Příklady, svědectví a doporučení světců – 2. stránka

Jak přistupovat ke sv. přijímání v duchu mariánské úcty sv. Ludvíka z Montfortu

Nechte se inspirovat jedním z nejzářivějších šiřitelů mariánské úcty, jaké nám Církev až do dnes darovala. Ve svém spise „O pravé mariánské úctě“ radí sv. Ludvík, jak v duchu této úcty přistupovat ke stolu Páně a čerpat tak z nekonečných duchovních pokladů, které nám již od svého Vtělení skrze Marii Bůh neustále nabízí.

I. Před svatým přijímáním

1. Hluboce se pokoříš před Bohem.

2. Zřekneš se svého zcela porušeného základu a svých náklonností, i kdyby ti je tvá sebeláska ukazovala jako dobré.

3. Obnovíš své zasvěcení slovy: Totus tuus ego sum, et omnia mea tua sunt.[1]

4. Pokorně poprosíš tuto laskavou Matku, aby ti propůjčila své srdce, abys tam přijal Jejího Syna do stejných podmínek jako Ona. Připomeneš Jí, že se jedná o slávu Jejího Syna, aby nebyl vložen do srdce tak znečištěného jako tvoje a tak nestálého, které by Mu jistě ubíralo Jeho slávu nebo které by Ho ztratilo. Kdyby ale Ona ráčila přijít a přebývat u tebe, aby [tam] přijala svého Syna, mohla by to udělat díky své vládě, kterou vykonává nad srdci, a Jí bude Její Syn přijat zcela bez poskvrny a bez nebezpečí, že Ho někdo bude urážet nebo že Ho dokonce ztratí: Bůh je v Jejím středu, nepohne se.[2] S důvěrou Jí řekneš, že všechno, cos Jí dal ze svých dober, nestačí, aby Ji uctilo, ale že svatým přijímáním Jí chceš připravit stejný dar, jaký pro Ni vytvořil věčný otec, a že Jím bude poctěna více, než kdybys Jí dal všechna dobra světa. A Ježíš, který Ji miluje jedinečným způsobem, stále ještě chce v Ní mít zalíbení a odpočinek, i kdyby to mělo být ve tvé duši, která je špinavější a chudší než chlév, do kterého Ježíši nebylo zatěžko přijít, protože tam byla Ona. Požádáš Ji o Její srdce těmito něžnými slovy: Přijímám Tě za své všechno. Dej mi své Srdce, Maria![3]

II. Při svatém přijímání

Když už budeš připraven přijmout Krista, po modlitbě Otče náš se třikrát pomodlíš: Pane, nejsem hoden[4] atd., jako bys říkal nejdříve věčnému Otci, že nejsi hoden přijmout Jeho jediného Syna pro své špatné myšlenky a nevděk vůči tak laskavému Otci, ale že je zde Maria, Jeho služebnice, která jedná za tebe a dodává ti u Jeho Velebnosti důvěru a zvláštní naději: Protože jsi mě jedinečným způsobem upevnil v naději.[5]

[Pak] řekneš [Bohu] Synu: Pane, nejsem hoden atd., protože Ho nejsi hoden přijmout pro svá neužitečná a zlá slova a pro svou nevěrnost v Jeho službě, ale že Ho přesto prosíš, aby se nad tebou smiloval, že ho uvedeš do domu Jeho vlastní Matky a že ho nepropustíš, dokud si u Ní nevytvoří domov: Zadržel jsem ho a nepropustím, o
dokud ho neuvedu do domu své matky a do komnaty své rodičky.[6] Poprosíš Ho, aby vstal a vešel na místo svého odpočinku a do archy svého posvěcení: Povstaň, Pane, k svému odpočinku, Ty i archa Tvého posvěcení.[7] Řekneš Mu, že na rozdíl od Ezaua vůbec nedůvěřuješ svým zásluhám, síle a způsobilosti, nýbrž zásluhám, síle a způsobilosti Marie, své Matky, podobně jako malý Jakub [důvěřoval] péči Rebeky, a že, ačkoli jsi naprostý hříšník a Ezau, odvažuješ se přistoupit k Jeho Svatosti, podporován a ozdoben zásluhami a ctnostmi Jeho svaté Matky.

[Pak] řekneš Duchu svatému: Pane nejsem hoden atd., že nejsi hoden přijmout vrcholné dílo Jeho lásky pro vlažnost a nepravost svých skutků a pro odporování Jeho vnuknutím, ale že Maria, Jeho věrná Snoubenka, je tvou veškerou důvěrou. A řekneš se svatým Bernardem: Ona je má největší důvěra, Ona je veškerým důvodem mé naděje.[8] Můžeš Ho také poprosit, aby znovu sestoupil do Marie, své nerozlučné Snoubenky, že její lůno je právě tak čisté a Její srdce hoří láskou právě tak jako kdysi a že když On do tebe nesestoupí, Ježíš ani Maria v tobě vůbec nebudou utvořeni a ani tam nebudou mít důstojný příbytek.

III. Po svatém přijímání

Po svatém přijímání, když jsi vnitřně usebrán a máš zavřené oči, uvedeš Krista do srdce Mariina. Dáš Ho Jeho Matce, která Ho přijme s láskou, dá Mu čestné místo, bude se Mu hluboce klanět, bude Ho dokonale milovat, upřímně objímat a vzdá Mu v duchu a v pravdě mnoho poct, o kterých se nám v našich temných mrákotách ani nesní.

