KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ NUTNOU A NEVYHNUTELNOU POTŘEBOU

(Vyšlo knižně v nakladatelství Christianitas.)

PŘEDCHOZÍ DÍL: Komu je generální zpověď potřebná a komu prospěšná

Komu je generální zpověď nutnou a nevyhnutelnou potřebou?

Odpověď: Všem těm, jejichž předešlé zpovědi byly jistě neplatné.

Jistě neplatnou bývá zpověď:

I. z nedostatku potřebných náboženských vědomostí a pilného zpytování svědomí. To se stává lidem, kterým je z vlastní viny zcela neznámé základní učení a hlavní tajemství křesťanské víry. Dále pak těm, kteří se zpovídali buď beze všeho zpytování svědomí či tak lehkovážně a nedbale, že snad vynechali, čili zamlčeli těžké hříchy, a tak se zpovídali zcela nedokonale.

Pravdy, které je nutno znát

Základní učení a hlavní tajemství svaté víry, které musí každý katolický křesťan nevyhnutelně vědět a věřit, jsou:

Že je jeden Bůh.
Že Bůh je spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá.
Že jsou tři božské osoby jedné bytnosti a přirozenosti: Otec, Syn a Duch svatý.
Že se druhá Božská osoba vtělila, aby nás svou smrtí na kříži vykoupila a spasila.

Kdo všechna tato základní křesťanská učení nezná, ten, dokládá sv. Alfons Liguori, rozhřešení ani není schopen. Proto jsou i jeho předešlé zpovědi, i kdyby byl obdržel rozhřešení, vlastně neplatné, a tudíž se v každém případě musí opakovat.

Avšak dále se přikazuje každému katolickému křesťanu, jak učí sv. Karel Boromejský, aby se snažil znát:

Apoštolské vyznání víry.
Modlitbu Páně a Pozdravení andělské.
Desatero Božích přikázání a patero přikázání církevních.
Podstatu těch sv. svátostí, které přijímá.

Kdo v těchto 4 článcích křesťanského náboženství je vlastní vinou docela nevědomý a z lenosti aneb netečnosti žádného ponaučení o tom nevyhledává, takový člověk není hoden rozhřešení. A proto byly i jeho předešlé zpovědi, byť by byl obdržel od kněze rozhřešení, bez pochyby zcela neplatné nebo alespoň velmi pochybné, a tudíž se mají pro jistotu opakovat.

Náležité zpytování svědomí

Církev od nás žádá, abychom se ke sv. zpovědi připravovali pilným zpytováním svědomí, tedy abychom své svědomí zpytovali alespoň s takovou pilností, jakou věnujeme každému jinému důležitému řízení v obecném životě.

Určit čas, jak dlouho by měl každý člověk své hříchy zpytovat, nebo na hodiny a minuty změřit, se nedá. Kdo se zpovídává častěji a jinak se bedlivě chrání těžkých hříchů, kdo každodenně nebo alespoň častěji (např. při večerní modlitbě) zpytuje své svědomí a vůbec vede bohabojný život, takový křesťan vykoná dobře a bezpečně zpytování svědomí v krátkém čase. Kdyby ale přece proti své vůli nějaký hřích ve zpovědi zapomenul, je i tato jeho zpověď platná. Byl-li onen zapomenutý hřích hříchem těžkým, musí se však z něj vyznat v nejbližší příští zpovědi. Kdo se však zpovídá zřídkakdy, žije lehkomyslně a páchá těžké hříchy nebo navykl jistým neřestem, ten ať se při zpytování svědomí neunáhlí.

Jestliže by však hříšník v předešlých zpovědích své těžké hříchy nepoznal nebo zapomenul, buď z lehkomyslné přenáhlenosti, a nebo z důvodu nedostatečné bedlivosti, pak by v takové žalostné a nebezpečné situaci byly jeho zpovědi neplatné, a proto je nutně zapotřebí, aby se svědomí očistilo náležitou generální zpovědí.

Těžký hřích

A táže-li se kdo: „Který pak hřích je těžký?“

Odpovídám určitě: Těžkým hříchem je každé vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona v důležité věci.

S vědomím hřeší ten, jenž zná zákon Boží a dobře ví, že jistými skutky proti tomuto přikázání Božímu jedná, avšak přece s úplným vědomím ho přestupuje.

Dobrovolně hřeší ten, kdo s úplným svolením své vůle přestupuje poznaný Boží zákon, ačkoliv k tomu nebyl násilně nucen a kdyby byl chtěl, zajisté by mohl odolat.

