Jeden z čtenářů nám zaslal námitky k argumentům ohledně latinského jazyka uváděným v článku Latina při liturgii. O reakci jsme poprosili P. Efrema Jindráčka, OP. Otec Efrem je členem znojemského dominikánského konventu, přednáší na Papežské universitě sv. Tomáše Akvinského v Římě, spolupracuje s Filosofickým ústavem AV ČR a je předsedou liturgické komise České dominikánské provincie. Věříme, že podobnými námitkami jako tazatel se zabývala řada dalších lidí, a tak je zde s poučnými odpověďmi otce Efrema, za které tímto ještě jednou děkujeme, publikujeme.
________________________________________________________________
Námitka č. 1: Je potřeba pamatovat na to, že latina jakožto liturgický jazyk byla zaváděna v době, kdy křesťané podléhající Římu latinsky uměli. Znamená to tedy, že dnes můžeme zavést angličtinu, protože ji ovládá většina lidí? Jistě mnoho světců a křesťanů latinsky mluvilo, ale co prvokřesťanští mučedníci? Co naší pravoslavní a řeckokatoličtí bratři?
Latinský jazyk měl v době trvání Římského impéria zvláštní postavení. Samo impérium zahrnovalo obrovské množství kmenů a skupin (o národech ještě není možné mluvit), které mluvily nejrůznějšími jazyky a dialekty, které ale odsouvala do pozadí úřední latina říše. Máme-li mluvit o samotném Římu a o křesťanském prostředí (dnešní Palestina, Řecko, Malá Asie) pak lidové vrstvy mluvily z velké části řecky a to i v samotném Římě. Nesmíme zapomenout, že i centrum Římské říše se skládalo z velké části z nepůvodního obyvatelstva, totiž otroků. Jen vyšší vrstvy (literáti, vládní aparát, vojsko a císařský dvůr) užívaly latinu a domácí, místní obyvatelstvo, hovořilo zjednodušenými latinskými dialekty (vulgární/lidová latina), ze kterých se vyvinula např. italština. Římané si však vyškolovali i ze zcela odlehlých barbarských kmenů schopné vyjednavače, kteří pocházeli zpravidla z místní vyšší vrstvy. Během prvotní křesťanské misie tedy rozhodně v liturgii převažovala řečtina, která mezi 2. a 4. stoletím začala ustupovat latině, později církevní latině. (Je zajímavé si všimnout, jak např. evangelista Lukáš nepokrytě napodobuje již tehdy posvátný řecký sloh biblické Septuaginty, aby svému evangeliu dodal na vážnosti a posvátnosti.)
Latina byla obecně zachovávána i na misiích, včetně např. misie bavorské anebo iroskotské, které i na našem území předcházely (!) misii cyrilometodějské (slovanské). Latina rozhodně nebyla zavedena proto, protože představovala lidovou řeč křesťanského starověku, ale jako nejvyspělejší a nejpřesnější známá řeč evropské (západní) kultury. Křesťanský „lid“ nepředstavoval žádný kulturně ani jazykově homogenní celek! Téměř každý se tedy musel latinsky učit (gramatické školy), domácnosti latinsky nemluvily, nepočítáme-li nejstarší okruh Římské říše s přetrvávající „lidovou latinou“, která se ale přetvářela do národních, románských jazyků! Svatá říše římská (Karel Veliký se latinu učil i psát a aktivně se v ní zdokonaloval) ji tedy převzala jako nejlepší literární (úřední/státní i liturgický) prostředek. To také plně odpovídalo starořímskému pojetí a požadavku „svatosti“, který se zdaleka nekryje s naším moderním pojetím – „sanctus/svatý“ je nejprve senátor/státník/císař, protože má co do činění se zákony a závaznými, nedotknutelnými normami; tím spíše je „sanctus/svatý“ papež, biskup a kněz, protože mají co do činění se zákonem Božím. Pro obě sféry tedy vyhovuje jakýsi mimořádně bohatý a kulturně rozvinutý „nad-jazyk“, v tomto případě latina. Podobné postavení si v různých kulturních sférách a zeměpisných polohách držela řečtina i hebrejština. Třebaže ale nové křesťanské státy v Evropě převzaly latinu jako úřední a kulturní jazyk zděděný z původní Římské říše, lidová latina se mezi 8. a 10. stoletím vytrácí a objevují se první písemné doklady národních jazyků. Ve středověku je však už lidovým jazykem příslušný jazyk národní a latina se stává doménou vzdělanců, škol, úřadů a liturgie.