Nebo klidně zůstaneš hluboce pokořen ve svém srdci v přítomnosti Krista dlícího v Marii. Nebo zůstaneš jako nevolník u brány Králova paláce, kde On právě hovoří s Královnou. A zatímco spolu rozmlouvají, aniž tě k tomu potřebují, v duchu budeš procházet nebem a celou zemí a prosit všechny stvořené bytosti, aby děkovali Ježíši, klaněli se Mu a milovali Ho v Marii místo tebe: Pojďte, klaňme se.[9]

Nebo prostě sám ve spojení s Marií požádáš Ježíše o příchod Jeho království na zemi skrze Jeho svatou Matku, o božskou moudrost, o božskou lásku, o odpuštění svých hříchů nebo o nějakou jinou milost, ale vždycky skrze Marii a v Marii. Na sebe se přitom budeš dívat nevraživě a řekneš: Pane, nehleď na mé hříchy, ale ať tvé oči na mně vidí jen ctnosti a zásluhy Mariiny.[10] A dodáš, když si vzpomeneš na své hříchy: Já jsem největší nepřítel, kterého mám na krku. To já jsem spáchal ty hříchy[11] nebo: Od člověka podlého a lstivého mě vysvoboď[12] nebo: Můj Ježíši, je třeba, abys Ty rostl v mé duši a já se umenšoval.[13] Maria, je třeba, abys Ty ve mně rostla, a já abych byl méně, než jsem byl předtím. Ježíši a Maria, rosťte ve mně a množte se [i] v ostatních kolem mne.[14]

Existuje bezpočet jiných myšlenek, kterými tě Duch svatý zásobuje a bude zásobovat, jestliže budeš docela niterný, umrtvený a věrný té velké a vznešené mariánské úctě, které jsem tě právě naučil. (Sv. Ludvík mluví v kontextu knihy, pozn. KL) Ale pamatuj si, že čím více necháš při svatém přijímání jednat Marii, tím více bude oslaven Ježíš. A tím více necháš jednat Marii pro Ježíše a Ježíše v Marii, čím hlouběji se budeš pokořovat čím více Je budeš poslouchat v pokoji a mlčení, aniž by ses trápil, že Je nevidíš, neokoušíš ani necítíš. Vždyť spravedlivý žije z víry všude a zvláště ve svatém přijímání, které je úkonem víry: Můj spravedlivý žije z víry.[15]

Převzato z: Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu: O pravé mariánské úctě. S církevním schválením vydáno Maticí cyrilometodějskou s. r. o. v Olomouci r. 1999. Překlad P. ThLic. Filip M. Ant. Stajner OP.

[1] Jsem celý Tvůj, moje drahá Paní, se vším, co mám.

[2] Žl 46,6: Deus in medio eius non commovebitur.

[3] Accipio te omnia. Praebe mihi cor tuum, o Maria! Srv. Jan 19,27; Př 23,26

[4] Dómine, non sum dignus, ut intres sub tectum meum: sed tamtum dic verbo, et sanábitur ánima mea. (Viz mešní řád.)

[5] Žl 4.10: Quoniam singulariter in spe constituisti me.

[6] Pís 3,4: Tenui eum, nec dimittam, donec introducam illum in domum matris meae, et in cubiculum genitricis meae.

[7] Žl 132,8: Surge, Domine, in requiem tuam, tu et arca sanctificationis tuae.

[8] Haec est maxima fiducia mea; haec tota ratio spei meae (Sermo De aquaeductu, č. 7).

[9] Žl 96,5: Venite, adoremus, venite.

[10] Žl 17,2: Sed oculi tui videant aequitates Mariae. Druhou větu přidal sv. Ludvík.

[11] Mt 13,28: Inimicus homo hoc fecit.

[12] Žl 43,1: Ab homine iniquo et doloso erue me. (Srv. též se stupňovými modlitbami na počátku mše sv.)

[13] Jan 3,30: Te oportet crescere, me autem minui.

[14] Gn 1,28: Crescite et multiplicamini.

[15] Žid 10,38: Justus meus ex fide vivit. Srv. Řím 1,17; Gal 3,11; srv. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae III, qu. 78, art. 3.

Sv. František Saleský: O přesvaté mši svaté a jak se jí máme účastnit

Sv. František Saleský vykládá své duchovní dceři o prospěchu, který plyne z nábožné účasti na mši svaté a dává doporučení, jakým způsobem se jí účastnit. I my se můžeme obohatit a inspirovat radami tohoto učitele Církve – muže stejně tak učeného jako zbožného.

Sv. František Saleský, biskup a Učitel Církve — Sv. František Saleský (1567-1622), biskup a Učitel Církve

1. Dosud jsem ti nic neřekl o slunci duchovních cvičení, jímž je přesvatá, posvátná a naprosto svrchovaná oběť a svátost mše, střed křesťanského náboženství, jádro zbožnosti, duše uctívání, nevýslovné tajemství, jež v sobě obsahuje propast božské lásky a jímž se na nás Bůh skutečně obrací a uděluje nám velkoryse své milosti a svá dobrodiní.

2. Modlitba konaná ve spojení s touto božskou obětí má nevýslovnou moc, takže, Filoteo, skrze ni oplývá duše nebeskými dary, jakoby „opřena o svého milého“ (Pís 8,5), jenž ji tak naplňuje duchovními vůněmi a slastmi, že je „jako sloup dýmu, ovanuta vůní kadidlovou z myrhy a z nejjemnějšího koření kupeckého“ (Pís 3,6).

3. Všemožně se tedy snaž být na mši svaté denně, abys tam s knězem předkládala za sebe i za celou církev oběť svého Vykupitele Bohu, jeho Otci. Je tam vždycky také velké množství andělů, jak říká sv. Jan Zlatoústý, aby uctívali toto svaté tajemství, a jsme-li tam s nimi a se stejným úmyslem i my, můžeme v takovém společenství obdržet spoustu darů, které nám budou jen užitečné. Při tomto božském konání se sdružují sbory církve vítězné i církve bojující a připojují se k Pánu Ježíši, aby spolu s ním, v něm a skrze něho uchvacovaly srdce Boha Otce a plně nám přivlastňovaly jeho milosrdenství. Jaké to štěstí pro duši, jestliže zbožně přispívá svými vzněty k dobru tak vzácnému a žádoucímu!

