Don Alberto Secci a další dva kněží, Don Stefano Coggiola a Don Marco Pizzocchi, z diecéze Novara v severní Itálii náhle dosáhli velké mediální proslulosti (do značné míry k jejich nelibosti), když se rozhodli sloužit tradiční mši svatou v souladu s motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007.
Kněží, kteří se rozhodnou sloužit výlučně tradiční mši svatou, si musí být zcela vědomi toho, že mohou být odstraněni, přesunuti, převeleni, degradováni, opovrhováni, zesměšňováni, vysmíváni a dáváni za odstrašující příklad. Budou se nejspíše muset vzdát přízně mnohých významných osob (včetně osob duchovních), církevní kariéry, čestných funkcí a titulů.
Tomu všemu však mohou čelit s dokonale čistým svědomím, a se mší svatou, která podle slov velkého kardinála Bartolucciho přináší „hojnější duchovní ovoce“. A pokud jde o zmíněná soužení, můžeme citovat našeho Pána: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět!“ (Jn 16,33)
Přinášíme vám překlad rozhovoru s Donem Alberto Seccim, který se rozhodl udělat poměrně radikální řez a slouží mši svatou výhradně v klasickém ritu. I v České republice máme kněze, kteří se takto rozhodli a pokusíme se i s nimi v budoucnu udělat rozhovory. Nechť jsou příběhy těchto hrdinných kněží příkladem pro ostatní kněze zvažující podobný krok. Těm je věnován tento překlad. Vězte, drazí kněží, že nejste sami, a že když mohli oni, můžete i vy. Jak praví anglické přísloví: „Kde je vůle, tam je i cesta“. Není známo, že by na světě existoval kněz, který by rozhodnutí navrátit se cele ke mši svaté všech věků litoval.
Don Alberto Secci
Don Alberto Secci a další dva kněží, Don Stefano Coggiola a Don Marco Pizzocchi, z diecéze Novara v severní Itálii náhle dosáhli velké mediální proslulosti (do značné míry k jejich nelibosti), když se rozhodli sloužit tradiční mši svatou v souladu s motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007.
Odpor vůči slavení tradiční latinské mše byl ze strany novarské biskupské kurie rezolutní až zuřivý. Její „logika“, dá-li se to tak nazvat, byla jednoduchá: celebrace tradiční mše svaté musí být výjimkou, a proto těmto kněžím byla zakázána (podobný výklad Summorum pontificum je uplatňován například i v českobudějovické diecézi, pozn. překl.). Podle zpráv v médiích byli tito tři kněží dokonce „suspendováni“. Místní i celostátní tisk presentoval tyto kněze jako tvrdohlavé provokatéry.
Dokonce se objevili lidé považující se za „tradiční katolíky“, kteří je volali k umírněnosti a připomínali jim, že pokud se chtějí držet tradiční katolické praxe, měli by praktikovat především ctnost poslušnosti. Mají prý poslechnout biskupa i tehdy, když zneužívá své autority, neřídí se zákony Církve a posmívá se (tradiční) mši svaté. Jak ale může takový biskup vyžadovat od kněze poslušnost, když sám je neposlušný universálním zákonům Církve? Je absurdní, když těmto zákonům neposlušný biskup trestá pro „neposlušnost“ kněze jen proto, že právě oni těmto zákonům poslušní jsou!
Ale Pán vše vidí a o své věrné se stará. Naši tři kněží pokračují na cestě, kterou nastoupili – cestě věrnosti svaté tradici svaté římské Církve.
Apoštolát Dona Alberta Secci a Dona Stefana Coggioly lze sledovat na jejich internetové stránce Radicati nella fede (Zakořeněni ve víře) a stejnojmenném YouTube kanálu obsahujícím více než 100 videozáznamů.
Done Alberto, jako kněz, který se vrátil ke mši svaté všech věků, jste se stal v letech 2007 a 2008 středem mediální pozornosti. Od těchto znepokojivých událostí uplynul již nějaký čas, a tak bychom vám rádi položili několik otázek, aby se věřící mohli seznámit s vaším příběhem a současným stavem a vývojem vašeho apoštolátu.
Můžete nám stručně vyložit, jaká byla vaše cesta ke kněžství a jak vypadala vaše seminární formace?
Narodil jsem se v Domodossole, ale naše rodina se přestěhovala do Biellese (můj otec byl četník) a tam jsem strávil své dětství v dobré farnosti, vedené starým farářem (narozeným v roce 1890!), velmi silně oddaným Panně Marii. Tam zcela jistě začala klíčit první semena mého povolání. Ministrování, májové pobožnosti, nedaleké poutní místo… toto, vedle věrnosti ke každodenním povinnostem a denní účasti na mši sv. mé matky, vedle smyslu pro řád mého otce, a vedle mnoha dalších věcí, pozitivně poznamenalo moje katolické dětství.
Pak jsme se s rodinou vrátili do Domodossoly, kde jsem se zapsal na státní střední školu [Liceo Scientifico]. Mám na ni krásné vzpomínky, přestože v roce 1977 už panoval dokonce i na venkově velmi sekulární duch. Na této střední škole jsem se zúčastnil intenzivního katolického boje s Comunione e Liberazione. Bylo nás málo, ale byli jsme dobře vyzbrojeni: modlili jsme se laudy, tercii, nešpory, kompletář, růženec, denně jsme byli na mši – bylo nám jen 15 nebo 16 let! Studovali jsme různé knihy, abychom dokázali bránit Církev a její historii. Naše láska k Církvi rostla s tím, čím více jsme o Církvi věděli. Četli jsme díla velkých duchovních autorů – sv. Benedikta, sv. Terezie z Avily… Povolání ke kněžství se u mě projevilo jako přirozená, naléhavá touha. Kristus je všechno, Církev je Jeho Tělo, jak by Mu člověk mohl nevěnovat svůj život?
Po maturitě, v 19 letech, jsem vstoupil do semináře. Velkým přínosem mi byl pravověrný zpovědník, mnohem menším však studium teologie, i když jsem ji studoval s vášní. V čem byla potíž? V těchto letech byla „teologie“ laboratoří osobních názorů zakotvených ideologicky v Rahnerových teoriích. Přesto jsem těmi roky prošel celkem klidně, a to díky tomu, že jsem byl zvyklý o víru „bojovat“ ze střední školy. Nechovám žádnou zášť a vzpomínám s láskou na všechny učitele, jelikož jsem byl předem připraven dávat si pozor na to, co nás učí, zda je to katolické nebo ne. Dennodenně jsem v semináři, obrazně řečeno, hleděl do dáli a vyhlížel, kdy přijde pravá katolická obnova… nikdy nepřišla!
Jakými úřady jste byl pověřen v prvních letech po svěcení?
Po vysvěcení v 25 letech mě poslali do veliké farnosti s velkým oratoriem, kde jsem byl kaplanem. Nebylo to snadné: učil jsem náboženství na vyšším stupni a zbytek času jsem strávil mezi oratoriem a farním kostelem. Bylo to náročné, neboť jsem byl konfrontován s jinou církevní linií, která se velmi lišila od mé, již tehdy výrazně tradiční.
Poté jsem šel asi na rok do Francie, přitahován touhou zakusit život řeholních kanovníků, neboť jsem cítil potřebu podpory od jiných kněží: řeholní kanovníci, stejně jako mniši, vybudovali křesťanskou Evropu, takže se mi jevilo, že jsem v tom našel způsob, jak lépe sloužit Bohu a duším. Nezůstal jsem tam, protože jsem zjistil, že teologické spory a zemdlenost, které jsem znal už ze semináře, se nevyhnuly ani tomuto místu.
Pak jsem zakotvil ve Vigezzo Valley, nejprve jako kaplan a následně jako farář.
Po celou tu dobu jsem vyučoval náboženství ve školách.
Jak se stalo, že jste narazil na tradiční latinskou mši a co vás přivedlo k rozhodnutí sloužit v tomto ritu výhradně, navzdory všem potížím?
Na to je těžké odpovědět. Zdálo se, že [tradiční mše svatá] existovala vždy. Nikdy jsem nemohl vystát určitý způsob celebrace, vždy jsem si všímal mnoha směšných věcí, které se děly během různých liturgií, vždy jsem si uvědomoval jejich nepatřičnost. Bylo to jako kdybych věděl, že žiji v období jakéhosi dramatického přechodu, na jehož konci ale čeká návrat domů. Vlastně vše hovořilo pro „starý“ ritus, ten však v té době jako by nebyl. A tak jsem čekal.
Už jako kaplan, a pak ještě více jako farář, jsem udělal vše, co jsem si myslel, že je možné: oltář ad orientem, zpěv gregoriánského chorálu, přijímání pouze do úst, věroučná setkání s dospělými, tradiční katechismus pro děti, vždy jsem chodil v klerice.
Ale to nestačilo, chybělo to nejdůležitější, Mše. Ale co jsem mohl dělat? Už tehdy jsem byl pod „dohledem“, kvůli těm pár věcem, co jsem udělal! V roce 2005 jsem nejdřív implementoval do nové mše tradiční Offertorium (obětování) a pak i Kánon. Trpělivě jsem čekal na zprávy o Motu proprio. Zdálo se, že nikdy nepřijde. Až konečně 11. července 2007, pamatuji si to, bylo to úterý, jsem začal sloužit výhradně mši svatou všech časů. Musím říct, že to byl můj bratr, který mi dodal poslední impuls: byli jsme den předtím spolu na horské túře a řekl mi: „Nevím, na co ještě čekáš…“. Jasné znamení, že mám začít.
Proč jste odmítl „biritualismus“, na rozdíl od jiných kněží, kteří přivítali Summorum Pontificum?
Budu stručný. Shledal jsem tuto „povinnost“ biritualismu absurdní. Když člověk najde to pravé, autentické, to nejlepší, to, co vyjadřuje katolickou víru mnohem lépe a bez nebezpečných dvojznačností, proč by měl dál pokračovat v celebraci toho, co je mnohem méně dobré? Ve skutečnosti při takovém biritualismu jeden ritus umírá a druhý zůstává. Kněze to postupně zmáhá, začne pociťovat smutek a vyprahlost z takové schisofrenie. Věřící nejsou povznášeni, formováni a naplňováni krásou Boží.