S postavením angličtiny se tedy nekryje. Samozřejmě, že latina byla srozumitelnější jazykům románským a méně pak slovanským, germánským a ugrofinským. Jen slovanské prostředí však po dlouhém zápase dosáhlo schválení staroslovanské liturgické řeči, která sice vycházela z místních jazyků a slovanských nářečí, ale byla vytvořena umele (!), řecky vzdělanými misionáři (Konstantin-Cyril aj.). Někde se udržela (Východní Evropa), jinde nikoli (Střední Evropa). Ostatní ne-románské země přijaly trvale a od počátku liturgii latinskou, třebaže pro ně byla stejně „cizí“ jako pro slovanské kmeny.
Námitka č. 2: Chcete říct, že liturgie si sama o sobě nevystačí a potřebuje nějaký magický závoj? V tom případě jistě chápete liturgii špatně.
Námitka č. 3: Potřeba posvátného jazyka není teologicky podložená, ba naopak. Z Vašeho argumentu (uváděného v článku Latina při liturgii, pozn. KL) vyplývá, že úkony a slova týkající se Boha musí být odsunuty pryč z našeho praktického a každodenního života. V tom případě víra ztrácí smysl.
Obě námitky (2-3) vycházejí z jisté neznalosti náboženské kultury a samotného postavení liturgických jazyků. Prakticky všechny vyspělé kultury (pohanské, židovské i křesťanské) spontánně uznaly, že lidová, každodenní řeč není pro veřejné náboženské obřady příliš vhodná; a to jak (1) pro svou proměnnost a snadnou variabilitu, (2) tak pro svou často chudou slovní zásobu a nepřesnost, tak (3) pro svou „profánnost“. Vzhledem k našemu problému si to uvědomili jako první židé, a to už po babylonském zajetí, jak dokládá biblista a archeolog P. Bernard Kroll S. J., říká: „mluvilo se aramejsky – přesněji řečeno západoaramejsky – a řecky. Aramejština, která se vyvinula z jednoho ze západosemitských dialektů, začala asi v 7. století př. Kr. postupně vytlačovat hebrejštinu jako dorozumívací jazyk a byla v době Ježíšově národním jazykem. Od babylónského zajetí bylo slyšet hebrejštinu jen v synagóze při čtení svatých písem.“ (Po stopách Ježíšových, Praha Zvon 1996, s. 27). A dodává: „Vzhledem k těmto dobovým poměrům je pravděpodobné, že Ježíš uměl mimo svou aramejštinu a hebrejský kultovní jazyk také řecky“ (tamtéž, s. 29). A tak je tomu u židů dodnes: biblickou hebrejštinou se ve věřících židovských rodinách nemluví, ale všichni (alespoň chlapci) se kultovní hebrejštinu učí tak, aby v den Bar Micva (kolem 12 let), byli schopni poprvé veřejně hebrejsky číst v synagóze. Převážná část vyspělých kultur (Egypťané, Židé, Číňané aj.) totiž znaly různé úrovně vlastního jazyka anebo pro účely kultovní či úřední užívaly i docela odlišné vyjadřovací prostředky (zvláštní písmo, vyšší až odlišný jazyk, apod.).
