Odepření oběti prarodiči v ráji
Naši prarodičové v Ráji, Adam a Eva, měli přinášeti Bohu oběť poslušnosti tím, že si měli odpírati jísti ovoce ze zapovězeného stromu; byli by touto poslušností dali na jevo, že Bůh jest jejich nejvyšší Pán, jenž jim může cokoliv naříditi. Když tuto oběť odepřeli, uvalili na sebe a své potomstvo hněv Boží, jenž mohl býti usmířen pouze nekonečným zadostiučiněním – a to mohl podati jenom Bůh. Aby tato nekonečná zásluha mohla však býti přivlastněna lidstvu, bylo potřebí, aby prostředníkem mezi Bohem a lidmi byl někdo, kdo byl zároveň Bůh a člověk. Tím byl Pán Ježíš.
Kristus podal svému Otci plné zadostiučinění svou poslušností a tím, že prolil za nás svou krev a nechal se ukřižovati. Tato dvojí oběť Kristova (poslušnosti a života) byla Bohu nekonečně milá a otevřela nám opět bránu ztraceného Ráje.
Ustanovení mše svaté
Láska Kristova k nám vymyslila však ještě způsob, kterým by se tato krvavá oběť nekrvavě opakovala a připomínala ustavičně vykupitelskou smrt i přivlastňovala nám bez ustání její užitky, které nám Kristus svým utrpením zasloužil. Večer před svou smrtí vzal Pán Ježíš chléb do svých svatých rukou, proměnil jej v tělo své, lámal a podával svým Apoštolům se slovy: „Vezměte a jezte, totoť je tělo mé, které za vás vydáno bude!“ Potom vzal kalich s vínem, proměnil ve svou krev a dal jej učedníkům, řka: „Vezměte a pijte z toho všichni, totoť jest krev má nového zákona, která za vás a za mnohé vylita bude na odpuštění hříchů. To čiňte na mou památku!“ Těmito úkony a slovy byla ustanovena oběť mše svaté.
Nikoliv pouze upomínka, ale skutečná oběť
Mše svatá není pouhou upomínkou na oběť kříže, nýbrž skutečnou obětí, ve které sám Ježíš Kristus se pod způsobami chleba a vína svému nebeskému Otci nekrvavě obětuje. Smrt a oběť Kristova je při mši sv. vyjádřena odděleným proměňováním chleba a vína. Při mši sv. je viditelná obětina – Kristus pod způsobami chleba a vína – kterou se uctívá Bůh jako nejvyšší Pán, jemuž Syn Boží našim jménem prokazuje úctu a poslušnost, aby jej usmířil. Kristus se při mši sv. obětuje skrze ruce kněze, jenž zastupuje jeho místo obětníka a jeho jménem mluví. Jelikož Pán Ježíš při mši svaté už neumírá, není tato oběť naprostou, jako byla oběť kříže, nýbrž vztažnou k oné oběti kříže, kterou představuje.
Mše svatá se co do podstaty od oběti kříže neliší
Mezi obětí kříže a obětí mše svaté není však podstatného rozdílu, neboť v obojí je stejná obětina i stejný obětující kněz – Ježíš Kristus. Jenom co do způsobu obětování je mezi těmito obětmi rozdíl. Na kříži se obětoval Pán Ježíš krvavě a vypustil při tom svou lidskou duši. Při mši svaté netrpí a neumírá, nýbrž vítězný a oslavený přináší pod způsobami chleba a vína svému nebeskému Otci své Tělo a svou Krev v oběť. Ve mši sv. se obětuje stejný Vykupitel, který zohaven a utýrán pněl na kříži, se stejným láskou k nám planoucím srdcem, se stejnou pokornou poslušností k svému nebeskému Otci.
Jelikož Bůh na něm už nežádá, aby se znovu k jeho cti a usmíření obětoval na kříži, tu obětuje Spasitel opět a opět ve mši sv. své Tělo a svou Krev, které za nás byly kdysi vydány, a tím i všechnu poslušnost a čest, kterou vzdal Otci svým životem a svou smrtí. Na kříži nás jednou pro vždy vykoupil a učinil zadost za všecky hříchy celého světa; ve mši sv. nutí Otce, aby nám na kříži zasloužené odpuštění a milosti přivlastňoval. Křesťanství nemá tedy dvojí oběti, nýbrž jedinou oběť Ježíšovu, kterou přinesl krvavě na kříži a opakuje nekrvavě na oltáři, aby nám přivlastňoval její účinky.
