mezi národy a na každém místě obětována bývá Jménu mému oběť čistá.“4 Přípověď tuto vykládá Církev svatá takto: „Touto obětí čistou jest Mše svatá, jež nižádnou nehodností ani zlomyslností obětujících poskvrněna býti nemůže.“5 Kdyby byl kněz z lidí obětníkem vlastním, mohlo by se státi, že by přesvatá oběť Mše svaté někdy poskvrněna i znečištěna byla, a že bychom mohli o tom pochybovati, zdali Bohu nejsvětějšímu oběť příjemná přinesena byla. Proto Bůh Otec tomu chtěl, aby jeho nejsvětější Syn jméno i úřad obětujícího Kněze pro sebe podržel, jak výslovně jemu dí: „Ty jsi knězem podle řádu Melchisedechova.“

Kněží z lidí nemohou oběť Kristovu znečistiti

Ačkoliv tedy kněží z lidí Mši svatou slouží, nejsou oni přece obětníky vlastními, nýbrž toliko služebníky Ježíše Krista, jenž jest Obětníkem nejpřednějším sám. A jako by obyčejný služebník, kdyby od svého pána obdržel dukát, aby jej v některém poutním chrámu obětoval, této oběti pána svého neposkvrnil, i kdyby sám v hříchu smrtelném byl, když by dle vůle pána svého oběť onu přinášel, tak podobně nemohou kněží nejsvětější oběti Mše svaté poskvrniti a znečistiti, když jménem Pána svého, Ježíše Krista, Otci nebeskému oběť přinášejí.

Proč nesvěřil svou oběť andělu ani své nejčistší Matce

Proč nechtěl Kristus Pán oběti Mše svaté svěřiti ani žádnému andělu, ani žádnému svatému, ba ani své nejčistší Matce, jež přece jest dokonale svatá, ba „milosti plná“, jak ji pozdravil archanděl Gabriel, když by přece dojista nikdo z nich nejčistší oběti jeho neposkvrnil, nýbrž co nejdokonaleji obětoval?

Ó můj Bože! Jak vzdělati by musela Mše svatá, kterou by sloužil svatý Petr, nebo svatý Pavel, nebo někdo ze Serafínů nebeských? S jakou upřímnou radostí i zbožností přítomni by byli ti, kdož by na vlastní oči viděli, s jakou uctivostí i pozorností vznešené kníže nebeské Mši svatou slouží! Zajisté, že by se srdce jejich naplnilo pobožností nejvroucnější a se roznítilo láskou božskou!

Což teprve, kdyby sama Matka Boží svého přemilého a nejsvětějšího Syna na oltáři Otci nebeskému obětovala? Zjevila zajisté sama svaté Mechtildě o sobě: „Obětovala jsem Syna svého v den očišťování svého v chrámu jerusalemském Bohu Otci s takovou nábožností, že by s ní nebylo lze porovnati ani nábožnost všech svatých, kdyby do jediného srdce lidského vylita byla.“6 Jestliže přeblahoslavená Bohorodička již za pozemského svého života s takovou nesmírnou nábožností Bohu sloužiti mohla, jak by mu sloužila teprve nyní při nejsvětější oběti Mše svaté, když v nebi dlí a všemi milostmi Božími zahrnuta jest! Jak mocná, jak nad pomyšlení svatá byla by oběť Mše svaté, kterou by přinášela Bohu Nejvyššímu přeslavná Matka Boží!

Ale ač by taková Mše svatá, kterou by sloužili velicí svatí aneb vznešení Serafíni aneb i nejblahoslavenější Panna Maria, byla nevystihle svatá, nebyla by přece Bohu nekonečně svatému svatou dosti, poněvadž Jemu patří oběť taková, jež Jeho neskonalé, božské Velebnosti je přiměřena. Proto nechtěl, ba nemohl Kristus Pán nejsvětější oběti Mše svaté svěřiti ani andělu, ani světci, a tím méně hříšnému člověku, nýbrž chtěl, ba musel oběť takovou ponechati sobě, aby sám každodenně Otci svému nebeskému pro spásu svých milých věřících oběť přiměřenou konal a tak způsobem nekonečně vznešeným a nevystihle mocným obětoval, jak jedině nejsvětější Trojici Boží líbiti se může.

Ani cherubíni a serafíni nemohou dokonale pochopiti oběť Mše svaté

Z toho všeho plyne, že každá Mše svatá je nevystihle důstojná, a že každou sám Kristus Pán s takovou nábožností, uctivostí a láskou slaví i obětuje, že to veškeré pochopení andělů i lidí převyšuje. Toto zjevil Kristus Pán sám svaté Mechtildě následujícími slovy: „Já samojediný vím a chápu dokonale, jak se denně na oltáři za spásu věřících obětuji; čehož ani Cherubíni, ani Serafíni, ani všechny mocnosti nebeské dokonale pochopiti nemohou.“7

Ó můj Bože! Jak výborné i nevystihlé musí býti toto obětování se Ježíše Krista při Mši svaté na oltáři, když ani nejmoudřejší mocnosti nebeské ho pochopiti nemohou! Ó nejmilejší Ježíši! Jak nevyzkoumatelné musí býti Tvoje obětování, když Ty sám dosvědčuješ, že jedině Ty sám svým božským rozumem a svou božskou moudrostí dokonale poznati je můžeš! Ó jak z míry šťasten musí býti člověk, jenž Mši svaté nábožně obcuje a tak zasluhuje, abys Ty toto nevystihlé a přespasitelné obětování za něho konal!

Jak velký prospěch z toho plyne pro věřícího

Uvažuj přece, milý čtenáři, o slovech těchto v srdci svém a pozoruj, jak veliký prospěch musí ti přinášeti nábožné obcování Mši svaté, když se při ní Ježíš Kristus sám za tebe obětuje, jakožto Prostředník mezi božskou Spravedlností a tvou lidskou nespravedlností vystupuje a spravedlivý trest, jehož pro každodenní pochybení zasluhuješ, od tebe buď docela odvrací aneb aspoň zadržuje! Ó kdybys to vše správně poznával, jak velice bys sobě Mši svatou zamiloval, s jakou nábožností by jí obcoval a jak nerad by ses od ní zdržeti dal! Ba raději bys na svých časných statcích ztráty trpěl, nežli abys zanedbáním Mše svaté, tolik spasitelné, duši svou poškozoval! O vznešenosti a výbornosti Mše svaté rádi uvažovali horliví křesťané prvých století; a proto Mši svatou tak vroucně si zamilovali, že raději život tratili, nežli aby Mši svatou zameškali! O tom vypravuje znamenitý dějepisec Baronius z roku 303 tuto podivuhodnou událost.8

