Doba předpostní je ve formě, v jaké se nám zachovala dodnes, stará již více než tisíc let. Leč v novém uspořádání církevního roku se již nevyskytuje. Příležitost mít účast na její hlubokosti a kráse se nám tak naskýtá již jen v místech, kde se slouží tradiční mše svatá, neboť ta je vždy spjata a s tradičním liturgickým kalendářem. Pro dnešního věřícího, který se znovu seznamuje s poklady katolické liturgické tradice, je tak tato doba něčím novým a neznámým. Na následujících řádcích se pokusíme původ, význam a důrazy této doby vysvětlit. Doufáme, že tak pomůžeme i k jejímu plodnějšímu prožití.
Co je doba předpostní
Doba předpostní (též předpostí, doba devítníková či lat. Septuagesima) sestává ze tří neděl před samotným postem. Tyto neděle se nazývají po řadě neděle Devítník, první po Devítníku a druhá po Devítníku. Název ten jednoduše z toho, že Devítník je 9. nedělí před velikonocemi. V latině se tyto neděle nazývají Septuagesima, Sexagesima a Quinqagesima, což česky znamená sedmdesátý, šedesátý a padesátý – totiž den před velikonocemi. Toto zaokrouhlené počítání (ve skutečnosti jde vlastně o 63., 56. a 49. den před velikonocemi) bylo asi zavedeno z řecké východní praxe.
Význam a důrazy doby předpostní
Devítníkové období je úvodem do vlastní doby postní. Období 40denního postu je hlavním úsekem roční duchovní obnovy. Předpostní doba nás na tento půst připravuje, abychom jej pak co nejlépe zužitkovali. Číslo 70 připomíná 70leté zajetí Židů v Babylonu. Církev nám chce po 70 dní v roce připomínat naše otroctví pod mocí ďábla a probudit v nás tak touhu po našem pravém domově – nebi.
Texty mešní liturgie v nedělích doby předpostní v nás křísí vědomí hříšnosti a připomínají nám nutnost mravní obnovy. Je zde také patrné spojení s přípravou katechumenů, kteří mají být o velikonocích pokřtěni.
O Devítníku čteme z listu sv. Pavla Korintským o běhu a boji o závod. Tak běžte, volá apoštol, tak bojujte, abyste dosáhli koruny nepomíjitelné. Evangelium pak vypravuje podobenství o dělnících na vinici, čímž nám připomíná, abychom i my pracovali pilně na spasení své duše pokáním a sebezapíráním. Devítník byl též dnem volby čekatelů křtu, dnem povolání na závodiště spásy, na vinici Páně. Hlavní mešní modlitba má ráz kajících modliteb velké litanie: „Prosby lidu svého, prosíme, Pane, dobrotivě vyslyš, abychom, kteří spravedlivě za hříchy své trpíme, pro slávu jména tvého milosrdného osvobození dosáhli.“
V první neděli po Devítníku pak sv. Pavel v epištole praví, že se nechce chlubiti, než svými slabostmi. Tím nám Církev připomíná, aby také každý z nás byl pamětliv svých slabostí a křehkostí a připravoval se tak k času postnímu a k pokání. Evangelium této neděle pak v podobenství o rozsévači ukazuje překážky, které stojí v cestě pravému obrácení a pokání – nestálost, zatvrzelost srdce a přílišné starosti o věci světské.
V druhé neděli po Devítníku po dalším z textů sv. Pavla (tentokrát o lásce, která je základem každého polepšení a bez níž není spásy) obrací v evangeliu Církev pozornost k našemu vykoupení. Příběh vyléčení slepého žebráka poukazuje k Tomu, jenž léčí i slepotu duchovní, zaslepenost rozumu a srdce. První podmínkou pokání je poznání své chyby; ve slepém žebrákovi má každý vidět sebe a poznat, u koho jediného má hledat vyléčení.
Taktéž vnější forma liturgie se s příchodem doby předpostní mění. Ve mši se vypouští radostný chvalozpěv Gloria, zelenou barvu naděje střídá barva fialová – symbol kajícnosti a usebranosti. Nezaznívá radostné Aleluja, místo něj se před evangelium vkládá vážný zpěv zvaný Traktus.
Původ doby předpostní v Církvi
Za starých časů nezačínal 40denní půst všude stejně v tentýž den. Jelikož na Orientě není ve zvyku se postit o sobotách, začínala tam postní doba dříve. Poutnice Etherie např. píše, že v Jerusalemě se na velikonoce věřící připravovali osm týdnů. Ještě dříve půst začínal tam, kde se věřící nepostili ani ve čtvrtek, nebo tam, kde se odděloval půst Svatého týdne od ostatního svatopostního času, jak tomu bylo v Antiochii. Tyto orientální zvyky měly pak svůj vliv i na Západ. Církev pak stará jména těchto neděl zachovala i po pozdějším ustanovení, aby 40denní půst začínal všude stejně, tzn. 46 dní před Velikonocemi (bez nedělí tak 40 postních dnů).
Co se tvorby devítníkové liturgie týká, pak se v ní uplatnilo více vlivů. V dnešní formě je stará asi 1000 let. Liturgie devítníkových neděl pravděpodobně souvisí s kajícími průvody v 6. století do chrámů sv. Vavřince, sv. Petra a sv. Pavla a s bohoslužbou za odvrácení pohrom, které v tehdejší době vinou barbarů zmítaly Itálii. Ještě více byly texty ovlivněny již zmíněnou přípravou katechumenů.
Konečně svou roli sehrály i světské zábavy a rozpustilé veselosti, které se ve dnech před sv. postem odehrávaly jako zbytky pohanských slavností (tzv. Bakchanalia) na počest pohanskému bůžku obžerství a smyslné radosti. Církev tak naopak své dítky v době, kdy se světští lidé odevzdávali hříšným radovánkách, vybízela k boji s tělem, světem a ďáblem. V této souvislost později vznikly i tzv. 40hodinové pobožnosti – výstavy Nejsvětější Svátosti, které se právě odehrávaly na konci doby předpostní na zadostiučinění za mravní rozpustilost, která se v těch dnech projevovala. Již sv. Augustin napomínal věřící své doby těmito slovy: „Pohané dávají si v tyto dny dárky milostné, vy pak máte dávati almužny v tyto dny zloby; onino jásají prozpěvujíce písně veselé a hejřivé, vy se máte těšiti ze slova Božího; oni běhají po divadlech, vy máte spěchati do chrámů; oni se opíjejí, vy pak buďte střídmi a postěte se.“
Volně zpracováno dle:
ThDr. František Cinek: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku (Olomouc 1931)
Bohumil František Hakl: Liturgika, o posvátných dobách svaté katolické Církve, čili Slavností kruh v roce církevním. (Praha 1895)
P. Marian Schaller OSB: Liturgie (Praha 1933)