Kněží, kteří se rozhodnou sloužit výlučně tradiční mši svatou, si musí být zcela vědomi toho, že mohou být odstraněni, přesunuti, převeleni, degradováni, opovrhováni, zesměšňováni, vysmíváni a dáváni za odstrašující příklad. Budou se nejspíše muset vzdát přízně mnohých významných osob (včetně osob duchovních), církevní kariéry, čestných funkcí a titulů.
Tomu všemu však mohou čelit s dokonale čistým svědomím, a se mší svatou, která podle slov velkého kardinála Bartolucciho přináší „hojnější duchovní ovoce“. A pokud jde o zmíněná soužení, můžeme citovat našeho Pána: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět!“ (Jn 16,33)
Přinášíme vám překlad rozhovoru s Donem Alberto Seccim, který se rozhodl udělat poměrně radikální řez a slouží mši svatou výhradně v klasickém ritu. I v České republice máme kněze, kteří se takto rozhodli a pokusíme se i s nimi v budoucnu udělat rozhovory. Nechť jsou příběhy těchto hrdinných kněží příkladem pro ostatní kněze zvažující podobný krok. Těm je věnován tento překlad. Vězte, drazí kněží, že nejste sami, a že když mohli oni, můžete i vy. Jak praví anglické přísloví: „Kde je vůle, tam je i cesta“. Není známo, že by na světě existoval kněz, který by rozhodnutí navrátit se cele ke mši svaté všech věků litoval.
Don Alberto Secci a další dva kněží, Don Stefano Coggiola a Don Marco Pizzocchi, z diecéze Novara v severní Itálii náhle dosáhli velké mediální proslulosti (do značné míry k jejich nelibosti), když se rozhodli sloužit tradiční mši svatou v souladu s motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007.
Odpor vůči slavení tradiční latinské mše byl ze strany novarské biskupské kurie rezolutní až zuřivý. Její „logika“, dá-li se to tak nazvat, byla jednoduchá: celebrace tradiční mše svaté musí být výjimkou, a proto těmto kněžím byla zakázána (podobný výklad Summorum pontificum je uplatňován například i v českobudějovické diecézi, pozn. překl.). Podle zpráv v médiích byli tito tři kněží dokonce „suspendováni“. Místní i celostátní tisk presentoval tyto kněze jako tvrdohlavé provokatéry.
Dokonce se objevili lidé považující se za „tradiční katolíky“, kteří je volali k umírněnosti a připomínali jim, že pokud se chtějí držet tradiční katolické praxe, měli by praktikovat především ctnost poslušnosti. Mají prý poslechnout biskupa i tehdy, když zneužívá své autority, neřídí se zákony Církve a posmívá se (tradiční) mši svaté. Jak ale může takový biskup vyžadovat od kněze poslušnost, když sám je neposlušný universálním zákonům Církve? Je absurdní, když těmto zákonům neposlušný biskup trestá pro „neposlušnost“ kněze jen proto, že právě oni těmto zákonům poslušní jsou!
Ale Pán vše vidí a o své věrné se stará. Naši tři kněží pokračují na cestě, kterou nastoupili – cestě věrnosti svaté tradici svaté římské Církve.
Apoštolát Dona Alberta Secci a Dona Stefana Coggioly lze sledovat na jejich internetové stránce Radicati nella fede (Zakořeněni ve víře) a stejnojmenném YouTube kanálu obsahujícím více než 100 videozáznamů.
Done Alberto, jako kněz, který se vrátil ke mši svaté všech věků, jste se stal v letech 2007 a 2008 středem mediální pozornosti. Od těchto znepokojivých událostí uplynul již nějaký čas, a tak bychom vám rádi položili několik otázek, aby se věřící mohli seznámit s vaším příběhem a současným stavem a vývojem vašeho apoštolátu.
Můžete nám stručně vyložit, jaká byla vaše cesta ke kněžství a jak vypadala vaše seminární formace?
