Přejít na první díl.
O odstraněných příležitostech obsažených v tridentském liturgickém kalendáři
Evžen Kindler
V příspěvku Z historie tridentské mše svaté jsme slíbili všimnout si změn v liturgickém kalendáři, způsobených „pokoncilovou“ reformou, což zde učiníme. Před tím však provedeme jeden – jak říkal Albert Einstein – myšlenkový experiment (také slíbený ve výše uvedeném příspěvku), na němž ukážeme, do jakých absurdností by bylo možno dospět na základě přijetí názoru, že tridentská mše sv. byla fakticky určena jen pro několik století následujících po tridentském koncilu. Jde o tak zvaný důkaz sporem: zatím co obvykle nějaké tvrzení vyvracíme tak, že ukazujeme protipříklady, které toto tvrzení negují (což jsme dělali i ve výše citované části), v důkazu sporem se na takové tvrzení „podíváme z opačné strany“, totiž na chvíli přijmeme, jako by bylo správné, a ukážeme, že z něho v tom případě vyplývá zjevná absurdnost. Tedy konkrétně: Co bychom byli oprávněni ještě tvrdit, kdybychom přijali myšlenku, že tzv. tridentská mše byla „šita na míru“ barokní době a dobám k ní přilehlým?
Krátce před tridentskou reformou žil v Anglii Thomas Cranmer, teolog, který se nejvíce ze všech svých současníků zasloužil o teologické a právní stránky odpadu Anglie od katolické církve (včetně přijetí tehdy teprve kontinentálních protestantských bludů, jako odmítnutí reálné přítomnosti Kristovy v Nejsvětější svátosti, klášterního života, kněžského celibátu, papežství, latiny a vztahu se svatými). Za jeho života (kolem poloviny 16. století) byla v Anglii provedena liturgická reforma, na které se jako už ženatý „arcibiskup“ anglické církve významně podílel, a tak bývá spojována s jeho jménem. V té době ještě zbývalo dvacet let do mešního řádu promulgovaného v tridentské reformě, a tak se „Cranmerova“ reforma neuplatnila na něm, nýbrž hlavně na mešním řádu zvaném salisburský úzus, který byl v Anglii praktikován nejčastěji. Ten se „tridentskému“ v mnohém podobal, nebyl však s ním zcela shodný (celý je velmi důkladně uveden např. v [1], i když tam jsou asi dvě bezvýznamné změny, provedené americkými pravoslavnými křesťany, kteří – jakkoliv to zní překvapivě – tento ritus přijali pro svou potřebu). Pozorujme, jak byl změněn „Cranmerovou“ reformou (s jejím výsledkem se lze seznámit např. v [2]).
Žalm 42 (Iudica) existoval v salisburském úzu jako soukromá modlitba celebranta před mší svatou, a u oltáře pak stupňové modlitby normálně pokračovaly jako v tridentském ritu – dvojím vyznáním vin (celebranta a asistence) doplněným také dvojím Misereatur atd. V Cranmerově reformě byly stupňové modlitby zcela odstraněny, stejně jako navazující modlitby vedoucí k polibku oltáře. Podobně byly odstraněny mezizpěvy před evangeliem (graduále, traktus atd.). Při obětování se v salisburském úzu obětní dary připravovaly už během zpěvu stupňových zpěvů před čtením evangelia, a tak z modliteb známých z tridentské mše svaté uplatnila při obětování jen ta první (Suscipe sancte Pater…); avšak i ta byla v Cranmerově reformě odstraněna. V téže reformě byl odstraněn i římský kánon a nahrazen výběrem z několika textů od něho odlišných. Tři roky po zavedení první fáze reformy bylo ustanoveno, že lid bude dostávat chléb do rukou a bude přijímat i z kalicha, a to – podle lokálních zvyklostí – na kolenou nebo vstoje. Závěrečné evangelium (Prolog sv. Jana) bylo v salisburském úzu stanoveno pro případy, když nenavazovaly hodinky a celebrant se vracel od oltáře – v Cranmerově reformě bylo zcela odstraněno, stejně jako modlitba Placeat tibi.
Podobností s pokoncilovou reformou je tedy víc než dost a při podrobnějším porovnání textů, které byly sice zachovány avšak kráceny jak Cranmerovou reformou tak reformou z r. 1969 bychom našli další shody (viz např. [3]). Stačí však zůstat u těch výše vyjmenovaných: porovnáme-li je, pak – kdybychom přijali povrchní odsudek, že tridentská liturgická reforma byla vhodná jen pro dvě až tři století po ní následující – došli bychom stejnou logikou k závěru, že reforma Cranmerova, téměř soudobá s tridentskou, byla také vhodná jen pro dvě až tří následující století (abstrahujme od toho, jak to s ní opravdu dopadlo), a liturgická reforma po druhém vatikánském koncilu, tím, že je podobná reformě Cranmerově, je tedy také vhodná jen pro tutéž dobu. Při tom je prezentována jako přizpůsobení eucharistické liturgie člověku dvacátého století. Logika je neúprosná: buď tedy přijmeme fakt, že pokoncilová mše sv. byla svou podobností vhodná právě pro stejnou dobu jako tridentská resp. Cranmerova a jsme ve sporu s dnešními vyhlášeními o ní (nadto je absurdní dělat reformu kvůli přizpůsobení se době od 17. to 19. století), anebo musíme přijmout, že pokoncilová reforma je a současně není vhodná pro žádnou dobu po tridentské reformě. Připadá vám to absurdní? Pak ten důkaz sporem je tedy dokončen.
