„Jak si ale mám počínat,“ ptá se mnohý úzkostně a starostlivě, „abych mohl vykonat dobrou životní zpověď?“
Nelekej se, drahá duše křesťanská, odpovídají zkušení otcové duchovní. Práce ta není tak těžká, jak si ji snad na první pohled představuješ, zvlášť když ti pomůže osvícený zpovědník. Věz, že Bůh nebude žádat více, než co můžeš s pomocí jeho milosti vykonat.
A. Jak se k životní zpovědi co nejpřiměřeněji připravit
1. Především vzbuď uvnitř upřímnou žádost, opravdově a dokonale se obrátit, a učiň před Bohem, jenž jest Pán a tvůj budoucí soudce, a před všemi anděly a svatými, jakožto před svědky, pevné předsevzetí, že chceš začít nový život. „Vstanu,“ řekl marnotratný syn, „půjdu k otci, a řeknu jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou!“ To řekl, vstal a šel k otci svému.[1] Tak i ty vstaň, padni na svá kolena a modli se!
2. Po tomto vzývání Ducha sv. si urči 3, 5 nebo 8 dní k přípravě, jak se to srovnává s vykonáváním povinností tvého stavu. Učiň pak to předsevzetí, že po tento čas vykonáš jistou pobožnost ke cti Panny Marie, která je matkou dobré rady, útočištěm hříšníků, jakož i ke cti svého anděla strážce a svého patrona.
Obětuj zároveň všecky své modlitby a práce a některé dobré skutky na ten spasitelný úmysl, aby tě Bůh ráčil podle své svrchované dobrotivosti osvítit k poznání tvého vnitřního stavu a vzbudit v tvém srdci dokonalou lítost.
3. Pak přikroč k zamýšlenému spasitelnému dílu; použij den co den alespoň půl hodiny k zpytování svého svědomí. Tu se v duchu postav v přítomnost svého Boha nebo hleď s poníženou důvěrností na obraz ukřižovaného Spasitele a připomínej si všecka léta svá v hořkosti duše své.
„První den zpytování svědomí,“ praví jistý duchovní otec, „by bylo radno, svěřit se bez zrcadla zpovědního zcela osvícení Ducha sv. a upomínání svého svědomí, při čemž je slušno i radno představit si buď své smrtelné lůžko, nebo soudnou stolici božskou. Jak se nám oko vyjasní a malomocenství duše zřejmě se ukáže.“ Na druhý den projdi pomalu zrcadlo zpovědní, které k tvému ulehčení nížeji položíme.
Při každém přikázání, které se u zpytování probírá, projdi rozličné části života, věk dětský, mládenecký, mužský, stáří, aneb rozličné stavy, stav svobodný, manželský, vdovecký. Při tom pak taž se, jestli a jak jsi v rozličných dobách života proti tomu nebo onomu přikázání hřešil.
Co do počtu a způsobu těžkých hříchů zpytuj své svědomí tak, jak nahoře vysvětleno. Bylo-li by tobě příliš obtížné, udat počet těch hříchů, které jsi snad spáchal myšlenkami, žádostmi nebo slovy, vysvětli alespoň, jestli jsi je páchal při každém pokušení bez ostýchání a odporu, nebo jestli ses někdy přičinil se jich varovat.
Udání všedních hříchů se vůbec nepožaduje, při zpovědích životních je to často nemožné.
4. Čím je duše tělu, tím je lítost svátosti pokání. Bez této zůstává i ta nejzevrubnější zpověď mrtvá a bez ovoce. Používej tedy dny své přípravy zvláště k častějšímu vzbuzování co nejsrdečnější lítosti nad jednotlivými hříchy, na které se při zpytování upamatuješ. Poněvadž se ale pravá, účinná lítost musí jevit i v skutcích kajícnosti, vzbuzuj zároveň i dobrá předsevzetí, která ale musí být jak jen možno určitá, např. jisté zlé navyklosti vykořenit, jistých příležitostí k hříchu se varovat, těch a jiných prostředků proti jistému pokušení použít apod.
Jsi-li tím a podobným způsobem náležitě připraven, pak nemeškej, nýbrž vstaň a jdi k Otci, který na tebe již z daleka hledí a s milosrdenstvím ti vychází vstříc.
Vyvol si dobrého, zkušeného zpovědníka, za nějž se sluší pomodlit i „Otčenáš“, aby jej Pán k tvému navedení a spasení ráčil osvítit. Vyvol si jistý den, jistou hodinu k své zpovědi, kdy bys sám měl čas, kdy by tě ale i zpovědník bez vyrušování mohl vyslyšet. Při velkém shonu zpovídajících se nebývá záhodno konat generální zpověď.[2]
A když přijde den a hodina tvého smíření s Bohem, tu se posilni slovem sv. Apoštola: „Aj nyní jest čas příjemný, aj nyní jest den spasení!“ A Pán praví: „V čas příjemný uslyšel jsem tebe, a v den spasení spomohl jsem tobě!“ – Chci tedy odvrhnouti skutky temnosti, a obléci se v odění světla.[3]
Jdi ve jménu Páně, doprovázen nejsvětější rodičkou, andělem strážcem a sv. patronem svým, uvrhni se k nohám Otce svého.
B. Jak se má zpověď sama co nejpřiměřeněji vykonat
1. Zpovídej se napřed z těch hříchů, kterých ses od své poslední zpovědi dopustil. Pak teprve začni svou životní zpověď. Udej zpovědníkovi příčinu, která tě k jejímu vykonání zvláště pohnula, taktéž i způsob, jakým ses k ní připravoval. Žádej pak jej o pomoc, o podporu.
2. Potom vyznej se hned z těch hříchů, které tě nejvíce rmoutí a souží a otevři zcela upřímně své srdce zpovědníkovi. On přišel k soudu milosti, nikoliv by zatracoval, nýbrž by na místě Božím vyhledal a spasil, co bylo ztraceno.
Ze svých přestupků se vyznej, jak se jen na ně upamatuješ a o nich se vyjádřit umíš. K něčemu dalšímu povinen nejsi. Zdrž se všeho zbytečného a obšírného vykládání, mluv počestně a skromně. Udávat jména spoluviníků je zakázáno.
3. Když ses dle svého nejlepšího vědomí a svědomí vyznal ze všech poklesků svého života, zahrň k tomu v tuto svou životní zpověď všechny neuvědomělé, patrně nepoznané, poněkud jen připomenuté hříchy. Od této chvíle obrať všecku svou pozornost pouze na poučení a napomenutí zpovědníkova a přijímej je ve své srdce se vší pokorou a ochotností.
4. Když konečně přijde blahoslavený okamžik tvéhorozhřešení, vzbuzuj víru v Krista, díky jehož nekonečné zásluze tě Bůh přijímá na milost. Představ si nebe otevřené a Krista, jak obmývá tvé skvrny svou předrahou krví, obléká tě ve skvostné roucho spravedlnosti. Otec objímá své kající dítko, dobrý pastýř klade svou nalezenou ovečku na svá ramena, Duch sv. vylévá lásku v srdce činící pokání. Maria Panna a s ní všichni nebešťané se radují a plesají, raduje se a plesá též i tvůj zpovědník a s ním i ty, příteli můj, jenž nyní se slzou radosti a vděčnosti s žalmistou Páně v plesání zvoláš:
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, a vše, co ve mně jest jeho svatému jménu.
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, pamatuj na všecka dobrodiní jeho!
On ti odpouští všecka tvá provinění, uzdravuje všecky neduhy tvé.
Vysvobozuje život tvůj od záhuby, věnčí tě milostí a slitováním.
Slitovný a milostivý jest Hospodin, shovívavý a nadmíru dobrotivý.
Ne dle hříchů našich činívá nám, aniž dle nepravostí našich nám odplácí.
Jako se slitovává nad dětmi otec, tak Pán nad těmi, kteří se ho bojí.
Čtvrtá, předposlední výkladová část Poučení o generální zpovědi. Po ní následuje již jen návod, jak generální zpověď co nejlépe vykonat, a podrobné zpovědní zrcadlo.
KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ PROSPĚŠNÁ A DOPORUČENÍHODNÁ
Z toho, co řečeno hned na začátku o důležitosti generální zpovědi, o užitku a drahocenném požehnání, jehož lze z takové obšírné zpovědi nabýt, může bohabojný čtenář sám posoudit, že je v celku snad každému doporučeníhodné a prospěšné, vykonat alespoň jednou v životě pořádnou, vydatnou generální zpověď.
Tak tomu v skutku je a zajisté toho ještě nikdo nelitoval, jestliže se odhodlal k tak důležitému, útěchy a milosti plnému spasitelnému dílu.
Zvlášť ale a jmenovitě je životní zpověď prospěšnou radou: 1. všem, jejichž předešlé zpovědi jsou z jakékoliv příčiny pochybné nebo kteří cítí ve svědomí nepokoj, ač jisté a zřejmé příčiny nelze udat.
Lidé prvního druhu životní zpovědí šťastně odstraní všelikou pochybnost a rozpačitost strany dosavadního pokání, druhým se buď skrytá (neznámá) příčina nepokoje objeví, nebo jejich srdce zajisté nabude pokoje, dostane se jim pokoje a radosti, jež dle slov sv. Pavla jsou ovocem Ducha svatého.[1]Vyjmout pak náleží jedině takové úzkostlivé duše, které, jak jsme již výše podotkli, generální zpověď již vykonaly, a přece se trápí mnohými zcela nepodstatnými pochybnostmi, totiž zdali svých hříchů náležitě litovaly a ze všeho se platně vyzpovídaly anebo zdali se jim pravého předsevzetí nedostávalo. Tyto se musí – opakujeme ještě jednou – spokojit s úsudkem svého zpovědníka a poklidu a míru své duše hledat nikoliv v úzkostlivém zpovídání se, nýbrž ve svědomité poslušnosti.
Prospěšnou radou je životní zpověď: 2. všem těm, jenž nastupují do nového stavu nebo důležitého úřadu, jakož i těm, kteří si po úplném obrácení se předsevzali, věrně pracovat na spasení své duše a ze vší síly Bohu sloužit.