Mučedníci pro Mši svatou za Dioklecianova pronásledování

V africkém městě Alutě, v němž z rozkazu pohanského císaře Diokleciana všechny křesťanské svatyně byly zbořeny, shromáždili se mnozí křesťané, muži i ženy, přes zákaz císařský v jistém domě, aby tam Mši svaté obcovali. Byli tam však od pohanů vyslíděni, zajati a k císařskému soudci na veřejné náměstí odvedeni. Na tom náměstí byly také mešní kniha a jiné posvátné knihy, jež byli pohané křesťanům odňali, s velikou potupou do ohně vrženy; avšak Bůh seslal náhle velký liják, jenž oheň uhasil, takže knihy od spálení byly uchovány. Tím se poděsil soudce tolik, že zajaté křesťany, třicet čtyři muže a sedmnáct žen, poslal ve vojenském průvodu do města Karthaga k samému císaři. S plesáním vydali se zajatci na cestu a zpívali neustále chvalozpěvy Bohu. Když byli císaři předvedeni, představil je mu vojenský důstojník slovy: „Tyto zlomyslné křesťany jsme, ó císaři! postihli v městě Alutě, když přes tvůj zákaz své nepravé bohoslužbě obcovali.“ Císař velel, aby jednoho zajatce obnažili, na skřipec natáhli a ostrými háky rozdírali. Zatím zvolal však jeden z křesťanů, jménem Telika, hlasem zvučným: „Proč trýzníš, tyrane, jedině tohoto? My všichni jsme křesťané a všichni jsme s ním zároveň Mši svaté obcovali!“ Na to velel císař, aby i Teliku obnažili, vedle prvého na skřipec natáhli i rozdírali, a pak se tázal: „Kdo jest původcem vašeho shromáždění?“ Ten odpověděl: „Kněz Saturnin, a my všichni vesměs. Ty však, ó zlosyne! jednáš proti vší spravedlnosti, že nás proto trýzníš. Nejsme ani vrahy, ani loupežníky, aniž jsme se čím provinili.“ Na to řekl císař: „Ty jsi měl rozkazu našeho šetřiti, a své nepravé bohoslužby zanechati.“ Telika mu však odpověděl: „Nedbám jiného rozkazu, leč rozkazu Boha mého, za něhož rád zemru.“ Po těch slovech nařídil císař, aby Teliku od skřipce odvázali a bez pokrmu i nápoje do žaláře odvedli.

Potom předstoupil pohanský bratr svaté Viktorie a žaloval na radního Dativa, že jeho  sestru ke Mši odvedl. Ale světice řekla: „Nikoli z návodu některého člověka, ale zcela dobrovolně vešla jsem do onoho domu, a obcovala tam Mši svaté; neboť jsem křesťanka, a proto i povinna zákona Kristova poslouchati.“ Bratr jí na to: „Jsi beze smyslů, a mluvíš jako bláznivá!“ Ale ona řekla: „Nejsem bláznivá, ale křesťanka!“ Tu řekl císař: „Chceš se svým bratrem opět domů odejíti?“ A ona řekla: „To neučiním, poněvadž tohoto člověka jakožto bratra svého neuznávám. Jsem křesťanka a mám ty za své bratry a sestry, kteří pro Ježíše Krista trpí.“ Na to řekl jí císař: „Ušetři se přece a poslechni rady bratra svého!“ Ona však odpověděla: „Neodejdu od sých bratří a sester; neboť přiznávám se ti, že jsem s nimi na Mši svaté byla a nejvelebnější Svátost přijala.“ Uslyšev to císař, velel, aby lidé jeho všech prostředků užili, aby světici od její víry odvrátili; avšak nestalo se mu po vůli! – Viktorie byla velice sličná a pocházela z nejpřednějšího rodu v celém městě. Když ji rodiče proti její vůli chtěli provdati, seskočila s vysokého okna, dala si od kněze Saturnina vlasy ostříhati a do počtu Bohu zasvěcených panen se přijmouti.

Po té obrátil se císař k tomuto knězi Saturninovi a řekl: „Ty jsi přes náš rozkaz všechny tyto shromáždil?“ Saturnin odpověděl: „K rozkazu Páně jsem je shromáždil, a konali jsme pospolu jeho božskou službu.“ Císař se tázal: „Proč jsi tak učinil?“ Kněz odpověděl: „Poněvadž nesmíme Mše svaté opomíjeti.“ Císař se dále tázal: „Jsi ty původcem tohoto shromáždění a ty jsi je všecky k němu přemluvil?“ Kněz odpověděl: „Ano, já jsem původce, a já sám jsem Mši svatou sloužil.“ K odpovědi té kázal jej císař obnažiti a železnými háky tak dlouho rozdírati, až vnitřnosti z něho vytékaly. Načež kázal ho odvésti k ostatním do žaláře.

Potom kázal císař, aby mu byl předveden svatý Emerik; a tomu řekl: „Kdo jsi?“ Emerik odpověděl: „Jsem původce tohoto shromáždění; neboť v mém domě Mše svatá sloužena byla.“ Císař se tázal dále: „Proč jsi tyto lidi přes náš zákaz do domu svého vpustil?“ Týž odpověděl: „Poněvadž bratry mými jsou, nemohl jsem jim zabrániti; neboť nemůžeme bez Mše svaté býti.“ Potom byl i on háky rozedrán a pak do žaláře odveden.

Zatím řekl císař jakožto soudce ostatním: „Doufám, že si vezmete z těchto ubohých příklad a svého života tak lehkomyslně nezmrháte.“ Svatí mučedníci však jednomyslně prohlásili: „Jsme křesťané; a proto budeme zákon Ježíše Krista plniti, i kdybychom museli proto krev svou prolíti.“ Na to řekl soudce jednomu z nich, jenž se nazýval Felix: „Netáži se, jsi-li křesťanem, ale byl-li jsi ve shromáždění a při Mši?“ Svatý Felix odpověděl: „Jak se pošetile tážeš? Což může být křesťan beze Mše svaté a Mše svatá bez přítomnosti křesťanů? Zuřivý ďáble! Pravím ti, že jsme byli ve vší nábožnosti shromážděni, a že jsme se při Mši svaté co nejbedlivěji modlili.“ Uslyšev to ukrutník, takovým vztekem byl jat, že kázal toho muže svatého na zemi povaliti a klacky utlouci.

Takto mučedníky trýzně, ztrávil zuřivý soudce celý den; a když noc nastávala, kázal všecky do velikého žaláře uzavříti a strážcům trestem smrti pohroziti, kdyby jim nějakého pokrmu anebo nápoje podati se opovážili. I přišli sice rodiče, ženy, děti aneb přátelé zajatých k žaláři a nesli jim potajmu pod šaty nějaké občerstvení. Ale strážci, bedlivě je prohledavše, vše jim odebrali; ba zbožné a soucitné ty lidi docela hanebně zbili. Proto přece však zůstali tito věrní přátelé dnem i nocí před žalářem, plačíce i bědujíce tam, zajisté v té naději, že tak ukrutníka k slitování pohnou. Ten však se zatvrdil ve své zlosti tolik, že nechal věrných služebníků a služebnic Ježíše Krista vesměs hladem i žízní chřadnouti, až všichni přebolestnou smrtí z hladu zemřeli.

