Jaké jsou důvody k užívání latinského jazyka?
Užívání latiny při mši svaté v západním ritu je vhodné z vícera důvodů:
- Vyjadřuje jednotu Církve, a to jak prostorovou, tak časovou. Nejen, že se společným jazykem mohou modlit katolíci mnoha národů žijicích po celém světě, ale zvláštním způsobem se tak napojujeme i na generace statisíců světců a mučedníků všech staletí, kteří sloužili mše a pronášeli modlitby stejnými slovy jako my. Společný kultovní jazyk je také ozvěnou letničního zázraku – babylonský trest je tak v Církvi překonán. Ač ve světě mluvíme různými jazyky, při tom nejpodstatnějším a nejvznešenějším úkonu se můžeme společně spojit v jedné posvátné řeči. Jednota je vyjádřena i tím, že latina je jazykem mrtvým, a tak se jí musí všechny národy učit. Nepodněcuje tedy mezi nimi k žárlivosti.
- Latinský jazyk nás taktéž upozorňuje na posvátno, které je v liturgických úkonech obsažené. Slouží tak jako jakýsi závoj, který nám připomíná, že do tajemství toho, co se při mši svaté odehrává, nemůžeme nikdy úplně proniknout. Přitom nás však chce do těchto tajemství stále hlouběji uvádět. Zabraňuje nebezpečí, že získáme pocit, jako bychom všemu již rozuměli, přičemž ovšem zůstáváme pouze na povrchu slov. Zvláštní liturgický jazyk nás nabádá k porozumění stále nitěrnějšímu.
- Potřeba nějakého posvátného jazyka pro náboženské úkony, který by byl vyňat s běžného používání, není vlastní věcí pouze křesťanů, ale týká se všech lidí. Je to snaha zabránit směšování posvátného s profánním. K tomu nám dal příklad i sám Ježíš, neboť i on se žalmy modlil v tehdy běžnému člověku nesrozumitelné hebrejštině, namísto aramejštiny. Z toho důvodu když na kříži opakuje zvolání žalmistovo: „Eli, Eli, lema sabachtani“ (Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil), okolostojící se mylně domnívají, že volá Eliáše.
- Latina má i tu nespornou výhodu, že je již jazykem, který se nadále nevyvíjí. To má jednak aspekt praktický, neboť liturgické texty není potřeba neustále měnit s tím, jak se mění řeči, které lidé používají. Kromě toho však tato její neměnnost skvěle umožňuje vyjádřit v jednotných formulacích neměnné pravdy katolické víry. A tak ještě dnes při liturgii používáme stejná slova jako první římští papežové a velcí světci a mučedníci všech staletí. Zpíváme tytéž melodie, které uspořádal sv. papež Řehoř Veliký († 604) a které uchvacují lidského ducha po tolik staletí.
Není ale latina pro věřícího spíše překážkou v modlitbě a aktivní účasti?
U modliteb, které kněz při mši svaté pronáší potichu, může být věřícím jedno, v jakém jsou jazyce. V těch chvílích se může každý modlit v duchu soukromě svým mateřským jazykem a tím se s knězem v přinášení nejsvětější oběti hluboce spojit. K tomu, jakým způsobem se při kterých částech mše svaté modlit, existují i mnohá doporučení světců a učitelů duchovního života (Viz např. doporučení od sv. Františka Saleského). Kromě toho však existují překlady misálu téměř do všech jazyků, a tak si věřící může latinské texty, včetně těch, které kněz pronáší potichu, přečíst i v mateřštině. Základní latinské modlitby a odpovědi se každý věřící brzy naučí, zvlášť, když důvody pro latinský jazyk jsou tak závažné. Pouhá pohodlnost je proti nim bezvýznamná. Aktivní účast věřících je v tradiční římské liturgii hluboce zakořeněna. Jedná se však o účast velmi vnitřní, kdy se ve chvílích ticha všichni v síle vlastního křtu společně spojují v modlitbě s knězem a každý tak přednáší Bohu i všechny své úmysly, které za nás svému Otci přednáší sám Kristus přítomný ve mši svaté.
A co liturgická čtení?
V misálcích jsou přeložena i liturgická čtení na jednotlivé dny. Kromě toho pro čtení z Písma sv. je podle misálu Jana XXIII. povoleno národního jazyka užít. Avšak ani tak se nevyvarujeme nepříjemnostem, které nám způsobuje měnící se jazyk, a tedy stálá potřeba nových překladů Písma, které je velmi náročné a nákladné kvalitně zpracovat.
Co se ještě staví proti užití národních jazyků pro celou mši?
Když uvážíme, že pro sloužení mše v národních jazycích musí být originální latinský misál přeložen do stovek jazyků, je pro Církev velmi obtížné obstarat, aby tyto překlady byly originálu a katolické víře vždy věrné a bez chyb. Jednotný latinský misál tak chrání i jednotu a čistotu víry. Zachování této jednoty víry bylo i důvodem, proč se v historii počet povolených způsobů slavení redukoval a unifikoval. Přirozeným se pak stalo, že Západ za svůj vzor vzal liturgii římskou, která sahá až k sv. Petru a Pavlovi.
Nezrušil používání latiny II. vatikánský koncil?
Nikoliv. V odstavci 36 konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium se výslovně praví, že užívání latinského jazyka má být zachováno. Doporučuje se však možnost poskytnutí více místa národnímu jazyku ve čteních z Písma, zpěvech a některých modlitbách. Čtení v národních jazycích umožnil již zmiňovaný misál Jana XXIII. z roku 1962, který je zároveň jediným misálem vydaným během II. vatikánského koncilu. Stejně tak se v dokumentu praví, že věřící mají být naučeni latinským odpovědím a schopni zazpívat v gregoriánském zpěvu části mše, které jim přísluší.