První při této příležitosti poznají jistě i své těžké povinnosti, své slabé síly, nepředvídané nebezpečí, ale též potřebné prostředky, jaké by k svatému životu náleželo užívat. Z druhé strany si pojišťují požehnání a pomoc Boží, jelikož si hledí především nového srdce a nového ducha, když s čistým svědomím nastupují do nového úřadu. Neboť takto dí Písmo: „Počátek cesty dobré (dobrého života) jest příjemnější Bohu nežli obětovati oběti.“[2]
Ó jak to věc důležitá a přežádoucí, aby úplnou životní zpověď vykonali především snoubenci, dříve nežli přistoupí k oltáři a založí novou rodinu. Taktéž a zvláště i mládenci, kteří si vyvolili duchovní stav, hned jak do kláštera nebo do kněžského semináře vstupují, nebo aspoň brzo na to, při první příležitosti. Avšak i lidé světského stavu, kteří nastupují do důležitého úřadu.
Ale i ti, kteří se jakýmkoliv způsobem k Bohu obrátili nebo delší čas světskými záležitostmi zaměstnáni, chtějí se navrátit k životu klidnějšímu, nemohou lépe začít, leč obnovením ducha skrze životní zpověď. Neboť „křesťan, jenž takovouto zpověď vykonal, podobá se člověku, který novým skvostným rouchem jsa obdařen, po dlouhý čas bývá opatrnějším, by ho neposkvrnil“. „Taktéž,“ dokládá Leonardus, „duše, která se v zpovědi životní v nové roucho milosti oblékla, mnohem opatrnější vede život, aby nazpět neklesla do kalu hříchů.“
Prospěšnou radou je tato zpověď dále v čas sv. jubilea čili milostivého léta, neboť v tomto čase modlitby a kajícnosti otvírá Církev sv. své poklady, abychom se úplně smířili s Bohem a dosáhli svatých odpustků, což se ovšem nejsnadněji docílí dokonalou generální zpovědí.
Konečně takováto zpověď bude prospěšná: 3. všem těm, kteří jsou v třeba i vzdálenějším nebezpečí života.
Sem náležejí např. ti, kteří mají konat dalekou, nebezpečnou cestu, vojíni před vojnou, ženy, když se poprvé jejich těžká hodina přibližuje atd. Dále všichni těžce nemocní, jsou-li totiž schopni delší zpověď bez přílišného vyčerpání vykonat. Konečně by v čas a na místě, kde nakažlivá a nebezpečná nemoc panuje, zajisté bylo všem záhodno (byť by i byli zdrávi) svědomí své dle možnosti záhy a dokonale uvést v pořádek. Neboť nic nepodává ve všech řečených těchto trudných dobách života více útěchy a pokoje, jako úplná zpověď, zpověď z celého života vykonaná s lítostí a zkroušeným srdcem.
Avšak právě proto by ji neměl nikdo odkládat až na trudnou dobu nebezpečí života nebo zcela na poslední hodinku, nýbrž raději pokud jest při zdraví, co do duše i co do těla při síle, měl by každý hlasu milosti uposlechnout a být pamětliv napomenutí: Neprodlévej obrátiti se ku Pánu, aniž odkládej den ode dne.[3]
Třetí část vynikající a dnes již těžko dostupné brožurky Poučení o generální zpovědi z pera Karla Fr. Průchy, rektora pražského arcibiskupského semináře v Praze.
KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ NUTNOU A NEVYHNUTELNOU POTŘEBOU
Komu je generální zpověď nutnou a nevyhnutelnou potřebou?
Odpověď: Všem těm, jejichž předešlé zpovědi byly jistě neplatné.
Jistě neplatnou bývá zpověď:
I. z nedostatku potřebných náboženských vědomostí a pilného zpytování svědomí. To se stává lidem, kterým je z vlastní viny zcela neznámé základní učení a hlavní tajemství křesťanské víry. Dále pak těm, kteří se zpovídali buď beze všeho zpytování svědomí či tak lehkovážně a nedbale, že snad vynechali, čili zamlčeli těžké hříchy, a tak se zpovídali zcela nedokonale.
Pravdy, které je nutno znát
Základní učení a hlavní tajemství svaté víry, které musí každý katolický křesťan nevyhnutelně vědět a věřit, jsou:
Že je jeden Bůh.
Že Bůh je spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá.
Že jsou tři božské osoby jedné bytnosti a přirozenosti: Otec, Syn a Duch svatý.
Že se druhá Božská osoba vtělila, aby nás svou smrtí na kříži vykoupila a spasila.
Kdo všechna tato základní křesťanská učení nezná, ten, dokládá sv. Alfons Liguori, rozhřešení ani není schopen. Proto jsou i jeho předešlé zpovědi, i kdyby byl obdržel rozhřešení, vlastně neplatné, a tudíž se v každém případě musí opakovat.
Avšak dále se přikazuje každému katolickému křesťanu, jak učí sv. Karel Boromejský, aby se snažil znát:
Apoštolské vyznání víry.
Modlitbu Páně a Pozdravení andělské.
Desatero Božích přikázání a patero přikázání církevních.
Podstatu těch sv. svátostí, které přijímá.
Kdo v těchto 4 článcích křesťanského náboženství je vlastní vinou docela nevědomý a z lenosti aneb netečnosti žádného ponaučení o tom nevyhledává, takový člověk není hoden rozhřešení. A proto byly i jeho předešlé zpovědi, byť by byl obdržel od kněze rozhřešení, bez pochyby zcela neplatné nebo alespoň velmi pochybné, a tudíž se mají pro jistotu opakovat.
Náležité zpytování svědomí
Církev od nás žádá, abychom se ke sv. zpovědi připravovali pilným zpytováním svědomí, tedy abychom své svědomí zpytovali alespoň s takovou pilností, jakou věnujeme každému jinému důležitému řízení v obecném životě.
Určit čas, jak dlouho by měl každý člověk své hříchy zpytovat, nebo na hodiny a minuty změřit, se nedá. Kdo se zpovídává častěji a jinak se bedlivě chrání těžkých hříchů, kdo každodenně nebo alespoň častěji (např. při večerní modlitbě) zpytuje své svědomí a vůbec vede bohabojný život, takový křesťan vykoná dobře a bezpečně zpytování svědomí v krátkém čase. Kdyby ale přece proti své vůli nějaký hřích ve zpovědi zapomenul, je i tato jeho zpověď platná. Byl-li onen zapomenutý hřích hříchem těžkým, musí se však z něj vyznat v nejbližší příští zpovědi. Kdo se však zpovídá zřídkakdy, žije lehkomyslně a páchá těžké hříchy nebo navykl jistým neřestem, ten ať se při zpytování svědomí neunáhlí.
Jestliže by však hříšník v předešlých zpovědích své těžké hříchy nepoznal nebo zapomenul, buď z lehkomyslné přenáhlenosti, a nebo z důvodu nedostatečné bedlivosti, pak by v takové žalostné a nebezpečné situaci byly jeho zpovědi neplatné, a proto je nutně zapotřebí, aby se svědomí očistilo náležitou generální zpovědí.
Těžký hřích
A táže-li se kdo: „Který pak hřích je těžký?“
Odpovídám určitě: Těžkým hříchem je každé vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona v důležité věci.
S vědomím hřeší ten, jenž zná zákon Boží a dobře ví, že jistými skutky proti tomuto přikázání Božímu jedná, avšak přece s úplným vědomím ho přestupuje.
Dobrovolně hřeší ten, kdo s úplným svolením své vůle přestupuje poznaný Boží zákon, ačkoliv k tomu nebyl násilně nucen a kdyby byl chtěl, zajisté by mohl odolat.
Ptá-li se pak někdo dále, co se má pokládat za věc důležitou, odpovídám:
V důležité věci hřeší, kdo přestupuje rozkazy, jež samy do sebe již mají větší váhy, a sice tak, že se každé jejich skutečné a dobrovolné přestoupení stává těžkým hříchem. Tak např. ohledně víry by se těžce provinil, kdo by si v hříšných pochybnostech (o jistém třebas i zdánlivě nepatrném článku) jaksi liboval, v nich se lehkovážně zdržoval.
V důležité věci hřeší pak i ten, kdo přestupuje zákony, kterými se něco pod těžkým závazkem přikazuje nebo zapovídá. Ku příkladu kdo bez platné příčiny v den nedělní či sváteční neslyší mši svatou nebo v postních dnech požívá zapovězeného pokrmu, každoroční zpověď naprosto zanedbává nebo koná neplatně atd.
Při hříších např. proti sedmému přikázání závisí tíže hříchu na velikosti odcizené sumy nebo škody, která byla bližnímu na jeho jmění způsobena. Při přestupcích osmého přikázání dlužno uvážit, zdali např. čest bližního hříchem naším utrpěla značně či jen nepatrně. A tak podobným způsobem i při ostatních hříších proti tomu nebo jinému přikázání.
Konečně se hřích sám sebou všední nezřídka stává hříchem těžkým, a sice okolnostmi, v kterých byl páchán.
Takové okolnosti mohou býti:
Vlastnost neboli povaha osoby, která hřeší nebo s kterými, proti kterým, před kterými se hřeší. Tak např. pohanění, které se dotýká sebe rovných, a tudíž by snad bylo pouze všedním hříchem, snadno se stává hříchem těžkým, když je namířeno proti rodičům, kněžím atd. Tak i mnohokráte jediné zlé, lehkovážné slovo pronesené před mladým lidem je tomu či onomu k veliké škodě a zkáze duše, a tudíž bývá těžce hříšným, zatímco by dospělým a ctnostným lidem snad velmi málo nebo zcela v ničem neuškodilo.
Čas, kdy a jak dlouho se hřešilo. Např. když někdo během mše sv., kterou má z povinnosti uctivě slyšet, z veliké části trvá v dobrovolných roztržitostech, anebo v sobě někdo přechovává po delší čas nepřízeň a nepřátelství k bližnímu.
Místo, kde se hřeší. Např. když se někdo v kostele, během bohoslužeb zaobírá smíchem, žertem, zbytečnými a zpozdilými rozhovory nebo vůbec hřeší-li někde, kde snad jeho hřích způsobuje zároveň pohoršení.
Způsob, jakým se hřešívá. Např. zanedbáváním hlavních povinností svého stavu, anebo přílišným týráním bližního, který z té příčiny upadá do velikého hněvu.
Úmysl a pohnutka, proč kdo hřeší. Např. aby někomu značně uškodil, aby se na něm pomstil, z nenávisti, ze závisti, z lehkomyslnosti atd.
Prostředky, kterými se hřích spáchal. Např. kdyby někdo, chtěje svou snad jinak nepatrnou chtivost po penězích ukojit, utiskoval chudé, zkracoval dělníky, aneb se z marnivosti a nádhery necudně oblékal nebo stal marnotratným. Pak zajisté tato jeho chtivost a marnivost nejsou již všední, avšak těžké hříchy.
