Dějepisec Albert Kantius vypravuje, jak císař Karel Veliký po mnohá léta bojoval proti pohanským Sasům a jak se přičiňoval, aby je od modloslužby odvrátil a víře křesťanské získal. Ač je mnohokrát mocí válečnou přemohl a k odřeknutí se modlářství donutil, stávali se přece vždy znova opět věrolomnými a víru křesťanskou zapírali, poštíváni jsouce vévodou svým Vittekindem. Když tedy císař Karel po dvanácté s mocným vojskem v době svatopostní do Sas táhl a tam Velikonocí se dočkal, nařídil všem svým bojovníkům, aby se na přijetí svátostí připravili a Hod Boží velikonoční s veškerou nábožností v ležení slavili. Toho času vznikla ve vévodovi Vittekindovi veliká žádost, spatřiti ležení císařské i křesťanskou bohoslužbu.
Proto odložil svůj drahocenný oděv, aby nebyl poznán, oblekl špatné, roztrhané šaty, odešel bez průvodců jako žebrák do ležení císařského a prosil vojínů o almužnu. Zatím si všeho všímal a tak zpozoroval, že císař i bojovníci jeho na Velký pátek vesměs smutně obcházeli, přísně se postili, horlivě modlili, v předvečer velikonočního Hodu Božího se zpovídali a v neděli velikonoční ke Stolu Páně přistoupili. Mezi Mší svatou, při pozdvihování, spatřil na vlastní oči, kterak kněz držel v rukou přesličné Děťátko, a srdce jeho naplnilo se při pohledu tom tak velikou, předtím nikdy nepocítěnou rozkoší, že až do konce Mše svaté očí s kněze nespustil. Když bojovníci ke Stolu Páně přistupovali, s úžasem znamenal, že kněz každému totéž přesličné Děťátko podával, a každý ho přijímal i požíval, ač ne každý tímtéž způsobem. K některými roztomilé Děťátko pospíchalo s podivuhodnou radostí; k jiným však nechtělo vejíti, ale nohama i rukama se bránilo, až jíti donuceno bylo.
Toto všecko viděl vévoda na vlastní oči a nemohl se tomuto neslýchanému tajemství s dostatek nadiviti. Po skončených službách Božích vyšel z chrámu, posadil se mezi žebráky a prosil z chrámu vycházejících o almužnu. Císař udílel všem žebrákům almužny vlastní rukou. Když Vittekind almužnu přijímal, povšiml si jeden sluha císařský, že žebrák ten má jeden prst chromý; i poznal ho dle toho a řek císaři do ucha: „Tentoť jest Vittekind, vévoda saský; poznávám ho po chromém prstu jeho.“ I dal si ho císař zavolati do stanu a řekl mu: „Proč se vydáváš za žebráka, když jsi vévodou Sasů?“ Vittekind se zalekl a z bázně, aby nebyl jako vyzvědač zajat, řekl císaři: „Nemějte mi toho za zlé! Nebo učinil jsem tak jedině proto, abych tím volněji mohl pozorovati bohoslužby křesťanů.“ „A co jsi tedy viděl?“ otázal se ho císař. A onen odpověděl: „Spatřil jsem takové podivuhodné věci, jakých jsem posud nikdy neviděl, o jakých jsem ani nikdy neslyšel, a jichž také docela pochopiti nemohu.“ Potom mu vypravoval všecko, co byl viděl na Velký pátek, v předvečer Hodu Božího, i v neděli velikonoční mezi Mší svatou a prosil císaře, aby mu ta tajemství vyložil. Císař se velice podivil, že Bůh ráčil tomuto zatvrzelému pohanovi tu milost prokázati, aby mohl ve svaté Hostii na vlastní oči milé Jezulátko spatřiti, čehož přemnohým svatým dopřáti neráčil. Potom vyložil vévodovi příčinu zármutku na Velký pátek, jakož i příčinu postu, zpovídání i přijímání všech.