Příběh dokazuje, jak si křesťané starých dob Mše svaté vážili

Děj tento, jejž Baronius ze starých soudních spisů do slova vypsal, dokazuje jasně, kterak Mše svatá v nejprvnějších dobách po Kristu Pánu sloužívána byla a kterak jí křesťané s takovou ochotou i nábožností obcovali, že raději bolestnou smrt podstoupili, nežli aby byli Mše svaté zameškali. Odkud to, že pro Mši svatou tolik horlili? Odtud zajisté, že převelikou vznešenost Mše svaté poznávali a ovoce z ní rádi účastnými býti chtěli. Tomu máme se i my učiti a příkladem jich povzbuzeni, k této tak spásonosné a mnohoplodné oběti svatou láskou lnouti.


Následující díl: Jak vzácný dar se při Mši svaté obětuje (kap. 2, 6)

[1] Chrysost. de proditione Judae hom. 1;
[2] Srovn. Sess. 22, cap.2;
[3] Žid.7, 26-28;
[4] Malach.1, 11;
[5] Conc.Trid.sess. 22, cap.1;
[6] Revel.lib.1, cap.19;
[7] Revel.lib. 2, c.31;
[8] Annal.ad ann. 303 Nr.35;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

O obřadech při Mši svaté (kap. 2, 4)

Ctih. Martin z Kochemu se v této kapitole své knihy blíže věnuje i tématu dnes velmi diskutovanému – latinskému jazyku v liturgii – a již ve své době řeší tytéž námitky, které slyšíme i dnes, a až prorocky odpovídá.

Předchozí díl: O oltáři, kněžských rouchách a obětním  náčiní (kap. 2, 3)

Vznešenost nejsvětější oběti Mše svaté poznati lze dále z obřadů, jež při ní zachovávány bývají.

Proč je vnějších obřadů vůbec třeba

O obřadech těch učí naše svatá Církev katolická takto: „Poněvadž lidská přirozenost je taková, že se bez zevnějších pomůcek nesnadno k rozjímání o božských věcech pozvnésti může, zavedla matka Církev některé obyčeje, dle nichž při Mši svaté některé části modliteb potichu, jiné hlasitě prosloveny býti mají. Taktéž ustanovila obřady, jako: tajuplná žehnání, osvětlování, nakuřování, užívání bohoslužebných rouch a mnohé jiné věci toho druhu, a to dle učení i podání apoštolského. Těmito ustanoveními má se v prvé řadě velebnost této tak vznešené oběti patrnější státi; v druhé řadě mají také skrze tato viditelná znamení mysli věřících povzbuzeny býti k rozjímání o oněch nejvznešenějších tajemstvích, jež v této božské oběti skryta jsou.“1

900 věcí, jež kněz opominout nesmí

Výklad těchto obřadů, při Mši svaté obvyklých, nachází se v poslední hlavě této knihy. Aby sis však, milý čtenáři, již nyní bohatou krásu těchto obřadů představiti mohl, povšimni si následujících věcí: Kněz znamená se při Mši svaté 16krát svatým křížem. Obrací se k lidu šestkrát. Líbá oltář osmkrát. Obrací oči své k nebi 11krát. Bije se v prsa 10krát. Pokleká 10krát. Ruce k sobě skládá 24krát. Sklání hlavu 21krát. Sklání ramena 7krát. Uklání se hluboce 8krát. Žehná oběti znamením kříže 31krát. Skládá obě ploché ruce na oltář 29krát. Modlí se s rozpjatýma rukama 14krát. Modlí se se složenýma rukama 36krát. Skládá sepjaté ruce na oltář 7krát. Pokládá levou ruku samotnou na oltář 9krát. Pokládá levou ruku na prsa 11krát. Pozvedá obě ruce k nebi 8krát. Modlí se zticha 11krát. Modlí se hlasitě 13krát. Kalich odkrývá a zase přikrývá 10krát. Přechází při oltáři tam i sem 20krát.

Kromě těchto 350 často opakovaných věcí musí kněz při Mši svaté zachovati ještě 150 jiných obřadů, což činí dohromady 500 obřadů. Mimo to musí každý kněz při Mši svaté zřetel míti na 400 předpisů neboli pravidel. Kdyby tyto také k obřadům připočteny byly, měl by kněz, jenž po způsobu římském Mši svatou slouží, 900 věcí vykonati, z nichž bez hříchu ani jediné opominouti nesmí. Nebo všecky věci ty mají duchovní význam a slouží k tomu, aby přesatá a nejdůstojnější oběť Mše svaté náležitě a pobožně konána byla.

Také ani nelze vymysleti pohybů rukou způsobnějších, držení těla přiměřenějšího a chování kněze při obětování Mše svaté zbožnějšího, nežli jak je právě Církev Páně nakazuje. To vše pak Církev přikázala, aby netoliko přesvaté tajemství Mše svaté bylo na výsost uctíváno i velebeno, ale také aby nábožnost věřících byla podporována a vzdělání jich rozmnoženo i upevněno.

Námitka proti jazyku latinskému a její vyvrácení

Zde mohl bys mi položiti otázku: Nebylo by k většímu vzdělání i poučení věřících, kdyby Mše svatá sloužena byla v našem jazyku mateřském, na místě v jazyku cizím, latinském, v němž Církev oběť Mše svaté konati velí?

Na námitku tu odpovídám: Mše svatá není kázáním, ale vznešenou službou obětní! Když kněz Mši svatou slouží, nečiní tak, aby věřící lid poučoval, nýbrž aby zaň oběť Nového Zákona obětoval! Musí ovšem kněz, maje nejsvětější oběť Mše svaté konati, také slov užívati; avšak slov těch neobrací tak ku shromážděným věřícím, jako spíše k Bohu. Proto také vyslovuje většinu slov toliko zticha, takže jim sotva rozuměti mohou ti, kteříž nejblíže oltáře stojí. A také aby kdo na ovoci oběti Mše svaté podíl míti mohl, nikterak se nevyžaduje, aby slovům kněze obětujícího rozuměl. K tomu toliko třeba, aby se jen každý s celým srdcem a se slovem upřímným v oběť skrze kněze odporučil a Bohu potřeby své předložil. To pak může věru každý učiniti v jazyku svém, ježto Bohu na slovech nezáleží.

Modlitby jsou věřícímu v mateřštině k disposici

Můžeš ostatně také ve své mateřštině čítati modlitby, které kněz koná u oltáře, ježto se v překladech vydávají. Konečně Církev nařídila všem duchovním správcům, aby „často, zejména v dny nedělní a sváteční, vykládali něco z těch věcí, o nichž se mezi Mší svatou čte, zejména aby často některé tajemství této přesvaté oběti objasňovali“.

Proměnlivost jazyka lidového nehodí se Církvi svaté

Kdyby měla Mše svatá v jazyku národním sloužena býti, zajisté že by se také neodvratně dostavila veliká nesnáz. Jako se totiž mezi lidmi všecko mění, tak mění se i jejich řeč. Mnohé výrazy časem zastarají, jiné změní svůj význam a ještě jiné z mluvy vůbec zmizejí.