Zlé následky hříchu, které se předvídaly nebo předvídat měly a mohly. Např. cizí škoda, pohoršení, nepřátelství atd.
Má-li ostatně někdo nějakou pochybnost o některém hříchu, zda byl těžký, ať se zeptá zkušeného kněze zpovědníka. Je toho tím více zapotřebí, jelikož často není vhodné věřit vlastnímu úsudku, poněvadž zkušenost učí, že hříšník se z nepravé lásky k sobě samému rád omlouvá a často pokládá těžké hříchy za maličkosti.
Úplnost zpovědi
Jistě neplatnou bývá zpověď také:
II. z nedostatku náležité úplnosti při vyznání z hříchů u lidí, kteří z jakékoliv příčiny vědomě a úmyslně buď těžký hřích zamlčeli, nebo se hříšnou nedbalostí nikdy nevyznali z počtu a způsobu těžkých hříchů.
Vysvětlení
Potřebná úplnost zpovědi spočívá v tom, abychom se alespoň ze všech těžkých hříchů, na které se po bedlivém zpytování svědomí rozpomínáme, jednotlivě a konkrétně, aneb, jak se říká: podle počtu a jejich způsobu upřímně vyznali.
Počet těžkých hříchů se musí, pokud je to možné, udat určitě. Nemůžeš-li udat určitý počet, upamatuj se alespoň a pověz, jak často jsi asi jistý hřích páchal. Je-li ale i to nemožné, upamatuj se, odkdy jsi se jistých hříchů, a jak často jsi se jich asi za rok, za měsíc, za týden nebo za den dopouštěl. Zdali jsi např. za celý rok nedělní služby Boží asi 5krát nebo 6krát vlastní vinou zanedbal.
Dejme tomu, že by se kdosi zpovídal takto: „Před 3 lety jsem té nebo oné neřesti navykl. Ze začátku jsem tento hřích asi jen jednou týdně, někdy jen jednou za 14 dní páchal. Brzy na to jsem se ho ale obvykle tak často dopustil, jak se mi k tomu naskytla příležitost, a ta se mi naskytla asi dvakrát týdně.“ Zpovídal se onen ohledně tohoto hříchu a jeho počtu úplně? Odpovídám: Ano.
Též i způsob těžkých hříchů se ve zpovědi musí udat. Nepostačuje tedy pouhé udání, že ses proti jistému přikázání prohřešil, ale musíš se vyznat i z jednotlivých hříchů, kterými jsi tento zákon porušil. Nejjistěji si v tom počíná, kdo zpytuje jednotlivé okolnosti, kterými se hřích zveličuje, ale zároveň často i ve svém způsobu měnívá, čili rozmnožuje.
Tyto okolnosti jsou tytéž, které byly již výše udány, totiž: vlastnosti osoby, čas, místo, způsob hříchů, úmysl, prostředky a zlé následky hříchů. Několik příkladů vysvětlí, jak se těmito okolnostmi jistý hřích tu zveličuje, onde ve svém způsobu mění, čili rozmnožuje. Tak např. když někdo chudému 30 krejcarů odcizí, zvětšuje se tento jeho hřích tou okolností, že ty peníze odcizil nuznému. Nebo když někdo svého dobrodince – u jeho podřízených – zlomyslně pomluvil, zvětšuje se jeho hřích právě těmito 3 okolnostmi.
Hřích se rozmnožuje, čili ve svém druhu mění, když se jím porušují dva nebo více zákonů najednou, takže hřích jiné tvářnosti nabývá a stává se dvojnásobným nebo víceronásobným. Např. když někdo pomlouvá rodiče, porušuje tím dvě přikázání Boží, osmé a čtvrté najednou, spáchal tedy dva hříchy. Nebo mluvil-li někdo nečisté řeči v přítomnosti nevinné osoby, která tím utrpí škodu na duši, prohřešil se též proti dvěma přikázáním, proti 6. a 5., tedy spáchal zase dva hříchy najednou. Nebo odcizil-li někdo jakousi kostelní nádobu, např. kalich, porušil vlastně dvě přikázání najednou (1. a 7.), spáchal tedy zase dvojnásobný hřích, hřích jeho se stal zcela jiným, krádež jeho je a nazývá se svatokrádeží. Jmenovitě se při provinění proti 6. přikázání hřích stává jinakým, dvojnásobným, trojnásobným, vůbec se rozmnožuje, když je hřešící osoba svobodná, v manželském stavu, příbuzná atd.
Okolnosti, kterými se těžký hřích ve svém způsobu mění, čili jiným se stává, se musí nevyhnutelně udat právě proto, že se jimi hřích rozmnožuje. Okolnosti, které hřích zvětšují, musí se alespoň tenkráte nevyhnutelně udat, když se jimi všední hřích stává těžkým. Např. kdyby někdo odcizil cínovou lžíci, ale přitom by se domníval, že je stříbrná. V takovém případě by se jeho krádež, jinak sama o sobě malá, z důvodu jeho úmyslu stala těžkým hříchem.
Kdo ale své zpovědi vykonává vždy dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a přece těžké hříchy zapomněl a vynechal nebo jejich počtu a způsobu z nezaviněné nevědomosti pořádně neudal, jeho předešlé zpovědi byly sice v podstatě nedokonalé, nikoli však neplatné. Takový člověk je pouze povinen své předešlé nedostatečné zpovědi náležitě doplnit, ačkoliv by snad pro jistotu a jeho útěchu bylo lépe, kdyby vykonal úplnou generální zpověď.
Kdyby naproti tomu někdo vědomě a schválně zamlčel své přestupky, které měl za těžké hříchy, a nebo z proviněné nedbalosti a nevědomostipočet a způsob svých těžkých hříchů nikdy neudal, zpovědi toho jsou naprosto neplatné a svatokrádežné a jejich opakování aneb generální zpověď je mu nevyhnutelnou potřebou.
To samé platí o těch, kteří vědomě a schválně hříchy své zahalují a mámíce sebe samých je v zpovědi tak všeobecně a dvojsmyslně vyjadřují, že zpovědník nemůže poznat způsob a velikost jejich hříchů.
Potřebná lítost
Na jisto neplatné jsou konečně zpovědi:
III. z nedostatku lítosti a dobrého předsevzetí u těch, kteří se buď nikdy nepřičinili, vzbudit potřebnou lítost a žal nad svými hříchy, nebo se nemohou vykázat žádným spolehlivým důkazem (znamením) opravdové, účinné a trvalé lítosti.
Vysvětlení
Velmi zřídka se nalézají kajícníci, kteří by při zpovědi dle navedení modlitební knížky nebo svého zpovědníka lítost a dobré předsevzetí vzbudit nechtěli. Tím častěji ale potkáváme se s hříšníky, kteří vždy zase do svých předešlých hříchů padají a slibu svému tak málo dostojí, že se opravdovost jejich lítosti a pevnost jejich předsevzetí spravedlivě musí brát v pochybnost.
Jsou pak jejich zpovědi z tohoto důvodu neplatné?
Odpovídám: Za jisté se může pokládat, že jsou předešlé zpovědi neplatné, u všech těch, kteří bez ohledu na ponaučení a napomenutí svého zpovědníka navzdory danému slibu:
Setrvali v dobrovolné nejbližší příležitosti k hříchu. Např. hříšné vztahy neukončili, zlých míst a společnosti, v kterých vždy hřešívali, dle možnosti se nevarovali.
Veliké škody, kterou byli bližnímu na těle nebo na duši, na cti a jmění učinili, alespoň dle možností zase nevynahradili. Tedy např. ti, jenž svedené osoby veškeré bídě vydali, kteří se nepřičinili, aby veliké dané pohoršení odprošením nebo výstrahou nebo modlitbou a podobně dle možnosti odstranili, kteří uraženou čest nebo nespravedlivý majetek nenahrazují, ačkoliv nebo jak dalece by jim nahrazení bylo možné.
Se svým nepřítelem nebo škůdcem nebo s uraženým bližním upřímně, a jak dalece sami mohou, úplně se nesmířili, ano v nepřátelství s nimi zůstali.
Uznanou důležitou povinnost svého stavu nikdy vyplnit nechtěli. Např. rodiče, kteří svým dětem a služebným povždy hříšné skutky a příležitosti dovolují, ačkoliv pod těžkým zodpovídáním jsou zavázáni je zakázat a zamezit.
Všecky tyto okolnosti jsou zjevným znamením, že hříšníku pravá lítost a účinné předsevzetí scházely, a proto musí své předešlé zpovědi spravedlivě uznat za neplatné.
To samé platí o zpovědích všech těch, kteří v těžkých hříších trvajíce schválně vyhledávají takové zpovědníky, kteří jak jim známo, na hříchy náležitě pozor nedávají, aby takovýmto způsobem vyloudili rozhřešení.
O těch, kteří žijí v neřestných navyklostech nebo vždy zase do svých těžkých hříchů nazpět padají, platí dle podání osvícených duchovních otců následující pravidlo:
Zdržel-li se kající po každé zpovědi aspoň po nějaký čas obvyklého hříchu nebo činil-li alespoň silný, statečný odpor proti hříchu, dříve nežli zase klesl, tehdy se může vždy soudit, že jeho zpovědi byly platné. Upadl-li ale po zpovědi pokaždé a vždy týmž způsobem, nepřemáhaje se a neodporuje alespoň poněkud, opět do oblíbeného těžkého hříchu, tehdy se může předpokládat, že byly zpovědi jeho neplatné, a proto je zapotřebí, aby se opakovaly. Generální zpověď je mu nutnou potřebou.
Druhá část vynikající a dnes již těžko dostupné brožurky Poučení o generální zpovědi z pera Karla Fr. Průchy, rektora pražského arcibiskupského semináře v Praze.
KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ POTŘEBNÁ A KOMU PROSPĚŠNÁ
Jsou jisté úzkostlivé, jinak ale dobré a své spásy žádostivé duše, které se snažily své hříchy vždy dle nejlepšího vědomí zpytovat, litovaly jich, upřímně se z nich vyzpovídaly, mnohdy též dostatečnou životní zpověď již vykonaly, které se ale přece lichými úzkostmi zbytečně trápí a žádají při každé příležitosti všecky své předešlé zpovědi opakovat. Tyto duše se snad budou obávat a strachovat, když čtou výše položené otázky [pozn. red.: viz předchozí díl], zda-li byly jejich dosavadní zpovědi dobré a platné, a zdali je radno, anebo zcela potřebné není, vykonat novou generální zpověď. Takovým by mohlo opakování životní zpovědi být na škodu. Jejich pochybnosti by se tím nevyvrátily, spíše ještě rozmnožily. Takovým lidem je nevyhnutelně zapotřebí, aby se úplně spokojili s výrokem svého zpovědníka a s nábožnou pokorou jej uposlechly. Tato poslušnost je lepší, a má do sebe více zásluhy a útěchy, než oběť životní zpovědi, které by se chtěli na novo podrobit. Neboť takto praví Hospodin skrze svého proroka Samuela: Poslušnost lepší jest, nežli oběti.[1] A osvícený duchovní otec sv. František Saleský dokládá: Nikdy ještě nezahynula duše poslušná. Klidně však, ať si následující ponaučení s Pánem Bohem čtou; nikoliv ale, aby upadly do úzkosti, nýbrž naopak, aby se upokojily.
Je ale bohužel též velmi mnoho lehkomyslných, o spasení nepečlivých křesťanů. Jsou to lidé žijící dle obyčejného způsobu tohoto světa, kteří na svou věčnou spásu myslí zřídka nebo jen povrchně. Proto jsou i jejich obyčejné zpovědi plny chyb a vad. Mnozí z nich přicházejí ke zpovědi jen ze zvyku nebo přinucení, nevyzpytovali své svědomí úplně nebo alespoň svůj hlavní hřích náležitě nepoznali. Mnozí často ani sami nevědí, jakým způsobem by měli svědomí zpytovat, svých přestupků litovat a řádně se zpovídat, a to proto, poněvadž na křesťanské vyučování v náboženství nechodili a slova Božího po dlouhá léta zanedbávali nebo snad až posud svou vlastní vinou zanedbávají. Jiní zase přicházejí ke sv. zpovědi s neupřímností, ukrývajíce s vědomím a úmyslně jednotlivé hříchy nebo takové okolnosti, které k zpovědi nutně patří.
Konečně jsou takoví, kteří se směle mohou nazývati nekajícími kajícníky, neboť jim schází pravá a účinná lítost. Ti chodívají po dlouhá léta k správě Boží, a přece se ani v jedinké věci nijak nepolepšili, jakoby křesťanské pokání záleželo v pouhé povrchní zpovědi. Tyto a jiné podobné nedostatky měla asi na zřeteli sv. Terezie, když jednou s uslzenýma očima pravila: „Mnozí jdou vstříc zkáze své; ne sice proto, že se nezpovídají, ovšem ale proto, že se špatně zpovídají.“
V takovýchto okolnostech je generální zpověď drahocenným prostředkem milosti, kterým již bylo tak mnoho hříšníků a špatných kajícníků uchráněno před věčnou zhoubou. Ona je dle zkušenosti a přesvědčení všech osvícených duchovních otců mnohým lidem nutnou a nevyhnutelnou potřebou, velmi mnohým aspoň prospěšnou radou.
Přinášíme první část (další budou následovat) vynikající a dnes již těžko dostupné brožurky Poučení o generální zpovědi z pera Karla Fr. Průchy, rektora pražského arcibiskupského semináře v Praze. Předlohou nám bylo třetí vydání z r. 1858. V roce 1890 vyšla brožurka znovu, a sice v novém, 5. vydání upraveném Antonínem Skočdopolem. Úryvek jsme jazykově upravili, aby byl přístupnější dnešnímu čtenáři.
„Připomínati budu Tobě – ó Bože – všecka léta svá v hořkosti duše své:“[1] tak zvolal Ezechiáš, jeden z nejlepších králů israelských, když se uprostřed dnů svého života na smrt roznemohl, a z úst proroka Isaiáše uslyšel napomenutí svrchovaného Boha: Zřiďdům svůj, nebo umřeš, a nebudeš živ[2]. – Svědomí mu sice dávalo svědectví, že chodil vždycky před Hospodinem v pravdě a v srdci dokonalém[3]; avšak člověk neví, zda-li lásky aneb nenávisti hoden jest[4], neb kdo nás soudí, Pán jest[5]. A proto odhodlal se onen nábožný král, že v duchu kajícnosti bude zkoumat svůj minulý život, a zvolal zkroušeným srdcem k Bohu: „Připomínati budu Tobě všecka léta svá v hořkosti duše své.“
Co je tímto kajícím úmyslem naznačeno, to činívá též bohabojný křesťan, když se puzen milostí Boží, připravuje k vykonání generální čili všeobecné zpovědi.
Generální zpovědí se nazývá toto – zkroušené vyznání ze všech, aspoň těžkých, třeba již i ve zpovědi vyznaných hříchů, které jsme byli buď od své mladosti, nebo od delšího času[6] spáchali. – Uzavírá v sobě tedy hříchy buď celého života, nebo alespoň delší části života; proto se také často nazývá i zpověď životní.
Takováto obšírná zpověď je dle náhledů všech osvědčených duchovních otců velice důležitá a přináší obyčejně nejkrásnější ovoce kajícnosti.
1. Nezřídka přivádí do pořádku předešlé zpovědi, které snad byly před Bohem neplatné, nebo alespoň velmi nedostatečné a beze všeho užitku. Uvádíme zde pamětihodnou událost ze života sv. Vincenta Paulánského, která jej přiměla k zavedení misií pro lid a později též k založení kněžského řádu, jenž se až posud tomuto spasitelnému dílu věnuje a při svých misiích věřící ke generální zpovědi vybízí a připravuje.
Přihodilo se totiž, že na zámek, kde sv. Vincent bydlel jako vychovatel hraběcí rodiny Jondyovské, přišel jednoho dne posel a snažně žádal, aby šel a v jisté vesnici vyzpovídal šedesátiletého, těžce nemocného starce. Horlivý kněz neprodléval, nýbrž šel. Sluší se připomenout, že nemocný byl muž vůbec vážený a vesměs v dobré pověsti. Sv. Vincenta nicméně napadlo, aby ho přiměl k životní čili generální zpovědi. Stařec se nad tím nemálo zarazil, ale když se vzpamatoval, hned vyznal, jak sám vidí, že je to potřeba, jelikož ho nikdy nenapadlo, vyznat se z jistých hříchů a poklesků své mladosti, za které se styděl a hanbil. Vincent ujal se horlivě ubohého kajícníka a milost Boží tak viditelně mu v tom napomáhala, že stařeček, jakmile poznal hroznou tíži svého provinění a šťastně se smířil s Bohem, následně veřejně u přítomnosti svých sousedů srdečně želel spáchaných svatokrádeží. Třetího dne na to povolal Pán šťastného kajícníka na věčnost[7]. Podobnými zkušenostmi o důležitosti generální zpovědi přesvědčeni, pracovali i sv. František Saleský, sv. Karel Boromejský, Pavel Segneri, Leonard de Portu Mauricio, sv. Alfons Liguori. A hle, za příkladem těchto slavných mužů pracují až dodnes všichni všude horliví duchovní otcové a zpovědníci, aby se generální zpověď konala, kde toho útěcha a spasení kajícníků požaduje. „Víš-li pak,“ otázal se blahoslavený Leonard, „co se při generální zpovědi děje? Právě to, co se stává lovci honícímu v hustém lese. Uvidíš jej někdy, jak se po celičký den potuluje v roští a přece na stopu zvěři nepřichází; když ale konečně kolem lesa oheň založí a ten se větrem rozšíří, tu se hned rozličná zvěř z houští vyhrne, a s podivením zvoláš: Hle, jaké množství zvěře se zde uhnízdilo! Nejinak bývá při generální zpovědi. Oheň se zakládá na všechny strany svědomí, a toto se úplně očišťuje. Jak mnohé věci přicházejí tu najevo, na které by mnohý člověk, zvláště nedbalý, nikdy nevzpomněl, a které by jej v hodince smrti bez pochyby velmi znepokojovaly!“
2. Tím samým se ale generální zpověď stává požehnaným základem nového, bohabojného života. – „Jak mnohé duše,“ volá radostně jmenovaný duchovní otec, „vykonavše úplnou životní zpověď zcela se obnovily a změnily, obrátily se od jistých přestupků, proti kterým se téměř žádného jiného prostředku nenalezlo.“ A tak tomu zajisté je, neboť z jedné strany „přivádí,“ dle slov sv. Františka Saleského, „generální zpověď člověka k lepšímu poznání sebe samého, způsobí v nás spasitelný stud způsobený předešlým naším životem, a povzbuzuje nás k tomu, abychom obdivovali milosrdenství našeho Boha, který nás tak dlouho a tak trpělivě ráčil snášet. Ona srdce naše osvobozuje od mnohého nepokoje a duši propůjčuje pravý klid; ona vzbuzuje v nás dobrá předsevzetí, poskytuje zpovědníkovi příležitosti, aby nám udělil napomenutí přiměřená naší vnitřní povaze, a konečně dodává nám odvahy, abychom v budoucích zpovědích s tím větší upřímností na sebe žalovali.“ – Z druhé strany uděluje nám Bůh svou milost v hojnější míře, jen když se k Němu odhodlaně a s poníženou kajícností z celého srdce obrátíme. Neboť takto praví Hospodin: „Obraťte se ke mně celým srdcem svým – a obrátím (i já) se k vám. – A dám vám srdce nové, a ducha nového položím uprostřed vás: a učiním, abyste v přikázáních mých chodili, a soudů mých ostříhali a je činili. Nebo nechci smrti umírajícího, nýbrž aby živ byl!“ – „Ó jak laskavě přijal Bůh kajícího Ezechiáše,“ praví sv. Bernard, „sotva že vyšlo z úst jeho vyznání: Připomínati budu Tobě všecka léta svá v hořkosti duše své, prodloužil Bůh věk jeho o patnáct let, na důkaz, jaké zalíbení má na takovéto lítosti.“[8] – S generální zpovědí se prodlouží náš život duchovním způsobem, neboť jí můžeme zase získat ztracený čas, upevnit přítomnost, pojistit sobě budoucnost, jak dokládá i sv. Bernard: „Čas se rozchází na 3 díly, na přítomnost, minulost a budoucnost; z těchto žádný nepřichází nazmar, jestliže se pokání pravým způsobem koná.“ – Ano i budoucnost – věčnou budoucnost, můžeš si pojistit, a pojistíš si ji, když jsi se náležitou životní zpovědí k Bohu, Pánu svému obrátil. Pak ovšem, ať kdykoli přijde hodina smrti, nebudeš se strachovat Božího soudu.