Ptá-li se pak někdo dále, co se má pokládat za věc důležitou, odpovídám:

V důležité věci hřeší, kdo přestupuje rozkazy, jež samy do sebe již mají větší váhy, a sice tak, že se každé jejich skutečné a dobrovolné přestoupení stává těžkým hříchem. Tak např. ohledně víry by se těžce provinil, kdo by si v hříšných pochybnostech (o jistém třebas i zdánlivě nepatrném článku) jaksi liboval, v nich se lehkovážně zdržoval.
V důležité věci hřeší pak i ten, kdo přestupuje zákony, kterými se něco pod těžkým závazkem přikazuje nebo zapovídá. Ku příkladu kdo bez platné příčiny v den nedělní či sváteční neslyší mši svatou nebo v postních dnech požívá zapovězeného pokrmu, každoroční zpověď naprosto zanedbává nebo koná neplatně atd.
Při hříších např. proti sedmému přikázání závisí tíže hříchu na velikosti odcizené sumy nebo škody, která byla bližnímu na jeho jmění způsobena. Při přestupcích osmého přikázání dlužno uvážit, zdali např. čest bližního hříchem naším utrpěla značně či jen nepatrně. A tak podobným způsobem i při ostatních hříších proti tomu nebo jinému přikázání.
Konečně se hřích sám sebou všední nezřídka stává hříchem těžkým, a sice okolnostmi, v kterých byl páchán.

Takové okolnosti mohou býti:

Vlastnost neboli povaha osoby, která hřeší nebo s kterými, proti kterým, před kterými se hřeší. Tak např. pohanění, které se dotýká sebe rovných, a tudíž by snad bylo pouze všedním hříchem, snadno se stává hříchem těžkým, když je namířeno proti rodičům, kněžím atd. Tak i mnohokráte jediné zlé, lehkovážné slovo pronesené před mladým lidem je tomu či onomu k veliké škodě a zkáze duše, a tudíž bývá těžce hříšným, zatímco by dospělým a ctnostným lidem snad velmi málo nebo zcela v ničem neuškodilo.
Čas, kdy a jak dlouho se hřešilo. Např. když někdo během mše sv., kterou má z povinnosti uctivě slyšet, z veliké části trvá v dobrovolných roztržitostech, anebo v sobě někdo přechovává po delší čas nepřízeň a nepřátelství k bližnímu.
Místo, kde se hřeší. Např. když se někdo v kostele, během bohoslužeb zaobírá smíchem, žertem, zbytečnými a zpozdilými rozhovory nebo vůbec hřeší-li někde, kde snad jeho hřích způsobuje zároveň pohoršení.
Způsob, jakým se hřešívá. Např. zanedbáváním hlavních povinností svého stavu, anebo přílišným týráním bližního, který z té příčiny upadá do velikého hněvu.
Úmysl a pohnutka, proč kdo hřeší. Např. aby někomu značně uškodil, aby se na něm pomstil, z nenávisti, ze závisti, z lehkomyslnosti atd.
Prostředky, kterými se hřích spáchal. Např. kdyby někdo, chtěje svou snad jinak nepatrnou chtivost po penězích ukojit, utiskoval chudé, zkracoval dělníky, aneb se z marnivosti a nádhery necudně oblékal nebo stal marnotratným. Pak zajisté tato jeho chtivost a marnivost nejsou již všední, avšak těžké hříchy.
Zlé následky hříchu, které se předvídaly nebo předvídat měly a mohly. Např. cizí škoda, pohoršení, nepřátelství atd.

Má-li ostatně někdo nějakou pochybnost o některém hříchu, zda byl těžký, ať se zeptá zkušeného kněze zpovědníka. Je toho tím více zapotřebí, jelikož často není vhodné věřit vlastnímu úsudku, poněvadž zkušenost učí, že hříšník se z nepravé lásky k sobě samému rád omlouvá a často pokládá těžké hříchy za maličkosti.

Úplnost zpovědi

Jistě neplatnou bývá zpověď také:

II. z nedostatku náležité úplnosti při vyznání z hříchů u lidí, kteří z jakékoliv příčiny vědomě a úmyslně buď těžký hřích zamlčeli, nebo se hříšnou nedbalostí nikdy nevyznali z počtu a způsobu těžkých hříchů.