Chtěl bych se teď vyhnout rozprávění o teologických a liturgických aspektech – rozhovor pro to není nejvhodnější místo. Řeknu jen tolik, že kdo chce zůstat biritualistou, dříve nebo později opustí tradiční ritus a vyrobí si důvody, proč přežívat ve světě liturgické revoluce, přežívat možná konzervativním způsobem, ale s vnitřním smutkem, asi jako ten, kdo zradil lásku Boží svého mládí.
Musím poznamenat, že mi velice pomohla četba „The Anglican Liturgical Reform“ (Anglikánská liturgická reforma) od Michaela Daviese – základní text, jehož poselství je velice jasné: dvojznačnost v ritu vede vždy nakonec k herezi (o této reformě a její podobnosti s pokoncilní reformou nedávno psal na KL prof. Kindler, pozn. překl.). Není to přesně to, co se děje?
Jak na vaše rozhodnutí přejít zcela k tradičnímu ritu reagovali vaši farníci?
Nikdo nebyl překvapen. Zastánci řekli: „Konečně.“ Odpůrci řekli: „My jsme to věděli!“ Ale řekl bych, že většina lidí se pustila do práce s velkým nadšením: vzali si brožurky, chtěli vše pochopit… byl tam zápal pro věc… Kromě toho, vždy mi pomáhal hlouček věrných, silných prostých lidí, kteří byli vždy ochotni mi pomoci. Mám na mysli zvláště ty, kteří se od roku 1995 scházeli ke zkouškám pěveckého sboru.
Pak se začalo tvrdit, že jsme neposlušní biskupovi a papeži a vše začalo být složitější, ale zpočátku to tak nebylo.
Všichni víme o nedorozumění s biskupem a jeho následném řešení – pověřit vás kaplanskou službou ve Vocognu. Jaké jste v té době, kdy jste si „nerozuměl“ s diecézní kurií, měl vztahy s ostatními faráři?
Všichni zmizeli. Někteří nesouhlasili, většina mlčela. Někteří nám v soukromí řekli, že nejsou proti nám, to se opravdu stalo, ale veřejně s tím nemohli dělat nic. Měli strach z toho, že by také vypadali jako neposlušní. Don Stefano se vydal na stejnou cestu jako já, spolupracujeme, byť máme odlišné druhy apoštolátu… ani on, ani já, jsme však nikdy nevynechali děkanátní setkání kněží a vždy jsme se jich se zájmem účastnili.
Jak dnes vycházíte s biskupem a ostatními kněžími?
Zdají se být klidní, i když vidím, že je zde mnoho nevyřešeného, protože se hlubší diskusi o důvodech mého rozhodnutí vždy vyhýbají. Je to jako by chtěli zůstat jen na povrchu a v čistě právní rovině. Doufejme, že časem to bude lepší.
Jak se díváte na situaci v Církvi a jaká si myslíte že bude v budoucnu role FSSPX?
Církev patří Bohu, tak doufám. I když vidím, že tato krize víry a Církve, která je velice hluboká a smutná, potrvá dlouho. Do křesťanství vstoupilo nekřesťanské smýšlení. Dokonce i Pavel VI. to řekl! Je to všeobecně přijímáno. Mnozí si myslí, že jsou katolíci, ale ve skutečnosti už nejsou. Je to hrozné. Je to de facto opuštění Ježíše Krista za současného formálního setrvávání v Církvi – nemůže být nic rozpornějšího než toto!
Bratrstvo musí pokračovat v díle Mons. Lefebvra, tj. dál uchovávat katolické kněžství, víru, mši všech věků… jednoho dne bude prozřetelnostní role FSSPX zřejmá každému. Milovat Církev znamená uchovávat poklady víry a milosti, které jí náš Pán Ježíš Kristus svěřil a na nichž ji ustanovil. Bratrstvo sv. Pia X. to vždy dělalo, a za to děkuji Bohu.
Ossolanský kraj je velmi zbožný. Myslíte si, že se zde tradiční latinská mše může rozšířit?
Nevím. Jenom vím, že život v našich horách je tradiční katolickou mší velmi ovlivněn. Tridentská liturgie formovala životy lidí tak, že zůstali Bohu věrní. Ale „amerikanizovaný“ svět už pronikl i sem, Bohu žel musím říct, že i díky Církvi. Lidsky řečeno, byla to katastrofa.
Zpívané nešpory ze svátku Neposkvrněného početí Panny Marie 8. 12. 2012
Jakým způsobem funguje váš apoštolát v současné době, a kolik věřících obvykle navštěvuje kostel ve Vocogno?
Mše svatá je každý den, v neděli dvě, každý den půl hodiny zpovídání, náboženství v Domodossole, letos 13 tříd, setkání nad naukou Církve každý pátek, katechismus pro děti, každý týden zkouška sboru.
A potom – pokud je to možné – trocha klášterního života, ústraní. Protože pokud kněz chce udělat něco dobrého, nemůže zůstat příliš dlouho ve středu věcí. S Donem Stefanem máme krásné kněžské bratrství – on se také vrátil k tradiční Mši, kterou slouží v nemocniční kapli v Domodossole.
To vše dalo vznik Zpravodaji a internetové stránce, které referují o našem životě.
Kolik věřících se účastní? Nevím. Kolísá to. V létě by to mohlo být v neděli kolem 120 lidí, v zimě o něco méně, vzhledem k odlehlosti našeho kostela. Naučil jsem se to nepočítat: králové Izraele byli potrestáni, když dělali sčítání lidu!
Jak se díváte na poslední instrukci „Universae Ecclesiae“ ohledně používání starého misálu?
Ta znovu potvrdila, že mše svatá všech časů nikdy nebyla zakázána, a že nemůže být zakázána. Ale ti, kteří ji nechtějí uznat, budou i nadále „kalit vodu“.
Ač vznešenost oběti Mše svaté jest nade vší míru veliká, jak seznati lze již z těch věcí, jež jsem posud vyložil, nemůže přece z ničeho jiného lépe seznána býti, jako z osobnosti toho, jenž tuto božskou oběť Bohu přináší. …
Ač vznešenost oběti Mše svaté jest nade vší míru veliká, jak seznati lze již z těch věcí, jež jsem posud vyložil, nemůže přece z ničeho jiného lépe seznána býti, jako z osobnosti toho, jenž tuto božskou oběť Bohu přináší.
Pravým obětníkem je Ježíš Kristus sám
Nebo pravým obětníkem při Mši svaté není nikdo jiný, než kněz všech kněží, biskup všech biskupů, sám jednorozený Syn nebeského Otce, sám Kristus Ježíš! Tento od Boha Otce pomazaný nejvyšší Kněz, dodává nejsvětější oběti Mše svaté tak vysoké, vše pomyšlení převyšující vznešenosti, a činí tuto oběť přesvatou obětí božskou.
O tom svědčí svatý Jan Zlatoústý slovy: „Také nyní jest tentýž Kristus přítomen, jenž tento stůl připravil, aby jej také i vyzdobil. Nebo nepůsobí toho člověk, aby přinesené dary obětní, chléb a víno, proměnily se v Tělo a Krev Páně; Kristus Pán sám to působí, jenž za nás byl ukřižován.“1 Slovy těmi svatý Jan Zlatoústý jasně vykládá, že Ježíš Kristus sám osobně nejpřednější části Mše svaté vykonává; on totiž s nebe sestupuje; on chléb a víno ve své Tělo a ve svou Krev proměňuje; on sebe sama Bohu Otci za spásu světa obětuje; on jako věrný Prostředník za blaho lidu prosí. Kněží při oltáři jsou pouhými sluhy Kristovými, kteříž mu svých úst, svého hlasu a svých rukou viditelně propůjčují, aby Kristus Pán skrze jejich službu tuto nejsvětější oběť vykonal.
Důkaz z neomylného učení Církve
Kdyby kdo snad slovům svatého Zlatoústce věřiti nechtěl, podám mu důkaz, jemuž nebude moci odporovati, chce-li katolickým křesťanem zůstati. Důkaz ten uvedu na svědectví naší svaté neomylné Církve katolické, jež na všeobecném sněmu církevním v Tridentu takto se vyjádřila: „Oběť Krista Ježíše na kříži jest s obětí Mše svaté úplně totožná, ježto za přisluhování kněží při Mši svaté obětuje tentýž Obětník, jenž se na hoře Kalvarii na kříži byl obětoval; toliko způsob obětování jest rozdílný.“2
Nevýslovná čest pro lidstvo
Ó jaké nevýslovné cti a milosti se nám dostává! Jakým dobrodiním jest pro nás, že náš Spasitel tolik se k nám snižuje, že naším Knězem, Prostředníkem i Orodovníkem se stává, a sebe sama osobně Bohu Otci za nás v oběť přináší!
Totéž učí také svatý Pavel, jenž ve své epištole k Židům píše: „Takovéhoť zajisté potřebí nám bylo nejvyššího Kněze, svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyššího nad nebesa; který nepotřebuje na každý den, jako kněží, nejprv za své hříchy oběti konati, potom za (hříchy) lidu: neboť to učinil jednou, sebe samého obětovav. Zákon zajisté ustanovoval za kněze lidi, mající nedostatky: ale slovo přísahy, kteréž se stalo po Zákonu, ustanovilo Syna na věky dokonalého.“3 Svatý Pavel před oči nám staví vznešenou důstojnost, ke které nás Bůh povolal, ježto nám za Kněze a Prostředníka u trůnu svého neustanovil nějakého člověka křehkého, hříšného, ale svého vlastního a jednorozeného Syna, Pána Ježíše, plného svatostí i dokonalostí, zahrnujícího v sobě ctnosti veškeré.
Proč nechtěl Pán Ježíš svěřit svou oběť nikomu z lidí
Nyní uvažme, proč Kristus Pán nechtěl oběti své svěřiti žádnému knězi z lidí vyšlému?