3. A to je třetí požehnané ovoce generální zpovědi; že totiž připravujenejjistějik blahoslavené smrti, neboť bývá pramenem nejsladší útěchy v trpké hodince smrti. Jakou útěchou zaplesá naše duše na smrtelném loži, jestliže jsme včas uposlechli hlasu Páně: Buďte přihotoveni, nebo přijde Syn člověka v hodinu, kterou nevíte[9]. Kdo by si nepřál v onom posledním okamžení, aby byl vykonal dobrou životní zpověď?
A jaká to radost a posila pro umírajícího, jelikož se může z toho těšit a v to důvěřovat, že pokání svévolně neodkládal, ale raději se včas vzpamatoval, a veškeré hříchy své mladosti a viny svého života smazal slzami zkroušenosti, dokonalé zpovědi a vytrvalého pokání! Jak drahocenná to útěcha, již mu poskytuje myšlenka, že veškeré záležitosti svého svědomí dle možnosti již uspořádal. Či je snad snadné a každému člověku možné, teprve na smrtelném lůžku uspořádat to, čeho si po celý život dostatečně pečlivě nehleděl nebo zcela zanedbal? Svrchu jmenovaný otec Leonard vypravuje o jednom aragonském zemanu, který se jednou vrhl k nohám jistého kněze misionáře a snažně jej prosil, aby vyslechl jeho životní zpověď. Na otázku kněze, co jej k tomu pohnulo, odpověděl s vzdychnutím: „Ach, otče můj, nemusím-li umřít? Vím-li pak, kdy a jak umřu? Jak bych ale mohl životní svou zpověď odročit na nejistý okamžik, na čas, kdy mi snad manželka, děti, bázeň, prudkost nemoci zabrání v upamatování se? Ach tak důležité věci nelze v takové úzkosti vždy a tak snadno vykonat.“
A proto zajisté mnoho záleží na tom, abychom včasně připomínali sobě všecka léta svá minulá v hořkosti duše své, abychom čas po čase sobě předkládali otázky: Netíží svědomí tvé nějaká zastaralá vina z dosavadního tvého života? – Jak jsi až posud vykonával své pokání? Byly dosavadní tvoje zpovědi dobré a platné? – Nebylo by snad dobře a radno, generální zpověď vykonat? Není-li ti toho snad nevyhnutelně zapotřebí?
[6] Např. od dvou, tří, aneb více let zpět, od vstoupení do manželského nebo duchovního stavu, od nastoupení důležitého úřadu atd. – Nábožné duše, které častěji přijímají svátosti pokání a oltářní, konávají obyčejně každoročně delší, tak zvanou roční zpověď.
[7] Viz: Život sv. Vincencia de Paul. od Václava Štulce. V Praze 1844.
Do redakce přišel dotaz ohledně tradičního kalendáře a orientace v misálku. Tento příspěvek by měl být stručným shrnutím základních informací ohledně liturgického kalendáře, které by mohly být užitečné věřícím laikům.
Podle jakého kalendáře se řídí v tradičním římském ritu?
Proprium (proměnné texty) mše sv. se v tradičním římském ritu dnes řídí podle posledního vydání misálu pro tradiční římský ritus, tedy vydání z r. 1962. Po II. vatikánském koncilu bylo v rámci tzv. reforem přesunuto, přejmenováno, příp. odstraněno mnoho svátků a vytvořen kalendář nový. Podle tohoto nového kalendáře se slouží mše Novus ordo, proto si často neodpovídají dny, kdy se jednotliví svatí slaví v tradičním římském ritu a kdy v Novus ordo.
Jak je v tradičním římském ritu rozdělen liturgický rok?
Liturgický rok je rozdělen na tato období (uvádíme latinské názvy užité v misálu, případně i zažité české ekvivalenty):
1. tempusAdventus (advent): od 1. nešpor 1. neděle adventní do nóny vigilie narození Páně (24. prosince) včetně;
2. tempus natalicium (doba vánoční): od 1. nešpor Narození Páně (25. prosince) do 13. ledna včetně. Tato doba je rozdělena na dvě:
a) tempus Nativitatis: od 1. nešpor Narození Páně do nóny 5. ledna včetně;
b) tempus Epiphanie: od 1. nešpor Zjevení Páně (6. ledna) do 13. ledna včetně;
3. tempus Septuagesimae (doba devítníková – předpostí): od 1. nešpor neděle devítník do kompletáře úterý III. týdne po devítníku, tzn. úterý před popeleční středou;
4. tempus quadragesimae (doba postní): od matutina popeleční středy do mše velikonoční vigilie. Tato doba je rozdělena na dvě:
a) tempus Quadragesimae: od matutina popeleční středy do nóny soboty před nedělí smrtelnou (5. postní);
b) tempus Passionis (doba pašijová): od 1. nešpor neděle smrtelné do mše velikonoční vigilie;
Týden od neděle Květné do Bílé soboty včetně se nazývá Svatý týden (Hebdomada sancta), poslední tři dny tohoto týdne pak Svaté třídenní (Triduum sacrum);
5. tempus paschale (doba velikonoční): od začátku mše velikonoční vigilie do nóny neděle v oktávu svatodušním. Tato doba je rozdělena na tři:
a) tempus Paschatus: od začátku mše velikonoční vigilie do nóny vigilie Nanebevstoupení Páně;
b) tempus Ascensionis:od 1. nešpor Nanebevstoupení Páně do nóny před Hodem Božím Svatodušním;
c) octavam Pentecostes (oktáv svatodušní): od mše vigilie svatodušní do nóny následující neděle;
Zde připomínáme, že Nanebevstoupení Páně je 40. den po velikonoční neděli, tedy vždy ve čtvrtek. Hod Boží Svatodušní (Letnice) je pak 50. den po velikonoční neděli, tedy vždy v neděli.
6. Tempus «per annum» (během roku): od 14. ledna do nóny soboty před nedělí devítník a pak od 1. nešpor svátku Nejsvětější Trojice (1. neděle po Svatém Duchu) do nóny soboty před první nedělí adventní.
Jaký vliv má datum Velikonoc na liturgický rok?
Datum Velikonoc v konkrétním roce ovlivňuje výrazně neděle doby během roku (per annum).
Situace je následující: Datum velikonoční neděle určí zároveň i datum devítníku (Septuagesimy), který je 9. nedělí před nedělí velikonoční (z těchto 9 neděl jsou 3 v době předpostní, zbylých 6 v době postní). Tím je zároveň i dáno, kolik neděl bude mezi svátkem Zjevení Páně (6. ledna) a právě devítníkem. Tyto neděle jsou v misále označeny jako „neděle po Zjevení Páně“. Maximální počet těchto nedělí (tedy v případě, kdy Velikonoce jsou pozdě) je 6. V neděli 1. po Zjevení Páně je svátek Svaté Rodiny, formulář neděle 4., 5. a 6. se od neděle 3. liší pouze v modlitbách a čteních.
Obdobně neděl po Svatém Duchu může být nejméně 23. (Velikonoce pozdě), nejvíce 28. (Velikonoce brzy). Misál obsahuje formuláře až do „neděle 24. a poslední po Svatém Duchu“. Formulář této neděle se bere vždy v poslední neděli před 1. nedělí adventní. Je-li celkový počet nedělí po Svatém Duchu 23. (nejméně), formulář 23. neděle se vynechává úplně a tedy po 22. následuje rovnou 24. a poslední.
Je-li nedělí po Svatém Duchu více než 24., znamená to, že bylo méně než 6 nedělí po Zjevení Páně. V takovém případě se mezi formuláře 23. a 24. neděle po Svatém Duchu vsunou právě ty neděle, na které se po Zjevení Páně nedostalo. Mluvíme pak o neděli „3. (4., 5., 6.), která přebývá po Zjevení Páně“. V těchto přebývajících nedělích jsou formuláře takové, že mají orace a čtení z neděl po Zjevení Páně, zbytek je jako v neděli 23. po Svatém Duchu.
Jak jsou v misálu 1962 rozděleny svátky do tříd?
Dny jsou rozděleny do 4 tříd: 1. třída, 2. třída, 3. třída, 4. třída. Dále se pak rozlišuje 5 druhů dnů: neděle, všední den (tzv. férie), vigilie (česky též svatvečer), oktáv, svátek.
Všechny neděle a oktávy spadají vždy do 1. nebo 2. třídy, vigilie a svátky do 1., 2. nebo 3. třídy, férie jsou 1., 2., 3. nebo 4. třídy.
Které dny mají přednost v případě konfliktu?
Dojde-li v jeden den ke konfliktu více svátků, řídí se situace podle následujícího pořadí.
Dny v pořadí podle přednosti:
1. třída
1. Hod Boží vánoční, velikonoční a svatodušní (1. třídy s oktávem);
5. vigilie Narození Páně (24. prosinec) a Oktáv Narození Páně (1. leden);
6. neděle v adventní a postní době a Bílá neděle;
7. férie 1. třídy nepatřící do svátků výše, tzn. popeleční středa, dále pondělí, úterý a středa Svatého týdne;
8. Památka všech věrných zemřelých – dušičky (přesto ustupuje jakékoliv neděli, byť 2. třídy);
9. vigilie svatodušní;
10. dny v oktávu velikonočním a svatodušním;
11. ostatní svátky 1. třídy universální Církve;
12. svátky 1. třídy vlastní místním kalendářům (např. patrona kostela, výročí posvěcení kostela);
13. svátky 1. třídy přidané k místním kalendářům na základě indultu, nejdříve pohyblivé, poté pevné (u nás např. sv. Jana Nepomuckého);
2. třída
14. svátky Páně 2. třídy, nejdříve pohyblivé, poté pevné;
15. neděle 2. třídy;
16. svátky 2. třídy universální Církve mimo svátků Páně;
17. dny v oktávu vánočním;
18. férie 2. třídy: v adventu od 17. do 23. prosince, suché dny adventní, postní a v září;
19. svátky 2. třídy vlastní místním kalendářům;
20. svátky 2. třídy přidané k místním kalendářům na základě indultu, nejdříve pohyblivé, pak pevné;
21. vigilie 2. třídy;
3. třídy
22. férie v době postní mimo dny zmíněné výše;
23. svátky 3. třídy v místních kalendářích;
24. svátky 3. třídy universální Církve, nejdříve pohyblivé, pak pevné;
25. férie v adventu mimo dny zmíněné výše;
26. vigilie 3. třídy;
4. třídy
27. oficium blah. Panny Marie v sobotu;
28. férie 4. třídy;
Jak je to konkrétně v případě nedělí?