Kdyby kdy Mše svatá v národní řeči čtena byla, musela by Církev modlitby mešní pro zastaralou řeč jejich občas měniti a v řeči novější podávati. To by však bylo velikým zlem, poněvadž by se pak Církev nemohla více odvolávati na své modlitby mešní, jako posud činí, aby nepřátelům svým dokázala, že v učení svém nikdy se nezměnila. Nebo odpůrcové její mohli by pak oproti ní tvrditi, že s řečí zaměnila i starý smysl modliteb mešních. Čtou-li však kněží Mši svatou v tomtéž jazyku latinském od staletí do staletí a konají-li veškeré důležitější obřady beze změny v tomtéž jazyku, jenž žádným změnám více nepodléhá, nemohou jí odpůrcové její právem nižádné výčitky činiti, že by v učení svém po staletí byla něco změnila.

Všechny národy potřebu obřadního jazyka chápaly

Také bych mohl na místě tomto ještě dodati, že skoro všichni národové, aby novotám v učení i bohoslužbě předešli, zůstali při jistém, tak zvaném „svatém jazyku“, kterého užívali a užívají při své bohoslužbě, ač mu lid více nerozumí. A proto sluší se tím více pro Církev katolickou, jež nám jen pravdy věčné, nezměnitelné a od Boha zjevené hlásá, aby jakožto obraz své nezměnitelnosti měla také řeč svou nezměnitelnou.

Touto nezměnitelnou řečí při naší nejvznešenější bohoslužbě, při Mši svaté, jest řeč latinská, kterou mluveno bývalo v Římě, odkud křesťanství bylo u nás vštípeno i utvrzeno. Jako jest jen jeden Bůh, jeden Kristus, jedna víra, jeden křest, jedna svatá římsko-katolická Církev a v této Církvi jen jedna oběť, totiž oběť Mše svaté, tak jest pro slavení této jedné svaté oběti také jen jedna řeč, a tou jest právě řeč latinská. Tato jednota v řeči, v které se oběť Mše svaté koná, jest zároveň i obrazem jednoty Církve. Katolický křesťan cítí se všude, kdekoliv na světě do chrámu katolického zavítá, vždy jako doma, poněvadž jeho svatá matka, kdekoli dítky své k své jediné oběti, totiž ke Mši svaté shromažďuje, všude jen jednou a toutéž řečí k nim mluví.

Latina nesmírně vhodná kněžím

Také knězi přichází jednota bohoslužby velice vhod, ježto tak může nejsvětější oběť Mše svaté konati ve všech zemích celého světa, od východu slunce až do západu. Kdyby řeč Církve byla dle rozličných zemí také rozdílná, nemohli by kněží oběti Mše svaté konati, když by přišli do zemí, jejichž nářečí by znalí nebyli. Z toho tedy snadno seznati, proč mohla Církev plným právem prohlásiti: „Kdo by tvrdil, že Mše svatá toliko v řeči lidu obětována býti musí, z Církve vyobcován buď!“2


Následující díl: O nejpřednějším knězi při Mši svaté (kap. 2, 5)

[1] Concil. Trid. sess. 22, cap. 5;
[2] Concil. Trid. sess. 22, cap.9.

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

O oltáři, kněžských rouchách a obětním náčiní (kap. 2, 3)

Vznešenost oběti Mše svaté poznati se může dále z přemnohých věcí, jichž jest k ní potřebí. Mimo řádně posvěceného kněze, jenž osobu Ježíše Krista při ní zastupuje, zvláště těchto věcí třeba: Předně posvěceného oltáře. …

Předchozí díl: O svěcení na kněžství (kap. 2, 2)

Vznešenost oběti Mše svaté poznati se může dále z přemnohých věcí, jichž jest k ní potřebí.

Oltář a co k němu náleží

Mimo řádně posvěceného kněze, jenž osobu Ježíše Krista při ní zastupuje, zvláště těchto věcí třeba: Předně posvěceného oltáře.

Oltář musí býti poněkud vyvýšený, poněvadž má připomínati horu Kalvárii, na které Kristus, Beránek nevinný, byl krvavě obětován a na kříži vyvýšen. Oltářem vyrozumívá se oltářní stůl, nebo-li zdivo, jež v podobě podlouhlého čtyřhranu čtyry až pět stop nad zemi vystupuje. Ona více anebo méně umělá stavba, jež po zadní straně stolu oltářního často až ku stropu kostelnímu vyvstává a obyčejně obrazy, sochami a všelikými řezbami vyzdobena bývá, slouží toliko k ozdobě; není tedy žádnou podstatnou částí oltáře, a tím méně oltářem samým.

Za povznášejících obřadů bývá oltářní stůl, jak již řečeno bylo, od biskupa zasvěcen i posvěcen. Dle předpisů církevních, v mešní knize obsažených, má býti stůl oltářní z kamene celý, aneb aspoň hořejší části své, čili ve stolní desce, kde se nachází „sepulcrum“ čili „hrob“ se svatými ostatky. A to proto, že Kristus Pán, jenž se při Mši svaté na oltáři obětuje, kamenem úhelným jest, jehož stavitelé (nevěřící) zavrhli,1 ale jenž proto přece nezničitelný základ duchovní stavby Církve své tvoří.
Na oltáři musí státi kříž, jenž má býti pro kněze i pro lid upomínkou, že oběť Mše svaté s obětí Pána Ježíše na kříži totožná jest.Oltář musí býti přikryt třemi plátny, z nichž jedno po obou stranách oltáře hluboce až dolů splývá.

Svíce na oltáři

Po stranách krucifixu musejí státi nejméně dva svícny s hořícími voskovicemi, jež nás mají pamatovati na Ježíše Krista, jenž jakožto světlo na svět přišel,2 aby temnosti osvěcoval.3 A dále jako světlo svíce vždy vzhůru k nebi neodolatelně vstupuje, tak mají hořící voskovice knězi i lidu býti stálou připomínkou, aby i oni při nejsvětější oběti ve svaté nábožnosti a v upřímném klanění srdce svá stále k Bohu obraceli.

Další potřebnosti ke Mši svaté jsou ještě: Mešní kniha a polštář anebo podstavec pod ní.

Dále tři tabulky kánonové, jež uprostřed oltáře a po obou  jeho stranách postaveny jsou.

Ty obsahují ony stálé modlitby mešní, kterých kněz neříkává z knihy mešní, nýbrž z paměti.

Dále třeba šátku, jímž by si kněz ruce po umytí utřel; a mešního zvonku, jimž by služebník, který při oltáři lid zastupuje a knězi jménem jeho odpovídá, věřící lid na hlavní částky Mše svaté upozornil.

Zvláštní kněžská roucha a jejich význam

K sloužení Mše svaté třeba za druhé: kněžských rouch.

Úcta k Bohu a jeho svaté službě vyžaduje zejména k bohoslužbě nejvznešenější, ku konání Mše svaté, oděvu zvláštního, od každodenního se lišícího. Jestliže již pohané i židé netroufali si bohoslužeb svých konati v šatu obyčejném, smějí tím méně křesťané tak činiti, poněvadž bohoslužba naše jest nekonečně světější a ctihodnější než pohanů a Židů!

