Štítek: doba postní

Křížová cesta pro dobu svatopostní

MODLITBA PŘÍPRAVNÁ

Otče věčný, který jsi pokorou Syna svého ležící svět pozvedl a bloudící na cestu pravdy přivedl, uděl nám, kteří se jménem křesťanů honosíme, abychom se varovali všeho, co se jménem tímto se nesrovnává, a žili, jak se na vyznavače Kristovy sluší: který s tebou žije a kraluje na věky. R. Amen.

I. KRISTUS PÁN NA SMRT ODSOUZEN

V. Klaníme se tobě, Pane Ježíši Kriste, a dobrořečíme tobě. R. Protože skrze svatý kříž svůj svět jsi vykoupil.

Pán stojí na pohled bezmocný před hučícím davem, zasypáván se všech stran šípy nenávisti a potupy. Scéna před dvoranou Pilátovou se opakuje denně před tisícerými tribunály celého světa. „Pryč s ním“, řvala tehdy luza. „Pryč s náboženstvím“, řve luza i dnes v revoluci, na táborech lidu, všude, kde se jí poskytne volnost. „Pryč s ním“, volali učitelé zákona, „pryč s vírou a církví“, volá falešná věda dnes, „už se přežila, je zastaralá, falešná, nehodí se do osvícené dnešní doby.“ „Pryč s ním“, volali služebníci kněžští, „ven s náboženstvím ze škol“, volají dnes služebníci vlády, podle zásady: „Kam vítr, tam plášť.“ „Na kříž s ním“, řekl na konec i Pilát, podléhaje nátlaku: „Propustíš-li ho, nejsi přítel císařův, nejsi vlastenec.“ „Tedy pryč s Bohem“, praví vlády a parlamenty, vymlouvajíce se na přání národa. Nečistí, kteří volají po rozluce manželské, lidé pozemského smýšlení nechtějí slyšet o náboženství Kristově. „Chceme jíst a bavit se“, volají, a nechtějí vědět, že ne samým chlebem a smíchem živ jest člověk, nýbrž každým slovem, které vychází z úst Božích. Odsouzen tedy nemilý kazatel. Kam to však přivede lidstvo, když padne víra v Boha, základ veškeré společnosti lidské? „Nezůstane kámen na kameni“, předpověděl Pán židům, tak můžeme i my předpovědět státu bez Boha, a dějiny jsou nám dokladem. Pilát si umývá ruce a svaluje vinu na jiné, jako dnes povolaní činitelé ve veřejném životě rádi po jeho příkladě činívají.

II. KRISTUS PÁN BERE NA SEBE TĚŽKÝ KŘÍŽ

V. Klaníme se tobě…

Terrorem zpracovali kněží a farizeové lid, a ten se dal snadno zastrašit a zpracovat. „Budete vyloučeni ze synagogy“, a to stačilo, aby lid byl po vůli svým vůdcům. Stejně se pracuje i dnes. Vůdčí činitelé, demagogové, agenti zpracují lid na schůzích i v novinách, které masy bezmyšlenkovitě čtou a jimž na slovo věří, lid se poštve proti církvi, a nepřátelé dosáhnou svého. Nezbývá nic věrným Kristovým, leč aby i oni vzali na sebe jeho kříž a šli třeba i do vyhnanství pro jméno Kristovo.

III. KRISTUS PÁN KLESÁ PO PRVÉ NA CESTĚ KŘÍŽOVÉ

V. Klaníme se tobě…

Trojí pád Kristův… trojí příčina všeho zla ve světě: pýcha života, žádost očí, žádost těla. Zamysleme se nad prvním pramenem všeho zla, jenž je pýcha života. Pohrdá se autoritou Boží, a to má za následek, že se řítí první pilíř, na kterém společnost stojí, totiž víra, jak jsme rozjímali v I. zastavení. Pohrdání autoritou lidskou dole, zneužívání autority a moci nahoře, a tím se podrývá druhý pilíř. „Neměl bys nade mnou moci žádné, kdyby nebylo dáno tobě shůry, pročež kdo vydal mne tobě, větší hřích má“, praví Pán Pilátovi. To znamená: „Ty mne odsuzuješ nespravedlivě, a tím zneužíváš své moci, třebaže ze strachu, a proto se dopouštíš hříchu. Ale daleko větší hřích mají ostatní moji soudci, protože ti zneužili své autority ze zloby a nenávisti ke mně.“ Pán stává se soudcem svých soudců a připomíná jim, že budou jednou skládat počet, jak užívali své moci.