A tímto výkladem pohnul srdcem vévodovým tolik, že se pohanství přísežně odřekl, křesťanství přijal a po dostatečném vyučení pokřtěn byl. Pak vzal také několik kněží s sebou do vlasti své, jejichž pomocí vévodství saské ponenáhlu křesťanským se stalo.
Výňatek z díla Martina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)
Symbolika této orientace (orient = východ) spočívá v tomto: na východě vychází slunce – zdroj světla a života, čímž se stává často užívaným symbolem Krista. Tak obrácením na východ chceme vyjádřit naše obrácení na Krista v očekávání jeho příchodu na konci časů.
Potom však chtěje tajemství Janovo i s jinými sděliti, prosil ho za svolení k tomu. A když Jan svolil, řekl představený jistému knězi, jemuž důvěřoval: „Věř mi, že náš kněz Jan proto tak dlouho Mši svatou slouží, že mu Bůh při ní ona veliká tajemství zjevuje, jež se mezi Mší svatou dějí a jež tak vznešená jsou, že žádný rozum lidský s to není, jich pochopiti. O těchto tajemstvích sdělil se mnou tak vznešené věci, že jsem posvátnou hrůzou jat, téměř bez sebe byl. Věř mi na jisto, že se Kristus Pán knězi tomu viditelně zjevuje, s ním laskavě rozmlouvá, jemu svých pět ran ukazuje a z nich tolik lesku na toho svatého muže vylévá a jej na těle i na duši tolik občerstvuje, že by i bez pokrmu i nápoje živ býti mohl. Kněz Jan vídá také Tělo Páně jako skvoucí slunce a poznává jeho neskonalou oslavu i krásu. Ba, on vídá také takové vznešené věci nebeské, kterých žádný člověk nemůže vystihnouti ani vysloviti. Když jsem na základě zjevení, knězi Janovi učiněných uvážil, jak velikých, ba skoro neskonalých dobrodiní se nám lidem skrze sloužení Mše svaté, anebo i skrze nábožnou účast dostává, pevně jsem si umínil, že toho dobrovolně nikdy neopominu, denně buď Mši svatou sloužiti anebo aspoň od jiných sloužené účasten býti, jakož i jiných k tomuto dílu přesvátému pobízeti.“
Proto mějme se pilně na pozoru, aby se nám nepřihodilo, co se stalo ubohým bludařům! Těm sám nešťastný ďábel přesvatou oběť Mše svaté uloupil k jejich největší škodě. Nás katolíky však, když přesvaté oběti uloupiti nám nemohl, aspoň tolik zaslepil, že přesvaté oběti namnoze nerozumíme a její vznešené důstojnosti a veliké moci více nechápeme. Beze vší pochyby stalo se úskokem ďábelským, že po dlouhou dobu tak málo se o tomto nejvyšším tajemství kázalo, psalo i učilo. Nebo jen tak státi se mohlo, že lidé z lenosti Mši svatou zanedbávají, anebo bez nábožnosti jí přitomni jsou!
U modliteb, které kněz při mši svaté pronáší potichu, může být věřícím jedno, v jakém jsou jazyce. V těch chvílích se může každý modlit v duchu soukromě svým mateřským jazykem a tím se s knězem v přinášení nejsvětější oběti hluboce spojit. K tomu, jakým způsobem se při kterých částech mše svaté modlit, existují i mnohá doporučení světců a učitelů duchovního života (Viz např. doporučení od sv. Františka Saleského). Kromě toho však existují překlady misálu téměř do všech jazyků, a tak si věřící může latinské texty, včetně těch, které kněz pronáší potichu, přečíst i v mateřštině. Základní latinské modlitby a odpovědi se každý věřící brzy naučí, zvlášť, když důvody pro latinský jazyk jsou tak závažné. Pouhá pohodlnost je proti nim bezvýznamná. Aktivní účast věřících je v tradiční římské liturgii hluboce zakořeněna. Jedná se však o účast velmi vnitřní, kdy se ve chvílích ticha všichni v síle vlastního křtu společně spojují v modlitbě s knězem a každý tak přednáší Bohu i všechny své úmysly, které za nás svému Otci přednáší sám Kristus přítomný ve mši svaté.