Štítek: Benedikt XVI.

Prefekt Kongregace pro bohoslužbu uvádí v omyl

Od našeho čtenáře:

V současné době se na mnoha katolických světových internetových stránkách, a nyní již na českém webu Liturgie.cz, objevil přetisk korespondence prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti arcibiskupa Arthura Rocheho s westminsterským arcibiskupem kardinálem Vincentem Nicholsem, týkající se některých aspektů motu proprio Traditionis custodes. Z tohoto důvodu si dovoluji nabídnout v autorském překladu – s lehkými korekcemi umožňujícími českému čtenáři lépe pochopit význam originálního anglického textu – článek R. D. Johna Hunwicke, který se k této zveřejněné korespondenci vyjádřil dne 7. listopadu 2021:

Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem si přečetl, že z pohledu arcibiskupa Arthura Rocheho byla předkoncilní liturgie, cituji jeho slova: „ve skutečnosti zrušena papežem svatým Pavlem VI.“.

Papež Benedikt XVI. napsal v 1. článku svého motu propria Summorum Pontificum, že římský misál – jak byl vyhlášen v roce 1962 – nebyl „nikdy zrušen“. V průvodním dopise dokumentu, který napsal biskupům po celém světě, zopakoval tuto historickou skutečnost: „rád bych soustředil pozornost na fakt, že tento misál nebyl nikdy právně zrušen a v důsledku toho zůstal v zásadě vždycky povolen“.

Arcibiskup Roche by dnes snad mohl tvrdit, že římský misál z roku 1962 byl nyní implicitně zrušen papežem Františkem na základě motu proprio Traditionis custodes, a to dle toho či onoho osobního a neoficiálního výkladu nového dokumentu, avšak namísto toho se rozhodl tvrdit, že tento misál byl již dávno „zrušen svatým papežem Pavlem VI.“.

Nicméně jakékoliv možné historické zrušení předchozí liturgické formy dne 7. července 2007 papež Benedikt XVI. v motu proprio Summorum Pontificum jasně vyloučil a popřel. Čemu má tedy Boží lid v těchto věcech více věřit? Slovům předchozího papeže nebo slovům nějakého ze současných úředníků římské kurie?

Papež František a jeho spolupracovníci v poslední době neustále píší o dovolení slavit mši svatou dle misálu z roku 1962 pouze jako o „mimořádných a omezených ústupcích předchozích papežů“. Takováto tvrzení však nebezpečně hraničí se lží, neboť papež Benedikt XVI. jasně řekl, že dřívější římský obřad „zůstal v zásadě vždycky povolen“.

Toto nelze brát na lehkou váhu. Jedná se o další exemplární příklad nebezpečné problematiky doby, ve které se nyní všichni nacházíme. Jde o nebezpečí přerušení kontinuity, které vzniká když jeden pontifikát přímo odporuje – ať již popíráním historických faktů či nově vyhlášenou naukou – tomu, co předchozí pontifikát jasně vyložil a vysvětlil.

Pokud zcela jasné – dvakrát písemně učiněné – prohlášení papeže Benedikta XVI. o tom, že předchozí liturgická forma nebyla papežem Pavlem VI. – ani nikým jiným – nikdy zrušena, dnes veřejně a oficiálně popírá pouhý kuriální úředník, klade tím základy principu, že i dokumenty či rozhodnutí současného papeže Františka mohou být v budoucnu stejně snadno – či možná ještě snadněji – popřeny a ve své účinnosti „skartovány“ jakýmkoli oficiálem římské kurie.

Jsme snad nyní všichni vyzýváni papežem Františkem a arcibiskupem Rochem, abychom směle prolamovali hranice papežství tam, kde to ještě nikdo nezkusil?

Tato výše uvedená slova pojednávají o tom, co by se ve skutečnost snad mohlo zdát jen jako nepodstatný kanonický detail, nicméně je zde i dogma.

Papež Benedikt XVI. ve svém průvodním dopisu biskupům napsal: „V dějinách liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“

Ve skutečnosti neřekl nic nového, pouze opakoval to, co prohlašoval již jako prefekt Kongregace pro nauku víry: „Po II. vatikánském koncilu vznikl dojem, ze papež může ve věcech liturgie všechno, a to především když koná z mandátu ekumenického koncilu. Nakonec se celá myšlenka dané liturgie, která nespočívá ve svévolném výtvoru, zcela ve vědomí západní společnosti rozplyne. Faktem však zůstává jedno: I. vatikánský koncil nedefinoval papeže jako absolutistického monarchu, ale právě naopak: jako záruku poslušnosti vůči Slovu. Papežova pravomoc je navázána na tradici víry, a to platí i v oblasti liturgie.“

Tento přístup je v souladu s dekretem, kterým sv. papež Pius V. promulgoval své vydání římského misálu z roku 1570. Toto vyhlášení je běžně zkreslováno a často formulováno tak, že snad sv. papež Pius V. vnutil západnímu světu své pojetí liturgie, a přitom blahosklonně povolil užívání některých starších obřadů.

Nic takového však nikdy neudělal. Naopak nařídil, aby všechny tyto dřívější obřady pokračovaly – nequaquam auferimus – bez přerušení, pokud se místní biskup a jeho kapitula jednomyslně nerozhodne použít jeho nové vydání dnes tzv. piánského misálu.

Ti, kdo tvrdí, že papežové posledních téměř šedesáti let neudělali nic víc než roku 1570 učinil sv. papež Pius V., jsou buď dezinformovaní, anebo záměrně nemluví pravdu. Sv. papež Pius V. ve svých dokumentech jasně přikázal zachovat formy obřadu, které jsou starší a užívají se již více než dvě stě let, zatímco z nedávných a současných dokumentů římské kurie se dočítáme, že je v jejich moci rušit i rity mnohem starší než dvě stě let, a to zcela dle jejich vlastní vůle a rozmarů.