IV. KRISTUS PÁN POTKÁVÁ BOLESTNOU MATIČKU SVOU

V. Klaníme se tobě…

Štace mariánská. — My užijme tohoto zastavení, abychom si připomněli slova starého Tobiáše k synovi: „Nezapomínej nikdy na bolesti, které matka tvá trpěla pro tebe.“ Nezapomínej ani ty, duše věřící, co bolestí zakusilo nejčistší Srdce tvé nebeské Matky, když zmučeného Syna provázela na cestě bolestné, a sice pro tebe a pro tvoje spasení. Z úcty k své Matce nebeské chraň se zneužívat dívky jako nástroje svých choutek a náruživostí, a sám opatruj čistotu srdce svého jak zřítelnici oka.

V. ŠIMON CYRENSKÝ PŘINUCEN NÉSTI KŘÍŽ ZA PÁNEM

V. Klaníme se tobě…

Štace křesťanských mužů. — Šimon nerad nesl před lidmi kříž Kristův. Pán hledá muže, kteří by byli hodnými potomky starých mučedníků, v jejichž žilách by kolovala mučednická krev, přeje si muže, kteří by se k němu hlásili nejen na Květnou neděli, nýbrž i na Velký pátek. Není hrdinství volati Kristu hosanna, když tak volá celý zástup, ale je známkou srdce zmužilého a charakterního hlásit se k Pánu, když ho všichni opustili a když jest proti němu celý svět, nestydět se za své přesvědčení, nedbat posměchu ani lidských úsudků a ohledů. To jest právě nemoc, na kterou mužové churavějí: míti při všem ohled na to, co tomu řekne svět. Ženy jsou zmužilejší, provázejí Pána, zatím co mužové se rozprchli a zbaběle skrývají. Proto ženy byly za hodné uznány, aby od anděla slyšely první radostné Alleluja.

VI. VERONIKA PODÁVÁ ROUŠKU KRISTU PÁNU

V. Klaníme se tobě…

Štace křesťanské charity a milosrdných sester. — Zmučený Spasitel vrací roušku, kterou mu soucitná ruka podala, a volá k nám: „Co jste jednomu z maličkých těchto učinili, mně jste učinili.“ Kolik je tisíců dítek zanedbaných, bez dozoru a bez křesťanské výchovy, kolik sirotků opuštěných, kolik hladovějících, kolik tak zvaných tajných chudých, kteří tě o almužnu nepoprosí, kteří jen čekají, zda jim Pán nepošle na pomoc srdce soucitné! Jak mnoho příležitostí ke konání dobrého každý den! Jak mnoho útěchy můžeš způsobit Božskému Srdci Páně! Každá slza, kterou osušíš, každé laskavé slovo, kterým potěšíš sklíčeného, jest zásluhou pro tebe a radostí pro Pána. K čemu jsme na světě? Na tu otázku odpovědělo jedno dítko: „Abychom milovali a jiné šťastnými činili.“ Proto tak málo požehnání na našich podnicích veřejných i soukromých, protože málo charity. Tobiáš napomíná syna: „Budeš-li mít mnoho, dávej mnoho, budeš-li mít málo, i z toho dávej.“

VII. KRISTUS PÁN KLESÁ NA CESTĚ KŘÍŽOVÉ PO DRUHÉ

V. Klaníme se tobě…

Druhý pád Kristův, druhý pramen všeho zla, o kterém byla řeč při III. zastavení: žádost očí, nezřízená touha a honba za majetkem. Sem patří Jidáš, zrádce Kristův, patron všech špatných kněží, jenž za několik stříbrňáků vydal svého Mistra do rukou nepřátel. Zde nejhlubší příčina třídního boje, zde vytvořena propast mezi kapitalismem a proletariátem, zde příčina válek a všeho neštěstí, které jde za nimi v zápětí. Listuji v dějinách, hledám příčinu dnešních neutěšených poměrů, vzpomínám na všechnu bezcharakternost, se kterou jsem se kdy v životě setkal, a ve většině případů nalézám tohoto jediného viníka: žádost očí, žádost pozemských statků.