Mše svatá předpověděna ve Starém zákoně
Ve Starém Zákoně byla mše svatá předobrazena různými nekrvavými oběťmi, velikonočním beránkem a oběti Melchisedechovou. Jinými slovy byla už čtyři sta let před Kristem předpověděna posledním prorokem Malachiášem: „Od východu slunce až na západ veliké bude jméno mé mezi národy; a na každém místě bude obětována jménu mému oběť čistá“ (Malach. 1, 11).
Dosvědčena v Novém zákoně i tradici Církve
Poprvé přinesena byla oběť mše sv. Kristem, když při poslední večeři před svým ukřižováním proměnil chléb a víno v Tělo a Krev svou. Od tohoto okamžiku neustalo slavení mše svaté. Sv. Pavel v listě k Židům mluví o oltáři, s něhož nemají moc jistí, kteří slouží stánku (Žid. 13, 10). Z toho vysvítá, že apoštolové přinášeli oběti mše svaté, na kterou neměli práva služebníci stánku – Židé. Podle staré tradice byl sv. Matouš proboden kopím právě, když sloužil mši svatou. V Římě chová se dosud dřevěný oltář, na němž sv. Petr a jeho nástupcové na trůně papežském až do sv. Sylvestra přinášívali oběť mše svaté. Sv. Klement, společník sv. Pavla, sv. Ignác z Antiochie, učedník sv. Petra a Jana, mluví o slavení mše svaté. Svatí Otcové a církevní učitelové často píší o nejvyšší a pravé oběti. Pojem oběti mše svaté má již „Didache“ z 1. století po Kr.
Cíle mše svaté
Cílem mše svaté jest dokonalá chvála a uctění Boha (oběť chvály), díkůvzdání za prokázaná dobrodiní (oběť díků), smír s Bohem a odpuštění trestů za hříchy (oběť smírná), prosba za milosti pro duši a tělo (oběť prosebná). Toho všeho bychom nemohli Bohu přinést ze svého, neboť jsme bídní, chudí a ubozí; ve mši svaté to za nás vykonává Ježíš Kristus, kterého nebeský Otec nekonečně miluje. Jediná mše svatá přináší Bohu více pocty, nežli by byli s to jí prokázati všichni andělové a svatí po celou věčnost; a ten, kdo ji přináší ve mši sv., jest nejen bratrem naším, ale i Synem Nejvyššího.
…
Povážíme-li, že na oltáři tajemným způsobem odehrává se podstatně všecko, co se stalo kdysi na Kalvarii, že kněz má v rukou stejné tělo Vykupitelovo, které rozdrásáno a hřeby probodeno pnělo na kříži, stejnou krev Spasitelovu, která v proudech vytékala ze svatých jeho ran a že také naše hříchy toto Tělo ukřižovaly a tuto Krev prolily, musí nám býti jako Magdaleně, která pod křížem zřela Ježíše vykrváceti.
Tato myšlenka nás přivede k tomu, že budeme nejsvětější Oběti přítomni s hlubokou uctivostí, upřímnou lítostí a vroucí zbožností. Slibme Pánu Ježíši pokaždé, že budeme stále lepšími a věrnějšími jeho služebníky. Nebeského Otce pak prosme, aby nám pro zásluhy této Oběti odpustil a otevřel nám opět brány Ráje.
Nenechme se vybízeti k plnění své nedělní povinnosti, která nám ukládá přítomnost při mši svaté, nýbrž ještě častěji spěchejme k oltáři, kde se obnovuje nekrvavě kalvarské drama, které zničilo dlužní úpis Pekla a spojilo nás s Nebem.
Převzato z předmluvy k dílu: Římský misál, přeložil a poznámkami liturgickými opatřil P. Marian Schaller. Vydáno s církevním schválením v Praze 1925. Nadpis a mezititulky – redakce KL.