Rozdíl v těchto přístupech musí být jasný snad i malému dítěti…

Znovu cituji kardinála Josepha Ratzingera z dob jubilejního roku 2000: „Rity… jsou ztvárněním apoštolské tradice a jejího vývoje ve velkých oblastech tradice.“

Tato apoštolská tradice nám autoritativně předala mešní kánon a texty Písma svatého; vyznání víry; strukturu církevní bohoslužby a jejích dalších svátostných obřadů. Se stejnou autoritou nám také předala velikost tradičních liturgií. Ty mají stále stejnou a trvalou posvátnost.

Proto – podle mého soudu – je s ohledem na katolickou nauku jasné, že takto vyjádřená apoštolská tradice nepodléhá, a ani nemůže podléhat, názorům a myšlenkám pouhých kuriálních oficiálů, jako je např. arcibiskup Roche.

R. D. John Hunwicke

III. symposium o motu proprio Summorum pontificum

Sdružení „Giovani e Tradizione“ (Mládež a tradice) a kněžská společnost „Amicizia Sacerdotale Summorum Pontificum“ oficiálně oznámily, že ve dnech 13.-15. května 2011 se na Papežské universitě sv. Tomáše Akvinského (Angelicum) uskuteční III. symposium o Motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI. s podtitulem „Summorum pontificum – naděje pro Církev“.

Sdružení „Giovani e Tradizione“ (Mládež a tradice) a kněžská společnost „Amicizia Sacerdotale Summorum Pontificum“ oficiálně oznámily, že ve dnech 13.-15. května 2011 se na Papežské universitě sv. Tomáše Akvinského (Angelicum) uskuteční III. symposium o motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI. s podtitulem „Summorum pontificum – naděje pro Církev“.

Symposium začne ve výroční den prvního zjevení Panny Marie ve Fatimě (13. května) odpoledne předprogramem pro kněze, řeholníky a seminaristy. V sobotu 14. 5. se uskuteční dvě zasedání, dopoledne a odpoledne, otevřená i laikům.

V neděli 15. května bude konference zakončena pontifikální mší svatou v tradičním římském ritu v bazilice sv. Petra, kterou bude sloužit kardinál Antonio Cañizares Llovera, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a vysluhování svátostí.

Po mši svaté ve 12 hodin se účastníci konference zúčastní modlitby Angelus Domini na náměstí sv. Petra, kde je pozdraví papež Benedikt XVI.

Noví kardinálové a tradiční mše sv.

Papež Benedikt XVI. dnes jmenoval minimálně tři nové kardinály, kteří horlivě podporují tradiční mši svatou – monsignory Raymonda Burke, Malcoma Ranjitha a Domenica Bartolucciho. Poslední jmenovaný nedávno poskytl časopisu Diputaciones theologicae velmi zajímavý rozhovor, v němž dokonce uvedl, že nikdy nesloužil mši podle moderního ritu.

Papež Benedikt XVI. dnes, 20. listopadu 2010, jmenoval minimálně tři nové kardinály, kteří horlivě podporují tradiční mši svatou – monsignory Raymonda Burke, Malcoma Ranjitha a Domenica Bartolucciho. Poslední jmenovaný nedávno poskytl časopisu Diputaciones theologicae velmi zajímavý rozhovor, v němž dokonce uvedl, že nikdy nesloužil mši v moderním ritu.

J. E. Raymond Leo Burke

Kardinál Raymond Leo Burke je emeritním arcibiskupem St. Louis (USA) a věrným čtenářům Krásy liturgie jistě není neznámý (viz článek Zkušenosti ze St. Louis: Může tradiční pastorace fungovat i v dnešní době?). Ještě než byl v roce 2008 jmenován prefektem Apoštolské signatury, nejvyšší soudní instance v Církvi, pozval do své arcidiecéze dvě společenství, která slouží výhradně klasickou mši sv. a vysluhují svátosti v tradiční formě – Institut Krista Krále a benediktiny do kláštera sv. Řehoře a sv. Augustina. Sám nový kardinál tradiční mši sv. také často slouží a světí v klasickém ritu kněze.

Video – kardinál Burke slouží slavnou pontifikální mši sv. bazilice sv. Petra v Římě (mimochodem, jak uvedl fr. André Marie, M.I.C.M. na svých internetových stránkách, již více než polovina ranních mší sloužených v bazilice sv. Petra je v tradičním ritu).

J. E. Malcolm Ranjith

Kardinál Malcolm Rajnith, emeritní sekretář Kongregace pro bohoslužbu a svátosti a současný arcibiskup v Colombu a primas Srí Lanky, o liturgickém vývoji v posledních desetiletích prohlásil:

„Pokoncilní reforma liturgie nebyla schopna dosáhnout očekávaných cílů – duchovní a misijní obnovy v Církvi – tak, abychom z toho dnes mohli mít opravdu radost. Nepochybně jsou zde také určité pozitivní plody, ale negativní účinky se zdají být větší a působí v našich řadách hodně dezorientace. Kostely se vyprázdnily, liturgická svévole je na denním pořádku a pravý smysl a význam toho, co je slaveno, byl zakryt.“

Kardinál Ranjith také kritizuje postoj některých biskupů, kteří se pokouší bránit rozšíření klasické mše ve svých diecézích. Uvedl, že tento postoj „je dokonce rebelií“:

„V některých diecézích byly vydány prováděcí dokumenty, jejichž cílem je nevysvětlitelně omezit papežovo motu proprio Summorum pontificum. Za těmito snahami stojí na jedné straně ideologické předsudky a na druhé straně pýcha, jež je jedním z nejvážnějších hříchů.“

V říjnu 2007 v projevu k asociaci podporující tradiční mši sv. v Nizozemí navíc o takových biskupech řekl, že se dobrovolně stávají nástroji ďábla.

