Přinášíme překlad článku, který vydal v roce 2008 britský Catholic Herald. Kardinál Dario Castrillon Hoyos prohlásil, že papež si přeje, aby tradiční katolická mše byla nabízena ve všech farnostech na světě. Vatikánský kardinál novinářům v Londýně rovněž řekl, že sloužit mši v tradičním ritu by se měli učit všichni seminaristé.
Kardinál Dario Castirillon Hoyos
Kardinál Dario Castrillon Hoyos prohlásil, že papež si přeje, aby tradiční katolická mše byla nabízena ve všech farnostech na světě. Vatikánský kardinál novinářům v Londýně rovněž řekl, že sloužit mši v mimořádné formě římského ritu (někdy nazývané též tridentský ritus) by se měli učit všichni seminaristé.
Tyto poznámky kardinál Castrillon učinil minulou neděli, krátce předtím, než se stal prvním kardinálem po 39 letech, který sloužil ve Westminsterské katedrále mši v tradičním římském ritu.
Na otázku Catholic Herald (britské katolické noviny – pozn. překl.), zda by si papež přál vidět mnoho farností, které dávají prostor tradiční formě, kardinál odpověděl: „Všechny farnosti. Ne mnoho, ale všechny, neboť se jedná o dar Boží. Papež nabízí toto bohatství a pro nové generace je velmi důležité, aby poznali minulost Církve. Tato forma bohoslužby je tak vznešená, tak krásná – teologicky nejhlubší způsob vyjádření naší víry. Bohoslužba, hudba, architektura, malby vytvářejí celek, který je velkým bohatstvím. Svatý otec je ochoten všem lidem nabídnout tuto možnost, nikoliv pouze několika skupinám, které na tom trvají, ale všem, aby každý znal tento způsob slavení Eucharistie v katolické církvi.“
Slavení tradiční mše svaté není bojkotem koncilu
Kardinál Castrillon, prezident Papežské komise Ecclesia Dei, zodpovědné za dohled nad aplikací Summorum pontificum, papežského dokumentu umožňujícího všeobecné užívání tradičního ritu, řekl, že bylo „naprostým nepochopením“ myslet si, že papež se povzbuzením starší formy bohoslužby snaží vrátit zpět reformy druhého vatikánského koncilu v 60. letech. „Koncilní otcové nikdy neslavili jinou mši, než tu gregoriánskou [tradiční]. To [Novus ordo] přišlo až po koncilu“, řekl kardinál. „Svatý otec, který je teologem a který se podílel na přípravách koncilu jedná přesně v jeho duchu, když svobodně nabízí různé způsoby slavení.“ „Svatý otec se nevrací do minulosti. Přináší z minulosti bohatství, aby ho nabídl bok po boku s bohatstvím slavení v novém ritu“, dodal. Taktéž řekl, že Ecclesia Dei požádala semináře, aby noví kněží byli vedeni k pochopení teologie, filosofie a jazyka mší.
Tradiční mše svatá farnosti obohatí
Kardinál řekl, že farnosti by měly vést věřící k „ocenění síly ticha, síly posvátného stavu před Bohem, hluboké teologie, k objevení, jakým způsobem a proč kněží reprezentují osobu Krista a jak se s knězem modlit“. V Summorum pontificum papež napsal, že tridentské mše by se měli věřícím umožnit v každé farnosti, kde se najde skupina věřících, která si to přeje. Taktéž napsal, že každý kněz může tuto mši volně sloužit. Nepožadoval tedy, aby se tridentská mše sloužila v každé farnosti, ale tam, „kde existuje stabilní skupina věřících zaměřená k předchozí liturgické tradici“, by kněz měl „ochotně vyjít vstříc“ jejich přání. Kardinal Castrillon v Londýně při návštěvě Latin Mass Society (LMS) řekl, že stabilní skupina může znamenat i pouze tři nebo čtyři lidi ne nutně ze stejné farnosti. Jeho poznámky roznítily už tak živé debaty ohledně znovuzavedení formy slavení, která byla po téměř 40 let široce potlačována. To se stalo i zdrojem roztržek v Církvi. Někteří katolíci byli tak pobouřeni, že založili tradicionalistická společenství, která někteří jiní katolíci, pro něž je stará mše souhrnem všeho špatného v předkoncilní Církvi, vnímají natolik exoticky, že je označují jako schismatická. Když papež Benedikt XVI. uvolnil v červenci minulého roku starou mši, mnoho komentátorů vidělo jako hlavní důvod snahu o umožnění návratu tradicionalistů zpět do stádce. Nicméně výroky kardinála Castrillona ukazují, že Benedikt XVI. si přeje mít starý ritus řádně ve všech místních církvích, aby tak mohl obohacovat slavení Novus ordo a pomohl ve vymýcení liturgických úletů.
Kněží a biskupové by měli tradiční ritus podporovat, říká kardinál
Kadrinál Castrillon později při promluvě k LMS vysvětloval široké praktické aplikace Motu Proprio. Zdůrazňoval, že dokument nás uvedl do nové právní reality.
Řekl, že zatímco znovuzavedení mimořádné formy „musí být provedeno v harmonii jak s církevním právem, tak s církevními představenými“, ti „musí pochopit, že tato práva jsou nyní pevně ukotvena v právu Církve skrze samotného Náměstka Kristova“.
Kněží a biskupové dle něj „musí udělat všechno, co je v jejich moci, aby věřícím zajistili tento skvělý liturgický poklad církevní tradice“.
Nejnáléhavější úkolem, řekl kardinál Castrillon, je pomoc těm věřícím, kteří si přejí mši slavenou v mimořádně formě, kteréžto právo jim zajišťuje papežovo motu proprio, „na těch místech, kde je pro to od věřících největší touha, ale jejich ‚legitimní požadavky‘ dosud nebyly vyslyšeny“.
Kardinál pokračuje: „Na jedné straně žádný kněz nemůže být nucen sloužit mši v mimořádné formě proti své vlastní vůli. Na druhé straně ti kněží, kteří si nepřejí sloužit podle misálu z roku 1962, by měli být velkorysí, když se setkají s žádostmi od věřících, kteří si to přejí.“
V části přímo zaměřené k biskupům kardinál zmínil dvě krátkodobá opatření, která je potřeba udělat. Za prvé zřídit „centrálně umístěný kostel, vyhovující největšímu množství věřících“, kde by „farář byl ochoten uvítat tyto věřící, a to jak z jeho vlastní farnosti, tak z farností přilehlých“. Za druhé „je rozhodující, aby existovali kněží, kteří budou ochotni slavit mši podle misálu z roku 1962“ za účelem „zajištění této důležité pastorační služby na každotýdenním nedělním základě“.
Kdo se staví proti tradiční mši, jde proti intencím papeže
Kardinál Castrillon řekl, že je „obvzláště smutné“, pokud kněží, jako výsledek „restriktivních legistativních kroků“, mají „sloužení v mimořádné formě zamezeno“.
Tyto kroky se, dle kardinála, „staví proti intencím Svatého otce, a tedy i proti univerzálnímu právu Církve“. Na druhé straně však kardinál také apeloval na LMS, aby mělo na paměti, že misál z roku 1962 je „živým vyjádřením katolické bohoslužby“, a proto věřící musí taktéž očekávat jeho rozvíjení.
Poté, co se zmínil o posledních změnách v zasvěcených svátcích, kardinál Castrillon poprosil tradicionalistické věřící, aby se „nestavěli v principu proti nezbytným úpravám, které si Svatý otec vyžádal“. Nazval to „obětí, o kterou prosí, aby ji udělali s radostí jako znamení jeijch jednoty s katolickou církví v jejich zemi“.
Poukázal nicméně na to, že dřívější zasvěcené svátky mohou být stále slaveny ve své dny, ale povinnost se jich účastnit byla odstraněna.
Později ten samý den kardinál poprvé od šedsátých let odsloužil v katedrále slavnou pontifikální mši v mimořádné formě. Účastnilo se asi 1500 lidí všeho věku, včetně mnoha mladých rodin.
Neúčastnil se sice žádný z anglických nebo velšských biskupů, ale kardinál Cormac Murphy-O’Connor poslal zprávu s uvítáním, které bylo přečteno. Při mši bylo v presbytáři přítomno nejméně 36 kněží z celé země.
P. Jan Gerndt je farářem v Praze – Uhříněvsi. V tamějším kostele Všech svatých slouží pravidelně každou sobotu od 18:00 mši svatou v tradičním římském ritu podle misálu Jana XXIII. V kostele sv. Petra v Dubečku pak jednou měsíčně. Redaktorům Krásy liturgie vstřícně poskytl rozhovor, ve kterém popisuje např. to, jak se ve farnosti snoubí koexistence tradiční a nové mše svaté, jak se přihodilo, že i na nové mši věřící přijímají v kleče u mřížky apod. P. Gerndt je i jedním z mála kněží, kteří tradiční mši svatou sloužili ještě před vydáním motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum – i o tyto zkušenosti se s námi podělil. Kromě tradiční liturgie padla řeč i na nový mešní řád, původní oltáře vs. obětní stoly, oblíbené světce a další zajímavosti.
P. Jan Gerndt přednáší na liturgickém kolokviu
P. Jan Gerndt je farářem v Praze – Uhříněvsi (několik dní po zveřejnění tohoto rozhovoru byl navíc jmenován sídelním kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze). V tamějším kostele Všech svatých slouží pravidelně každou sobotu od 18:00 mši svatou v tradičním římském ritu podle misálu Jana XXIII. V kostele sv. Petra v Dubečku pak jednou měsíčně. Redaktorům Krásy liturgie vstřícně poskytl rozhovor, ve kterém popisuje např. to, jak se ve farnosti snoubí koexistence tradiční a nové mše svaté, jak se přihodilo, že i na nové mši věřící přijímají v kleče u mřížky apod. P. Gerndt je i jedním z mála kněží, kteří tradiční mši svatou sloužili ještě před vydáním motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum – i o tyto zkušenosti se s námi podělil. Kromě tradiční liturgie padla řeč i na nový mešní řád, původní oltáře vs. obětní stoly, oblíbené světce a další zajímavosti.
Jak jste se stal knězem?
Vyrůstal jsem od malička ve věřící rodině, takže jsem takový ten typ od kolébky. Touha po kněžství mě zaujala tak v deseti, jedenácti, kdy jsem nějakou dobu už ministroval. Když jsem se hlásil na gymnásium, už jsem měl jasno, že chci být knězem a ničím jiným a měl jsem s Pánem Bohem domluveno, že když se na ten gympl dostanu, bude to pro mě znamením, že se jím mám stát.
Jak dlouho už jste knězem?
Pokud dobře počítám, tak už osmadvacátý rok, protože jsem byl svěcen v červnu roku 1982.
Co považujete za hlavní úlohu kněze?
Kněz je spojnicí mezi tím Božím a tím lidským. Žádné jiné povolání neumožní lidem takový kontakt s Pánem Bohem jaké jim umožňuje služba kněze. Kněz se má v prvé řadě modlit, sloužit mši svatou a přisluhovat slovem Božím a svátostmi. To je to základní a pokud kněz upřednostňuje něco jiného, tak to třeba může být hezké, ale to podstatné to asi nebude.
Jak můžou věřící pomáhat kněžím k jejich posvěcení?
Myslím, že knězi moc pomáhá, když ti věřící jsou ztotožněni s tím, co je jeho hlavním posláním. Jestliže věřící kněze pořád jen ponoukají k tomu, aby všude možně chodil, aby se kamarádil, byl manažerem, organizátorem a já nevím, co všechno, tak to není to pravé. Když si ale opravdu uvědomují, že kněz je prostředníkem a že jim umožňuje styk s Pánem Bohem, tak se budou za toho kněze modlit, obětovat a vlastně podporovat ho v tom, co je jeho autentickým úkolem.
Vy jste otče tradiční liturgii zažil ještě jako dítě. Jak jste potom vnímal ty změny, které přišly?
Poněkud rozpačitě. Považuji za docela dobré ty částečné úpravy, které byly mezi rokem 1965 a 1969, protože tam se ještě přímo nebouralo to tradiční a přitom se umožnilo víc tu liturgii prožívat. Ale když se potom všechno možné rušilo a měnilo a „tohle už se nedělá“ a „tamto se musí teď dělat jinak“ a „tamto všechno bylo špatné“, tak to už jsem si říkal „tak prr, tady něco nebude v pořádku“.
V podstatě vždycky ta tradiční liturgie pro mě byla tou normální a to, co bylo po tom, mi vždycky přišlo jako taková nouzovka a nebo takové provizórium – něco, co si řekněme vynutila doba, co nějak musí člověk respektovat, ale jak říkám: tou normální mší mi byla vždy ta stará a normálním oltářem ten původní.
Jak jste se dostal k tomu, že jste tradiční mši začal sám sloužit, činil jste tak již od doby, co jste byl vysvěcen?
Ne, to dost dobře nešlo, ale vždycky jsem měl blíž k formám, jimiž se vyznačovala: celebrace „versus Deum“, latina, tradiční střihy mešních rouch atd. Ten Novus ordo se tak nějak dá vzít, pokud si člověk ponechá tu původní teologii mše svaté, a sloužil jsem (i sloužím) ho běžně. Ale v roce 1984, když se objevila ta vlaštovka v podobě dokumentu Quattuor abhinc annos od Jana Pavla II., tak jsem se zaradoval a sedna rychle napsal jsem panu kardinálu Tomáškovi, jestli by dovolil. Od té doby jsem celebroval tu „echte heilige Messe“, jak taky někdo říkal, jakmile byla příležitost sloužit soukromě – a čím dál častěji. Veřejně to tehdy ještě nepřipadalo v úvahu. U nás určitě ne.
Co by myslíte dnes mohlo na tradiční liturgii zaujmout někoho, kdo ji nezná – kněze nebo i laika?
To je otázka. Zdá se mi, že třeba estéta určitě zaujme ta určitá větší kázeň, která je pro tradiční liturgii typická i to, že ta liturgie zapadne do prostoru, který byl pro tuto liturgii utvářen.
Kdo miluje kvalitní klasickou hudbu, tak mu asi také bude spíš bližší ta tradiční forma liturgie než hodně civilní nebo odlehčené formy, které vídáme na novodobých bohoslužbách.
Ten, kdo trochu víc hloubá, studuje a promýšlí tajemství mše svaté, taky nejspíš přijde na to, že texty tradiční liturgie jasněji vyzdvihují i objasňují, co to je vlastně mše svatá. Některé ty modlitby přímo fascinují. Třeba ta k Nejsvětější Trojici při obětování. To vím od jednoho kněze, který se seznámil se starým misálem až po motu proprio. O něm pak říkali „on snad s tím starým misálem chodí i spát“.
Takže může to zaujmout, ale asi to přichází u každého ve svůj čas a za každou cenu to urychlovat nebo někomu vnucovat tuto formu by myslím nebyla ta pravá cesta.
Zmínil jste motu proprio Summorum pontificum. Jaká byla Vaše reakce na jeho vydání? Očekával jste něco podobného?
P. Gerndt slouží slavnou asistovanou mši svatou při svatovojtěšské pouti v Počaplech (24. 4. 2010). Confiteor při stupňových modlitbách: jáhen - P. Antonín Damián Nohejl, III. OP (vpravo), podjáhen - P. Radim Valík, OSB (nalevo).
Ono se to očekávalo, protože takové ty zprávy že „už za měsíc“, „už příští týden“ – to víc než rok běhalo po těch různých webech. Potom už se stalo jistým, že to bude 7. 7. 2007 – hezké ty sedmičky. Já jsem zajásal, protože to přišlo i zároveň jako takový krásný dárek k mému stříbrnému kněžskému svěcení, protože ten den, kdy bylo motu proprio představeno (27. 6. 2007), to bylo právě na den pětadvacátého výročí mé ordinace. A cítil jsem to jako zadostiučinění – že z nejvyššího místa je potvrzeno, co jsem já tvrdil vždycky.
Jak vidíte situaci s tradčiní mší do budoucna?
Nerad bych byl prorokem – nevím. Opravdu nevím. Myslím si, že to ani neví Svatý otec, který tomu dal zelenou. Cosi se odblokovalo a teď se prostě uvidí. Myslím, že hodně bude záležet na tom, jak se bude vyvíjet víra božího lidu. Dokud budeme jen u hostiny a společenství, pak se moc tradiční liturgie nechytí. Až budeme zase víc promýšlet oběť Kristovu na kříži, která je na oltáři zpřítomňována, vrátí se to víc k tomu tradičnímu, třeba alespoň formou určité korekce Novus ordo.
Setkával jste se před vydáním motu proprio Summorum pontificum s nějakým odporem kvůli vašemu vztahu k tradiční mši svaté?
Toho odporu jsem zažil… a nepříjemných chvil… a obviňování… Nechci to nějak vyjmenovávat, ale byla to chvílemi kalvárie, protože mezi lidmi je spousta předsudků – živených, podporovaných a různě argumentovaných.
V čem myslíte, že vězí takový odpor?
Především ve zvyku. V jedné vesnici pravili: U nás žádný motoproprius nebude, protože nechceme žádné novoty! Ve skutečnosti novotou, nebo jak někdo odvážně napsal, fabrikátem, bylo to, co vytvořil, byť s použitím starých prvků, mons. Bugnini. (Hlavní tvůrce nového mešního řádu, pozn. KL) Očekávalo se od toho víc, než to přineslo. Nu a trochu i špatné svědomí potom vede člověka, aby o to tvrději hájil, co on vytvořil, a dělal to a nic jiného, stavěl do protikladu nové a staré. Svatý otec několikrát ještě jako kardinál upozornil, že to je něco neslýchaného stavět proti sobě tzv. starou liturgii a novou liturgii, starý misál a nový misál, ale tohle se bohužel dělo a děje. Možná, že ti zastánci toho novějšího jsou přesvědčeni, že všichni, kteří chtějí starou liturgii, jsou ohrožením jednoty Církve, ale tak to nikdy nebylo, primárně určitě ne.
Co byste řekl kněžím, kteří tradiční liturgii úplně odmítají?
Já se přiznám, že neumím moc diskutovat a život mě naučil spíš se nehádat, protože ti, kdo ji odmítají, se většinou odvolávají na své autority a mám zkušenost, že za jedno slovo je jich vždycky dvacet.
Ale mám kolikrát radost, když vidím určitý posun v postoji u některých, kteří třeba před několika lety, když se mluvilo o tridentu, spíš jen špičkovali a dneska jsou nadšeni.
Řekněme, že by nějakého současného kněze tradiční forma zaujala a chtěl by se naučit tradiční mši sloužit nebo by to po něm chtěli farníci – je k tomu přístup? Kam by se měl obrátit?
Existuje instruktážní DVD, co vydalo např. Bratrstvo sv. Petra. Kdo umí trochu latinsky, tak si to může přečíst v úvodu v misále, kde je podrobně vysvětleno, jak kněz stojí, co dělá pravou rukou, co dělá levou rukou, mezi kterými prsty se drží patena atd. Kdo by raději názorně, tak ať se přijede podívat někam, kde se tradiční mše slouží, dnes je takových míst již více. Já už jsem taky dával soukromě nějaké kondice kněžím, kteří o to měli zájem.
Vy, otče, ve své farnosti sloužíte pravidelně jak Novus ordo, tak tradiční mši svatou. Mohl byste nám popsat, jak tento stav funguje, jak jste jej zaváděl, jaké byly reakce věřících apod.?
Muselo se velice pozvolna. Záleží na tom, jestli ta farnost je spíše konzervativní nebo spíše progresivní. Hodně také záleží na tom, jestli se v té farnosti hodně věcí nechává na knězi a automaticky se předpokládá, že kněz ví, co dělá a proč to dělá, i když se to ze začátku třeba úplně nelíbí nebo nepochopí. Tam, kde lidé stojí apriorně „takhle se to přece musí a jaktože ten kněz tady začíná tohle a tohle“, je to potom špatné.
Já jsem začal pozvolna tím, že jsem občas sloužil místo u stolu u hlavního oltáře. Potom jsem občas dělal něco latinsky. A když Svatý otec ve Vatikáně v Sixtinské kapli na svátek Křtu Páně sloužil veřejně normálně (rozuměj obrácen stejným směrem s lidem, pozn. KL), no tak jsem řekl „podívejte se, tady ten kostel je disponován na to původní, Svatý otec také tak sloužil, tak vidíte, že to není nic špatného“ a v podstatě žádný odpor tady proti tomu nebyl. A tak od jara 2008 se výhradně slouží u hlavního oltáře.
Tím, že jsem už před MP sloužíval příležitostně latinsky a u hlavního oltáře, nejevilo se zařazení mší svatých sloužených podle staršího obřadu jako nějaký zlom nebo jako něco cizorodého. Zprvu jsem střídal Novus a trident, ale jelikož návštěvnost tridentu byla pravidelně značně větší než návštěvnost nového obřadu v latině, zavedl se postupně trident každou sobotu. V jednom z filiálních kostelů byl ostatně trident povolen kardinálem Vlkem již dříve jednou za měsíc.
Ve vaší farnosti se i na Novus ordo podává přijímání u mřížky, je to tak?
Ano. Týká se to farního kostela Všech svatých, kde někteří věřící spontánně začali přiklekat už tehdy, kdy se obvykle podávalo vstoje. Těch klečících přibývalo, a tak nakonec – po opětném vsazení dvířek do mřížky – podávám tradičním způsobem všem. Když někdo z nějakého důvodu zůstane stát, podám mu samozřejmě také. Ale drtivá většina přijímá vkleče – máme před očima příklad Svatého otce, jak podává on.
Jak se stavíte k překladu konsekračních slov v některých jazycích včetně češtiny? Sporu „za mnohé“ / „za všechny“? („…která se prolévá za vás a za všechny/mnohé na odpuštění hříchů.“ Pozn. KL)
Vadí mi čím dál více, že ČBK dosud nepřistoupila k revizi českého překladu, který neodpovídá normám, které vydala Kongregace pro bohoslužbu už v roce 2006. (Jedná se o oběžník zaslaný 17. října 2006 všem předsedům biskupských konferencí. Požadavek přesných překladů se však nachází již v dokumentu téže kongregace Liturgiam authenticam z r. 2001. Pozn. KL) V Maďarsku jednoduše přelepili v misále příslušné slovo a bylo to. Ale u nás je všechno asi složitější, a tak si budeme muset počkat na nový misál, kde doufejme tahle nesrovnalost bude napravená.
Myslíte, že je přijatelné, když kněz sám z vlastní vůle říká „za mnohé“, i když biskupská konference oficiálně překlad misálu ještě neupravila?
Je to určitý konflikt ve svědomí. Na jednu stranu pravdivost a na druhou stranu poslušnost. V některých případech převáží ten smysl pro poslušnost, jiný si řekne, že pokud je přání nižšího v rozporu s přáním vyššího, měl by mít přednost ten vyšší.
Kdybyste měl teď srovnat ty dva mešní řády a musel si vybrat v dnešní situaci jen jeden z nich, jak byste se rozhodl?
Hypotetická otázka… (směje se) Pokud bych myslel na sebe – co je mi bližší, co bych dělal radši, tak bych radši dělal to staré. Ale protože vím, že tady nejsem kvůli sobě, ale jsem tady pro lidi a lidi ještě na to zralí nejsou, tak bych neviděl jako šťastné, kdyby v nějaké farnosti farář řekl: „Tak a ode dneška budu sloužit jenom trident.“
Jak se díváte na společenství jako FSSPX, která nový misál úplně odmítla?
Zákon akce a reakce. V roce 1969 už se objevil otevřený dopis kardinála Ottavianiho (tzv. Ottavianiho intervence, pozn. KL), který dá se říci podrobil takové věroučné kritice nový mešní řád poté, co nedostal žádnou odpověď na dříve podané námitky. Je pravděpodobné, že kdyby se tehdy na začátku 70. let tak tvrdě nepostavilo nové proti starému, nedošlo k tak energické opozici.
Myslím si, že ti, kteří stáli za starou liturgií a odmítali tu novou, určitě nechtěli nějaké rozbroje v Církvi, ale jestliže se v nové liturgii dostává do popředí člověk a společenství a v té prvotní novodobé definici mše stálo jenom to, že „je shromáždění božího lidu za předsednictví kněze ke slavení památky Páně“ a nic víc, tak se nemůžeme divit, že ten, kdo ví, že mše svatá je zpřítomněním kalvárské oběti, se prostě musel ozvat. Myslím si, že ten jakýsi rozkol nebo hlubší rozejití se nebylo ještě hned v tom roce 1969, ale až někdy v roce 1974, kdy arcibiskup Lefebvre měl prohlásit, že jediná pravá mše je ta stará. Dnes už je těžké překročit vlastní stín…
Myslíte si, že připadá v úvahu i nějaká možnost úpravy tradiční liturgie, třeba co se týká národních jazyků?
Pokud by se jednalo o možnost použití národního jazyka, to je v souladu nakonec i se Sacrosanctum concilium, které nikdo nezpochybňuje. Skoro bych řekl, že by to bylo užitečné. Ale necítím se kompetentní něco posuzovat, protože zase kdyby do toho každý mluvil, tak bychom z toho měli Babylon.
Co byste řekl těm, kteří si při tradiční liturgii připadají jako odsunutí a požadují nějakou větší účast?
Že jde hodně o zvyk. A že se dá trochu přejet z toho vnějšího na to vnitřní: participatio actuosa se nemusí krýt s participatio activa.
Pokud se řekne „alespoň se přijďte na to podívat“ nebo „budeme to dělat občas, budeme to střídat“, tak potom mnozí z těch lidí, kteří se zpočátku stavěli nepřátelsky, si řeknou: „Ono na tom přeci něco je.“
Je to „společenství“ nebo něco podobného v té tradiční liturgii také přítomné nebo ne?
Ono je přítomné tak, že ty lidi by mělo spojovat, že jdou jakoby dopředu, vstříc Pánu, že kněz stojí před nimi a jejich jménem tam koná a oni jsou spojeni tím, co dělá on. Někdy žertem říkávám: Podívejte se na řidiče v autobuse. Ten je k vám taky zády! A jak je kolikrát v autobuse třeba při poutních zájezdech pěkně!
Na závěr dovolte pár takových speciálních otázek na Vaší osobu.
Máte v tradiční liturgii nějakou chvíli vyloženě rád?
Výstup k oltáři a políbení. (Počaply 24. dubna 2010)
Je tam například jeden povznášející okamžik, kterým je výstup k oltáři: „…ad Sancta sanctórum puris mereámur mentibus introire…“ (…abychom hodni byli do Svatyně svatých s čistou myslí vejíti. Pozn. Kl). Když kněz vstupuje nahoru do té svatyně Boží, do té přítomnosti Boží, i když zatím jen duchovní, ale vstupuje prostě do toho posvátného děje.
Jaké máte oblíbené světce a proč?
Teď je rok svatého Jana Vianneye, já jsem ho ale měl rád vždycky. To byl takový prototyp už jenom kvůli tomu, že člověk tady v Čechách působil spíš v takových pohanských nebo od Pána Boha odtažených farnostech, hlavně na venkově. Kolikrát jsem si na něho vzpomněl, jak on to dělal a jak čekal ve zpovědnici a zkrátka modlil se a konal služby Boží a kázání. Samozřejmě úspěch svatého Jana Vianneye jsem nikde neměl, ale bylo mi to velice blízké a bylo to takovou posilou. Potom mám také velice rád sv. Jana Nepomuckého, i když to není můj křestní patron – tím je Jan Křtitel.
Jako bývalý augustinián mám vztah k sv. Augustinovi a sv. František Saleský je mi blízký takovým tím, řekl bych, zdravě moderním pohledem na duchovní život.
Jaký máte vztah k latině?
Vřelý. Ale chápu, že když někdo latinu neumí, tak to může být pro něj taková bariéra. Takže třebaže sám jsem pro latinu a mám jí rád (modlím se taky breviář jen latinsky), tak si myslím, že by bylo k prospěchu věci zařadit do tradiční liturgie víc národního jazyka. Je mi ale líto, že latina tak upadá, že už ani kněží ji tak moc neumějí nebo jak říkal jeden starý kněz: „Oni jsou hrdí na to, že ji neumějí!“ Dřív se latinou domluvil kněz vlastně všude.
Co byste vzkázal čtenářům Krásy liturgie?
Záleží na tom, kdo bude tenhle rozhovor číst. Těm, kteří mají opravdu takový ten otevřený zájem, asi řeknu: „Podívejte se, je to něco, co je osvědčené. Ne všechno staré je zastaralé a jestliže z toho žily generace tolika poctivých křesťanů, tak na tom určitě něco je a stojí za to se s tím minimálně seznámit a nebo se o to i trochu zajímat.“
Jaké jsou důvody obrácení kněze stejným směrem jako lidu? Kam až tato praxe sahá? Jak to souvisí s podstatou mše svaté? Co o obrácení kněze napsal dnešní papež Benedikt XVI.? Na tyto a další otázky se snaží ve srozumitelné formě odpovědět tento článek.
Proč kněz stojí obrácen stejným směrem jako lid?
Při tradiční mši svaté stojí po většinu doby kněz a lid s pohledy upřenými stejným směrem. Tradičně je to přímo k východu, a proto se směrem na východ stavěly i křesťanské chrámy. Obrácení k východu při modlitbě bylo křesťanům vlastní po celou historii Církve.[1]
Význam obrácení na východ
Symbolika této orientace (orient = východ) spočívá v tomto: na východě vychází slunce – zdroj světla a života, čímž se stává často užívaným symbolem Krista. Tak obrácením na východ chceme vyjádřit naše obrácení na Krista v očekávání jeho příchodu na konci časů.
Svědectví Písma svatého
K takovému významnému chápání východu nám jsou podporou i vyjádření Písma svatého. Mezi jinými např.: „Zpívejte Bohu, který vystupuje na nebe, k východu /ad orientem/.“ (Ž 68,33n) „Kde je ten novorozený král židovský? Neboť viděli jsme hvězdu jeho na východě /in oriente/, i přišli jsme se poklonit se jemu.“ (Mt 2,2) Když Ježíš vstupoval na nebesa z Olivové hory, podle prastaré tradice se vzdaloval také směrem na východ. Ve Skutcích pak čteme: „Muži galilejští, proč stojíte a hledíte do nebe? Ten Ježíš, který vzat jest od vás do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli do nebe jíti.“ (Sk 1,11) A tak svým postojem v liturgii, kdy jsme všichni společně obráceni jedním směrem, vyjadřujeme naše očekávání a láskyplnou touhu po Pánu. Jako bychom společně v zástupu volali „Marana tha!“ – Přijď Pane Ježíši (1 Kor 16,22).
Připravenost Božího lidu
Zároveň hledíme dopředu, vstříc novým úkolům, ke kterým nás Pán na naší cestě povolává a vyjadřujeme svoji připravenost. „Buďte bedra vaše přepásána a hořte svíce v rukou vašich, a vy buďte podobni lidem, kteří čekají na pána svého, až se vrátí ze svatby, aby, když přijde a zatluče, hned mu otevřeli.“ (Luk 12,35–36)
Kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) ve své knize Duch liturgie k orientaci při liturgii píše: „Směr modliteb k východu je od počátku existující tradicí a základním výrazem křesťanské syntézy kosmu a dějin, zakotvením v jedinečném ději spásy a výrazem směřování k přicházejícímu Pánu. Je v ní vyjádřena stejně tak věrnost k onomu již darovanému, jako i dynamika cesty vedoucí kupředu.“[2]
Obrácení jedním směrem není „celebrováním ke stěně“ či „zády k lidu“
Jak by řekl Martin z Kochemu, stalo se jistě úskokem ďábelským, že lidé si výše zmíněné významy dostatečně nepřipomínali a docela na ně zapomněli. Jen tak se mohlo stát, že tak prastarý znak křesťanů jako společné obrácení na východ dostal nálepku „celebrování ke stěně“ nebo „ukazovaní zad lidu“.
Nechme ještě jednou promluvit kardinála Ratzingera: „Společné obrácení k východu nebylo „celebrováním ke stěně“, neznamenalo, že kněz „ukazuje lidu záda“, protože tak důležitou roli nikdy nehrál. Jako se v synagoze společně pohlíželo k Jeruzalému, tak se zde společně pohlíželo „k Pánu“. Jednalo se – jak to vyjádřil jeden z otců liturgické konstituce II. vatikánského koncilu J. A. Jungmann – spíše o společný směr kněze a lidu, kteří ve společném procesí směřují k Pánu. … jako putující lid Boží se vydávají k oriens, k přicházejícímu Kristu, jenž nám jde vstříc.“[3]
Nebylo by ale obrácení kněze k lidem věrnějším napodobením Poslední večeře?
V této otázce jsou skryté dva omyly.
Uspořádání hostiny v raně křesťanské době
První z nich se týká uspořádání hostiny ve starověku. V raně křesťanské době neměl předsedající společnosti u stolu místo proti ostatním. Naopak společný aspekt večeře byl vystihnut skutečností, že všichni účastnící seděli na konvexní straně stolu ve tvaru podkovy či písmene sigma.
Podstata mše svaté
Druhý omyl – zřejmě vážnější – se týká podstaty mše svaté. Podle učení katolické Církve je mše svatá zpřítomněním Kristovy kalvárské oběti, je s obětí na kříži úplně totožná, pouze způsob obětování je jiný. Tam krvavý, zde nekrvavý. To je závazné učení katolické Církve, jak bylo vyjádřeno především na koncilu v Tridentu, kde bylo třeba odmítnout mnohé hereze protestantů týkající se mše svaté.
Katolická bohoslužba tak nemůže být stále popisována pojmem hostiny nebo společenství, neboť to není jejím nejpodstatnějším aspektem. Nejdůležitějším je obětní charakter mše svaté, jejímiž předobrazy byly nedokonalé oběti starozákonní, a tak se shromáždění v první řadě upíná ke Kristu a jeho kříži (versus crucem), který je na oltáři přítomen. Sněm tridentský se vyjadřuje takto: „Proto [Kristus] zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje: aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela. … Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova na věky ustanoveného; jakožto Kněz obětoval Otci svému své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína; a odevzdal obé pod těmitéž způsobami svým apoštolům, jež tehdy za kněze Nového Zákona ustanovil, aby jich požívali. Dal také jim a pravým jejich nástupcům v úřadu kněžském nařízení, aby i oni dle jeho způsobu obětovali, když řekl: „To čiňte na mou památku!“ jak slovům těm Církev katolická vždy rozuměla.“[4]
Při mši svaté jako bychom byli na Golgotě
Začátek mešního kánonu jasně vyjadřuje, co se ve mši svaté odehrává.
Když jsme přítomni na mši svaté, je to jako bychom byli společně s Marií a Janem přítomni při Kristově ukřižování. Jen je tato skutečnost naším tělesným očím skryta, proto musíme dávat tím větší pozor, abychom ji neztratili ze zřetele očí víry. Z toho pramení i četná doporučení mnoha světců ke mši svaté (některé můžete najít také na těchto stránkách), kteří nás učí, že na mši svaté se máme chovat tak, jak bychom se chovali při ukřižování Kristově.
Na mši nepřicházíme kvůli knězi
Budeme-li mít výše zmíněné na paměti, porozumíme významu obrácení kněze stejným směrem s lidem. Na mši svatou nepřicházíme kvůli knězi, nýbrž s knězem kvůli Kristu. Kněz pak stojí v čele lidu jako ten, který je vyvoleným Kristovým nástrojem, skrze něhož svou oběť Pán zpřítomňuje. Pravým Knězem, který ve mši svaté obětuje, je Kristus. On je obětujícím a zároveň obětovaným, neboť ze své vůle vydává sám sebe. To pak činí skrze lidského služebníka, kterého si vybral, a skrze jeho viditelné úkony.
„Pokud během mše není kladen do popředí Ježíš, ale společenství, které usiluje o spoustu věcí namísto toho, aby se nechalo přitahovat Pánem,“ říká Benedikt XVI., pak dochází k „zatemnění křesťanského smyslu pro mysterium“. „První a podstatný postoj věřícího křesťana, který se účastní liturgického slavení,“ pak podle papeže, „není jednání, ale naslouchání, otevřenost a přijímání.“[5]
Není ale fakt, že věřící hledí knězi na záda, znakem opovrhování laiky?
Odpověď na tuto otázku už byla částečně dána. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že na mši svaté jsme kvůli Kristu, nebudeme obrácení kněze stejným směrem s lidem chápat jako nějakou jeho neuctivost či znak opovrhování. Ba naopak – kněz se tak řadí mezi nás, je zde s námi také kvůli Kristu a jeho oběti, nikoliv kvůli prezentování sebe sama. Proto pokorně hledí vstříc ke kříži a v čele lidu přednáší Bohu i všechny jeho prosby a potřeby.
Vznešenost kněžského povolání
Výjimečnost kněze nespočívá v tom, že by byl nějakým předsedajícím společenství, nýbrž v tom, že Boží Syn se vydává do jeho rukou. Na slova kněze sestupuje na oltář a obnovuje své vtělení a smrt. Z toho důvodu je kněžství to nejvznešenější povolání. Vyučovat, vychovávat, kázat, pomáhat chudým apod. můžou i jiné osoby. To, co je vlastní výlučně knězi, se děje právě u oltáře. Z toho důvodu je kněz zvláštním způsobem z lidu vyčleněn, což naznačuje i jeho pozice při mši svaté. Vznešenost kněze je tak veliká, že sv. Jan Maria Vianney si dovolí říci: „Kdybych potkal kněze a anděla, dříve bych pozdravil kněze.“[6]
Jsou ještě další důvody pro obrácení kněze a lidu stejným směrem?
Kromě výše zmíněného eschatologického očekávání Kristova příchodu jsou ještě další důvody, které svědčí pro to, aby kněz byl obrácen stejným směrem jako lid.
Jednota
Obrácení kněze a věřících jedním směrem je i výrazem jejich hluboké jednoty. Daleko větší jednota se promítá tam, kde lidé stojí se zraky upřenými společným směrem a tvoří tak jeden zástup, než tam, kde se dívají na sebe navzájem. Ve mši svaté vzhlíží vstříc Kristu. Jen tak, že bude každý z nás spojen s ním, můžeme dosáhnout pravé jednoty i spolu navzájem a i s celým nebeským zástupem svatých a andělů, kteří jsou při každé mši svaté také přítomni.
Pozice mluvícího a naslouchajícího
I v mezilidské komunikaci je slušností být obrácen na toho, ke komu mluvíme. Když v tradiční mši svaté kněz mluví k lidu, také se k němu obrací. Tak jej např. zdraví „Pán s vámi!“, vyzývá „Modlete se bratři“, na konci mše svaté propouští a dává požehnání. Modlitba směřuje k Bohu, a tak bychom taktéž měli být obráceni k němu.
Univerzalita Božího přebývání
Ihned se však objeví námitka, že Bůh přeci nepřebývá na nějakém konkrétním místě, a tak se k němu můžeme modlit všude. K tomu opět kardinál Ratzinger poznamenává: „Toto vědomí univerzality je plodem zjevení. Bůh se nám ukázal. Jen proto ho známe, jen proto se k němu můžeme všude s důvěrou modlit. A právě proto je – stejně jako dříve – vhodné, že se v křesťanské modlitbě vyjadřuje vztah k Bohu, který se nám zjevil. A stejně jako Bůh sám přijal tělo, vstoupil do prostoru a času země, tak je při modlitbě zapotřebí – alespoň při společné bohoslužbě –, aby naše řeč s Bohem byla „inkarnatorní“, aby byla christologická, abychom se prostřednictvím Toho, který se stal člověkem, obraceli k trojjedinému Bohu. Vesmírný symbol vycházejícího slunce vyjadřuje univerzalitu každého místa, a přesto ponechává Božímu zjevení jeho konkrétnost.“[7]
Svatostánek
Obrácení stejným směrem dostane ještě další důvod, pokud se mše svatá koná tam, kde je umístěn svatostánek. Potom je přímé obrácení modlícího se lidu k Bohu již zcela konkrétní. Ve svatostánku je pod způsobou chleba přítomen celý Ježíš Kristus se svým lidstvím i božstvím, a je tak i projevem elementární úcty, že se k němu neobracíme zády v okamžicích, kdy to není nezbytně třeba. Když přijdeme do kostela mimo mši svatou a budeme se chtít modlit, pravděpodobně ve většině případů také nedáme přednost pozici zády ke svatostánku, ale budeme k němu automaticky obráceni čelem.
Soustředění
Kdyby kněz pronášel modlitby čelem k lidu, mohlo by to taktéž bránit v našem plném soustředění na modlitbu samotnou na úkor toho, že budeme pozorovat kněze. Obzvláště pokud je kněz nějakým způsobem „zajímavý“ – např. se hloupě tváří, má přehnanou mimiku apod.
Pohodlí kněze
Obrácení kněze a věřících jedním směrem má i tu nespornou výhodu, že kněz není ničím rozptylován a může se tak v klidu maximálně soustředit na to, co koná. Když jsou na něj upřeny zraky mnoha lidí, má to o mnoho těžší, obzvláště je-li plaché nebo stydlivé povahy.
Takový klid může ocenit např. zejména v okamžicích svatého přijímání, kdy se nemusí zaobírat tím, jak při tom zrovna vypadá.
Nenařídil ale obrácení kněze čelem k lidu II. vatikánský koncil?
Obrácení kněze čelem k lidu je záležitostí až pokoncilního liturgického vývoje, samy koncilní dokumenty se o změně orientace vůbec nezmiňují. Obrácení věřících a kněze stejným směrem není také, podobně jako užívání latiny, výlučnou záležitostí tradiční liturgie, ale naprosto legitimně se tímto způsobem slaví i liturgie nová.
[1] RATZINGER, Joseph: Duch liturgie. Barrister & Principal, spol. s. r. o. : Brno 2006, str. 65–66
Odpovědi na nejzákladnější otázky týkající se tradiční mše svaté (Co to je tradiční mše svatá a jak se ještě nazývá? Nezrušil tradiční mši svatou druhý vatikánský koncil? Proč ji sloužit ještě dnes ve 21. století? …)
Co to je tradiční mše svatá a jak se ještě nazývá?
Tradiční mše svatá je jedno z označení používaných pro ten způsob slavení mše svaté v západní církvi, který předcházel tzv. liturgické reformě (ve skutečnosti spíše deformaci), která proběhla v 70. letech 20. století. Můžeme se též setkat s označeními jako „tridentská mše“, „gregoriánská mše“, „mše Pia V.“, „mše podle misálu bl. Jana XXIII.“ či „mimořádná forma římského ritu“. Každý z těchto výrazu označuje tentýž způsob slavení mše svaté a vztahuje se určitým způsobem k její historii. Žádný z nich však není úplně vystihující.
Proč „gregoriánská“?
Poslední větší změny v uspořádání tradiční mše svaté proběhly za papeže sv. Řehoře Velikého († 604), zejména mešní kánon (hlavní část mše svaté, do které spadá i proměňování) zůstal od té doby beze změn. Z toho důvodu označení „gregoriánská mše“. Papež Řehoř Veliký však upravoval a dále rozvinul způsob slavení mše římského ritu, jejíž kořeny sahají až k sv. Petru a Pavlu, kteří působili v Římě. Svatému Petru je tradičně připisováno i zformulování části kánonu.
Proč „tridentská mše“ či „mše Pia V.“?
Významným milníkem v historii liturgie v západním světě byl tridentský koncil a s ním související sjednocení způsobu slavení mše svaté v západní církvi, aby se tak zabránilo vměšování heterodoxních prvků pod vlivem protestantismu do mše svaté. V tehdejší církvi existovalo velké množství různých způsobů slavení mše svaté, které se od sebe více či méně lišily. Z toho vznikly jak problémy praktické, tak i nebezpečí svévolného zavádění heretických myšlenek do mše svaté. Proto papež sv. Pius V. po tridentském koncilu západní liturgii sjednotil po vzoru liturgie římské. Jako povolené pak ještě ponechal rity starší 200 let (např. dominikánský ritus). Z toho důvodu označení mše Pia V. Přitom je však stále mít na paměti, že tradiční mše svatá není nějakým novým umělým konstruktem tridentského koncilu či Pia V. Ten se postaral pouze o kodifikování a závazné všeobecné zavedení způsobu slavení, který byl přítomen již mnoho staletí.
Proč „mše podle misálu Jana XXIII.“?
Toto označení je pravděpodobně nejpřesnější, avšak neprakticky dlouhé, a proto ne tolik používané. Jeho důvod je prostý. Misál pro sloužení tradiční mše svaté byl v průběhu času různými papeži s některými úpravami nově vydáván. Poslední vydání, podle kterého se většinou slouží tradiční mše svatá dnes, pochází z roku 1962 od papeže Jana XXIII.
Proč „mimořádná forma římského ritu“?
Termín „mimořádná forma“ je nejnovějším označením. Zavedl jej papež Benedikt XVI. ve svém motu proprio Summorum pontificum z roku 2007. Tímto dokumentem uvolnil papež oficiálně tradiční mši svatou kněžím k obecnému užívání, aniž by museli požádat o dovolení svého biskupa, jak tomu bylo dříve. Jako hlavní způsob slavení liturgie v západní církvi však výslovně ponechal ten, který vznikl v 70. letech 20. století, nazývaný též Novus Ordo Missae. Tento nejnovější způsob slavení pak taktéž považuje za součást římského ritu. Aby pak dva způsoby slavení odlišil, navrhl papež užívat označení „řádná forma římského ritu“ pro Novus Ordo Missae a „mimořádná forma římského ritu“ pro tradiční mši svatou.
Nezrušil tradiční mši svatou druhý vatikánský koncil?
Nikoliv. Otcové na druhém vatikánském koncilu neměli v úmyslu tradiční mši svatou zrušit či nahradit jinou a nebylo to ani možné. V dokumentech koncilu jsou pouze formulovány různé návrhy na její úpravu a přizpůsobení. Jediným misálem vydaným během koncilu je misál Jana XXIII., podle kterého se tradiční mše svatá slouží i dnes. Koncil sám žádný nový misál ani způsob slavení nezavedl. Kromě toho v samotné konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium se přímo praví: „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.“ (SC 4)
Nebyla však tradiční mše svatá nahrazena a zrušena liturgickou reformou za Pavla VI.?
Nikoliv. Vydáním nového mešního řádu za pontifikátu papeže Pavla VI. nedošlo k žádnému výslovnému zrušení či zákazu sloužení tradiční mše svaté. Že tradiční mše svatá nebyla nikdy zrušena potvrzuje i výslovně Benedikt XVI. v Summorum pontificum. Říká dokonce, že staršímu způsobu slavení se má prokazovat úcta pro jeho ctihodnost a starobylost. V dopise biskupům k vydání Summorum pontificum pak ještě píše: „Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“ V římskokatolické církvi navíc existují i různá kněžská uskupení schválená apoštolským stolcem, která si zachovala výhradně starší formu slavení liturgie. Jedná se např. o Kněžské bratrstvo sv. Petra, Institut Krista Krále, Institut Dobrého Pastýře a další.
Proč ale tradiční mši svatou sloužit ještě dnes ve 21. století?
V Katechismu katolické církve se praví: „Kristovo tajemství je tak nevyčerpatelně bohaté, že žádná liturgická tradice je nemůže beze zbytku vyjádřit.“ (KKC 1201) Tradiční mše svatá je jedním ze způsobů, jak do Kristova tajemství pronikat. Úchvatným způsobem vyjadřuje všechny pravdy katolické víry. Na ní vyrostly nesčetné zástupy světců mnoha staletí, kteří k ní měli velkou úctu a zanechali nám taktéž množství textů k jejímu hlubšímu prožívání a pochopení. Byla by škoda nedocenitelného daru, který se v tomto dědictví nachází, nevyužít. Pokud měla tradiční mše svatá co říct tolika generacím, může stejně tak promlouvat i k nám.
Pro své pokorné uspořádání, s chvílemi tiché modlitby, je ideálním místem ztišení a setkání s Bohem pro dnešního člověka zaplaveného ruchem a spěchem světa.
Zpočátku pro nás může být tradiční mše svatá poněkud náročnější. Zkušenost však praví, že když se s ní člověk hlouběji seznámí a pronikne do ní, přinese mu hojné plody, pro které stálo za to počáteční obtíže překonat.
Není tradiční mše svatá jen záležitostí pro staré lidi, kteří nejsou ochotni reagovat na změny doby?
Mnoho lidí, kteří v dnešní době přijdou na tradiční mši svatou, bývá překvapeno, kolik se jí účastní mladých lidí a rodin. Benedikt XVI. v již výše zmiňovaném dopise biskupům píše: „Záhy po 2. vatikánském koncilu se dalo předpokládat, že používání Misálu z roku 1962 bude žádat pouze starší generace, která s ním vyrostla. Mezitím se však jasně ukázalo, že také mladé osoby objevují tuto liturgickou formu, cítí se jí přitahováni a nalézají v ní formu, jež je jim vlastní při setkání s Tajemstvím Nejsvětější Eucharistie.“ To je jasně potvrzeno i naplněnými semináři v kněžských společenstvích, která slouží výhradně podle staršího způsobu slavení. V roce 2008 byla např. ve Francii celá třetina všech seminaristů v těchto skupinách, ačkoliv poměr lidí navštěvujících tradiční mši svatou oproti těm, kteří navštěvují Novus Ordo, je zanedbatelný.
Kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) jde sloužit tradiční mši svatou
Slouží v dnešní době tradiční mši svatou i nějaký biskup?
Po druhém vatikánském koncilu sloužilo tradiční mši svatou mnoho biskupů či dokonce kardinálů, mezi nimi i kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. Od vydání Summorum pontificum v roce 2007 sloužilo tradiční mši svatou dokonce již dohromady 138 biskupů a kardinálů. V roce 2009 se mezi ně zařadil i český litoměřický biskup Jan Baxant. Tradiční mše svatá je každé ráno sloužena i v bazilice sv. Petra v Římě. V říjnu 2009 ji tam v rámci zakončení římské konference o Summorum pontificum sloužil dokonce i arcibiskup Raymond Burke – prefekt Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury.
Máte jinou otázku? Pošlete nám ji a my se pokusíme zveřejnit odpověď.
Symbolika této orientace (orient = východ) spočívá v tomto: na východě vychází slunce – zdroj světla a života, čímž se stává často užívaným symbolem Krista. Tak obrácením na východ chceme vyjádřit naše obrácení na Krista v očekávání jeho příchodu na konci časů.
