Následující úryvek je překladem pasáže z díla The Great Sacrilege, jehož autorem je americký katolický kněz James Wathen (1932–2006). Více o autorovi i díle samotném naleznete u dříve publikovaného úryvku.Mezititulky a obrázky s popisy doplněny redakcí KL.
Kněžská přísaha
Právě tak uznávám a vyznávám bez jakékoli pochybnosti všechno ostatní, co bylo stanoveno, vymezeno a prohlášeno posvátnými kánony a ekumenickými koncily, zvláště pak svatým koncilem tridentským a svatým koncilem [prvním] vatikánským, především co se týče prvenství a neomylného učitelského úřadu biskupa římského; a všechno, co se tomu staví na odpor, jakož i všechna bludná učení, od Církve svaté odsouzená, zavržená a vyobcováním zatížená, rovněž odsuzuji, zavrhuji a vyobcováním zatěžuji.
Já, N. N., připovídám, slibuji a přísahám, že tuto pravou katolickou víru, bez níž nikdo nemůže být spasen a kterou nyní dobrovolně vyznávám a vpravdě přijímám, s pomocí Boží budu zachovávat a vyznávat s naprostou vytrvalostí až do posledního dechu svého života v úplnosti a neporušenosti a že podle své možnosti se budu starat o to, aby byla přijata, vyučována a hlásána také od těch, kdo mi budou svěřeni podle mého postavení: tak mi pomáhej Bůh a tato svatá evangelia Boží.
Tridentské vyznání víry
Tento úryvek pochází z přísahy známé jako „Vyznání víry“[1], kterou musí dle Kodexu kanonického práva složit všichni kněží, a to jak před svěcením, tak po něm. Kdo by mohl popřít velkou prozíravost, s níž se tato přísaha zvláště zmiňuje o dekretech tridentského koncilu (který definoval nauku o Mši) a prvním vatikánském koncilu (který definoval nauku o papežské neomylnosti)?
„Vyznání“ se týká doktrinálního přesvědčení. Vyznává se bez ohledu na veškeré pozemské autority, přímo Bohu, před svatostánkem Krále králů. Nic nemůže jeho ustanovení učinit nepravdivými, a tudíž ani žádný kněz – ať papež či prostý kaplan – od něj nemůže být dispensován. Zdá se však, že většina kněží byla tak ovlivněna „duchem obnovy“ (rozuměj Revoluce), že se necítí být tímto závazkem vázána. Proto se jistým způsobem neliší od svých spolubratří, kteří opustili kněžskou službu nadobro, a to v tom smyslu, že dělají, co je jim dovoleno, namísto toho, co slíbili.
Tato Přísaha je bezpodmínečná. Církev tak velí. Nikdo ji nemusí skládat, jedině ten, kdo chce vstoupit do kněžského stavu nebo již vstoupil a chce být povýšen do vyššího úřadu a důstojenství. Kodex kanonického práva vyžaduje, aby se skládala před přijetím podjáhenství. Po kněžském svěcení se musí opakovat, než jsou uděleny fakulty ke kázání, vyučování a zpovídání. Opětovně se pak vyžaduje při svěření pastorace či profesury na katolické univerzitě či v semináři, kde dotyčný zamýšlí vyučovat filosofii či teologii. Musí být rovněž obnovena nově ustanoveným biskupem, kardinálem a tím, kdo má usednout na papežský Stolec.
Protože ti, kdo mají v Církvi vyšší postavení, museli tuto Přísahu složit vícekrát, je pro ně závažnější ji porušit než pro ty, kdo jsou „na nejnižších příčkách“. Chtělo by se říci, že ti první jsou vázáni ještě přísněji, kdyby něco takového bylo možné.
Jedno je jisté: Přísaha je absolutní; je formulována striktně – jasně a nekompromisně. Nelze ospravedlňovat klerika, který neví, co se v ní říká nebo co to znamená. Není v ní nic, co by naznačovalo, že její formulace jsou změnitelné či od nich lze dispensovat. Nepředpokládá žádný důvod, byť by to byl přímý rozkaz nejvyššího Pontifika, pro budoucí zpětvzetí.
Není třeba velké představivosti, abychom ocenili, kolik síly Církev z takového závazku všech svých kněží čerpala, dokud každý z nich dodržoval tuto Přísahu doslovně a neohroženě. Není divu, že Revolucionáři, kteří teď zamořují Církev, museli zahájit proces zmrzačení a nakonec i odvržení Přísahy. Snad si vzpomenete, že před několika lety začali zkrácením jejího druha – přísahy proti modernismu[2]. Buďte ujištěni, že to je pouze první rána! A není divu, že zatímco nám do uší hřmí pokřik o poslušnosti papeži, je zmínka o této přísaze považována za nejnezdvořilejší odbočku od tématu.
Kontrast doby minulé a přítomné
Každý kněz skládá Přísahu individuálně. Jaké je to velké a jasné prohlášení. Jak rádi a hrdě jsme je pronášeli! Toho dne jsme byli připraveni na meč nebo lvy! Pusťte je na nás! Věřící jsou povinni si položit otázku, zdali by jejich kněží opakovali (nebo snad byli schopni opakovat) tento obřad nyní, s ohledem na nedávné události, a použili při tom týchž slov, která užili za dobrodružných dní svého podjáhenství. Opakovali by, nebo mají teď už nějaké výhrady? Připojili by, alespoň vnitřně, nějaké podmínky?
Většina kněží by upřímně (s prostou, dětskou upřímností – nikoliv s „dospěláckou“) musela přiznat, že se z dodržování doslovného znění své kněžské Přísahy vykroutili. To je jen slušně vyjádřená skutečnost, že se zpronevěřili sami sobě skrze přijetí „nové mše“, jejíž existence je jasným a nevyvratitelným porušením kánonů tridentského koncilu. Přijmout „víru“ představovanou „Novus Ordo“ znamená opustit tu tridentskou a odpadnout od ní. A pokaždé, když se řídí „novým řádem“, obnovují svou prvotní věrolomnost (což je toliko mírnější výraz pro lež).
Nevěrnost kněží
Takoví kněží tedy žijí ve stavu velmi podobném tomu, v němž jsou ti, kdo žijí v hříšném manželství, jen ještě horším: Cizoložníci žijí v hříchu a násobí své provinění každým manželským úkonem. Kněží však přidávají k své zpronevěře ještě prvek svatokrádeže, kdykoliv parodují Mši.
Dobře o nich řekl prorok Ezechiel:
„Kněží její pohrdají mým zákonem, poskvrňují svatyni mou, mezi svatým a všedním nečiní rozdílu, poskvrněného od čistého nerozlišují, od mých sobot odvracují oči, i jsem znesvěcován mezi nimi.“ Ez 22, 26
Proto je dnes toto dilema pro kněze závažnější, než si chtějí přiznat: Buď musejí uznat, že už nevěří v ustanovení tridentského koncilu a podepisují se pod „nové náboženství“ s jeho uctíváním člověka, anebo falešně provádějí obřady „nového náboženství“, zatímco trvají na „staré víře“. V současné ošemetné situaci se budou muset rozhodnout, co je horší hřích, stejně tak jako za který z nich chtějí být odsouzeni – měl bych spíše říci „hříchy“, neboť, jak vidíte, jejich počínání má mnoho rozměrů.
Chlácholení svědomí
V současnosti se zdá, že většina z nich se bude nadále utvrzovat v tom, že „nová mše“ je stará Mše, že „nové náboženství“ je pravé Náboženství, že není podstatného rozdílu mezi tím, co bylo, a co jest. Zatím si budou držet klapky na očích, aby měli od celé situace „pokoj“, a budou pečlivě počítat měsíce, které zbývají do důchodu, v němž budou slavit tridentskou Mši soukromě, jen aby už byli za vodou. Budou se také živě zajímat o otázku, zda papež Pavel VI. odstoupí – v tomto směru je jistá naděje.[3]
V mezičase si budou namlouvat, že jednají rozumně, prokazují lidem nejvyšší službu, udržují pokoj a věci v chodu, když odříkávají své modlitby a snaží se, aby „nová liturgie“ vypadala co možná nejdůstojněji! Úzkostlivě se budou vyhýbat porovnání svých teologických textů s předkoncilními papežskými dokumenty. Koncil je všechny učinil zastaralými, to je přece jasné. S těmi několika odvážnými, samostatně uvažujícími (což vyžaduje odvahu) lidmi, kteří je budou obtěžovat zdvořilými, leč přímočarými dotazy, budou nakládat jako se zlovolnými podivíny. Znáte to: „Ale, otče, jak můžete ospravedlňovat…?“ nebo „Ale tak se to píše přímo v této knize…!“ atd. Ve vleku popírání veškeré tradiční víry a autority se budou nevyhnutelně schovávat za sukně revoluční „matky církve“, která jim může prominout cokoliv.
Nechtějí to vidět nebo na to být upozorňováni, ale je to skutečností: tito padres „v půli cesty“, tito obojací přisluhovači „nových pořádků“ se stali novou generací Eliotových „prázdných lidí“ a „lidí slaměných“.[4] Jsou to konformní přitakávači, jaké Revoluce vytváří a využívá. A oni se lopotí, usilovně zaměstnávajíce svou mysl jinými věcmi a umlčujíce své svědomí. Kdo je pozoruje, nemůže si nevzpomenout na Orwellovy tažné koně z Farmy zvířat. Jak napsal otec Fahey: „Znesvěcování Eucharistie bylo mnohokrát součástí přípravy odpadlých katolíků na to, aby se stali vhodnými nástroji revoluce.“[5]
Předstírají tak velkou nezávislost a dobrovolnost a tak silné přesvědčení, jako by se v celém širém světě nedálo nic nemístného. V „bezpečných“ otázkách jsou pravými titány pravověří a zásadovosti.
„Mám pocit, že máš krásný farní kostel, ale na pravé straně uprostřed stojí protestantský stůl. Když sloužíš svoji mši, obracíš se zády k Vykupiteli ve svatostánku! Proto tě prosím: Vrať se, vrať se k pravé mši!“ Vidko Podržaj – slovinský diecézní kněz, který přestal sloužit „novou mši“, v dopise svému splubratru.
Slabost charakteru
Jsou tak svědomití, chvályhodní a poslušní ne proto, že jsou služebníky Kristovými, nýbrž proto, že jsou si nejistí, jsou nervózní a nešťastní. Bývali vůdci, muži kázně, představovali sílu, s níž bylo radno počítat (bezvěrec Nietzsche varoval své přívržence, aby si od nich drželi odstup). Nyní jsou toliko zašlá sláva, relikty a vyvrhelové. Neplní svůj účel, své určení; mají trn v patě, kamínek v botě a pásku přes oči. Všechny jejich odpovědi jsou vyhýbavé; raději mění téma hovoru. „Jestliže sůl se zkazí, čím se osolí? K ničemu nehodí se již, leč aby byla vyhozena ven a pošlapána od lidí.“ (Mt 5, 13)
Kdyby byli upřímní, přinejmenším by se vážně zabývali tezemi předkládanými na těchto stránkách; oni sami je měli předložit mnohem dříve. Není pro to omluvy. Buď takoví muži neměli být nikdy vysvěceni, nebo využívají svého kněžství k osobnímu prospěchu. Nicméně důvod, proč se tito kněží věcí nezabývali, spočívá v tom, že jejich biskupové a ti z jejich spolubratří, kteří mají větší povědomí o teologických záležitostech, se zachovali zbaběle a neodvážili se klást si otázky.
Četba periodik pro kněze v několika minulých letech je toho skvělým příkladem. „Nová mše“ se obvykle rozebírá v rubrice otázky a odpovědi. Není třeba popisovat malichernosti, se kterými se tam čtenář setká.
Konformismus
Závěry, k nimž jsem zde dospěl, se zajisté zdají extrémní. Důvodem však není jejich nepřesnost, nýbrž to, že si většina kněží odvykla mínit vážně to, co říkají. Je přehnané očekávat, že poskytnou rozumné odpovědi na otázku, proč už se necítí být vázáni svými kněžskými přísahami? Nemají lidé nárok na nějaké vysvětlení? Odkdy nemá každý katolík – kněz i laik – mít dobrý důvod ke všemu, co dělá? Ano, zde je ten závažný, do očí bijící rozpor v celém argumentu a úsilí „obnovy“: pro nic z toho neexistuje přiměřený důvod! Nikdo z jejích přívrženců se nezdá být schopen vypořádat se s těmito otázkami v souladu s pravidly poctivé argumentace. Jejich ustrašené vzývání papeže je dobře promyšleno tak, aby z našeho náboženství udělalo to, co o něm vždy tvrdili naši nejhorší nepřátelé, i když sami věděli lépe, jak se věci mají.[6] Jejich snahy ospravedlnit nesnesitelnou „novou mši“ lze shrnout do jednoho argumentu: „Papež řekl, abychom to dělali!“ A to má být víra, bez níž není spásy! Považte!
Pravá kontrarevoluce
Všichni kněží – nevyjímaje kardinály – se musí neprodleně navrátit k pravé Mši. To očividně zahrnuje dva kroky. Neučiní-li ten druhý, musejí přesto udělat ten první:
1. Musejí přestat „sloužit“ onu „novou mši“. Musejí se úplně distancovat od ní a od kostelů, kde se „slaví“, nebo vyhostit „novou mši“ z kostelů, které mají v péči. Musejí upustit od čehokoliv, co je v tomto směru kompromituje. „Sloužení nové mše“ je úkonem svatokrádeže a znesvěcení.
2. Musejí začít sloužit pravou Mši bez jakéhokoliv ohledu na pozemské následky, kdykoliv a kdekoliv je to možné, leč jedině v souladu s Kodexem kanonického práva. Jak to zvládnou, je jejich věc; jsou dospělí, silní, stateční a posvěcení muži. Budou překvapeni, jak se Bůh postará. I kdyby měli vytrpět veliká protivenství, poslouží to jako částečné dostiučinění za jejich dřívější zradu a nevěru, jakož i první splátku velkého odčinění, které musí celá Církev časem za svou velkou svatokrádež vykonat. Je třeba jim připomínat, že svatý papež Pius V. v Quo primum předvídal postihy, kterými se jednoho dne bude vyhrožovat těm, kdo se drží jeho příkazů. Ať jsou utrpení, která je bude jejich obrácení stát, sebevětší, žádné z nich se nevyrovná těm, jež pro ně Revoluce chystá na dobu, kdy je už nebude potřebovat! Musí pokračovat v přinášení oběti pravé Mše pro tolik věřících, kolik se jen může zúčastnit, tak často, jak je možné a kanonicky přípustné. V tomto apoštolátu samotném najdou práce až dost.
„Když člověk najde to pravé, autentické, to nejlepší, to, co vyjadřuje katolickou víru mnohem lépe a bez nebezpečných dvojznačností, proč by měl dál pokračovat v celebraci toho, co je mnohem méně dobré? Ve skutečnosti při takovém biritualismu jeden ritus umírá a druhý zůstává. Kněze to postupně zmáhá, začne pociťovat smutek a vyprahlost z takové schisofrenie.“ Don Alberto Secci (farář v severní Itálii, který v r. 2007 spolu s dalšími dvěma knězi zcela odmítl „novou mši“) v rozhovoru s Marcem Bongim.