Papež Benedikt XVI. se zdraví s budoucím kardinálem Domenicem Bartoluccim

Kardinál Domenico Bartolucci, uznávaný hudebník, doživotní sbormistr Papežského sboru Sixtinské kaple, jenž je pověřen hudebním doprovodem papežských bohoslužeb (od r. 1956 sloužil šesti papežům), nedávno poskytl časopisu Diputaciones theologicae velmi zajímavý rozhovor (český překlad zde), v němž uvádí, že vždy sloužil jen klasickou mši sv., odpovídá na námitky ohledně její nesrozumitelnosti a vyjadřuje se k procesu obnovy posvátné hudby a liturgie:

„Nepopírám, že existují určitá znamení oživení, přesto však vidím, že trvá určitá zaslepenost, skoro zalíbení pro všední, hlučné, nevkusné a také zhoubné po stránce doktrinální… Nechtějte po mně, prosím, abych se vyjádřil ke kytarám a jihoitalským tanečkům, které se ještě nyní zpívají během obětování… Liturgický problém je vážný, ať se nenaslouchá hlasům, které nemilují Církev a útočí na papeže. Chce-li se nemocný uzdravit, je nutno připomenout, že soucitný lékař rozřízne hnisající ránu.“

Doporučujeme však přečíst celý rozhovor, v němž se nový kardinál nebojí jít k podstatě věcí a nazývat je pravými jmény.

Z dříve jmenovaných významných kardinálů tradiční mši sv. slouží např. J. E. Antonio Cañizares Llovera, současný prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Letos v lednu přinášel Oběť mše sv. v klasické formě dokonce v Lateránské bazilice:

Prof. Ján Duda: Je třeba skoncovat se zakazováním starších liturgických forem

Ústřední část komentáře významného slovenského teologa a právníka k motu proprio Summorum pontificum.

Prof. ThDr. ICLic. Ján Duda, PhD.

Myslím si, že současný papež Benedikt XVI. ve svém životě nikdy nesdílel názor (a nesdílí jej ani nyní), že tradiční liturgie byla někdy některým jeho předchůdcem de iure zakázaná (Vzhledem k tomu, že neexistence jejího zákazu je zcela objektivní skutečností, nelze si snad ani představit, že by někdo mohl mít názor opačný, pozn. KL).

Podle něj byla vždy dovolená. A není podstatné, že někteří kněží, kteří se pokoušeli tradiční liturgii sloužit, mohli v minulosti mít u svého biskupa problémy. K této problematice Josef Ratzinger, ještě coby kardinál, řekl:
„Pro rozvoj správného vědomí ve věcech liturgie je důležité skoncovat se zakazováním liturgických forem platných před rokem 1970. Ten, kdo se dnes zasazuje o udržení této liturgie, nebo se jí účastní, je někdy pokládán div ne za malomocného. Není zde vůbec žádná tolerance, jakoby tato liturgie v dějinách Církve vůbec neexistovala. Jenže tím se vlastně dává do kletby celá minulost Církve! Jak potom můžeme důvěřovat její přítomnosti, je-li to tak? Otevřeně říkám, že nechápu, proč je tolik mých spolubratří biskupů v této věci tak netolerantních…“
(J. RATZINGER, Boh a svet; viera a život dnes – rozhovor s Petrom Seewaldom, SSV, Trnava 2002, s. 337; Bůh a svět, Barrister a Principal, Brno 2010).

Na tomto místě bude vhodné uvést ještě další papežův citát, v němž uvádí, že „na Západě došlo k tomu, že papež autoritou Petra důrazněji požadoval liturgické zákonodárství a tím stanovil právní instanci pro další formování liturgie… Po II. vatikánském koncilu vznikl dojem, že papež může ve věci liturgie vlastně všechno, a to zejména když jedná z pověření koncilu. Tím se vytratila myšlenka, že liturgie je něčím předem daným a není možné ji svévolně měnit. První vatikánský koncil totiž nedefinoval papeže jako absolutního monarchu, ale právě naopak jako garanta poslušnosti vůči Slovu. Jeho pravomoc je přísně svázána s tradicí víry a to i v liturgii. Není vytvářena úřady. Papež může být pouze pokorným služebníkem jejího správného vývoje a její trvalé integrity a identity.“
(J. RATZINGER, Duch liturgie, Dobrá kniha, Trnava 2005, s. 134; J. RATZINGER, Duch liturgie, Barrister a Principal, Brno 2006, s. 145.)

Prof. ThDr. ICLic. Ján Duda, PhD. je soudní vikář Spišské diecéze,
předseda Slovenské společnosti kanonického práva,
profesor kanonického práva Katolické univerzity

Celý článek najdete na adrese časopisu Tribunál

Vatikánský kardinál: „Papež si přeje tradiční mši v každé farnosti“

Přinášíme překlad článku, který vydal v roce 2008 britský Catholic Herald. Kardinál Dario Castrillon Hoyos prohlásil, že papež si přeje, aby tradiční katolická mše byla nabízena ve všech farnostech na světě. Vatikánský kardinál novinářům v Londýně rovněž řekl, že sloužit mši v tradičním ritu by se měli učit všichni seminaristé.

Kardinál Dario Castirillon Hoyos
Kardinál Dario Castirillon Hoyos

Kardinál Dario Castrillon Hoyos prohlásil, že papež si přeje, aby tradiční katolická mše byla nabízena ve všech farnostech na světě. Vatikánský kardinál novinářům v Londýně rovněž řekl, že sloužit mši v mimořádné formě římského ritu (někdy nazývané též tridentský ritus) by se měli učit všichni seminaristé.

Tyto poznámky kardinál Castrillon učinil minulou neděli, krátce předtím, než se stal prvním kardinálem po 39 letech, který sloužil ve Westminsterské katedrále mši v tradičním římském ritu.