Z výše uvedeného vyplývá, že neděle jsou pouze 1. a 2. třídy. Neděle první třídy jsou neděle v době adventní a postní, dále Hod Boží Velikonoční, Bílá neděle (oktáv velikonoční) a Hod Boží Svatodušní. Všechny ostatní neděle v roce jsou druhé třídy.
Neděle 2. třídy musí ustoupit každému svátku 1. třídy a svátkům Pána Ježíše 2. třídy. Neděle 1. třídy ustupuje pouze svátku 1. třídy, který stojí v seznamu nad ní.
Když vezmeme v úvahu, v jaké dny se jednotlivé svátky slaví, znamená to v praxi, že neděle 1. třídy nepřepustí místo žádnému svátku s výjimkou Neposkvrněného početí Panny Marie. Další neděle v roce již mohou přepustit místo mnoha svátkům.
Přímo na neděle jsou pak dány tyto svátky: Nejsv. Jména Ježíš (v neděli mezi 1. a 6. lednem, je-li, jinak 2. ledna), Svaté Rodiny (v neděli 1. po Zjevení Páně), Nejsvětější Trojice (v neděli 1. po Svatém Duchu), Ježíše Krista-Krále (v poslední říjnovou neděli).
Jak se orientovat v misálku pro lid, např. Schallerově?
Mluvíme-li o mešních textech, bude užitečné, když misál pro jednoduchost rozdělíme na 5 částí.
1) Proprium de tempore (zvláštní mše církevního roku): V této sekci jsou všechny dny, které se nějakým způsobem vážou k liturgickým dobám. Kromě nedělí tak zde nalezneme i dny postní, obřady Svatého třídenní, suché dny atp. Část začíná 1. nedělí adventní a končí 24. a poslední nedělí po Svatém Duchu.
Začátek mešního kánonu - přibližně uprostřed misálu.
2) Ordo missae, praefationes, canon missae (mešní řád, preface, mešní kánon): Tyto texty jsou v misálech vsunuty do předchozí části mezi mši sv. o velikonoční vigilii a mši o Hodu Božím velikonočním.
Důvod, proč jsou tyto texty vsunuty právě sem a nikoliv někam samostatně na začátek či konec misálu je prostý: jsou to texty, které se užívají při každé mši sv. a misál je tak na těchto místech nejčastěji otevřen. Kdyby byly tyto texty příliš na začátku nebo konci, ničila by se zbytečně vazba. Takto je misál po většinu doby otevřen přibližně v půlce, což je vzhledem ke knize nejšetrnější.
Pozdější vydání Schallerova misálku toto tradiční umístění mešního řádu přejímají. V dřívějších vydáních byl mešní řád vytisknut pro snažší orientaci věřících hned na začátku misálku.
3) Proprium sanctorum (zvláštní mše pro svátky svatých): Zde nalezneme formuláře ostatních svátků (ať už Pána Ježíše, andělů, svatých, …), které jsou stanoveny na pevné datum v roce. Liturgický rok začíná adventem, 1. neděle adventní je pak vždy neděle nejblíže svátku sv. Ondřeje (30. listopadu). Proto tato část začínala formulářem pro vigilii svátku sv. Ondřeje (29. listopadu) a tak je tomu i v misálku Schallerově. V misále 1962 však již tato vigilie neexistuje, nicméně tradiční řazení se uchovalo, takže tato sekce začíná stále 29. listopadem, avšak místo vigilie svátkem sv. mučedníka Saturnina. Dále pak pokračuje chronologicky a končí 26. listopadem, svátkem sv. opata Silvestra. Schallerův misálek končí 27. listopadem, neboť v ten den se u nás slaví přenesení ostatků sv. Ludmily.
Jak si všimneme brzy po prolistování této části misálku, ne na každé datum připadá nějaký svátek. Tyto volné dny (nepadne-li na ně ovšem nějaký svátek posuvný) jsou tzv. férie a bere se v nich formulář z předcházející neděle.
4) Commune sanctorum (společné mše pro svátky svatých): Zde nalezneme společné svátky pro jednotlivé okruhy světců (např. panny, mučedníky, biskupy, atd.). Tato sekce má zvlášť číslovány strany, v Schallerově misálku jsou čísla stran opatřena hvězdičkou.
Svátky svatých v proprium sanctorum mají většinou vlastní pouze některé modlitby (někdy ani ty ne), zbytek mešního formuláře je pak právě z těchto textů společných. Pro ušetření místa je se tak v proprium sanctorum na tato místa odkazuje. Nalistujeme-li např. v Schallerově misálku 25. srpen, na který připadá svátek sv. Ludvíka, je zde na začátku drobným písmem poznámka „MŠE sv. Os justi str. 55*, vyjímaje:“ a následují texty vlastní tomuto svátku. Názvy mší, např. Os justi; Dilexisti; Salve, sancta Parens apod. jsou vzaty vždy z prvních slov introitudané mše.
Část commune sanctorum končí formulářem mše v sobotu ke cti Panny Marie.
5) Missae votivae (votivní mše): Jedná se o mše, které se podle přání biskupa, kněze nebo jednotlivce obětuje ve zvláštních záležitostech (ex voto). Najdeme zde např. votivní mši za ženicha a nevěstu, která následuje po oddavkách v kostele, dovolují-li to liturgická pravidla.
Podobně jako ostatní dny, i votivní mše se rozdělují do jednotlivých tříd. Je mimo rámec tohoto článku popsat pravidla pro to, kdy se jaké votivní mše dají vzít.
Po části votivních mší následuje část s názvem orationes diversae (různé modlitby), která obsahuje zvláštní modlitby, které je možno dle liturgických pravidel vkládat jako připomínky do mší. Po těchto modlitbách pak následuje sekce missae defunctorum (mše za zemřelé), která obsahuje popis a formuláře různých mší za zemřelé.
Kolik je oktávů a které?
Již při úpravě kalendáře za pontifikátu papeže Pia XII. byl počet oktávů zredukován pouze na 3: vánoční, velikonoční a svatodušní. Schallerův misálek vycházel vždy ještě před touto změnou, takže obsahuje i oktávy zrušené (např. oktáv Zjevení Páně, Nejsv. Srdce Ježíšova, Božího Těla, Nanebevzetí Panny Marie atd.).
Kde se ještě Schallerův misálek od misálu 1962 výrazně odlišuje?
Rozhodně největší odlišností jsou obřady Svatého týdne, především pak Květné neděle a Bílé soboty. Další větší odlišnost pak nalezneme u žehnání svící na Hromnice (2. února). Latinsko-české texty těchto dní, jak se nacházejí v misálu 1962, můžete nalézt na našich stránkách k vytisknutí. Viz též tento náš článek.
Po článku popisujícím křestní obřady podle tradičního katolického způsobu se zaměříme na obřady při udílení svátosti manželství. Připomeňme, že podobně jako u křtu smějí věřící, kteří chtějí uzavřít svátostné manželství, žádat kněze po užití staršího rituálu.
Po článku popisujícím křestní obřady podle tradičního katolického způsobu se zaměříme na obřady při udílení svátosti manželství. Připomeňme, že podobně jako u křtu smějí věřící, kteří chtějí uzavřít svátostné manželství, žádat kněze po užití staršího rituálu.
Užití lidového jazyka
V roce 1920 dal papež Benedikt XV. tehdejšímu Československu výsadu o užívání lidového jazyka při určitých liturgických obřadech, do kterých spadá právě i uzavírání svátosti manželství. Podobně jako u křtu kmotrům, smí kněz i snoubencům pokládat otázky pouze v lidovém jazyce. Latinské modlitby se pak smějí v jazyce lidovém ještě zopakovat.
V dokumentech ke stažení můžete porovnat obě dvě verze – jak všeobecnou latinskou z Rituale Romanum, tak i verzi s užitím národního jazyka, které se většinou užívá v našich zemích. Obřady budeme popisovat obecněji. Pro konkrétní znění všech odpovědí a modliteb se podívejte do příslušného souboru výše.
Místní zvyky
Popsat jednotně způsob uzavírání manželství není snadné z toho důvodu, že se může lišit místo od místa, především dle různých kultur. Samotné rubriky rituálu totiž připouští, aby, pokud na daném místě existují nějaké chvályhodné místní zvyky spjaté s uzavíráním manželství, mohly tyto být při obřadu zachovány. Objevují se nám tak v obřadech věci, které samotný rituál nepopisuje, popř. se odlišuje klasický římský od toho s užitím českého jazyka.
Tak např. v klasickém římském rituálu nenalezneme nic o tom, že by nevěsta byla k oltáři uváděna, což je u nás zvykem. Vzájemný slib manželů, jak je přítomen v české verzi, v latinské také nenajdeme. Pak se v římském rituálu počítá pouze s jedním prstenem, který následně navléká ženich nevěstě, v českém vydání je žehnací modlitba v množném čísle a počítá se s tím, že prsten bude mít i ženich.
My se budeme držet způsobu, který je obvyklý v našich zemích (pro pohodlnost budeme dále mluvit trochu nepřesně o „českém rituálu“), nezmiňujeme-li výslovně, jak se věc má v rituálu římském. Samozřejmě však je možno i u nás k uzavření manželství užít i obecného římského rituálu bez užití národních jazyků.
Povšechný průběh obřadu
Před započetím obřadů samotných může oddávající kněz pronést kázání. Následuje samotný obřad udělení svátosti manželství, po něm pak mše za ženicha a nevěstu, která má vlastní texty a oproti běžné mši svaté se na dvou místech (po modlitbě Páně a před závěrečným požehnáním) výrazně odlišuje – k tomu se ještě dostaneme.
Úvod obřadu
Kněz je oblečen v superpelici (bílé svrchní roucho, které nosí obvykle též ministranti) a štólu bílé barvy (český rituál připouští i pluviál), pomáhá mu ministrant, který drží knihu a nádobu se svěcenou vodou. Pro snoubence bývá připraveno vpředu vlastní klekátko. Římský rituál mluví výslovně o tom, že snoubenci už i při obřadu klečí, český rituál zmínku o klečení vynechává.
Kněz otočen směrem ke snoubencům začíná otázkami, pokládanými vždy střídavě oběma, v kterých se ptá, zda se rozhodli vstoupit do manželství svobodně a zda uznávají jeho nerozlučitelnost. Následně je vyzve, aby si podali pravé ruce a řekli si navzájem manželský slib.