Vysvětlení

Potřebná úplnost zpovědi spočívá v tom, abychom se alespoň ze všech těžkých hříchů, na které se po bedlivém zpytování svědomí rozpomínáme, jednotlivě a konkrétně, aneb, jak se říká: podle počtu a jejich způsobu upřímně vyznali.

Počet těžkých hříchů se musí, pokud je to možné, udat určitě. Nemůžeš-li udat určitý počet, upamatuj se alespoň a pověz, jak často jsi asi jistý hřích páchal. Je-li ale i to nemožné, upamatuj se, od kdy jsi se jistých hříchů, a jak často jsi se jich asi za rok, za měsíc, za týden nebo za den dopouštěl. Zdali jsi např. za celý rok nedělní služby Boží asi 5krát nebo 6krát vlastní vinou zanedbal.

Dejme tomu, že by se kdosi zpovídal takto: „Před 3 lety jsem té nebo oné neřesti navykl. Ze začátku jsem tento hřích asi jen jednou týdně, někdy jen jednou za 14 dní páchal. Brzy na to jsem se ho ale obvykle tak často dopustil, jak se mi k tomu naskytla příležitost, a ta se mi naskytla asi dvakrát týdně.“ Zpovídal se onen ohledně tohoto hříchu a jeho počtu úplně? Odpovídám: Ano.

Též i způsob těžkých hříchů se ve zpovědi musí udat. Nepostačuje tedy pouhé udání, že ses proti jistému přikázání prohřešil, ale musíš se vyznat i z jednotlivých hříchů, kterými jsi tento zákon porušil. Nejjistěji si v tom počíná, kdo zpytuje jednotlivé okolnosti, kterými se hřích zveličuje, ale zároveň často i ve svém způsobu měnívá, čili rozmnožuje.

Tyto okolnosti jsou tytéž, které byly již výše udány, totiž: vlastnosti osoby, čas, místo, způsob hříchů, úmysl, prostředky a zlé následky hříchů. Několik příkladů vysvětlí, jak se těmito okolnostmi jistý hřích tu zveličuje, onde ve svém způsobu mění, čili rozmnožuje. Tak např. když někdo chudému 30 krejcarů odcizí, zvětšuje se tento jeho hřích tou okolností, že ty peníze odcizil nuznému. Nebo když někdo svého dobrodince – u jeho podřízených – zlomyslně pomluvil, zvětšuje se jeho hřích právě těmito 3 okolnostmi.

Hřích se rozmnožuje, čili ve svém druhu mění, když se jím porušují dva nebo více zákonů najednou, takže hřích jiné tvářnosti nabývá a stává se dvojnásobným nebo víceronásobným. Např. když někdo pomlouvá rodiče, porušuje tím dvě přikázání Boží, osmé a čtvrté najednou, spáchal tedy dva hříchy. Nebo mluvil-li někdo nečisté řeči v přítomnosti nevinné osoby, která tím utrpí škodu na duši, prohřešil se též proti dvěma přikázáním, proti 6. a 5., tedy spáchal zase dva hříchy najednou. Nebo odcizil-li někdo jakousi kostelní nádobu, např. kalich, porušil vlastně dvě přikázání najednou (1. a 7.), spáchal tedy zase dvojnásobný hřích, hřích jeho se stal zcela jiným, krádež jeho je a nazývá se svatokrádeží. Jmenovitě se při provinění proti 6. přikázání hřích stává jinakým, dvojnásobným, trojnásobným, vůbec se rozmnožuje, když je hřešící osoba svobodná, v manželském stavu, příbuzná atd.

Okolnosti, kterými se těžký hřích ve svém způsobu mění, čili jiným se stává, se musí nevyhnutelně udat právě proto, že se jimi hřích rozmnožuje. Okolnosti, které hřích zvětšují, musí se alespoň tenkráte nevyhnutelně udat, když se jimi všední hřích stává těžkým. Např. kdyby někdo odcizil cínovou lžíci, ale přitom by se domníval, že je stříbrná. V takovém případě by se jeho krádež, jinak sama o sobě malá, z důvodu jeho úmyslu stala těžkým hříchem.

Kdo ale své zpovědi vykonává vždy dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a přece těžké hříchy zapomněl a vynechal nebo jejich počtu a způsobu z nezaviněné nevědomosti pořádně neudal, jeho předešlé zpovědi byly sice v podstatě nedokonalé, nikoli však neplatné. Takový člověk je pouze povinen své předešlé nedostatečné zpovědi náležitě doplnit, ačkoliv by snad pro jistotu a jeho útěchu bylo lépe, kdyby vykonal úplnou generální zpověď.