Nejpřednější příčinou byla ta, že tato Jeho oběť měla býti úplně čistá a neposkvrněná, jak předpověděl prorok Malachiáš slovy: „Od východu slunce až na západ veliké jest Jméno mé mezi národy a na každém místě obětována bývá Jménu mému oběť čistá.“4 Přípověď tuto vykládá Církev svatá takto: „Touto obětí čistou jest Mše svatá, jež nižádnou nehodností ani zlomyslností obětujících poskvrněna býti nemůže.“5 Kdyby byl kněz z lidí obětníkem vlastním, mohlo by se státi, že by přesvatá oběť Mše svaté někdy poskvrněna i znečištěna byla, a že bychom mohli o tom pochybovati, zdali Bohu nejsvětějšímu oběť příjemná přinesena byla. Proto Bůh Otec tomu chtěl, aby jeho nejsvětější Syn jméno i úřad obětujícího Kněze pro sebe podržel, jak výslovně jemu dí: „Ty jsi knězem podle řádu Melchisedechova.“
Kněží z lidí nemohou oběť Kristovu znečistiti
Ačkoliv tedy kněží z lidí Mši svatou slouží, nejsou oni přece obětníky vlastními, nýbrž toliko služebníky Ježíše Krista, jenž jest Obětníkem nejpřednějším sám. A jako by obyčejný služebník, kdyby od svého pána obdržel dukát, aby jej v některém poutním chrámu obětoval, této oběti pána svého neposkvrnil, i kdyby sám v hříchu smrtelném byl, když by dle vůle pána svého oběť onu přinášel, tak podobně nemohou kněží nejsvětější oběti Mše svaté poskvrniti a znečistiti, když jménem Pána svého, Ježíše Krista, Otci nebeskému oběť přinášejí.
Proč nesvěřil svou oběť andělu ani své nejčistší Matce
Proč nechtěl Kristus Pán oběti Mše svaté svěřiti ani žádnému andělu, ani žádnému svatému, ba ani své nejčistší Matce, jež přece jest dokonale svatá, ba „milosti plná“, jak ji pozdravil archanděl Gabriel, když by přece dojista nikdo z nich nejčistší oběti jeho neposkvrnil, nýbrž co nejdokonaleji obětoval?
Ó můj Bože! Jak vzdělati by musela Mše svatá, kterou by sloužil svatý Petr, nebo svatý Pavel, nebo někdo ze Serafínů nebeských? S jakou upřímnou radostí i zbožností přítomni by byli ti, kdož by na vlastní oči viděli, s jakou uctivostí i pozorností vznešené kníže nebeské Mši svatou slouží! Zajisté, že by se srdce jejich naplnilo pobožností nejvroucnější a se roznítilo láskou božskou!
Což teprve, kdyby sama Matka Boží svého přemilého a nejsvětějšího Syna na oltáři Otci nebeskému obětovala? Zjevila zajisté sama svaté Mechtildě o sobě: „Obětovala jsem Syna svého v den očišťování svého v chrámu jerusalemském Bohu Otci s takovou nábožností, že by s ní nebylo lze porovnati ani nábožnost všech svatých, kdyby do jediného srdce lidského vylita byla.“6 Jestliže přeblahoslavená Bohorodička již za pozemského svého života s takovou nesmírnou nábožností Bohu sloužiti mohla, jak by mu sloužila teprve nyní při nejsvětější oběti Mše svaté, když v nebi dlí a všemi milostmi Božími zahrnuta jest! Jak mocná, jak nad pomyšlení svatá byla by oběť Mše svaté, kterou by přinášela Bohu Nejvyššímu přeslavná Matka Boží!
Ale ač by taková Mše svatá, kterou by sloužili velicí svatí aneb vznešení Serafíni aneb i nejblahoslavenější Panna Maria, byla nevystihle svatá, nebyla by přece Bohu nekonečně svatému svatou dosti, poněvadž Jemu patří oběť taková, jež Jeho neskonalé, božské Velebnosti je přiměřena. Proto nechtěl, ba nemohl Kristus Pán nejsvětější oběti Mše svaté svěřiti ani andělu, ani světci, a tím méně hříšnému člověku, nýbrž chtěl, ba musel oběť takovou ponechati sobě, aby sám každodenně Otci svému nebeskému pro spásu svých milých věřících oběť přiměřenou konal a tak způsobem nekonečně vznešeným a nevystihle mocným obětoval, jak jedině nejsvětější Trojici Boží líbiti se může.
Ani cherubíni a serafíni nemohou dokonale pochopiti oběť Mše svaté
Z toho všeho plyne, že každá Mše svatá je nevystihle důstojná, a že každou sám Kristus Pán s takovou nábožností, uctivostí a láskou slaví i obětuje, že to veškeré pochopení andělů i lidí převyšuje. Toto zjevil Kristus Pán sám svaté Mechtildě následujícími slovy: „Já samojediný vím a chápu dokonale, jak se denně na oltáři za spásu věřících obětuji; čehož ani Cherubíni, ani Serafíni, ani všechny mocnosti nebeské dokonale pochopiti nemohou.“7
Ó můj Bože! Jak výborné i nevystihlé musí býti toto obětování se Ježíše Krista při Mši svaté na oltáři, když ani nejmoudřejší mocnosti nebeské ho pochopiti nemohou! Ó nejmilejší Ježíši! Jak nevyzkoumatelné musí býti Tvoje obětování, když Ty sám dosvědčuješ, že jedině Ty sám svým božským rozumem a svou božskou moudrostí dokonale poznati je můžeš! Ó jak z míry šťasten musí býti člověk, jenž Mši svaté nábožně obcuje a tak zasluhuje, abys Ty toto nevystihlé a přespasitelné obětování za něho konal!
Jak velký prospěch z toho plyne pro věřícího
Uvažuj přece, milý čtenáři, o slovech těchto v srdci svém a pozoruj, jak veliký prospěch musí ti přinášeti nábožné obcování Mši svaté, když se při ní Ježíš Kristus sám za tebe obětuje, jakožto Prostředník mezi božskou Spravedlností a tvou lidskou nespravedlností vystupuje a spravedlivý trest, jehož pro každodenní pochybení zasluhuješ, od tebe buď docela odvrací aneb aspoň zadržuje! Ó kdybys to vše správně poznával, jak velice bys sobě Mši svatou zamiloval, s jakou nábožností by jí obcoval a jak nerad by ses od ní zdržeti dal! Ba raději bys na svých časných statcích ztráty trpěl, nežli abys zanedbáním Mše svaté, tolik spasitelné, duši svou poškozoval! O vznešenosti a výbornosti Mše svaté rádi uvažovali horliví křesťané prvých století; a proto Mši svatou tak vroucně si zamilovali, že raději život tratili, nežli aby Mši svatou zameškali! O tom vypravuje znamenitý dějepisec Baronius z roku 303 tuto podivuhodnou událost.8
Mučedníci pro Mši svatou za Dioklecianova pronásledování
V africkém městě Alutě, v němž z rozkazu pohanského císaře Diokleciana všechny křesťanské svatyně byly zbořeny, shromáždili se mnozí křesťané, muži i ženy, přes zákaz císařský v jistém domě, aby tam Mši svaté obcovali. Byli tam však od pohanů vyslíděni, zajati a k císařskému soudci na veřejné náměstí odvedeni. Na tom náměstí byly také mešní kniha a jiné posvátné knihy, jež byli pohané křesťanům odňali, s velikou potupou do ohně vrženy; avšak Bůh seslal náhle velký liják, jenž oheň uhasil, takže knihy od spálení byly uchovány. Tím se poděsil soudce tolik, že zajaté křesťany, třicet čtyři muže a sedmnáct žen, poslal ve vojenském průvodu do města Karthaga k samému císaři. S plesáním vydali se zajatci na cestu a zpívali neustále chvalozpěvy Bohu. Když byli císaři předvedeni, představil je mu vojenský důstojník slovy: „Tyto zlomyslné křesťany jsme, ó císaři! postihli v městě Alutě, když přes tvůj zákaz své nepravé bohoslužbě obcovali.“ Císař velel, aby jednoho zajatce obnažili, na skřipec natáhli a ostrými háky rozdírali. Zatím zvolal však jeden z křesťanů, jménem Telika, hlasem zvučným: „Proč trýzníš, tyrane, jedině tohoto? My všichni jsme křesťané a všichni jsme s ním zároveň Mši svaté obcovali!“ Na to velel císař, aby i Teliku obnažili, vedle prvého na skřipec natáhli i rozdírali, a pak se tázal: „Kdo jest původcem vašeho shromáždění?“ Ten odpověděl: „Kněz Saturnin, a my všichni vesměs. Ty však, ó zlosyne! jednáš proti vší spravedlnosti, že nás proto trýzníš. Nejsme ani vrahy, ani loupežníky, aniž jsme se čím provinili.“ Na to řekl císař: „Ty jsi měl rozkazu našeho šetřiti, a své nepravé bohoslužby zanechati.“ Telika mu však odpověděl: „Nedbám jiného rozkazu, leč rozkazu Boha mého, za něhož rád zemru.“ Po těch slovech nařídil císař, aby Teliku od skřipce odvázali a bez pokrmu i nápoje do žaláře odvedli.
Potom předstoupil pohanský bratr svaté Viktorie a žaloval na radního Dativa, že jeho sestru ke Mši odvedl. Ale světice řekla: „Nikoli z návodu některého člověka, ale zcela dobrovolně vešla jsem do onoho domu, a obcovala tam Mši svaté; neboť jsem křesťanka, a proto i povinna zákona Kristova poslouchati.“ Bratr jí na to: „Jsi beze smyslů, a mluvíš jako bláznivá!“ Ale ona řekla: „Nejsem bláznivá, ale křesťanka!“ Tu řekl císař: „Chceš se svým bratrem opět domů odejíti?“ A ona řekla: „To neučiním, poněvadž tohoto člověka jakožto bratra svého neuznávám. Jsem křesťanka a mám ty za své bratry a sestry, kteří pro Ježíše Krista trpí.“ Na to řekl jí císař: „Ušetři se přece a poslechni rady bratra svého!“ Ona však odpověděla: „Neodejdu od sých bratří a sester; neboť přiznávám se ti, že jsem s nimi na Mši svaté byla a nejvelebnější Svátost přijala.“ Uslyšev to císař, velel, aby lidé jeho všech prostředků užili, aby světici od její víry odvrátili; avšak nestalo se mu po vůli! – Viktorie byla velice sličná a pocházela z nejpřednějšího rodu v celém městě. Když ji rodiče proti její vůli chtěli provdati, seskočila s vysokého okna, dala si od kněze Saturnina vlasy ostříhati a do počtu Bohu zasvěcených panen se přijmouti.
Po té obrátil se císař k tomuto knězi Saturninovi a řekl: „Ty jsi přes náš rozkaz všechny tyto shromáždil?“ Saturnin odpověděl: „K rozkazu Páně jsem je shromáždil, a konali jsme pospolu jeho božskou službu.“ Císař se tázal: „Proč jsi tak učinil?“ Kněz odpověděl: „Poněvadž nesmíme Mše svaté opomíjeti.“ Císař se dále tázal: „Jsi ty původcem tohoto shromáždění a ty jsi je všecky k němu přemluvil?“ Kněz odpověděl: „Ano, já jsem původce, a já sám jsem Mši svatou sloužil.“ K odpovědi té kázal jej císař obnažiti a železnými háky tak dlouho rozdírati, až vnitřnosti z něho vytékaly. Načež kázal ho odvésti k ostatním do žaláře.
Potom kázal císař, aby mu byl předveden svatý Emerik; a tomu řekl: „Kdo jsi?“ Emerik odpověděl: „Jsem původce tohoto shromáždění; neboť v mém domě Mše svatá sloužena byla.“ Císař se tázal dále: „Proč jsi tyto lidi přes náš zákaz do domu svého vpustil?“ Týž odpověděl: „Poněvadž bratry mými jsou, nemohl jsem jim zabrániti; neboť nemůžeme bez Mše svaté býti.“ Potom byl i on háky rozedrán a pak do žaláře odveden.
Zatím řekl císař jakožto soudce ostatním: „Doufám, že si vezmete z těchto ubohých příklad a svého života tak lehkomyslně nezmrháte.“ Svatí mučedníci však jednomyslně prohlásili: „Jsme křesťané; a proto budeme zákon Ježíše Krista plniti, i kdybychom museli proto krev svou prolíti.“ Na to řekl soudce jednomu z nich, jenž se nazýval Felix: „Netáži se, jsi-li křesťanem, ale byl-li jsi ve shromáždění a při Mši?“ Svatý Felix odpověděl: „Jak se pošetile tážeš? Což může být křesťan beze Mše svaté a Mše svatá bez přítomnosti křesťanů? Zuřivý ďáble! Pravím ti, že jsme byli ve vší nábožnosti shromážděni, a že jsme se při Mši svaté co nejbedlivěji modlili.“ Uslyšev to ukrutník, takovým vztekem byl jat, že kázal toho muže svatého na zemi povaliti a klacky utlouci.
Takto mučedníky trýzně, ztrávil zuřivý soudce celý den; a když noc nastávala, kázal všecky do velikého žaláře uzavříti a strážcům trestem smrti pohroziti, kdyby jim nějakého pokrmu anebo nápoje podati se opovážili. I přišli sice rodiče, ženy, děti aneb přátelé zajatých k žaláři a nesli jim potajmu pod šaty nějaké občerstvení. Ale strážci, bedlivě je prohledavše, vše jim odebrali; ba zbožné a soucitné ty lidi docela hanebně zbili. Proto přece však zůstali tito věrní přátelé dnem i nocí před žalářem, plačíce i bědujíce tam, zajisté v té naději, že tak ukrutníka k slitování pohnou. Ten však se zatvrdil ve své zlosti tolik, že nechal věrných služebníků a služebnic Ježíše Krista vesměs hladem i žízní chřadnouti, až všichni přebolestnou smrtí z hladu zemřeli.
Příběh dokazuje, jak si křesťané starých dob Mše svaté vážili
Děj tento, jejž Baronius ze starých soudních spisů do slova vypsal, dokazuje jasně, kterak Mše svatá v nejprvnějších dobách po Kristu Pánu sloužívána byla a kterak jí křesťané s takovou ochotou i nábožností obcovali, že raději bolestnou smrt podstoupili, nežli aby byli Mše svaté zameškali. Odkud to, že pro Mši svatou tolik horlili? Odtud zajisté, že převelikou vznešenost Mše svaté poznávali a ovoce z ní rádi účastnými býti chtěli. Tomu máme se i my učiti a příkladem jich povzbuzeni, k této tak spásonosné a mnohoplodné oběti svatou láskou lnouti.
Následující díl:Jak vzácný dar se při Mši svaté obětuje (kap. 2, 6)
Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.
Vznešenost Mše svaté seznáme za druhé z přesvatých žehnání, jimiž kněží a duchovní sluhové do svatyně Páně uváděni bývají.
Sedm svěcení a doteky posvátných nádob
Každý duchovní musí sedm svěcení přijmouti, prve nežli jest způsobilý oběť Mše svaté konati. Čtyři nižší čili menší svěcení jsou hlavně k tomu ustanovena, aby jimi obdaření klerikové směli k službě kostelní a k pomoci kněze, Mši svatou obětujícího, připuštěni býti. Žádnému z nich však není dovoleno, kalicha, pateny, korporalu anebo purifikatoria ani se dotknouti. Nebo práva toho nabývá teprve podjáhen, jenž má pět svěcení. I v zákonu Mojžíšově bylo již zakázáno, aby se kdo, kromě levitů, posvátných nádob dotýkal a je čistil. A tak přísluší také toliko podjáhnům, jáhnům a kněžím posvátných nádob, jichž se při Mši svaté užívá, se dotýkati a je čistiti.
O věcech těch vydala Církev zvláštní předpisy pro podjáhny, jáhny a kněze, jež jim za svatou povinnost ukládají, aby je v čistotě udržovali. Kdyby kněží a posvěcení sluhové chrámoví těchto předpisů nedbali, těžkou odpovědnost by na sebe uvalovali.
Chatrné náčiní ke Mši sv. projevem neúcty obce
Podobné odpovědnosti vystavují se však i farní obce, jež lhostejně k tomu přihlížejí, konají-li jejich kněží svatá tajemství v albách spravovaných nebo docela roztrhaných; v mešních rouchách sešlých a s kalichy bídnými; a neposkytují-li s radostnou ochotou prostředků, když ovšem jimi vládnou, a kněz za pomoc jich žádá, aby nová i důstojná roucha a patřičné náčiní opatřeny byly, a aby oltář svatý, na němž Beránek Boží denně se za ně obětuje, náležitě byl vyzdoben.
Ó jak často zdává se mnohému zámožnému přílišné, má-li přinésti malé oběti k důstojné službě Pána, jenž v chrámě uprostřed nás bydlí, kdežto nezdá se mu přílišnou nižádná oběť na to, aby mohl sám každý svátek v nějakém novém módním oděvu se pyšniti.
Neúcta k oběti Mše sv. ukazuje se v lakotě kněží a věřících
Jak se proviňují i kněží i obce, mají-li doma skříně nabité plátnem, kdežto oltář Boha jejich má přikrývku sotva nejnutnější! Jestliže v domech jejich stoly stříbrným náčiním se stkví, ale kalich, monstrance a ciborium, jež Pána nebeských zástupů v nejsvětější Svátosti uzavírají, jsou z bezcenného kovu, cínu a mědi!
Jak smutný to úkaz, když takoví kněží a obce vznešenosti oběti Mše svaté nechápou! Či kterak by mohli na tolik nedostatku, ba chudoby svého domu Božího v příčině posvátných rouch a náčiní hleděti a je strpěti! Jak veliké tudíž chvály zasluhují ony paní i panny, jež každoročně nějakou část svého plátna domu Božímu obětují, nebo které svých prázdných chvil k tomu používají, aby posvátná roucha a plátna oltářní v patřičném pořádku udržovaly! Jak veliké chvály zasluhují také všichni ti, kteříž rádi i s ochotou prostředků k tomu účelu posyktují, aby nová a krásná roucha a drahocenné chrámové náčiní pořízeny býti mohly! Dávají takto věru najevo, že jim jde vpravdě od srdce, když se s knězem při Mši svaté modlí: „Hospodine, miloval jsem okrasu domu Tvého a místo přebývání slávy Tvé;“1 a že vysokou důstojnost oběti Mše svaté oceniti umějí!
Způsob, jakým jáhen bývá na kněze svěcen
Jak jsem již napsal, poznává se vznešenost oběti Mše svaté také ze svěcení na kněžství. Toto děje se tímto způsobem: Jáhen, jenž na kněze posvěcen býti má, musí míti na sobě humerale čili roucho náramenné, albu, čili bílé roucho, jež mu od krku až k nohám splývá; cingulum čili pás kolem beder, a štolu čili širokou stuhu, jež mu od levého ramene dolů splývá a pod pravým ramenem svázána jest. Takto přistrojen poklekne před biskupem, jenž úvodní část Mše svaté dokončiv, usadil se na křesle na nejvyšším stupni oltáře.
Biskup představuje jáhnovi, jak těžký úřad na se vzíti chce, a pak se táže lidu, zdali tohoto jáhna za hodného má, aby na kněze posvěcen byl. Nečiní-li nikdo námitek, poklekne biskup a modlí se litanie ke všem svatým. Jáhen se je modlí s ním, položen jsa s obličejem na zemi. Potom položí mu biskup ruku na hlavu a koná nad ním modlitbu s dlouhou prefací, načež mu složí štolu kolem krku a mešní roucho přes hlavu. Potom kleče koná nad ním dlouhou modlitbu a pěje hymnus: „Veni Creator Spiritus“, to jest: „Přijď, Stvořiteli, Duchu!“. Potom se biskup zase posadí; a jáhen, jenž má býti vysvěcen, klekne si před něho a složí ruce na jeho klín. Biskup pomaže mu je svatým olejem uvnitř na plochých dlaních, napřed křížem, potom prsty a obě ruce jednotlivě, a modlí se: „Ó Pane, račiž tyto ruce sobě zasvětiti i posvětiti skrze toto pomazání a požehnání naše.“ Načež dělaje znamení svatého kříže na rukách svěceného, praví: „Čemu tyto ruce budou žehnati, budiž požehnáno; a co budou posvěcovati, budiž posvěceno a Bohu zasvěceno, ve jménu Pána našeho Ježíše Krista. Amen.“ Potom se sváží svěcenci obě ruce lněným šátečkem, biskup podá mu kalich s vínem a vodou, i patenu s hostií, a praví: „Přijmiž moc, božskou oběť přinášeti, Mši svatou sloužiti, jak za živé, tak i za mrtvé; ve jménu Páně. Amen.“ Načež onen lněný šáteček se rozváže a svěcenec umyje si ruce; biskup pak ve své Mši svaté pokračuje.
Při obětování biskupa jde nově posvěcený kněz k oběti s hořící svící, kterou biskupovi do ruky vloží, napřed ji políbiv. Potom klekne si s mešní knihou v rukou za biskupa, jenž ve Mši svaté pokračuje, a čte s ním zároveň slovo od slova ostatní částky Mše svaté, a při svatém přijímání přijme nejsvětější Hostii z rukou jeho.