…

5. A aby ses náležitě účastnila mše svaté – ať už ve skutečnosti, nebo v duchu – počínej si takto:

a) Od začátku až do chvíle, kdy kněz přistupuje k oltáři, s ním konej přípravu: to jest vžij se do Boží přítomnosti, uznej svou nehodnost a pros za odpuštění svých vin.

b) Od chvíle, kdy kněz přistoupí k oltáři, až po evangelium, uvažuj prostě a obecně o příchodu Pána Ježíše na tento svět a o jeho životě v něm.

c) Od evangelia až po skončení Kreda uvažuj o kázání Pána Ježíše; dosvědčuj, že chceš žít i umřít ve víře a v poslušnosti jeho svatého slova a v jednotě svaté katolické církve.

d) Po Kredu až k otčenáši se zaměř svým srdcem na tajemství utrpení a smrti našeho Vykupitele, jak jsou skutečně a podstatně zpřítomňovány v této svaté oběti. Tu nabídni spolu s knězem a ostatním lidem Bohu Otci k jeho poctě a ke své spáse.

e) Po otčenáši až k přijímání se snaž probouzet v srdci tisícerou vroucí touhou po tom, abys byla navždy sjednocena a spojena věčnou láskou s naším Spasitelem.

f) Od přijímání až do konce děkuj jeho božské vznešenosti za jeho vtělení, život, smrt, za jeho utrpení i za lásku, kterou nám v této svaté oběti prokazuje; skrze ni ho zapřísahej, aby byl stále milostiv tobě, tvým rodičům, přátelům a celé církvi. Z hloubi srdce se pokoř a zbožně přijmi Boží požehnání, jež ti Pán Ježíš prostřednictvím svého služebnika uděluje.

Výňatek z díla sv. Františka Saleského: Úvod do zbožného života. Karmelitánské nakladatelství : Kostelní vydří 2003. (Zvýraznění redakce KL)

Jak za časů sv. Bernarda byl mnich obětí Mše svaté z očistce vysvobozen

V knize „O slavných mužích z řádu cisterciáků“ dočítáme se následující, podivuhodné události:

Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairveaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k mukám očistcovým. Týž zjevil se jednomu ze starých kněží klášterních, a sdělil s ním, že je v očistci; i prosil ho důtklivě, aby kněží kláštera, v němž byl zemřel, nepřestávali za něho Mše svaté obětovati. Po nějakém čase zjevil se zemřelý onomu knězi opět, a sice oslavou proměněný, a řekl: „Děkuji Pánu Bohu našemu, poněvadž nyní jsem již v blaženosti nebeské.“ Kněz se ho otázal: „Kterak jsi byl vysvobozen?“ Zemřelý odpověděl: „Pojď a viz!“ Po těchto slovech uvedl ho do klášterního kostela, ukázal mu, jak tam při všech oltářích kněží stáli a s největší nábožností Mše svaté sloužili, a pravil: „Viz, touto zbrojí milostí byl jsem z očistce vysvobozen. Mše svaté jsou vítěznou mocí milosrdenství Božího. Mše svatá jest onou jedinkou, ale převzácnou žertvou čili obětí smírnou, jež snímá hříchy světa. Pravím ti dle pravdy, že těmto zbraním milosti Boží, této moci milosrdenství Božího, této smírné oběti božského Spasitele naprosto nic odporovati nemůže, leč jedině srdce nekající.“ Když starý onen kněz opět k sobě přišel a toto zjevení bratřím klášterním byl vypravoval, naplnili se všichni novou horlivostí, aby vždy s tím větší nábožností i uctivostí nejsvětější oběť Mše svaté konali.

Výňatek z díla Marina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)

Jak při pozdvihování se dle příkladu svaté Gertrudy modliti

Na to jí řekl Pán Ježíš: „Ty víš, že se při Mši svaté za spásu celého světa svému nebeskému Otci obětuji; ale ani to ti není neznámo, že mnozí lidé této tak blahodárné oběti k prospěchu svému neužívají. Budeš-li ty se dle nejlepších svých sil přičiňovati, byť ti to i velice za těžko přicházelo, abys lidi vroucí láskou k oběti Mše svaté rozplamenila, tak aby ona živým i mrtvým co nejúčinněji pomáhati mohla, staneš se tak mou nejlepší pomocnicí při mém díle.“

Když jednou svatá panna Gertruda, o čemž se dočítáme v jejích zjeveních, Mši svaté obcovala, před pozdvihováním hluboce se sklonila a řekla Pánu Ježíši: „Ó nejsladší Ježíši! Dílo, jež nyní vykonati chceš, jest tak vznešené a převzácné, že já v bídnosti své na ně dívati se neopovažuji. Proto chci se v nejhlubší pokoru ponořiti a tak díl milostí Tvých pro sebe očekávati; neboť vím, že toto svaté proměnění všem vyvoleným ku blahu slouží.“

Takovým způsobem měl bys, milý čtenáři, před proměnou čili před pozdvihováním uvažovati, jak veliké a podivuhodné dílo Bůh tvůj pro blaho tvé koná na oltáři. I měl bys v srdci svém vroucí touhu vzbuzovati, aby za tvé spoluúčasti přítomná božská oběť byla k větší cti Boží i k blahu věřících.