Kdyby naproti tomu někdo vědomě a schválně zamlčel své přestupky, které měl za těžké hříchy, a nebo z proviněné nedbalosti a nevědomosti počet a způsob svých těžkých hříchů nikdy neudal, zpovědi toho jsou naprosto neplatné a svatokrádežné a jejich opakování aneb generální zpověď je mu nevyhnutelnou potřebou.

To samé platí o těch, kteří vědomě a schválně hříchy své zahalují a mámíce sebe samých je v zpovědi tak všeobecně a dvojsmyslně vyjadřují, že zpovědník nemůže poznat způsob a velikost jejich hříchů.

Potřebná lítost

Na jisto neplatné jsou konečně zpovědi:

III. z nedostatku lítosti a dobrého předsevzetí u těch, kteří se buď nikdy nepřičinili, vzbudit potřebnou lítost a žal nad svými hříchy, nebo se nemohou vykázat žádným spolehlivým důkazem (znamením) opravdové, účinné a trvalé lítosti.

Vysvětlení

Velmi zřídka se nalézají kajícníci, kteří by při zpovědi dle navedení modlitební knížky nebo svého zpovědníka lítost a dobré předsevzetí vzbudit nechtěli. Tím častěji ale potkáváme se s hříšníky, kteří vždy zase do svých předešlých hříchů padají a slibu svému tak málo dostojí, že se opravdovost jejich lítosti a pevnost jejich předsevzetí spravedlivě musí brát v pochybnost.

Jsou pak jejich zpovědi z tohoto důvodu neplatné?

Odpovídám: Za jisté se může pokládat, že jsou předešlé zpovědi neplatné, u všech těch, kteří bez ohledu na ponaučení a napomenutí svého zpovědníka navzdory danému slibu:

Setrvali v dobrovolné nejbližší příležitosti k hříchu. Např. hříšné vztahy neukončili, zlých míst a společnosti, v kterých vždy hřešívali, dle možnosti se nevarovali.
Veliké škody, kterou byli bližnímu na těle nebo na duši, na cti a jmění učinili, alespoň dle možností zase nevynahradili. Tedy např. ti, jenž svedené osoby veškeré bídě vydali, kteří se nepřičinili, aby veliké dané pohoršení odprošením nebo výstrahou nebo modlitbou a podobně dle možnosti odstranili, kteří uraženou čest nebo nespravedlivý majetek nenahrazují, ačkoliv nebo jak dalece by jim nahrazení bylo možné.
Se svým nepřítelem nebo škůdcem nebo s uraženým bližním upřímně, a jak dalece sami mohou, úplně se nesmířili, ano v nepřátelství s nimi zůstali.
Uznanou důležitou povinnost svého stavu nikdy vyplnit nechtěli. Např. rodiče, kteří svým dětem a služebným povždy hříšné skutky a příležitosti dovolují, ačkoliv pod těžkým zodpovídáním jsou zavázáni je zakázat a zamezit.

Všecky tyto okolnosti jsou zjevným znamením, že hříšníku pravá lítost a účinné předsevzetí scházely, a proto musí své předešlé zpovědi spravedlivě uznat za neplatné.

To samé platí o zpovědích všech těch, kteří v těžkých hříších trvajíce schválně vyhledávají takové zpovědníky, kteří jak jim známo, na hříchy náležitě pozor nedávají, aby takovýmto způsobem vyloudili rozhřešení.

O těch, kteří žijí v neřestných navyklostech nebo vždy zase do svých těžkých hříchů nazpět padají, platí dle podání osvícených duchovních otců následující pravidlo:

Zdržel-li se kající po každé zpovědi aspoň po nějaký čas obvyklého hříchu nebo činil-li alespoň silný, statečný odpor proti hříchu, dříve nežli zase klesl, tehdy se může vždy soudit, že jeho zpovědi byly platné. Upadl-li ale po zpovědi pokaždé a vždy týmž způsobem, nepřemáhaje se a neodporuje alespoň poněkud, opět do oblíbeného těžkého hříchu, tehdy se může předpokládat, že byly zpovědi jeho neplatné, a proto je zapotřebí, aby se opakovaly. Generální zpověď je mu nutnou potřebou.

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL: Komu je generální zpověď prospěšná a doporučeníhodná

Sepsal Karel Fr. Průcha, rektor pražského arcibiskupského semináře. V Praze 1858. Jazykově upraveno redakcí KL.