Nechci se pouštět do nejistých teorií, ale jen pro zajímavost připomenu, že někteří vědci předpokládají právě z těchto důvodů i původní hebrejskou variantu evangelií (C. Tresmontant) anebo hebrejštinu jako Ježíšovu řeč při Poslední večeři, jak je tomu u židů dodnes při sederovém večeru. (Více k tomu např. J. L. Meagher, How Christ Said The Firts Mass). Jisté je, že Ježíš začal svou poslední modlitbu právě hebrejsky (Eli, Eli..) a kolemstojící si ji mylně aramejsky vykládali jako volání Eliáše. Jeden nejmenovaný sarkastický kritik národních jazyků v liturgii k tomuto místu s jistou nadsázkou také poznamenal, že právě toto pomýlení bylo prvním historickým požadavkem lidového jazyka v liturgii, který ale vzešel právě od Ježíšových nepřátel.
Ale vážně: Na konci prvního křesťanského tisíciletí, po odeznění hlavní „misijní“ vlny a zkultivování obrácených barbarských národů v Evropě se ustálilo jen několik málo liturgických jazyků: latina, církevní řečtina a církevní staroslovanština. Lidový jazyk v pravém smyslu slova tedy nepřinesla do bohoslužby ani cyrilometodějská, ani jiná misie. Je velmi zajímavé si dobře prostudovat dopis papeže sv. Řehoře VII. z 2. ledna 1080 českému knížeti (později králi) Vratislavovi II., kde mu trpělivě vysvětluje, proč už je třeba i v jeho zemích dále nepoužívat ani staroslovanštinu, ale sjednotit se s latinským obřadem a začlenit tak jeho stát do hlavního křesťanského proudu (Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae, Praha 1904-1907, sv. I, ss. 88-90.) Hlavní dva důvody, které uvádí jsou (1) zdařile provedená křesťanská misie, která si už dále takové ústupky nežádá a právě (2) tajemství, „závoj“, který latina nad bohoslužbou drží, a kterou papež srovnává se závojem tajemství nacházejícím se i v tajemné řeči a mluvě biblických knih.
Ani křesťanský Východ v tomto ohledu nezůstal pozadu: nepřijal právě vznikající národní jazyky, ale „kanonizoval“ staroslovanštinu, kterou mezi tím dokázal literárně rozvinout a vyprecizovat především překladem biblických a právnických knih. Křesťanský Východ sice zavedl hlasitý zpěv kánonu, ale přijal do liturgie „ikonostas“, jakýsi „závěs“ či „chrámovou oponu“, která dělí věřící od oběti, kleriky od laiků. Podobné liturgické vybavení existovalo i na Západě až do 13. stol. v podobě uzavřených mnišských či kolegiátních chórů, z čehož však nakonec zbyla jen tzv. „mřížka“ oddělující loď kostela od presbytáře neboli kněžiště.
Hlasitá recitace mešních textů v téměř lidové národní řeči (řečtině, která se pak ovšem ustálila v podobě starobylé církevní řečtiny, odlišné od té moderní) tedy existovala snad jen krátce na počátku křesťanské misie a pak až v reformaci v 16. stol., která ale výslovně chtěla odstranit právě mysteriózní obětní charakter mešní liturgie. Tvrzení, že liturgické užití latiny v dřívějších staletích pro vzdělance žádný tajemný charakter nepředstavovalo, protože ji znali a hojně užívali, také neobstojí. Právě proto byly na přelomu tisíciletí běžně užívané tiché modlitby, zvláště mešní kánon a konsekrační slova, takže i vzdělanci vlastní text neslyšeli, ale znali jen jeho obsah. Takže vlastní způsob provedení západní liturgie tento posvátný charakter obřadu navzdory širší znalosti latinského jazyka u vzdělaných věřících udržoval např. tichou recitací zvláště posvátných pasáží.
