Předchozí díl: O oltáři, kněžských rouchách a obětním náčiní (kap. 2, 3)
Vznešenost nejsvětější oběti Mše svaté poznati lze dále z obřadů, jež při ní zachovávány bývají.
Proč je vnějších obřadů vůbec třeba
O obřadech těch učí naše svatá Církev katolická takto: „Poněvadž lidská přirozenost je taková, že se bez zevnějších pomůcek nesnadno k rozjímání o božských věcech pozvnésti může, zavedla matka Církev některé obyčeje, dle nichž při Mši svaté některé části modliteb potichu, jiné hlasitě prosloveny býti mají. Taktéž ustanovila obřady, jako: tajuplná žehnání, osvětlování, nakuřování, užívání bohoslužebných rouch a mnohé jiné věci toho druhu, a to dle učení i podání apoštolského. Těmito ustanoveními má se v prvé řadě velebnost této tak vznešené oběti patrnější státi; v druhé řadě mají také skrze tato viditelná znamení mysli věřících povzbuzeny býti k rozjímání o oněch nejvznešenějších tajemstvích, jež v této božské oběti skryta jsou.“1
900 věcí, jež kněz opominout nesmí
Výklad těchto obřadů, při Mši svaté obvyklých, nachází se v poslední hlavě této knihy. Aby sis však, milý čtenáři, již nyní bohatou krásu těchto obřadů představiti mohl, povšimni si následujících věcí: Kněz znamená se při Mši svaté 16krát svatým křížem. Obrací se k lidu šestkrát. Líbá oltář osmkrát. Obrací oči své k nebi 11krát. Bije se v prsa 10krát. Pokleká 10krát. Ruce k sobě skládá 24krát. Sklání hlavu 21krát. Sklání ramena 7krát. Uklání se hluboce 8krát. Žehná oběti znamením kříže 31krát. Skládá obě ploché ruce na oltář 29krát. Modlí se s rozpjatýma rukama 14krát. Modlí se se složenýma rukama 36krát. Skládá sepjaté ruce na oltář 7krát. Pokládá levou ruku samotnou na oltář 9krát. Pokládá levou ruku na prsa 11krát. Pozvedá obě ruce k nebi 8krát. Modlí se zticha 11krát. Modlí se hlasitě 13krát. Kalich odkrývá a zase přikrývá 10krát. Přechází při oltáři tam i sem 20krát.
Kromě těchto 350 často opakovaných věcí musí kněz při Mši svaté zachovati ještě 150 jiných obřadů, což činí dohromady 500 obřadů. Mimo to musí každý kněz při Mši svaté zřetel míti na 400 předpisů neboli pravidel. Kdyby tyto také k obřadům připočteny byly, měl by kněz, jenž po způsobu římském Mši svatou slouží, 900 věcí vykonati, z nichž bez hříchu ani jediné opominouti nesmí. Nebo všecky věci ty mají duchovní význam a slouží k tomu, aby přesatá a nejdůstojnější oběť Mše svaté náležitě a pobožně konána byla.
Také ani nelze vymysleti pohybů rukou způsobnějších, držení těla přiměřenějšího a chování kněze při obětování Mše svaté zbožnějšího, nežli jak je právě Církev Páně nakazuje. To vše pak Církev přikázala, aby netoliko přesvaté tajemství Mše svaté bylo na výsost uctíváno i velebeno, ale také aby nábožnost věřících byla podporována a vzdělání jich rozmnoženo i upevněno.
Námitka proti jazyku latinskému a její vyvrácení
Zde mohl bys mi položiti otázku: Nebylo by k většímu vzdělání i poučení věřících, kdyby Mše svatá sloužena byla v našem jazyku mateřském, na místě v jazyku cizím, latinském, v němž Církev oběť Mše svaté konati velí?
Na námitku tu odpovídám: Mše svatá není kázáním, ale vznešenou službou obětní! Když kněz Mši svatou slouží, nečiní tak, aby věřící lid poučoval, nýbrž aby zaň oběť Nového Zákona obětoval! Musí ovšem kněz, maje nejsvětější oběť Mše svaté konati, také slov užívati; avšak slov těch neobrací tak ku shromážděným věřícím, jako spíše k Bohu. Proto také vyslovuje většinu slov toliko zticha, takže jim sotva rozuměti mohou ti, kteříž nejblíže oltáře stojí. A také aby kdo na ovoci oběti Mše svaté podíl míti mohl, nikterak se nevyžaduje, aby slovům kněze obětujícího rozuměl. K tomu toliko třeba, aby se jen každý s celým srdcem a se slovem upřímným v oběť skrze kněze odporučil a Bohu potřeby své předložil. To pak může věru každý učiniti v jazyku svém, ježto Bohu na slovech nezáleží.