I měl bys tedy jako svatá Gertruda modliti se asi takto: „Ó nejsladší Ježíši! Dílo, jež nyní konáš, jest tak vznešené a převzácné, že já v bídnosti své na ně pohlížeti si netroufám. Proto chci se v nejhlubší pokoru ponořiti a tak díl milostí Tvých pro sebe očekávati; neboť vím, že toto svaté proměnění všem vyvoleným k blahu slouží. Ó, kéž bych mohl, nejsladší Ježíši, k předůstojnému dílu tomu svou pomocí přispěti! Jak rád bych chtěl veškerých sil k tomu vynaložiti a Tobě i za nejtěžších námah sloužiti, jen když by tato oběť, jež všem živým i mrtvým křesťanům prospívá, dle hodnosti své mohla všem co nejúčinněji pomáhati! I prosím tě vroucně, abys všem, i tomu, jenž Mši svatou slouží, i těm, kdož jí nábožně přítomni jsou, z milostí svých hojně ráčil uštědřiti, aby nejdůstojnější oběť tu k Tvé větší oslavě i k většímu blahu věřících obětovati mohli. Amen.“

Výňatek z díla Martina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)

Vidění bl. Anny Kateřiny Emmerichové o mši svaté, chybách kněží a jejich nadpřirozeném doplňování

„Tak mimo jiné vídávám roztržitost kněží při svatých úkonech, například při mši svaté, a vidím ji s celou její podstatou; vidím totiž knězovu osobu tam, kde jsou jeho myšlenky, a mezitím u oltáře vidím na jeho místě nějakého svatého zástupce. Tyto obrazy ukazují strašlivým způsobem velikost viny toho, kdo tak nepobožně koná službu božským tajemstvím.“

Chladnost kněží

Vypravovala toto:

„Všude vídám kněze, že tonou v milostech církevních, v pokladech zásluh Pána Ježíše a svatých, ale že učí, kážou a obětují mrtvě a chladně.

A byl mi ukázán pohan, který stál na sloupu a tak vřele mluvil o novém Bohu, kterého má jiný národ a který je nade všechny bohy, že všechen lid i s ním byl stržen touhou.

Velké zlo ve špatném sloužení mší

Tato vidění se na mne hrnou ve dne i v noci, takže si nevím rady. Nynější bída a zkaženost mi bývají pokaždé ukazovány v přirovnání k bývalým lepším časům, a pak se musím modlit bez ustání. Špatné sloužení mší je cosi strašlivého. Ach, není to lhostejné, jak se slouží!“

…

Světské radovánky kněží a vidění zlých duchů

„Nad společností duchovních, světských lidí a žen, kteří seděli spolu hodujíce a lehkovážně žertujíce, spatřila jsem temnou mlhu, která přecházela v mrak černý jako noc. Uprostřed mlhy nahoře jsem viděla sedět satana ohavné podoby a kolem něho právě tolik ďáblů, kolik účastníků sedělo dole ve společnosti. Tito duchové byli ustavičně činní, vykonávajíce vliv na to, co tropili ti lidé tam dole. Našeptávali jim všelicos a všelijak na ně působili. Ti lidé tam tropili věci velmi nebezpečné, ponoukající ke smilstvu, a vedli urážlivé a prostopášné řeči. Duchovní byli z těch, kteří mají zásadu: Užívej a utrácej! Za našich dnů si nehrej na podivína nebo na tmáře! – A jako takoví sloužili denně mši svatou. –

Postava ďáblova byla děsná. Měl krátké paže s drápy, jeho nohy byly dlouhé a kolena obrácená, takže nemohl pokleknout. Jeho obličej byl lidský, ale chladný, zlověstný a děsný. Měl cosi z kůže jako křídla. Byl černý, dělal tmu a vycházela od něho noc.

S posupným chechtotem se chlubil, že všichni tito kněží jsou jeho, poněvadž jsouce tak zkaženi, denně slouží mši svatou a tak se stále více zamotávají do jeho léčky.

Ježto mluvil o svém právu a já jsem se tomu divila, dostalo se mi poučení, že ďábel vskutku nabude znamenitého práva, jestliže člověk pokřtěný, kterému se skrze Ježíše Krista dostalo moci, aby ďábla přemohl, přesto přece se vydává hříchem dobrovolně do jeho moci. Tento obraz měl do sebe cosi velmi vážného a pohnutého.“

…

Nedostatky jiných při bohoslužbě příležitostí pro získání milosti

„Nedůstojně zpívaná slavná mše svatá nebo pohoršlivá hra na varhany snadno někoho popudí k zlosti, kdežto jiného zase povznáší. Ale takovou zlost nutno potírat modlitbou. Kdo v sobě potlačuje nevoli, kterou zavinil někdo nedbalostí v kostelní službě, získává si veliké zásluhy a sám zdvihne milost, kterou jiný odhodil.“

…

Vidění obětování Krista při mši svaté

„Volala jsem k Bohu Otci, aby ráčil shlédnout na svého Syna, jenž každou minutu činí žádost za hříšníky, jenž právě se zase obětoval, jenž se obětuje nepřetržitě. V té chvíli spatřila jsem nad oltářem kněze sloužícího mši svatou živý obraz Velikého pátku, jak Kristus Pán se obětuje na kříži, a pod křížem jsem viděla Marii a Jana. Toto vídám každou hodinu ve dne v noci, a vidím celou obec, jak se modlí, dobře nebo špatně, a vidím také, jak kněz slouží mši svatou. …

Jak andělé doplňují všechno to, co kněz zanedbá

Nad oltářem vídám bohoslužbu nebeskou, při které andělé doplňují všechno, co kněz opomene. Za ty členy obce, kteří pobožní nejsou, musím ovšem obětovat své srdce a úpím k Bohu o slitování. Vidím též mnoho kněží sloužit mši svatou uboze. Ti, kteří ve své škrobenosti příliš dbají jen o to, aby zevně v ničem nechybili, často pro tuto péči zanedbávají usebranost vnitřní; stále myslí jen na to, jak se lid na ně dívá, a proto nevidí Boha. Ti, kteří jsou úzkostliví, snaží se zase o to, aby si byli stále vědomi své zbožnosti.“

Pak se jí začaly zjevovat všechny nedostatky mírou stále rostoucí, jako by nesměla být ušetřena žádné podívané, která zvětšovala její utrpení, protože jejím úkolem na světě bylo smírčí utrpení právě za tyto nedostatky.