Druhý vatikánský koncil, který se již podle dřívějších papežů (Benedikta XV.) postavil za čtení a přímluvy v národních jazycích, přesto trvá na latině jako na hlavním liturgickém jazyce: „Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech; partikulární právo v té věci zůstává nedotčeno. Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž proto možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech“ (Sacrosanctum Concilium, cl. 36). A dodává: „Národnímu jazyku se může poskytnout přiměřený prostor ve mších za účasti lidu, zvláště ve čteních a v přímluvách , a podle místních poměrů také v částech týkajících se lidu, ve smyslu článku této konstituce. Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší“ (tamtéž, čl. 54).
Tedy misijní prostředí anebo ohledy na lid zcela latiny neznalý mohou vést při pastorační moudrosti k určitému hojnějšímu využití národního jazyka. Od toho je ovšem třeba dobře odlišit nahrazení latinského jazyka (staroslovanského anebo církevní řečtiny) lidovým, národním jazykem, což katolická církev ani neschvaluje ani nedoporučuje. Je to návrat k jakémusi liturgickému primitivismu a popření tisícileté liturgické kultury. Ani v prvokřesťanských dobách tento trend nelze spolehlivě doložit jako všeobecný, ale můžeme ho jen v prvotním období předpokládat.
Námitka č. 4: Latina se nemusí měnit, to je pravda. Tím pádem připravíme liturgisty o práci s překládáním mešních celků do moderních jazyků. Dost mizivý argument. Vyjádřete v latině pravdy katolické víry a Řek vám poví, že jste heretik. Pravdy víry musí být v srdci, pak už nezáleží na jazyku. Pochybuji o tom, že laik či průměrně vzdělaný klerik dokáže sestavit spontánní modlitbu v latině.
Zde je třeba rozlišit řadu věcí: Napětí mezi řeckými a latinskými věroučnými formulacemi zde bylo od svého počátku, a lze to velmi dobře pochopit. Řada latinských termínů měla v doslovném řeckém překladu nepravověrný význam (např. lat. persona/čes. osoba/řec. prosopon–divadelní maska). Proto se už první koncily a kréda vytvářela v obou jazycích, řecky i latinsky, často s drobným výkladem („výraz XY, který Řekové nazývají AB“ apod.). Rozhodnout mezi řečtinou a latinou co do literární úrovně, úctyhodnosti a přesnosti je nesmírně těžké až nemožné.
Pokud je onen „Řek“ nekatolík, pak je velmi pravděpodobné že bude moje „latinské“ formulace považovat za heretické, podobně jako německý luterán ci švýcarský kalvinista, protože nesdílí jejich obsah. Katolický (vzdělaný) „Řek“ ovšem paralelní kréda i terminologii zná a dnes rozhodně žádný problém nepředstavují. Je pravdou katolické víry, že nevěříme ve slova, ale v jejich obsah. To však neznamená, že na slovech nezáleží. Lidé nemají dokonalejší komunikační médium, než řeč. Proto od počátku záleželo všem křesťanským koncilům a autoritám, aby bylo vyznání víry i bohoslužby formulovány přesně a na vysoké kulturní úrovni. Tím je právě zaručena všeobecná totožnost veřejného obsahu, tedy „věci“. Vzpomeňme si např. letos s jakou úlevou přijali anglicky mluvící katolíci revizi anglického misálu, který byl dosti zavádějící. Češi na tuto opravu stále čekají (jen pár nejhorších deformací: et cum spiritu tuo/i s tebou, Mariae semper virginis/Panně Marii, pro multis/za všechny, aj). Právě těmto nepříjemnostem, posunům a dezinterpretacím předcházel jednotný, latinský, řecký nebo staroslovanský text, který byl vytříben staletími a skutečnými znalci, kteří se opírali o mnohem širší celokřesťanský církevní konsensus.