Manželský slib a potvrzení Církví
Nejprve slib říká ženich, poté nevěsta. Kněz každému z nich text předříkává a oni po něm opakují. Slib ženicha od slibu nevěsty se na jednom místě odlišuje: zatímco muž slibuje, že své ženě zachová „lásku a věrnost manželskou“, nevěsta slibuje, že zachová „lásku, věrnost a oddanost manželskou“. Vyjadřuje se tím katolické učení o řádu, který má panovat mezi mužem a ženou, jak jej popisuje i sv. Pavel v listu Effeským: „Ale jako Církev poddána jest Kristu, tak i ženy buďtež poddány mužům svým ve všem.“
Po pronesení slibů kněz přes spojené ruce snoubenců položí konec štóly a jako zástupce Církve mocí svého úřadu stvrzuje manželství slovy: „Quod Deus conjúnxit, homo non separét. – Co Bůh spojil, to člověk nerozlučuj!“ Nakonec novomanžele pokropí svěcenou vodou.
Žehnání prstenů a jejich předání
K žehnání prstenů kněz užije latinské žehnací formule, po jejímž pronesení prsteny pokropí svěcenou vodou. Následně může žehnací modlitbu pronést i v češtině. Už modlitba sama vyjadřuje, čeho jsou prsteny znamením: „Učiň, ó Pane, aby tito manželé, kteří budou nostiti tyto prsteny, ve jménu tvém požehnané, vzájemnou neporušenou věrnost si zachovali, ve tvém míru a v plnění tvé vůle setrvali a v obapolné lásce vždy šťastně žili.“ Následně symboliku prstenů kněz ještě předepsanými nebo i vlastními slovy více vykládá. Poté novomanžele vyzve, aby si prsteny vzájemně předali. Při navlékání prstenů kněz, dělaje znamení kříže, pronáší: „In nómine Patris, et Fílii, et Spíritus Sancti. Amen.“
Závěrečné modlitby
Po předání prstenů se kněz otočí směrem k oltáři a střídavě s ministrantem (příp. lidem) pronáší v latině závěrečné modlitby, které následně může opět zopakovat i česky:
V. Upevňuj, ó Bože, co jsi způsobil mezi námi.
R. Ze svatého chrámu svého, který jest v nebeském Jerusalemě.
Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se.
Otče náš … pokračuje potichu až k
V. A neuvoď nás v pokušení.
R. Ale zbav nás od zlého.
V. Spasiž služebníky své.
R. Bože můj, doufající v tebe.
V. Hospodine, sešli jim pomoc ze svatyně.
R. A se Sioni je ochraňuj.
V. Budiž jim, Hospodine, pevnou věží.
R. Proti útokům nepřítele.
V. Pane, vyslyš modlitbu mou.
R. A volání mé k tobě přijď.
V. Pán s vámi.
R. I s duchem tvým.
Modleme se. Shlédni, prosíme, pane, na tyto své služebníky a dobortivě ochraňuj manželský svazek, který jsi k rozmnožení lidského pokolení ustanovil, aby ti, kteří se tvým působením spojují, tvou pomocí byli zachováni. Skrze Krista, Pána našeho. R. Amen.
Po skončení obřadů následuje mše svatá za ženicha a nevěstu.
Mše svatá za ženicha a nevěstu
Samotná mše svatá je klasifikována jako votivní II. třídy. Nelze ji tak užít o svátcích I. třídy a, jak výslovně zmiňují rubriky, ani o nedělích, ačkoliv ty jsou zpravidla třídy II. V takových případech se podle příslušných liturgických pravidel dají k modlitbám daného dne modlitby ze mše za ženicha a nevěstu přidat. Požehnání nevěstě, o kterém se podrobně zmíníme níže, odpadá. Lze pak ještě v jiný den sloužit jednu mši sv. s tímto požehnáním.
Všechny texty modliteb a čtení ve mši naleznete zde. Jako epištola se bere překrásný úryvek z listu sv. Pavla Effeským (5, 22-33), v kterém předkládá manželství mezi mužem a ženou jako znamení vztahu Krista a Církve. V evangelním úryvku (Mt 19, 3-6) mluví Pán Ježíš v odpovědi fariseům o zřízení manželství Bohem na počátku a jeho nerozlučitelnosti.
Výjimečná situace ve mši nastává ihned po modlitbě Pater noster. Kněz z prostředka oltáře přejde na epištolní stranu, kde se otočí směrem ke klečícím snoubencům a z misálu pronáší nad nimi dvě modlitby. První je kratší a náleží oběma snoubencům, druhá je delší a nazývá se požehnání nevěstě. Modlitba vznešenými slovy připomíná, jakým požehnáním bylo manželské spojení obdarováno, „že jediné nebylo odňato ani trestem prvotního hříchu, ani trestem potopy“. Nevěstě se pak v modlitbě mimo jiného vyprošuje, „ať je při ní jho lásky a míru; nechť se věrná a ctnostná snoubí v Kristu, nechť zůstane následovnicí svatých žen: budiž líbezná svému muži jako Rachel; moudrá jako Rebeka, dlouho žijící a věrná jako Sara… budiž důstojna ostýchavostí, úctyhodná cudností, vzdělána nebeskými naukami; budiž požehnána dítkami, budiž vyzkoušená a nevinná…“
Na konci mše po „Ite, missa est.“ kněz pronáší nad novomanžely ještě jednu modlitbu, v které jim vyprošuje dlouhý život na zemi a po něm milostí Boží život věčný v nebi.
Mše svatá končí jako obvykle požehnáním a čtením začátku Janova evangelia. Tím jsou obřady ukončeny.
Není nad stručné, jasné a výstižné shrnutí pravd katolické víry, jak je podávají tradiční katechismy.
Co je oběť?
Oběť je viditelný dar, který přinášíme Bohu, abychom zničením anebo změněním daru uznali ho za nejvyššího Pána.
Byly však oběti vždycky?
Oběti byly vždycky; již Kain a Abel obětovali, a Židům ve Starém zákoně byly oběti od Boha výslovně přikázány.
Proč přestaly oběti Starého zákona?
Oběti Starého zákona přestaly, protože byly pouze předobrazy nebo nástiny oběti Nového zákona.
Co je to oběť Nového zákona?
Oběť Nového zákona je sám Syn Boží, Ježíš Kristus, jenž se za nás svou smrtí na kříži obětoval nebeskému Otci.
Čím se oběť Pána Ježíše na kříži ustavičně obnovuje?
Oběť Pána Ježíše na kříži se ustavičně obnovuje mší svatou.
Co je mše svatá?
Mše svatá je ustavičná oběť Nového zákona, ve které se Ježíš Kristus pod způsobami chleba a vína nekrvavým způsobem obětuje svému nebeskému Otci.
Je nějaký rozdíl mezi obětí mše svaté a obětí na kříži?
Mezi obětí mše svaté a obětí na kříži není rozdílu co do podstaty; jenom způsob obětování je rozdílný.
Proč není mezi obětí mše svaté a obětí na kříži rozdílu co do podstaty?
Mezi obětí mše svaté a obětí na kříži není rozdílu co do podstaty proto, že je v obojí týž obětující kněz a týž obětní dar, totiž Ježíš Kristus sám.
Jaký rozdíl je mezi obětí mše svaté a obětí na kříži co do způsobu obětování?
Co do způsobu obětování je mezi obětí mše svaté a obětí na kříži ten rozdíl, že se Ježíš Kristus na kříži obětoval způsobem krvavým, ve mši svaté však že se obětuje způsobem nekrvavým, totiž tak, že znova netrpí a neumírá.
Kdy ustanovil Ježíš Kristus oběť mše svaté?
Ježíš Kristus ustanovil oběť mše svaté při poslední večeři.
Jak ustanovil Ježíš Kristus oběť mše svaté?
Ježíš Kristus ustanovil oběť mše svaté takto:
1. proměnil chléb a víno ve své tělo a svou krev a nad to sebe sama pod způsobami chleba a vína obětoval svému nebeskému Otci;
2. přikázal apoštolům, aby tuto oběť na jeho památku obnovovali.
Proč ustanovil Ježíš Kristus oběť mše svaté?
Ježíš Kristus ustanovil oběť mše svaté:
1. aby nám svou krvavou oběť na kříži ustavičně připomínal;
2. aby nám ovoce oběti na kříži přivlastňoval.
Konala se však vždycky v katolické církvi oběť mše svaté?
Oběť mše svaté se konala v katolické církvi vždycky, od dob apoštolských počínaje.1
Kdo koná oběť mše svaté?
Oběť mše svaté konají biskupové a kněží, činíce totéž, co činil Ježíš Kristus při poslední večeři.
Komu se mše svatá obětuje?
Mše svatá se obětuje pouze Bohu; i když se koná ke cti svatých, obětuje ji kněz pouze Bohu samému.
Proč se koná mše svatá ke cti svatých?
Mše svatá se koná i ke cti svatých:
1. abychom děkovali Bohu za milosti, které svatým udělil;
2. abychom dosáhli jejich přímluvy u Boha.
Na který úmysl se mše svatá koná?
Mše svatá se koná:
1. abychom Boha náležitě ctili a chválili (oběť chvály);
2. abychom Bohu děkovali za všecka dobrodiní (oběť díků);
3. abychom usmířili spravedlnost Boží a dosáhli milosti pravé lítosti a kajícnosti, kromě toho i odpuštění trestů za hříchy (oběť smíření);
4. abychom sobě i jiným vyprosili všecko dobré pro tělo i pro duši (oběť prosebná).
Jaké jsou milosti neboli užitky mše svaté?
Milosti neboli užitky mše svaté jsou dvojí: obecné a zvláštní.
Komu se dostává obecných užitků mše svaté? Obecných užitků mše svaté se dostává veškerému lidstvu vůbec, zvláště však církvi bojující a trpící.
Komu se dostává zvláštních užitků mše svaté? Zvláštních užitků mše svaté se dostává:
1. knězi, který ji obětuje;
2. těm, za které ji kněz zvlášť obětuje;
3. těm, kdo jsou jí nábožně přítomni.
Které jsou hlavní části mše svaté?
Hlavní části mše svaté jsou:
1. evangelium;
2. obětování;
3. proměňování nebo pozdvihování;
4. přijímání.
Co máme činit při evangeliu?