Jak nám Pismo svaté vypravuje, byla již kněžím židovským ku konání bohoslužby předepsána roucha zvláštní, co do látky, tvaru i barvy. Tak dí Pán k Mojžíšovi: „Tato pak budou roucha, kteráž udělají: Náprsník a náramník, sukni lněnou úzkou, čepici a pás. Udělají roucha svatá bratru tvému Aaronovi a synům jeho, aby mně úřad kněžský konali. A vezmou zlato a hyacint a šarlat a červec dvakrát barvený a kment.“ 4

A že i v naší svaté Církvi je žvdy i vlastní roucha ku konání Mše svaté v užívání byla, o tom svědčí svatý Jeronym ( † 420), jenž píše takto: „Náboženství užívá jiných rouch ke službě oltářní, a jiných v obecném životě; tím nás poučuje, že ku svatyni toliko s čistým srdcem přistupovati máme.“ Poněvadž tedy již od nejstarších dob křesťanství k bohoslužbě zvláštních rouch bylo užíváno, prohlašuje sněm Tridentský vším právem, že „užívání zvláštních rouch kněžských spočívá na nařízení samých svatých apoštolů.“5

Jednotlivá roucha zvlášť

A nyní chci roucha, která kněz ke Mši svaté obléká, pořadem vypočísti, a co znamenají, vyložiti:

Humerale čili amiktus, česky náramník, obléká kněz přes hlavu a pokládá pak kolem krku. Roucho toto připomíná ono lněné roucho, jímž v domě Kaifášově židé Pánu Ježíši obličej zakryli, načež pošklebujíce se mu, volali: „Prorokuj nám, Kriste, kdo tě udeřil!“

Alba jest prostorné lněné roucho s rukávy, sahající od krku až k nohám. To připomíná ono bílé roucho, jímž Krista Pána na potupu zahaliti kázal v domě svém Herodes.

Cingulum jest pás lněný, jímž kněz albu přepásá. Připomíná provaz, kterým židé Pána Ježíše v zahradě getsemanské svázali a svázaného odvedli.

Manipul je závěs na levém náručí, podobající se malé štole, jejíž oba dolejší konce k sobě přišity jsou. Týž připomíná vazby, jimiž Kristus Pán na svém náručí spoután byl.

Štola jest dlouhá, asi na píď široká páska neboli stuha, kterou si kněz na krk zavěsí a vpředu křížem přes prsa svá překládá. Ta připomíná onen řetěz, který Pánu Ježíši po jeho odsouzení kolem krku vložili.

Kasule čili mešní roucho sestávala v nejstarších dobách z dlouhého a širokého pláště, jenž byl ze všech stran uzavřen, jen výkrojkem pro hlavu opatřen a kněze tedy od hlavy až do paty jako v nějakém domku uzavíral. Proto rouchu tomu také říkali kasula, to jest česky „domek“. Později k lepšímu pohodlí kněze kasulu po obou stranách nastříhli, až z ní povstala podoba, v jaké nyní se jeví. Roucho mešní připomíná nám purpurový plášť, jímž bohaprázdní vojáci Krista Pána, když ho trním korunovali, na potupu přioděli.

Kříž na zadní části mešního roucha připomíná nám onen kříž, na nějž Kristus Pán byl přibit. Sloup na přední části mešního roucha pamatuje nás na onen sloup, k němuž přivázán byl Kristus Pán, když byl bičován.

Biret jest pokrývka na hlavu, v podobě nízkého klobouku, obyčejně barvy černé, z hedvábí, sametu aneb i z látky vlněné. Biretem pokrývá kněz hlavu, když kráčí k oltáři aneb od něho, na znamení své vážnosti i důstojnosti v Církvi. Zároveň mu biret připomíná i pokoru, pamatuje ho na trnovou korunu Krista Pána.

Co značí různé barvy rouch

Také různé barvy mešních rouch mají hluboký význam.

1.Barva bílá, barva světla, je znamením radosti i nevinnosti. Proto nosí kněz mešní roucho bílé o slavnostech Páně, jenž jest pramenem světla a příčinou vší radosti. Tedy o Vánocích, o Zjevení Páně, o Velikonocích, o Božím Těle, o slavnosti Posvěcení chrámu Páně. Kněz nosí mešní roucho barvy bílé také o všech svátcích Matky Boží, jež nám Ježíše Krista, Světlo světa, porodila a ve své neposkvrněné nevinnosti a svatosti Královnou panen jest; dále o slavnostech svatých andělů, kteříž ve světle věčném přebývají; o slavnostech svatých, kteříž nebyli mučedníky; a konečně o slavnosti Všech svatých.

2.Barva červená, barva ohně a krve, jest obrazem lásky Boží k nám, jakož i lásky nás lidí k Bohu. Proto se užívá barvy červené při Mších svatých o svátcích svatodušních, i při všech ostatních, při kterých se kdo něčím zalibuje Duchu Svatému, jenž oheň božské lásky v srdcích našich rozněcuje. Mešního roucha barvy červené užívá kněz dále o všech slavnostech mučedníků, kteří z lásky k Bohu krev svou prolili; a v ony památné dny, v kterých si připomínáme utrpení anebo kříž anebo jiné nástroje umučení Páně.

3.Barva zelená jest obrazem naděje a touhy naší po lepším a šťastnějším životě na věčnosti. Poněvadž má rok církevní naši naději vždy více oživovati a posliovati, jakož i nás následováním Ježíše Krista k životu věčnému přiváděti, jest barva zelená vlastní barvou roku církevního, vyjma ony doby, jež pokání věnovány jsou; tedy vyjma dobu adventní a svatopostní.

4.Barva fialová jest barvou Církve pro doby kající; tedy pro čas adventní a svatopostní, od Devítníku začínaje; dále pro vigilie a Suché dny. Barvy fialové užívá se také při udělování svátosti pokání, při procesích kajících a při průvodech v křížové či prosebné dny. V době adventní a svatopostní působí často změnu v barvě roucha mešního svátky, jež do těch dob připadají a své vlastní barvy vyžadují. Avšak v nedělích, připadajících do oněch kajících dob, jakož i v posvátném témdni před velikonocemi bývá vždy barva fialová.

5.Barva černá jest barva smutku. Černého roucha mešního užívá tedy kněz v památný den všech dušiček, při pohřbech, při všech zádušních Mších svatých, jakož i na Velký pátek, jakožto v úmrtní den Páně, z bolu a zármutku pro naše hříchy, jež Syna Božího na kříž přibily.

Toť jest těch pět rozličných barev církevních. Dle toho, jakou na knězi při Mši svaté spatříš, měl bys případná hnutí ve své duši vzbuzovati a v ně ponořen, Mši svaté nábožně obcovati.

Obětní náčiní

Ku konání Mše svaté jest třeba za třetí také náčiní obětních. Ta jsou:

Kalich od biskupa posvěcený, znamná hrob Páně; a pamatuje také na přehořký kalich utrpení, jejž Spasitel musel za nás vypíti.