Je třeba dodat, že kněz nemusí souhlasit se všemi námitkami týkajícími se „nové mše“, aby byl vázán povinností k tradiční Mši. Je tak zavázán ze své přísahy, nezávisle na všech dalších úvahách.
Nechť si kněží vezmou příklad z oněch šesti tisíc španělských kněží, kteří osobně přísahali, že nikdy nepřijmou „novou mši“. Nabízí se mnoho otázek v souvislosti s tímto hrdinským úkonem, z nichž ani jediná, mimochodem, nebyla vznesena katolickým tiskem. Jediná moje otázka zní: „Kde jsou ostatní kněží?“[7]
[1] Pozn. red.: Toto vyznání víry se nazývá „Tridentské“ (Professio fidei Tridentinæ) nebo též vyznání Pia IV., jehož bulou bylo r. 1564 zavedeno. Jeho celý text v českém překladu je k dispozici např. zde. Roku 1877 byl původní text rozšířen o zmínku o dekretech vatikánského koncilu.
[2] Pozn. red.: Tzv. Protimodernistickou přísahu, zavrhující hlavní bludy moderní doby, bylo od r. 1910 přikázáno skládat všem katolickým kněžím bez rozdílu, všem kandidátům kněžství, biskupům a všem členům vatikánských kongregací bez výjimky. Přísahu byli taktéž povinni skládat kazatelé, duchovní vůdci či profesoři filosoficko-teologických seminářů. Přísaha se skládala do roku 1967, kdy byla za pontifikátu Pavla VI. tato povinnost zrušena a společně s Tridentským vyznáním víry nahrazena jinými formulemi.
[3] Pozn. red.: V době těsně po 2. vatikánském koncilu někteří konzervativně smýšlející katolíci vkládali naděje v příští konkláve, od kterého si slibovali zvolení konzervativního papeže, který by ukončil liberální experiment a navrátil se ke staré disciplíně. Těmto nadějím učinil konec sám Pavel VI., když v r. 1970 svým motu proprio Ingravescentem aetatem zcela bezprecedentně vyloučil z papežské volby všechny kardinály starší 80 let. Jedním podpisem pera se tak zbavil většiny konzervativní opozice a volbu budoucího papeže svěřil do ruky progresivním kardinálům, které jmenoval z velké části on sám nebo jeho bezprostřední předchůdce.
[4] Pozn. překl.: Podle díla Thomase Stearnse Eliota The Hollow Men z roku 1925.
[5] The Kingship of Christ and Organised Naturalism. Rev. Denis Fahey, C. S. Sp. Pozn. red.: Nakladatelství Christianitas vydalo v r. 2022 český překlad podobného díla od téhož autora.
[6] Autor naráží na dávnou námitku nekatolíků, že katolíci uctívají papeže jako nějaké božstvo a papež pro ně znamená více, než Pán Ježíš Kristus.
[7] Pozn. red.: V originále „Where are the Americans?“
James Wathen (1932–2006) byl americký katolický kněz, historik a autor několika knih. Narodil se v Reedu v Kentucky jako páté z celkem deseti dětí svých rodičů. Jeho předci patřili ke katolickým rodinám, které r. 1634 založily kolonii v Marylandu. Jejich potomci se v 18. století přesunuli do Kentucky, kde dali vznik obcím přezdívaným „malá svatá země“. Vynikali rodinami s mnoha dětmi, z kterých Církvi vzešlo nemálo kněží a řeholníků, což značně přispělo k rozšíření Církve na středozápadě USA. Z tohoto rodu pocházela i významná katolická postava, arcibiskup Baltimoru (1864–1872) M. J. Spalding, který se mimo jiné zasloužil o založení Severoamerické koleje v Římě a patřil k pevným obhájcům papežské neomylnosti na Prvním vatikánském koncilu. Další slavný biskup z téhož rodu, první v Peorii (1877–1908), J. L. Spalding, během pouhých sedmi let postavil 84 kostelů, 49 škol, 5 nemocnic a sirotčinec. Kromě toho byl velkým podporovatelem vyššího vzdělání, spisovatelem a prozaikem.
K úsilí o rozšíření katolické víry ve své vlasti měl tedy James Wathen nejlepší rodové předpoklady. Navštěvoval základní školu kentuckých řeholních sester. Povolání ke kněžství pocítil již v mladém věku, a tak vstoupil do malého semináře v Marylandu, kde byl v letech 1946–1952 vzděláván otci sulpiciány. Poté nastoupil do nejstaršího a nejváženějšího katolického semináře v USA na St. Mary’s University v Baltimoru. Zde pod vedením sulpiciánů dokončil r. 1954 svá filosofická studia. V letech 1954–1958 pokračoval pod vedením benediktinů ve studiu a přípravě na kněžství v semináři ve své rodné diecézi v Kentucky. Na kněze byl vysvěcen 3. května 1958.
Jakožto diecézní kněz působil v letech 1958–1965 jako kaplan a středoškolský učitel. Od r. 1965 do r. 1970 působil jako farář na různých místech v Kentucky.
Jelikož ve svědomí odmítal sloužit novou mši Pavla VI., byl roku 1970 na svou vlastní žádost z diecéze uvolněn, aby mohl působit jako spirituál nově vznikající komunity věnující se nepřetržité adoraci Nejsvětější svátosti. Když byl však tento podnik texaskou diecézí zrušen, stal se otec Wathen kaplanem Suverénního řádu sv. Jana, k němuž se připojil již v r. 1969 ještě předtím, než odešel z diecézní služby. Od té doby až do své smrti působil mezi katolickými věřícími ve Spojených státech. Vysluhoval svátosti v tradičním římském ritu, přednášel, kázal a psal. Zemřel 7. listopadu 2006 na leukémii, s níž bojoval již od svých 10 let.
Otec Wathen mimo jiné vystupoval proti v USA poměrně rozšířenému sedisvakantismu. Proslul také jako obhájce striktního výkladu katolického dogmatu Extra Ecclesiam Nulla Salus (Mimo Církev není spásy). Své pohledy na tato témata, jakož i na změny po Druhém vatikánském koncilu shrnul na téměř 700 stranách ve svém posledním a nejrozsáhlejším díle „Who shall ascend?“, které bylo poprvé vydáno r. 1994.
V roce 1971 napsal knihu s názvem „The Great Sacrilege“ (Velká svatokrádež), z které přinášíme následující úryvek. V díle se zabývá morální přípustností nové mše Pavla VI. (tzv. Novus Ordo Missae) vydané r. 1969. Na základě teologických, právních a historických argumentů dochází k závěru, že zavedením nové mše se papež Pavel VI. vzepřel zákonům Božím i církevním a žádný kněz ani věřící ho v tomto počinu nesmí následovat tím, že by novou mši sloužil nebo se jí účastnil. Sám James Wathen patřil k nemnoha mladým kněžím své doby, kteří novou mši od počátku odmítli a nikdy v životě ji nesloužili.
Přesnost popisu důsledků nové mše v práci otce Wathena je obdivuhodná. Při její četbě se zdá téměř neuvěřitelné, že byla napsána již před více než 50 lety a ne právě dnes. Knihy se v USA prodalo více než 40 000 výtisků. Do češtiny přeložena dosud nebyla.Originální, anglický text je celý k dispozici online.
Mezititulky doplnila KL.
V následujícím výňatku se autor odvolává na bulu Quo primum sv. Pia V. z roku 1570, jejíž celý text tvoří jednu z příloh knihy. Čtenáři neznalému problematiky doporučujeme se s tímto krátkým, ale nesmírně významným dokumentem nejdříve seznámit, neboť jeho úloha je v celé debatě ohledně legitimnosti nové mše velmi důležitá. Celý text buly v českém překladu lze nalézt např. zde. Pro potřeby následujícího úryvku ocitujme jen několik vět:
A tak, aby mohli a směli tohoto misálu [řeč je o tradičním Missale Romanum, pozn. KL] svobodně a právem užívat při zpívané nebo čtené mši v kterémkoli kostele a bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a zákazy, svou apoštolskou mocí a to navždy povolujeme. Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno.
A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná. …
Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zadržení (zákazu), ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.
Sv. Pius V. – Quo primum
Účel a povaha Quo primum
Dekretem Quo primum papež sv. Pius V. svěřil Mši ochraně svých nástupců, ve snaze učinit vše, co jen papež může, aby stanovil její formu jako neporušitelnou a neměnnou. Dále usiloval o posílení tohoto svého zákona tím, že zavázal všechny katolíky pod těžkým hříchem a hrozbou vyobcování, aby odmítli poslušnost komukoliv, ba i papeži, kdo by se snad pokusil podstatně měnit Misál. Ačkoliv žádný papež nemůže zákonem zavázat své nástupce, jsou z hlediska mravních zásad všichni papežové vázáni dodržovat předpisy dekretu papeže sv. Pia V. stejně jako ostatní věřící, ba tím více, že jsou papeži. Jedinou výjimkou z této skutečnosti je, že zatímco nikdo jiný nemůže sebenepatrněji pozměnit obřad Mše, papežovi je dovoleno provést příležitostné a malé změny, jež mohou obřad vylepšit a být prospěšné zbožnosti věřících. Vzpomeňte si, že papežové, jak jsme viděli [v předchozích kapitolách knihy, pozn. KL], nejsou při výkonu své zákonodárné moci neomylní; jsou schopni ustanovit jak hloupé, tak špatné zákony, jejichž vynucování je jak hloupé, tak hříšné. Quo primum nemůže vyloučit možnost, že se někdy v budoucnosti některý papež pokusí zákonem Mši zásadně změnit nebo ji dokonce zakázat. Hlavním cílem dekretu je tedy svěření Mše do rukou toho, u koho je nejméně pravděpodobné, že by ji sám měnil nebo to umožnil jiným.
Quo primum až do nedávna nikdo nezpochybňoval
Ani když tento veliký papež vydal svůj dekret, ani kdykoliv potom, až do nedávné minulosti, nikdo nezpochybňoval jeho platnost. Mnozí, kteří mu dobře nerozumějí, se dnes opovažují přehlížet jeho nekompromisní jazyk a prohlašují, že jako „zákon ryze církevní“ může být zrušen kterýmkoliv nástupcem sv. Pia V. Snad by se pozastavili ve své přenáhlenosti, kdyby byli vyzváni, aby našli výslovné uznání papeže Pavla VI., že považuje tento zákon za odvolatelný či jím samotným odvolaný.
Lze rovněž říci, že nikdo jakéhokoliv postavení nikdy neuvažoval o tom, že by onen svatý papež [sv. Pius V., pozn. KL] byl překročil svou papežskou pravomoc tím, že uzákonil obřad římské Mše nebo že tak učinil tolik nezvratným způsobem. Nikdo nebyl vyděšen či překvapen, když bylo vydáno Quo primum, a Církev toho dne přijala Missale Romanum beze sporů a bez potíží. Teprve vydáním „nové mše“ papeže Pavla VI. začalo mnoho katolíků, obzvláště kněží, zpochybňovat jeho neodvolatelnost. Důvodem byla jednak jejich potřeba nějak smířit Quo primum s „novou mší“, jakož i jejich výčitky svědomí. Protože nebyli s to, udělat to poctivě, začali argumentovat, že formulace papeže sv. Pia V. byly extrémní; jeho slova nemají být brána doslovně. Jinak řečeno, udělal chybu.
Mše musí vycházet z apoštolské tradice
Kdyby si tito lidé jen prostudovali onen dekret [Quo primum, pozn. KL], uvědomili by si, že jejich počínání je neopodstatněné, a že jim beztak neprospěje z toho prostého důvodu, že neodvolatelnost daného dekretu je vlastní povaze jeho předmětu a účelu. Předmětem je Mše svatá, které má dát konečnou a definitivní formu, a účelem je poskytnout Mši maximální ochranu, aby byla zachována doktrinálně čistá a liturgicky neporušitelná. Jeho metodou je svěření Mše a Misálu výhradně do rukou nejvyššího pontifika. Jen on smí provádět veškeré případné změny a úpravy, které si snad budoucí okolnosti či poučení ze zkušeností vyžádají; on jediný a nikdo další.
Quo primum považuje za dané, že ani papež ani kdokoliv jiný nesmí měnit Misál zásadním způsobem či ho zcela odstraňovat, jelikož takové jednání by nutně poškozovalo Mši samou a odporovalo by všem tradicím, jež ji formovaly. Nikdy v dějinách neměl papež ani kdo jiný právo navrhovat či vytvářet Mši, neboť utváření Mše bylo dílem Církve po staletí. Mše se musela vyvinout z tradic samotných apoštolů. [K tomu viz též úryvek od K. Gambera. Pozn. KL.]
Rozprava, která zde následuje, nikterak neusiluje o prokázání výše uvedeného, poněvadž každý argument, který má obhajovat opak, je zjevně neudržitelný. Otázka, jež nyní trápí Církev, spočívá v tom, nakolik papež Pavel VI. změnil Mši: zda podstatně či pouze v podružnostech a nepodstatných detailech.
Těžký hřích volající po Božím trestu
On (Eliáš) však řekl: „Já jsem nezkormoutil Israele, ale ty a dům otce tvého, kteří jste opustili příkazy Hospodinovy a šli jste za Baaly.“
3. Král 18, 18
Jestliže po prostudování apoštolské konstituce Quo primum papeže Pia V. čtenář pomalu dochází k jistým znepokojivým závěrům, nechť si dodá odvahy, aby dokončil (je-li třeba i pomocí modlitby) svůj započatý úkol. Budiž mu známo, že není první, kdo k těmto závěrům, byť zdráhavě, došel.
Sv. Pius, vědom si plně své autority, praví ve svém dekretu, že kdokoliv, kdo se pokusí sloužit Mši způsobem zásadně odlišným od toho stanoveného v Missale Romanum se dopouští velmi těžkého hříchu. Stejně tak ten, kdo se opováží měnit či nahrazovat Missale, aby tím přiměl jiné k sloužení Mše odlišným způsobem, páchá velmi těžký hřích. Takové jednání by bylo těžce hříšné bez ohledu na to, kdo se ho dopouští, neboť by bylo svou povahou v naprostém rozporu s pravou Mší a vůlí Boha, jemuž se Mše obětuje. Jsou to přesně věci, které současný [r. 1971] papež [Pavel VI.] provedl. Začal sloužit mši ponovu. Odvrhl Missale Romanum a nahradil ho novou knihou nazvanou Novus Ordo Missae, která obsahuje formulář zcela nové „mše”. A oznámil katolíkům římského obřadu, že stará Mše už se nebude sloužit. „Od této chvíle,“ prohlašuje „je toto vaše Mše.“ (srov. Exodus 32, 4), přičemž má na mysli onu byrokraticky sestavenou a obecně známou záležitost, kterou dnes, nemajíce lepšího označení, nazýváme „novou mší”. Papež Pavel VI. provedl právě to, o čem papež sv. Pius řekl, že to nikdo nikdy nesmí učinit, nikdo nikdy nemůže učinit dovoleně a nikdo nikdy nemůže učinit tak, aby na sebe a na všechny, kdo se na jeho hříchu podílejí, nevyhnutelně nesvolal strašlivý „hněv všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla“ (Quo primum).
Strach přiznat si pravdu
Buďte si jisti, že znám rozsah toho, z čeho obviňuji. Přeháním snad? Podívejte se znovu a vizte, co stojí v dekretu sv. Pia. Neboť je tam psáno, co je psáno, byť by toho nikdo nedbal! Celý ten obrovský, hříšný zločin máme všichni před očima, ač se zdráháme sebevíc jej vidět či nazvat pravým jménem. Z velké úcty k papežství a z lásky ke každému, koho Kristus povolá za svého Náměstka, odmítli všichni, až na velmi málo výjimek, přiznat pravdu, a to dokonce i sami sobě: Současný nejvyšší pontifex [Pavel VI.] podnikl přímý útok na posvátnou Mši; spáchal závažnou, nevýslovnou svatokrádež! Pečlivě promyšlenou gradací, spikleneckými postupy, ve spolčení s lidmi, kteří ani nejsou věřící, zosnoval (nebo umožnil zosnovat) pozvolný rozklad pravé Mše v každé její části; rozerval na kusy, co je nedílné – což je řezničina – a nahradil to hříčkou; pouhou slupkou a šarádou.
Pavel VI. pózuje se 6 protestantskými pastory, kteří se podíleli na vytváření „nové mše“. Francouzský katolický spisovatel a filosof Jean Guitton, důvěrný přítel Pavla. VI, o utváření „nové mše“ řekl v r. 1993: „Papež Pavel VI. měl ekumenický úmysl odstranit, nebo alespoň upravit, nebo přinejmenším uvolnit to, co bylo ve mši příliš katolické v tradičním smyslu a, opakuji, přiblížit katolickou mši kalvinistické bohoslužbě.“
Jeden z největších zločinů dějin
Tento papežův zločin je jedním z velkých hříchů dějin, který svou nesmírností, pohoršlivostí a věrolomností předčí ten Lutherův a Cranmerův a soupeří s tím Adamovým a Jidášovým! Ode dne, kdy byla zavedena „nová mše“, až do toho dnešního leží Církev jako raněné zvíře a celý svět přihlíží v němém údivu. Rozvrat byl dokonán. Kostely jsou dějištěm nesčetných, nepopsatelných znesvěcení a chování mnohých katolíků, zvláště mnohých kněží a řeholníků, hraničí s holým šílenstvím. Vidouce děsivý, stále se šířící zmatek a nemravnost, nejsou mnohé zbožné duše s to potlačit otázku, která se až do dnešních dob zdála nemožnou: Mohl by toto být onen čas a mohl by Novus Ordo Missae být onou věcí, o níž mluvil prorok Daniel ve své osmé kapitole?
A pozdvihl se [Revoluce] až k vojsku [Mše] nebeskému [Církev], a svrhl (některé) z vojska [Mše], z hvězd [biskupové], a zdeptal je.
Až ke knížeti [papež] vojska se zdvihl, odebral mu oběť ustavičnou [Mše sv.] a snížil místo jeho svatyně.
Síla proti ustavičné oběti [Mše sv.] dána mu bude pro hříchy; také pravda [pravá víra] povržena bude na zemi, učiní tak a bude míti zdar.
Tu slyšel jsem jednoho ze svatých, an mluvil, i tázal se jiný svatý druha, mně neznámého, jenž mluvil: Do kdy (bude trvati) vidění o (zastavení) ustavičné oběti, o hříchu dokonalého zpuštění [„nová mše“], do kdy bude svatyně a moc šlapána? Odpověděl mu tedy: „Až do večera a jitra, dvou tisíc tří set dnů; a očištěna bude svatyně.“
Dan 8, 10–14
A mohl by tento nositel jména Velkého apoštola být onou tajuplnou osobou zmiňovanou bystrozrakým Orlem mezi evangelisty:
A uviděl jsem hvězdu, která spadla s nebe na zem, a té byl dán klíč od jícnu propasti. I otevřela jícen propasti, a tu vystoupil kouř z jícnu jako kouř peci veliké, a zatmělo se slunce i povětří dýmem jícnovým. A z kouře vyšly na zem kobylky a těm byla dána moc, jak ji mají štírové zemští, a bylo jim řečeno, aby neškodily trávě zemské ani žádné zeleni ani žádnému stromu, leč toliko lidem, kteří nemají znamení Božího na svém čele.
Zj 9, 1–4
Je snad možné, že tento papež je „hvězda“ spadlá z nejposvátnějšího úřadu, jaký může člověk vůbec v Církvi („nebi“) zastávat a že „klíčem“ své „nové mše“ otevřel „propast“ pekla, z níž teď prýští všechna rouhání, bezbožnosti a svatokrádeže? Jsme toho svědky: jaká ohavnost dosud nebyla spáchána v chrámech Páně, kde ještě nedávno nejvyšší věčný Kněz zpřítomňoval svou dokonalou Oběť? Všichni zúčastnění říkávali Pán můj a Bůh můj! Když vidíme, že se část církevní hierarchie zřekla víry a kněžstvo je tak politováníhodně zmatené, musíme se podivovat, že tolik urážený Bůh ještě neseslal svého anděla mstitele. Jak se proroctví naplní? Kdy a jak tato neuvěřitelná epocha skončí?
Nečestné metody zavádění nové mše
Aby byl dokončen úkol zavést Novus Ordo, považoval papež za nezbytné postupovat metodicky, rozvinout program pokryteckého klamání. Než byla konečná podoba rádoby mše odhalena (jako by to, co máme dnes, byla konečná podoba), papež Pavel postával stranou, zatímco jeho „liturgisté“ trhali Mši světců na kusy. A s každým krokem uklidňoval a chlácholil věrné slovy zbožnosti a nábožnosti, utíkaje se tehdy k neporušitelnosti vznešeného papežství a nauce o papežské neomylnosti.
Šokuje vás toto obvinění? Je to pochopitelné, neboť je to proti našemu sklonu nevidět na papeži žádnou chybu. Čelíte ovšem zjevně patrné skutečnosti. Vnitřní podlost tohoto zločinu je jasně shrnuta v „nové mši“, kterou musíte, jak se káže, navštěvovat nejméně každou neděli a svátek – zatímco pravá Mše se stala „nedovolenou“ (jako by to bylo možné nějakou mocí na zemi či pod zemí učinit).
Marné snahy o omlouvání zločinu
Vždy bylo plánem Revoluce vykonat neuvěřitelné, aby těm, kdo z toho obviňují, nebylo nikdy uvěřeno. A tomuto plánu napomáhá pomatené chápání papežské neomylnosti ze strany většiny katolíků. Navíc mnozí z toho, co se nazývá „konzervativním táborem“, si několik posledních let dávali práci s tím, jak obejít, co je očividné a nepopiratelné. Někteří se snažili najít omluvu pro tak veliký výsměch, jakým je Novus Ordo; jiní se cítili povinni vypracovat podrobné teorie o tom, jak papeže Pavla očistit, vyobcovat nebo zbavit legitimity. Jejich neusměrněné úsilí přispělo ke vzniku rozličných přesvědčení a frakcí uvnitř Církve. Většina teorií však uspokojuje toliko své autory a pár dalších, poněvadž části problému byly vždy ponechány stranou. Tyto „části“ jsou ty, které papež Pavel sám použil, když prováděl tuto neuvěřitelnou transplantaci.
Příčetnost Pavla VI.
Proč je nutné, aby kdokoliv vůbec rozvíjel nějaké teorie, pokud má stále na paměti odpovědi z katechismu? Ani já, ani vy nemusíme zkoumat svědomí papeže Pavla VI., v jeho případě tím méně, že je to papež. Zločin zrušení pravé Mše je příliš zjevně patrný, aby ho mohl kdo popřít. Upřímně řečeno, papež Církev zklamal, jak už se stalo i v minulosti. (Kdyby něco takového nebylo možné, nikdy bychom se za něj nemodlili). Nepřísluší nám říkat, nakolik vědomě jednal nebo nakolik se provinil, neboť neznáme stav jeho mysli. Tím ovšem nechci zlehčovat jeho zdravý rozum, jenž se zdá být nepochybný. Popírat ho, jak někteří činili, se zdá příliš troufalé. Míním, že můžeme soudit toliko materiální zlo tohoto zločinu. Tomu se můžeme stěží vyhnout, protože jak jsem řekl výše, ta věc je přímo zde před námi. Je otázkou naší vlastní víry a spásy, že se v této věci musíme rozhodnout.
Ptám se znovu: šokuje vás mé obvinění? Dovolte mi položit vám další otázku: Považuje papež Pavel VI. vskutku svůj Novus Ordo za Mši? Jestliže ano, proč pokračuje v dovolování všech forem jeho znesvěcování? Jsou-li jeho biskupové, a očividně tomu tak je, lhostejní či neschopní zamezit jeho poplivání, které je tak hojné, že je pomalu jedním z jeho pojmových znaků, jakou má pro to papež omluvu?
Postrádá Jeho Svatost autoritu k zastavení takových znesvěcování? Má-li autoritu smést zákony všech předchozích papežů, přičemž tvrdí, že tak činí pod vlivem Ducha svatého a podle „autentických tradic“ papežů, nemá snad autoritu nařídit pouhým biskupům, aby takové excesy ustaly? (Prostá poznámka z jeho psacího stolu natrvalo sesadí biskupa!) Jistěže ne! A přece si na ně opakovaně stěžoval, ba v slzách.
Nemá tušení, co by s tím mohl dělat? Tomu přece sami nemůžete uvěřit! Ukázal se být dosti prohnaný a schopný k provedení toho, co nikdo ani nepovažoval za možné; předvedl jednu z nejtrestuhodnějších mystifikací dějin – podobnou, ač je strašné to říci, černé mši. Kdybychom položili otázku o její proveditelnosti či přípustnosti kterémukoliv katolickému teologovi, historikovi nebo učenci před patnácti lety [1956], každý by byl bez váhání řekl, že už jen pomyšlení na takovou věc by bylo znesvěcením Mše a urážkou papežství. Byla to však tato překrásná úcta k papeži a Mši ze strany katolíků, významných i obyčejných, která byla zneužita k dokončení tohoto zákeřného zločinu.
Papež jej zajisté neprovedl bez pomoci jiných. Vatikán se v posledních letech připodobnil federální vládě Spojených států: člověk tu nikdy neví, kdo je skutečně u moci. Po řadu let platí, že kdo má v této zemi autoritu, nemá žádnou moc – je-li mu život drahý. Jenže v případě nebezpečí sebemenšího znesvěcení Mše očekává sám Kristus od každého katolíka, že podstoupí mučení i smrt, než aby to podporoval či tomu napomáhal. A musí snést všechno, než aby takovou nepravost dovolil.
Ne, musíte si to připustit: tento obludný převrat je papežův vlastní, přinejmenším v tomto smyslu: co mohl vykonat jedině papež, co jedině on mohl udělat, aby byl tento přechod dokonán – to také udělal. Ti, kdož nechtěli obnovu nýbrž revoluci v katolické liturgii, věděli dobře, že budou potřebovat služby papeže, a papež Pavel se dal k dispozici neomezeně a (patrně) s nadšením.[1]
Úcta k papeži nesmí bránit vidět pravdu
Šokuje-li vás mé obvinění, dovolte mi se zeptat: Proč? Není to proto, že obviňování papeže z takové nepravosti se vám zdá více svatokrádežné než to, co provedl se Mší? Je-li tomu tak, nemůže být příčinou to, že celý ten rozsáhlý program k vašemu zvrácení měl otupující účinek na váš smysl pro hodnoty? Přijímáte teď v rozporu s vaší někdejší vírou představu, že vznešená Oběť Kristova, onen úkon prostřednictví, jímž se všechny modlitby lidstva zahrnují („sesbírají“) v jednu Oběť Kříže, podléhá jakékoliv formě, jakékoliv hodnotě a jakémukoliv významu, který se tomuto papeži nebo komukoliv jinému zlíbí jí dát? Ignorováním zákona obsaženého v Quo primum předal papež Pavel VI. Mši výborům „liturgistů“, „učenců“, „překladatelů“ a revolucionářů, aby ji mohli nově promyslet, přepsat, nově zveřejnit a nově vyložit. Konečným výsledkem je, že dnes „nová mše“ nemá definitivní formu ani význam.
Kardinál Jorge M. Bergoglio podává sv. přijímání, 7. srpna 2004. Pán Ježíš je skutečně a podstatně přítomen v sebemenší částečce svaté hostie. Při manipulaci s Tělem Páně způsobem, jaký vidíme výše, zákonitě dochází k oddělování malých částeček a jejich následnému znesvěcování padáním na zem, ulpíváním na rukou, oblečení apod. Před zavedením „nové mše“ kněz sv. hostii nikdy nesměl držet tak, že by byla volně ve vzduchu a neměl by pod ní posvěcenou nádobu (ciborium, patenu, kalich) či korporál, které následně po sv. přijímání důsledně očistil. Dle tradiční církevní disciplíny by kněz také odmítl podat sv. přijímání osobě necudně oblečené. Oblečení s hlubokým výstřihem a nezahalující ramena je v rozporu s katolickou morálkou i mimo posvátné úkony, natož pak při přijímání svátostí nebo účasti na mši svaté.
Svatokrádež musíme odmítnout, ať už ji provozuje kdokoliv
Dovolte mi položit jinou otázku: Není můj náhled na věc ten nejshovívavější? Nebylo by lepší, jestliže by tato „nová mše“ nebyla mší vůbec, aby mohla být méně urážlivá vůči Bohu? Koneckonců, co je lépe říci: papež dovoluje tato znesvěcení falešné „mše“ nebo pravé Mše? Co je větším hříchem? Dle mého názoru není tato napodobenina nic jiného než svatokrádež. Avšak jen proto, že se tváří jako Mše, nemohu jít do kostela a účastnit se těch zavrženíhodností, které papež, biskupové a mnozí kněží tolerují zvouce je „moderními“. Jste toho schopni vy? A nejste-li, čím se lišíte od nich? Nejsou to také pouze lidé? Ani papež totiž není pro svou z nebes propůjčenou moc Bohem, jak jistě víte.
Kardinál J. M. Bergoglio podává sv. přijímání. Před zavedením „nové mše“ by podávání sv. přijímání takovýmto způsobem bylo zcela vyloučené a obecně považováno nejen kněžími, ale i věřícími za těžce hříšné.
Je nová mše špatná sama o sobě nebo jde jen o zneužití?
Ano, vím, že se bude namítat, že ony svatokrádeže jsou výjimky a že nepředstavují „novou mši“ jako takovou. Nikoliv. Právě v tomto bodě jste nepochopili tuto důmyslnou bezbožnost. Nezaznamenali jste, že co vnímáte jako svatokrádežné, neznamená pro ty, kdo „novou mši“ vymysleli nebo kdo si ji teď užívají jako obřad svého vlastního osvobození, nic ve smyslu slov šokující nebo znepokojivé. Rozumíte-li „nové mši“ a zvrácenému myšlení, které ji zplodilo, nemůžete být překvapeni, že její podoba předznamenala i rozpoutala v kostelích lehkovážné, bláznivé šaškárny všeho druhu, a to ve jménu náboženství. Ze své vnitřní povahy „nová mše osvobozuje děti Boží“, aby si z bohoslužby mohly dělat hru. Nárokuje si moc přednášet Bohu vše svaté a příjemné, maje přitom „vůni sladkosti“: všechnu hrubost, přihlouplost, neslušnost. Nárokuje si moc dispenzovat každého bezostyšného neotesance, který ji poctí svou účastí, od veškeré víry, od vší upřímnosti srdce, vší pokory a dokonce božských přikázání. (Ne, výjimkou jsou současný [r. 1971] papež, jeho zbabělí biskupové a jejich nevýrazní, bojácní kněží, kteří všichni považují za „laskavé“, „ekumenické“ a „shovívavé“, když se tolerují mnohá znesvěcení, která Novus Ordo ze své podstaty rozpoutává sám proti sobě a – na to nikdy nezapomínejme – proti pravé Mši, které se vysmívá.)
Na místo Boha postaven lid
Někdo by mohl říci, že ztotožňuji různá zneužití s „novou mší“ samou. Já tvrdím, že „nová mše“ je zneužitím pravé Mše! Říkám, že upuštěním od zákona a ducha Quo primum, tím činem samým, papež nejen nahradil Mši něčím úplně odlišným, nýbrž že je přímo podstatou „nové mše“ umožňovat každou formu znesvěcení, neboť „nová mše“ činí ze spokojenosti lidí svou „liturgii“. „Nové mši“ je vlastní, že lidé jsou důležitější než Kristus Spasitel, než Jeho Oběť svému nebeskému Otci, než Církev, Jeho Nevěsta. V „novém náboženství“ JE LID BAALEM! Není to on, kdo musí být baven, komu se musí vyhovět, kdo má být napodobován? V neustále omílané frázi „lid Boží“ je to lid, kdo je na marxistický způsob vzýván – nikoliv Bůh. Ti, kdo si ve snaze kritizovat „novou mši“ stěžují, že lid byl postaven naroveň knězi nebo kněz byl sesazen na úroveň lidu, byli zavedeni na scestí. Ó nikoliv; spíše byli kněží i lid povýšeni na místo Boha!
Neuvěřitelná hrůza zločinu brání si ho přiznat
Dokud nepřijmete tuto neuvěřitelnou skutečnost, nebudete s to prohlédnout celou věc jasně, v celé její otřesnosti a děsivosti. Opakuji: její naprostá neuvěřitelnost nám brání vidět, co máme přímo před sebou. Pouze tato skutečnost vysvětluje proč „nová mše“ žádá úplné odstranění pravé Mše a všeho, co s ní souvisí. Nemohou nikdy existovat souběžně, protože si zcela odporují. Považte například, jak bylo nezbytné úplně očistit i architekturu a výzdobu našich kostelů. Ony totiž svědčí o podstatě pravé Mše, tolik odlišné od „mše“ nové. Krok za krokem byl nejprve rozebrán oltář, svatostánek odsunut stranou, sochy odstraněny, zastavení křížové cesty sňata, mřížka vyrvána. Vše, co symbolizovalo tajemství a krásy víry, muselo být odstraněno. Ve svém fanatismu a neznalosti se ti, kdo to prováděli, hájili tím, že všechny tyto věci byly buď zastaralé, či umělecky nehodnotné, nebo podobnými nesmysly. Tím se nezastávám laciných, kutilských a bezduchých uměleckých výtvorů. Ani tím neodsuzuji veškeré současné umění. Spíše tím poukazuji na onu revoluční útočnost proti všemu katolickému.
Kompromis kněží ve svědomí oddaluje nevyhnutelné
Dále se zamyslete nad tím, jak nyní kněz vystupuje vůči lidem. „Předsedá“ jejich aktivitám a zařizuje, aby vše probíhalo k jejich potěšení a spokojenosti. Ano, vím, že někdo řekne: „Zacházíte příliš daleko. Mluvíte o těch nejvýstřednějších případech.“ Ne, to je to, v čem se mýlíte. Mluvím o těch místech, v nichž byla „nová liturgie“ vskutku pochopena a zavedena. Vaše chyba spočívá v tom, že máte na mysli místa, kde to ještě kněží a lid nezvládli. Jsou to jen váhavci a přežitky; kněží nějak dovedli uzavřít dostatečný kompromis, aby si udrželi svá místa, dočasně oddálili nevyhnutelné, přičemž nějak dokázali umlčet své svědomí. Až takový kněz však odejde – přičemž očekává výpověď každým dnem, vše záleží na rozmaru Jeho Excelence, jeho kaplana, sestřiček (kterých je teď třeba se obávat více než sultánových manželek) nebo farní rady – „pokrok“ bude postupovat dál.
Nějak takto vypadalo první svaté přijímání před zavedením „nové mše“. Prvokomunikanti (a nejen oni) přijímají vkleče a do úst. Všimněme si též prstů levé ruky kněze, která drží ciborium. Palec a ukazovák jsou spojeny, jak předpisují rubriky tradiční mše od Proměňování až do očištění prstů po svatém přijímání. Jedná se o další opatření, aby případné částečky Těla Páně, které knězi mohou ulpět na prstech, nespadly na zem.
Nové kostely mluví samy za sebe
Kde se toto již odehrálo, můžeme pozorovat skutečné uspořádání pro Novus Ordo. Nové kostely mluví za vše. V nich je všechno soustředěno kolem stolu. Eucharistie – nebo co se za ni prohlašuje – byla buď odsunuta někam na stranu (další dočasné opatření), nebo není nikde k nalezení (konečné opatření). Předsednické křeslo či biskupský trůn nyní zaujímá nejvyšší a nejvýznamnější místo, ono místo, kde býval oltář a svatostánek. „Nová mše“ neobsahuje jedinou rubriku, jež by je vyžadovala.
Nemožnost regulace nové mše
Znovu by někdo mohl říci: Odsuzujete excesy a nazýváte je „novou liturgií“. Odpovídám: Jak si má člověk pomoci? „Nová liturgie“ dovoluje, ne-li inspiruje a podněcuje excesy svými netradičními, směšnými „možnostmi“. Je naprosto protismyslné, aby „obřad“ byl „volitelný“. Tvrdím, že vyřazením Missale Romanum papež podkopal veškerou autoritu, včetně své vlastní, takže už není nikdo, kdo by mohl zamezit jakékoliv formě svatokrádeže a bezbožnosti. Vyvracením představy, že božská liturgie byla nebo může být pevně stanovena, začal vlastně učit, že tomu tak být nemůže: „liturgie“ dnes tudíž sestává z čehokoliv, o čem tak nějaký blázen rozhodne. A pokud myslíte, že má logika není úplně konzistentní, prokažte to! Ať to prokážou biskupové; ať se pokusí „regulovat“ tuto „novou liturgii“; ať začnou zkoušet prosazovat katolické pravověří ze svých kazatelen; ať zkusí říci svým kněžím, co smějí a co nesmějí dělat při své „mši“. Už dobře vědí, že je to nemožné, protože „nová liturgie“ je svou podstatou taková.
Takto slouží „novou mši“ arcibiskup Nicola Girasoli, apoštolský nuncius pro Slovensko, v den výročí svého kněžského svěcení – Ruvo di Puglia, Itálie, 4. září 2023.
Církev nezná jinou mši, než tradiční
Konečně můžete říci: „Zakládáte celou svou argumentaci na jednom dekretu jednoho papeže, sv. papeže Pia V., kterýžto dekret nebyl definicí ex cathedra, protože – dle vašeho názoru [vyjádřeného v předchozí části díla, pozn. KL] – doktrína vyjádřená ve Mši nebyla definována jím, nýbrž Tridentským koncilem před vládou sv. Pia.“ To je pravda. Netvrdím, že ten dekret byl definicí ex cathedra; kdybych to řekl, odporoval bych svému vysvětlení nauky o papežské neomylnosti, o které jsem řekl [v předchozí části díla, pozn. KL], že může být vykonávána jen ohledně určitých věroučných a mravoučných záležitostí; obřad Mše do této kategorie nepatří. Nicméně nezakládám svou argumentaci toliko na jednom dekretu, nýbrž na ustálené Tradici Církve před a po Quo primum, dokumentu, který pouze jasně vyjádřil tuto Tradici jednoznačnými slovy. Moje argumentace je ve skutečnosti založena na všech dokumentech Církve, jež se zabývají Mší římského obřadu, neboť ty neznají a nepřipouštějí žádnou jinou mši. Není dokumentů, které by odporovaly Quo primum, vyloučíme-li dekrety II. vatikánského koncilu – problematiku, do které teď není třeba zabředávat. Nejde tudíž o to, vybrat si učení a zákon jednoho papeže a odmítnout všechny ostatní. Jde o to, zvolit si tradiční učení a nevyvratitelně závazný zákon celé Církve namísto „přání“ jednoho papeže [Pavla VI., pozn. KL], která nemají platnost zákona vůbec. (K tomuto poslednímu bodu bude později řečeno více. [v dalších částech díla, pozn. KL.])
Katolíci musí prozřít a odmítnout hřešit, i když tak velí papež
Katolíci budou muset prozřít, aby viděli onen prostý fakt, že papež nemůže zrušit Mši, aniž by popřel svou víru, uvalil na sebe odsouzení Tridentského koncilu a způsobil nesmírné pohoršení. Ač je to sám papež, kdo přikazuje to, co odporuje učení obsaženého v Quo primum, nesmí se v tomto poslouchat; opak by byl hříchem.
Zhoubná myšlenka, že kterýkoliv papež může zrušit jakékoliv a všechny zákony Církve a zavést nový soubor nauky, zbrusu nový mravní zákoník, zcela novou sbírku pravidel a úplně nové pojetí podstaty Církve, je vyloženě tak nesmyslná, že se mi nedostává slov, abych se s ní pustil do boje. Taková představa musí být závěrečným stádiem legalismu! Podle tohoto způsobu uvažování by se nikdo z nás nemohl divit ani nic namítat, kdyby po převzetí vlády nástupcem papeže Pavla nový papež zrušil Novus Ordo a vyhlásil „mši“, která mu bude více po chuti. Kdyby zemřel šest měsíců po zavedení své „mše“, jeho nástupce by mohl přijít opět s dalším modelem. Co tomu říkáte?
Pochybná platnost nové mše nehraje roli
Je patrné, že se zde nesnažím posoudit, je-li v „nové mši“ platná konsekrace. Doufejme, že nikoliv, aby byla o něco méně svatokrádežná. Předpokládám, že jsou si všichni vědomi toho, že byť by při ní docházelo k proměňování, nebyla by „nová mše“ důstojnou obětí, nýbrž jen strašlivější urážkou majestátu a velikosti Boží. V pravé Mši se předkládá úkonem proměňování Oběť s Obětovaným i Obětujícím, který v obřadech, jež následují, přenechává sebe sama svému Otci v klanění a usmíření a potom se rozdává tak ubohým a potřebným duším, jako jsme my, aby se stal jejich pokrmem. V„nové mši“ je Kristus možná přítomen, možná není, zatímco se ti, jež miluje, navzdory tomu všemu shromažďují kolem k slavení svého vlastního bídného společenství a využívají (dočasné) Boží trpělivosti, kterou má s touto nehorázností. Ač oficiální místa pevně trvají na opaku, je velmi pravděpodobné, že tento „konsekrační obřad“ svatokrádeže je neplatný. Součástí důkazu je zajisté skutečnost, že papež a jeho armáda „odborníků“, „liturgistů“ a „teologů“ – obratně podporovaná jeho biskupy – našli chemikálie k sterilizaci svého „misálu“ a našich kostelů od všech svědectví o potřebnosti skutečnosti nekrvavé Oběti a skutečné přítomnosti Krista či o víře v ní. Zároveň se projevili jako zcela neschopní a nemající zájem ověřit, zda tato základní tajemství jejich šílenou smršť antibiotik přežila.
Indoktrinace při zavádění nové mše
Ještě navíc vše, co souvisí s odvržením pravé Mše a zavedením její karikatury, zavání prolhaností, spiklenectvím, povýšeneckou a bezohlednou svévolí. Není na tom nic katolického, nic svatého či prospěšného. Vyzkoušely se všechny druhy zavádějící argumentace, klamání a úskoků. Nepoctiví učenci, „dvorní“ teologové, zkomolené překlady a tak dále – vyberte si sami! Na příklady některých z nich narazíme později [v dalších částech knihy, pozn. KL].
Současně nebylo opomenuto nic ve „vzdělání“ (rozuměj indoktrinaci) lidu: angažované úvodníky v oficiálních novinách, biskupské komise, výukové programy, semináře, „cvičné mše“, filmové ukázky, kněžské konference, přednášky „liturgistů“, rozvrhy a termíny, plakáty a komiksy. „Katolická“ vydavatelství se zdají být zachráněna před krachem díky chrlení nových misálů a misálků, pojednání a apologií, rozborů a výkladů k „nové mši“. To vše v nepřesvědčivém vypětí sil, ve snaze vylíčit, jak úžasná, jak vhodně načasovaná a jak inspirovaná „nová mše“ je. A pokud je mi známo, z celé té změti nevzešel byť jediný řádek, který by byl prostě krásný.
Netřeba zmiňovat, že při všem tom úsilí muselo být zavedení „nové mše“ pořádným kusem práce, leč velmi prosté ve svém přístupu, dostaneme-li se k jádru věci. Každý musel být naveden k představě, že „nová mše“ není ve skutečnosti nic jiného než trochu pozměněná pravá Mše, že jde o novou „verzi“ Mše, nový „ritus“. Byl pojmenován Novus Ordo Missae, Nový mešní řád.
[1] Giovanni Battista Montini byl jeden z nejhlasitějších zastánců liturgické reformy, už před tím, než se stal papežem. Důkazy toho jsou snadno dostupné. Pozoruhodný příklad je k nalezení v časopise Worship, Vol. 33 No. 3, kde je jeho pastýřský list nadepsaný „Liturgická formace“. Nešlo by o nic zvláštního, kdyby nebylo tak těžko vysvětlitelné, že lidé, kteří se angažovali tehdy [1958] v tzv. liturgickém hnutí, se poté na dlouho odmlčeli a není o nich zmínek. Papež Pavel je z těch mála mluvčích, kteří nebyli rozčarováni, označeni za příliš konzervativní či se nestali nepohodlnými pro ty, kdo pokračují ve formulování nových myšlenek a agitaci za další „obnovu“ a k jejichž spokojenosti se teď věci zdají být zařízeny. Zmíněný článek působí dosti neškodně. Zabývá se kroky, jež je nutno učinit pro vzdělání lidu k „liturgické obnově“, aby pak mohl při posvátných obřadech působit jako inteligentní společenství. Pozoruhodné je však to, že metody navržené brilantním (tehdejším) arcibiskupem milánským se od té doby využívají, a sice ne v prospěch starobylé liturgie, nýbrž k zavedení nesmyslného nového paradigmatu.