Nikdo nikdy nepožadoval od laiků aby sestavovali spontánní latinské modlitby anebo aby osobní modlitbu formulovali v liturgickém jazyce. Že je dnes nedovede sestavit ani „průměrně vzdělaný klerik“ je politováníhodná pravda, která vznikla jen dlouhým nerespektováním církevních požadavků na kandidáty kněžství, viz „Podle staleté tradice latinského ritu se mají klerici modlit posvátné oficium i nadále latinsky. Ordinář však má pravomoc dovolit v jednotlivých případech těm klerikům, kterým je užívání latiny závažnou překážkou v náležité modlitbě oficia, aby směli užívat překladu do národního jazyka, pořízeného podle článku 36“ (Sacrosanctum Concilium, cl. 101), „V řádu kněžského vzdělávání se stanoví, že studenti si řádně osvojí nejen mateřský jazyk, ale dobře i latinský jazyk a přiměřeně i jiné cizí jazyky, jejichž znalost se jeví nutnou nebo užitečnou pro jejich vzdělání nebo pastorační službu“ kánon 249 (Codex Juris Canonici 1983). Klerik, který nezná latinu ani pasivně si musí ve svém pracovním prostředí (kostel, sakristie, knihovna, apod.) nutně připadat jako „Alenka v říši divů“, protože se denně setkává s dokumenty, kterým nerozumí, s knihami, o jejichž obsahu nemá ponětí, s nápisy, které nechápe, apod. Neblahým důsledkem této ignorance je redukování křesťanského vzdělání samotných duchovních výlučně na překlady, v horším případě na silně limitovaný okruh nejnovějších textů vzniklých jen v národních jazycích.
Závěr: Latinský jazyk se v katolické církvi spolu s několika málo dalšími jazyky (řečtina, staroslovanština apod.) během staletého vývoje ustálil jako vysoce rozvinutý a stálý vyjadřovací prostředek, který je vhodný pro bohoslužbu právě proto, že spojuje vyjadřovací přesnost a dodává obřadům slavnostní i tajemný charakter. Tím jen pokračuje v tradici starších bohoslužebných jazyků, jak je známe např. z doby Ježíšovy (hebrejština). Křesťané (laici i klerici) se od počátku nepochybně modlili spontánně, soukromě i společně v lidovém jazyce, ale i veřejně a slavnostně v jazyce liturgickém, např. latinsky. Během doby se jistě posunuly různé důrazy na převahu latiny či na zapojení národních jazyků. Přesto zůstává i podle učení posledního celocírkevního koncilu (Druhého vatikánského 1962–1965) latina jako hlavní liturgický jazyk katolických křesťanů latinského (západního) obřadu, který klerici jsou povinni si osvojit a laici mají znát alespoň základní společné modlitby a texty užívané v mešní liturgii. Výlučné zavedení národních jazyků i do liturgických obřadů by představovalo degenerační proces, který nebere v úvahu kulturní a historický vývoj církve, který je dílem dějin utvářených za asistence Ducha Svatého.
12. září 2010
P. PhDr. Efrem Jindráček, Ph.D.
Předseda liturgické komise
České dominikánské provincie
Závěr dopisu s námitkami: Já nemám nic proti latině, sám se jí učím a obdivuji, mám však mnoho proti Vašim argumentům zde uvedeným. Předpokládám, že tento příspěvek se zde neobjeví mám tedy alespoň dvě prosby:
1. Zamyslete se nad tím, jestli se Ježíš modlil latinsky.
2. Přečtěte si nějakou církevně historickou knihu, abyste zjistil, že Řehoř Veliký nanapsal Gregoriánský chorál.
Pěkný den!
1. Pán Ježíš se pravděpodobně nemodlil latinsky, to však nediskvalifikuje latinu jakožto liturgický jazyk. Pokud by tomu tak bylo, museli bychom zakázat také mše v češtině, protože Pán Ježíš se česky prokazatelně nikdy nemodlil (jedině pokud to nebyl jeden z jeho zázraků, který evangelisté ani tradice nezaznamenali).
2. V článku jsme netvrdili, že sv. Řehoř napsal gregoriánský chorál, ale že jeho melodie uspořádal. A to je pravda. Dle svých životopisců dal sestavit Antiphonarium, do kterého dal vybrat a kodifikovat již existující melodie, opravit chybná znění a připojit i některé nové kompozice.
KL