Stáří odstraněných příležitostí obsažených v tridentském liturgickém kalendáři
Kdo zná tridentský ritus, tomu budou v pokoncilovém ritu chybět některé zvláštní příležitosti, spojené obvykle i s vlastními mešními formuláři a s výjimečnými úkony při mši svaté (např. s více čteními nebo procesím). Tak chybí čtveřice suchých čili kvatembrových dní (v adventu, v postě, ve svatodušním týdnu a v září). Ony formálně nechybí, v Novus ordo sice jsou, v liturgických knihách však bývají těžko identifikovatelné (např. v [4] se jako samostatné celky vůbec nevyskytují), a o tom, zda a kdy je celebrovat, rozhodují biskupské konference, takže v ČR jako by nebyly. Při tom existovaly v Římě už v době před sv. Řehořem Velikým, tj. jistě tisíc let před tridentskou liturgickou reformou ([5], str. 277-284).
Po dlouhém přerušení liturgické praxe se někomu může jejich název plést s podobným jménem „prosebných dní“ nebo též „křížových dní“, které také byly v tridentském liturgickém kalendáři, avšak nejsou to suché dny. Rozeznávají se „menší“ prosebné dny (Litaniae minores nebo Rogationes), stanovené na pondělí až středu před slavností Nanebevstoupení Páně, a „větší“ prosebný den (Litaniae maiores) stanovený na 25. dubna. Ten existoval v Římě také již před epochou sv. Řehoře Velikého ([5], str. 263). Ty „menší“ prosebné dny se tak nazývají, protože v oblasti Říma se ujaly až později (menší je v tomto kontextu chápáno jako mladší), ovšem v Galii existovaly prakticky od samého začátku středověku ([5], str. 264). Suché i prosebné dny mají tedy vrcholně daleko k tomu, aby byly považovány za nějak vykonstruované tridentskou reformou pro příští dvě tři století.
Srovnatelně starobylá je doba předpostní, která začíná v neděli nazývané Nedělí Devítník (Dominica in Septuagesima) a pokračuje přes následující dvě neděle, zvané po řadě První neděle po devítníku (Dominica in Sexagesima) a Druhá neděle po devítníku (Dominica in Quinquagesima), a dalšími dvěma dny (pondělí a úterý) před popeleční středou. Vnějškově se vyznačuje znaky kajícnosti – fialovou liturgickou barvou a absencí Gloria a aleluja. Tato doba odpovídá římské praxi existující již kolem roku 700 ([5], str. 240) a v tridentském kalendáři byla zahrnuta do fáze liturgického roku nazývané velikonoční dobou v širším smyslu.
Oktávy významných svátků existovaly v tridentském kalendáři ve větším počtu a někdy se vzájemně i překrývaly (např. koncem června, kdy k oktávu svátku Narození sv. Jana Křtitele přistoupil oktáv svátku sv. Petra a Pavla a někdy ještě oktáv svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova). Tradice zavádění oktávů je ovšem mnohem starší než Tridentský koncil: první zpráva o oktávu – zatím jen pro izolovanou příležitost – je z r. 355, krátce nato už pevně existoval oktáv Zjevení Páně a oktáv velikonoční, který se už za sv. Augustina chápal jako zcela normální složka liturgického roku. Brzy pak vznikly oktávy vánoční a svatodušní (ten dle některých odborníků mohl existovat už ve 4. století, v Římě zcela jistě od konce 6. století), o oktávu svátku sv. Petra a Pavla se ví už od 9. století a vznikaly další a další ([5], str. 367-368). Sv. Pius V., papež tak úzce spojovaný s tridentskou liturgickou reformou, formuloval předpisy, jak již v té době těžko únosný počet oktávů zmenšit, avšak výsledky se nedostavily. Rázný krok udělal až Pius XII. roku 1955, kdy omezil oktávy na tři, a to vánoční, velikonoční a svatodušní ([5], str. 368). Velikonoční doba, která až do r. 1969 zahrnovala ve svém závěru svatodušní oktáv, byla poté i ve svém ukončení zkrácena, neboť přes své více než tisícileté stáří byl i tento oktáv zrušen. Zkrácení vánoční doby (z 13. ledna na první neděli po 6. lednu) zde už jen připomeneme ale nebudeme blíže rozebírat, stejně jako rušení resp. slučování některých svátků svatých a jejich přesouvání.
[1] http://www.allmercifulsavior.com/Liturgy/Ordo%20Missae%20Sarum.pdf
[2] http://justus.anglican.org/resources/bcp/1552/Communion_1552.htm
[3] http://www.catholicapologetics.info/modernproblems/newmass/ordo.htm
[4] Graduale Romanum. Annaye St. Pierre de Solesmes, Tournai, 1974
[5] A.-G. Martimort et al.: Handbuch der Liturgiewissenschaft, díl II., St. Benno-Verlag, Lipsko,1967
Přejít na třetí díl.