Na otázku Catholic Herald (britské katolické noviny – pozn. překl.), zda by si papež přál vidět mnoho farností, které dávají prostor tradiční formě, kardinál odpověděl: „Všechny farnosti. Ne mnoho, ale všechny, neboť se jedná o dar Boží. Papež nabízí toto bohatství a pro nové generace je velmi důležité, aby poznali minulost Církve. Tato forma bohoslužby je tak vznešená, tak krásná – teologicky nejhlubší způsob vyjádření naší víry. Bohoslužba, hudba, architektura, malby vytvářejí celek, který je velkým bohatstvím. Svatý otec je ochoten všem lidem nabídnout tuto možnost, nikoliv pouze několika skupinám, které na tom trvají, ale všem, aby každý znal tento způsob slavení Eucharistie v katolické církvi.“

Slavení tradiční mše svaté není bojkotem koncilu

Kardinál Castrillon, prezident Papežské komise Ecclesia Dei, zodpovědné za dohled nad aplikací Summorum pontificum, papežského dokumentu umožňujícího všeobecné užívání tradičního ritu, řekl, že bylo „naprostým nepochopením“ myslet si, že papež se povzbuzením starší formy bohoslužby snaží vrátit zpět reformy druhého vatikánského koncilu v 60. letech. „Koncilní otcové nikdy neslavili jinou mši, než tu gregoriánskou [tradiční]. To [Novus ordo] přišlo až po koncilu“, řekl kardinál. „Svatý otec, který je teologem a který se podílel na přípravách koncilu jedná přesně v jeho duchu, když svobodně nabízí různé způsoby slavení.“ „Svatý otec se nevrací do minulosti. Přináší z minulosti bohatství, aby ho nabídl bok po boku s bohatstvím slavení v novém ritu“, dodal. Taktéž řekl, že Ecclesia Dei požádala semináře, aby noví kněží byli vedeni k pochopení teologie, filosofie a jazyka mší.

Tradiční mše svatá farnosti obohatí

Kardinál řekl, že farnosti by měly vést věřící k „ocenění síly ticha, síly posvátného stavu před Bohem, hluboké teologie, k objevení, jakým způsobem a proč kněží reprezentují osobu Krista a jak se s knězem modlit“. V Summorum pontificum papež napsal, že tridentské mše by se měli věřícím umožnit v každé farnosti, kde se najde skupina věřících, která si to přeje. Taktéž napsal, že každý kněz může tuto mši volně sloužit. Nepožadoval tedy, aby se tridentská mše sloužila v každé farnosti, ale tam, „kde existuje stabilní skupina věřících zaměřená k předchozí liturgické tradici“, by kněz měl „ochotně vyjít vstříc“ jejich přání. Kardinal Castrillon v Londýně při návštěvě Latin Mass Society (LMS) řekl, že stabilní skupina může znamenat i pouze tři nebo čtyři lidi ne nutně ze stejné farnosti. Jeho poznámky roznítily už tak živé debaty ohledně znovuzavedení formy slavení, která byla po téměř 40 let široce potlačována. To se stalo i zdrojem roztržek v Církvi. Někteří katolíci byli tak pobouřeni, že založili tradicionalistická společenství, která někteří jiní katolíci, pro něž je stará mše souhrnem všeho špatného v předkoncilní Církvi, vnímají natolik exoticky, že je označují jako schismatická. Když papež Benedikt XVI. uvolnil v červenci minulého roku starou mši, mnoho komentátorů vidělo jako hlavní důvod snahu o umožnění návratu tradicionalistů zpět do stádce. Nicméně výroky kardinála Castrillona ukazují, že Benedikt XVI. si přeje mít starý ritus řádně ve všech místních církvích, aby tak mohl obohacovat slavení Novus ordo a pomohl ve vymýcení liturgických úletů.

Kněží a biskupové by měli tradiční ritus podporovat, říká kardinál

Kadrinál Castrillon později při promluvě k LMS vysvětloval široké praktické aplikace Motu Proprio. Zdůrazňoval, že dokument nás uvedl do nové právní reality.

Řekl, že zatímco znovuzavedení mimořádné formy „musí být provedeno v harmonii jak s církevním právem, tak s církevními představenými“, ti „musí pochopit, že tato práva jsou nyní pevně ukotvena v právu Církve skrze samotného Náměstka Kristova“.

Kněží a biskupové dle něj „musí udělat všechno, co je v jejich moci, aby věřícím zajistili tento skvělý liturgický poklad církevní tradice“.

Nejnáléhavější úkolem, řekl kardinál Castrillon, je  pomoc těm věřícím, kteří si přejí mši slavenou v mimořádně formě, kteréžto právo jim zajišťuje papežovo motu proprio, „na těch místech, kde je pro to od věřících největší touha, ale jejich ‚legitimní požadavky‘ dosud nebyly vyslyšeny“.

Kardinál pokračuje: „Na jedné straně žádný kněz nemůže být nucen sloužit mši v mimořádné formě proti své vlastní vůli. Na druhé straně ti kněží, kteří si nepřejí sloužit podle misálu z roku 1962, by měli být velkorysí, když se setkají s žádostmi od věřících, kteří si to přejí.“

V části přímo zaměřené k biskupům kardinál zmínil dvě krátkodobá opatření, která je potřeba udělat. Za prvé zřídit „centrálně umístěný kostel, vyhovující největšímu množství věřících“, kde by „farář byl ochoten uvítat tyto věřící, a to jak z jeho vlastní farnosti, tak z farností přilehlých“. Za druhé „je rozhodující, aby existovali kněží, kteří budou ochotni slavit mši podle misálu z roku 1962“ za účelem „zajištění této důležité pastorační služby na každotýdenním nedělním základě“.

Kdo se staví proti tradiční mši, jde proti intencím papeže

Kardinál Castrillon řekl, že je „obvzláště smutné“, pokud kněží, jako výsledek „restriktivních legistativních kroků“, mají „sloužení v mimořádné formě zamezeno“.

Tyto kroky se, dle kardinála, „staví proti intencím Svatého otce, a tedy i proti univerzálnímu právu Církve“. Na druhé straně však kardinál také apeloval na LMS, aby mělo na paměti, že misál z roku 1962 je „živým vyjádřením katolické bohoslužby“, a proto věřící musí taktéž očekávat jeho rozvíjení.

Poté, co se zmínil o posledních změnách v zasvěcených svátcích, kardinál Castrillon poprosil tradicionalistické věřící, aby se „nestavěli v principu proti nezbytným úpravám, které si Svatý otec vyžádal“. Nazval to „obětí, o kterou prosí, aby ji udělali s radostí jako znamení jeijch jednoty s katolickou církví v jejich zemi“.

Poukázal nicméně na to, že dřívější zasvěcené svátky mohou být stále slaveny ve své dny, ale povinnost se jich účastnit byla odstraněna.

Později ten samý den kardinál poprvé od šedsátých let odsloužil v katedrále slavnou pontifikální mši v mimořádné formě. Účastnilo se asi 1500 lidí všeho věku, včetně mnoha mladých rodin.

Neúčastnil se sice žádný z anglických nebo velšských biskupů, ale kardinál Cormac Murphy-O’Connor poslal zprávu s uvítáním, které bylo přečteno. Při mši bylo v presbytáři přítomno nejméně 36 kněží z celé země.

Převzato z Catholic Herald z 20. června 2008 (http://www.catholicherald.co.uk/articles/a0000305.shtml). Mezititulky redakce KL.

O společném obrácení kněze a lidu

Jaké jsou důvody obrácení kněze stejným směrem jako lidu? Kam až tato praxe sahá? Jak to souvisí s podstatou mše svaté? Co o obrácení kněze napsal dnešní papež Benedikt XVI.? Na tyto a další otázky se snaží ve srozumitelné formě odpovědět tento článek.

Proč kněz stojí obrácen stejným směrem jako lid?

Při tradiční mši svaté stojí po většinu doby kněz a lid s pohledy upřenými stejným směrem. Tradičně je to přímo k východu, a proto se směrem na východ stavěly i křesťanské chrámy. Obrácení k východu při modlitbě bylo křesťanům vlastní po celou historii Církve.[1]

Význam obrácení na východ

Symbolika této orientace (orient = východ) spočívá v tomto: na východě vychází slunce – zdroj světla a života, čímž se stává často užívaným symbolem Krista. Tak obrácením na východ chceme vyjádřit naše obrácení na Krista v očekávání jeho příchodu na konci časů.

Svědectví Písma svatého

K takovému významnému chápání východu nám jsou podporou i vyjádření Písma svatého. Mezi jinými např.: „Zpívejte Bohu, který vystupuje na nebe, k východu /ad orientem/.“ (Ž 68,33n) „Kde je ten novorozený král židovský? Neboť viděli jsme hvězdu jeho na východě /in oriente/, i přišli jsme se poklonit se jemu.“ (Mt 2,2) Když Ježíš vstupoval na nebesa z Olivové hory, podle prastaré tradice se vzdaloval také směrem na východ. Ve Skutcích pak čteme: „Muži galilejští, proč stojíte a hledíte do nebe? Ten Ježíš, který vzat jest od vás do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli do nebe jíti.“ (Sk 1,11) A tak svým postojem v liturgii, kdy jsme všichni společně obráceni jedním směrem, vyjadřujeme naše očekávání a láskyplnou touhu po Pánu. Jako bychom společně v zástupu volali „Marana tha!“ – Přijď Pane Ježíši (1 Kor 16,22).

Připravenost Božího lidu

Zároveň hledíme dopředu, vstříc novým úkolům, ke kterým nás Pán na naší cestě povolává a vyjadřujeme svoji připravenost. „Buďte bedra vaše přepásána a hořte svíce v rukou vašich, a vy buďte podobni lidem, kteří čekají na pána svého, až se vrátí ze svatby, aby, když přijde a zatluče, hned mu otevřeli.“ (Luk 12,35–36)

Kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) ve své knize Duch liturgie k orientaci při liturgii píše: „Směr modliteb k východu je od počátku existující tradicí a základním výrazem křesťanské syntézy kosmu a dějin, zakotvením v jedinečném ději spásy a výrazem směřování k přicházejícímu Pánu. Je v ní vyjádřena stejně tak věrnost k onomu již darovanému, jako i dynamika cesty vedoucí kupředu.“[2]

Obrácení jedním směrem není „celebrováním ke stěně“ či „zády k lidu“

Jak by řekl Martin z Kochemu, stalo se jistě úskokem ďábelským, že lidé si výše zmíněné významy dostatečně nepřipomínali a docela na ně zapomněli. Jen tak se mohlo stát, že tak prastarý znak křesťanů jako společné obrácení na východ dostal nálepku „celebrování ke stěně“ nebo „ukazovaní zad lidu“.

Nechme ještě jednou promluvit kardinála Ratzingera: „Společné obrácení k východu nebylo „celebrováním ke stěně“, neznamenalo, že kněz „ukazuje lidu záda“, protože tak důležitou roli nikdy nehrál. Jako se v synagoze společně pohlíželo k Jeruzalému, tak se zde společně pohlíželo „k Pánu“. Jednalo se – jak to vyjádřil jeden z otců liturgické konstituce II. vatikánského koncilu J. A. Jungmann – spíše o společný směr kněze a lidu, kteří ve společném procesí směřují k Pánu. … jako putující lid Boží se vydávají k oriens, k přicházejícímu Kristu, jenž nám jde vstříc.“[3]

Nebylo by ale obrácení kněze k lidem věrnějším napodobením Poslední večeře?

V této otázce jsou skryté dva omyly.

Uspořádání hostiny v raně křesťanské době

První z nich se týká uspořádání hostiny ve starověku. V raně křesťanské době neměl předsedající společnosti u stolu místo proti ostatním. Naopak společný aspekt večeře byl vystihnut skutečností, že všichni účastnící seděli na konvexní straně stolu ve tvaru podkovy či písmene sigma.

Podstata mše svaté

Druhý omyl – zřejmě vážnější – se týká podstaty mše svaté. Podle učení katolické Církve je mše svatá zpřítomněním Kristovy kalvárské oběti, je s obětí na kříži úplně totožná, pouze způsob obětování je jiný. Tam krvavý, zde nekrvavý. To je závazné učení katolické Církve, jak bylo vyjádřeno především na koncilu v Tridentu, kde bylo třeba odmítnout mnohé hereze protestantů týkající se mše svaté.

Katolická bohoslužba tak nemůže být stále popisována pojmem hostiny nebo společenství, neboť to není jejím nejpodstatnějším aspektem. Nejdůležitějším je obětní charakter mše svaté, jejímiž předobrazy byly nedokonalé oběti starozákonní, a tak se shromáždění v první řadě upíná ke Kristu a jeho kříži (versus crucem), který je na oltáři přítomen. Sněm tridentský se vyjadřuje takto: „Proto [Kristus] zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje: aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela. … Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova na věky ustanoveného; jakožto Kněz obětoval Otci svému své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína; a odevzdal obé pod těmitéž způsobami svým apoštolům, jež tehdy za kněze Nového Zákona ustanovil, aby jich požívali. Dal také jim a pravým jejich nástupcům v úřadu kněžském nařízení, aby i oni dle jeho způsobu obětovali, když řekl: „To čiňte na mou památku!“ jak slovům těm Církev katolická vždy rozuměla.“[4]

Při mši svaté jako bychom byli na Golgotě

První strana mešního kánonu jasně vyjadřuje, co se ve mši odehrává.
Začátek mešního kánonu jasně vyjadřuje, co se ve mši svaté odehrává.

Když jsme přítomni na mši svaté, je to jako bychom byli společně s Marií a Janem přítomni při Kristově ukřižování. Jen je tato skutečnost naším tělesným očím skryta, proto musíme dávat tím větší pozor, abychom ji neztratili ze zřetele očí víry. Z toho pramení i četná doporučení mnoha světců ke mši svaté (některé můžete najít také na těchto stránkách), kteří nás učí, že na mši svaté se máme chovat tak, jak bychom se chovali při ukřižování Kristově.

Na mši nepřicházíme kvůli knězi

Budeme-li mít výše zmíněné na paměti, porozumíme významu obrácení kněze stejným směrem s lidem. Na mši svatou nepřicházíme kvůli knězi, nýbrž s knězem kvůli Kristu. Kněz pak stojí v čele lidu jako ten, který je vyvoleným Kristovým nástrojem, skrze něhož svou oběť Pán zpřítomňuje. Pravým Knězem, který ve mši svaté obětuje, je Kristus. On je obětujícím a zároveň obětovaným, neboť ze své vůle vydává sám sebe. To pak činí skrze lidského služebníka, kterého si vybral, a skrze jeho viditelné úkony.

„Pokud během mše není kladen do popředí Ježíš, ale společenství, které usiluje o spoustu věcí namísto toho, aby se nechalo přitahovat Pánem,“ říká Benedikt XVI., pak dochází k „zatemnění křesťanského smyslu pro mysterium“. „První a podstatný postoj věřícího křesťana, který se účastní liturgického slavení,“ pak podle papeže, „není jednání, ale naslouchání, otevřenost a přijímání.“[5]

Není ale fakt, že věřící hledí knězi na záda, znakem opovrhování laiky?

Odpověď na tuto otázku už byla částečně dána. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že na mši svaté jsme kvůli Kristu, nebudeme obrácení kněze stejným směrem s lidem chápat jako nějakou jeho neuctivost či znak opovrhování. Ba naopak – kněz se tak řadí mezi nás, je zde s námi také kvůli Kristu a jeho oběti, nikoliv kvůli prezentování sebe sama. Proto pokorně hledí vstříc ke kříži a v čele lidu přednáší Bohu i všechny jeho prosby a potřeby.

Vznešenost kněžského povolání

Výjimečnost kněze nespočívá v tom, že by byl nějakým předsedajícím společenství, nýbrž v tom, že Boží Syn se vydává do jeho rukou. Na slova kněze sestupuje na oltář a obnovuje své vtělení a smrt. Z toho důvodu je kněžství to nejvznešenější povolání. Vyučovat, vychovávat, kázat, pomáhat chudým apod. můžou i jiné osoby. To, co je vlastní výlučně knězi, se děje právě u oltáře. Z toho důvodu je kněz zvláštním způsobem z lidu vyčleněn, což naznačuje i jeho pozice při mši svaté. Vznešenost kněze je tak veliká, že sv. Jan Maria Vianney si dovolí říci: „Kdybych potkal kněze a anděla, dříve bych pozdravil kněze.“[6]

Jsou ještě další důvody pro obrácení kněze a lidu stejným směrem?

Kromě výše zmíněného eschatologického očekávání Kristova příchodu jsou ještě další důvody, které svědčí pro to, aby kněz byl obrácen stejným směrem jako lid.

Jednota

Obrácení kněze a věřících jedním směrem je i výrazem jejich hluboké jednoty.  Daleko větší jednota se promítá tam, kde lidé stojí se zraky upřenými společným směrem a tvoří tak jeden zástup, než tam, kde se dívají na sebe navzájem. Ve mši svaté vzhlíží vstříc Kristu. Jen tak, že bude každý z nás spojen s ním, můžeme dosáhnout pravé jednoty i spolu navzájem a i s celým nebeským zástupem svatých a andělů, kteří jsou při každé mši svaté také přítomni.

Pozice mluvícího a naslouchajícího

I v mezilidské komunikaci je slušností být obrácen na toho, ke komu mluvíme. Když v tradiční mši svaté kněz mluví k lidu, také se k němu obrací. Tak jej např. zdraví „Pán s vámi!“, vyzývá „Modlete se bratři“, na konci mše svaté propouští a dává požehnání. Modlitba směřuje k Bohu, a tak bychom taktéž měli být obráceni k němu.

Univerzalita Božího přebývání

Ihned se však objeví námitka, že Bůh přeci nepřebývá na nějakém konkrétním místě, a tak se k němu můžeme modlit všude. K tomu opět kardinál Ratzinger poznamenává: „Toto vědomí univerzality je plodem zjevení. Bůh se nám ukázal. Jen proto ho známe, jen proto se k němu můžeme všude s důvěrou modlit. A právě proto je – stejně jako dříve – vhodné, že se v křesťanské modlitbě vyjadřuje vztah k Bohu, který se nám zjevil. A stejně jako Bůh sám přijal tělo, vstoupil do prostoru a času země, tak je při modlitbě zapotřebí – alespoň při společné bohoslužbě –, aby naše řeč s Bohem byla „inkarnatorní“, aby byla christologická, abychom se prostřednictvím Toho, který se stal člověkem, obraceli k trojjedinému Bohu. Vesmírný symbol vycházejícího slunce vyjadřuje univerzalitu každého místa, a přesto ponechává Božímu zjevení jeho konkrétnost.“[7]

Svatostánek

Obrácení stejným směrem dostane ještě další důvod, pokud se mše svatá koná tam, kde je umístěn svatostánek. Potom je přímé obrácení modlícího se lidu k Bohu již zcela konkrétní. Ve svatostánku je pod způsobou chleba přítomen celý Ježíš Kristus se svým lidstvím i božstvím, a je tak i projevem elementární úcty, že se k němu neobracíme zády v okamžicích, kdy to není nezbytně třeba. Když přijdeme do kostela mimo mši svatou a budeme se chtít modlit, pravděpodobně ve většině  případů také nedáme přednost pozici zády ke svatostánku, ale budeme k němu automaticky obráceni čelem.

Soustředění

Kdyby kněz pronášel modlitby čelem k lidu, mohlo by to taktéž bránit v našem plném soustředění na modlitbu samotnou na úkor toho, že budeme pozorovat kněze. Obzvláště pokud je kněz nějakým způsobem „zajímavý“ – např. se hloupě tváří, má přehnanou mimiku apod.

Pohodlí kněze

Obrácení kněze a věřících jedním směrem má i tu nespornou výhodu, že kněz není ničím rozptylován a může se tak v klidu maximálně soustředit na to, co koná. Když jsou na něj upřeny zraky mnoha lidí, má to o mnoho těžší, obzvláště je-li plaché nebo stydlivé povahy.

Takový klid může ocenit např. zejména v okamžicích svatého přijímání, kdy se nemusí zaobírat tím, jak při tom zrovna vypadá.

Nenařídil ale obrácení kněze čelem k lidu II. vatikánský koncil?

Obrácení kněze čelem k lidu je záležitostí až pokoncilního liturgického vývoje, samy koncilní dokumenty se o změně orientace vůbec nezmiňují. Obrácení věřících a kněze stejným směrem není také, podobně jako užívání latiny, výlučnou záležitostí tradiční liturgie, ale naprosto legitimně se tímto způsobem slaví i liturgie nová.

[1] RATZINGER, Joseph: Duch liturgie. Barrister & Principal, spol. s. r. o. : Brno 2006, str. 65–66

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž str. 70–71

[4] Sess 22, cap I.

[5] Rádio Vaticana: Benedikt XVI.: Eucharistie je příliš velký dar, než aby ji bylo možno vystavovat dvojznačnostem

[6] Jan Křtitel Maria Vianney mezi námi. Refugium Velehrad-Roma s. r. o. : Olomouc 2010, str. 12.

[7] RATZINGER, Joseph: Duch liturgie. Barrister & Principal, spol. s. r. o. : Brno 2006, str. 66

Máte jinou otázku? Pošlete nám ji a my se pokusíme zveřejnit odpověď.

[contact-form 1 „Kontaktní formulář 1“]

Nejzákladnější vědomosti o tradiční mši svaté

Odpovědi na nejzákladnější otázky týkající se tradiční mše svaté (Co to je tradiční mše svatá a jak se ještě nazývá? Nezrušil tradiční mši svatou druhý vatikánský koncil? Proč ji sloužit ještě dnes ve 21. století? …)

Co to je tradiční mše svatá a jak se ještě nazývá?

Tradiční mše svatá je jedno z označení používaných pro ten způsob slavení mše svaté v západní církvi, který předcházel tzv. liturgické reformě (ve skutečnosti spíše deformaci), která proběhla v 70. letech 20. století. Můžeme se též setkat s označeními jako „tridentská mše“, „gregoriánská mše“, „mše Pia V.“, „mše podle misálu bl. Jana XXIII.“ či „mimořádná forma římského ritu“. Každý z těchto výrazu označuje tentýž způsob slavení mše svaté a vztahuje se určitým způsobem k její historii. Žádný z nich však není úplně vystihující.

Proč  „gregoriánská“?

Poslední větší změny v uspořádání tradiční mše svaté proběhly za papeže sv. Řehoře Velikého († 604), zejména mešní kánon (hlavní část mše svaté, do které spadá i proměňování) zůstal od té doby beze změn. Z toho důvodu označení „gregoriánská mše“. Papež Řehoř Veliký však upravoval a dále rozvinul způsob slavení mše římského ritu, jejíž kořeny sahají až k sv. Petru a Pavlu, kteří působili v Římě. Svatému Petru je tradičně připisováno i zformulování části kánonu.

Proč  „tridentská mše“ či „mše Pia V.“?

Významným milníkem v historii liturgie v západním světě byl tridentský koncil a s ním související sjednocení způsobu slavení mše svaté v západní církvi, aby se tak zabránilo vměšování heterodoxních prvků pod vlivem protestantismu do mše svaté. V tehdejší církvi existovalo velké množství různých způsobů slavení mše svaté, které se od sebe více či méně lišily. Z toho vznikly jak problémy praktické, tak i nebezpečí svévolného zavádění heretických myšlenek do mše svaté. Proto papež sv. Pius V. po tridentském koncilu západní liturgii sjednotil po vzoru liturgie římské. Jako povolené pak ještě ponechal rity starší 200 let (např. dominikánský ritus). Z toho důvodu označení mše Pia V. Přitom je však stále mít na paměti, že tradiční mše svatá není nějakým novým umělým konstruktem tridentského koncilu či Pia V. Ten se postaral pouze o kodifikování a závazné všeobecné zavedení způsobu slavení, který byl přítomen již mnoho staletí.

Proč  „mše podle misálu Jana XXIII.“?

Toto označení je pravděpodobně  nejpřesnější, avšak neprakticky dlouhé, a proto ne tolik používané. Jeho důvod je prostý. Misál pro sloužení tradiční mše svaté byl v průběhu času různými papeži s některými úpravami nově vydáván. Poslední vydání, podle kterého se většinou slouží tradiční mše svatá dnes, pochází z roku 1962 od papeže Jana XXIII.

Proč  „mimořádná forma římského ritu“?

Termín „mimořádná forma“  je nejnovějším označením. Zavedl jej papež Benedikt XVI. ve svém motu proprio Summorum pontificum z roku 2007. Tímto dokumentem uvolnil papež oficiálně tradiční mši svatou kněžím k obecnému užívání, aniž by museli požádat o dovolení svého biskupa, jak tomu bylo dříve. Jako hlavní způsob slavení liturgie v západní církvi však výslovně ponechal ten, který vznikl v 70. letech 20. století, nazývaný též Novus Ordo Missae. Tento nejnovější způsob slavení pak taktéž považuje za součást římského ritu. Aby pak dva způsoby slavení odlišil, navrhl papež užívat označení „řádná forma římského ritu“ pro Novus Ordo Missae a „mimořádná forma římského ritu“ pro tradiční mši svatou.

Nezrušil tradiční  mši svatou druhý vatikánský  koncil?

Nikoliv. Otcové na druhém vatikánském koncilu neměli v úmyslu tradiční mši svatou zrušit či nahradit jinou a nebylo to ani možné. V dokumentech koncilu jsou pouze formulovány různé návrhy na její úpravu a přizpůsobení. Jediným misálem vydaným během koncilu je misál Jana XXIII., podle kterého se tradiční mše svatá slouží i dnes. Koncil sám žádný nový misál ani způsob slavení nezavedl. Kromě toho v samotné konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium se přímo praví: „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.“ (SC 4)

Nebyla však tradiční  mše svatá nahrazena a zrušena liturgickou reformou za Pavla VI.?

Nikoliv. Vydáním nového mešního řádu za pontifikátu papeže Pavla VI. nedošlo k žádnému výslovnému zrušení či zákazu sloužení tradiční mše svaté. Že tradiční mše svatá nebyla nikdy zrušena potvrzuje i výslovně Benedikt XVI. v Summorum pontificum. Říká dokonce, že staršímu způsobu slavení se má prokazovat úcta pro jeho ctihodnost a starobylost. V dopise biskupům k vydání Summorum pontificum pak ještě píše: „Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“ V římskokatolické církvi navíc existují i různá kněžská uskupení schválená apoštolským stolcem, která si zachovala výhradně starší formu slavení liturgie. Jedná se např. o Kněžské bratrstvo sv. Petra, Institut Krista Krále, Institut Dobrého Pastýře a další.

Proč ale tradiční mši svatou sloužit ještě dnes ve 21. století?

V Katechismu katolické církve se praví: „Kristovo tajemství je tak nevyčerpatelně bohaté, že žádná liturgická tradice je nemůže beze zbytku vyjádřit.“ (KKC 1201) Tradiční mše svatá je jedním ze způsobů, jak do Kristova tajemství pronikat. Úchvatným způsobem vyjadřuje všechny pravdy katolické víry. Na ní vyrostly nesčetné zástupy světců mnoha staletí, kteří k ní měli velkou úctu a zanechali nám taktéž množství textů k jejímu hlubšímu prožívání a pochopení. Byla by škoda nedocenitelného daru, který se v tomto dědictví nachází, nevyužít. Pokud měla tradiční mše svatá co říct tolika generacím, může stejně tak promlouvat i k nám.

Pro své pokorné uspořádání, s chvílemi tiché modlitby, je ideálním místem ztišení a setkání s Bohem pro dnešního člověka zaplaveného ruchem a spěchem světa.

Zpočátku pro nás může být tradiční mše svatá poněkud náročnější. Zkušenost však praví, že když se s ní člověk hlouběji seznámí a pronikne do ní, přinese mu hojné plody, pro které stálo za to počáteční obtíže překonat.

Není  tradiční mše svatá jen záležitostí  pro staré lidi, kteří nejsou ochotni reagovat na změny doby?

Mnoho lidí, kteří v dnešní době přijdou na tradiční mši svatou, bývá překvapeno, kolik se jí účastní mladých lidí a rodin. Benedikt XVI. v již výše zmiňovaném dopise biskupům píše: „Záhy po 2. vatikánském koncilu se dalo předpokládat, že používání Misálu z roku 1962 bude žádat pouze starší generace, která s ním vyrostla. Mezitím se však jasně ukázalo, že také mladé osoby objevují tuto liturgickou formu, cítí se jí přitahováni a nalézají v ní formu, jež je jim vlastní při setkání s Tajemstvím Nejsvětější Eucharistie.“ To je jasně potvrzeno i naplněnými semináři v kněžských společenstvích, která slouží výhradně podle staršího způsobu slavení. V roce 2008 byla např. ve Francii celá třetina všech seminaristů v těchto skupinách, ačkoliv poměr lidí navštěvujících tradiční mši svatou oproti těm, kteří navštěvují Novus Ordo, je zanedbatelný.

Kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) jde sloužit tradiční Mši svatou
Kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) jde sloužit tradiční mši svatou

Slouží v dnešní době tradiční mši svatou i nějaký biskup?

Po druhém vatikánském koncilu sloužilo tradiční mši svatou mnoho biskupů či dokonce kardinálů, mezi nimi i kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. Od vydání Summorum pontificum v roce 2007 sloužilo tradiční mši svatou dokonce již dohromady 138 biskupů a kardinálů. V roce 2009 se mezi ně zařadil i český litoměřický biskup Jan Baxant. Tradiční mše svatá je každé ráno sloužena i v bazilice sv. Petra v Římě. V říjnu 2009 ji tam v rámci zakončení římské konference o Summorum pontificum sloužil dokonce i arcibiskup Raymond Burke – prefekt Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury.

Máte jinou otázku? Pošlete nám ji a my se pokusíme zveřejnit odpověď.

[contact-form 1 „Kontaktní formulář 1“]