Mše svaté odvracejí od lidí spravedlivý Boží hněv

Vypravovala:

„O svátku sedláka Isidora mi bylo mnoho ukázáno o ceně sloužení a slyšení mše svaté.

Přitom mi bylo řečeno, že je to velké štěstí, že se slouží tolik mší svatých, třebas i od nevědomých a nehodných kněží, protože tím prý se odvracejí od lidí všelijaká nebezpečí, tresty a navštívení. Je prý dobře, že mnozí kněží přitom nevědí, co činí, protože kdyby prý to věděli, hrůzou prý by ani nemohli dokonat Nejsvětější oběť.

Požehnání plynoucí ze mše svaté

Viděla jsem, jaké podivuhodné požehnání přináší účast na mši svaté, jak se podporuje veškerá práce a všechno dobré a jak se tím nic nezamešká; jak často jediný člen domácnosti, když se účastní mše svaté, přinese toho dne požehnání celému domu.

Viděla jsem, oč více požehnání se dostává těm, kteří na mši svaté jsou, než těm, kteří na ni dávají nebo na ni jiné posílají.

Viděla jsem také, jak chyby spáchané při sloužení mše svaté bývají nadpřirozenou pomocí zase napravovány.“

Zneuctění Velebné Svátosti špatnými kněžími

Jejím úkolem bylo, aby putovala na všechna místa, kde bylo zapotřebí její pomoci, a té bylo zapotřebí zvláště tam, kde lidé uráželi Boha zlehčováním milosti, kterou jim nabízel.

O jedné z takových poutí vyprávěla toto:

„Byla jsem s andělem strážným v sedmi kostelích, abych se modlila před Velebnou Svátostí a obětovala utrpení Kristovo za potupení a zneuctění, kterého se Velebné Svátosti dostává od špatných kněží. V každém kostele se k nám přidružil patron toho kostela a on i anděl strážný konali pobožnost se mnou. Modlitby byly ve formě litanií.“

Opomenutí rozmnožují pouze vinu toho, kdo se jich dopouští, a jsou napravována podle vyššího řádu

Později vypravovala:

„Viděla jsem obraz nedostatků při pozemských bohoslužbách i obraz jejich nadpřirozeného doplňování. … Zvláště je pamětihodné, že nedostatky a opomenutí při pozemských bohoslužbách rozmnožují pouze vinu těch, kdo se jich dopouštějí, kdežto služba, jež náleží Pánu, nahrazuje se mu podle vyššího řádu.

Velká vina roztržitosti kněží a napravování svatými zástupci

Tak mimo jiné vídávám roztržitost kněží při svatých úkonech, například při mši svaté, a vidím ji s celou její podstatou; vidím totiž knězovu osobu tam, kde jsou jeho myšlenky, a mezitím u oltáře vidím na jeho místě nějakého svatého zástupce. Tyto obrazy ukazují strašlivým způsobem velikost viny toho, kdo tak nepobožně koná službu božským tajemstvím. Tak například vidím kněze vycházet ze sakristie v mešním rouchu; ale nekráčí k oltáři, nýbrž vybíhá z kostela do vinárny, do zahrady, k myslivci, ke knize, do společnosti; a vidím ho hned tam, hned onde, podle toho, jak těkají jeho myšlenky, jako by tam opravdu byl osobně. Je to podívaná opravdu žalostná a hanebná. Ale opravdu neobyčejně dojemná je podívaná na to, jak zatím svatý kněz koná u oltáře službu místo něho. Často arci vidím, že zatímco se slouží mše svatá, vrátí se kněz několikrát k oltáři, ale pak zase z čista jasna odběhne na nepatřičné místo. Kolikrát vidím, že toto těkání trvá nějakou dobu nepřetržitě.

Polepšení, které pak vídám, projevuje se jako zbožné setrvání a usebrání při modlitbě.“

Spatřila jsem úžasnou bídu, jak se totiž v kostele karbaní, pije, smilní, žvaní, zkrátka jak se tam tropí všeliká ohavnost. Zdálo se, jako by uprostřed kostela byl zřízen kuželník. Kněží tomu nebránili a sloužili mši svatou velmi neuctivě. Viděla jsem jen hrstku těch, kteří byli ještě zbožní a něčemu rozuměli. V kostelních dveřích jsem viděla též stát židy.

Byla jsem velmi zarmoucená. Tu mi svázal můj nebeský Ženich ruce poutem, jakým sám byl přivázán ke sloupu, a řekl:

Takto ještě bude Církev spoutána, tak těsně bude ještě sevřena, než zase povstane.“

…

Vidění spolupůsobení andělů při svátku andělů strážných

Aby se jí po tolika bolestných viděních dostalo na chvíli útěchy, měla na svátek andělů strážných vidění radostnější, o němž vypravovala:

„Viděla jsem pozemský kostel a v něm mnoho mně povědomých lidí. Nad kostelem viděla jsem mnoho jiných kostelů, do kterých ses díval jako do vyšších poschodí nějaké věže. Všechny tyto kostely byly plné kůrů andělských a v každém kostele byli jiní. V nejvyšších místech jsem spatřila před trůnem Nejsvětější Trojice Pannu, obklopenou řádem nejvyšším. Dole jsem viděla kostel pozemský, a pohlédl-li jsi vzhůru, zdálo se ti, jako by nebe stálo nad nebem a všechna se jen hemžila anděly.