VIII. ŽENY JERUSALEMSKÉ LKAJÍ NAD JEŽÍŠEM

V. Klaníme se tobě…

Štace křesťanských matek. — Vážně zní slovo božského Trpitele: „Matky jerusalemské, plačte nad svými dětmi!“ Toto slovo platí dnes přemnohým rodičům. Dříve nebo později se dočkají sami na sobě vyplnění této předpovědi a zpláčí jednou nad dětmi, které nevychovali v bázni Boží, v duchu Kristově, podle zásad sv. víry. V předešlé štaci byla řeč o špatných kněžích, v této štaci o rozvráceném životě rodinném, a obojí zaviňuje, že vyrůstá pokolení bez Boha a bez víry. Rodina musí ozdravět, a pak ozdraví celý národ. Ale rodina ozdraví jen tehdy, když se přetvoří podle zásad Kristových, ne podle zásad těch, kteří dovolují rozluku manželskou a tím podvracejí základ společnosti lidské. Zplakaly nad výsledkem státy, které tyto zásady provedly, zpláčí i ty, které je provádějí dnes, zpláčou rodiče, zvláště v den soudu, až bude od nich Pán požadovat počet za každou duši dítěte jim svěřenou.

IX. PÁN KLESÁ NA CESTĚ KŘÍŽOVÉ POTŘETÍ

V. Klaníme se tobě…

Třetí příčina všeho zlá: žádost těla, neřest dnešní doby, neřest, které hovějí všichni bez rozdílu, staří i mladí, vznešení i chudí, neřest, která spolu s beznáboženskou výchovou zaviňuje rozvrat rodiny i společnosti. Herodes, před kterým Pán stál, patří sem, aby na odsouzení Páně měly společný podíl všechny tři náruživosti: pýcha života, žádost očí i tělesná vášeň. Tato poslední je nejohavnější a nejodpornější tomu, jehož zrodila Matka panenská. Tato náruživost naplňuje peklo, pro ni podstoupil Pán bolestné bičování, nejbolestnější trest celého jeho umučení, následkem jehož tak rychle na kříži dokonal.

X. KRISTUS PÁN ROUCHA ZBAVOVÁN

V. Klaníme se tobě…

Štace křesťanského apoštolátu. — Ženy, oslovené od Pána v VIII. zastavení, byly namnoze vznešené paní, které provázely zločince na poslední cestě a hleděly jim ulehčit těžký ortel. I Pána provázely ze soucitu, a na Golgotě mu podávaly víno smíšené s drahou myrrhou, aby omámen necítil tak příliš bolesti. Pán okusil, aby uznal jejich dobrou vůli, ale nechtěl píti, protože chtěl trpět s plným vědomím. Docela jinak ho napájejí vojáci, když v žízni s posměchem mu podávají nešetrně k ústům houbu s octem. Ty ženy jsou nevědomky povzbuzením ke křesťanskému apoštolátu. Apoštol Kristův vyhledává příležitost, kde by mohl prokázati dobrodiní tělu, a tak se dostat k srdci a získati duši pro Krista.