Palla je bílý, lněný šáteček, jenž na čtyřhrannou tabulku natažen jest, a jímž kněz kalich přikrývá. Palla připomíná čtyřhranný kámen, jímž hrob Páně byl přikryt.

Patena je zlatá aneb aspoň pozlacená miska. Ta připomíná misku, na které byly masti, jimiž mrtvé Tělo Páně bylo pomazáno.

Korporale je čtyřhranné plátno, na němž kalich stává a na které svatá Hosti se pokládá. Připomíná roucho, do něhož bylo Tělo Páně zabaleno, než bylo do hrobu uloženo.

Purifikatorium je šáteček, jímž kněz kalich vysušuje. To připomíná roucha, jimiž mrtvé Tělo Páně bylo osušeno.

Velum je hedvábná pokrývka, kterou kalich bývá zakryt. Připomíná oponu v chrámě jerusalémském, jež při smrti Páně od svrchu až dolů se roztrhla.

Dvě konvičky připomínají ony dvě nádoby, jež při umučení Páně octem i žlučí byly naplněny.

Ku konání Mše svaté třeba konečně i darů obětních: hostie, čili bílého pšeničného chlebíčka nekvašeného, vína z hroznů a vody.

Vynecháním některé věci by se kněz prohřešil

Skoro všech těchto vypočítaných věcí jest tolik třeba při Mši svaté užíti, že by se prohřešil kněz, jenž by bez některé z nich Mši svatou sloužil, vyjma případ veliké nouze. O tom slyš tento příklad:

Když mouřenínové afričtí Španělska z největší části byli dobyli, stalo se, že jistý král Karavace mnoho křesťanů zajal. Smiloval se nad nimi, propustil je vesměs ze žaláře a dal si je představiti. Každého z nich se otázal, jakému řemeslu anebo umění rozumí, a dovolil jim, aby je provozovali. Mezi zajatými křesťany byl také jeden kněz, jenž, byv na své umění otázán, se svatou vážností odpověděl: „Umím všemohoucího Boha s nebes na zemi povolati!“ Když to král uslyšel, poručil mu,a aby umění své ukázal. I odpověděl mu kněz: „Nemohu tak učiniti, leč bych od křesťanů obdržel všecky ke Mši svaté potřebné věci!“ I poručil král knězi, aby veškeré potřebné věci sepsal, tak aby mohly z některého křesťanského místa býti přeneseny. Kněz sepsal tedy sice všechny věci, ale na kříž zapomněl. Když pak Mši svatou začíti chtěl, tu teprv zpozoroval, že nemá na oltáři žádného krucifixu. I zamyslel se na dlouho i hluboce, nevěda, má-li Mši svatou začíti anebo ne. Král se domníval, že snad umění svému docela nerozumí; a proto se ho otázal, proč tak zmateně stojí? Kněz odpověděl: „Zapomněl jsem na kříž, a jsem nyní všecek pomaten, nemoha se rozhodnouti, mám-li Mši svatou začítit, anebo od ní upustiti.“ Poněvadž však zatím Boha o pomoc prosil, hle! rozstoupilo se klenutí světnice, v kteréž kněz před oltářem stál, a dva andělé, stkvící se jako slunce, otvorem tím sestoupili, nesouce ve svých rukou dřevěný, lesklý kříž, na píď dlouhý. Kříž ten postavili na oltář a knězi poručili, aby Mši svatou začal. Král se svými mouřeníny se domníval, že tito dva andělé bohy jsou. I padli hrůzou na tváře a zůstali tak dlouho na zemi ležeti, až andělé zase zmizeli. I uvěřil král knězi, že má moc, Boha všemohoucího s nebe zavolati, a že křesťanství je pravé náboženství. – Toť původ svatého kříže španělského, jenž až posud v Karavace s největší uctivostí se přechovává. Každého roku v ten den, kdy kříž s nebe byl seslán, bývá lidu ukazován a do vody ponořen; kteroužto vodu mnozí nemocní pijí, aby jí ozdravěli.

Děj ten uvedl jsem zde proto, abych ti, milý čtenáři, znázornil, že žádná z těch mnohých věcí, jež ke každé Mši svaté náležejí, scházeti nesmí, má-li kněz tuto nejsvětější oběť řádem předepsaným vykonati.


Následující díl: O obřadech při Mši svaté (kap. 2, 4)

[1] Žalm 117,22; a Mat. 21, 42-44;
[2] Luk 2, 32;
[3] Jan 1, 5;
[4] II. Mojž. 28, 4, 5;
[5] Sess. 22, 22, 5

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Mše svatá – skutečná oběť

Poučná stať o oběti mše svaté z předmluvy k Schallerově misálu.

Odepření oběti prarodiči v ráji

Naši prarodičové v Ráji, Adam a Eva, měli přinášeti Bohu oběť poslušnosti tím, že si měli odpírati jísti ovoce ze zapovězeného stromu; byli by touto poslušností dali na jevo, že Bůh jest jejich nejvyšší Pán, jenž jim může cokoliv naříditi. Když tuto oběť odepřeli, uvalili na sebe a své potomstvo hněv Boží, jenž mohl býti usmířen pouze nekonečným zadostiučiněním – a to mohl podati jenom Bůh. Aby tato nekonečná zásluha mohla však býti přivlastněna lidstvu, bylo potřebí, aby prostředníkem mezi Bohem a lidmi byl někdo, kdo byl zároveň Bůh a člověk. Tím byl Pán Ježíš.

Kristus podal svému Otci plné zadostiučinění svou poslušností a tím, že prolil za nás svou krev a nechal se ukřižovati. Tato dvojí oběť Kristova (poslušnosti a života) byla Bohu nekonečně milá a otevřela nám opět bránu ztraceného Ráje.

Ustanovení mše svaté

Láska Kristova k nám vymyslila však ještě způsob, kterým by se tato krvavá oběť nekrvavě opakovala a připomínala ustavičně vykupitelskou smrt i přivlastňovala nám bez ustání její užitky, které nám Kristus svým utrpením zasloužil. Večer před svou smrtí vzal Pán Ježíš chléb do svých svatých rukou, proměnil jej v tělo své, lámal a podával svým Apoštolům se slovy: „Vezměte a jezte, totoť je tělo mé, které za vás vydáno bude!“ Potom vzal kalich s vínem, proměnil ve svou krev a dal jej učedníkům, řka: „Vezměte a pijte z toho všichni, totoť jest krev má nového zákona, která za vás a za mnohé vylita bude na odpuštění hříchů. To čiňte na mou památku!“ Těmito úkony a slovy byla ustanovena oběť mše svaté.