Když byl potom novosvěcenec vyznání víry odříkal, pokládá mu biskup obě ruce na hlavu, a dí: „Přijmi Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíš, jsou odpuštěny; komu je zadržíš, jsou zadrženy.“ Posléze slíbí novosvěcenec svému zákonitému, od Boha ustanovenému biskupovi poslušnost, a přijímá od světitele požehnání v následujících slovech: „Požehnání Boha Otce, Syna i Ducha Svatého sestoupiž na tebe: abys i sám byl požehnán ve svém kněžském posvěcení; a abys i přinášel oběť smírnou za hříchy lidu Bohu všemohoucímu.“
Toť způsob, dle něhož všichni kněží katolické Církve vysvěceni býti musí.
Důvod obřadů – nevýslovná vznešenost oběti, kterou kněz přináší
Ale k čemu se to tak děje? Proč musí kněz tolikrát a s takovými podrobnostmi s tolika modlitbami a obřady svěcen býti?
Hlavně proto, aby byl dostatečně očištěn, posvěcen i uzpůsoben, aby mohl nejčistší, nejdůstojnější božskou oběť Mše svaté nevýslovné Velebnosti Boží přinášeti!
Následující díl:O oltáři, kněžských rouchách a obětním náčiní (kap. 2, 3)
Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.
Tentokrát zveřejňujeme článek více praktický a více osobní než je na těchto stránkách obvyklé – zkušenosti spoluautora Krásy liturgie z téměř dvouměsíčního pobytu ve farnosti, kde se slouží výhradně tradiční mše svatá.
Internetové stránky Krása liturgie nabízejí čtenářům mnoho článků a pojednání o klasickém neboli tradičním ritu Mše svaté, pokladu, který by mnozí nepřátelé svaté matky Církve rádi viděli zmizet v příslovečném propadlišti dějin, ale Ona se jej přes veškeré peripetie připravené vnějšími i vnitřními protivníky ne a ne vzdát.
Pojednání zveřejňovaná o tradiční mši sv. na těchto stránkách jsou ale většinou teoretická, takže stále ještě můžeme zaslechnout námitky jako: „Všechny ty tridentské mše, to už oslovuje jen pár bláznů a staromilců a patří to maximálně do muzea. Teď už přece pěkných pár století baroko nemáme. Ukažte mi, jak to v dnešní době může fungovat v praxi!“
Jistěže už nemáme baroko. Ale tradiční mše sv. přece není jen barokní záležitost. Vznikla dávno předtím, než baroko bylo v módě, a trvala dávno potom, co z módy vyšlo, napříč slohy a obdobími. V každé době od sv. Řehoře až po sv. Pia z Pietrelciny tento ritus mše sv. formoval katolíky a vedl je ke svatosti.
Zde je třeba poznamenat, co znamená, že je něco „tradiční“. Není to synonymum pro „zastaralé“ nebo označení něčeho, co zajímá jen určitou část lidí – ty, kteří nejsou schopni reagovat na pokrok a vývoj. Když je něco tradiční, znamená to, že to není v rozporu s něčím, co existovalo dříve. Nijak to danou věc nediskvalifikuje pro současnost. Jelikož smysl a podstata mše svaté ani lidská přirozenost se od roku 33 nezměnily, pak byl-li určitý ritus mše sv. po staletí uznáván jako dobrý a objektivně dobrým skutečně byl, není možné, aby se najednou stal špatným nebo dokonce škodlivým. Měl by tedy podporovat zbožnost a ctnosti dnešních věřících stejně jako před 100 nebo 1000 roky.
Prospěšnost tradičního ritu i pro dnešního člověka lze tedy dokázat pouhou logikou, svědectvím světců, učením papežů i jinými způsoby, ale jelikož lidé tyto důkazy často nepřijímají, ponechám je stranou a zaměřím se na čerstvé praktické zkušenosti z „tradiční farnosti“. Dostalo se mi nezasloužené cti, že jsem na konci léta a na podzim mohl téměř dva měsíce přebývat v domě Institutu Krista Krále v St. Louis (to byl důvod, proč bylo po tuto dobu přerušeno vysílání přímých přenosů mší sv.) a byla by jistě škoda, kdybych si poznatky z tohoto místa, kde se slouží výhradně tradiční mše svatá, nechal jen pro sebe.
Kostel sv. Františka Saleského, v pozadí centrum města St. Louis (kdo nemá rád mrakodrapy ať klikne na obrázek)
Arcidiecéze St. Louis
St. Louis leží na soutoku dvou nejdelších severoamerických řek, Mississipi a Missouri, na hranici států Illinois a Missouri v USA. Byl zde vynalezen ledový čaj a zmrzlinový kornout, uskutečněn první let amerického prezidenta letadlem, první seskok s padákem z letadla a je zde zákonem zakázáno provozovat perverznost označovanou jako „orální sex“ a také „sedět na obrubníku a pít pivo“. Podle kriminálních statistik je St. Louis nejnebezpečnější americké město (přesto jsem se zde cítil bezpečně a nic zvláštního jsem nepozoroval). Nás katolíky však spíše zaujme, že St. Louis je nazýváno „Řím Západu“, byl zde postaven vůbec první český kostel v USA (rozuměj: první kostel a farnost pro české imigranty – naši krajané jej postavili v r. 1854 na místě zvaném Bohemian Hill; také jsem zde byl na bohoslužbě, ještě se o tom zmíním) a také je tu opravdu překrásná katedrála vystavěná na počátku 20. století v byzantském stylu, jejíž interiér je zdoben mozaikami s největší rozlohou na světě (údajně bylo pro jejich vytvoření použito 41,5 milionu barevných sklíček). V sakristii katedrály je na čestném místě uchovávána část sv. Kříže, na němž za nás položil život náš Pán Ježíš Kristus. Když jsem se u této vzácné relikvie modlil, uvědomil jsem si: o kolik víc než kousek dřeva (byť tak vzácného!) je náš Pán skutečně přítomný v Nejsvětější Svátosti, v jehož blízkosti smíme nejen být, ale dokonce ho fyzicky přijímat do svého nitra, a jak málo si toho vážím, s jakou lhostejností k Němu někdy přistupuji!
KatedrálaKatedrálaKatedrálaKatedrálaJ. Ex. Raymond Leo Burke, emeritní arcibiskup St. Louis, nyní prefekt Apoštolské signatury, od 20. 11. 2010 kardinál
Od roku 2003 zde působil jako arcibiskup Msgre. Raymond Burke, velký příznivec tradiční mše svaté. V roce 2008 byla tato vzácná osobnost (katolíky milovaná a nepřáteli Církve pro své jednoznačné katolické postoje nenáviděná) papežem Benediktem XVI. jmenována prefektem Apoštolské Signatury, nejvyšší soudní autority v Církvi, a 20. listopadu 2010 bude Msgre. Burke dokonce jmenován kardinálem.
Tři roky před svým povýšením, v roce 2005, stihl Msgre. Burke pozvat do své arcidiecéze Institut Krista Krále, společnost apoštolského života papežského práva, jejíž slouží tradiční mši svatou. Otec arcibiskup věnoval Institutu krásný novogotický kostel svatého Františka Saleského, nazývaný také „Katedrála jižního St. Louis“, neboť jeden z dřívějších farářů tohoto kostela byl jmenován biskupem, ale jelikož to bylo v době budování nové katedrály, zůstal už jako biskup ještě nějaký čas u sv. Františka Saleského.
Obyvatelé rektorátu
Pan kanovník Michael Wiener nechává věřící uctít relikvii betlémské kolébky při půlnoční mši sv. v r. 2008
S kostelem, který stojí přímo u nejslavnější americké silnice Route 66 – sousedí rektorát, v němž žije rektor kostela kanovník Michael Wiener, vicerektor kanovník Aaron Huberfeld, sakristián Abbé Alex Barga a také pět kandidátů, mladých mužů od 18 do 22 let, kteří zde prožijí rok duchovní formace a přípravy před vstupem do semináře, který má Institut v italském Griciglianu u Florencie. Kandidáti pocházejí z různých států USA a jsou to lidé výborných charakterů, přestože každý z nich je úplně jiný. Snad z nich budou dobří kněží. Otec rektor je původem Němec, asketického zjevu, s přirozenou autoritou, na první pohled přísný, ale ve skutečnosti velice kultivovaný a jemný člověk se smyslem pro velmi specifický a krásný humor. Zastává též funkci biskupského delegáta pro implementaci Motu proprio Summorum pontificum v arcidiecézi St. Louis (v žádné diecézi v ČR takovou funkci dosud nemáme).
J. Ex. Raymond Burke světí Aarona Huberfelda na kněze (Florencie, 1. 7. 2010)
Otec Aaron Huberfeld je mimořádně inteligentní a vzdělaný člověk, znalec sedmi jazyků a vynikající varhaník. Je to novokněz (byl vysvěcen 1. července 2010 budoucím kardinálem Raymondem Burke, který získal k Institutu Krista Krále velmi vřelý vztah). Zbožnost a úcta k Pánu Ježíši v Eucharistii z tohoto kněze při sloužení Mše svaté jen zářila.
Abbé Alex je 23 let starý klerik, který se stará o kostel, je velkým znalcem katolické liturgie a také vyučuje náboženství. Mezi dětmi je velmi oblíbený.
Za celé dva měsíce jsem tyto tři kleriky nespatřil ani jednou oblečené jinak než v klerice. Jaká škoda, že se mnoho jiných kněží straní tohoto oděvu.
Náplní kandidátů je kromě duchovních záležitostí také studium latiny, francouzštiny (ta je vyučovacím jazykem v semináři), gregoriánského chorálu, základů teologie (podle Teologické sumy sv. Tomáše Akv.) a také práce (jedním s patronů Institutu je sv. Benedikt se svým heslem Ora et labora).
Denní řád
Den začíná pro kandidáty v 7 hodin modlitbou laud pronášenou recto tono v kostelním chóru (samozřejmě se modlí veškeré části posvátného officia v souladu s tradicí Církve a ustanovením konstituce Sacrosanctum Consilium II. vatikánského koncilu latinsky), v 7:30 pak vždy jeden z kandidátů anglicky předříkává modlitbu sv. růžence a loretánské litanie (růženec je v angličtině velmi rychlý, takže se oboje stihne za půl hodiny). To už se scházejí lidé na mši sv., která začíná v 8 hodin. Zpravidla je to recitovaná mše sv. u bočního oltáře sv. Josefa. O velkých svátcích se slouží u hlavního, více než 15 metrů vysokého oltáře zpívaná mše sv. Ve všední dny ministruje vždy jeden kandidát a jeden ministrant z řad farníků, mše sv. se účastní 20–30 lidí. Pro návštěvníky nové mše je asi zajímavé, že na rozdíl od novus ordo jsou počty mužů a žen zhruba vyrovnány (růženec se dokonce modlí více mužů) a věkový rozptyl je velmi široký a vyrovnaný – od malých dětí, přes mládež, rodiče, lidi středního věku až po důchodce. Ženy mají na hlavách šátek nebo lehký závoj.
Kostel sv. Františka Saleského při západu slunce
Při mši sv. se kněz modlí vždy „druhou modlitbu“ (po kolektě, secretě a postcommuniu) za papeže nebo za Církev. Rubriky byly vždy přesně dodržovány, jen praxe ministrantů se od naší mírně lišila (jiné zvonění a stání/klečení). Po mši sv. nikdy nechybí modlitby předepsané Lvem XIII. a modlitba za arcibiskupa St. Louis.
Pohled z kůru
Po skončení mešní Oběti kandidáti setrvávají v patnáctiminutovém díkůvzdání na kolenou a potom společně připravují snídani, která začíná v 9:15. V 10 hodin začíná výuka výše zmíněných cizích jazyků nebo gregoriánského chorálu. Ve 12 hodin se modlí sexta v kostele, pak je oběd, který má podstatně méně slavnostní charakter než večeře a snídaně – každý si ohřeje, co v lednici najde. Po obědě je do 14 hodin osobní volno a pak začíná práce. Jeden kandidát má na starosti praní a žehlení pro celé společenství, další se stará o zahrádku a ostatní o údržbu domu a přilehlé budovy konventu a bývalé školy, která má být během několika let obnovena.
Kanovník Wiener si v sakristii obléká chórový oděv před modlitbou hodin.
Po celý růžencový měsíc říjen byla na programu dne od 17 hodin navíc latinská modlitba růžence před vystavenou Nejsvětější svátostí oltářní. V 18 hodin jsou nešpory (v neděli chorální zpívané zakončené svátostným požehnáním) a po nich večeře. Tu připravuje jedna ze dvou kuchařek, které se střídají a bývá vždy velmi slavnostní, trvá déle než hodinu a samotné prostírání zabere minimálně 15 minut. Nádobí je krásně malované. Modlitby před jídlem i po jídle se zpívají na chorální nápěvy. Institut si všeobecně velmi potrpí na vnější krásu (nádobí, oděvů, tapet a zejména bohoslužebných obřadů). To ale vůbec neznamená, že je to jen vnějškové, povrchní, neupřímné a vnitřní postoj trpí. Naopak: vnější a vnitřní dokonalost si nekonkurují, ale podporují se a právě jejich soulad pozvedá člověka z prachu. Při večeři se neformálně probírají především události uplynulého dne, téměř vždy však dojde i na obecnější témata. Ve všem je přítomen milý humor, pro nějž mají všichni tři klerici mimořádný smysl. Diskuse často mezi kandidáty pokračují v ještě méně formálním duchu i v kuchyni, kde po večeři uklízejí a umývají nádobí.
Oltář Panny Marie, Matky ustavičné pomoci. V popředí trochu překážejí ve výhledu svíčky, které Američané zapalují v kostele za zemřelé.
Některé dny se poněkud liší. V úterý je v 18:30 votivní mše svatá k Panně Marii u oltáře Panny Marie, Matky ustavičné pomoci a po ní mariánská pobožnost. Tato mše sv. a pobožnost je věřícími velmi oblíbená a hojně navštěvovaná. Pravidelně sem chodí i tříletá holčička, která ani neumí mluvit, ale na závěr, když se zpívá chorální Salve regina, připojuje se ke zpěvu svým neartikulovaným žvatláním, ale zvučným a plným hlasem intonuje opravdu dokonale, leckterá televizní zpěvačka by jí mohla závidět.
Dětská mše svatá
Ve středu je ve 12:15 mše svatá pro děti. Je to většinou missa lecta, ale má i kázání, jenž je přizpůsobeno přítomným dětem, není však laciné ani infantilní, jak to často známe. Pamatuji se na mši sv. ze svátku sv. Bruna, zakladatele řádu kartuziánů, kde pan kanovník Huberfeld velice pěkně kázal o důležitosti ticha v životě katolíka. Dětí a mládeže od 5 do 17 let se schází kolem padesáti a účastní se mše sv. opravdu zbožně, i když občas je vidět, že je pro některé náročné udržet celou dobu usebranost a soustředění. Ale kdo z nás to dokáže? Samotný fakt, že jsem si toho všimnul, svědčí o tom, že ani já jsem se plně nevěnoval tomu, o co při mši svaté jde.
Dětský Sbor sv. Mikuláše – děti dovedou zpívat i z hranatých not. Podle slov generálního představeného IKK Msgre. Gillese Wacha však nejlépe chorál zpívají domorodí černoši v Gabonu v Africe, kde má Institut misii.
Při této dětské mši sv. občas zpívá dětský sbor. Zažil jsem v jeho podání chorální Missu de Angelis a jakési moteto a bylo to opravdu krásné.
Sbor sv. Mikuláše se sbormistrem a ředitelem kůru Nickem Botkinsem, jeho asistenty a kanovníkem Michaelem Wienerem
Celá tato zkušenost dokazuje, že pro zbožnost a víru dětí je zbytečné (neřku-li přímo škodlivé), lacině se jim podbízet soutěžemi v průběhu mše svaté a jejich „zapojováním do liturgie“ prostřednictvím folkových, popových či jiných kapel, kterážto činnost je vhodná pro oslavu narozenin, zatímco s duchem katolické bohoslužby, jež je zpřítomněním spásonosné smrti Pána Ježíše, má pramálo společného. Nevhodné pojetí „dětských mší“ dětem poznání podstaty mešní Oběti velmi zatemňuje a zkresluje a nezřídka pak nejsou schopny nalézt pravou podstatu ani v dospělosti.
Okno v kostele sv. Františka s vitráží Dobrého Pastýře. Ovečkou, kterou chrání, je každý z nás, ale děti snad zvláště. Nebojme se Mu je svěřit.
Někdy slýchám tvrzení, že děti nedokážou plně pochopit obřady katolické bohoslužby, gregoriánský chorál a pod. a tak je třeba je přizpůsobit jejich možnostem. Tento názor je projevem velké nedůvěry vůči svaté Matce Církvi i samotnému Bohu – vždyť On ustanovil bohoslužbu tak, aby se především Jemu samotnému líbila a aby byla prospěšná i nám lidem, a to nejenom starým. Snažit se „vylepšit“ Duchem svatým vytvořenou bohoslužbu je projevem velké pýchy – lidský výtvor nutně bude vždy horší, než Boží dílo. Jestliže Pán Ježíš řekl o dětech „Nechte maličkých přijíti ke mně“, je velmi opovážlivé a pošetilé nevěřit Mu, že Jeho Nevěstou ustanovená liturgie toto přijití neumožňuje nebo si dokonce myslet, že v tom dětem brání a že my svými úpravami to nějak napravíme. Toto teoretické uvažování potvrzuje i praxe: jak jsem pozoroval na vlastní oči a bavil se s lidmi, děti dokáží s opravdu velkým zájmem přijmout i to „náročnější“, pozvedá je to výš a posunuje dál. Naopak snižování laťky má za následek zakrnění, neschopnost přijmout něco vyššího a následný odpad od víry. Věřme tedy Bohu, že si Jím ustanovená bohoslužba vystačí bez našich lidských iniciativních “vylepšení”.
Podivil jsem se, jak je možné, že děti nejsou ve škole a mohou být na mši svaté. Bylo mi sděleno, že jsou vzdělávány doma. I u nás je několik katolických rodin, které vyučují děti doma. Vzdělání má totiž člověka vést k nejvyššímu cíli, kterým je Bůh a věčný život, oficiální školství však právě těmto hodnotám brání, a to čím dál usilovněji. Domácí vzdělávání naopak přináší jednoznačně dobré plody (viz např. http://www.obcinst.cz/cs/DOMACI-SKOLA-c584/).
Adorace
Ve čtvrtek večer je hodinová eucharistická adorace, opět hojně navštěvovaná. Zpěvy k vystavení Nejsvětější svátosti oltářní a závěrečnému svátostnému požehnání (O, Salutaris Hostia a další) zpívá ženská schola, opět velmi dobře a liturgicky vhodně. Kromě ženské scholy zde působí také mužská chorální schola, polyfonní sbor a 33členný dětský sbor sv. Mikuláše, který zpívá jedenkrát měsíčně na hlavní nedělní mši sv. a na dětské mši sv.
Na první pátek v měsíci je večer asistovaná mše svatá (missa solemnis) a adorace s litaniemi, podobně jak to známe i od nás, jen je vše beze spěchu, na oltáři hoří snad 30 svíček a na všech je znát, že vědí, Komu se klaní.
Neděle
V neděli se v kostele sv. Františka Saleského slouží dvě mše svaté, kterých se dohromady účastní okolo 1000 lidí – v 8 hodin missa lecta a v 10 hodin missa solemnis (nebo missa cantata, pokud je jeden z kněží na cestách). Tato mše svatá se asi nejvíce odlišuje od praxe, kterou známe z českých kostelů.
Sakristie
Ministranti (včetně těch nejmladších) nosí v neděli sváteční oblek a kravatu, ale ani ve všední dny nesmí chybět černé ponožky a boty. Při oblékání kleriky a rochety se modlí latinské modlitby, podobně jako kněz, ale jiné. Ministranti se připravují ve své místnosti, do sakristie jdou až deset minut před začátkem mše svaté, zde se seřadí a celou dobu dodržují absolutní ticho. Ceremonář ministrantů dává ostatním ministrantům pokyny pomocí dvou dřevěných destiček spojených na jedné straně pantem, které když o sebe klepnou, znamená to, že si ministranti mají stoupnout nebo sednout, když klepnou dvakrát, je to signál ke kleknutí. Tím je zajištěno, že změna postojů je jednotná a že ani nejméně zkušení ministranti během posvátné liturgie nezmatkují. Na této mši sv. bývá 20-30 ministrantů. Během liturgického průvodu kostelem lidé v lavicích poklekají, když je míjí procesní kříž. Přede mší sv. je Asperges. Sbor zpívá chorální ordinarium podle liturgické doby (o nedělích během roku Orbis Factor) nebo polyfonní díla. Proprium je taktéž chorální. Epištola i Evangelium se samozřejmě zpívá latinsky, po Evangeliu kazatel přečte z kazatelny jejich anglické překlady a následuje kázání. Čtenáři schopní číst anglicky si mohou přečíst jedno z nedávných kázání otce Aarona Huberfelda. Během kánonu i svatého přijímání klečí v presbytáři šest nejmladších ministrantů se zapálenými svíčkami, a prokazují úctu obětujícímu se Pánu Ježíši. Vytrvalost, s jakou vydrží dlouhou dobu vzorně klečet, je obdivuhodná. Jsou si však dobře vědomi, že se svou obětí připojují k našemu Pánu na oltáři a že On jejich sebezápor odmění hojnými milostmi. Po mši svaté ještě všichni ministranti dostanou v sakristii požehnání.
Pán Ježíš obnovuje svou oběť
Jelikož svaté přijímání samozřejmě podávají jenom kněží a každému věřícímu řeknou „Corpus Domini nostri Jesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam. Amen“ (namísto pouhého „Corpus Christi“ při nové mši), trvá tato nedělní mše svatá velmi dlouho, okolo půl druhé hodiny. Přesto si nikdo nestěžuje, že „je to moc dlouhé“, každý rád alespoň v neděli věnuje svému Stvořiteli a Vykupiteli něco z toho, co jsme stejně dostali od Něho. Týden má 10 080 minut, co je proti tomu 90 minut na nedělní mši sv.? Ani ne jedno procento. Po mši svaté se farníci setkávají ve farním sále k občerstvení těl i vzájemných vztahů. Kromě těchto setkání jsou občas i jiné společenské akce a oslavy, například „Léto v oratoriu“, fotbalový zápas chlapců a tatínků proti sousední farnosti nebo nedávná „Snídaně s kandidáty“, kde kanovník Huberfeld promítal obrázky a vyprávěl o semináři a rodiny měly možnost „adoptovat seminaristu“ – vybrat si bohoslovce, za něhož se budou celý život každý den modlit.
Výpomocní duchovní
Rád bych se zmínil o třech kněžích, kteří v kostele sv. Františka vypomáhají. Každý z nich je nějakým způsobem zajímavý.
P. Samuel Weber OSB, velký znalec gregoriánského chorálu
Otec Samuel Weber OSB žije v nedalekém benediktinském klášteře sv. Řehoře a sv. Augustina, v němž se také slouží výhradně tradiční mše svatá. Je to opět zásluha arcibiskupa Raymonda Burke, který tyto benediktiny v roce 2007 do St. Louis pozval. Otec Samuel slouží v kostele sv. Františka nedělní mši sv. v 8 hodin, po ní zpovídá (u zpovědnic jsou vždy fronty) a na hlavní mši sv. pomáhá podávat svaté přijímání. Setkání s ním pro mě bylo velmi překvapivé – znal jsem ho totiž dávno předtím, než mě vůbec napadlo, že se někdy ocitnu v St. Louis: Předtím, než jsem pochopil, že budoucnost katolické bohoslužby je v tradiční mši svaté, a že tzv. nová mše je jen dočasný experiment, který se časem ukáže jako neúspěšný, byl jsem přesvědčen o tom, že novou mši je možno zreformovat tak, aby byla v souladu s katolickým pojetím bohoslužby (tzv. reforma reformy, o níž se často hovoří). Jelikož jsem aktivním varhaníkem, součástí mého – dnes už vím, že naivního – hledání jak „vylepšit“ novou mši byla na prvním místě hudební složka liturgie. Pátral jsem a objevil jsem stránku Institutu posvátné hudby jedné americké diecéze, jejíž ředitel, jeden benediktinský mnich, skládá zpěvy mešního propria pro novou mši v duchu gregoriánského chorálu, ale s anglickým textem. Velice mě tehdy toto dílo zaujalo. Je vám myslím dávno jasné, vážení čtenáři, že tou arcidiecézí byla arcidiecéze St. Louis a tím mnichem otec Samuel, a že to, že jsem se s ním setkával a hovořil osobně (aniž bych to předtím čekal) byl pro mě mimořádný zážitek. Na závěr této osobnější odbočky bych rád dodal, že založení Institutu posvátné hudby, jehož cílem je uvádět směrnice II. vatikánského koncilu a papežských dokumentů o prvořadé roli gregoriánského chorálu a posvátné polyfonie do života Církve, je opět zásluha arcibiskupa R. Burke.
Liturgie květné neděle.
Druhým knězem, který stojí za naší pozornost, je otec Brian Harrison OS. Narodil se v Austrálii, byl pokřtěn v metodistické „církvi“ a vyrůstal v presbytariánské „církvi“. Několik roků strávil na lutheránské misii na Nové Guinei, kde konečně poznal, které náboženství je pravé a v roce 1972 se stal katolíkem. V St. Louis publikuje ve významném teologickém internetovém časopise články bránící nauku Církve proti modernistickým a progresistickým výkladům II. vatikánského koncilu a v kostele sv. Františka vypomáhá při asistovaných mších sv. nebo i ve všední dny, není-li ani jeden z kněží Institutu přítomen. Zajímavé pro nás je, že během svých studií v Římě bydlel v české koleji Nepomucenum a dodnes si pamatuje na kard. Špidlíka, Msgre. Vránu a další české kněze.
S třetím knězem, P. Gregory Lockwoodem, který příležitostně slouží mše sv. v kostele sv. Františka, jsem se bohužel nesetkal, ale z vyprávění mých spolubydlících jsem se o něm dozvěděl, že to byl původně lutheránský pastor, který má pět dětí. Během jeho života však na něho katolická tradice zapůsobila natolik, že se obrátil, byl vysvěcen na kněze a slouží tradiční mši svatou. V semináři v St. Louis nyní přednáší mariologii. Ptal jsem se, jestli chodí v klerice. „Samozřejmě,“ zněla odpověď. Už se vám, milí čtenáři, někdy stalo, že jste šli po ulici a potkali kněze v klerice a vedle něho jeho vlastní manželku a vnoučata?
Český kostel
Kostel (nyní kaple) sv. Jana Nepomuckého
Nemohl jsem vynechat návštěvu českého kostela, který stojí jen 2 km od kostela sv. Františka. Samozřejmě do něj chodí i Američané, nejen potomci českých imigrantů, ale ani ti už neumí česky (z paměti vyloví většinou jen několik slov jako zelí, knedlík a podobně; dobře však znají a používají slovo „kolacky“, vtipné je, že i jednomu jedinému koláčku říkají kolacky). Kostel je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému a jeho interiér je velmi krásný. Dokonce ani tzv. obětní stůl, jenž tak často hyzdí naše kostely takovým způsobem, že bije do očí nejen katolickému věřícímu, ale i nepoučenému člověku s alespoň elementárním estetickým cítěním, zde působí velmi nenápadně. O to větším zděšením pro mě byla mše podle misálu Pavla VI., které jsem se zde zúčastnil.
Před jejím začátkem nebyl žádný růženec, navzdory rozšířenému dobrému zvyku, ale přítomní lidé si nahlas povídali. Příchozí před svatostánkem nepoklekli, vůbec Nejsvětější svátosti nevěnovali pozornost, jako by tam Pán Ježíš nebyl. Řada mužů měla pouze šortky.
Pak to začalo. Přišli kněz, jáhen a „ministrant“ – ten byl v civilu, měl modré golfové tričko a kupodivu i dlouhé kalhoty. Kněz začal s žoviálním výrazem: „Good afternoon! In the name of the Father…“ Byl to očividně dobrý chlapík, jako strýčka bych ho bral, ale jako kněz… Ostatní věřící se zdáli být spokojeni – seděli rozvalení jak u televize a bylo vidět, že díky velkému úsilí kněze se někteří z nich dokonce nenudí. Asi desetiletý chlapec, jenž seděl přede mnou si prohlížel nějaké kartičky a jeho maminka si četla. Doufám, že to byl alespoň farní časopis. Když věřící odpovídali knězi „I s tebou“, někteří přátelsky natahovali směrem k němu pravou ruku. Tomu říkám aktivní účast – jistý nejmenovaný pan kardinál by měl jistě radost.
Jak se můžeme dozvědět z desek na kostele sv. Jana Nep., působili v něm např. Msgre. Josef Hessoun, tvůrce osady sv. Jana N. v St. Louis a neúnavný vůdce katolických Čechů v Americe, P. Francis Trojan, P. Wenceslaus Linek a další
Při čtení preface se kněz nějak zadrhl, evidentně to bylo špatně čitelné, pravděpodobně byl misál trochu poškozený. Byl z toho dost vyveden z míry, takže ještě při Sanctus nad tím kroutil hlavou, obracel oči v sloup, ukazoval to jáhnovi a něco mu šeptal. Při proměňování kněz zvedal hostii i kalich zálesácky jednou rukou a konsekrační slova pronesl úplně stejným tónem jako na začátku to good afternoon. Při sv. přijímání si všichni brali Tělo Kristovo do ruky. Bezprostředně po vlastnoručním vložení hostie do úst se mnozí otáčeli, dělali na sebe grimasy, evidentně si neuvědomovali, Koho právě přijali do svého nitra. Nakonec kněz a jáhen šli ke dveřím a s každým se krásně loučili. Pravděpodobně nikdo si během celé mše neuvědomoval, že je přítomen u zpřítomnění největší události v dějinách – Kristovy kalvárské Oběti, kterou jsme byli vykoupeni, ale už ani to, že pod způsobou chleba je přítomen skutečný Kristus Pán.
Svatý Jene Nepomucký, oroduj za nás!
Přiznávám se, že kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že je to možné. Ale čím víc o tom přemýšlím, je mi jasné, že to čeká i nás. Princip Lex orandi, lex credendi – jak se modlíme, tak také věříme, platí neúprosně. Jestliže při vytváření nové mše bylo podle slov samotného jejího autora Msgre. Bugniniho vyškrtáno vše, co vyjadřovalo katolickou víru (prý aby to nezlobilo protestanty), můžeme se divit, že lidé, kteří se účastní této mše, katolickou víru ztrácejí? Jak velký je to rozdíl proti tomu, co jsem viděl v kostele sv. Františka! A plody na sebe nenechaly dlouho čekat: zatímco u sv. Františka se počet věřících stále zvětšuje, bývalý kostel sv. Jana Nepomuckého se stal nedávno kaplí a farnost byla pro malý počet věřících sloučena s jinou. Obávám se, že chlapec, který si hrál s kartičkami, už nebude mít důvod chodit do kostela, až dospěje a bude si moci vybrat. Své děti možná ještě nechá pokřtít, ale k víře je nepovede a tak už asi ani nebudou vědět co je to zpovědnice, transsubstanciace nebo Horské kázání. Rád bych se mýlil, ale mám tušení, že tento vývoj (jen o jednu generaci opožděný) čeká i české katolíky. Nadějí je stále se zvětšující počet věřících, kteří berou učení Církve vážně a nenechávají se zmást modernistickou propagandou, která se tváří, jakoby Církev vznikla v roce 1970.
Nedivím se, že Msgre. Klaus Gamber, bývalý kaplan a důvěrný tajemník papeže Pavla VI. a později ředitel řezenského Institutu pro liturgii, o němž Benedikt XVI. prohlásil, že je to „právě ten vzdělanec, který uprostřed armády pseudoliturgiků opravdu odráží liturgické myšlení Církve“, napsal: „Liturgická reforma, která byla vítána tolika knězi a laiky s obrovským idealismem a nadějí, se naopak ukázala být liturgickou zkázou děsivých rozměrů – pohromou, která se každým rokem zvětšuje. Místo očekávané obnovy Církve a katolického života jsme nyní svědky odstraňování zbožnosti a tradičních hodnot, na kterých je postavena naše víra. Namísto úspěšné obnovy liturgie vidíme jen zničení mešních obřadů, které se organicky vyvíjely po mnoho staletí.“
„Zničení mešních obřadů“ poškodilo hlavně kněze, jak potvrdili mnozí z nich. Tak například v klasické mši sv. se kněz při obětování hostie modlí: Přijmi, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, tuto neposkvrněnou obětinu, kterou já, nehodný sluha tvůj, přináším tobě, Bohu svému živému a pravému, za nesčetné hříchy, urážky a nedbalosti své a za všechny kolem stojící, jakož i za všecky věřící křesťany, živé i zesnulé, aby mně i jim prospěla k spasení pro život věčný. Amen. Tato krásná modlitba byla v novém mešním řádu nahrazena původně židovskou modlitbou před jídlem: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa, z tvé štědrosti jsme přijali chléb, který ti přinášíme. Je to plod země a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života.
Kvantita a kvalita věřících
Popisuje hořké plody nové mše, vzpomněl jsem si ještě na jednu osobnost, která žije v St. Louis: Kenneth C. Jones, právník a novinář, který shromáždil a publikoval statistiky hlavních ukazatelů stavu katolické víry v USA od II. vatikánského koncilu (1965) do roku 2002. Jsou natolik varovné, že si nedovolím o nich pomlčet. Nebudu to ale nijak komentovat, čísla mluví, či spíše křičí, jasně. Posuďte sami:
Pán Ježíš je skutečně a plně přítomen i v těch nejmenších částečkách sv. Hostie. Skutečně nikomu nevadí, že po přijetí na ruku, kde tyto částečky v 96% případů ulpívají a následně padají na zem, se po nich, tedy po Něm, šlape?
Počet obyvatel v USA:
1965: 190 mil.
2000: 281 mil. (+47%)
Počet kněží v USA:
od r. 1930 do r. 1965 se zdvojnásobil na 58 000
2002: 45 000 (-22%)
Předpoklad: v r. 2020: 31 000 a z nich pouze 15 000 mladších 70 let
Farnosti bez kněze:
1965: 1%
2002: 15%
Počet kněžských svěcení:
1965: 1 575
2002: 450 (-71%)
Počet bohoslovců:
1965: 49 000
2002: 4 700 ( -90%)
Počet kněžských seminářů:
1965: 600
2002: 200 (-67%)
Počet řeholních sester:
1965: 180 000
2002: 75 000 (-58%), průměrný věk 68 let
Počet sester, které se věnují vyučování:
1965: 104 000
2002: 8 200 ( -94%)
Počet katolických středních škol /počet jejich studentů:
1965: 1 566 / 700 000
2002: 786 / 386 000
Počet farních škol /počet jejich žáků:
1965: 10 503 / 4,5 mil.
2002: 6 623 / 1,9 mil.
Počet katolických svateb: -33%
Počet anulovaných manželství:
1968: 338
2002: cca 50 000
Pravidelná účast na nedělní mši:
1958: 3 ze 4 lidí, kteří se označují za katolíky
2002: 1 ze 4 lidí, kteří se označují za katolíky
Je nabíledni, že se nezměnila jen kvantita, ale především kvalita, neboť kvantita vždy jejím obrazem, byť poněkud opožděným:
Jen 1/3 katolíků chodí ke zpovědi alespoň 1x měsíčně
Procento laických katechetů, kteří souhlasí s…
antikoncepcí: 90%
potraty: 53%
rozvody a novým manželstvím: 65%
tvrzením, že člověk může být dobrým katolíkem, i když nechodí v neděli na mši: 77%
Podle průzkumu The New York Times/CBS z roku 1994 70% “katolíků” mezi 18 a 44 roky nevěří v transsubstanciaci a 51% “katolíků” se domnívá, že přítomnost Ježíše Krista ve svátostných způsobách je jen symbolická.
Z těchto údajů na nás může padnout tíseň, tím spíše, že počty katolíků v USA tolik klesají, zatímco počet obyvatel vzrostl o polovinu a uvážíme-li, že u protestantských společenství takovýto propad nenastal. Co – kromě každodenní modlitby růžence, k níž nás vyzvala sama Panna Maria ve Fatimě – dělat?
Odpovídá sám K. C. Jones: „Musí opět zaznít hlas autentického katolicismu – skrze fóra, časopisy, webové stránky, telefonáty, konference, videa, nahrávky, televizi…“ Tento muž nezůstal jen u slov, v roce 1996 spoluzaložil v St. Louis sdružení Credo, které má “podporovat autentickou nauku a liturgii římskokatolické církve, šířit katolické učení a kulturu podporou pravověrných přednášek, seminářů, rekolekcí a mší sv.”. Jak je patrné z internetových stránek sdružení, jím pořádané duchovní obnovy a mše sv. se nezřídka konají ve spolupráci s Institutem v kostele sv. Františka.
Závěrem
Kostel sv. Františka Saleského
Je tedy možné odpovědět na úvodní otázku „Může tradiční pastorace fungovat i v dnešní době?“ kladně?
Ano. Že to jde, a že to jde velmi dobře, jsem se přesvědčil v St. Louis. Přesvědčil jsem se dokonce, že nejenže může, ale dokonce musí fungovat, má-li Církev překonat současnou krizi, plodit opět takové světce jako byl třeba otec Pio, Don Bosko nebo sv. Terezie z Lisieux a přivádět duše do nebe.
Polovičaté křesťanství, které staví na první místo člověka a jeho pocity místo Boha a jeho učení, které se otevřelo zpupnému světu a vzdornému protestantismu a nakonec jimi bylo tak ovlivněno, že se stalo impotentním, selhává. Tradiční katolictví v jednotě s neomylným učením apoštolů a všech všeobecných koncilů, s tisíci světců a světic, v jednotě s celými 20 stoletími dějin Církve, funguje.
Podle fotografií z 50. let byl kostel sv. Františka na několika nedělních mších sv. zcela zaplněn lidmi. Těsně před příchodem Institutu v r. 2005 byla farnost téměř mrtvá. Díky Bohu a díky působení Institutu, tradiční mši svaté a neředěné katolické víře počet věřících opět roste. Kéž bychom se toho dočkali i v naší zemi. Dříve než nás vypudí mohamedáni.
JS
Bonus pro čtenáře, kteří to dočetli až sem – video z kostela sv. Františka:
1. Začátek půlnoční mše sv. v r. 2008 (vstupní průvod):
2. Půlnoční mše sv. v r. 2008 (svaté přijímání):
3. Mše sv. z památky všech věrných zemřelých (2. 11. 2007) – konec epištoly a sekvence Dies irae:
4. Televizní rozhovor o kostele sv. Františka s kanovníkem Michaelem C. Wienerem (na začátku je reklama, nelekněte se):
Děkuji panu Marku Scottovi, jehož fotografie jsem v článku použil.
Kněžské bratrstvo svatého Petra (FSSP) je společenstvím kněží římskokatolické Církve, kteří slouží mše sv. a vysluhují svátosti v tradičním římském ritu a modlí se tradiční breviář. V roce 1988, kdy bylo založeno, disponovalo FSSP pouhými 12 členy. Mezi jeho příznivce patří řada biskupů a kardinálů včetně samotného papeže Benedikta XVI., který dokonce v minulosti vysvětil přímo v semináři FSSP několik kněží.
Kněžské bratrstvo svatého Petra (FSSP) je společenstvím kněží římskokatolické Církve (přesněji dle Kodexu kanonického práva „klerikální společnost apoštolského života papežského práva“), kteří slouží mše sv. a vysluhují svátosti v tradičním římském ritu a modlí se tradiční breviář. V roce 1988, kdy bylo založeno, disponovalo FSSP pouhými 12 členy. Mezi jeho příznivce patří řada biskupů a kardinálů včetně samotného papeže Benedikta XVI., který dokonce v minulosti vysvětil přímo v semináři FSSP několik kněží.
V současnosti má FSSP už dva semináře – v německém Wigratzbadu a v Dentonu v USA. V říjnu 2009 mělo 219 kněží a 140 seminaristů z 28 zemí světa. Jeden bohoslovec pochází z České republiky (pro čtenáře KL máme připravený rozhovor s ním, který zveřejníme v blízké době). Letos nastoupí do wigratzbadského semináře dva bohoslovci z Moravy. Jeden z nich vytvořil české titulky k videu o semináři v Dentonu, které rozhodně stojí za vidění.
Děkujeme za zdařilý překlad a přejeme všem našim bohoslovcům na přímluvu Panny Marie Boží pomoc a ochranu!
Video (28 minut) je rozděleno na 3 části (pokud se vám nezobrazují titulky, klikněte sem):
Pravým obětníkem je Ježíš Kristus sám
Kněžské bratrstvo svatého Petra (FSSP) je společenstvím kněží římskokatolické Církve (přesněji dle Kodexu kanonického práva „klerikální společnost apoštolského života papežského práva“), kteří slouží mše sv. a vysluhují svátosti v tradičním římském ritu a modlí se tradiční breviář. V roce 1988, kdy bylo založeno, disponovalo FSSP pouhými 12 členy. Mezi jeho příznivce patří řada biskupů a kardinálů včetně samotného papeže Benedikta XVI., který dokonce v minulosti vysvětil přímo v semináři FSSP několik kněží.