Nahoře bylo všechno tak činné a uspořádané, že to nelze ani povědět, kdežto dole v kostele bylo všechno nad pomyšlení ospalé a nedbalé. To jsi cítil zvláště proto, že byl svátek andělů a že andělé každé slovo, které kněží při mši svaté pronesli lenivě a roztržitě, tak nevýslovně rychle přinášeli k Bohu a napravovali všechny vady ke cti Boží.“

Převzato z: Jaroslav Durych: Svaté kněžství podle vidění ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové. Vydala MCM v Olomouci 2003. Dílo má církevní schválení. (Nadpis a mezititulky redakce KL)

Kterak za časů Karla Velikého pohanu Vittekindovi vidění Jezulátka ve sv. Hostii dáno bylo, a tak obrácení Sasů se započalo

Dějepisec Albert Kantius vypravuje, jak císař Karel Veliký po mnohá léta bojoval proti pohanským Sasům a jak se přičiňoval, aby je od modloslužby odvrátil a víře křesťanské získal. Ač je mnohokrát mocí válečnou přemohl a k odřeknutí se modlářství donutil, stávali se přece vždy znova opět věrolomnými a víru křesťanskou zapírali, poštíváni jsouce vévodou svým Vittekindem. Když tedy císař Karel po dvanácté s mocným vojskem v době svatopostní do Sas táhl a tam Velikonocí se dočkal, nařídil všem svým bojovníkům, aby se na přijetí svátostí připravili a Hod Boží velikonoční s veškerou nábožností v ležení slavili. Toho času vznikla ve vévodovi Vittekindovi veliká žádost, spatřiti ležení císařské i křesťanskou bohoslužbu.

Proto odložil svůj drahocenný oděv, aby nebyl poznán, oblekl špatné, roztrhané šaty, odešel bez průvodců jako žebrák do ležení císařského a prosil vojínů o almužnu. Zatím si všeho všímal a tak zpozoroval, že císař i bojovníci jeho na Velký pátek vesměs smutně obcházeli, přísně se postili, horlivě modlili, v předvečer velikonočního Hodu Božího se zpovídali a v neděli velikonoční ke Stolu Páně přistoupili. Mezi Mší svatou, při pozdvihování, spatřil na vlastní oči, kterak kněz držel v rukou přesličné Děťátko, a srdce jeho naplnilo se při pohledu tom tak velikou, předtím nikdy nepocítěnou rozkoší, že až do konce Mše svaté očí s kněze nespustil. Když bojovníci ke Stolu Páně přistupovali, s úžasem znamenal, že kněz každému totéž přesličné Děťátko podával, a každý ho přijímal i požíval, ač ne každý tímtéž způsobem. K některými roztomilé Děťátko pospíchalo s podivuhodnou radostí; k jiným však nechtělo vejíti, ale nohama i rukama se bránilo, až jíti donuceno bylo.

Toto všecko viděl vévoda na vlastní oči a nemohl se tomuto neslýchanému tajemství s dostatek nadiviti. Po skončených službách Božích vyšel z chrámu, posadil se mezi žebráky a prosil z chrámu vycházejících o almužnu. Císař udílel všem žebrákům almužny vlastní rukou. Když Vittekind almužnu přijímal, povšiml si jeden sluha císařský, že žebrák ten má jeden prst chromý; i poznal ho dle toho a řek císaři do ucha: „Tentoť jest Vittekind, vévoda saský; poznávám ho po chromém prstu jeho.“ I dal si ho císař zavolati do stanu a řekl mu: „Proč se vydáváš za žebráka, když jsi vévodou Sasů?“ Vittekind se zalekl a z bázně, aby nebyl jako vyzvědač zajat, řekl císaři: „Nemějte mi toho za zlé! Nebo učinil jsem tak jedině proto, abych tím volněji mohl pozorovati bohoslužby křesťanů.“ „A co jsi tedy viděl?“ otázal se ho císař. A onen odpověděl: „Spatřil jsem takové podivuhodné věci, jakých jsem posud nikdy neviděl, o jakých jsem ani nikdy neslyšel, a jichž také docela pochopiti nemohu.“ Potom mu vypravoval všecko, co byl viděl na Velký pátek, v předvečer Hodu Božího, i v neděli velikonoční mezi Mší svatou a prosil císaře, aby mu ta tajemství vyložil. Císař se velice podivil, že Bůh ráčil tomuto zatvrzelému pohanovi tu milost prokázati, aby mohl ve svaté Hostii na vlastní oči milé Jezulátko spatřiti, čehož přemnohým svatým dopřáti neráčil. Potom vyložil vévodovi příčinu zármutku na Velký pátek, jakož i příčinu postu, zpovídání i přijímání všech.

A tímto výkladem pohnul srdcem vévodovým tolik, že se pohanství přísežně odřekl, křesťanství přijal a po dostatečném vyučení pokřtěn byl. Pak vzal také několik kněží s sebou do vlasti své, jejichž pomocí vévodství saské ponenáhlu křesťanským se stalo.

Vidění bl. Jana z Ferma potvrzující, kterak Kristus Pán vtělení své ve Mši svaté obnovuje

Letopisy Menších bratří vypravují následující událost: Blahoslavený Jan z Ferma čili z Alvernie sloužíval Mši svatou s všemožnou nábožností, při čemž oplýval častěji takovou nebeskou sladkostí i blažeností, že jeho slabé síly tělesné tak veliké rozkoše snésti nemohly.