Nikoliv pouze upomínka, ale skutečná oběť

Mše svatá není pouhou upomínkou na oběť kříže, nýbrž skutečnou obětí, ve které sám Ježíš Kristus se pod způsobami chleba a vína svému nebeskému Otci nekrvavě obětuje. Smrt a oběť Kristova je při mši sv. vyjádřena odděleným proměňováním chleba a vína. Při mši sv. je viditelná obětina – Kristus pod způsobami chleba a vína – kterou se uctívá Bůh jako nejvyšší Pán, jemuž Syn Boží našim jménem prokazuje úctu a poslušnost, aby jej usmířil. Kristus se při mši sv. obětuje skrze ruce kněze, jenž zastupuje jeho místo obětníka a jeho jménem mluví. Jelikož Pán Ježíš při mši svaté už neumírá, není tato oběť naprostou, jako byla oběť kříže, nýbrž vztažnou k oné oběti kříže, kterou představuje.

Mše svatá se co do podstaty od oběti kříže neliší

Mezi obětí kříže a obětí mše svaté není však podstatného rozdílu, neboť v obojí je stejná obětina i stejný obětující kněz – Ježíš Kristus. Jenom co do způsobu obětování je mezi těmito obětmi rozdíl. Na kříži se obětoval Pán Ježíš krvavě a vypustil při tom svou lidskou duši. Při mši svaté netrpí a neumírá, nýbrž vítězný a oslavený přináší pod způsobami chleba a vína svému nebeskému Otci své Tělo a svou Krev v oběť. Ve mši sv. se obětuje stejný Vykupitel, který zohaven a utýrán pněl na kříži, se stejným láskou k nám planoucím srdcem, se stejnou pokornou poslušností k svému nebeskému Otci.

Jelikož Bůh na něm už nežádá, aby se znovu k jeho cti a usmíření obětoval na kříži, tu obětuje Spasitel opět a opět ve mši sv. své Tělo a svou Krev, které za nás byly kdysi vydány, a tím i všechnu poslušnost a čest, kterou vzdal Otci svým životem a svou smrtí. Na kříži nás jednou pro vždy vykoupil a učinil zadost za všecky hříchy celého světa; ve mši sv. nutí Otce, aby nám na kříži zasloužené odpuštění a milosti přivlastňoval. Křesťanství nemá tedy dvojí oběti, nýbrž jedinou oběť Ježíšovu, kterou přinesl krvavě na kříži a opakuje nekrvavě na oltáři, aby nám přivlastňoval její účinky.

Mše svatá předpověděna ve Starém zákoně

Ve Starém Zákoně byla mše svatá předobrazena různými nekrvavými oběťmi, velikonočním beránkem a oběti Melchisedechovou. Jinými slovy byla už čtyři sta let před Kristem předpověděna posledním prorokem Malachiášem: „Od východu slunce až na západ veliké bude jméno mé mezi národy; a na každém místě bude obětována jménu mému oběť čistá“ (Malach. 1, 11).

Dosvědčena v Novém zákoně i tradici Církve

Poprvé přinesena byla oběť mše sv. Kristem, když při poslední večeři před svým ukřižováním proměnil chléb a víno v Tělo a Krev svou. Od tohoto okamžiku neustalo slavení mše svaté. Sv. Pavel v listě k Židům mluví o oltáři, s něhož nemají moc jistí, kteří slouží stánku (Žid. 13, 10). Z toho vysvítá, že apoštolové přinášeli oběti mše svaté, na kterou neměli práva služebníci stánku – Židé. Podle staré tradice byl sv. Matouš proboden kopím právě, když sloužil mši svatou. V Římě chová se dosud dřevěný oltář, na němž sv. Petr a jeho nástupcové na trůně papežském až do sv. Sylvestra přinášívali oběť mše svaté. Sv. Klement, společník sv. Pavla, sv. Ignác z Antiochie, učedník sv. Petra a Jana, mluví o slavení mše svaté. Svatí Otcové a církevní učitelové často píší o nejvyšší a pravé oběti. Pojem oběti mše svaté má již „Didache“ z 1. století po Kr.

Cíle mše svaté

Cílem mše svaté jest dokonalá chvála a uctění Boha (oběť chvály), díkůvzdání za prokázaná dobrodiní (oběť díků), smír s Bohem a odpuštění trestů za hříchy (oběť smírná), prosba za milosti pro duši a tělo (oběť prosebná). Toho všeho bychom nemohli Bohu přinést ze svého, neboť jsme bídní, chudí a ubozí; ve mši svaté to za nás vykonává Ježíš Kristus, kterého nebeský Otec nekonečně miluje. Jediná mše svatá přináší Bohu více pocty, nežli by byli s to jí prokázati všichni andělové a svatí po celou věčnost; a ten, kdo ji přináší ve mši sv., jest nejen bratrem naším, ale i Synem Nejvyššího.

…

Povážíme-li, že na oltáři tajemným způsobem odehrává se podstatně všecko, co se stalo kdysi na Kalvarii, že kněz má v rukou stejné tělo Vykupitelovo, které rozdrásáno a hřeby probodeno pnělo na kříži, stejnou krev Spasitelovu, která v proudech vytékala ze svatých jeho ran a že také naše hříchy toto Tělo ukřižovaly a tuto Krev prolily, musí nám býti jako Magdaleně, která pod křížem zřela Ježíše vykrváceti.

Tato myšlenka nás přivede k tomu, že budeme nejsvětější Oběti přítomni s hlubokou uctivostí, upřímnou lítostí a vroucí zbožností. Slibme Pánu Ježíši pokaždé, že budeme stále lepšími a věrnějšími jeho služebníky. Nebeského Otce pak prosme, aby nám pro zásluhy této Oběti odpustil a otevřel nám opět brány Ráje.

Nenechme se vybízeti k plnění své nedělní povinnosti, která nám ukládá přítomnost při mši svaté, nýbrž ještě častěji spěchejme k oltáři, kde se obnovuje nekrvavě kalvarské drama, které zničilo dlužní úpis Pekla a spojilo nás s Nebem.

Převzato z předmluvy k dílu: Římský misál, přeložil a poznámkami liturgickými opatřil P. Marian Schaller. Vydáno s církevním schválením v Praze 1925. Nadpis a mezititulky – redakce KL.

O svěcení na kněžství (kap. 2, 2)

Vznešenost Mše svaté seznáme za druhé z přesvatých žehnání, jimiž kněží a duchovní sluhové do svatyně Páně uváděni bývají. …

Předchozí díl: Katolický chrám domem Božím (kap. 2, 1b)

Vznešenost Mše svaté seznáme za druhé z přesvatých žehnání, jimiž kněží a duchovní sluhové do svatyně Páně uváděni bývají.

Sedm svěcení a doteky posvátných nádob

Každý duchovní musí sedm svěcení přijmouti, prve nežli jest způsobilý oběť Mše svaté konati. Čtyři nižší čili menší svěcení jsou hlavně k tomu ustanovena, aby jimi obdaření klerikové směli k službě kostelní a k pomoci kněze, Mši svatou obětujícího, připuštěni býti. Žádnému z nich však není dovoleno, kalicha, pateny, korporalu anebo purifikatoria ani se dotknouti. Nebo práva toho nabývá teprve podjáhen, jenž má pět svěcení. I v zákonu Mojžíšově bylo již zakázáno, aby se kdo, kromě levitů, posvátných nádob dotýkal a je čistil. A tak přísluší také toliko podjáhnům, jáhnům a kněžím posvátných nádob, jichž se při Mši svaté užívá, se dotýkati a je čistiti.

