Introitus

Poté, co kněz vystoupil k oltáři a uprostřed jej políbil přejde na epištolní stranu, kde se označí znamením kříže a přečte Introitus (též Introit), neboli Vstup či vstupní antifonu (od introite – vstoupit).

Ten se obyčejně skládá z některé průpovědi z Písma svatého a jednoho verše žalmu. Končívá pak chvalozpěvem „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…“. Jeho obsah nás pobízí k zamyšlení nad tajemstvím dané doby církevního roku či konkrétního svátku toho kterého dne. Snaží se v nás tak na počátku mše svaté vzbuzovat adekvátní pocity pro danou dobu, ať už je to radost, naděje či zármutek.

Předcházející část mše svaté: Výstup k oltáři

Poté, co kněz vystoupil k oltáři a uprostřed jej políbil přejde na epištolní stranu, kde se označí znamením kříže a přečte Introitus (též Introit), neboli Vstup či vstupní antifonu (od introite – vstoupit).

Ten se obyčejně skládá z některé průpovědi z Písma svatého a jednoho verše žalmu. Končívá pak chvalozpěvem „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…“. Jeho obsah nás pobízí k zamyšlení nad tajemstvím dané doby církevního roku či konkrétního svátku toho kterého dne. Snaží se v nás tak na počátku mše svaté vzbuzovat adekvátní pocity pro danou dobu, ať už je to radost, naděje či zármutek.

Pokud Introitus při začátku mše svaté během stupňových modliteb zpívá schola, neopakuje jej kněz již nahlas, ale čte jej pouze tichým hlasem. (Jak zní zazpívaný introitus si poslechněte zde.)

Dle tradice se Introitus ve mši svaté připisuje papeži Celestinu I. (422–432), je však pravděpodobně ještě starší. Pod jinými jmény se Introitus nachází i v liturgii ambrosiánské, gallské či byzantské. Dnešní formu získal ve vrcholném středověku. Původně se nazýval „antiphona ad introitum“ a skládal se z celého žalmu, mezi jehož jednotlivé verše byla vkládána antifona. Při mších papeže byly na začátku ještě další obřady, právě během kterých se tento žalm zpíval. Pokud po skončení těchto obřadů nebylo ještě dozpíváno, dal papež znamení, aby se doxologií „Sláva Otci…“ skončilo. Nynější forma, která se ustálila už v 11. století, z toho ponechala antifonu, jeden verš žalmu a „Sláva Otci…“.

Introitus byl (a i dnes může být) zpíván, když kněz vstupoval ze sakristie do kostela. Kněží sami pak jeho text již nerecitovali. To se začalo dít až ve středověku v souvislosti se zavedením praxe soukromých mší, při kterých zpěváci nemohli být vždy přítomni. To následně zpětně ovlivnilo i mše zpívané, takže kněz dnes čte Introitus bez ohledu na to, jestli byl i zazpíván nebo nikoliv.

UKÁZKA INTROITU – Svatvečer sv. Apoštolů Petra a Pavla (28. června)

(Jan 21, 18-19) Řekl Pán Petrovi: Když jsi byl mladý, opásal jsi se a chodil jsi, kam jsi chtěl; když však zestárneš, vztáhneš ruce své a jiný tě opáše a povede, kam nechceš. To pak pověděl, naznačuje jakou smrtí oslaví Boha.

(Žalm 18, 1) Nebesa vypravují slávu Boží a díla jeho rukou zvěstuje obloha.

V. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…

NEBO Neděle pátá po Svatém Duchu (zvuková ukázka zde)

(Ž. 26, 7 a 9) Vyslyš, Pane, hlas můj, když volám k tobě. Pomocníkem mým buď; neopouštěj mne, aniž mnou pohrdej, Bože, spáso má.

(Ž. tamt. 1) Pán jest světlo mé a spása má; koho bych se měl báti?

V. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému…

Následující část mše svaté: Kyrie