Jednou měl v den Nanebevzetí Panny Marie míti slavnou Mši svatou. Tehdy pociťoval již při počátku Mše svaté takovou rozkoš i blaženost, že se právem obával, kterak bude moci ji dokončiti. Když pokročil přece až do pozdvihování, uvažoval o nesmírné lásce Ježíše Krista, jež ho nutkala, aby s nebe sestoupil a člověkem se stal a jež ho posud pudí, aby toto své člověčenství každodenně při Mši svaté obnovoval. I změkčilo se srdce jeho, a sil mu ubylo tolik, že slov proměny vysloviti nemohl. Prvá slova: „Hoc est enim“ ještě ze sebe vyrazil; ale dále nemohl. Když to představený kláštera zpozoroval, sám jsa knězem, spěchal k oltáři, postavil se vedle Jana a chtěl mu pomoci, aby ostatní slova doříkal: Ostatní bratří však i mnozí světští páni a světské paní, mezi nimiž někteří mezi nejpřednější osobnosti té krajiny náleželi, stáli plni úzkostí, domnívajíce se, že se Janovi nějaké neštěstí přihodilo. Tento učinil si zatím tolik násilí, že poslední ze slov proměny, totiž „Corpus meum“ s největší námahou ze sebe vyrazil.

Sotva však že tak učinil, hle! Proměnila se podoba hostie v podobu přerozkošného Ježíška a blahoslavený Jan držel jej jako Novorozence ve svých kněžských rukou. Ježíšek dal mu tak jasně a zřetelně poznati svou nejhlubší pokoru, jež ho nutkala, aby před časy člověkem se stal a při každé Mši svaté toto vtělení denně obnovoval, že toto seznání všecky síly kněze strávilo a jej v sladkém omdlení k zemi sklonilo. Přestavený a ostatní bratři při oltáři zadrželi jej na rukou svých, aby na zem neupadl; a z přichvátavších paní snažily se některé vůni balsamu ho zase k sobě přivésti; což se jim i podařilo. Ačkoliv byl potom tolik znavený, že sám ani údy svými pohybovati, ani rukou svých pozdvihnouti nemohl, aby znamení svatého kříže udělal, přece za pomoci představeného pokročil ve Mši svaté tak daleko, že mohl nejsvětější Tělo a Krev Páně požíti. Ale sotva to učinil, tak veškerého vědomí pozbyl, že ho jako mrtvého museli odnésti od oltáře do sakristie. Tam poležel beze všeho života několik hodin, že nebylo lze jím pohnouti. Světští páni i paní bědovali nad ním a oplakávali ho již jako mrtvého, až konečně se přece zase vzpamatoval.

I prosili ho pak pro lásku Boží, aby jim pověděl, co se mu při oltáři přihodilo, a co ve svém vytržení mysli byl viděl. Když ho tedy tolik snažně a opětovně prosili, řekl: „Když jsem před pozdvihováním uvažoval o lásce Ježíše Krista, jež ho pohnula, aby před časy člověkem se stal a toto své vtělení denně ve všech Mších svatých obnovoval, změklo srdce mé jako teplý vosk a mé tělo zdálo se mi býti bez kostí, takže jsem nebyl s to, ani na nohou státi, ani svatých slov proměny vysloviti. Když jsem je však přece s největším namaháním vyslovil, hle! Tu spatřil jsem na místě svaté Hostie přemilého Ježíška v rukou svých. Jedinký pohled jeho na mne pronikl mé srdce a odňal mi veškeré síly těla tak, že jsem klesl do sladké mdloby a ve žhoucí lásce tohoto božského Dítka zcela jsem u vytržení mysli upadl.“ Potom vypravoval kněz ten oněm zbožným duším ještě mnoho o tom, co u vytržení mysli pocítil; a vykládal jim, jak neskonalou lásku nám ubohým hříšníkům Kristus Pán prokazuje, an pro naše spasení denně své milostiplné vtělení při Mši svaté obnovuje a nám ovoce vtělení svého přebohatě dopřává i přivlastňuje.

Pamatuj tedy, jak mnoho nám toto obnovené vtělení Páně prospívá, když Spasitel zásluhy z prvého svého vtělení při Mši svaté přivlastňuje i rozdílí všem těm, kdo jí nábožně obcují, a to každému dle jeho schopnosti. Svým hlubokým ponížením usmiřuje spravedlivý hněv Boží a zadržuje od nás tresty dávno zasloužené. Pro tato a mnoha jiná dobrodiní, jež nám Pán Ježíš při Mši svaté prokazuje, nemůžeme mu nikdy s dostatek děkovati. Nemůžeme mu však vydatněji děkovati, leč budeme-li denně, anebo kolikrát nám to možno jest, Mši svaté nábožně obcovati a ji nejsvětější Trojici Boží na poděkování za veškera obdržená dobrodiní upřímně obětovati.

Svatý Jan z Fakunda a zjevení, kterých se mu během Mše svaté dostávalo

„Věř mi, že náš kněz Jan proto tak dlouho Mši svatou slouží, že mu Bůh při ní ona veliká tajemství zjevuje, jež se mezi Mší svatou dějí a jež tak vznešená jsou, že žádný rozum lidský s to není, jich pochopiti. O těchto tajemstvích sdělil se mnou tak vznešené věci, že jsem posvátnou hrůzou jat, téměř bez sebe byl.“

V životopisu svatého Jana z Fakunda, jenž byl zbožným mnichem řádu svatého Augustina, dočítáme se, že nikdy neopominul Mši svatou obětovati; každého rána ji sloužil velmi záhy, poněvadž tolik po tom toužil i horlil, aby mohl Krista Pána obětovati i přijmouti, že mu nebylo lze na pozdější dobu čekati.

