Předchozí díl: Co znamenají slova oběť a sacrificium?
Svatý Tomáš Akvinský nás ujišťuje, že „jest přirozeným zákonem, Bohu svaté oběti přinášeti; to jest: že přirozenost člověka sama jej k tomu nutká, i bez výslovného nařízení a bez zvláštního napomínání“.1 Proto také přinášeli lidé Bohu svaté oběti již od počátku světa, ajko Kain a Abel, Noe a Abraham a ostatní patriarchové čili arciotcové. Ale Bohu oběti nepřinášeli toliko tito, světlem svaté víry osvícení; i pohané, kteří toliko světlem svého rozumu byli vedeni, přinášeli oběti svým domnělým bohům čili modlám, poněvadž je právě za bohy měli.
V pozdějších dobách nařídil Bůh Israelitům zvláštními zákony, aby mu každodenně, ale zejména o všech dnech svátečních, určité oběti přinášeli. Ale nepřikázal jim, aby mu beránky, ovce, telata, býky toliko předváděli, nýbrž také, aby tato zvířata skrze svěcené kněze za jistých modliteb a obřadů obětovali, to jest: aby je zabili, s kůže stáhli, krev jejich kolem oltáře rozlili, maso jejich na oltáři spálili a při tom aby na trouby troubili a žalmy pěli. To byly svaté oběti čili sacrificia, jimiž měli židé Bohu, jakožto nejvyššímu Pánu, náležitou poctu prokazovati a tak dosvědčovati, že On jest pravým a nejvyšším Pánem všech věcí.
Když tedy žádost po oběti v přirozenosti lidské tak hluboko jest zakořeněna, že všichni národové vedle modliteb, zpěvů, almužen, stkutků kajících a ostatní bohoslužby i své oběti měli, jimiž by Bohu nejvyššímu, nebo i svým bohům vymyšleným patřičnou čest prokazovali, zdálo se rovněž přirozeným i potřebným, aby také Kristus Pán Církvi své, čili svým pravým věřícím, oběť ustanovil, kterou by Bohu patřičnou poctu způsobem viditelným prokazovali a poddanost svou zjevně osvědčovali. Nebo nemůže se nikdo po rozumu domnívati, že by byl Kristus Pán Církev svou čili obec, kterou sám ve všech ostatních věcech co nejdokonaleji zařídil, právě v této na výsost důležité věci nedostatečně vytvořil a ji bez oné vznešené bohoslužby nechal, ke které člověk již od přirozenosti a pouhým světlem rozumu svého přiváděn bývá. Vždyť by tak Církev Páně v příčině této postavena byla za židovstvo, jež tak vznešené posvátné oběti mělo, že i urození pohané z daleka přicházeli, aby židovské bohoslužby spatřili; ba že až někteří pohanští králové sami útraty na bohoslužby židovské hradili, jak o tom Písmo svaté vypravuje.2
Abychom však na první počátek oběti Nového Zákona přišli, musíme dobře uvážiti, že Bůh, vida, kterak při počátku světa, pro opovážlivost i pýchu prvních rodičů, bylo by celé jejich potomstvo do věčného zahynutí upadnouti muselo, ve svém neskonalém milosrdenství pohnouti se dal, aby tak hroznou bídu, ze hříchu vzešlou, opět odčinil. I měla se náprava ta státi takovým způsobem, aby byla netoliko kleslému člověčenstvu k prospěchu, ale i Bohu samému ke cti.
Aby Bůh svrchovaný, od tvorů uražený, opět důstojně byl usmířen, třeba bylo oběti takové, jež by měla neskonalou cenu a spravedlnosti Boží vyhověti mohla. Poněvadž však mezi lidmi nebylo nikoho, jenž by mohl oběť takovou přinésti, ježto všichni pro odboj prvních rodičů urážkou božské Velebnosti vinni byli, vymyslila nebeská Láska onen vznešený způsob vykoupení, jenž i samy serafíny úžasem i podivením naplnil.
Bylo totiž v radě nejsvětější Trojice usneseno, aby jednorozený Syn Boží člověkem se stal, a jsa lidské přirozenosti účasten, jakožto bratr náš provinění naše na se vzal. Dále aby jakožto kněz za všecko lidstvo přinesl oběť, kterou by i za nás zadost učinil, i nám zásluhy pro nebe získal.
Poněvadž takto obětující kněz byl netoliko člověk, ale i Bůh, mohla také oběť jeho, jakožto dílo Boha neskonalého, míti cenu neskonalou, takže byla způsobilá provinění člověčenstva zahladiti a Boží spravedlnosti zadost učiniti.
Kněz nejvznešenější důstojnosti byl tedy nalezen; avšak měl také nalezen býti dar obětní, stejné s ním ceny. Ale mezi tvory daru takového nebylo a nemohl tedy ani nalezen býti, poněvadž jakýkoli tvor na tomto světě stojí hluboko pod důstojností onoho Kněze nejvznešenějšího. I nemohl tedy nijaký jiný dar obětní nalezen býti, leč člověčenství, jež Syn Boží na se vzal. Neboť že lidská přirozenost se Synem Božím se spojila, převýšila veškeré tvory v ceně způsobem neskonalým. A poněvadž lidská přirozenost Páně přístupna byla i utrpení i smrti, stala se také způsobilou, aby darem obětním býti mohla.
Když tedy v Boží radě toto usnesení se stalo, počal Syn Boží býti Knězem. I přijal břímě vykoupení našeho na sebe a slíbil, že sama sebe Boží spravedlnosti v oběť přinese. A od té doby přinášel svému věčnému Otci oběť poslušnosti na vykoupení lidstva. A tato oběť stala se otcovské Velebnosti Boží tolik milou i příjemnou, že Bůh Otec pro ni jakýkoliv hněv na lidi odložil. I propůjčoval nešťastným lidem milosti pro tuto oběť božského Syna svého, kterou již předem přijímal.
Ačkoli však Bůh všechna dobrodiní, lidem po jejich pádu udílená, prokazoval pro onu Oběť, jež měla býti podána, chtěl přece také, aby i lidé se své strany za milost, které se jim skrze vykoupení dostati mělo, záruky dávali na dotvrzení, že se usmíření se strany člověčenstva stane vtěleným Synem Božím. Těmito zárukami pak byly krvavé oběti Starého Zákona.
Tyto oběti byly předobrazy oné božské oběti a jako uznáním, že se lidé toho času milostí Božích účastnými stávají proto, že ono vznešené sacrificium, čili ona přesvatá oběť Syna Božího později skutkem státi se má. Oběti starozákonní nemohly samy o sobě Bohu milými býti, nýbrž jen pokud byly předobrazy oné krvavé oběti, kterou jeho jednorozený Syn jednou na kříži přinésti měl. Byť i v Zákoně Starém psáno bylo, že ony oběti „byly Bohu k vůni líbezné“, neměly přece té vlastnosti samy o sobě. Oběti starozákonní mohly vůní líbeznou před Hospodinem nazývány býti jen potud, pokud se vztahovaly k jediné a pravé oběti jeho Syna, o kteréžto oběti píše svatý apoštol Pavel:
„Kristus miloval nás a vydal sebe samého za nás v dar, v oběť krvavou Bohu, k vůni líbezné.“3
Následující díl: O oběti Ježíše Krista
[1] Summa 2. 2. qu. 85. a. I;
[2] II. Mach. 3, 2;
[3] Efes. 5, 2;
Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.