Narodil jsem se v Domodossole, ale naše rodina se přestěhovala do Biellese (můj otec byl četník) a tam jsem strávil své dětství v dobré farnosti, vedené starým farářem (narozeným v roce 1890!), velmi silně oddaným Panně Marii. Tam zcela jistě začala klíčit první semena mého povolání. Ministrování, májové pobožnosti, nedaleké poutní místo… toto, vedle věrnosti ke každodenním povinnostem a denní účasti na mši sv. mé matky, vedle smyslu pro řád mého otce, a vedle mnoha dalších věcí, pozitivně poznamenalo moje katolické dětství.
Pak jsme se s rodinou vrátili do Domodossoly, kde jsem se zapsal na státní střední školu [Liceo Scientifico]. Mám na ni krásné vzpomínky, přestože v roce 1977 už panoval dokonce i na venkově velmi sekulární duch. Na této střední škole jsem se zúčastnil intenzivního katolického boje s Comunione e Liberazione. Bylo nás málo, ale byli jsme dobře vyzbrojeni: modlili jsme se laudy, tercii, nešpory, kompletář, růženec, denně jsme byli na mši – bylo nám jen 15 nebo 16 let! Studovali jsme různé knihy, abychom dokázali bránit Církev a její historii. Naše láska k Církvi rostla s tím, čím více jsme o Církvi věděli. Četli jsme díla velkých duchovních autorů – sv. Benedikta, sv. Terezie z Avily… Povolání ke kněžství se u mě projevilo jako přirozená, naléhavá touha. Kristus je všechno, Církev je Jeho Tělo, jak by Mu člověk mohl nevěnovat svůj život?
Po maturitě, v 19 letech, jsem vstoupil do semináře. Velkým přínosem mi byl pravověrný zpovědník, mnohem menším však studium teologie, i když jsem ji studoval s vášní. V čem byla potíž? V těchto letech byla „teologie“ laboratoří osobních názorů zakotvených ideologicky v Rahnerových teoriích. Přesto jsem těmi roky prošel celkem klidně, a to díky tomu, že jsem byl zvyklý o víru „bojovat“ ze střední školy. Nechovám žádnou zášť a vzpomínám s láskou na všechny učitele, jelikož jsem byl předem připraven dávat si pozor na to, co nás učí, zda je to katolické nebo ne. Dennodenně jsem v semináři, obrazně řečeno, hleděl do dáli a vyhlížel, kdy přijde pravá katolická obnova… nikdy nepřišla!
Jakými úřady jste byl pověřen v prvních letech po svěcení?
Po vysvěcení v 25 letech mě poslali do veliké farnosti s velkým oratoriem, kde jsem byl kaplanem. Nebylo to snadné: učil jsem náboženství na vyšším stupni a zbytek času jsem strávil mezi oratoriem a farním kostelem. Bylo to náročné, neboť jsem byl konfrontován s jinou církevní linií, která se velmi lišila od mé, již tehdy výrazně tradiční.
Poté jsem šel asi na rok do Francie, přitahován touhou zakusit život řeholních kanovníků, neboť jsem cítil potřebu podpory od jiných kněží: řeholní kanovníci, stejně jako mniši, vybudovali křesťanskou Evropu, takže se mi jevilo, že jsem v tom našel způsob, jak lépe sloužit Bohu a duším. Nezůstal jsem tam, protože jsem zjistil, že teologické spory a zemdlenost, které jsem znal už ze semináře, se nevyhnuly ani tomuto místu.
Pak jsem zakotvil ve Vigezzo Valley, nejprve jako kaplan a následně jako farář.
Po celou tu dobu jsem vyučoval náboženství ve školách.
Jak se stalo, že jste narazil na tradiční latinskou mši a co vás přivedlo k rozhodnutí sloužit v tomto ritu výhradně, navzdory všem potížím?
Na to je těžké odpovědět. Zdálo se, že [tradiční mše svatá] existovala vždy. Nikdy jsem nemohl vystát určitý způsob celebrace, vždy jsem si všímal mnoha směšných věcí, které se děly během různých liturgií, vždy jsem si uvědomoval jejich nepatřičnost. Bylo to jako kdybych věděl, že žiji v období jakéhosi dramatického přechodu, na jehož konci ale čeká návrat domů. Vlastně vše hovořilo pro „starý“ ritus, ten však v té době jako by nebyl. A tak jsem čekal.
Už jako kaplan, a pak ještě více jako farář, jsem udělal vše, co jsem si myslel, že je možné: oltář ad orientem, zpěv gregoriánského chorálu, přijímání pouze do úst, věroučná setkání s dospělými, tradiční katechismus pro děti, vždy jsem chodil v klerice.
Ale to nestačilo, chybělo to nejdůležitější, Mše. Ale co jsem mohl dělat? Už tehdy jsem byl pod „dohledem“, kvůli těm pár věcem, co jsem udělal! V roce 2005 jsem nejdřív implementoval do nové mše tradiční Offertorium (obětování) a pak i Kánon. Trpělivě jsem čekal na zprávy o Motu proprio. Zdálo se, že nikdy nepřijde. Až konečně 11. července 2007, pamatuji si to, bylo to úterý, jsem začal sloužit výhradně mši svatou všech časů. Musím říct, že to byl můj bratr, který mi dodal poslední impuls: byli jsme den předtím spolu na horské túře a řekl mi: „Nevím, na co ještě čekáš…“. Jasné znamení, že mám začít.
Proč jste odmítl „biritualismus“, na rozdíl od jiných kněží, kteří přivítali Summorum Pontificum?
Budu stručný. Shledal jsem tuto „povinnost“ biritualismu absurdní. Když člověk najde to pravé, autentické, to nejlepší, to, co vyjadřuje katolickou víru mnohem lépe a bez nebezpečných dvojznačností, proč by měl dál pokračovat v celebraci toho, co je mnohem méně dobré? Ve skutečnosti při takovém biritualismu jeden ritus umírá a druhý zůstává. Kněze to postupně zmáhá, začne pociťovat smutek a vyprahlost z takové schisofrenie. Věřící nejsou povznášeni, formováni a naplňováni krásou Boží.
Chtěl bych se teď vyhnout rozprávění o teologických a liturgických aspektech – rozhovor pro to není nejvhodnější místo. Řeknu jen tolik, že kdo chce zůstat biritualistou, dříve nebo později opustí tradiční ritus a vyrobí si důvody, proč přežívat ve světě liturgické revoluce, přežívat možná konzervativním způsobem, ale s vnitřním smutkem, asi jako ten, kdo zradil lásku Boží svého mládí.
Musím poznamenat, že mi velice pomohla četba „The Anglican Liturgical Reform“ (Anglikánská liturgická reforma) od Michaela Daviese – základní text, jehož poselství je velice jasné: dvojznačnost v ritu vede vždy nakonec k herezi (o této reformě a její podobnosti s pokoncilní reformou nedávno psal na KL prof. Kindler, pozn. překl.). Není to přesně to, co se děje?
Jak na vaše rozhodnutí přejít zcela k tradičnímu ritu reagovali vaši farníci?
Nikdo nebyl překvapen. Zastánci řekli: „Konečně.“ Odpůrci řekli: „My jsme to věděli!“ Ale řekl bych, že většina lidí se pustila do práce s velkým nadšením: vzali si brožurky, chtěli vše pochopit… byl tam zápal pro věc… Kromě toho, vždy mi pomáhal hlouček věrných, silných prostých lidí, kteří byli vždy ochotni mi pomoci. Mám na mysli zvláště ty, kteří se od roku 1995 scházeli ke zkouškám pěveckého sboru.
Pak se začalo tvrdit, že jsme neposlušní biskupovi a papeži a vše začalo být složitější, ale zpočátku to tak nebylo.
Všichni víme o nedorozumění s biskupem a jeho následném řešení – pověřit vás kaplanskou službou ve Vocognu. Jaké jste v té době, kdy jste si „nerozuměl“ s diecézní kurií, měl vztahy s ostatními faráři?