Modlitby jsou věřícímu v mateřštině k disposici
Můžeš ostatně také ve své mateřštině čítati modlitby, které kněz koná u oltáře, ježto se v překladech vydávají. Konečně Církev nařídila všem duchovním správcům, aby „často, zejména v dny nedělní a sváteční, vykládali něco z těch věcí, o nichž se mezi Mší svatou čte, zejména aby často některé tajemství této přesvaté oběti objasňovali“.
Proměnlivost jazyka lidového nehodí se Církvi svaté
Kdyby měla Mše svatá v jazyku národním sloužena býti, zajisté že by se také neodvratně dostavila veliká nesnáz. Jako se totiž mezi lidmi všecko mění, tak mění se i jejich řeč. Mnohé výrazy časem zastarají, jiné změní svůj význam a ještě jiné z mluvy vůbec zmizejí.
Kdyby kdy Mše svatá v národní řeči čtena byla, musela by Církev modlitby mešní pro zastaralou řeč jejich občas měniti a v řeči novější podávati. To by však bylo velikým zlem, poněvadž by se pak Církev nemohla více odvolávati na své modlitby mešní, jako posud činí, aby nepřátelům svým dokázala, že v učení svém nikdy se nezměnila. Nebo odpůrcové její mohli by pak oproti ní tvrditi, že s řečí zaměnila i starý smysl modliteb mešních. Čtou-li však kněží Mši svatou v tomtéž jazyku latinském od staletí do staletí a konají-li veškeré důležitější obřady beze změny v tomtéž jazyku, jenž žádným změnám více nepodléhá, nemohou jí odpůrcové její právem nižádné výčitky činiti, že by v učení svém po staletí byla něco změnila.
Všechny národy potřebu obřadního jazyka chápaly
Také bych mohl na místě tomto ještě dodati, že skoro všichni národové, aby novotám v učení i bohoslužbě předešli, zůstali při jistém, tak zvaném „svatém jazyku“, kterého užívali a užívají při své bohoslužbě, ač mu lid více nerozumí. A proto sluší se tím více pro Církev katolickou, jež nám jen pravdy věčné, nezměnitelné a od Boha zjevené hlásá, aby jakožto obraz své nezměnitelnosti měla také řeč svou nezměnitelnou.
Touto nezměnitelnou řečí při naší nejvznešenější bohoslužbě, při Mši svaté, jest řeč latinská, kterou mluveno bývalo v Římě, odkud křesťanství bylo u nás vštípeno i utvrzeno. Jako jest jen jeden Bůh, jeden Kristus, jedna víra, jeden křest, jedna svatá římsko-katolická Církev a v této Církvi jen jedna oběť, totiž oběť Mše svaté, tak jest pro slavení této jedné svaté oběti také jen jedna řeč, a tou jest právě řeč latinská. Tato jednota v řeči, v které se oběť Mše svaté koná, jest zároveň i obrazem jednoty Církve. Katolický křesťan cítí se všude, kdekoliv na světě do chrámu katolického zavítá, vždy jako doma, poněvadž jeho svatá matka, kdekoli dítky své k své jediné oběti, totiž ke Mši svaté shromažďuje, všude jen jednou a toutéž řečí k nim mluví.
Latina nesmírně vhodná kněžím
Také knězi přichází jednota bohoslužby velice vhod, ježto tak může nejsvětější oběť Mše svaté konati ve všech zemích celého světa, od východu slunce až do západu. Kdyby řeč Církve byla dle rozličných zemí také rozdílná, nemohli by kněží oběti Mše svaté konati, když by přišli do zemí, jejichž nářečí by znalí nebyli. Z toho tedy snadno seznati, proč mohla Církev plným právem prohlásiti: „Kdo by tvrdil, že Mše svatá toliko v řeči lidu obětována býti musí, z Církve vyobcován buď!“2
Následující díl: O nejpřednějším knězi při Mši svaté (kap. 2, 5)
[1] Concil. Trid. sess. 22, cap. 5;
[2] Concil. Trid. sess. 22, cap.9.
Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.