O věcech těch vydala Církev zvláštní předpisy pro podjáhny, jáhny a kněze, jež jim za svatou povinnost ukládají, aby je v čistotě udržovali. Kdyby kněží a posvěcení sluhové chrámoví těchto předpisů nedbali, těžkou odpovědnost by na sebe uvalovali.

Chatrné náčiní ke Mši sv. projevem neúcty obce

Podobné odpovědnosti vystavují se však i farní obce, jež lhostejně k tomu přihlížejí, konají-li jejich kněží svatá tajemství v albách spravovaných nebo docela roztrhaných; v mešních rouchách sešlých a s kalichy bídnými; a neposkytují-li s radostnou ochotou prostředků, když ovšem jimi vládnou, a kněz za pomoc jich žádá, aby nová i důstojná roucha a patřičné náčiní opatřeny byly, a aby oltář svatý, na němž Beránek Boží denně se za ně obětuje, náležitě byl vyzdoben.

Ó jak často zdává se mnohému zámožnému přílišné, má-li přinésti malé oběti k důstojné službě Pána, jenž v chrámě uprostřed nás bydlí, kdežto nezdá se mu přílišnou nižádná oběť na to, aby mohl sám každý svátek v nějakém novém módním oděvu se pyšniti.

Neúcta k oběti Mše sv. ukazuje se v lakotě kněží a věřících

Jak se proviňují i kněží i obce, mají-li doma skříně nabité plátnem, kdežto oltář Boha jejich má přikrývku sotva nejnutnější! Jestliže v domech jejich stoly stříbrným náčiním se stkví, ale kalich, monstrance a ciborium, jež Pána nebeských zástupů v nejsvětější Svátosti uzavírají, jsou z bezcenného kovu, cínu a mědi!

Jak smutný to úkaz, když takoví kněží a obce vznešenosti oběti Mše svaté nechápou! Či kterak by mohli na tolik nedostatku, ba chudoby svého domu Božího v příčině posvátných rouch a náčiní hleděti a je strpěti! Jak veliké tudíž chvály zasluhují ony paní i panny, jež každoročně nějakou část svého plátna domu Božímu obětují, nebo které svých prázdných chvil k tomu používají, aby posvátná roucha a plátna oltářní v patřičném pořádku udržovaly! Jak veliké chvály zasluhují také všichni ti, kteříž rádi i s ochotou prostředků k tomu účelu posyktují, aby nová a krásná roucha a drahocenné chrámové náčiní pořízeny býti mohly! Dávají takto věru najevo, že jim jde vpravdě od srdce, když se s knězem při Mši svaté modlí: „Hospodine, miloval jsem okrasu domu Tvého a místo přebývání slávy Tvé;“1 a že vysokou důstojnost oběti Mše svaté oceniti umějí!

Způsob, jakým jáhen bývá na kněze svěcen

Jak jsem již napsal, poznává se vznešenost oběti Mše svaté také ze svěcení na kněžství. Toto děje se tímto způsobem: Jáhen, jenž na kněze posvěcen býti má, musí míti na sobě humerale čili roucho náramenné, albu, čili bílé roucho, jež mu od krku až k nohám splývá; cingulum čili pás kolem beder, a štolu čili širokou stuhu, jež mu od levého ramene dolů splývá a pod pravým ramenem svázána jest. Takto přistrojen poklekne před biskupem, jenž úvodní část Mše svaté dokončiv, usadil se na křesle na nejvyšším stupni oltáře.

Biskup představuje jáhnovi, jak těžký úřad na se vzíti chce, a pak se táže lidu, zdali tohoto jáhna za hodného má, aby na kněze posvěcen byl. Nečiní-li nikdo námitek, poklekne biskup a modlí se litanie ke všem svatým. Jáhen se je modlí s ním, položen jsa s obličejem na zemi. Potom položí mu biskup ruku na hlavu a koná nad ním modlitbu s dlouhou prefací, načež mu složí štolu kolem krku a mešní roucho přes hlavu. Potom kleče koná nad ním dlouhou modlitbu a pěje hymnus: „Veni Creator Spiritus“, to jest: „Přijď, Stvořiteli, Duchu!“. Potom se biskup zase posadí; a jáhen, jenž má býti vysvěcen, klekne si před něho a složí ruce na jeho klín. Biskup pomaže mu je svatým olejem uvnitř na plochých dlaních, napřed křížem, potom prsty a obě ruce jednotlivě, a modlí se: „Ó Pane, račiž tyto ruce sobě zasvětiti i posvětiti skrze toto pomazání a požehnání naše.“ Načež dělaje znamení svatého kříže na rukách svěceného, praví: „Čemu tyto ruce budou žehnati, budiž požehnáno; a co budou posvěcovati, budiž posvěceno a Bohu zasvěceno, ve jménu Pána našeho Ježíše Krista. Amen.“ Potom se sváží svěcenci obě ruce lněným šátečkem, biskup podá mu kalich s vínem a vodou, i patenu s hostií, a praví: „Přijmiž moc, božskou oběť přinášeti, Mši svatou sloužiti, jak za živé, tak i za mrtvé; ve jménu Páně. Amen.“ Načež onen lněný šáteček se rozváže a svěcenec umyje si ruce; biskup pak ve své Mši svaté pokračuje.

Při obětování biskupa jde nově posvěcený kněz k oběti s hořící svící, kterou biskupovi do ruky vloží, napřed ji políbiv. Potom klekne si s mešní knihou v rukou za biskupa, jenž ve Mši svaté pokračuje, a čte s ním zároveň slovo od slova ostatní částky Mše svaté, a při svatém přijímání přijme nejsvětější Hostii z rukou jeho.

Když byl potom novosvěcenec vyznání víry odříkal, pokládá mu biskup obě ruce na hlavu, a dí: „Přijmi Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíš, jsou odpuštěny; komu je zadržíš, jsou zadrženy.“ Posléze slíbí novosvěcenec svému zákonitému, od Boha ustanovenému biskupovi poslušnost, a přijímá od světitele požehnání v následujících slovech: „Požehnání Boha Otce, Syna i Ducha Svatého sestoupiž na tebe: abys i sám byl požehnán ve svém kněžském posvěcení; a abys i přinášel oběť smírnou za hříchy lidu Bohu všemohoucímu.“

Toť způsob, dle něhož všichni kněží katolické Církve vysvěceni býti musí.

Důvod obřadů –  nevýslovná vznešenost oběti, kterou kněz přináší

Ale k čemu se to tak děje? Proč musí kněz tolikrát a s takovými podrobnostmi s tolika modlitbami a obřady svěcen býti?

Hlavně proto, aby byl dostatečně očištěn, posvěcen i uzpůsoben, aby mohl nejčistší, nejdůstojnější božskou oběť Mše svaté nevýslovné Velebnosti Boží přinášeti!


Následující díl: O oltáři, kněžských rouchách a obětním náčiní (kap. 2, 3)

[1] Žalm 25, 8;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.