Všichni zmizeli. Někteří nesouhlasili, většina mlčela. Někteří nám v soukromí řekli, že nejsou proti nám, to se opravdu stalo, ale veřejně s tím nemohli dělat nic. Měli strach z toho, že by také vypadali jako neposlušní. Don Stefano se vydal na stejnou cestu jako já, spolupracujeme, byť máme odlišné druhy apoštolátu… ani on, ani já, jsme však nikdy nevynechali děkanátní setkání kněží a vždy jsme se jich se zájmem účastnili.
Jak dnes vycházíte s biskupem a ostatními kněžími?
Zdají se být klidní, i když vidím, že je zde mnoho nevyřešeného, protože se hlubší diskusi o důvodech mého rozhodnutí vždy vyhýbají. Je to jako by chtěli zůstat jen na povrchu a v čistě právní rovině. Doufejme, že časem to bude lepší.
Jak se díváte na situaci v Církvi a jaká si myslíte že bude v budoucnu role FSSPX?
Církev patří Bohu, tak doufám. I když vidím, že tato krize víry a Církve, která je velice hluboká a smutná, potrvá dlouho. Do křesťanství vstoupilo nekřesťanské smýšlení. Dokonce i Pavel VI. to řekl! Je to všeobecně přijímáno. Mnozí si myslí, že jsou katolíci, ale ve skutečnosti už nejsou. Je to hrozné. Je to de facto opuštění Ježíše Krista za současného formálního setrvávání v Církvi – nemůže být nic rozpornějšího než toto!
Bratrstvo musí pokračovat v díle Mons. Lefebvra, tj. dál uchovávat katolické kněžství, víru, mši všech věků… jednoho dne bude prozřetelnostní role FSSPX zřejmá každému. Milovat Církev znamená uchovávat poklady víry a milosti, které jí náš Pán Ježíš Kristus svěřil a na nichž ji ustanovil. Bratrstvo sv. Pia X. to vždy dělalo, a za to děkuji Bohu.
Ossolanský kraj je velmi zbožný. Myslíte si, že se zde tradiční latinská mše může rozšířit?
Nevím. Jenom vím, že život v našich horách je tradiční katolickou mší velmi ovlivněn. Tridentská liturgie formovala životy lidí tak, že zůstali Bohu věrní. Ale „amerikanizovaný“ svět už pronikl i sem, Bohu žel musím říct, že i díky Církvi. Lidsky řečeno, byla to katastrofa.
Jakým způsobem funguje váš apoštolát v současné době, a kolik věřících obvykle navštěvuje kostel ve Vocogno?
Mše svatá je každý den, v neděli dvě, každý den půl hodiny zpovídání, náboženství v Domodossole, letos 13 tříd, setkání nad naukou Církve každý pátek, katechismus pro děti, každý týden zkouška sboru.
A potom – pokud je to možné – trocha klášterního života, ústraní. Protože pokud kněz chce udělat něco dobrého, nemůže zůstat příliš dlouho ve středu věcí. S Donem Stefanem máme krásné kněžské bratrství – on se také vrátil k tradiční Mši, kterou slouží v nemocniční kapli v Domodossole.
To vše dalo vznik Zpravodaji a internetové stránce, které referují o našem životě.
Kolik věřících se účastní? Nevím. Kolísá to. V létě by to mohlo být v neděli kolem 120 lidí, v zimě o něco méně, vzhledem k odlehlosti našeho kostela. Naučil jsem se to nepočítat: králové Izraele byli potrestáni, když dělali sčítání lidu!
Jak se díváte na poslední instrukci „Universae Ecclesiae“ ohledně používání starého misálu?
Ta znovu potvrdila, že mše svatá všech časů nikdy nebyla zakázána, a že nemůže být zakázána. Ale ti, kteří ji nechtějí uznat, budou i nadále „kalit vodu“.
Rozhovor vedl Marco Bongi. Z anglického překladu z 8. 9. 2011 přeložil JS.
Doporučujeme též rozhovor s P. Vidko Podržajem.
[mappress]