Štítek: František Cinek

Neděle 4. postní (Laetare)

Pro duchovně plodnější prožití nastávající postní neděle přinášíme úryvek z pera ThDr. Františka Cinka.

Bolná kajícnost přerušena radostnou

Liturgie přerušuje na den kajícnost a bolnou zkroušenost doby postní. Z kajícího údobí, zasvěceného památce na hořké utrpení vykupitelské, vyhlédáme k blížícím se velikonocům… Polovice postního čtyřicetidení za námi. Svátek svátků, nejpamátnější a nejradostnější výročí našeho vykoupení a nadpřirozeného znovuzrození už na dohled… Radost z požehnání postní obnovy, tlumená přísnou kajícností, prochvívá srdcem modlící se Církve… Jako by první paprsky vycházejícího slunce ozlatily obzor. Závan velikonoční radosti… Duje to blížící se duchovní vesnou. Předzvěst velikonoc na líchách Církve na sklonku podjaří… Obdobně jako třetí neděle adventní má čtvrtá neděle postní ráz oddechu, osvěžující přestávky v delších duchovních cvičeních. Tiché radostné rozvroucnění dýše z liturgie. Jak náznakově, tak myšlenkově chví se rozjímavou mluvou bohoslužby. Neděle radosti v postní době… Při liturgii lze použíti bohoslužebných rouch barvy růžové, přisluhujícímu jáhnu a podjáhnu předpisuje rubrika šat radosti (dalmatiku a tunicelu), oltáře dovoleno ozdobit květy, hlavně růžemi, hlahol varhan smí se radostně rozezvučet prostorami našich chrámů, pohřížených už týdny v kající smutek pokání… Se symbolikou radosti souvisí starobylý, dosud dochovaný zvyk papežského svěcení zlaté růže. Proč květ růže spojen symbolicky s dnešní liturgií? Čtvrtá neděle postní bývala druhdy v Římě rekreačním postním svátkem, slavností růží, které počínaly rozkvétati. Věřící se zdobívali růžemi a navzájem se jimi obdarovávali. Hlavně čekatelům křtu, duchovnímu dorostu církve, růže dávány. Růžový květ náznakově živě připomínal blížící se duchovní jaro velikonoc.

Liturgie – kontrast mezi Starým a Novým zákonem

Liturgie 4. neděle postní mluví o požehnání vykoupení, jehož v Církvi okoušíme. (Důvod radosti, která má nás osvěžiti a vzpružiti uprostřed postního čtyřicetidení.) Hodinková liturgie oživuje před námi obraz Spasitele v zjevu šestého a posledního patriarchy Mojžíše. Tento veliký osvoboditel, vůdce a zákonodárce vyvoleného národa je zvlášť výrazným předobrazem Vykupitelovým. Po tvrdém zápasu, v noci velikonoční po paschální večeři beránkově vede národ Boží Rudým mořem a pouští, sytí jej manou a napájí vodou ze skály v mrtvých pustinách, dává mu zákon Boží na hoře Sinaj, v nesčetných útrapách a zkouškách trpělivě a obětavě plní svůj úkol prostředníka… Jeho zjev rýsuje se na pozadí dnešní epištolní a evangelní blahozvěsti o požehnání vykoupení. Mešní bohoslužba počíná radostnou výzvou, jíž prorok Isaiáš těšil sklíčený lid Boží, zvěstuje brzké vysvobození ze zajetí: „Veselte se s Jerusalemem, plesejte nad ním všichni, kteří jej milujete, radujte se s ním, radujte se všichni, kteří jste kvílili nad ním, abyste ssáli do sytosti z prsů potěšení jeho“ (Is. 66, 10. 11) .

Introit 4. neděle postní

I melodie tohoto introitu, který dal liturgický název dnešní neděli (Laetare), významně počíná závěrečným motivem prvního velikonočního aleluja na Bílou sobotu. Antifona velikonoční v době postní… Něžný obraz mateřského prsu, který nás duchovně živí a sytí, souvisí s líčením požehnání vykupitelského v epištole a hlavně v evangeliu. Bohatou, obraznou alegorickou mluvou líčí svatý Pavel v epištole kontrast mezi Starým a Novým zákonem. Nejsme nevolníky starého poddanství, ale syny Božími a dědici království Božího. Stará služebnost nemohla skytnouti důstojnosti svobodného synovství Božího ani práv dědických. Nový zákon zjednává pravou svobodu synů Božích a skýtá právo na dobra mesiášská, na milost a věčnou blaženost. Církev novozákonní, která je svobodná, prosta služebnosti starozákonní, je duchovní matkou naší, zplodivši nás k svobodě dítek Božích, k svobodě, kterou nás Kristus osvobodil. Požehnání synovských výsad novozákonních má nás plniti útěchou a radostí. Církev skrze Krista jest však nejen naší matkou, ale i živitelkou. Liturgie, navazujíc na předobrazný význam posledního patriarchy starozákonního, spojuje epištolu s evangeliem. Mojžíš byl předobrazem vykupitelského osvoboditele, vůdce a zákonodárce, ale též i nadpřirozeného živitele v Eucharistii. Co bylo v Starém zákoně mdlým nástinem, jest v Církvi novozákonní milostiplnou skutečností („Ne Mojžíš dal vám chléb s nebe, ale Otec můj dává vám chléb s nebe pravý…“ Jan 6, 32). Odtud evangelium o rozmnožení chlebů a ryb (dva starokřesť. symboly eucharistické), připomínající sycení nebeskou krmí eucharistickou. V každé oběti mešní obnovuje se tajemně div zázračného nasycení. Jaký to tklivý poukaz na hlavní požehnání vykoupení! Tak připomínala liturgie této radostné neděle postní za dřívější prakse katechumenské čekateům víry výsady, jichž se měli státi účastni o blízkých velikonocích: svobodu synů Božích, mateřskou lásku Církve, požehnání Božské krmě – novozákonní many. Co popředně platilo katechumenům, platilo i věřícícm. Měli si vroucněji uvědomiti, jakého štěstí v dědictví Kristově okoušejí. I chrám určený za bohoslužebné stanoviště (sv. kříže jerusalemského) souvisel s liturgií. Nahražoval v Římě velesvatyni golgotskou. Symbolisoval vykoupitelskou kolébku Církve nebeské i pozemské. Průvod do tohoto chrámu, bohatě glosovaný v rozjímavých zpěvech mešních, připomínal požehnání mateřství Církve. Křísil tklivě myšlenku na požehnání mateřského náručí a klínu modlící se Církve, rozechvělé mateřskou radostí před novým blízkým duchovním porodem velikonočním. Pozn. red.: Latinsko-české liturgické texty 4. neděle postní naleznete zde.

Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky – redakce KL.

Mešní liturgie adventní kvatembrové středy

Středa adventního čtverodobí jest adventní slavností Vtělení Páně. Zároveň je adventním svátkem Zvěstování Panny Marie. Oslavujeme veliký okamžik, kdy se Slovo stalo člověkem… Právě při bohoslužbě adventní kvatembrové středy si živě uvědomujeme, že mše svatá jest tajuplnou obnovou vtělení.

Náměstí a basilika Santa Maria Maggiore (Pannini - 1744)

Adventní svátek Zvěstování Panny Marie

Středa adventního čtverodobí jest adventní slavností Vtělení Páně. Zároveň je adventním svátkem Zvěstování Panny Marie. Oslavujeme veliký okamžik, kdy se Slovo stalo člověkem… Právě při bohoslužbě adventní kvatembrové středy si živě uvědomujeme, že mše svatá jest tajuplnou obnovou vtělení. Bohoslužebné teksty, věnčící přesvatý obětní úkon na oltáři, zvlášť výmluvně a vroucně tuto myšlenku budí. O dnešním pozdvihování bezděčně chví se nám na rtech posvátný výkřik evangelisty: Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi …

Slavností podoba liturgie ve středověku

Není divu, že dnešní bohoslužba byla odedávna ve veliké úctě a oblibě. Ve středověku byla velmi slavnostně celebrována a slula zlatou mší. Evangelní perikopu „Missus est“ („Poslán jest anděl Gabriel …“) zpíval celebrant v bílém plášti s kápí ze slavného liturgického ceremonielu. Asistenti drželi při tom kříž mezi hořícími svícemi a vyzváněno velikým zvonem. V klášterech měli opati povinnost kázati na slova perikopy. Při této příležitosti pronesl sv. Bernard své slavné homilie „Super Missus est“, jež z části včleněny později do brevíře.

Bohoslužba katechumenů opakující celý advent

Bohoslužebné shromáždění je v římské mariánské velesvatyni „u jesliček“ (Maria Maggiore). Je to římský Betlem. Introit tlumočí adventní prosbu starozákonní: „Rosu dejte, nebes …“ Panna Maria, symbol Církve, jest požehnanou zemí, nedotčenou kletbou hříchu, na niž dští rosa nebeská. Tato země svatá se otevírá a vydává Spasitele (rámový verš introitu). Jest svatební komnatou, z níž vychází Slunce spásy (žalm introitu). V první kolektě prosíme, aby blíží se „slavnost spásy přinesla nám pomoc pro nynější život a uštědřila dary blaženosti věčné“. V druhé kolektě voláme: „Pospěš, prosíme, Pane, a uděl nám pomoc nebeské síly,a bychom pookřáli útěchou tvého příchodu…“ Prastarý mešní formulář má dvě čtení z proroka Isaiáše. První je vyňato z 2. hlavy Isaiáše (2-5). Druhé čtení je epištola z mešní liturgie rorátní. Sion, symbol Panny Marie a Církve, jest kolébkou spásy, z níž Slovo Boží osobně vychází, aby zbudovalo své království pokoje (první čtení). Panna vyvolená počne z Ducha svatého a porodí Emanuele (druhé čtení). Evangelium hlásá zvěst o vyplnění prorocké předpovědi z druhého čtení. První graduale nás přenáší v duchu před brány nebeské ve chvíli, kdy vyjíti má Očekávaný: „Zvedněte se, věkovité brány…“ Druhé graduale zvěstuje: „Blízko jest Pán všem, kteří jej vzývají, všem, kteří jej vzývají v pravdě…“ Končí chvalořečí jména Božího.

Proměňování jako druhé Vtělení

Přípravnou části mše svaté prošli jsme zkráceně celým adventem až k prahům vánočního mysteria. V počínající oběti vidíme příchod Vykupitelův. Zpěv k obětování nás utěšuje: „Buďte silni a už se nebojte… On sám přijde a vysvobodí nás.“ V oběti oltářní, opětované Inkarnaci, a v obětní hostině máme tajuplnou účast na oslavovaném vykupitelském početí v lůně Požehnané mezi ženami. Znovu zaznívá adventní zvěst starozákonní o spasném panenském početí Emanuele. Liturgie končí prosbou o vnitřní adventní obnovu.

Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Mezititulky doplnila redakce KL.

Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie a vigilie slavnosti

Nanebevzetí Panny Marie (Rubens - 1626)

Svátek Nanebevzetí Panny Marie je korunou všech církevních slavností mariánských. Snad je nejstarším mariánským svátkem vůbec. Vyskytuje se dávno před sněmem chalcedonským (451) a efeským (431). V polovici srpna slaví se na východě i na západě od doby Řehoře Velikého. Podle Nicefora nařídil císař Mauricius (582-602), aby se slavnost Nanebevzetí Panny Marie slavila na východě 15. srpna.

Oslava blažené smrti Panny Marie

Jsou to vlastně nebeské narozeniny (dies natalis) Panny Marie. V liturgii slaví se tímto svátkem především památka smrti Matky Boží (odtud starobylé názvy: usnutí, odpočinutí, úmrtní den Panny Marie). Poněvadž smrtí Panny Marie započala nebeská oslava duše její, slaví liturgie vstup Matky Páně do slávy nebeské. Nemyslí však při tom jen na nanebevzetí duše, nýbrž i přesvatého těla, které po smrti bylo vzkříšeno a s oslavenou duší v slávě nebeské spojeno (na nebe vzato).

Pro Pannu Marii, která byla prosta dědičného hříchu, neměla smrt rázu trestu za hřích. Smrt byla jí pouze ukončením pozemského života. (Tělo každého člověka bez mimopřirozeného daru nesmrtelnosti, daného prarodičům před pádem, podle obecného zákona tíhne k přirozenému odloučení od duše v smrti.) Panna Maria nezemřela však tělesnou nemocí a starobou, nýbrž horoucí láskou ke Kristu. Převeliká touha po něm rozpojila svazek duše a těla jejího a přivodila jí konec pozemského života. Neposkvrněná Bohorodička, ač byla prosta následků dědičného hříchu, přece smrtí se připodobnila svému Synu, který z lásky k nám smrt podstoupil. Než rozpojené vazby duše a těla byly opět obnoveny a vzkříšené tělo spojeno bylo s její oslavenou duší. Tak má matka Vykupitelova slavný podíl na triumfu Synově nad hříchem a jeho následky.

Starobylé dějiny vigilie slavnosti

Liturgie římské vigilie Nanebevzetí Panny Marie má své bohaté dějiny, jež jsou dokladem neobyčejné úcty křesťanského dávnověku k Matce Boží, hlavně ve středišti Církve. Papež Sergius I. (687 až 701) zvýšil lesk starobylého svátku velikou přípravnou pobožností s kajícím procesím do hlavní římské mariánské basiliky (Maria Maggiore). Papež Lev IV. nařídil r. 847, aby před svátkem konala se ve zmíněné basilice slavná vigilie. Vigilní kající průvod za Sergia I. konal se od chrámu Hadriánova, u něhož se shromáždil lid s hořícími svícemi za zpěvu a modliteb. Když se dostavil papež a oděl se do kajícího roucha, ubíral se světelný průvod za zpěvu antifon a litanií do basiliky mariánské. Zatím co papež oblékal se do mešních rouch k slavné bohoslužbě, vrhl se všechen lid i klerus na tváře před oltářem, jako na Bílou sobotu, a modlil se po třetí litanie ternaria, při čemž každé vzývání třikrát opakoval. Pak následovala slavná bohoslužba. Vigilní slavnost se světelným průvodem později se stále rozvíjela. V 10. století odebral se ráno o vigilii papež bos s kardinály do kaple sv. Vavřince v Lateráně a vystavil na oltáři za hymnu „Te Deum“ starobylý obraz Vykupitelův, který byl zachráněn z Cařihradu za bouří obrozeneckých a v Římě požíval mimořádné úcty.

Odpoledne zpíval papež s duchovenstvem slavné nešpory v basilice mariánské. Pak bylo malé občerstvení, jež jedině za přísného postu toho dne bylo dovoleno. Po krátkém odpočinku po západu slunce slavil papež s duchovenstvem a lidem noční vigilii, jež končila na úsvitě mší svatou.

V 11. stol. byl obřad poněkud změněn. Za pozdního večera 14. srpna vynesli kardinálové památný obraz Vykupitele z lateránské kaple sv. Vavřince a nesli jej v světelném průvodu za účasti všeho lidu Římem. Na místech, kde tekla z pronásledování krev mučedníků, docházelo k tklivým projevům víry. Průvod posléze dospěl k svatyni St. Maria nova, kde byl obraz sňat s nosítek a nohy Spasitelovy omývány. V chrámě započaly jitřní hodinky. Průvod lidu ubíral se s obrazem k chrámu Hadriánovu, kde se obřad umývání nohou Kristových opakoval. Po skončení jitřních hodinek ve svatyni St. Maria nova ubíralo se procesí lidu a kleru do hlavní mariánské basiliky (Maria Maggiore), kde papež sloužil sváteční mešní bohoslužbu a udílel lidu unavenému postem a celonoční vigilní pobožností slavné požehnání.

Vigilní průvod s obrazem Vykupitelovým do hlavní svatyně mariánské symbolisoval setkání Panny Marie s Božským Synem ve svatém okamžiku nebeských narozenin nebo nanebevzetí.

Slavností mešní bohoslužba mimo vigilii

Původně platila za sváteční bohoslužbu slavná  mše svatá, kterou na úsvitě ukončena byla noční vigilní pobožnost.

Asi v 8. století zavedena byla druhá mešní bohoslužba pro ty, kdož se noční slavnosti nezúčastnili.

Tato „missa maior“ změnila se po přeložení noční vigilie v sváteční mešní bohoslužbu.

Pozn. redakce: Po vyhlášení pravdy o tělesném Nanebevzetí Panny Marie za dogma papežem Piem XII. byl změněn i mešní formulář slavnosti. Starší vydání Schallerova misálu tak obsahují ještě text starý, ve vydání z r. 1952 je nový mešní formulář přidán v dodatku za jmenným a věcným rejstříkem (str. 255*). Tento formulář, platný dnes, můžete nalézt také na těchto stránkách zde . Mešní texty vigilie pak zde.

Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Mezititulky a uspořádání textu: redakce KL.

Narození sv. Jana Křtitele (24. června)

Komentář ThDr. Františka Cinka k svátku a mešním textům slavnosti Narození sv. Jana Křtitele, která, jakožto svátek I. třídy, má přednost i před obyčejnou nedělí.

Narození sv. Jana Křtitele (Pontormo - 1526)

Svatý Jan Křtitel jest omilostněným velikánem na rozhraní Starého a Nového zákona. Je velikým (podle předpovědi andělské) jak svým posláním, tak dokonalostí, se kterou úkolu svému dostál. V dějinách spásy zaujímá ojediněle významné místo. Jeho životopis jest zaznamenám v evangeliích inspirovanými svatopisci. Zřídka líčí Písmo svaté život i dílo některého světce tak obšírně a tak slavně, jako Předchůdce Páně. Evangelický životopis svatého Jana Křtitele líčí jeho početí a narození (Luk. kap. 1), jeho vystoupení a působení (Luk. kap. 3; Mat. kap. 3; Jan 1; 3, 22-36), jeho uvěznění a mučednickou smrt (Mar. 6, 14-29). Sám božský Spasitel je takřka autorem kanonisační buly tohoto světce, neboť slavně a veřejně jej vyhlašuje za nejvýznamnějšího proroka, za největšího mezi zrozenci žen, za nového Eliáše, za „svíci hořící a svítící“. (Luk. kap. 7; Jan kap. 5)

Právem oslavuje Církev tohoto velikána zvláštním způsobem. Všechny ostatní svaté a světice ve dny blahoslavené jejich smrti (den smrti byl jim narozeninami nebeskými). „U jiných světců a vyvolenců Božích“ – dí svatý Augustin – „slaví se v Církvi onen den, ve kterýž narodili se pro věčnost, dokonavše život vezdejší a zvítězivše nad světem.“ Jen u Panny Marie, bez poskvrny hříchu počaté, oslavujeme i počátek jejího pozemského života a stejně slavíme den narození. Předchůdce Páně, ježto tento světec „byl naplněn Duchem svatým ještě v životě matky své“ (Mat. 1, 15), svatý Jan, vstupuje do života v jasu milosti a darů Ducha svatého.

Vstup:

Is. 49, 1 a 2. Již v lůně matky mé mne volal Pán mým jménem, učinil má ústa jako ostrý meč, ve stínu ruky své mne opatroval a učinil mne jako vybraný šíp.

(Ž. 91, 2) Dobré jest chváliti Hospodina: opěvovati jeho jméno, Nejvyšší.

Slovy Isaiášovými velebí Předchůdce Páně své vyvolení, povolání a omilostnění. Už v mateřském lůně byl obdarován a uzpůsobem Duchem svatým k svému úkolu. Dáti jméno – dí svatý Jan Zlatoústý – jest právem autority. Bůh dal jen několika málo zvláštním vyvolencům jméno a se jménem vše, co patřilo k jejich povolání a úkolu. Ústa svatého Jana proměnil v ostrý meč a vybraný (= hlazený) šíp. Slovo Boží, jež řinulo se z úst jeho, bylo účinné a říznější nad každý meč dvojbřitký (Žid. 4, 12).

Kolekta:

Bože, jenž jsi nám tento den učinil narozením svatého Jana ctihodným, dej lidu svému milost duchovních radostí a duše všech věrných veď po cestě věčné spásy.

Dnešní den je navždy posvěcen svatými narozeninami tlumočníka radostné zvěsti příchodu Páně. Církev vzpomíná předpovědi andělovy, že z narození jeho „budou se radovati mnozí“ (Luk. 1, 14), a vyprošuje dítkám svým „milost duchovních radostí“ i přispění na cestě věčné spásy, kterou nám slovem i příkladem ukázal.

V epištole mluví k nám opět svatý Jan slovy Isaiášovými. Úryvek ve vstupní antifoně rozveden dalším tekstem, jímž hlásí se ústy Předchůdce blahá zvěst vykoupení Israelitů i pohanů (veškerého světa).

Čtení z Isaiáše proroka 40, 1-7.

Poslyšte, ostrované, a dejte pozor, národové dalecí! Hospodin mne od lůna matčina povolal, vzpomněl, by jméno mi dal již v životě mateřském. Učinil ústa má takořka ostrým mečem, ve stínu ruky své mne opatroval; učinil mne bezmála vybraným šípem, a v svém toulu uschoval mne. Řekl mi pak: Služebník můj jsi ty, Israel, neboť na tobě se proslavím. Avšak nyní praví Hospodin, jenž si mne učinil sluhou již v matčině lůně: Ejhle, činím tebe světlem národů, abys byl spásou mou až do končin světa. Králové budou patřit i vstanou knížata a budou se sklánět pro Pána, pro světce Israelova, který tě vyvolil.

Liturgie vztahuje tekst na svatého Jana, který vynikl nade všecky proroky starozákonní. Co oni v daleké budoucnosti zřeli a namnoze jen v obrazích předpovídali, viděl on tělesnýma očima. Proroci mluvili o Mesiáši příštím, on však zvěstoval, že Mesiáš (Spasitel veškerého lidstva) již přišel a ukázal naň rukou svou. Vydal nejslavnější svědectví o Světle (Slunci již vyšlém) a proslavil se jako veskrz omilostněný zvěstovatel vykoupení, splniv své poslání v majestátu obdivuhodné svatosti, horlivosti, nezištnosti a pokory.

Zpěv stupňový a alelujový rozjímá omilostnění Předchůdce Páně.

Jer. 1, 5 a 9. Dříve, než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě, dříve, než jsi vyšel z života, posvětil jsem tě. Vztáhl Hospodin ruku svou, dotekl se mých úst a řekl ke mně. Aleluja, aleluja. (Luk. 1) Ty pak, dítko, prorokem Nejvyššího slouti budeš, předejdeš před Pánem připravovati cesty jeho. Aleluja.

Texst stupňového zpěvu vztahuje se v slovném smyslu na Jeremiáše, o němž se někteří Otcové rovněž domnívají, že byl stejně jako Jan Křtitel posvěcen v lůně matky (Origenes, Athanasius, Ambrož, Bernard). O Předchůdci Páně platí tekst v plnosti smyslu (posvětiti = ospravedlniti). Tekst napovídá, že Bůh takřka svátostně (úkonem účinně náznačným) posvětil svého velikého tlumočníka. Předchůdce Páně narodil se tedy svatým v bohatství omilostnění Božího.

Alelujový zpěv (ladně spojený s graduálem) jest úryvkem z chvalozpěvu Zachariášova. Tvoří myšlenkový úvod k evangelní perikopě.

Evangelium je pokračováním včerejší perikopy. Líčí narození, obřezání a pojmenování Předchůdce Páně, jakož i znamení, jež provázela blahý příchod vyslance vykoupení.

Slova sv. evangelia podle Lukáše 1, 57- 68.

Alžbětě naplnil se čas, aby porodila; i porodila syna. A sousedé i příbuzní její uslyšeli, že Hospodin prokázal jí veliké milosrdenství; i radovali se s ní. A stalo se, v den osmý přišli obřezat dítko a chtěli je nazvati podle jména otce jeho Zachariáš. Ale matka jeho promluvivši pravila: Nikoliv, ale slouti bude Jan. I řekli k ní: Vždyť není nikoho ve tvém příbuzenstvu, jenž by se tím jménem nazýval. I pokynuli otci jeho, jak by chtěl, aby se jmenovalo. A on požádav tabulky, napsal na ni: Jan jest jméno jeho. I podivili se všickni. A hned se otevřela ústa i jazyk jeho, a mluvil velebě Boha. I připadla hrůza na všecky sousedy jeho a po všech horách judských rozhlašovaly se všecky ty věci, a všickni, kteří to slyšeli, vštípili si to do srdce svého řkouce: Čím asi bude toto dítě? Neboť ruka Páně byla s ním. Zachariáš pak, otec jeho, byl naplněn Duchem Svatým a prorokoval, řka: Požehnán buď Hospodin, Bůh israelský, že navštívil a vykoupení zjednal lidu svému.

Tato perikopa hlavně svým závěrem je radostným předslovem (prefací) díla vykupitelského. Podtrhuje, že svatý Jan byl jitřenkou dne spásy.

Zpěv k obětování velebí proroka pouště.

Ž. 91, 13. Spravedlivý pokvete jako palma, poroste jako cedr na Libanu.

V samotě pouště připravoval se Předchůdce na svůj úkol. Zůstal jako přikován Duchem svatým k poušti, jejímž hlasem se nazýval. Nevkročil do Jerusalema, setrval v poušti. Bylť hlasem volajícího na poušti. Poušť dodávala hlasu kajícníka, odpoutaného od porušeného světa, mohutné ozvučnosti a podmanivé síly.

Tichá modlitba navazuje na starobylý obyčej přinášeti obětní dary na oltář.

Dary hromadíme na oltáře tvé, Pane, oslavujíce s důstojnou ctí narozeniny toho, jenž i věštil, že Spasitel světa přijde, i ukázal, že je přítomen, Pán náš Ježíš Kristus, Syn tvůj, jenž s tebou žije a kraluje…

V poslání svém dosud svatý Jan pokračuje. Liturgie oživuje ustavičně hlas jeho nejen v adventě, ale v každé mši svaté. Ustavičně provází Předchůdce svého Pána. Právě před svatým přijímáním, kdy kněz ukazuje svatou hostii, zaznívá svědectví jeho: Ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa. (Jan 1, 29.)

To připomíná dnes hlavně zpěv k přijímání:

Luk. 1, 76. Ty pak, dítko, Prorokem Nejvyššího slouti budeš, předejdeš před Pánem připravovati cesty jeho.

Modlitba po přijímání opět navazuje na slova anděla k Zachariáši: „I budeš míti radost a plesání, a mnozí budou se radovati z jeho narození…“ (Luk. 1, 14.)

Nechť Církev tvá, Bože, čerpá radost z narození svatého Jana Křtitele, skrze nějž poznala svého znovuzrození původce, Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého…

Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931.

Zamyšlení nad slavností Neposkvrněného Početí Panny Marie

František Cinek rozebírá první mariánský svátek Církevního roku, především s ohledem na texty, které k němu v liturgii předkládá Církev svatá.

Svátek samotný a hodinky

Zářivý drahokam liturgie adventní… První mariánský svátek v církevním roce. Divukrásný chorál chval mariánských v bohoslužebné symfonii modliteb adventních… Mariánský svátek svátků… Oslava základní výsady Požehnané mezi ženami, výsady bezvýhradně výjimečné, které dostalo se matce Vykupitelově v prvním záblesku života. Přednosti jedinečně vznešené, jež ji vyvyšuje nade všechno tvorstvo a razí jí zářivé přezdění Neposkvrněná. Ne jako přídomek, ale jako jméno vlastní, které nikomu z potomstva Adamova nepřísluší, stejně jako jiné slavné antonomastické jmenné dvojrčení: Bohorodička – Vždy Panna…

Neposkvrněná v jedinečné, dokonalé plnosti slova v řádu tvorstva… Všichni se rodíme v dědičném hříchu. Prvotní neblahá porucha přechází s přirozeností na veškeré členy rodiny Adamovy. Život náš počíná ve stavu odvratu od Boha – cíle nadpřirozeného. Přicházíme na svět bez milosti posvěcující. Nemíti milosti v přítomném řádu je totéž, jako býti trvale od Boha, posledního cíle, odvrácenu. Bez milosti nemůžeme k cíli, který nám vytkl Bůh, vyvýšiv lidstvo do řádu nadpřirozeného. Nejsme prostě v takovém poměru k Bohu, v jakém býti máme. Jen milost posvěcující spojuje nás s posledním cílem. Přicházejíce na svět, jsme bez ní. Podle zjevené nauky je dědičný hřích jako i osobní hřích těžký duchovní smrtí. Duše nemající posvěcující milost je ve stavu nadpřirozené smrti. Jestiť milost zdrojem nadpřirozeného života. Kde jí není, je smrt. Stejně víme z nauky spásy, že kde není nadpřirozeného života, vládne hřích a skrze něj ďábel. Teprve křest nás z tohoto nevolnictví vysvobozuje. Ničí dědičný hřích, vrací milost. Matka Vykupitelova uchována byla dědičné poruchy potomstva Adamova, poněvadž její poslání v díle spásy toho vyžadovalo. Nepřišla na svět nějakým nadpřirozeným způsobem, ale duše její od prvního okamžiku, kdy ji Bůh stvořil a s tělem spojil, byla prosta neblahé poskvrny, s níž se rodí každý jiný člověk. Byla vyňata z obecně platného zákona, poněvadž jedinečná důstojnost jejího božského mateřství a účast na triumfu Vykupitelově nad dílem pekla toho vyžadovala. Duše její nebyla ani okamžik ve stavu odvratu od Boha, ve stavu ztráty milosti posvěcující. Ani okamžik nežila v dědičném hříchu. Ani okamžik nebyla v nevolnictví pekla, ani okamžik neokusila hořkých, ponižujících běd, vyšlých z dědičného hříchu, hříšného zranění i uvolnění žádostivosti. Ani její utrpení a smrt neměla trestného rázu následků dědičné poruchy. Její život nezapočal ve stavu odvratu od Boha. Byla bez poskvrny od prvního záblesku života, který nepočíná zrozením, nýbrž početím. Bez hříšného poskvrnění počal život její… Bez poskvrny Počatá… její jedinečná výsada není v rozporu s naukou o obecnosti vykoupení, jak se obávali někteří hloubatelé bohovědní v údobí učených rozprav středověkých. Od té doby, co slavný Doctor subtilis, jan Duns Scot, velkolepě osvětil harmonii mezi výsadou neposkvrněného početí obsaženou zavinutě ve zdrojích zjevení a ústředním dogmatem křesťanství, mizí přechodná nejistota. Přesvědčení instinktivní logiky lásky, žijící v srdci křesťanstva mohutní, stává se působením Ducha sv. intensivnějším, jasnějším, čím více roste poznání, že je to pravda zjevená. Posléz roku 1854 nadchází památná chvíle, kdy přesvědčení křesťanstva dostává nejvyšší jistoty, jistoty víry, prohlášením dogmatu.

Panna Maria nemohla býti uchráněna prvotní dědičné poruchy, schvacující potomstvo Adamovo ve svůj chmurný okruh, leč „zvláštní milostí a výsadou Boha všemohoucího pro zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení“. Nezbožšťujeme Matky Spasitelovy – jak se domnívají protestanté. Jako dcera Adamova, přirozeným způsobem počatá, byla podrobena závazku hříchu dědičného, aspoň vzdálenému. Dědičný hřích s lidskou přirozeností přechází od člověka k člověku. Přirozenost lidská jsouc bez povinné milosti, bez milosti přechází na potomstvo Adamovo. I Matka Vykupitelova byla by se stala účastnou hříchu dědičného, kdyby jí Bůh nebyl ochránil. Panna Maria je tvorem, odkázaným jako všichni ostatní na milost Boží. Ale důstojnost její je výlučně jedinečná, poněvadž jedinečný je její vztah k trojjedinému Bohu a k dílu vykoupení. Tento vztah, hlavně fysické mateřství Vtěleného Boha podle lidské přirozenosti a její jedinečná účast v díle vykoupení (účast svobodné druhotné spolupříčiny) spolu s jedinečnou účastí v triumfu Vykupitele nad dílem pekla skrze dědičný hřích vyžadovaly přiměřené, jedinečné svatosti, jejíž zdroj je v milosti. Její jedinečné postavení v lidstvu spočívá právě ve zvláštním, jedinečném přivlastnění milosti. Pro zásluhy Vykupitelovy, s nímž spjata byla jako  žádný jiný tvor, dostalo se jí v samém počátku života milosti vykoupení zvláštním, jedinečným způsobem: ne ve formě očištění, nýbrž uchránění. Okusila ovoce vykoupení, ale mnohem dokonalejším a vznešenějším způsobem než všichni potomci Adamovi. Všem ostatním dostává se vykoupení nápravného, kdežto Panna Maria vykoupena způsobem ochranným. Všichni lidé byli hříchem dědičným postiženi, poskvrněni a teprv potom očištěni. Panna Maria byla však od hříchu dědičného ochráněna. Všichni upadli do stavu odvratu od Boha, cíle nadpřirozeného a tím do mravního nevolnictví, a pak teprv milostí Kristovou vysvobozeni, kdežto Panna Maria nebyla dědičným hříchem ani na okamžik dotčena, pod jhem pekla nikdy se neoctla, nýbrž náplní milostí, přiměřenou svému jedinečnému úkolu, od prvotního záblesku života byla obdařena. V tom je rozhraničující linie, ukazující její jedinečnou velikost a vznešenost. Každý člen rodiny Adamovy nucen je volati s Davidem: Nebo, hle, v nepravostech počat jsem a v hříších počala mne matka má – jen Matka Vykupitelova ne…

Liturgie hodinková i mešní o svátku Neposkvrněné jest úchvatným chvalozpěvem na základní výlučnou výsadu Požehnané mezi ženami. V jitřních hodinkách vévodí v nádherném věnci žalmovém i hymnickém troji posvátné čtení. První obsahuje památnou prazvěst vykupitelskou po pádu prarodičů. Je to antifona k dějinám spásy a nejvýznačnější příslib, daný potomstvu Adamovu. V něm zároveň výsadní doklad, magna charta neposkvrněného početí matky Mesiášovy. Proti pekelnému osnovateli prvotního hříchu a jeho dílu staví Bůh ženu, která svým zrozencem zlo, ďáblem na pokolení lidské uvržené, zahladí, v neblahém vlivu zdrtí. Mezi ďáblem a jeho plodem v padlém lidstvu s jedné strany a touto ženou a jejím zrozencem s druhé strany opovídá Bůh nepřátelství, tedy stav odloučení a činného boje, který znamená pro ďábla úplnou porážku. Vztah této ženy a jejího semene k prvotnímu hříchu je protikladně odlišný od vztahu prarodičů a jejich potomstva. Tam vítězství, zde porážka, při níž přirozenost zbavena milosti. Proč vyslovuje Bůh kletbu nad ďáblem? Ke kterému hříchu svedl ďábel mravní hlavu lidstva? Který hřích oloupil přirozenost lidskou o dary nadpřirozené? Který hřích zplodil potupné přátelství mezi ďáblem a lidskou přirozeností? Který hřích dal peklu neblahou vládu nad ní? Hřích prvotní, který jako dědičný stav odvratu a zaviněné ztráty přechází od Adama na veškeré pokolení lidské. Jediná bytost stojí tu vedle Vykupitele a skrze Vykupitele proti pekelnému osnovateli zkázy lidstva, jediná odloučená od ďábla a jeho díla, jediná mající výjimečnou, zvláštní účast na vykupitelském triumfu. Jediná, která ďáblu nikdy nenáležela, nikdy pod jeho panstvím nebyla…

Druhé jitřní čtení tlumočí po úvodní chvalořeči svatého Jeronyma skvěle koncipovanou věroučnou bulu Pia IX., která velebným slohem podává obsah věroučení Církve o základní výsadě Matky Vykupitelovy.

Třetí čtení obsahuje sváteční evangelium o zvěsti Vtělení s plamennými homiliemi sv. Germana, Sofronia, Bernarda, Tarasia a Epifania. Toto slavné zvěstování rozhraničující Starý a Nový zákon souvisí s prazvěstí vykoupení po pádu lidstva. Osvětluje její obsah a opovídá její uskutečnění. Dosvědčuje-li proto evangelium jedinečnou výsadu Matky Spasitelovy, zvěst vtělení toto svědectví doceluje a v plnosti obsahu rozvinuje. Jménem Božím a z rozkazu Božího jazykem andělským hlásá jedinečnou vznešenost ženy, přislíbené protoevangeliem, pozdravem, jaký dosud nezazněl na zemi stižené kletbou dědičného hříchu, pozdravem, který od této chvíle neumlkne v lidstvu do skonání světa: Zdrávas veskrz omilostněná (milosti plná), Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami…

Mešní formulář

Vzrušeně radostným, jásavým introitem počíná mešní liturgie: „S radostí plesati budu v Pánu; jásati bude duše má v Bohu mém, neboť oblekl mne v roucho spasení a oděvem spravedlnosti přioděl mne jako nevěstu okrášlenou klenoty svými.“ (Is. 61, 10) „Velebím tě, Pane, neboť ty jsi mne chránil a nedopustil jsi, aby nade mnou jásali nepřátelé moji.“ (Ž. 29, 2)

Na rtech Neposkvrněné je píseň vítězství po porážce, kterou peklu přivodila. Triumfální díkůzpěv Neposkvrněné…

V kolektě vyjádřen předmět oslavy po stránce předmětné i podmětné. Význam jedinečné výsady Panny Marie pro Vtělení velkolepě spojen s významem svátku po stránce podmětné. Věroučné zdůvodnění neposkvrněného početí, ba vlastní dogmatická definice vsunuta v skvělý rámec liturgické modlitby. Pokorná prosba vyhnaných synů Eviných vyplývá z modlitby jako závěr…

„Bože, jenž jsi neposkvrněným Početím Panny svému Synu důstojný příbytek připravil, prosíme, abys, jako jsi Ji po předzvěděnou smrt téhož Syna od všliké poskvrny uchoval, i nás její přímluvou očistil a k tobě dojíti nám dopřál.“

Úryvek z knihy přísloví v epištole (8, 22-35) odnáší se v slovném smyslu k hypostatické Boží Moudrosti, k druhé božské osobě. Obrazně vyličuje tvůrčí a zachovávací činnost její ve světě, hlavně ve vztahu ke koruně tvorstva – k člověku.

Čtení z knihy Přísloví (8, 22-35).

Pán vládl mnou na počátku cest svých, prve než byl co činil, od  pradávna. Od věčnosti ustanovena  jsem a od věků, prve nežli země byla. Ještě nebylo propastí a já již počata jsem byla; prameny vod se ještě neprýštily, hory ještě s obrovskou tíží nestály, před pahorky já jsem zrozena byla; ještě nebyl učinil zemi, řeky, ani stěžej zemského okruhu. Nebesa když zakládal, byla jsem tam; když kruh  kladl kolkolem hladiny hlubin, když mraky ve výši upevňoval, vydatnost pramenům vodním když odměřoval, moři když hranice jeho vykazoval, zákon když stanovil vodám, by nepřešly meze své, a když odvažoval základy země: s ním jsem byla všecko  pořádajíc, kochala jsem se rozkoší denkaždý, hrála jsem si před ním ustavičně, hrála jsem si na okruhu zemském a rozkoší mou jest býti se syny lidskými. Nyní tedy, děti, poslyšte mne! Blahoslaveni, kteří dbají cest mých! Slyšte poučení a buďte moudří; a neodmítejte je! Blaze člověku, který mne poslouchá, který bdí u dveří mých každý den, pozor dává u veřejí brány mé. Neboť kdo mne najde, nalezne život a dojde spásy od Hospodina.

V přeneseném smyslu liturgickém odnáší církev slova knihy Přísloví k Panně Marii. Právem? A proč právě na svátek Neposkvrněného Početí? Věčná Moudrost jest Synem Božím, v čase vtěleným. V odvěkém úradku vykoupení jest Panna Maria spjata se Spasitelem jako žádný jiný tvor lidský nebo andělský. A jestliže jest rozkoší Věčné Moudrosti býti mezi syny lidskými, pak lidská Matka vtěleného Syna Božího byla předmětem jeho zvláštní lásky od počátku. A první projev této lásky vidíme právě v uchránění od hříchu dědičného.

Panna Maria jest Matkou vtělené Boží Moudrosti. Je stolicí či trůnem Moudrosti, živým chrámem a ciboriem vtěleného Boha. Z ní vzešlo nám Slunce spásy. Světlo milosti rozlilo se z jejího neposkvrněného lůna jako ze zářivé živé monstrance a zalilo ji především nejbohatěji a nejpožehnaněji. Jako lidská nástrojná prostřednice vtělení pojata od věčnosti do plánu vykoupení.

Liturgie hříží se v epištole rozjímavě v tajemství jedinečného vyvolení a omilostnění Požehnané mezi ženami… Panna Maria jako by sama slovy epištoly odhalovala clonu úradků Božích a líčila své vyvolení, tajuplné spojení s Bohem, jedinečnou účast v díle vykoupení i výsostnou přednost svého universálního postavení v tvorstvu.

Tajemství neposkvrněného početí nelze skvěleji interpretovati, než jak to činí liturgie inspirovanými slovy epištoly.

Stupňový zpěv obsahuje jásavý chvalozpěv, jímž oslavovali kdysi obyvatelé Bethulie hrdinnou Judit. Tato ctnostná zachránkyně byla vznešeným obrazem Panny Marie, která v zrozenci svém zdrtila hlavu pekelného hada.

„Požehnaná jsi, Panno Maria, od Pána, Boha svrchovaného, přede všemi ženami na zemi. (Jud. 13, 23) Ty jsi slávou Jerusalema, ty jsi radostí Israele, ty jsi ctí lidu našeho.“ (Jud. 15, 10)

Alelujový zpěv vyňat je z Velepísně a žhavě velebí výsadu neposkvrněného početí.

„Aleluja, aleluja. Všecka krásná jsi, Maria, a poskvrny prvotní není v tobě. Aleluja.“ (Velep. 4, 7)

Zlatým středem liturgie je perikopa evangelní s věkopamátnou zvěstí vtělení, v níž rozzařuje se plně obsah protoevangelia se svědectvím pro jedinečnou výsadu Matky Vykupitelovy. Výklad v homiliích třetího nokturnu.

Slova svatého evangelia podle Lukáše 1, 26-28.

„Za onoho času poslán byl Anděl Gabriel od Boha do městagalilejského, jemuž jméno Nazaret, k panně, zasnoubené muži, jemuž jméno bylo Josef, z domu Davidova, a jméno panny Maria. A vešed k ní Anděl, řekl: Zdráva buď, milostiplná, Pán s tebou, požehnaná ty’s mezi ženami.“

Zpěv k obětování je jásavou ozvěnou evangelia. je to rozjímavé echo slov andělského zvěstovatele výsady Neposkvrněné.

„Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná tys mezi ženami. Aleluja.“ (Luk. 1, 28)

Sekreta i modlitba po sv. přijímání jsou nádhernými parafrázemi kolekty. Se skvělou dogmatickou výrazností a pokornou vroucností vyzvedají  podmětnou stránku dnešního mariánského velesvátku.

Sekreta: „Spasitelnou oběť, Pane, kterou ti o slavnosti neposkvrněného Početí blahoslavené Panny Marie přinášíme, přijmi a uděl, jako ji předcházející milostí tvou všeliké poskvrny prostou vyznáváme, tak abychom na její přímluvu od všelikých vin zrpoštěni byli.“

Po přijímání: „Svátosti, jež jsme přijali, Pane, Bože náš, nechť vyléčí v nás rány oné viny, od níž jsi jedinečně Početí blahoslavené Marie neposkvrněné uchoval.“

Zpěv k přijímání souhrnně obepíná a uzavírá chorál chval mariánských v dnešní liturgii pregnantními slovy, jež jsou nejen závěrem, ale mohou býti i antifonovým motem:

„Slavné věci řečeny jsou tobě, ó Maira: neboť veliké věci učinil tobě, jenž mocný jest.“

Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.

Rozjímání nad obřady Velkého pátku

Velký pátek se liturgicky zcela vymyká všem ostatním dnům církevního roku. ThDr. František Cinek opět mistrně vystihl to důležité, co nám Církev svatá ve svých obřadech staví před oči.

Začátek, který nemá v katolické liturgii obdoby

Denní bohoslužba se starobylými obřady nemá sobě rovné v celém církevním roce. Vše nám hlásá, že Velký pátek je dnem největšího církevního smutku. Výrazněji snad nemohla církev vyjádřiti svoji bolest než tím, že nikde na celém světě dnes neobětuje oběti mše svaté. Církvi, pohřížené v rozjímání bolestné oběti vykupitelské, nezdá se vhodným, aby nekrvavým způsobem obnovovala oběť v posvátné výročí dne, kdy Kristus krvavě se za nás obětoval…

Nikdy nezačíná bohoslužba tak bolestně jako dnes. V zesmutnělých prostorách chrámu pohříženo vše v bolestné ticho. Hlas zvonů nesvolává k dnešní bohoslužbě. Varhany mlčí. Žádné světlo nehoří na oltáři obnaženém, zbaveném ozdob. Jen kříž zahalený černou rouškou tyčí se na posvátném obětišti… V tichu, bez světel, bez incensa ubírá se kněz neb biskup s přisluhujícími v bohoslužebném rouchu barvy černé k obnaženému oltáři… Došedše k oltáři, vrhají se všichni mlčky na tváře. Takový introit nemá žádná bohoslužba v církevním roce. Jako by Církev neměla slov, jimiž by zahájila bolestnou oslavu velikého tajemství vykupitelské smrti Kristovy. Je to otřásající adorace kříže kalvarského, k němuž dnes všechna pozornost obrácena. Toto pokorné, kající, němé holdování vtělenému Bohu za vrcholný čin jeho lásky je vskutku úchvatným úvodem k obřadům, jež následují. Symbolicky připomíná bezútěšný stav lidstva před vykoupením.

Velkopáteční obřady patří k nejvelkolepějším útvarům liturgie. S myšlenkového hlediska je liturgie velkopáteční čtyřdílný stupňovitě prohlubovaný obraz nejdůležitějších událostí v dějinách člověčenstva. Nejprve rozjímáme vykupitelskou smrt vtěleného Boha v podání starozákonních proroctví, pak ve světle historických zpráv evangelií, nato v dramatickém náznakovém zpřítomnění a posléz v milostiplném duchovně-reálném předvedení (třebas bez nejsvětějšího úkonu proměnění).

I. oddíl. Smrt vykupitelská pod závojem obrazné mluvy starozákonních proroctví. Slovo mají 4 velicí horlitelé starozákonní, skrze něž mluvil Bůh: Ozeáš, Habakuk, Mojžíš a David. Velebné zjevy těchto velikánů zvedají se na počátku liturgie velkopáteční před zrakem duše naší. Úsečně, ale velebně líčí utrpení Vykupitelovo i jeho význam. Proroctví prvního a třetího podáno v liturgii ve formě čtení, druhého a čtvrtého ve formě žalostných zpěvů (tractus). Velkopáteční zvěst starozákonní v jednotu spíná pokorná modlitba.

II. oddíl. Smrt Kristova v historickém světle evangelií. Slovo Vidoucích starozákonních přejímá slavný Vidoucí novozákonní, největší evangelista, miláček Srdce Kristova, očitý svědek smrti Páně. V pašijích z evangelia sv. Jana rozvinuje se před námi s plastickou výrazností a životností obraz utrpení a smrti Kristovy. Po pašijích následují úpěnlivé modlitby, které úchvatně docelují druhý obřadní oddíl. Kristus umřel na kříži za celý svět a rozpjatýma rukama, přibitýma na kříž, modlil se za všechny i za své nepřátele. Není divu, že po velkopátečních pašijích následuje dlouhá řada horoucích modliteb, v nichž úpí církev bolestně za milosrdenství pro všechny vykoupené duše i za kacíře, rozkolníky, Židy a pohany. Krev Kristova nevolá o pomstu, nýbrž o slitování, proto Církev právě dnes, v duchu zalétajíc ke kříži kalvarskému, se úpěnlivě modlí, aby krev Kristova nepřišla v žádné duši nazmar. Církev nenávidí a odsuzuje blud, roztržky a hřích, neboť jest královstvím Boží pravdy a milosti; ale nechová v srdci svém nenávisti k osobám bloudících a hřešících. Tklivým projevem mateřské lásky ke všem vykoupeným duším jsou právě velkopáteční horoucí „přímluvy“.

III. oddíl. Dramatické náznakové zpřítomnění. K starozákonním proroctvím i historickému líčení evangelií v dramatickém stupňování druží se mluva náznaková. Celebrant odkládá mešní roucho, posvátný odznak své důstojnosti, jako by chtěl naznačiti, že před věčným Veleknězem-Vykupitelem mizí jeho biskupská neb kněžská důstojnost, bere s oltáře zahalený kříž a známým obřadem třikrát po částech odhaluje kříž, obrácen k lidu, volaje: „Ejhle, dřevo kříže, na němž pněla spása světa“, načež chór odpovídá: „Pojďte, klanějme se.“ Všichni přítomní v chrámě padají třikrát na kolena. Poté celebrant sestupuje po stupních oltáře a pokládá odhalený kříž na nízký katafalk, zuje obuv a po trojím pokorném pokleknutí kleče líbá rány Spasitelovy. Po něm přiklekají ke kříži ostatní duchovní hodnostáři, odloživše napřed odznaky své důstojnosti, a posléz ostatní duchovenstvo. Uctívání kříže vztahuje se popředně na Krista, ale pro úzký vztah jeho výkupné smrti k obětišti kříže uctíváme vztažným kultem i kříž jako nejposvátnější hmotný nástroj spasení. Mezitím zpívá sbor dojemné žaloby neb úkony Páně, v nichž Spasitel slovy do duše rozechvívajícími stěžuje si do nevděčnosti člověčenstva.

IV. oddíl. Duchovně-reální předvedení. Závěrem obřadů velikonočních je t. zv. mše předsvěcených chlebů. Je to prastarý obřad, převzatý z východní liturgie. Je podoben mši svaté, ale přece v něm vynecháno proměnění a vše, co se k němu přímo odnáší. Mše svatá se dnes neslouží. Přesto však Církev nám dramaticky reálně předvádí vykupitelskou smrt Kristovu v nejvznešenějším a nejsvětějším jejím ovoci: ve sv. přijímání. Mše předsvěcených chlebů je vlastně nejslavnějším obřadem sv. přijímání. Po Otčenáši a modlitbě s ním související (embolismu), pozdvihuje celebrant svatou Hostii, aby se jí věřící klaněli. Toto velkopáteční pozdvihování bez proměňování uzavírá vrcholně obřady Velkého pátku. Hold Kristu Svátostnému je vrcholnou adorací Krista Vykupitele. Pak celebrant sv. Hostii přijímá.

Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku.Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.

Rozjímání nad obřady Zeleného čtvrtku

Obřady sv. třídenní patří k tomu nejtklivějšímu a zároveň nejhlubšímu, co matka Církev svým dítkám v liturgii nabízí. František Cinek, jehož zamyšlení a výklad zde přinášíme, dokáže jedinečným způsobem vtáhnout přímo do tajemného dění, které se v obřadech katolické liturgie odehrává.

Smíšení radosti a smutku

Poslední večeře zaujímá přední místo v liturgických oslavách Zeleného čtvrtku. K ní obrácena hlavní pozornost modlící se Církve. Posvátný děj poslední večeře, reprodukovaný v dnešní liturgii, rámují vzpomínky na tklivou lásku Spasitelovu, projevenou umýváním nohou apoštolů, na památnou řeč na rozloučenou a velekněžskou modlitbu. Poslední večeře jest však vstupním dějem vykupitelských pašijí. Je úvodem k počátku utrpení Páně, introitem k bolestné noční vigilii před smrtí Páně. Proto v radostný ráz oslavy lásky Kristovy mísí se bolest. Vzpomínku na poslední večeři nelze odděliti od vzpomínky na zradu Jidášovu, na mučednictví Srdce Páně v zahradě Getsemanské a na strašné potupy a útrapy, jimiž zahrnut byl Spasitel oné noci, kdy octl se v rukou nepřátel.

Ústřední, vůdčí myšlenka liturgie je vyjádřena už oficiálním názvem v mluvě liturgické „U večeře Páně“ (In Coena Domini).

Zelený čtvrtek býval dříve památným dnem smíření, dnem pláče vzrušeně lítostného a přece radostného, jímž ozývaly se prostory chrámů, ježto v tento den za starobylé prakse přijímáni bývali veřejní kajícníci nazpět do Církve. Veřejní kajícníci podobali se suchým větvím, které se pokáním opět zazelenaly na stromě Církve.

Jednota dítek Božích

Dnes více než jindy podobají se naše chrámy večeřadlu jerusalemskému, v němž ustanovena a po prvé přijímána nejsvětější Svátost. Mše sv. pro věřící smí býti dnes sloužena jen ve veřejných chrámech, a to jen jedním knězem, vlastním správcem kostela (ve stoličních chrámech diecésním biskupem). Všichni ostatní kněží přijímají nejsvětější Tělo Páně z rukou celebrantových jako apoštolé ve večeřadle. I věřící mají dnes co nejhojněji přistoupiti k sv. přijímání. Ve starých dobách přijímali všichni věřící s duchovenstvem. Toto slavné generální svaté přijímání celých farností s kněžími při jedné mši sv. dodávalo dnešní liturgii rázu rodinné slavnosti a velmi výrazně vyjadřovalo vztah k prvnímu společnému přijímání, jehož dnes vzpomínáme…

Církev chce míti dnešní sv. přijímání velikonoční rodinnou slavností. Proto dovoleno pro věřící sloužiti v chrámě jen jednu mši svatou, a to vlastním duchovním správcem (hlavou) farnosti neb diecése. Toť idea posvátné liturgie: Jediný společný otec – a kolem něho celá duchovni rodina.  Eucharistické tajemství lásky jest tajemstvím jednoty (podle slavného výroku sv. Augustina). Mysterium unitatis! Jeden oltář, jeden chléb života – a všichni jedna mysl a jedno srdce, jedna rodina v Kristu. „Jeden chléb a jedno tělo jsme mnozí, kteří jednoho chleba a jednoho kalicha se účastníme“ (1. Kor. 10, 17).

Mše svatá Zeleného čtvrtku

Dnešní mše svatá jest památkou poslední večeře ve zvláštním a mimořádně výrazném smyslu. Mysterium slavené na obětišti oltářním, obnovuje tajemný, posvátný děj poslední večeře. Kdož této mši svaté vroucně obcují, uvědomují si více než jindy, že nejsou pouhými zbožnými diváky, nýbrž aktivními účastníky obnovovaného posvátného děje. Celebrant právě při dnešní liturgii vyniká jako zástupce Ježíše Krista. Ostatní účastníci měli by se živě vmysliti v stiuaci apoštolů, shromážděných kol božského Mistra ve večeřadle.

Radost nad ustanovením nejsvětější Svátosti, oběti mše svaté a kněžství projevuje se v dnešní liturgii náznakově i myšlenkově. Oltář slavnostně ozdoben, kříž zahalen rouškou barvy bílé. Též celebrant i přisluhující oděni jsou slavnostním bohoslužebným rouchem barvy bílé.

Introit

Mešní introit velebí vzrušeně s posvátnou chloubou radostnými slovy sv. Pavla význam kříže a jeho drahocenného ovoce. Svatý úkon mešní, který počínáme, jest totožný s obětí kříže. Jest jeho obnovou. Skrze mši svatou zvedá uprostřed nás vykupitelský kříž, s něhož řine se všechno požehnání spásy. Nejvznešenějším ovocem kříže jest svátost svátostí, velebná Svátost oltářní, ve spojení s institucí kněžství.

My pak se honositi musíme v kříži Pána našeho Ježíše Krista, v němž je spása, život a vzkříšení naše, skrze nějž jsme spaseni a vykoupeni. Bůh nám budiž milostiv a žehnej nám; nechej zářiti obličej svůj nad námi a smiluj se nad námi. (Gal. 6, 14.)

Bůh nám budiž milostiv a žehnej nám; nechej zářiti obličej svůj nad námi a smiluj se nad námi. (Ž. 66, 2.)

My pak se honositi musíme…

Introit je vstupní antifonou Velikonoc. Vyjadřuje zhuštěně veškeré požehnání vykoupení, projevené hlavně v třech darech Srdce Kristova při poslední večeři. Liturgie, jako by na chvíli zapomínala bolestné stránky vykoupení, zvěstuje nám radost velikonoční.

Gloria a kolekta

Bohoslužebný projev radosti rozjásává se v prvním Gloria na prazích velikonočních. Radostý ráz této liturgické velepísně vykoupení zvyšuje dnes zvláštní symbolický doprovod. Při Gloria rozhlaholují se všechny zvony za jásavě slavných akordů varhan. Po tomto tklivém projevu radosti umlkají však varhany i kovová ústa zvonů až do Bílé soboty. Ráz liturgie se mění. Jako by clona tichého smutku měkce se snesla na posvátné obětiště chrámové. Vzpomínky na okolnosti, jež provázely poslední večeři, docházejí v liturgii bolestného výrazu. Ačkoli velikonoční akord introitu doznívá ještě v některých částech mše svaté, přece převládá tichá bolest, jíž nemůžeme se dnes zbaviti při vzpomínce na poslední večeři. Proto také k dokonale radostnému oslavení ustanovení nejsvětější Svátosti zaveden druhý svátek – Božího těla.

Dramatická proměna na posvátné liturgické scéně působí mohutným dojmem. První Gloria po kající době postní rozezvučuje se s překypující vroucností prostorami chrámu. Zvony a varhany vpadají v slávozpěv vykoupení: „Chválíme tě. Dobrořečíme tobě. Díky vzdáváme tobě… Bože Otče všemohoucí! Pane, Synu jednorozený, Ježíši Kriste! Pane Bože, Beránku Boží, Synu Otce! jenž snímáš hříchy světa…“ A v tekst starobylého chvalozpěvu mísí se radostná zvěst Zeleného čtvrtku, kterou dnes zvony hlásají světu: „Chléb s nebe dal jsi jim, všecko potěšení v sobě obsahující.“ Ale najednou záchvat radosti utichá. Odmlčely se varhany, oněměly zvony, dozněl triumfální hymnus vykoupení. Jako by do vroucího jásotu padlo bolestné, hořké slovo: Zrada. A jásot zmlká… Ticho zavládá v prostorách chrámu. „Té noci, kdy byl zrazen…“ (1. Kor. 11, 23) stalo se, co dnes oslavujeme. V tu noc, když již ďábel vnukl v srdce Jidáše, aby ho zradil (Jan 13, 2), chmurný stín hrozného činu proradného, nešťastného apoštola padá na všechno. Cítíme hořký kontrast mezi hříchem apoštola-apostaty a nejtklivějším projevem lásky Spasitelovy při poslední večeři o vigilii prvního Velikého pátku. Památka zrady provází památku poslední večeře a introit vykupitelských pašijí. Truchlá památka činu, jenž asi nejbolestněji zranil Srdce Spasitelovo na prahu Velikého pátku. A čin ten připomíná i naši hříšnost, připomíná naši bědnost a vůbec hrůzné tajemství nepravosti (mysterium iniquitatis), mařící ovoce vykoupení. Proto tak pokorně a úpěnlivě zladěna kolekta. Zmiňuje se o Jidáši a vzývá slitování Boží. Ježto však za dřívější prakse obrácena byla v dnešní den přední pozornost k veřejným kajícníkům, kteří byli po zkroušeném odpykání vin slavně smiřování s Bohem, spojuje liturgie bolnou vzpomínku na Jidáše s potěšnou vzopmínkou na biblického představitele kajících hříšníků, jemuž trpící a umírající Spasitel zvlášť milosrdnou lásku projevil. Vedle zoufalého nekajícníka vzpomíná kolekta kajícího lotra. Dvě typické osobnosti z historie umučení Páně a dva představitelé hříšníků objevují se vedle sebe. První je nám výstrahou svou vinou a svým trestem, druhý je potěšujícím příkladem svým kajícím vyznáním a bohatou odměnou.

Kolekta: Bože, od něhož obdržel i Jidáš trest za svou vinu i lotr odměnu za své vyznání, uděl nám dosažení své slitovnosti, aby, jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze udělil rozdílné odplaty, tak nám po odstranění starého bludu uštědřil milost svého vzkříšení.

Sv. Pavel líčí ustanovení a napomíná

Oficiálním liturgickým zvěstovatelem ustanovení nejsvětější Svátosti, oběti mše svaté i kněžství jest v epištole sv. Pavel. Apoštol kárá především nepřístojnosti, jež se vyskytly v korintské obci při slavení večeře Páně. Dále učí, kterak jest tajemství eucharistické důstojně slaviti, při čemž velebně a vroucně líčí ustanovení Eucharistie.

Čtení z prvního listu sv. Pavla Apoštola ke Korintským (11, 20–32). Bratři! Když se scházíte vespol, není to již pojídání večeře Páně, neboť každý bere napřed svoji večeři při jídle, a jeden lační, druhý pak jest opilý. Zdali nemáte domů k jídlu a pití? Či pohrdáte Církví Boží a zahanbujete ty, kteří nic nemají? Co mám říci vám? Mám vás chváliti? V této věci vás nechválím. Neboť já jsem přijal od Pána to, co jsem též podal vám, totiž že Pán Ježíš v té noci, ve které byl zrazen, vzal chléb a učiniv díky, rozlámal a řekl: Vezměte a jezte; toto jest tělo mé, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Taktéž vzal i kalich po jídle a řekl: Tento kalich jest nová Úmluva potvrzená mou krví; to čiňte, kolikrátkoli jej píti budete, na mou památku. Kdykoli totiž jísti budete chléb tento a píti kalich, smrt Páně zvěstovati budete, dokud nepřijde. Proto kdokoli bude jísti chléb tento aneb píti kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. Zkoušej však člověk sám sebe a tak z toho chleba jez a z kalicha pij; neboť kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, poněvadž nerozeznává těla Páně. Proto jest mezi vámi mnoho nemocných a slabých a mnozí zesnuli. Kdybychom sami sebe posuzovali, nebyli bychom zajisté souzeni. Jsouce však souzeni, od Pána jsme trestáni, abychom s tímto světem nebyli zavrženi.

Ježto Spasitel ustanovil nejsvětější Svátost a mši svatou, když byl dříve pojedl beránka při velikonoční večeři, spojováno v nejstarších dobách slavení Eucharistie s hostinou lásky (agape). Účelem těchto společných hodů, k nimž přinášel každý něco podle svého majetku, bylo udržovati a rozněcovati vzájemnou lásku. Později objevovaly se při této hostině lásky různé nepřístojnosti, jež zavdaly příčinu, že posléz obyčej tento odstraněn. Nesmíme zapomínat, že neblahý kvas mravně zkaženého pohanstva bylo Církvi zdolávati s velkou námahou v mladých křesťanských obcích. V korintské obci vyskytly se nepřístojnosti už za života sv. Pavla. Hody lásky konány tam asi před slavením Eucharistie (přede mší svatou a společným přijímáním). Zahnízdil se při nich nezpůsob, že věřící rozdělili se v kroužky a nečekavše na chudé, jedli a pili každý z toho, co sám si přinesl. Tak se stávalo, že chudí byli lačni, kdežto bohatí byli přesyceni.

Apoštol přísně odsuzuje neblahý zlořád a poukazuje, že taková hostina lásky není hodnou přípravou na mši svatou i svaté přijímání. Nato dávaje návod, jak si mají počínati, líčí ustanovení nejsvětější Svátosti, mše svaté a kněžství.

Úryvek vzácně se hodí za epištolní čtení v dnešní liturgii. Podává vroucí mluvou blahou zvěst o trojím testamentu Srdce Spasitelova. Skýtá svědectví, že Eucharistie je pravým Tělem a Krví Ježíše Krista, jakož i že je ustanovena za nekrvavou a ustavičnou oběť, kterou kněžstvo novozákonní, Vykupitelem zřízené, do skonání světa obnovuje. Zdůarazňuje pak, že tímto opakováním večeře Páně představována či nekrvavě obnovována je oběť Kristova, dokavad Vykupitel nepřijde k soudu. Nabádá k hodnému přijímání a vystříhá před nehodným požíváním božské krmě. Kdo nehodně přijímá, nerozeznávaje těla Páně, nečině rozdílu mezi pokrmem obyčejným a obětní krmí eucharistickou, prohřešuje se proti Tělu a Krvi Páně. Uvaluje na sebe odsouzení buď k věčným neb časným trestům.

Graduale a dojemné líčení evangelisty Jana

Toto eucharistické liturgické kázání spojuje s evangeliem zpěv stupňový. Obsahuje hlavní rozjímavou antifonu v liturgii velikého týdne a v sv. třídení zvlášť:

Graduale: Kristus se stal pro nás poslušným až k smrti, a to k smrti kříže. V. Proto také Bůh povýšil ho a dal mu jméno, které jest nade všecko jméno. (Fil. 2, 8-9)

V dnešní mešní liturgii připomínají slova svatého Pavla pokornou oddanost Beránka Božího v darech jeho vroucí lásky při poslední večeři.

Evangelium doplňuje zvěst sv. Pavla. Vypravuje, kterak Spasitel při poslední večeři umyl svým apoštolům nohy a významně spojil tento tklivý projev hlubokého ponížení a lásky s ustanovením nejsvětější Svátosti. Vzpomínku na dar neskonalé lásky Spasitelovy při poslední večeři nelze odděliti od vzpomínky na příklad i příkaz pokorné lásky, který navždy tlumočit bude lidstvu dojemný výjev umývání nohou. Tato událost jest vznešeným rámce, v nějž vložil Spasitel ustanovení nejsvětější Svátosti, oběti mše svaté a kněžství. V něm zjevuje se testament Srdce Spasitelova v dokonalé plnosti, hloubce a bohatství svého požehnaného obsahu. Vykupitel zůstavuje lidstvu své Tělo a svou lásku. Své Tělo jako duchovní krmi a obětní žertvu v rukou kněžstva spolu s příkladem a příkazem pokorné, obětavé lásky. Tedy sebe sama v zdroji vší milosti a v hlavním příkazu, obepínajícím zhuštěně veškerou nauku spásy. Sebe sama dává v plnosti milosti a pravdy (Jan 1, 14).

Pokračování sv. Evangelia podle Jana (13, 1-15). Před slavností velikonoční Ježíš věda, že přišla hodina jeho, aby z toho světa odešel k Otci, měv v lásce svoje, kteří byli ve světě, miloval je na výsost. A když bylo po večeři a ďábel byl již vnukl v srdce, aby jej zradil Jidáš, syn Šimona Iškariotského, Ježíš, jsa vědom si toho, že Otec dal mu v ruce všecko a že vyšel od Boha a jde k Bohu, vstal od večeře a odložil roucha svá a vzav šat lněný přepásal se. Potom nalil vody do mísy a počal umývati učedníkům nohy a utírati je plátnem, kterým byl přepásán. Přišel tedy k Šimonu Petrovi. I řekl mu Petr: Pane, ty mně myješ nohy? Ježíš odpověděl a řekl mu: Co já činím, ty nerozumíš nyní, ale porozumíš potom. Dí mu Petr: Nebudeš mně mýti nohou na věky. Ježíš mu odpověděl: Neumyji-li tebe, nebudeš míti podílu se mnou. Dí jemu Šimon Petr: Pane, netoliko nohy, nýbrž i ruce a hlavu. Dí mu Ježíš: Kdo se vykoupal, nepotřebuje než nohy si umýti; jinak jest celý čist. I vy jste čisti, ale ne všickni. Věděl totiž, kdo jest ten, jenž ho zradí. Proto řekl: Nejste čisti všickni. Když jim tedy nohy umyl a své roucho vzal a se opět posadil, řekl jim: Víte, co jsem vám učinil? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a dobře pravíte; jsemť zajisté. Jestliže tedy já, Pán a Mistr váš, umyl jsem vám nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Příklad zajisté jsem vám dal, abyste i vy činili tak, jako jsem já učinil vám.

Evangelista Jan, miláček Srdce Páně, líčí se zřejmým pohnutím scénu umývání nohou.

Vědom si plně své božské důstojnosti i boholidské vykupitelské moci, v majestátu svrchované své moci, vtělený Bůh, „v jehož jménu klekati má každé koleno“ (Filip. 2, 10), sklání se k nohám svých apoštolů i zrádce Jidáše a prokazuje jim službu nejnižší. Z lícně evangelia cítit, jaký úžas pojal apoštoly. Se rtů Petrových derou se slova, jež pronikavě vyjadřují úděs nad pokorou a láskou Spasitelovou. Jaký to rozechvívající obraz! Božský Vykupitel na kolenou. A před kým? A co činí? Jaké to ponížení v neskonalé lásce! A slyšme, jak Spasitel sám zdůrazňuje význam svého ponížení: „Víte-li, co jsem vám učinil? Vy mne nazýváte Mistrem a Pánem; a dobře pravíte: jsemť zajisté. Jestliže tedy já, Pán a Mistr váš, umyl jsem vám nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Příklad zajisté dal jsem vám, abyste i vy činili tak, jako jsem já učinil vám.“ Příklad tedy dává a v příkladu příkaz pokorné, účinné lásky vzájemné. Příkaz nejdůraznější, nejtklivější. Příkaz, který na sklonku veřejné činnosti Páně je rekapitulací, souhrnným závěrem, nejvýraznějším přáním, tužbou a přikázáním (mandatum) Srdce jeho.

Než výjev ve večeřadle sionském měl ještě jiný význam. Byla to příprava na první eucharistickou oběť, na první sv. přijímání, na první svěcení kněžstva. V rozmluvě s Petrem poukazuje Spasitel na mravní význam umývání nohou. Ukazuje, jak pečliv je o vnitrnou čistotu prvních účastníků tajemného slavení Eucharistie, prvních přijímatelů a prvních kněží. „Čisti buďte“, jako by volal Pán tímto mytím nohou. Příkaz, který 20 století tlumočí Církev a hlavně v dnešních obřadech, usilujíc, by účast naše na požehnání darů Srdce Kristova byla  podle úmyslů a tužby Spasitelovy. Příkaz, který vyznívá ze všeho, čím Církev nejsvětější Svátost, oběť mše svaté i kněžství obklopuje.

Ofertorium a tichá modlitba

Jásavé ofertorium je radostnou písní usmířených kajícníků. Ze zpěvu k obětování vane vděčná radost. Dnes počínaly velikonoce usmířených kajícníků.

Pravice Páně činí divy, pravice Hospodinova mne vyvýšila; neumru, ale zůstanu živ a vyprávěti budu skutky Hospodinovy. (Ž. 117, 16 a 17)

Tichá modlitba připomíná, že slavíme dnes památku ustanovení oběti mše svaté.

Prosíme, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, nechť ten ti oběť naši učiní příjemnou, jenž dnešním ustanovením poučil své učedníky, aby ji konali na jeho památku, Ježíš Kristus, Syn tvůj, Pán náš. Jenž s tebou žije a kraluje v jednotě.

Preface o sv. kříži velebí oběť lásky Spasitelovy i její triumf.

Vsuvky v kánonu upamatovávající na předmět dnešního slavení

Tři modlitby v neproměnném kánonu mají dnes zvláštní vsuvky:

„Ve společenství jsouce a oslavujíce den přesvatý, o kterém Pán náš Ježíš Kristus byl zrazen, ale také památku uctívajíce především slavné vždy Panny Marie, Rodičky Boha a Pána našeho Ježíše Krista…“

„Tuto tedy oběť společnosti naší, jakož i veškeré čeledi své, kterou ti obětujeme při dnu, o němž Pán náš Ježíš Kristus vydal učedníkům svým k slavení tajemství svého Těla a Krve, prosíme, Pane, abys usmířen přijal, a dny naše ve svém pokoji spravoval…“

„Jenž den před tím, než pro spásu naši a všech trpěl, to jest dnes, vzal chléb do svých svatých a ctihodných rukou…“

V prvních dvou modlitbách tklivě vyjádřen protiklad lásky Spasitelovy a zrady Jidášovy. „Přesvatý den slavíce, kdy Pán náš Ježíš Kristus za nás byl zrazen (vydán)…“ „Den, o němž Pán náš Ježíš Kristus vydal učedníkům svým tajemství svého Těla a Krve…“ („traditus“ – „tradidit“)

Zelený čtvrtek je velikým svátkem lásky. O lásce mluví , k lásce vyzývá. Tklivěji než kterýkoli jiný památný den církevního roku křísí vzpomínku na hlavní odkaz a příkaz Srdce Kristova.

Po skončení obřadů opouštíme chrám… Ale duší rozechvělou zní echo posledního zpěvu:

Kde je láska milování, tam je Bůh. V jednotu nás spojila láska Kristova. Bojme se a milujme Boha živého. A srdcem upřímným milujme se vespolek. Když jsme tedy shromážděni v jednotu, střezme se, bychom se myslí nepoltili. Ať ustanou zlobné sváry, ať ustanou hádky. A mezi námi buď Kristus Bůh.

Převzato z díla ThDr. František Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku.Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.

Hodnota mše svaté

Ve shonu dnešního života si mnohdy neuvědomujeme, jaký nesmírný dar nám byl zanechán v podobě mše svaté. Kdybychom si toto plně uvědomili, jak nábožně bychom mši svaté byli přítomni! S jakou snahou bychom se jí co nejčastěji účastnili! Jak rychle by zmizely všeliké nešvary a výstřelky… K takovému zastavení a opětovnému zamyšlení nad obětí mše svaté, svorníku pravého křesťanského života, který se však pro mnohé k jejich největší škodě stává obyčejnou nedělní společenskou událostí, nás zvou tyto řádky z pera ThDr. Františka Cinka.

Největší dar věnovaný vykoupenému lidstvu

Svět nemá pokladu drahocennějšího nad mši svatou. Oběť mešní je nejúdivnějším darem nebes, je vrcholem a korunou všeho, co Boží láska a Boží všemohoucnost po dokonání díla vykupitelského člověčenstvu zůstavila…

Mše svatá je střediskem a srdcem veškeré bohoslužby. Veškeré útvary křesťanské bohopocty sbíhají se ve mši svaté jako ve svém zdroji a ohnisku. Kde mše svatá vytržena z kultu křesťanského, vyrván ústřední svorník…

Mše svatá je nejsvětějším pojítkem, vížícím nebe se zemí… Pojítkem živým, které udržuje neustálý převod nebeských, nadpřirozených sil milosti v lidstvo vykoupené.

Aspekty oběti mše svaté

Mše svatá je vrcholným aktem bohopocty. Větší hold pocty nelze v lidstvu vykoupeném vzdáti Bohu nad adorační poctu, jíž se mu dostává obětí mše svaté. Není žhavějšího aktu díkůčinění, pronikavějšího aktu smíru nad oběť mešní. Žádná modlitba lidská, byť sebe horoucnější a úpěnlivější, nedosahuje ani zdaleka účinnosti mše svaté. Žádná prosba vyslaná k nebesům, byť vytryskla ze srdce sebe světějšího, nemá takové pronikavosti jako prosba, jež se nese od našich oltářů v přesvaté chvíli proměňování… Žádná krev mučednická na zemi prolitá nevolá k nebi tak, jako krev Ježíše Krista na obětišti oltáře obětovaná…

Příčina nesmírné hodnoty mše svaté

Hodnota mše svaté je proto tak veliká, poněvadž oběť mešní je podstatně totožná s vykupitelskou obětí Kristovou na kříži. Vykupitel lidstva zůstavil Církvi mší svatou viditelnou oběť, jíž se krvavá vykupitelská oběť na kříži neustále názorně zpřítomňuje, podstatně obnovuje a v spasitelných svých účincích lidstvu přivlastňuje. Oběť mešní jest obětí vztažnou a závislou na oběti kříže, ale přece obětí pravou a skutečnou samou o sobě. S obětí na kříži jest co do podstaty totožnou, lišíc se od ní pouze případečně. Týž hlavní obětník zde, týž obětní dar. Pouze způsob obětování je rozdílný. Na kříži obětoval se Vykupitel krvavě, zde nekrvavě. Na kříži obětoval se sám, zde obětuje se za přísluhy náměstných kněží, kteří jej obětují spolu s ním jménem Církve. Vlastním hlavním obětníkem jest a zůstává Kristus. On skýtá Církvi i knězi vlastní obětní dar jakož i moc obětovati a sám se za náměstné přísluhy v rukou kněžských v oběť podává.

Mše svatá – nejdůstojnější oběť bohopoctná

Mše svatá je vrcholnou obětí bohopoctnou v lidstvu vykoupeném. Jest obětí chvály, jíž oslavováno jest nejdokonaleji jméno Páně od východu slunce až k západu po celém okrsku zemském (Mal. 1, 10. 11). Jest nejhlubším adoračním úkonem bohoslužebným, jsouc tajemnou obnovou obětního bohopoctného holdu vtěleného Syna Božího v jedinečné adoraci svrchovaného majestátu Božího. Tento hold klanění Kristus neustále ve mši svaté opakuje – jménem vykoupeného lidstva. Oběť Kristovu nelzeť odděliti od oběti Církve. Církev spjata jest s božským Obětníkem jako tělo s hlavou. Mše svatá jest jediným úkonem na zemi, který se dokonale líbí Bohu nejsvětějšímu, jest jedinou oslavou, Boha dokonale důstojnou. Kristus na oltáři v oběti mše svaté velebí majestát Boží chválou nejdokonalejší, jíž lze vůbec Boha poctíti.

Mše svatá – vrcholná oběť díků

Mše svatá jest vrcholným holdem děkovným. Za nesčetná dobrodiní přirozená i nadpřirozená vzdal Syn Boži, vzav na sebe lidskou přirozenost, jménem naším Bohu nejvyšší hold díků. A tento hold jako hlava své Církve ustavičně obnovuje ve mši svaté.

Mše svatá – nesrovnatelná oběť smírná

Mešní oběť jest i obětí smíru, neboť jest obnovou oběti vykupitelské, z níž všecek smír s Bohem plyne. Spasitel na kříži dokonal předmětně dílo vykoupení navždy. Zjednal nám odpuštění hříchů, jakož i všechny milosti a prostředky k spáse. Ovoce oběti kříže nemůže býti doplněno ani rozmnoženo. Než mše svatá nám spasonosné účinky oběti kříže přivlastňuje, směřujíc jako ustavičná smírná oběť k tomu, aby nám Bůh denní naše hříchy a zasloužené tresty odpouštěl.

Mše svatá – nejúčinnější oběť prosebná

V smírném charakteru mše svaté jest zahrnut i její prosebný ráz. Oběť mešní je právě tak obětí prosebnou jako oběť na kříži. Je to nejžhavější prosba, vyjádřená skutkem. Nakloňuje Boha, aby nám potřebná dobra nadpřirozená i přirozená hojně uděloval. Jako oběť prosebná má účinnost nesmírnou, pro svoji nesmírnou hodnotu. Není milosti, jíž by touto obětí nebylo lze vyprositi.

Mše svatá – zřídlo milostí a zásluh

Kristus chtěl, aby oběť vykupitelská byla do skonání světa uprostřed vykoupeného lidstva neustále obnovována, aby div jeho lásky byl ustavičně názorně zpřítomňován a ovoce vykoupení lidstvu přivlastňováno. Co bylo na obětišti kříže pro vykoupení světa vykonáno, mší svatou neustále se v lidstvo vykoupené převádí… Obětí na kříži získáno a otevřeno nevysychající zřídlo milostí a zásluh, obětí mše svaté poklady tohoto zdroje se do celého světa rozvádějí. Mše svatá ovoce vykoupení nedoplňuje, nerozmnožuje, ale také nezastiňuje, neztenčuje, nýbrž vnitřní bohatství vykupitelské oběti odhaluje, její moc a sílu zjevuje a člověčenstvu vykoupenému přivlastňuje. Mší svatou budí a udržuje se nejdokonaleji a nejpronikavěji v lidstvu památka na vykupitelskou smrt Kristovu. Kdykoliv se oběť mše svaté koná, oběť kříže se skutečně a vpravdě zpřítomňuje a nekrvavě obnovuje.

Ve chvíli proměňování stává se oltář kalvarským obětištěm a kříž Kristův znova tajemně se tyčí uprostřed lidstva… Obcujíce zbožně mši svaté, v okamžiku proměňování objímáme takřka kříž Vykupitelův… V rukou kněžských, pozdvižených k nebesům, vskutku a vpravdě Beránek Boží, snímající hříchy světa, jako obětní žertva v oddělených způsobách svátostných, v nekrvavých náznacích své smrti… Úžasná adorace kalvarská, oběť díků, smíru a nebem pronikajících proseb znova tajemně se obnovuje a bohaté proudy jejího požehnání rozlévají se v srdce vykoupená…

Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.

Plody úpadku víry v oběť mše svaté – zkušenost protestantismu

Úvaha ThDr. Františka Cinka o tom, kam zavedlo protestantismus odmítnutí víry ve mši svatou, by nám neměla být jen výstrahou, ale i povzbuzením k neustálému pěstování a šíření úcty k oběti mše svaté a Pánu Ježíši, skutečně a podstatně přítomnému ve sv. Hostii. Tak bude naše víra postavena na neotřesitelném základu – na Kristu a Jeho oběti.

Mše svatá je především zpřítomněním oběti kalvárské.

Nejsvětější oběť mše svaté jedním z našich nejtěsnějších pout ke Kristu

Tajemství oltářní spojuje nás životně s poklady vykoupení a tudíž s nejvyššími hodnotami integrálního křesťanství. Eucharistie jako oběť i svátost je jedním z nejsvětějších pout, jež víží nás ke Kristu.

Po zpřetrhání tohoto pouta padají všechna další

Všude, kde toto pouto přerváno, trhá se spojení s Kristem, s jeho spasnou naukou i milostí. Důkaz ve velkém podává staletá zkušenost. Nezadržitelně hroutí se protestantismus, zaplavující ve svých nesčetných denominacích kulturní západní svět. Od dob, kdy přerváno posvátné pouto eucharistické, ztrácí protestantismus ve svém výoji postupně všechny podpěry víry křesťanské. Jeden pilíř se hroutí za druhým.

V protestantismu i garance bible ztracena

I poslední garancie bible zviklána a posléz podvrácena přes úsporné, staleté, několikrát obnovené úsilí celých generací biblicky věřících protestantských theologů. Nezadržitelně odumírá víra v evangelictví. Křesťanství v něm bezútěšně rozleptáváno a pod hesly zvědečtění podstatných prvků zbavováno. A těžko zastavovat rozklad víry a tragicky důsledný vývoj směrem k propastem negace.

Úpadek víry v božství Kristovo a celého duchovního života

Padá víra v božství Kristovo, v nadpřirozené objektivní zjevení. Mizí positivně křesťanský charakter. Theologové protestantští cítí dnes pod nohama jen uhýbající písek náboženské filosofie. Protestantismus, v nějž vyúsťuje všechno, co od 16. století přetrhlo eucharistické spojení s Kristem, stená dnes pod přívalem nevěry, skepse a duchovní vysílenosti. Ztrácí všechnu odolnost proti planému atheismu, propadá náboženské chudobě a duchovnímu vysychání. Postrádaje ducha světovosti, katolicity, ekumenicity, roztříštěn v nesčetné útvary v jednotlivých národech, trpí omezeností obzoru, náboženským provincialismem a dusí se v průměrné liberální náladě nacionální a kulturní. U nás hlavně ve své nejbědnější popřevratové odnoži hyne v nevolnictví duchovně zchátralého, vyžilého, ideově mrtvého volnomyšlenkářství. Proto také nic positivně náboženského, nic duchovně ozdravujícícho nevnáší do chaotického víru, jenž zmítá rozeklanými dušemi, trpícími skepsí a nedověrou dnešního sterilního náboženského tápání a pochybování. Sám těžce churaví nemocí, kterou chce léčit, ztráceje rapidně na odolnosti vůči jalové, duchovně-mravně pusté nevěře.

Veškerá pevná základna ztracena

V nesčetných útvarech je vnitřně ideově rozhárán a nemohoucně roztříštěn. Tápá neujasněně v stěžejních otázkách křesťanských, postrádaje bezpečných směrnic, podle nichž bylo by lze vyjíti z pouště zplanělého racionalistického polokřesťanství. Proto nebudí ohlasu. Vane z něho mdlá unavenost stáří a duchovní vysílenosti. Otázka pevného, jasného pravidla víry zůstává mučivým problémem. Místo pevné křesťanské ideové základy necítit v něm než sypkou písčinu náboženské filosofie… A přece bez jasného světla a síly víry, bez živého spojení s Kristem skrze spasnou milost, jest všecek duchovní náboženský život planým živořením. Co obětí vyžádalo staleté obrovité úsilí protestantských theologů a historiků, kolik to energie, učenosti i geniality vyplýtváno a přece positivní nábožensko-křesťanské výsledky stále bědnější.

Serafínský učitel: "Odstraň Eucharistii z Církve, a co potom ve světe ještě zůstane, ne-li blud a nevěra?"

Slova sv. Bonaventury

Už sv. Bonaventura napsal: Odstraň Eucharistii z Církve, a co potom ve světě ještě zůstane, ne-li blud a nevěra?

Již při Kristově řeči v Kafranaum se mnozí nad tajemstvím eucharistickým pohoršovali

Když Spasitel pronesl v Kafarnaum svou památnou řeč o nejsvětější Svátosti a vyvolal velké pobouření mezi posluchači i v řadách učedníků, Petr jménem kolegia apoštolů za zmateného rozruchu zástupů vroucími slovy vyznal víru v božská, všemohoucí slova Kristova, na nichž spočívá div Eucharistie: „Ty máš slova života věčného a my jsme uvěřili a poznali, že Ty jsi Kristus, Syn Boží.“ (Jan 6, 69. 70.) Tenkrát opustili Spasitele i někteří učedníci, pohoršivše se nad tajemstvím eucharistickým: „Tvrdá jest řeč tato, i kdo ji může slyšeti?“ (Jan 6, 61.)

Petrovo vyznání zní staletími, nikoliv však z úst protestantů

Slavné eucharistické kredo Petrovo zní staletími, ale ne z úst protestantů, ani těch, kdož odešli za nimi… „Tvrdá je řeč tato, i kdo ji může slyšeti?“ Tak to zní v bolestné ozvěně od 16. století z řad těch, kdož odešli za pohoršenými, nevěřícími učedníky v Kafarnaum… „Od toho času mnozí z učedníků jeho odešli zpět a již s ním nechodili.“ (Jan 6, 67.)

Proč kostely protestantské zejí prázdnotou

Protestant Karel Perry napsal: “Kostely protestantské zejí prázdnotou. Svatyně katolické jsou plny věřících. Je to proto, že katolíci nalézají ve svých svatyních Boha, protestanté – jen své kazatele…“ (Skribners Magazine 1929.)

Odmítnutím mše svaté je přetrženo životní pojítko křesťanské víry

Protestanté, pozbyvše víry ve mši svatou, vyrvali z nauky Kristovy ústřední svorník, udržující integritu křesťanské víry. Přetrhli hlavní životní pojítko, které nejen vnitřně víže nejvyšší duchovní statky křesťanství, nýbrž i vlastní ovoce vykoupení, spasnou milost v lidstvo vykoupené převádí.

Se ztrátou eucharistické víry mizí i idea chrámů

S věrou eucharistickou padla u protestantů i idea chrámů. Svatyně, jež jim zůstaly z dob katolické jednoty, ztratily duši. Kdo vkročí do bývalých katolických chrámů, používaných protestanty, neubrání se dojmu, že z nich odstraněno cosi, o čem vše vůkol mluví, k čemu se vše pne, v čem se vše sbíhá – živý střed, živé ohnisko. Z posvátných prostor vzdálilo se cosi, co je oživovalo… Zejí studeným smutkem prázdnoty. Novodobé evangelictví, rozštěpené v nesčetné útvary, nemá už chrámů. A také jich nestaví. Má náboženská shromáždiště, modlitebny, sbory – největší část roku uzavřené… A zbylo v nich už jen slovo…

Nakonec zůstávají jen liturgcké trosky, skepse a subjektivismus

A po zviklání garancie bible je to slovo, úpějící pod tíhou nevěry… Slovo, ztrácející bolestně všechnu odolnost vůči nábožensky plané skepsi… Slovo, jež nedovede pevně podepřít modlitbu víry, tím méně trosky posvátné liturgie, zbavené duše. Slovo, jež pod hesly novodobého zvědečtění náboženství vydává všechny duchovní statky křesťanství všanc subjektivismu…

Převzato z díla ThDr. František Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku.Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.