XI. KRISTUS PÁN NA KŘÍŽ PŘIBÍJEN

V. Klaníme se tobě…

Štace křesťanské ascése a sebezáporu. — „Ejhle člověk“, volal Pilát k zástupu, ukazuje jim zmučeného Spasitele. „Ejhle vzor váš“, volá k nám církev, ukazujíc Krista na kříži, a sv. Pavel dodává: „Popatřte na vůdce svého a dokonatele Krista, který místo předložené sobě radosti zvolil si kříž, abychom následovali příkladu jeho. V trpělivosti konejme běh uloženého nám boje. Ještě jste neodporovali až do krve. … Zapřísahám vás, abyste se zdržovali tělesných žádostí. Jestliže podle těla živi budete, zahynete. Kdo chce patřiti Kristu, tělo své musí ukřižovati s žádostmi jeho.“

XII. KRISTUS PÁN NA KŘÍŽI UMÍRÁ

V. Klaníme se tobě…

Štace Božského Srdce Páně. — Pán rozevírá náruč všem, kdo se chtějí dát získat láskou jeho božského Srdce, toho Srdce, o kterém praví přítomný Jan, že nás až do konce milovalo. Sv. Bonaventura nazývá kříž Kristův knihou, ze které máme čerpati moudrost, a jiný světec nazývá kříž kazatelnou, s níž k nám Spasitel mluví. „Otče, odpusť jim“, modlí se Pán, a tím slovem nás učí lásce k nepřátelům. „Pane, rozpomeň se na mne“, prosí lotr kající, a učí nás pravé lítosti nad hříchy. „Ženo, hle syn tvůj, hle matka tvá“, praví Pán, a klade nám na srdce úctu mariánskou jako svůj poslední odkaz. „Bože můj, proč jsi mne opustil“, trpící Spasitel nám ukazuje, že v těžké chvíli máme brát útočiště v modlitbě. „Dokonáno jest“, blahoslavený, kdo se může na konci života modlit jako Pán: „Otče, dílo jsem dokonal, které jsi mi dal, vyplnil jsem svůj životní úkol, a nyní oslav mne ty, Otče, jako jsem já oslavil tebe na zemi.“ „V ruce tvé poroučím ducha svého“, Pán učí nás nejen bohabojně žít, nýbrž i odevzdaně umírat. Ještě na kříži jest Pán naším učitelem.

XIII. TĚLO KRISTA PÁNA DO LŮNA BOLESTNÉ MATKY VLOŽENO

V. Klaníme se tobě…

Štace zarmoucených a sklíčených. — Slunko po tříhodinné temnotě vybralo se z mraků a matně osvěcovalo svými mdlými zapadajícími paprsky Golgotu. Nevelkou skupinu na ní vidíme. Pod křížem Matka Bolestná, v jejímž klíně našel poslední odpočinek zmučený Spasitel, a kolem ní několik věrných. Úplné ticho vládne vůkol; v takové bolesti ústa nemluví, jen srdce až do hlubin zraněné volá k nebi slovy prorokovými: „Pohleď, Hospodine, a popatř, zda jsi kdy komu tak učinil. Umdlely od slzí oči mé, zkormoutily se ve mně útroby moje. Slyšte, všichni lidé, a vizte bolest mou, učiněna jest jako vdova královna národů. Ó vy zdi Sionské, prolévejte jako potok slzy dnem a nocí i nedejte pokoje zřítelnici oka svého, protože ve vás zabit byl Spasitel světa.“

Tento večerní obraz kalvarský stal se útočištěm všech trpících. Po dva tisíce let hledají duše zraněné útěchu u paty kříže a u nohou Matky Bolestné. Co nemohlo lidstvu dáti staré pohanstvo, co mu nemůže zjednat moderní kultura, to najdeme v tomto zastavení, totiž útěchu v bolestech.

XIV. TĚLO KRISTA PÁNA DO HROBU VLOŽENO

V. Klaníme se tobě…

Štace dušičková. — Svatá Panna odchází od hrobu, srdce jí krvácí, ale nezoufá. Apoštol vyzývá nás: „Nebuďme jako pohané, kteří naděje nemají“, naděje v budoucí shledání. Nevěra jest nad hrobem bezmocná a němá, beznadějná a zoufalá, nemá, čím by potěšila plačící. Svatá víra oslazuje trpké loučení slovy modlitby: „Věřím v těla vzkříšení a život věčný.“ Po třech dnech vidí panenská Matka Syna zmrtvýchvstalého, a vzkříšený Vítěz dal záruku i nám, že vstaneme jednou spolu s těmi, které jsme ke hrobu doprovodili.

A ještě jednu záruku dává nám Spasitel. Vizte jenom snahu moderního pohanstva, pohřbít Krista, jeho církev a jeho nauku. Rádi by ho donesli ke hrobu jako jeho nepřátelé tehdy, a ještě raději by navždy zapečetili jeho hrob. „Kříž ze škol, ven s náboženstvím z veřejného života, pryč s Kristem z rodin.“ Kolikrát vítězí nevěra nebo blud, tolikrát nesou ke hrobu Krista. Ale co platno zapečetit hrob na věčné časy? Vaše smlouva s peklem neobstojí, po čase vstává Kristus z mrtvých. U nás nesli církev ke hrobu spojenými silami husité i protestanté, a Kristus vstal. Nedávno nesli ji ke hrobu v Mexiku, a i tam Pán vstal. A kdyby snad celá zchátralá Evropa jej ke hrobu nesla, kdo odvalí kámen hrobový? Snad národové dalekého východu, kdož ví. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně, Kristus vládne, Kristus kraluje, Kristus Vítězí.

ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

Otče věčný, jenž jsi nás skrze Syna svého k věčnému životu přivedl, dej, abychom dobrodiní vykoupení svého stále vděčnou myslí sobě připomínali a ovoce spasení svého měrou přehojnou účastni byli zde i na věčnosti, kde ty kraluješ v Trojici nerozdílné na věky. Amen.

(Podle Ignáce Kluga)

Převzato z P. Konrád M. Kubeš T. J.: Ve šlépějích Neposkvrněné, Brno 1935. Dílo má církevní schválení.

Neděle 4. postní (Laetare)

Pro duchovně plodnější prožití nastávající postní neděle přinášíme úryvek z pera ThDr. Františka Cinka.

Bolná kajícnost přerušena radostnou

Liturgie přerušuje na den kajícnost a bolnou zkroušenost doby postní. Z kajícího údobí, zasvěceného památce na hořké utrpení vykupitelské, vyhlédáme k blížícím se velikonocům… Polovice postního čtyřicetidení za námi. Svátek svátků, nejpamátnější a nejradostnější výročí našeho vykoupení a nadpřirozeného znovuzrození už na dohled… Radost z požehnání postní obnovy, tlumená přísnou kajícností, prochvívá srdcem modlící se Církve… Jako by první paprsky vycházejícího slunce ozlatily obzor. Závan velikonoční radosti… Duje to blížící se duchovní vesnou. Předzvěst velikonoc na líchách Církve na sklonku podjaří… Obdobně jako třetí neděle adventní má čtvrtá neděle postní ráz oddechu, osvěžující přestávky v delších duchovních cvičeních. Tiché radostné rozvroucnění dýše z liturgie. Jak náznakově, tak myšlenkově chví se rozjímavou mluvou bohoslužby. Neděle radosti v postní době… Při liturgii lze použíti bohoslužebných rouch barvy růžové, přisluhujícímu jáhnu a podjáhnu předpisuje rubrika šat radosti (dalmatiku a tunicelu), oltáře dovoleno ozdobit květy, hlavně růžemi, hlahol varhan smí se radostně rozezvučet prostorami našich chrámů, pohřížených už týdny v kající smutek pokání… Se symbolikou radosti souvisí starobylý, dosud dochovaný zvyk papežského svěcení zlaté růže. Proč květ růže spojen symbolicky s dnešní liturgií? Čtvrtá neděle postní bývala druhdy v Římě rekreačním postním svátkem, slavností růží, které počínaly rozkvétati. Věřící se zdobívali růžemi a navzájem se jimi obdarovávali. Hlavně čekatelům křtu, duchovnímu dorostu církve, růže dávány. Růžový květ náznakově živě připomínal blížící se duchovní jaro velikonoc.