Při evangeliu máme povstat a požehnat se svatým křížem na znamení, že jsme před světem učení svatého evangelia připraveni vyznávat a žít podle něj.
Co máme činit při obětování?
Při obětování máme spojit svůj úmysl s úmyslem kněze a obětovat se Bohu.
Co máme činit při pozdvihování?
Při pozdvihování se máme Ježíši Kristu pod způsobami chleba a vína klanět, vzbuzovat víru, naději a lásku a litovat svých hříchů.
Co máme činit při kněžském přijímání?
Při kněžském přijímání máme, nepřijímáme-li skutečně, přijímat duchovně, t. j. máme mít svatou touhu skutečně přijmout tělo Páně, kdybychom mohli.
Naučení. Účastni se mše svaté i ve všední dny, kdykoli jen můžeš! „Mše svatá je sluncem všech duchovních cvičení, středem křesťanského náboženství, duší pobožnosti, nevýslovným tajemstvím s bezednou prohlubní lásky Boží.“ (Sv. František Saleský)
[1] „Mámeť oltář, z něhož nemají moci jísti, kteří stánku slouží“ (Židé). (K Žid 13, 10.) – „Denně se obětují Kristovo předrahé tělo a krev na stole tajemném.“ (Sv. Hippolyt, † asi 235.)
Převzato z: Velký katechismus katolického náboženství. V Praze. Císařský královský školní knihosklad. Schváleno na valné schůzi biskupů rakouských ve Vídni dne 9. dubna 1894. Jazykově upraveno.
Dle motu proprio Summorum pontificum (čl. 9) mají věřící právo žádat kněze, aby pro vykonání křtu užil tradičního obřadu. Znalost tradičního křtu je však dnes velmi malá, a tak katoličtí rodiče velmi často tuto možnost nevyužívají nebo o ní ani nevědí. Obřady tradičního křtu jsou však velmi hluboké a krásné, stojí tak určitě za to se s nimi seznámit.
Dokument papeže Benedikta XVI. Summorum pontificum, jenž je zmiňován především v souvislosti s tradiční (tzv. tridentskou) mší svatou, v čl. 9 dává věřícím právo žádat taktéž o vykonání obřadů dalších svátostí (křtu, biřmování, manželství, pomazání nemocných) podle tradičního způsobu.
V tomto článku stručně vyložíme, jak probíhá křest dítěte v tradičním římském ritu.
Obřady popíšeme pouze obecně s jejich základními významy, jednotlivé modlitby při nich pronášené naleznete v dokumentu ke stažení. U většiny z nich existuje původní latinské znění i schválená verze v národním jazyku, mezi nimiž si kněz může při vykonávání obřadů vybrat. Stejně tak u otázek a odpovědí.
I. OBŘADY PŘED UDĚLENÍM SVATÉHO KŘTU
Uvítání
1. Kněz oblečen v rochetu a štólu fialové barvy vyjde ke dveřím kostela, kde jsou připraveni ti, kteří přinášejí dítě ke křtu. Tam se kněz otáže kmotrů: „Jak chcete tomuto dítěti říkat?“ Kmotr (kmotrové) odpoví jméno nějakého svatého (popř. více svatých), jež dítě obdrží jako svého patrona.
2. Od nynějška se kněz ve svých otázkách bude obracet již přímo na dítě, jehož ústy v první osobě odpovídají kmotři (kmotr). Otázky a odpovědi následují takto:
Kněz: „N. co žádáš od Církve Boží?“
Kmotr: „Víru.“
Kněz: „Co ti dá víra?“
Kmotr: „Život věčný.“
Na to kněz praví: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání: Miluj Pána svého Boha z celého svého srdce, z celé své duše, celou svou myslí, a bližního jako sebe.“
První exorcismus a svěření znamení kříže
3. Nyní kněz na křtěnce třikrát dýchá a dělá mu na čele a na prsou znamení sv. kříže. Dýchá na něj na znamení, že se křtěnci ve křtu uděluje Duch svatý a tím bývá zrozen k věčnému životu. Znamení sv. kříže vyobrazuje učení Ukřižovaného (křesťanskou víru). Kněz je dělá na čele, aby křtěnce napomenul víru v Ukřižovaného veřejně a statečně vyznávat. Na prsou pak na upamatování, že má svou víru taktéž projevovat skutky.
Svěcení soli a předání moudrosti
4. Kněz dává křtěnci do úst svěcenou (exorcisovanou) sůl, kterou předtím požehnal, popř. použije již dříve požehnanou. Sůl naznačuje moudrost a zalíbení v božských věcech, které kněz pro křtěnce od Pána vyprošuje. Jako sůl přirozeně chrání před hnilobou, tak milost Ducha svatého chrání dítě před hnilobou hříchu.
Exorcismy
5. Vícekrát kněz pozdvihuje ruce k exorcismu, tedy slavnému vybízení zlého ducha, pod jehož vládu se vinou prvotního hříchu člověk rodí, aby se pro Ježíše Krista Ukřižovaného od křtěnce vzdálil.
Uvedení do chrámu
6. Kněz klade na křtěnce svou ruku a konec štóly. Ruku klade na křtěnce na znamení, že ten se stává účastným ochrany Boží. Konec štóly pak na znamení, že dotyčný vchází do Církve a stává se jejím údem. Proto také kněz přitom praví: „N. vejdi do chrámu Božího, abys měl podíl s Kristem v životě věčném.“ Na to se odpovídá: „Amen.“ (Tzn. staň se.)
Průvod ke křtitelnici
7. Po předcházející výzvě ke vstupu do chrámu Božího jde kněz s kmotry, kteří nesou dítě, ke křtitelnici. Cestou se s kmotry modlí Věřím v Boha a Otčenáš. To je upamatování na dřívější doby, kdy se tyto modlitby, tvořící hlavní obsah víry, museli před přijetím křtu modlit dospělí křtěnci. Než přistoupí ke křtitelnici, vysloví kněz nad křtěncem ještě další exorcismus.
Obřad Effeta
8. Po ukončené modlitbě si kněz navlhčí slinou prsty a dotýká se uší a nosu dítěte, přičemž říká: „Effeta!“ t. j. „Otevři se!“. To činí podle příkladu Ježíšova, který podobným způsobem uzdravil hluchoněmého. Zde tak kněz napomíná křtěnce, aby své duchovní smysly měl vždy otevřené pro pravdy božského učení.
II. OBŘADY PŘI UDĚLOVÁNÍ SVATÉHO KŘTU
Odřeknutí Satana
9. Po vykonání obřadu Effeta se kněz postupně třikrát obrací na křtěnce s otázkami: „Odříkáš se zlého ducha? – I všech skutků jeho? – I vší pýchy jeho?“ – Kmotrové pokaždé k tomu v jeho jménu přisvědčí slovem „Odříkám“.
Pomazání olejem katechumenů
10. Na to kněz křtěnce maže na prsou a mezi lopatkami svatým olejem katechumenů. Na prsou na znamení, že má v srdci zachovávat milost Ducha svatého, mezi lopatkami pak, aby ho učinil ochotným hrdinsky bojovat proti satanu a s radostí nést jho Ježíše Krista.
Výměna štóly a křestní vyznání víry
11. Po otření oleje kněz na znamení radosti mění fialovou štólu (značí kajícnost a usebranost) v bílou. Poté se ptá křtěnce: „Věříš v Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země? – Věříš v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, narozeného a ukřižovaného? – Věříš v Ducha svatého; svatou Církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný?“ Kmotrové pokaždé místo křtěnce odpovídají: „Věřím.“
Vykonání křtu
12. Na to se kněz obrací znovu na křtěnce, oslovuje ho jménem a ptá se: „N. chceš být pokřtěn?“ Kmotrové jeho jménem přisvědčí: „Chci.“ Na to kněz lije třikrát v podobě kříže křestní vodu na hlavu křtěnce, přičemž praví: „N. ego te baptízo in nómine Patris †, et Fílii †, et Spíritus † Sancti.“ (N., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.)
III. OBŘADY PO UDĚLENÍ SVATÉHO KŘTU
Mazání křižmem
13. Po křtu se dítě na temeně maže svatým křižmem. Tím se naznačuje, že pokřtěný je křesťanem a že přináleží ke Kristu. Po pomazání jej kněz pozdravuje: „Pax tibi.“ (Pokoj tobě) Kmotři odpoví: „Et cum spíritu tuo.“ (I s duchem tvým.)
Předání křestního roucha
14. Nato klade kněz na pokřtěného bílé roucho a říká: „Přijmi roucho nevinnosti a uchovej je bez poskvrny až před soud našeho Pána Ježíše Krista, abys vešel do života věčně blaženého.“Amen. Bílé roucho má novopokřtěnému připomínat nevinnost, kterou křtem svatým získal a kterou má po celý svůj život zachovat neposkvrněnou.
Předání křestní svíce
15. Pak se místo dítěti dá do ruky kmotrovi hořící vosková svíce se slovy: „Přijmi hořící svíci a bez úhony opatruj křest svůj. Zachovávej Boží přikázání, abys, až Pán přijde ke svatbě, mohl jemu vstříc jíti, spolu se všemi svatými ve dvoru nebeském, a měl život věčný, a živ byl na věky věkův. Amen.“ Hořící svíce má nově pokřtěného napomínat, aby vždy kráčel ve světle pravé víry a dobrých příkladů.
Závěrečné propuštění a napomenutí kmotrů
16. Na závěr kněz nově pokřtěného propouští s přáním: „N. odejdi v pokoji, a Pán buď s tebou.“ Odpoví se „Amen“. Úplně nakonec pak ještě kněz napomíná kmotry k zodpovědnému úkolu, který na sebe vzali, těmito slovy: „Nyní klade Církev do vašich rukou dítě, které ze svatého křtu vyšlo čisté jako anděl. Jako jeho kmotrové máte jak právo, tak i povinnost, spolupracovat na jeho křesťanské výchově. Žijte tak, aby vaše jednání bylo tomuto dítěti dobrým příkladem a ujímejte se ho v době neštěstí. Často se modlete k Bohu, aby žehnal vašim snahám, a velice si važte duchovního příbuzenství s dítětem a s jeho rodiči, které jste jako kmotři získali. Jděte v pokoji! Hospodin ať zůstává vždycky s vámi! Amen.“
Co je oběť?
2. Od nynějška se kněz ve svých otázkách bude obracet již přímo na dítě, jehož ústy v první osobě odpovídají kmotři (kmotr). Otázky a odpovědi následují takto: