PŘEDCHOZÍ DÍL: Jakým způsobem se má generální zpověď vykonat

Zpovědní zrcadlo k zpytování svědomí naleznete na www.zpovednizrcadlo.cz

V nakladatelství Christianitas vyšla i knižní podoba Poučení o generální zpovědi včetně zpovědního zrcadla.

 

JAKÝM ZPŮSOBEM SE MÁ GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ VYKONAT

(Vyšlo knižně v nakladatelství Christianitas.)

PŘEDCHOZÍ DÍL: Komu je generální zpověď prospěšná a doporučeníhodná

„Jak si ale mám počínat,“ ptá se mnohý úzkostně a starostlivě, „abych mohl vykonat dobrou životní zpověď?“

Nelekej se, drahá duše křesťanská, odpovídají zkušení otcové duchovní. Práce ta není tak těžká, jak si ji snad na první pohled představuješ, zvlášť když ti pomůže osvícený zpovědník. Věz, že Bůh nebude žádat více, než co můžeš s pomocí jeho milosti vykonat.

A. Jak se k životní zpovědi co nejpřiměřeněji připravit

1. Především vzbuď uvnitř upřímnou žádost, opravdově a dokonale se obrátit, a učiň před Bohem, jenž jest Pán a tvůj budoucí soudce, a před všemi anděly a svatými, jakožto před svědky, pevné předsevzetí, že chceš začít nový život. „Vstanu,“ řekl marnotratný syn, „půjdu k otci, a řeknu jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou!“ To řekl, vstal a šel k otci svému.[1] Tak i ty vstaň, padni na svá kolena a modli se!

2. Po tomto vzývání Ducha sv. si urči 3, 5 nebo 8 dní k přípravě, jak se to srovnává s vykonáváním povinností tvého stavu. Učiň pak to předsevzetí, že po tento čas vykonáš jistou pobožnost ke cti Panny Marie, která je matkou dobré rady, útočištěm hříšníků, jakož i ke cti svého anděla strážce a svého patrona.

Obětuj zároveň všecky své modlitby a práce a některé dobré skutky na ten spasitelný úmysl, aby tě Bůh ráčil podle své svrchované dobrotivosti osvítit k poznání tvého vnitřního stavu a vzbudit v tvém srdci dokonalou lítost.

3. Pak přikroč k zamýšlenému spasitelnému dílu; použij den co den alespoň půl hodiny k zpytování svého svědomí. Tu se v duchu postav v přítomnost svého Boha nebo hleď s poníženou důvěrností na obraz ukřižovaného Spasitele a připomínej si všecka léta svá v hořkosti duše své.

„První den zpytování svědomí,“ praví jistý duchovní otec, „by bylo radno, svěřit se bez zrcadla zpovědního zcela osvícení Ducha sv. a upomínání svého svědomí, při čemž je slušno i radno představit si buď své smrtelné lůžko, nebo soudnou stolici božskou. Jak se nám oko vyjasní a malomocenství duše zřejmě se ukáže.“ Na druhý den projdi pomalu zrcadlo zpovědní, které k tvému ulehčení nížeji položíme.

Při každém přikázání, které se u zpytování probírá, projdi rozličné části života, věk dětský, mládenecký, mužský, stáří, aneb rozličné stavy, stav svobodný, manželský, vdovecký. Při tom pak taž se, jestli a jak jsi v rozličných dobách života proti tomu nebo onomu přikázání hřešil.

Co do počtu a způsobu těžkých hříchů zpytuj své svědomí tak, jak nahoře vysvětleno. Bylo-li by tobě příliš obtížné, udat počet těch hříchů, které jsi snad spáchal myšlenkami, žádostmi nebo slovy, vysvětli alespoň, jestli jsi je páchal při každém pokušení bez ostýchání a odporu, nebo jestli ses někdy přičinil se jich varovat.

Udání všedních hříchů se vůbec nepožaduje, při zpovědích životních je to často nemožné.

4. Čím je duše tělu, tím je lítost svátosti pokání. Bez této zůstává i ta nejzevrubnější zpověď mrtvá a bez ovoce. Používej tedy dny své přípravy zvláště k častějšímu vzbuzování co nejsrdečnější lítosti nad jednotlivými hříchy, na které se při zpytování upamatuješ. Poněvadž se ale pravá, účinná lítost musí jevit i v skutcích kajícnosti, vzbuzuj zároveň i dobrá předsevzetí, která ale musí být jak jen možno určitá, např. jisté zlé navyklosti vykořenit, jistých příležitostí k hříchu se varovat, těch a jiných prostředků proti jistému pokušení použít apod.

Jsi-li tím a podobným způsobem náležitě připraven, pak nemeškej, nýbrž vstaň a jdi k Otci, který na tebe již z daleka hledí a s milosrdenstvím ti vychází vstříc.

Vyvol si dobrého, zkušeného zpovědníka, za nějž se sluší pomodlit i „Otčenáš“, aby jej Pán k tvému navedení a spasení ráčil osvítit. Vyvol si jistý den, jistou hodinu k své zpovědi, kdy bys sám měl čas, kdy by tě ale i zpovědník bez vyrušování mohl vyslyšet. Při velkém shonu zpovídajících se nebývá záhodno konat generální zpověď.[2]

A když přijde den a hodina tvého smíření s Bohem, tu se posilni slovem sv. Apoštola: „Aj nyní jest čas příjemný, aj nyní jest den spasení!“ A Pán praví: „V čas příjemný uslyšel jsem tebe, a v den spasení spomohl jsem tobě!“ – Chci tedy odvrhnouti skutky temnosti, a obléci se v odění světla.[3]

Jdi ve jménu Páně, doprovázen nejsvětější rodičkou, andělem strážcem a sv. patronem svým, uvrhni se k nohám Otce svého.

B. Jak se má zpověď sama co nejpřiměřeněji vykonat

1. Zpovídej se napřed z těch hříchů, kterých ses od své poslední zpovědi dopustil. Pak teprve začni svou životní zpověď. Udej zpovědníkovi příčinu, která tě k jejímu vykonání zvláště pohnula, taktéž i způsob, jakým ses k ní připravoval. Žádej pak jej o pomoc, o podporu.

2. Potom vyznej se hned z těch hříchů, které tě nejvíce rmoutí a souží a otevři zcela upřímně své srdce zpovědníkovi. On přišel k soudu milosti, nikoliv by zatracoval, nýbrž by na místě Božím vyhledal a spasil, co bylo ztraceno.

Ze svých přestupků se vyznej, jak se jen na ně upamatuješ a o nich se vyjádřit umíš. K něčemu dalšímu povinen nejsi. Zdrž se všeho zbytečného a obšírného vykládání, mluv počestně a skromně. Udávat jména spoluviníků je zakázáno.

3. Když ses dle svého nejlepšího vědomí a svědomí vyznal ze všech poklesků svého života, zahrň k tomu v tuto svou životní zpověď všechny neuvědomělé, patrně nepoznané, poněkud jen připomenuté hříchy. Od této chvíle obrať všecku svou pozornost pouze na poučení a napomenutí zpovědníkova a přijímej je ve své srdce se vší pokorou a ochotností.

4. Když konečně přijde blahoslavený okamžik tvého rozhřešení, vzbuzuj víru v Krista, díky jehož nekonečné zásluze tě Bůh přijímá na milost. Představ si nebe otevřené a Krista, jak obmývá tvé skvrny svou předrahou krví, obléká tě ve skvostné roucho spravedlnosti. Otec objímá své kající dítko, dobrý pastýř klade svou nalezenou ovečku na svá ramena, Duch sv. vylévá lásku v srdce činící pokání. Maria Panna a s ní všichni nebešťané se radují a plesají, raduje se a plesá též i tvůj zpovědník a s ním i ty, příteli můj, jenž nyní se slzou radosti a vděčnosti s žalmistou Páně v plesání zvoláš:

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, a vše, co ve mně jest jeho svatému jménu.

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, pamatuj na všecka dobrodiní jeho!

On ti odpouští všecka tvá provinění, uzdravuje všecky neduhy tvé.

Vysvobozuje život tvůj od záhuby, věnčí tě milostí a slitováním.

Slitovný a milostivý jest Hospodin, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Ne dle hříchů našich činívá nám, aniž dle nepravostí našich nám odplácí.

Jako se slitovává nad dětmi otec, tak Pán nad těmi, kteří se ho bojí.

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL: Zrcadlo zpovědní k zpytování svědomí

---

[1] Luk. 15, 18–20 .

[2] Je velmi radno se dle možnosti se zpovědníkem již dříve domluvit na nejpříhodnější době ke zpovědi.

[3] 2. Kor. 6, Řím. 13.

---

Sepsal Karel Fr. Průcha, rektor pražského arcibiskupského semináře. V Praze 1858. Jazykově upraveno redakcí KL.

KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ PROSPĚŠNÁ A DOPORUČENÍHODNÁ

(Vyšlo knižně v nakladatelství Christianitas.)

PŘEDCHOZÍ DÍL: Komu je generální zpověď nutnou a nevyhnutelnou potřebou

Z toho, co řečeno hned na začátku o důležitosti generální zpovědi, o užitku a drahocenném požehnání, jehož lze z takové obšírné zpovědi nabýt, může bohabojný čtenář sám posoudit, že je v celku snad každému doporučeníhodné a prospěšné, vykonat alespoň jednou v životě pořádnou, vydatnou generální zpověď.

Tak tomu v skutku je a zajisté toho ještě nikdo nelitoval, jestliže se odhodlal k tak důležitému, útěchy a milosti plnému spasitelnému dílu.

Zvlášť ale a jmenovitě je životní zpověď prospěšnou radou:
1. všem, jejichž předešlé zpovědi jsou z jakékoliv příčiny pochybné nebo kteří cítí ve svědomí nepokoj, ač jisté a zřejmé příčiny nelze udat.

Lidé prvního druhu životní zpovědí šťastně odstraní všelikou pochybnost a rozpačitost strany dosavadního pokání, druhým se buď skrytá (neznámá) příčina nepokoje objeví, nebo jejich srdce zajisté nabude pokoje, dostane se jim pokoje a radosti, jež dle slov sv. Pavla jsou ovocem Ducha svatého.[1]Vyjmout pak náleží jedině takové úzkostlivé duše, které, jak jsme již výše podotkli, generální zpověď již vykonaly, a přece se trápí mnohými zcela nepodstatnými pochybnostmi, totiž zdali svých hříchů náležitě litovaly a ze všeho se platně vyzpovídaly anebo zdali se jim pravého předsevzetí nedostávalo. Tyto se musí – opakujeme ještě jednou – spokojit s úsudkem svého zpovědníka a poklidu a míru své duše hledat nikoliv v úzkostlivém zpovídání se, nýbrž ve svědomité poslušnosti.

Prospěšnou radou je životní zpověď:
2. všem těm, jenž nastupují do nového stavu nebo důležitého úřadu, jakož i těm, kteří si po úplném obrácení se předsevzali, věrně pracovat na spasení své duše a ze vší síly Bohu sloužit.

První při této příležitosti poznají jistě i své těžké povinnosti, své slabé síly, nepředvídané nebezpečí, ale též potřebné prostředky, jaké by k svatému životu náleželo užívat. Z druhé strany si pojišťují požehnání a pomoc Boží, jelikož si hledí především nového srdce a nového ducha, když s čistým svědomím nastupují do nového úřadu. Neboť takto dí Písmo: „Počátek cesty dobré (dobrého života) jest příjemnější Bohu nežli obětovati oběti.“[2]

Ó jak to věc důležitá a přežádoucí, aby úplnou životní zpověď vykonali především snoubenci, dříve nežli přistoupí k oltáři a založí novou rodinu. Taktéž a zvláště i mládenci, kteří si vyvolili duchovní stav, hned jak do kláštera nebo do kněžského semináře vstupují, nebo aspoň brzo na to, při první příležitosti. Avšak i lidé světského stavu, kteří nastupují do důležitého úřadu.

Ale i ti, kteří se jakýmkoliv způsobem k Bohu obrátili nebo delší čas světskými záležitostmi zaměstnáni, chtějí se navrátit k životu klidnějšímu, nemohou lépe začít, leč obnovením ducha skrze životní zpověď. Neboť „křesťan, jenž takovouto zpověď vykonal, podobá se člověku, který novým skvostným rouchem jsa obdařen, po dlouhý čas bývá opatrnějším, by ho neposkvrnil“. „Taktéž,“ dokládá Leonardus, „duše, která se v zpovědi životní v nové roucho milosti oblékla, mnohem opatrnější vede život, aby nazpět neklesla do kalu hříchů.“

Prospěšnou radou je tato zpověď dále v čas sv. jubilea čili milostivého léta, neboť v tomto čase modlitby a kajícnosti otvírá Církev sv. své poklady, abychom se úplně smířili s Bohem a dosáhli svatých odpustků, což se ovšem nejsnadněji docílí dokonalou generální zpovědí.

Konečně takováto zpověď bude prospěšná:
3. všem těm, kteří jsou v třeba i vzdálenějším nebezpečí života.

Sem náležejí např. ti, kteří mají konat dalekou, nebezpečnou cestu, vojíni před vojnou, ženy, když se poprvé jejich těžká hodina přibližuje atd. Dále všichni těžce nemocní, jsou-li totiž schopni delší zpověď bez přílišného vyčerpání vykonat. Konečně by v čas a na místě, kde nakažlivá a nebezpečná nemoc panuje, zajisté bylo všem záhodno (byť by i byli zdrávi) svědomí své dle možnosti záhy a dokonale uvést v pořádek. Neboť nic nepodává ve všech řečených těchto trudných dobách života více útěchy a pokoje, jako úplná zpověď, zpověď z celého života vykonaná s lítostí a zkroušeným srdcem.

Avšak právě proto by ji neměl nikdo odkládat až na trudnou dobu nebezpečí života nebo zcela na poslední hodinku, nýbrž raději pokud jest při zdraví, co do duše i co do těla při síle, měl by každý hlasu milosti uposlechnout a být pamětliv napomenutí: Neprodlévej obrátiti se ku Pánu, aniž odkládej den ode dne.[3]

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL: Jakým způsobem se má generální zpověď vykonat

---

[1] Gal. 5, 22.

[2] Přísl. 16, 5.

[3] Sir. 5, 8.

---

Sepsal Karel Fr. Průcha, rektor pražského arcibiskupského semináře. V Praze 1858. Jazykově upraveno redakcí KL.

KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ NUTNOU A NEVYHNUTELNOU POTŘEBOU

(Vyšlo knižně v nakladatelství Christianitas.)

PŘEDCHOZÍ DÍL: Komu je generální zpověď potřebná a komu prospěšná

Komu je generální zpověď nutnou a nevyhnutelnou potřebou?

Odpověď: Všem těm, jejichž předešlé zpovědi byly jistě neplatné.

Jistě neplatnou bývá zpověď:

I. z nedostatku potřebných náboženských vědomostí a pilného zpytování svědomí. To se stává lidem, kterým je z vlastní viny zcela neznámé základní učení a hlavní tajemství křesťanské víry. Dále pak těm, kteří se zpovídali buď beze všeho zpytování svědomí či tak lehkovážně a nedbale, že snad vynechali, čili zamlčeli těžké hříchy, a tak se zpovídali zcela nedokonale.

Pravdy, které je nutno znát

Základní učení a hlavní tajemství svaté víry, které musí každý katolický křesťan nevyhnutelně vědět a věřit, jsou:

1. Že je jeden Bůh.
2. Že Bůh je spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá.
3. Že jsou tři božské osoby jedné bytnosti a přirozenosti: Otec, Syn a Duch svatý.
4. Že se druhá Božská osoba vtělila, aby nás svou smrtí na kříži vykoupila a spasila.

Kdo všechna tato základní křesťanská učení nezná, ten, dokládá sv. Alfons Liguori, rozhřešení ani není schopen. Proto jsou i jeho předešlé zpovědi, i kdyby byl obdržel rozhřešení, vlastně neplatné, a tudíž se v každém případě musí opakovat.

Avšak dále se přikazuje každému katolickému křesťanu, jak učí sv. Karel Boromejský, aby se snažil znát:

1. Apoštolské vyznání víry.
2. Modlitbu Páně a Pozdravení andělské.
3. Desatero Božích přikázání a patero přikázání církevních.
4. Podstatu těch sv. svátostí, které přijímá.

Kdo v těchto 4 článcích křesťanského náboženství je vlastní vinou docela nevědomý a z lenosti aneb netečnosti žádného ponaučení o tom nevyhledává, takový člověk není hoden rozhřešení. A proto byly i jeho předešlé zpovědi, byť by byl obdržel od kněze rozhřešení, bez pochyby zcela neplatné nebo alespoň velmi pochybné, a tudíž se mají pro jistotu opakovat.

Náležité zpytování svědomí

Církev od nás žádá, abychom se ke sv. zpovědi připravovali pilným zpytováním svědomí, tedy abychom své svědomí zpytovali alespoň s takovou pilností, jakou věnujeme každému jinému důležitému řízení v obecném životě.

Určit čas, jak dlouho by měl každý člověk své hříchy zpytovat, nebo na hodiny a minuty změřit, se nedá. Kdo se zpovídává častěji a jinak se bedlivě chrání těžkých hříchů, kdo každodenně nebo alespoň častěji (např. při večerní modlitbě) zpytuje své svědomí a vůbec vede bohabojný život, takový křesťan vykoná dobře a bezpečně zpytování svědomí v krátkém čase. Kdyby ale přece proti své vůli nějaký hřích ve zpovědi zapomenul, je i tato jeho zpověď platná. Byl-li onen zapomenutý hřích hříchem těžkým, musí se však z něj vyznat v nejbližší příští zpovědi. Kdo se však zpovídá zřídkakdy, žije lehkomyslně a páchá těžké hříchy nebo navykl jistým neřestem, ten ať se při zpytování svědomí neunáhlí.

Jestliže by však hříšník v předešlých zpovědích své těžké hříchy nepoznal nebo zapomenul, buď z lehkomyslné přenáhlenosti, a nebo z důvodu nedostatečné bedlivosti, pak by v takové žalostné a nebezpečné situaci byly jeho zpovědi neplatné, a proto je nutně zapotřebí, aby se svědomí očistilo náležitou generální zpovědí.

Těžký hřích

A táže-li se kdo: „Který pak hřích je těžký?“

Odpovídám určitě: Těžkým hříchem je každé vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona v důležité věci.

S vědomím hřeší ten, jenž zná zákon Boží a dobře ví, že jistými skutky proti tomuto přikázání Božímu jedná, avšak přece s úplným vědomím ho přestupuje.

Dobrovolně hřeší ten, kdo s úplným svolením své vůle přestupuje poznaný Boží zákon, ačkoliv k tomu nebyl násilně nucen a kdyby byl chtěl, zajisté by mohl odolat.

Ptá-li se pak někdo dále, co se má pokládat za věc důležitou, odpovídám:

1. V důležité věci hřeší, kdo přestupuje rozkazy, jež samy do sebe již mají větší váhy, a sice tak, že se každé jejich skutečné a dobrovolné přestoupení stává těžkým hříchem. Tak např. ohledně víry by se těžce provinil, kdo by si v hříšných pochybnostech (o jistém třebas i zdánlivě nepatrném článku) jaksi liboval, v nich se lehkovážně zdržoval.
2. V důležité věci hřeší pak i ten, kdo přestupuje zákony, kterými se něco pod těžkým závazkem přikazuje nebo zapovídá. Ku příkladu kdo bez platné příčiny v den nedělní či sváteční neslyší mši svatou nebo v postních dnech požívá zapovězeného pokrmu, každoroční zpověď naprosto zanedbává nebo koná neplatně atd.
3. Při hříších např. proti sedmému přikázání závisí tíže hříchu na velikosti odcizené sumy nebo škody, která byla bližnímu na jeho jmění způsobena. Při přestupcích osmého přikázání dlužno uvážit, zdali např. čest bližního hříchem naším utrpěla značně či jen nepatrně. A tak podobným způsobem i při ostatních hříších proti tomu nebo jinému přikázání.
4. Konečně se hřích sám sebou všední nezřídka stává hříchem těžkým, a sice okolnostmi, v kterých byl páchán.

Takové okolnosti mohou býti:

1. Vlastnost neboli povaha osoby, která hřeší nebo s kterými, proti kterým, před kterými se hřeší. Tak např. pohanění, které se dotýká sebe rovných, a tudíž by snad bylo pouze všedním hříchem, snadno se stává hříchem těžkým, když je namířeno proti rodičům, kněžím atd. Tak i mnohokráte jediné zlé, lehkovážné slovo pronesené před mladým lidem je tomu či onomu k veliké škodě a zkáze duše, a tudíž bývá těžce hříšným, zatímco by dospělým a ctnostným lidem snad velmi málo nebo zcela v ničem neuškodilo.
2. Čas, kdy a jak dlouho se hřešilo. Např. když někdo během mše sv., kterou má z povinnosti uctivě slyšet, z veliké části trvá v dobrovolných roztržitostech, anebo v sobě někdo přechovává po delší čas nepřízeň a nepřátelství k bližnímu.
3. Místo, kde se hřeší. Např. když se někdo v kostele, během bohoslužeb zaobírá smíchem, žertem, zbytečnými a zpozdilými rozhovory nebo vůbec hřeší-li někde, kde snad jeho hřích způsobuje zároveň pohoršení.
4. Způsob, jakým se hřešívá. Např. zanedbáváním hlavních povinností svého stavu, anebo přílišným týráním bližního, který z té příčiny upadá do velikého hněvu.
5. Úmysl a pohnutka, proč kdo hřeší. Např. aby někomu značně uškodil, aby se na něm pomstil, z nenávisti, ze závisti, z lehkomyslnosti atd.
6. Prostředky, kterými se hřích spáchal. Např. kdyby někdo, chtěje svou snad jinak nepatrnou chtivost po penězích ukojit, utiskoval chudé, zkracoval dělníky, aneb se z marnivosti a nádhery necudně oblékal nebo stal marnotratným. Pak zajisté tato jeho chtivost a marnivost nejsou již všední, avšak těžké hříchy.
7. Zlé následky hříchu, které se předvídaly nebo předvídat měly a mohly. Např. cizí škoda, pohoršení, nepřátelství atd.

Má-li ostatně někdo nějakou pochybnost o některém hříchu, zda byl těžký, ať se zeptá zkušeného kněze zpovědníka. Je toho tím více zapotřebí, jelikož často není vhodné věřit vlastnímu úsudku, poněvadž zkušenost učí, že hříšník se z nepravé lásky k sobě samému rád omlouvá a často pokládá těžké hříchy za maličkosti.

Úplnost zpovědi

Jistě neplatnou bývá zpověď také:

II. z nedostatku náležité úplnosti při vyznání z hříchů u lidí, kteří z jakékoliv příčiny vědomě a úmyslně buď těžký hřích zamlčeli, nebo se hříšnou nedbalostí nikdy nevyznali z počtu a způsobu těžkých hříchů.

Vysvětlení

Potřebná úplnost zpovědi spočívá v tom, abychom se alespoň ze všech těžkých hříchů, na které se po bedlivém zpytování svědomí rozpomínáme, jednotlivě a konkrétně, aneb, jak se říká: podle počtu a jejich způsobu upřímně vyznali.

Počet těžkých hříchů se musí, pokud je to možné, udat určitě. Nemůžeš-li udat určitý počet, upamatuj se alespoň a pověz, jak často jsi asi jistý hřích páchal. Je-li ale i to nemožné, upamatuj se, od kdy jsi se jistých hříchů, a jak často jsi se jich asi za rok, za měsíc, za týden nebo za den dopouštěl. Zdali jsi např. za celý rok nedělní služby Boží asi 5krát nebo 6krát vlastní vinou zanedbal.

Dejme tomu, že by se kdosi zpovídal takto: „Před 3 lety jsem té nebo oné neřesti navykl. Ze začátku jsem tento hřích asi jen jednou týdně, někdy jen jednou za 14 dní páchal. Brzy na to jsem se ho ale obvykle tak často dopustil, jak se mi k tomu naskytla příležitost, a ta se mi naskytla asi dvakrát týdně.“ Zpovídal se onen ohledně tohoto hříchu a jeho počtu úplně? Odpovídám: Ano.

Též i způsob těžkých hříchů se ve zpovědi musí udat. Nepostačuje tedy pouhé udání, že ses proti jistému přikázání prohřešil, ale musíš se vyznat i z jednotlivých hříchů, kterými jsi tento zákon porušil. Nejjistěji si v tom počíná, kdo zpytuje jednotlivé okolnosti, kterými se hřích zveličuje, ale zároveň často i ve svém způsobu měnívá, čili rozmnožuje.

Tyto okolnosti jsou tytéž, které byly již výše udány, totiž: vlastnosti osoby, čas, místo, způsob hříchů, úmysl, prostředky a zlé následky hříchů. Několik příkladů vysvětlí, jak se těmito okolnostmi jistý hřích tu zveličuje, onde ve svém způsobu mění, čili rozmnožuje. Tak např. když někdo chudému 30 krejcarů odcizí, zvětšuje se tento jeho hřích tou okolností, že ty peníze odcizil nuznému. Nebo když někdo svého dobrodince – u jeho podřízených – zlomyslně pomluvil, zvětšuje se jeho hřích právě těmito 3 okolnostmi.

Hřích se rozmnožuje, čili ve svém druhu mění, když se jím porušují dva nebo více zákonů najednou, takže hřích jiné tvářnosti nabývá a stává se dvojnásobným nebo víceronásobným. Např. když někdo pomlouvá rodiče, porušuje tím dvě přikázání Boží, osmé a čtvrté najednou, spáchal tedy dva hříchy. Nebo mluvil-li někdo nečisté řeči v přítomnosti nevinné osoby, která tím utrpí škodu na duši, prohřešil se též proti dvěma přikázáním, proti 6. a 5., tedy spáchal zase dva hříchy najednou. Nebo odcizil-li někdo jakousi kostelní nádobu, např. kalich, porušil vlastně dvě přikázání najednou (1. a 7.), spáchal tedy zase dvojnásobný hřích, hřích jeho se stal zcela jiným, krádež jeho je a nazývá se svatokrádeží. Jmenovitě se při provinění proti 6. přikázání hřích stává jinakým, dvojnásobným, trojnásobným, vůbec se rozmnožuje, když je hřešící osoba svobodná, v manželském stavu, příbuzná atd.

Okolnosti, kterými se těžký hřích ve svém způsobu mění, čili jiným se stává, se musí nevyhnutelně udat právě proto, že se jimi hřích rozmnožuje. Okolnosti, které hřích zvětšují, musí se alespoň tenkráte nevyhnutelně udat, když se jimi všední hřích stává těžkým. Např. kdyby někdo odcizil cínovou lžíci, ale přitom by se domníval, že je stříbrná. V takovém případě by se jeho krádež, jinak sama o sobě malá, z důvodu jeho úmyslu stala těžkým hříchem.

Kdo ale své zpovědi vykonává vždy dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a přece těžké hříchy zapomněl a vynechal nebo jejich počtu a způsobu z nezaviněné nevědomosti pořádně neudal, jeho předešlé zpovědi byly sice v podstatě nedokonalé, nikoli však neplatné. Takový člověk je pouze povinen své předešlé nedostatečné zpovědi náležitě doplnit, ačkoliv by snad pro jistotu a jeho útěchu bylo lépe, kdyby vykonal úplnou generální zpověď.

Kdyby naproti tomu někdo vědomě a schválně zamlčel své přestupky, které měl za těžké hříchy, a nebo z proviněné nedbalosti a nevědomosti počet a způsob svých těžkých hříchů nikdy neudal, zpovědi toho jsou naprosto neplatné a svatokrádežné a jejich opakování aneb generální zpověď je mu nevyhnutelnou potřebou.

To samé platí o těch, kteří vědomě a schválně hříchy své zahalují a mámíce sebe samých je v zpovědi tak všeobecně a dvojsmyslně vyjadřují, že zpovědník nemůže poznat způsob a velikost jejich hříchů.

Potřebná lítost

Na jisto neplatné jsou konečně zpovědi:

III. z nedostatku lítosti a dobrého předsevzetí u těch, kteří se buď nikdy nepřičinili, vzbudit potřebnou lítost a žal nad svými hříchy, nebo se nemohou vykázat žádným spolehlivým důkazem (znamením) opravdové, účinné a trvalé lítosti.

Vysvětlení

Velmi zřídka se nalézají kajícníci, kteří by při zpovědi dle navedení modlitební knížky nebo svého zpovědníka lítost a dobré předsevzetí vzbudit nechtěli. Tím častěji ale potkáváme se s hříšníky, kteří vždy zase do svých předešlých hříchů padají a slibu svému tak málo dostojí, že se opravdovost jejich lítosti a pevnost jejich předsevzetí spravedlivě musí brát v pochybnost.

Jsou pak jejich zpovědi z tohoto důvodu neplatné?

Odpovídám: Za jisté se může pokládat, že jsou předešlé zpovědi neplatné, u všech těch, kteří bez ohledu na ponaučení a napomenutí svého zpovědníka navzdory danému slibu:

1. Setrvali v dobrovolné nejbližší příležitosti k hříchu. Např. hříšné vztahy neukončili, zlých míst a společnosti, v kterých vždy hřešívali, dle možnosti se nevarovali.
2. Veliké škody, kterou byli bližnímu na těle nebo na duši, na cti a jmění učinili, alespoň dle možností zase nevynahradili. Tedy např. ti, jenž svedené osoby veškeré bídě vydali, kteří se nepřičinili, aby veliké dané pohoršení odprošením nebo výstrahou nebo modlitbou a podobně dle možnosti odstranili, kteří uraženou čest nebo nespravedlivý majetek nenahrazují, ačkoliv nebo jak dalece by jim nahrazení bylo možné.
3. Se svým nepřítelem nebo škůdcem nebo s uraženým bližním upřímně, a jak dalece sami mohou, úplně se nesmířili, ano v nepřátelství s nimi zůstali.
4. Uznanou důležitou povinnost svého stavu nikdy vyplnit nechtěli. Např. rodiče, kteří svým dětem a služebným povždy hříšné skutky a příležitosti dovolují, ačkoliv pod těžkým zodpovídáním jsou zavázáni je zakázat a zamezit.

Všecky tyto okolnosti jsou zjevným znamením, že hříšníku pravá lítost a účinné předsevzetí scházely, a proto musí své předešlé zpovědi spravedlivě uznat za neplatné.

To samé platí o zpovědích všech těch, kteří v těžkých hříších trvajíce schválně vyhledávají takové zpovědníky, kteří jak jim známo, na hříchy náležitě pozor nedávají, aby takovýmto způsobem vyloudili rozhřešení.

O těch, kteří žijí v neřestných navyklostech nebo vždy zase do svých těžkých hříchů nazpět padají, platí dle podání osvícených duchovních otců následující pravidlo:

Zdržel-li se kající po každé zpovědi aspoň po nějaký čas obvyklého hříchu nebo činil-li alespoň silný, statečný odpor proti hříchu, dříve nežli zase klesl, tehdy se může vždy soudit, že jeho zpovědi byly platné. Upadl-li ale po zpovědi pokaždé a vždy týmž způsobem, nepřemáhaje se a neodporuje alespoň poněkud, opět do oblíbeného těžkého hříchu, tehdy se může předpokládat, že byly zpovědi jeho neplatné, a proto je zapotřebí, aby se opakovaly. Generální zpověď je mu nutnou potřebou.

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL: Komu je generální zpověď prospěšná a doporučeníhodná

---

Sepsal Karel Fr. Průcha, rektor pražského arcibiskupského semináře. V Praze 1858. Jazykově upraveno redakcí KL.

KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ POTŘEBNÁ A KOMU PROSPĚŠNÁ

(Vyšlo knižně v nakladatelství Christianitas.)

PŘEDCHOZÍ DÍL: O důležitosti generální (všeobecné) zpovědi

Jsou jisté úzkostlivé, jinak ale dobré a své spásy žádostivé duše, které se snažily své hříchy vždy dle nejlepšího vědomí zpytovat, litovaly jich, upřímně se z nich vyzpovídaly, mnohdy též dostatečnou životní zpověď již vykonaly, které se ale přece lichými úzkostmi zbytečně trápí a žádají při každé příležitosti všecky své předešlé zpovědi opakovat. Tyto duše se snad budou obávat a strachovat, když čtou výše položené otázky [pozn. red.: viz předchozí díl], zda-li byly jejich dosavadní zpovědi dobré a platné, a zdali je radno, anebo zcela potřebné není, vykonat novou generální zpověď. Takovým by mohlo opakování životní zpovědi být na škodu. Jejich pochybnosti by se tím nevyvrátily, spíše ještě rozmnožily. Takovým lidem je nevyhnutelně zapotřebí, aby se úplně spokojili s výrokem svého zpovědníka a s nábožnou pokorou jej uposlechly. Tato poslušnost je lepší, a má do sebe více zásluhy a útěchy, než oběť životní zpovědi, které by se chtěli na novo podrobit. Neboť takto praví Hospodin skrze svého proroka Samuela: Poslušnost lepší jest, nežli oběti.[1] A osvícený duchovní otec sv. František Saleský dokládá: Nikdy ještě nezahynula duše poslušná. Klidně však, ať si následující ponaučení s Pánem Bohem čtou; nikoliv ale, aby upadly do úzkosti, nýbrž naopak, aby se upokojily.

Je ale bohužel též velmi mnoho lehkomyslných, o spasení nepečlivých křesťanů. Jsou to lidé žijící dle obyčejného způsobu tohoto světa, kteří na svou věčnou spásu myslí zřídka nebo jen povrchně. Proto jsou i jejich obyčejné zpovědi plny chyb a vad. Mnozí z nich přicházejí ke zpovědi jen ze zvyku nebo přinucení, nevyzpytovali své svědomí úplně nebo alespoň svůj hlavní hřích náležitě nepoznali. Mnozí často ani sami nevědí, jakým způsobem by měli svědomí zpytovat, svých přestupků litovat a řádně se zpovídat, a to proto, poněvadž na křesťanské vyučování v náboženství nechodili a slova Božího po dlouhá léta zanedbávali nebo snad až posud svou vlastní vinou zanedbávají. Jiní zase přicházejí ke sv. zpovědi s neupřímností, ukrývajíce s vědomím a úmyslně jednotlivé hříchy nebo takové okolnosti, které k zpovědi nutně patří.

Konečně jsou takoví, kteří se směle mohou nazývati nekajícími kajícníky, neboť jim schází pravá a účinná lítost. Ti chodívají po dlouhá léta k správě Boží, a přece se ani v jedinké věci nijak nepolepšili, jakoby křesťanské pokání záleželo v pouhé povrchní zpovědi. Tyto a jiné podobné nedostatky měla asi na zřeteli sv. Terezie, když jednou s uslzenýma očima pravila: „Mnozí jdou vstříc zkáze své; ne sice proto, že se nezpovídají, ovšem ale proto, že se špatně zpovídají.“

V takovýchto okolnostech je generální zpověď drahocenným prostředkem milosti, kterým již bylo tak mnoho hříšníků a špatných kajícníků uchráněno před věčnou zhoubou. Ona je dle zkušenosti a přesvědčení všech osvícených duchovních otců mnohým lidem nutnou a nevyhnutelnou potřebou, velmi mnohým aspoň prospěšnou radou.

 

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL: Komu je generální zpověď nutnou a nevyhnutelnou potřebou

---

[1] 1. Král 15, 22.

---

Sepsal Karel Fr. Průcha, rektor pražského arcibiskupského semináře. V Praze 1858. Jazykově upraveno redakcí KL.