Liturgie – kontrast mezi Starým a Novým zákonem

Liturgie 4. neděle postní mluví o požehnání vykoupení, jehož v Církvi okoušíme. (Důvod radosti, která má nás osvěžiti a vzpružiti uprostřed postního čtyřicetidení.) Hodinková liturgie oživuje před námi obraz Spasitele v zjevu šestého a posledního patriarchy Mojžíše. Tento veliký osvoboditel, vůdce a zákonodárce vyvoleného národa je zvlášť výrazným předobrazem Vykupitelovým. Po tvrdém zápasu, v noci velikonoční po paschální večeři beránkově vede národ Boží Rudým mořem a pouští, sytí jej manou a napájí vodou ze skály v mrtvých pustinách, dává mu zákon Boží na hoře Sinaj, v nesčetných útrapách a zkouškách trpělivě a obětavě plní svůj úkol prostředníka… Jeho zjev rýsuje se na pozadí dnešní epištolní a evangelní blahozvěsti o požehnání vykoupení. Mešní bohoslužba počíná radostnou výzvou, jíž prorok Isaiáš těšil sklíčený lid Boží, zvěstuje brzké vysvobození ze zajetí: „Veselte se s Jerusalemem, plesejte nad ním všichni, kteří jej milujete, radujte se s ním, radujte se všichni, kteří jste kvílili nad ním, abyste ssáli do sytosti z prsů potěšení jeho“ (Is. 66, 10. 11) .

Introit 4. neděle postní

I melodie tohoto introitu, který dal liturgický název dnešní neděli (Laetare), významně počíná závěrečným motivem prvního velikonočního aleluja na Bílou sobotu. Antifona velikonoční v době postní… Něžný obraz mateřského prsu, který nás duchovně živí a sytí, souvisí s líčením požehnání vykupitelského v epištole a hlavně v evangeliu. Bohatou, obraznou alegorickou mluvou líčí svatý Pavel v epištole kontrast mezi Starým a Novým zákonem. Nejsme nevolníky starého poddanství, ale syny Božími a dědici království Božího. Stará služebnost nemohla skytnouti důstojnosti svobodného synovství Božího ani práv dědických. Nový zákon zjednává pravou svobodu synů Božích a skýtá právo na dobra mesiášská, na milost a věčnou blaženost. Církev novozákonní, která je svobodná, prosta služebnosti starozákonní, je duchovní matkou naší, zplodivši nás k svobodě dítek Božích, k svobodě, kterou nás Kristus osvobodil. Požehnání synovských výsad novozákonních má nás plniti útěchou a radostí. Církev skrze Krista jest však nejen naší matkou, ale i živitelkou. Liturgie, navazujíc na předobrazný význam posledního patriarchy starozákonního, spojuje epištolu s evangeliem. Mojžíš byl předobrazem vykupitelského osvoboditele, vůdce a zákonodárce, ale též i nadpřirozeného živitele v Eucharistii. Co bylo v Starém zákoně mdlým nástinem, jest v Církvi novozákonní milostiplnou skutečností („Ne Mojžíš dal vám chléb s nebe, ale Otec můj dává vám chléb s nebe pravý…“ Jan 6, 32). Odtud evangelium o rozmnožení chlebů a ryb (dva starokřesť. symboly eucharistické), připomínající sycení nebeskou krmí eucharistickou. V každé oběti mešní obnovuje se tajemně div zázračného nasycení. Jaký to tklivý poukaz na hlavní požehnání vykoupení! Tak připomínala liturgie této radostné neděle postní za dřívější prakse katechumenské čekateům víry výsady, jichž se měli státi účastni o blízkých velikonocích: svobodu synů Božích, mateřskou lásku Církve, požehnání Božské krmě – novozákonní many. Co popředně platilo katechumenům, platilo i věřícícm. Měli si vroucněji uvědomiti, jakého štěstí v dědictví Kristově okoušejí. I chrám určený za bohoslužebné stanoviště (sv. kříže jerusalemského) souvisel s liturgií. Nahražoval v Římě velesvatyni golgotskou. Symbolisoval vykoupitelskou kolébku Církve nebeské i pozemské. Průvod do tohoto chrámu, bohatě glosovaný v rozjímavých zpěvech mešních, připomínal požehnání mateřství Církve. Křísil tklivě myšlenku na požehnání mateřského náručí a klínu modlící se Církve, rozechvělé mateřskou radostí před novým blízkým duchovním porodem velikonočním. Pozn. red.: Latinsko-české liturgické texty 4. neděle postní naleznete zde.

Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky – redakce KL.

Suché dny (kvatembr)

Suché dny či kvatembr (quatuor tempora) vracejí se čtyřikrát do roka (v týdnech po třetí neděli adventní, po první neděli postní, ve svatodušním týdnu a po svátku Povýšení sv. Kříže) vždy ve středu, pátek a sobotu. Jsou zasvěceny postu a modlitbě, které nám připomínají naši hříšnost a potřebu očištění.

Suché dny či kvatembr (quatuor tempora) vracejí se čtyřikrát do roka (v týdnech po třetí neděli adventní, po první neděli postní, ve svatodušním týdnu a po svátku Povýšení sv. Kříže) vždy ve středu, pátek a sobotu (pokud nepřipadne na tyto dny významnější svátek, který má přednost – například jako letos 19. 3. 2011 svátek sv. Josefa).

Jsou zasvěceny postu a modlitbě, které nám připomínají naši hříšnost a potřebu očištění.

Nejstarší zmínky o kvatembrových dnech pochází ze 4. století, ale zřejmě byly zachovávány i dříve. Jednalo se vyloženě o dny kající, spojené s postem, modlitbami a almužnou. Každý z těchto dnů má svůj vlastní mešní formulář, liturgická barva je fialová.

V těchto dnech také bývala udílena nižší svěcení. Proto se modleme a posťme s Církví, aby Pán ráčil poslati hojné pracovníky na vinici svou, aby nám daroval hodné kazatele Evangelia, ctnostné udělovatele Svátostí, svaté sluhy oltáře a pravé pastýře.

Následující odstavce jsou návodem ku prožití nejen suchých dnů, ale celé doby postní:

Postem stáváme se mistry v ovládání svých žádostí a toto mistrovství je základem pro naše věčné blaho. Církev sv. však chce postem získati pro nás ještě něco – odpuštění hříchů. Svými hříchy nahromadili jsme si mnoho trestů a nikdy jim neunikneme. Nekonečná svatost Boha, která byla hříchy našimi pohaněna, žádá odčinění všech vin. Všichni z nás musíme zpalatiti do posledního haléře! Bůh jest však při své nekonečné Spravedlnosti také nekonečně milosrdný. Proto čeká na naše obrácení, dopřává nám života, abychom se mohli ze svých hříchů káti a dobrými skutky smýti svoje viny: Hle, nyní jest čas příhodný; hle, nyní jest den spasení!

Půst jest jedním z těch dobrých skutků, jehož cena jest nesmírná. Člověk jest složen z duše a těla a obojí musí sloužiti Bohu. Byla by to špatná kajícnost, která by záležela jen v lítosti a zkroušenosti srdce, ale na tělo se nevztahovala; všecky naše duševní vztahy obrážejí se na našem těle. Tělo bylo hlavní příčinou naší vzpoury proti Bohu, nesmíme je tedy vyjmouti z pokání!

Druhým dobrým skutkem, k němuž nás Církev v tuto dobu vybízí, jest modlitba. Tak jako slovem „půst“ Církev rozumí nejen odejmutí potravy, ale i přemáhání zlých náklonností, útěk před hříchem a snahu o ctnost, tak slovem „modlitba“ rozumí každou příležitost, při níž se duše obrací k Bohu. Jest to hlavně návštěva chrámu, obcování Mši svaté, vyslechnutí kázání, křížová cesta a rozjímání o utrpení Kristově. Nejkrásnější modlitbou jest zbožné přijímání Svátostí.

Jiným dobrým skutkem jest almužna. To, co jsme postem a jiným odříkáním ušetřili na sobě, to rozdáváme těm, kterým bylo neustálé odříkání dáno již do kolébky – chudým. Almužnou smyjeme mnoho svých vin a cvičíme se v lásce k bližnímu, v němž milujeme Krista samého. Slovem „almužna“ myslí Církev svatá opět všecko milosrdenství, jež prokazujeme druhým, může tedy i nejchudší rozdávati almužnu.

Podle P. Mariana Schallera OSB.