Čítal však Mši svatou tolik zvolna, že mu mešní sluhové od oltáře někdy utekli a posléze mu ani žádný přisluhovati nechtěl. Když tedy svého představeného žádal, aby bratřím přikázal, aby mu při Mši svaté přisluhovali, odpověděl mu onen s nevolí: „Proč sloužíte Mši svatou tolik zvolna, tak že se na vás bratří mrzí? Proto vám poroučím, abyste ode dneška Mši svatou právě tak sloužil, jako kněží ostatní.“

Rozkaz tento přišel nábožnému knězi tomu za těžko: ale řídil se jím přece po několik dnů. Potom však padl představenému k nohám a prosil ho, aby rozkaz odvolal. Ten řekl: „Nemohu, poněvadž svými dlouhými mšemi bratry mnoho sužujete.“ Světec však odvětil. „Z jistých příčin nemohu Mše svaté rychleji sloužiti.“ Představený chtěl tyto příčiny zvěděti; ale svatý Jan nechtěl mu jich oznámiti jinak, leč ve svaté zpovědi. Když se tak stalo, nařídil představený bratřím, aby Janovi při Mši svaté posluhovali, byť ji i ještě déle sloužil.

Potom však chtěje tajemství Janovo i s jinými sděliti, prosil ho za svolení k tomu. A když Jan svolil, řekl představený jistému knězi, jemuž důvěřoval: „Věř mi, že náš kněz Jan proto tak dlouho Mši svatou slouží, že mu Bůh při ní ona veliká tajemství zjevuje, jež se mezi Mší svatou dějí a jež tak vznešená jsou, že žádný rozum lidský s to není, jich pochopiti. O těchto tajemstvích sdělil se mnou tak vznešené věci, že jsem posvátnou hrůzou jat, téměř bez sebe byl. Věř mi na jisto, že se Kristus Pán knězi tomu viditelně zjevuje, s ním laskavě rozmlouvá, jemu svých pět ran ukazuje a z nich tolik lesku na toho svatého muže vylévá a jej na těle i na duši tolik občerstvuje, že by i bez pokrmu i nápoje živ býti mohl. Kněz Jan vídá také Tělo Páně jako skvoucí slunce a poznává jeho neskonalou oslavu i krásu. Ba, on vídá také takové vznešené věci nebeské, kterých žádný člověk nemůže vystihnouti ani vysloviti. Když jsem na základě zjevení, knězi Janovi učiněných uvážil, jak velikých, ba skoro neskonalých dobrodiní se nám lidem skrze sloužení Mše svaté, anebo i skrze nábožnou účast dostává, pevně jsem si umínil, že toho dobrovolně nikdy neopominu, denně buď Mši svatou sloužiti anebo aspoň od jiných sloužené účasten býti, jakož i jiných k tomuto dílu přesvátému pobízeti.“

Kterak Kristus Pán sám při svěcení kaple Mši svatou s velikou slávou sloužil

Sv. Konrád na oltářním obrazu v Löwentalu

V životopisu sv. Meinrada se vypravuje, kterak v osmdesátém roce po jeho smrti zbožný biskup kostnický, svatý Konrad, se vydal do Einsiedelu, aby kapli svatého Meinrada vysvětil. Když se v noci před vysvěcením do kaple té ubíral, aby se tam modlil, uslyšel zpěv andělů, kteříž pěli předzpěvy i odpovědi, kterých se užívá při svěcení chrámů. Když pak do kaple samé vstoupil, spatřil ji naplněnou anděly a Krista Pána samého, rouchem biskupským přioděného, an ji vysvěcuje. I jat byl takovým úžasem, že stál nepohnutě ve svatém ustrnutí. I viděl i slyšel zcela zřetelně, kterak Kristus Pán, obklíčen apoštoly, anděly a i jinými mnohými svatými, konal tytéž modlitby i obřady, kterých biskupové při svěcení chrámů užívají. Matka Boží, kteréžto na počest oltář i s kaplí sdělány byly, stála na oltáři v nejvyšší slávě, nad slunce lesklejší, nad blesk skvělejší. Po vysvěcení kaple sloužil Kristus Pán sám s největší slavností Mši svatou. Po Mši svaté zmizel celý nebeský zástup, a zanechal svatého Konrada v přeblažené radosti i sladkosti. Týž shledal v posvěcené svatyni šlépěje Ježíše Krista, vtlačené do nasypaného popela, a stěny svatým křižmem pomazané.

Zrána přišedší páni žádali, aby svatý Kondrad kapli vysvětil. On odpověděl: „Nesmím jí vysvětiti, poněvadž již způsobem tajemným vysvěcena jest.“ Když však oni nepřestávali naň doléhati, aby se svěcením začal, uslyšeli všichni pospolu hlas s nebe, jenž takto po třikrát se ozval: „Ustaň, bratře! Kaple jest již vysvěcena.“ Na to svatý Konrad od svěcení upustil, a oznámil tuto podivuhodnou událost svatému Otci do Říma.

Když jsi tuto podivuhodnou událost přečetl, snad si řekneš: „Ó, kéž bych byl tehdy při svatém Konradu býval, a také zřel, co on viděl! Jak bych se byl divil, jak radoval, jak nábožný byl!“ A hle, týmž podivením budeš uchvácen, těmitéž pocity svaté radosti a vroucí pobožnosti budeš proniknut, kolikrátkoli budeš nábožně Mši svaté obcovati a při ní o vznešenosti její rozjímati. Neboť při každé Mši svaté jest Kristus Pán sám knězem obětujícím, jenž sebe sama za spásu tvou nebeskému Otci obětuje. A kolikrát sestupuje s nebe na naše oltáře, obkličují ho zástupy andělů, třeba že my jich očima tělesnýma nevidíme. Jak nábožně budeš se při Mši svaté modliti a jak za šťastného budeš se pokládati, když budeš uvažovati, že uprostřed andělů klečíš, kolikrátkoli Mši svaté obcuješ!

Výňatek z díla Martina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze.