latina – Krása liturgie

7-krát NE čtením v národních jazycích

Úvaha nad (ne)vhodností předčítání epištoly a evangelia v národních jazycích během tradiční mše svaté.

S hojnějším sloužením tradiční mše svaté na našem území se čím dál více setkáváme s tím, že celebrant nečte epištolu a evangelium latinsky, jak jsou uvedeny v misálu, ale na místo toho v národním jazyce (češtině) z nějakého jiného zdroje (Schallerův překlad misálu, lekcionář k Novus ordo, některé vydání Písma svatého, …). Tato praxe se objevuje jak u kněží příslušejících k některým společnostem sloužícím výhradně tradiční mši sv. (u nás zejm. FSSPX a FSSP), tak u kněží z Novus ordo struktur, diecézních i řádových.

V následujících řádcích se pokusíme vysvětlit, proč je tato praxe v našich poměrech nevhodná a kněží by se jí měli vyhýbat. Začneme nejdříve obecně, poté se zaměříme na konkrétní a i zcela praktické aspekty. Nebudeme však opakovat důvody pro latinský liturgický jazyk jako takový. Na to téma již bylo napsáno mnoho a předpokládáme, že čtenář těchto řádků je v této souvislosti dostatečně poučen, a zároveň obeznámen s neblahou historií, jakou oficiální katolická liturgie prodělala v druhé polovině 20. století. Článek tedy není určen pro někoho, kdo v Novus ordo nebo obecně ve mši sv. sloužené v národních jazycích nevidí problém a tradiční latinská mše sv. je pro něj jen alternativním a rovnocenným vyjádřením téhož.

NORMÁLNÍ PRAXE

Normální je mši sv. římského ritu číst tak, jak je uvedena v římském misálu, tedy latinsky. Pokud Církev někdy za nějakých okolností dovolila číst čtení v národních jazycích, jednalo se o uchýlení od běžné praxe, výjimku na základě udělené dispense nebo privilegia.

Takováto výjimka je sama o sobě nežádoucí a připuštěna bývá pouze za předpokladu, že dobro, které z ní vznikne (nebo se doufá, že vznikne), převáží nad nedokonalostí, kterou inherentně obsahuje. Jelikož jednotný liturgický jazyk římského ritu je velikým dobrem, které bylo Církví důrazně hájeno (zejména proti útokům ze stran protestantů a dalších heretiků), nestačí pro jeho narušení důvody nepatrné (např. osobní vkus té které osoby nebo skupiny osob), ale musí se jednat o důvody skutečně vážné, za jaké třeba pokládat např. získání pohanských národů pro katolickou víru či zamezení rodícího se schismatu.[1]

V tomto duchu r. 1080 odpovídá papež sv. Řehoř VII. knížeti Vratislavovi na jeho žádost o povolení bohoslužeb ve slovanském jazyce, když ho vyzývá, aby „ke cti všemohoucího Boha této opovážlivé pošetilosti všemi silami odporoval“, a zároveň vysvětluje, že ve Vratislavově zemi „je už křesťanství dostatečně upevněno, než aby tam Církev musela trpět, co se příčí jejím kánonům a co je ochotna připouštět vždy tak dlouho, pokud je to kde při slabých počátcích křesťanské víry účelno“.

NÁRODNÍ JAZYKY V LATINSKÉ LITURGII V ČESKOSLOVENSKU

V českých zemích byly již v druhé polovině 19. století mezi liberálními katolíky patrné tendence k oddělení se od Říma a založení národní církve.[2] „Jen národní církev má budoucnost. Duchovenstvo chceme národní. Celibát, věc nepřirozená, budiž zrušen. Na místo církevní latiny budiž zaveden při bohoslužbách národní jazyk.“ Tak píší katolíci 3. ledna 1870 svému biskupu v tzv. Vodňanské resoluci.[3]

Po vzniku Československa a založení Církve československé (nazývající se od r. 1971 Církví československou husitskou), žádali českoslovenští biskupové Svatý stolec o ústupky ve věci užívání latinského jazyka při udělování svátostí a konání bohoslužeb. Této žádosti bylo částečně vyhověno za pontifikátu Benedikta XV. dekretem Kongregace ritů z 21. května 1920. Jím bylo na území Československa mimo jiné povoleno, aby ve zpívané mši sv. byly epištola a evangelium zpívány dvakrát – nejdříve latinsky, a poté v národním jazyce, a to i tehdy, nenásleduje-li kázání.[4]

V 60. letech po II. vatikánském koncilu se přistoupilo k úpravám tradiční mše sv. včetně rozsáhlé aplikace národních jazyků. Provizorně bylo pro mešní liturgii schváleno užívání textu Schallerova misálu, nejrozšířenějšího českého překladu Římského misálu, než by byl zpracován překlad nový, oficiální. K tomu však již nedošlo, neboť vydáním Misálu Pavla VI. a zavedením Novus ordo byla tradičnímu římskému ritu i s jeho výběrem liturgických čtení zasazena, jak se tenkrát zdálo, definitivní rána.

Od dekretu z r. 1920 již uplynulo celé století, a tak, aniž bychom tehdejším biskupům a Svatému stolci upírali upřímnou snahu a ctnostné úmysly, můžeme celkem jasně zhodnotit, kam podobný přístup nakonec vedl nejen u nás, ale v celé Církvi – ke konstituci Sacrosanctum concilium, potlačení tradičního římského ritu, zavedení Novus ordo, klaunským, rockovým, dětským a dalším mším, ministrantkám, laickým udělovatelům sv. přijímání atd. – jednoduše k degradaci a profanaci liturgie.

Netvrdíme samozřejmě, že všechny tyto pohromy vyplývají přímo z požadavku na zavádění národních jazyků. Vyrůstají však ze společného kořene chybně pojaté, a následně silně prosazované tzv. „aktivní účasti věřících“ a snahy o tzv. „větší srozumitelnost“ liturgie.[5] S ohledem zpět se tak jako prozíravější jeví jednání papežů předchozích, kteří trvali na striktním dodržování církevní latiny, jakožto posvátného dědictví a hrázi proti bludům.[6]

SOUČASNÁ LEGISLATIVA

V motu proprio Summorum Pontificum Benedikta XVI. z r. 2007 se uvádí, že ve mši sv. mohou být čtení přednášena i v národním jazyce, užije-li se textů vydaných se souhlasem Apoštolské stolice. Na toto dovolení se zřejmě odvolávají ti kněží, kteří tak dnes běžně postupují.[7] O důvodech dovolení se v dokumentu nemluví. Vzhledem k paradigmatu, v jakém byl publikován (řádná forma vs. mimořádná forma), je odvolávání se na něj celkově problematické.

Instrukce Universae Ecclesiae z r. 2011 upřesňuje, že úplně vynechat latinská čtení a číst pouze v národních jazycích je povoleno jen ve čtených mších. Při zpívaných mších musí případnému přednesu v národním jazyce předcházet verze latinská. Přesto se tu a tam u nás i v zahraničí setkáváme s tím, že celebrant ve zpívané mši latinskou verzi zcela vynechá. Takový postup je však nelegální i z pohledu dnešních, dosti volných předpisů.

7 DŮVODŮ PROTI ČTENÍM V NÁRODNÍCH JAZYCÍCH

NIKDO TO NECHCE

Hájí-li se něčím odklon od ideálu či dokonce předpisů v liturgii, pak tzv. „pastoračními důvody“, ať už znamenají cokoliv. Mohli bychom to shrnout zlidovělým spojením „lidi to chtěj“ s nevyřčeným dodatkem, „tak jim to dáme, aby nebrblali“.

Vynechejme úplně diskusi o tom, byl-li by takovýto postup vhodný, i kdyby premisa „lidi to chtěj“ byla splněna. Ve věci čtení v češtině dnes totiž splněna není.

Nelze samozřejmě zcela vyloučit, že se tu a tam najdou někteří věřící, kteří čtení v národních jazycích požadují. Rozhodně však netvoří významnou nebo dokonce majoritní skupinu. Mezi účastníky tradiční mše sv. budeme těžko hledat osoby, které by latina obtěžovala. Komu dnes latina vadí, nechodí na tradiční mši svatou. Naopak existuje nemalá skupina osob, kterým jsou čtení v národních jazycích protivná.[8] Pak už zbývají jen ti, kterým je lhostejné, čte-li se latinsky nebo jinak.

Ve skutečnosti čtení v národních jazycích nechtějí věřící, ale spíše kněží, kteří následně věřícím „pro jejich dobro“ nutí něco, co se nesrovnává s duchem Církve a římské liturgie. Nápadně to připomíná postup tzv. liturgické obnovy ve 20. století, jejímž vyvrcholením bylo zavedení Novus ordo, kdy se postupně s odvoláváním na pastorační důvody, potřeby a žádosti věřících zavádělo něco, co upřímně věřící katolíci (na rozdíl od liberálů) nikdy nežádali.

Dochází až k absurdním situacím: Jeden kněz sloužil mši sv. za účasti dalších dvou lidí. Vzhledem k přítomnosti věřících se rozhodl číst čtení a evangelium v němčině. Po mši sv. shledal, že knížky, které věřící drží v rukou a z kterých si četli při mši sv., jsou příruční verze jednojazyčného latinského misálu. Jiný kněz při tradičně-katolické akci odmítl vyhovět žádosti věřících číst lekce latinsky, přestože se mezi účastníky nenacházel ani jediný, který by čtení v češtině hodnotil kladně.

PŘEKLAD PRO OSOBNÍ POTŘEBU NENÍ OBTÍŽNÉ SI OPATŘIT

Přednášení některých částí liturgie včetně čtení z Písma sv. v jazyku věřícím srozumitelnému se snad dalo obhajovat v dobách, kdy většina posluchačů byla negramotná, knihy byly drahé a nedostupné apod. Dnes nic takového neplatí.

Číst umí prakticky každý. Kdo jen trochu chce, může si překlad biblických, a dokonce i ostatních liturgických textů snadno opatřit. Překlad celého misálu a i Písma sv. s katolickými poznámkami může mít u sebe 24h denně každý, kdo disponuje jen trochu novějším mobilním telefonem nebo přístupem k internetu. Není obtížné opatřit si i knižní vydání.

Záleží-li knězi nějak zásadně na tom, aby každý věřící měl překlad při ruce, není v dobách PC, tiskáren, kopírek a internetu problém ho za nedlouhou dobu opatřit, namnožit a rozdat. To by snad mohlo být vhodným řešením i při sloužení tradiční mše sv. ve farnostech, kde se ještě donedávna užívalo Novus ordo a celebrant se obává, že by zbytečně odrazoval věřící, mezi nimiž je dosud vůči latině značný odpor.

ČTENÍ Z PÍSMA SV. BEZ VÝKLADU JE NEBEZPEČNÉ

Pouhé čtení z Písma sv. je věřícím často nikoliv k užitku, ale ke škodě, jak sdostatek dokazují dějiny Církve a její předpisy ohledně vydávání jeho překladů. Ne nadarmo v nich Církev požaduje přidání vysvětlivek, které však chybí, čte-li se ve mši svaté. Argumenty, pro které Církev zakazuje vydávání překladů bez katolických poznámek, se tedy plně uplatňují i zde.

Pokud po čteních následuje kázání, které úryvky vysvětluje, není důvod (mimo malichernosti drobné časové úspory) číst česky přímo ve mši svaté. Může se tak učinit na začátku kázání. Je to i vhodnější vzhledem k snadnějšímu navázání myšlenek.

Představa, že prostým čtením Písma sv. bez náležitého výkladu se věřící nějak poučují, je mylná a zavání protestantismem. Tato zásada se silně uplatňuje ve strukturách Novus ordo, a nelze se proto divit, že kněží takto vychovaní, ji v sobě při vší dobré vůli mají stále zakořeněnou.

MŠE SVATÁ NESLOUŽÍ K POUČENÍ VĚŘÍCÍCH

Celá nejsvětější oběť mše svaté je Boho-službou, a vede tedy primárně k uctění Pána Boha, následně k posvěcení věřících, nikoliv k jejich poučení. K tomu jsou vhodnější katecheze, kázání, přednášky apod.

Proto i ty části mše sv., které v sobě jistý poučný prvek obsahují, jsou přesto primárně zaměřeny k bohopoctě. Je to patrné i z postoje kněze (případně podjáhna či jáhna), který nečte epištolu a evangelium obrácen směrem k shromáždění věřících. Po přečtení evangelia navíc říká „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“, tedy „slovy evangelia ať jsou zahlazena naše provinění“, nikoliv „slovy evangelia ať jsme poučeni“ nebo něco podobného. [9] Proto nejen při ostatních částech mešní liturgie, ale také při čteních odpovídá lépe jejich účelu užití posvátného liturgického jazyka.

Jsou-li prostým čtením epištoly a evangelia v národním jazyce věřící zvlášť poučováni, proč ne také čtením ostatních liturgických textů (stupňových modliteb, kolekt, sekvencí atd.)? Je nasnadě, že odsud je již jen krok ke kompletnímu čtení mše sv. (alespoň mše katechumenů) v národních jazycích. Liturgický debakl 2. poloviny 20. století to jasně dokázal i empiricky.

ZVUKOVÁ NESROZUMITELNOST A Z NÍ PLYNOUCÍ LITURGICKÉ EXCESY

Nezřídka se stává (v závislosti na umístění oltáře a jeho vzdálenosti od věřících), že knězi, který čte u oltáře epištolu a evangelium v národním jazyce, nemůže věřící ani rozumět nebo jen stěží. Užití národní řeči pak samozřejmě postrádá jakýkoliv smysl.

Někteří kněží si výše uvedený problém uvědomují, ale namísto toho, aby na čtení v národním jazyku rezignovali, vyhánějí čerta ďáblem a implementují svévolně do mešní liturgie vlastní postupy. Například se při čtení epištoly i evangelia otočí k oltáři zády a předčítají hlasitě čelem k lidu. Další od oltáře úplně odcházejí a čtou na jiném místě, např. u ambonu. Konečně jsou i tací, kteří vezmou do ruky mikrofon nebo ho připevní k oltáři.

Společně s tím se lze setkat také s jakousi novusordizací tradiční liturgie, kdy kněz nečte česky jen vlastní text epištoly a evangelia, ale i titul (např. „Čtení z listu sv. apoštola Pavla k Římanům.“). Vrchol zmatku nastává, začne-li kněz v češtině slovy „Pán s vámi!“ i dialog s ministrantem před evangeliem. Zmatení ministranti a věřící často neví, jak mají reagovat. Pravidelní návštěvníci Novus ordo by jistě sborově odpověděli „I s tebou!“. Mezi účastníky tradiční liturgie se vměšují ještě odpovědi „I s duchem tvým!“, někteří nehledě na jazyk, kterým začal celebrant, odpovídají prostě a správně „Et cum spiritu tuo!“.[10]

Výše popsané odchylky od liturgických předpisů ilustrují, k čemu užívání národního jazyka svádí – improvizaci až svévoli. Kdybychom nebyli poučeni zkušeností posledních desetiletí, měli bychom alespoň výmluvu, že jsme to nevěděli dopředu.

ABSENCE VHODNÉHO OFICIÁLNÍHO PŘEKLADU

Jak bylo řečeno výše, neexistuje český oficiální liturgický překlad všech čtení, která tradiční římský misál obsahuje. Tento problém následně různí kněží řeší různými způsoby, a naskýtá se tak další příležitost k improvizacím a zlořádům.

Někteří se pokoušejí odpovídající čtení nalézt v lekcionářích určených k Novus ordo. To se ne vždy podaří. Když ano, pořád se nejedná o překlad latinského textu, který se nachází v římském misálu, a jeho kvalita je navíc dosti diskutabilní (zmiňme notoricky známé latinské „pro multis“, znamenající „za mnohé“, a český překlad „za všechny“).

Jiní sahají po některém starším vydání překladu římského misálu pro lid. Na výběr jsou v zásadě 3 varianty: překlad Schallerův, Střížův nebo Švédův. Jak jsme uvedli výše, k liturgickému užívání z nich byl svého času provizorně schválen překlad Schallerův, který je však dnes z jazykového hlediska dosti zastaralý a mnohým lidem při předčítání až nesrozumitelný. Aby tento nedostatek napravili, snaží se někteří kreativci Schallerův překlad na svou pěst (někdy i „v přímém přenosu“) upravovat do dnešnímu člověku srozumitelnější češtiny.

Pomineme-li varianty vlastnoručně sestavených překladů vytištěných doma v tiskárně, zbývá pak ještě možnost čtení z některého vydání Písma svatého. Nastávají však také problémy. Čtení v misálu nebývají vždy vybírána jako úryvky souvislé, ale obsahují pasáže nacházející se na různých místech, případně vynechávající některý verš. Liturgická čtení obsahují navíc ještě úvodní slova („In illo tempore…“, „In diebus illis…“, „Fratres…“, atd.), která v Písmu svatém na daném místě nenalezneme a na která v liturgii teprve vlastní biblický text navazuje. Moderní překlady Písma sv. pořizované z řeckého textu a nikoliv z Vulgaty navíc neodpovídají textu Římského misálu. Poslední české překlady z Vulgaty pak trpí stejnou vadou jako Schallerův překlad, totiž jazykovou zastaralostí.[11]

STŘÍDÁNÍ LATINY S NÁRODNÍM JAZYKEM JE NEESTETICKÉ

Katolická mše sv. je též mistrně sestaveným uměleckým dílem. Její ladnost a plynulost je násilnou implementací zcela cizorodého prvku poškozena. Přechod z latiny do češtiny a zpět v rámci jedné liturgické akce „bije do uší“, vytrhuje kněze i věřící z usebrání a působí jako „pěst na oko“. Celkový estetický dojem je tak bez vážného důvodu narušen.

Podobně neesteticky, i když v jiném smyslu, působí i potřeba dalších knih na oltáři nebo v jeho blízkosti, z kterých kněz čtení v národních jazycích předčítá. U menších oltářů na ně nebývá dosti místa, ministrant má problém s jejich přenášením spolu s misálem, kněží je často pokládají přímo na oltářní plátna, kam ale rozhodně nepatří.

ZÁVĚR

Nechceme nijak tvrdit, že by za čteními v národních jazycích byla vždy zlá vůle. V drtivé většině kněží jistě jednají z upřímné snahy o dobro jim svěřených duší, spíše než z vlastní libůstky.

Účelem dosud řečeného je dát podnět k novému promyšlení celé záležitosti, abychom z pouhé setrvačnosti neopakovali chyby minulosti. Tradiční mše svatá je dosud záležitostí minoritní a na většině míst obrazně řečeno povstává z trosek. Snažíme-li se na těchto troskách opět vystavět krásnou stavbu, byla by zbytečná škoda obnovovat i ošklivé nánosy, které se na ni nabalovaly těsně před tím, než byla zbořena.

Pavel Augustin

[1] I po Tridentském koncilu Církev tu a tam z misijních důvodů užívání národních jazyků při mši sv. v omezené míře dovolovala nebo alespoň trpěla.

[2] Jednalo se zároveň o otázku politickou, totiž odpor vůči Rakousku. Na církevním poli to bylo provázeno opozicí vůči Syllabu Pia IX. a zejm. vůči chystanému projednávání papežské neomylnosti na 1. vatikánském koncilu. Byly to právě čeští biskupové, kteří na koncilu tvořili jádro opozice. Nestavěli se ani tak proti věroučné podstatě věty, ale obávali se společenských následků, které by deklarace dogmatu o neomylnosti mohla způsobit.

[3] Viz Josef Kubalík: Papežská neomylnost a její ohlasy v zemích slovanských, zvláště českých, 1947, str. 135.

[4] Celý text dekretu lze nalézt v ČKD, r. 1920, číslo 5+6, str. 174–176.

[5] Anglicky mluvícím čtenářům s hlubším zájmem o toto téma doporučujeme téměř 100dílnou sérii s názvem Dialogue Mass vycházející na stránkách www.traditioninaction.com. Autor Dr. Carol Byrne v ní vyčerpávajícím způsobem popisuje historii tzv. Liturgického hnutí, nezdravé principy, na kterých stálo, a zásadní vliv, jaký mělo (ideově i personálně) již od pontifikátu sv. Pia X. (1903–1914) při tvorbě oficiálních církevních dokumentů týkajících se katolické liturgie.

[6] Ještě v r. 1851, a poté znovu r. 1857 Svatý stolec výslovně zakázal i distribuci překladů římského misálu, byť by měly sloužit laikům k účasti na liturgii. Tento postoj se změnil v r. 1877, kdy bylo pořizování překladů misálu a jejich užívání laiky povoleno za dohledu místních biskupů.

[7] Jiní by se možná hájili též zavedeným zvykem.

[8] Ve větších městech navíc bohoslužby často navštěvují i cizinci, pro které je daný národní jazyk často úplně nesrozumitelný.

[9] Pro přesnost je třeba dodat, že ačkoliv i při asistované mši sv. bývá běžnou praxí zpívat evangelium směrem k severu, tedy kolmo k pohledu věřících v lavicích, Ritus celebrandi Missam praví, že evangelní průvod jde „ad locum Evangelii contra Altare versus populum“, tedy „na místo evangelní proti oltáři čelem k lidu“. Podobně se evangelium čelem k lidu, i když ne na epištolní straně, čte v byzantském ritu. Že tento postoj však nevyjadřuje primárně poučování věřících, nýbrž spíše posvěcování, je patrné z toho, co celebrant po přečtení a políbení knihy říká, totiž „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“.

[10] Rozhodne-li se kněz číst epištolu a evangelium v národním jazyce, týká se to jen vlastního textu. Vše ostatní („Lectio epistolae/libri…“, „Deo gratias!“, „Dominus vobiscum!“, „Et cum spiritu tuo!“, „Sequentia/Initium sancti Evangelii secundum…“, „Gloria tibi Domine!“, „Laus tibi Christe!“, „Per evangelica dicta…“) má být pronášeno i nadále latinsky.

[11] M. Schaller sám při sestavování překladu Římského misálu tyto překlady (zejm. Sýkorův pro Nový zákon) přebíral.

Biskup A. Schneider: Pět liturgických ran mystického těla Kristova

Světící biskup arcidiecéze Astana (Kazachstán), Msgr. Athanasius Schneider, 15. ledna 2012 přednesl příspěvek Nová evangelizace a svatá liturgie:
Abychom správně hovořili o nové evangelizaci, je nezbytné, abychom se nejdřív podívali na toho, kdo byl prvním a nejvlastnějším evangelizátorem, a tím byl náš Pán…

Světící biskup arcidiecéze Astana (Kazachstán), Msgr. Athanasius Schneider, 15. ledna 2012 na konferenci 4e Rencontre pour l’unité catholique (4. setkání za katolickou jednotu) přednesl příspěvek Nová evangelizace a svatá liturgie:

Abychom správně hovořili o nové evangelizaci, je nezbytné, abychom se nejdřív podívali na toho, kdo byl prvním a nejvlastnějším evangelizátorem, a tím byl náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus, vtělené Boží Slovo. Boží Syn přišel na tento svět, aby smířil a odčinil největší hřích lidstva.

Tento největší hřích lidstva spočívá v tom, že lidstvo odepřelo klanět se Bohu, nechce mu přiznat nejvyšší úctu a první místo. Tento hřích spočívá dále v tom, že lidé Bohu nevěnují pozornost, že nemají vůbec smysl pro ty věci, které souvisejí s Bohem a s klaněním Bohu, že nikdo nechce Boha vidět a pokleknout před ním. Pro tento postoj ducha se člověku jeví jako rušivé Boží vtělení, jako rušivá mu připadá jeho skutečná přítomnost v Nejsvětější svátosti, jako rušivé mu připadá, jestliže jeho eucharistická přítomnost figuruje v kostele jako ústřední. Hříšný člověk chce totiž postavit do středu chrámového prostoru sám sebe, a to i při eucharistické slavnosti, aby ho bylo vidět a stal se sám středem pozornosti.

Proto je eucharistický Ježíš, vtělený Bůh pod svátostnými způsobami, ve svatostánku umísťován nejraději někam stranou. Ruší se dokonce obraz Ukřižovaného, krucifix, který stojí uprostřed oltáře při postoji tváří k lidu, protože prý zakrývá tvář kněze. Proto dokonce i Ukřižovaný překáží a stejně jako svatostánek je postaven stranou. Účastníci bohoslužby musí ustavičně vidět lidskou tvář kněze, který proto sedí nejraději doslova v centru chrámu.

Katedrála ČB — „Hříšný člověk chce totiž postavit do středu chrámového prostoru sám sebe, a to i při eucharistické slavnosti...“ Návrh nové podoby interiéru českobudějovické katedrály (vlevo) ostře kontrastuje s tradičním uspořádáním, kde se biskupský trůn nachází po levé straně, jak to bylo běžné před II. vat. koncilem a dodnes se zachovalo např. v katedrále v St. Louis (vpravo).

A když je svátostný Ježíš přece jen ještě ponechán v centru ve svatostánku, protože úřad ochrany památek, který vede nevěřící vláda, nedovoluje svatostánek odstranit, stojí k němu kněz celou dobu bezohledně otočený zády. Jak často jsme slyšeli v těchto případech povzdech prostých věřících: „Požehnaní památkáři, kteří alespoň ponechali Ježíše uprostřed Božího domu.“

Teprve z klanění a uctívání Boha může církev správně hlásat Boží slovo pravdy, tj. evangelizovat. Dříve než svět uslyšel věčné vtělené Slovo, Ježíš třicet let mlčel a klaněl se. To zůstává provždy jako zákon i pro život a působení církve a všechny evangelizátory. „Způsob, jak se slaví liturgie, rozhoduje o osudu víry a církve,“ řekl Joseph Ratzinger, nynější papež Benedikt XVI. (…)

Nemálo slavení mše svaté v dnešní době na různých místech světa vypadá tak, jako by lidé chtěli otočit smysl slova žalmu 113,9: Nám, Pane, a našemu jménu dej slávu. Pro takový způsob slavení liturgie jsou pak výstižná tato Ježíšova slova: „Jak můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samého Boha?“ (Jan 5,44) (…)

Pius XII. zanechal Církvi mezi jiným důležitý základ nauky o posvátné liturgii, a to odsouzení tzv. liturgického archeologismu, jehož návrhy se široce kryjí s jansenistickou a protestantskou synodou v Pistoji v roce 1786 (srov. Mediator Dei 63–64) a vycházejí z odpovídajících teologických myšlenek Martina Luthera (synody v Pistoji se nezúčastnili teologové hlásící se otevřeně k jansenismu a protestantismu či členové protestantských sekt, jak by se mohlo jevit z použité formulace, nýbrž kněží a biskupové, kteří byli formálně členy katolické Církve, synoda však pod jejich vlivem dospěla k protestantským a jansenistickým názorům; byl to jakýsi předobraz Druhého vatikánského koncilu, s tím rozdílem, že tehdy závěry synody papež zamítl; pozn. KL)

Proto již tridentský koncil odsoudil protestantské liturgické ideje, především přehánění charakteru hostiny a potlačování charakteru oběti, potlačování jasných znaků posvátna a tajemství liturgie (srov. TK, XXII. zasedání).

Liturgické výroky tridentského koncilu a encykliky Mediator Dei, které odrážejí konstantní liturgickou praxi staletí a celého tisíciletí, patří k základním součástem svaté tradice, které není možno přehlížet bez nebezpečí velkých duchovních škod. Tyto výroky II. vatikánský koncil akceptoval, jak je zřejmé z všeobecných principů božského kultu v liturgické konstituci Sacrosanctum Concilium. Jako konkrétní omyl myšlení a příklad liturgického archeologismu jmenuje Pius XII. návrh nahradit oltář stolem (MD 62). Když papež Pius XII. odmítá již oltář ve formě stolu, jak velmi by odmítl návrh, aby se slavení u stolu konalo versus populum (čelem k lidu)?

Msgr. Schneider slouží Mši sv. v kostele Gesù e Maria v Římě

Existují konkrétní aspekty v převažující současné liturgické praxi nového mešního řádu (NOM), které představují jasný zlom v dosavadní liturgické praxi církve. Jedná se o následujících pět obyčejů, které je možno označit za rány na liturgickém mystickém těle Kristově. Jedná se o rány, které představují násilný zlom s minulostí, protože nedostatečně uplatňují ústřední a podstatný charakter mešní oběti a staví do popředí charakter hostiny, potlačují projevy božského klanění a méně vyjadřují charakter toho, co je věčné a nebeské. U těchto pěti ran se s výjimkou jedné (nové modlitby k obětování) nejedná o úkony, které by byly pro formu mešního ritu předepsány, nýbrž byly zavedeny v praxi jako důsledek špatné módy.

První a nejvýraznější ránou slavení mešní oběti je praxe, že kněz při eucharistické modlitbě a svatém proměňování, tedy v nejposvátnějších chvílích božského klanění, je obrácen tváří k přítomným. Taková vnější forma odpovídá spíše přednášce, výuce nebo pohoštění. Vytváří se tu útvar uzavřeného kruhu. To není pro tuto modlitbu a klanění přirozené. Takovou formu II. vatikánský koncil nepožaduje a ani vzdáleně nepřipomíná.

Benedikt XVI. v předmluvě k prvnímu dílu svých Sebraných spisů říká: „Myšlenka, že se mají kněz a lid při modlitbě na sebe vzájemně dívat, vznikla teprve v moderně a je původnímu křesťanství zcela cizí. Kněz a lid se nemodlí k sobě navzájem, ale k Pánu. Proto se mají dívat při modlitbě stejným směrem: buďto na Východ jako kosmický symbol pro přicházejícího Pána, nebo, kde je to možné, na Kristův obraz, na kříž, nebo společně vzhůru.“

Forma celebrování, při které se všichni dívají jedním směrem (conversi ad Orientem, ad Crucem, ad Dominum) je dokonce vyznačena v rubrikách Novus ordo (odst. 25, 133 a 134). Tzv. celebrování „versus populum“ (čelem k lidu) neodpovídá zcela jistě představám svaté liturgie, jak to např. čteme v odst. 2 a 8.

Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky. I přes odmítavé stanovisko většiny biskupů povolil ji Pavel VI. s nevolí pouze za určitých podmínek. Papež Benedikt XVI. od svátku Těla a Krve Páně 2008 podává svaté přijímání jen klečícím do úst, a to nejen v Římě, ale všude tam, kam přichází. Dává tím jasný příklad praktického liturgického učitelského úřadu. Když kvalifikovaná většina episkopátu tři roky po koncilu označila přijímání na ruku jako škodlivé, čím spíše by to byli učinili koncilní otcové.

Třetí ranou jsou modlitby k obětování. Je to zcela nový výtvor, který nebyl v církvi vůbec nikdy používán. Nekladou důraz na tajemství Kristovy oběti, nýbrž spíše přinášejí myšlenku hostiny, podobně jak je tomu při židovské sobotní večeři. Východní i západní církev v tisícileté tradici orientovala modlitby k obětování vždy k tajemství oběti na kříži (srov. Paul Tirot, Histoire des Prières d’Offertoire dans la liturgie romaine du VIIe au XVIe siècle, Řím 1985). Takovýto zcela nový výtvor je jistě proti jasným pokynům II. vatikánského koncilu (srov. SC 23).

Čtvrtou ranou je úplné odstranění latinského jazyka ve většině mší katolického světa. To je přímo proti usnesení II. vatikánského koncilu.

Pátou ranou je vykonávání liturgických služeb akolytů a lektorů ženami bez liturgického oděvu, přičemž přicházejí do oltářního prostoru během mše svaté přímo z místa, kde se nacházejí věřící. Tento způsob církev nikdy nepoužívala a nikdy neschválila. Dává katolické mši vnější charakter profánního shromáždění. Již II. nicejský koncil v roce 787 zakázal takovou praxi: „Když někdo není posvěcen, není mu dovoleno, aby při svaté liturgii předčítal od ambonu.“ Tato norma byla vždy respektována. Během mše svaté četli čtení pouze podjáhni nebo lektoři. Jako náhrada za chybějící svěcení akolytů a lektorů mohou tuto funkci vykonávat v liturgickém oděvu muži nebo mládenci, nikoliv však ženy, protože zde nadále trvá určitá vazba na svěcení. V textech II. vatikánského koncilu není pokyn k zrušení nižších kněžských svěcení ani podjáhenství a nejsou zde uvedeny úřady, které by je měly nahradit. SC 28 rozlišuje „ministri“ (služebníky církve) a „fideles“ (věřící) a stanoví, že každý z nich má konat jen to, co mu podle liturgických předpisů přísluší. (…)

Pět uvedených ran na liturgickém těle církve si žádá vyléčení. Ony představují zlom, který připomíná situaci, jaká nastala při avignonském exilu. Potřebujeme dnes jednoho nebo více světců typu svaté Kateřiny Sienské, potřebujeme „vox populi fidelis“ – hlas věřícího lidu – pro překonání liturgického zlomu. Musíme jako tehdy přemoci skutečnost, kdy mnoho příslušníků kléru bylo s exilem a zlomem spokojeno.

Nemůžeme očekávat trvalé plody nové evangelizace bez procesu obrácení. Tak jako voláme k druhým: „Obraťte se,“ musíme sami uskutečnit přesvědčující obrácení a obrátit se k Bohu i zevně v liturgii. Schází nám zevní nezbytné „obrácení k Pánu“, protože jednáme s eucharistickým Kristem, jako kdyby to nebyl Bůh, když mu věřící při přijímání nevzdávají náležitou poklonu, berou ho do rukou jako běžné jídlo a vydávají se nebezpečí určitého eucharistického arianismu. (…)

Potřebujeme ještě mnoho modlitby a novou svatou Kateřinu, aby následovaly další kroky, které by zahojily všechny rány láskou, úctou a vznešeností, jak nás tomu učí papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei, II. vatikánský koncil ve své konstituci Sacrosanctum Concilium a Benedikt XVI. v Teologii liturgie i ve svém praktickém magisteriu.

Nikdo nemůže provádět evangelizaci, kdo napřed neadoruje, kdo se neklaní eucharistickému Kristu. „V zacházení s liturgií se rozhoduje o osudu víry a Církve.“ (kardinál Ratzinger)

+ Athanasius Schneider,
světící biskup arcidiecéze Svaté Marie v Astaně, Kazachstán
Předneseno na 4. shromáždění „Reunicatho“ v Paříži 15. ledna 2012
Dominus vobiscum 4/2012
Překlad -lš-

Převzato z týdeníku Světlo č. 30-31 L. P. 2012. Mírně kráceno a zvýrazněno redakcí KL.

Přesvědčivé důvody pro latinu v liturgii a Církvi

Autor úryvku z církevně schválené knihy, který předkládáme, poutavě a populárně vysvětluje věřícím, z jakých příčin je jednotná latinská liturgie vzácným pokladem Církve pro všechny její údy. „Všecky námitky“, píše, „ukazují se dýmem, prázdným slovem, které může klamati a sváděti jen neuvědomělého katolíka.“ Nebuďme těmito neuvědomělými i my.

1. vatikánský koncil — Díky společnému jazyku mohli biskupové na 1. vatikánském koncilu společně projednávat důležité otázky naší víry.

„Ovce mé slyší hlas můj.“¹ Spasitel nepraví: rozumějí všemu, čemu je učím, nýbrž praví: slyší hlas můj. Tak jedná každý opravdový katolík. Církev mluví slovy a znameními a její opravdové ovce ji slyší. Mluví ovečkám všemi jazyky a dává jim ve všech řečích předčítati slovo Boží, ale při Mši svaté užívá latiny. I tu opravdové ovce slyší hlas její.

Jsou ještě někteří, kteří hubují a říkají: Proč při Mši svaté užívati cizího jazyka, a k tomu ještě řeči, kterou nikde na světě se nemluví? Katolík má přece věděti a rozuměti, co se říká. Proč to tajnůstkářství? „Příteli, nečiním tobě křivdy,“² odpovídá Církev s hospodářem v evangeliu, „neboť mám vážné a pádné důvody zůstati při latině.“ Které jsou to důvody? Důvody krásy a důvody prospěšnosti.

I. DŮVODY KRÁSY

Latina již na kříži Spasitelově a v ústech prvních křesťanů

Z řečí světových má zcela jistě zvláštní posvěcení pro nejsvětější oběť ona, která zdobila již první oltář, kříž Kristův. Nápis na kříži byl napsán hebrejsky, řecky a latinsky, třemi hlavními řečmi, jimiž se mluvilo ve Svaté zemi. V těchto třech řečech slavili první křesťané svatá tajemství. Latina brzo ovládla. Jako řeč světové římské říše byla při rozšíření křesťanství i řečí bohoslužebnou na celém Západě, neboť Řím byl centrem křesťanství. Z Říma vycházeli hlasatelé křesťanství do celého světa a přinášeli národům s učením víry i církevní řeč latinskou pro slavení svatých tajemství.

S počátku v některých krajinách se touto řečí dorozumívali, ale stále vymírala a zcela vymizela z obecného užívání, zůstala jen řečí Církve.

Největší radostí a hrdostí musí nás naplňovati vědomí, že se smíme modliti a smíme obětovati v té řeči, ve které se modlili a obětovali první křesťané! Tou řečí k Bohu volali, která za pronásledování zaznívala v katakombách ke cti a chvále Boží! Ctihodnost a posvátnost latiny dávají jí zvláštní právo býti a zůstati jazykem Církve.

Veliká dokonalost latiny po stránce jazykové

Latina se vyznamenává velikou dokonalostí. Jest to řeč vážná, velebná, jasná, krátká a jadrná, při tom neobyčejně duchaplná, melodická a jemná. Jest proto těžko a mnohdy skoro nemožno vyjádřiti v překladu vznešenost, silu a hloubku, bohatství myšlenek a vroucnost latinské řeči. Misál, i nejkrásněji přeložený, nikdy nedosáhne krásy originálu. I tato okolnost mluví ve prospěch latiny.

Mystický ráz latiny se náramně hodí pro novozákonní oběť

Zvláštní krásy dodává latině její mystický ráz. Nevěsta při svatbě, řeholní sestra při zasvěcení se životu klášternímu mívají závoje, vědouce, že jejich krásy nezakrývá, nýbrž jí dává ještě více vyzařovati. Takovým závojem pro Církev jest latina. Vyjadřuje výborně mysticismus křesťanského úkonu obětního, který skrývá různá tajemství. Blíží-li se kněz centru Mše svaté, nemluví hlasitě, nýbrž potichu, aby nezměrnou hloubku a vznešenost svatých tajemství vyjádřil i svým počínáním. Podobně slouží cizí řeč k tomu, aby nezměrnou vznešenost novozákonní oběti lidu i zevně ukazovala, a chyby, jichž se kněz z lidské ubohosti při vyslovování svatých slov může dopustiti, zakryla, aby netrpěla újmy zbožnost věřících.

Všechny národy chápaly význam posvátné řeči

U všech národů užívali kněží zcela zvláštní řeči při oběti, t. j. mnohých výrazů, kterých jinak se neužívalo. Jest to v přirozenosti svatých úkonů, že tu musí býti cosi mystického, co jim neubírá krásy, nýbrž dodává.

Mše svatá jest tak tajuplný, úctu budící, vznešený akt, že se zcela liší ode všech ostatních lidských úkonů, liší se podstatně i od bohoslužebných aktů, pociťuje tedy věřící katolík mimoděčně, že by utrpěla svatost oběti, kdyby se při ní užívalo obyčejné řeči, podléhající všem změnám.³ Může tedy Církev plným právem každému říci: „Příteli, nečiním tobě křivdy,“ užívám-li při Mši svaté latiny.

II. DŮVODY PROSPĚŠNOSTI

Plané námitky srozumitelnosti

Kdyby se užívalo při Mši svaté lidové řeči, mohli bychom Mši svatou s větším porozuměním sledovati, říkají někteří. Odpovídám: Každý katolík zná hlavní části Mše svaté, zná i nejdůležitější modlitby, hlavně slova při proměňování, a k tomu ještě máme tak důkladné modlitební knížky (český překlad Misálu), že každý katolík dobré vůle může zcela lehce Mši svaté porozuměti. Mše svatá není poučování, kázání, pouhá modlitba, nýbrž oběť, a jako oběť jest oslavou Boha a zprostředkováním milosti.

Poučení o Mši sv. má se díti mimo ni

Obětní úkon obsahuje mnohá poučení, ale hlavním účelem není poučení, nýbrž smíření s Bohem a oslava Boží. Oltář není kazatelna. Jistě jest třeba, aby lid rozuměl Mši svaté, ale k tomu má dosti a dosti příležitostí. Koncil Tridentský nařizuje kněžím, aby v kázáních a křesťanských cvičeních to nebo ono ze Mše svaté lidu vysvětlovali. Církev nemá nejmenší příčiny skrývati něco z toho, co při Mši svaté koná a mluví. O Mši svaté poučuje věřící v kostele, ve škole, v kázání a křesťanských cvičeních. A přeje si, aby knihy, vysvětlující Mši svatou, dostaly se lidu do ruky.

Českými modlitbami při Mši svaté ničeho by se nedocílilo, naopak, jak by to rušilo, kdyby několik kněží najednou Mši svatou sloužilo! A kdyby lid snad i slovům rozuměl, chápal by každý správný smysl slov a správně jim rozuměl? Nedosáhlo by se tedy větší sebranosti a pobožnosti, spíše by se kostely vyprazdňovaly.⁴

Missale Romanum — Všude na světě, kde se slouží Mše sv., kněz nalezne misál, který důvěrně zná.

Závažný důvod – nezměnitelnost latiny

Druhý důvod, proč Církev se drží latiny, jest její nezměnitelnost. Každá živá řeč se stále vyvíjí, my na př. nerozumíme mnohému ze staročeštiny, naši potomci nebudou časem rozuměti mnohému, jak my mluvíme a píšeme. Kdyby byla Mše svatá sloužena v řeči lidové, kolikráte by již byla nastala změna slov i výrazů! Tím by utrpěl původní obsah modliteb. Opisováním, vkládáním a vypouštěním a nesprávnostmi by se časem vše zhoršilo, že by nakonec byl porušen smysl a hluboký obsah modliteb.⁵ Nedosáhlo by se vůbec nikdy shody u jednoho národa, tím méně na celém světě. Latina zůstává nezměnitelná. Poslední kněz na konci světa bez obtíže bude čísti z misálu naší doby. To jest tak rozhodná přednost, že vyváží všechny zdánlivé přednosti lidské řeči.

Latiny vyžaduje jednota Církve

Jednota v čase a prostoru dá se udržeti jen tehdy, užívá-li se jedné a nezměnitelné řeči. Církev jest jedna rodina, jedna společnost, její otec jest Bůh. Jest tělem Kristovým, všichni členové Církve tvoří jedno mystické tělo, jehož hlava jest Kristus, jehož duše jest Duch Svatý, a tato Boží rodina mluví jednou řečí.

Kolik práce a námahy bylo už vynaloženo, aby se našla dorozumívací řeč pro všecky národy. Proč bychom měli Církvi zazlívati, že užívá světové řeči pro všecky národy světa? Neměli bychom ji spíše chváliti? Každý kněz bez obtíží může sloužiti Mši svatou na celém světě, aniž by to bylo nějak nápadné.

Vstoupíme-li do katolického chrámu někde v Číně, cítíme se tu jako doma. Mše svatá se čte v jazyku latinském. V Církvi uskutečňuje se proroctví Malachiášovo: „Od východu slunce až na západ na každém místě bude obětováno, a podávána bude oběť čistá.“⁶ Jako sluneční paprsky denně osvětlují zemi, tak Mše svaté v jedné řeči denně se slouží na celém světě, že není hodiny ve dne v noci, kdy by Mše svaté nebylo.

Pro nezměnitelnou víru nezměnitelný jazyk

Církev stále věří, jak se modlí. V modlitbách jest její víra. Proto musí modlitby v podstatě býti nezměnitelné, jako její víra; nezměnitelnost a neporušitelnost modliteb zajišťují i neporušitelnost víry. Vidíme-li v mešních knihách z prvních dob křesťanských, jak ve všech podstatných částech přesně souhlasí s naší věroukou, že by kněz z oněch dob ničeho nenašel v našich misálech, co se již nemodlil ve svých misálech, jaké to nádherné svědectví pro nezměnitelnou pravdu katolické víry! Nikdy by se toho nedocílilo při živé řeči, která podléhá stálým změnám.

Latina dorozumívacím jazykem v hierarchii Církve

Latina vyjadřuje jasně a určitě světovou velikost naší Církve. Touto řečí mluví zástupce Kristův a rozumí jí každý kněz celého světa. Z celého světa ve všech záležitostech obracíme se v řeči latinské na církevní vrchnosti a dostáváme postačující výklad. Co v latině psáno, zůstává napsáno, jako slova na kříži. Jest to, poněvadž tato řeč nikdy se nemůže měniti, napsáno pro věčnost, což se hodí nejlépe a nejdokonaleji k podstatě naší světové Církve. Jest to přirozené pokračování zázraku o Letnicích, kdy byl shromážděn celek národů v jednotě víry. Naznačuje se tím ono království Kristovo, které není z tohoto pomíjejícího světa, nýbrž povýšeno nad časy i národy; naznačuje to onen svatý kostel, kde svatí, jak kněz se modlí v praefaci, společným hlasem, v jedné řeči třikráte Svatý zpívají.

Sekty varovným příkladem

Sekty jsou všude omezené na ten nebo onen národ, proto také užívají prostorově omezené a změnám času podrobené řeči, čímž dávají najevo nestálost, jednostrannost a pomíjejícnost, Církev užívá při bohoslužbě na celém světě jedné řeči, která jest věčná a nezměnitelná jako sama Církev a tím se ukazuje světovou Církví, která nakonec všude zvítězí a tak již na zemi musí býti oslavena. Církev, užívajíc při bohoslužbě latiny, nečiní nikomu křivdy, a všecky námitky nepřátel při bližším zkoumání ukazují se dýmem, prázdným slovem, které může klamati a sváděti jen neuvědomělého katolíka.

Moudrost Ducha Svatého, jenž zastínil P. Marii při vtělení Syna Božího a stále a stále Církev řídí, ukazuje se velebným způsobem při užívání latiny v bohoslužbě. Krása a vhodnost podávají si při tom ruce. Nevěřte svůdným hlasům!

Převzato z Arnošt Oliva: Mše svatá. Nakladatel V. Kotrba v Praze, 1936. Vydáno s církevním schválením. Mezititulky a doplňující poznámky pod čarou doplnila redakce KL.

[1] Jan 10, 27;

[2] Mt. 20, 13;

[3] Nejsme koneckonců my, křesťané 21. století, živoucím důkazem pravdivosti těchto slov? Když se podíváme, co všechno se dnes, po zavedení národních jazyků, ve Mši sv. odehrává, s čímž si nevědí rady ani kompetentní autority, čehož náprava je v nedohlednu, neutrpěla svatost oběti? Nevytratila se někde oběť z myslí katolíků již definitivně?

[4] Přímo prorocká slova autora knihy z 30. let 20. století. Zatímco v USA (pro které jsou statistiky k dispozici) stoupl od r. 1965 počet obyvatel téměř o 50%, počet kněží klesl o 22%, zatímco od r. 1930 do r. 1965 se zdvojnásobil. V r. 1958 chodilo na nedělní (tehdy latinskou) bohoslužbu 75% lidí, kteří se označovali za katolíky, v r. 2002 již jen 25%, byť je Mše svatá v národním jazyce. Podle průzkumu New York Times z r. 1994 již 70% „katolíků“ nevěří v dogma o přepodstatnění (transsubstanciaci) chleba a vína v Tělo a Krev Pána Ježíše Krista – národní jazyk tedy k pochopení Mše svaté zřejmě nepomohl, možná spíše naopak. Takto dramatický pokles těžko vysvětlovat pouze vnějšími společenskými okolnostmi, obzvláště mluvíme-li o názorech mezi katolíky, nikoliv o poklesu věřících obecně.

[5] Autor textu si ve své době ani nedokázal představit to, co se stalo skutečností v době naší. Původní obsah modliteb utrpěl ne po nějaké delší době, ale už hned prvním překladem misálu do národních jazyků, na což musela vzápětí reagovat i Kongregace pro bohoslužby a vysluhování svátostí. Významně např. v dokumentu Liturgiam authenticam z r. 2001, jehož požadavky však ani po deseti letech nejsou splněny.

[6] Mal. 1, 11;

Odpověď P. PhDr. Efrema Jindráčka OP, Ph.D., na námitky ohledně užívaní latinského jazyka

Jeden z čtenářů nám zaslal námitky k argumentům ohledně latinského jazyka uváděným v článku Latina při liturgii. O reakci jsme poprosili P. Efrema Jindráčka, OP. Otec Efrem je členem znojemského dominikánského konventu, přednáší na Papežské universitě sv. Tomáše Akvinského v Římě, spolupracuje s Filosofickým ústavem AV ČR a je předsedou liturgické komise České dominikánské provincie. Věříme, že podobnými námitkami jako tazatel se zabývala řada dalších lidí, a tak je zde s poučnými odpověďmi otce Efrema, za které tímto ještě jednou děkujeme, publikujeme.

________________________________________________________________

Námitka č. 1: Je potřeba pamatovat na to, že latina jakožto liturgický jazyk byla zaváděna v době, kdy křesťané podléhající Římu latinsky uměli. Znamená to tedy, že dnes můžeme zavést angličtinu, protože ji ovládá většina lidí? Jistě mnoho světců a křesťanů latinsky mluvilo, ale co prvokřesťanští mučedníci? Co naší pravoslavní a řeckokatoličtí bratři?

Latinský jazyk měl v době trvání Římského impéria zvláštní postavení. Samo impérium zahrnovalo obrovské množství kmenů a skupin (o národech ještě není možné mluvit), které mluvily nejrůznějšími jazyky a dialekty, které ale odsouvala do pozadí úřední latina říše. Máme-li mluvit o samotném Římu a o křesťanském prostředí (dnešní Palestina, Řecko, Malá Asie) pak lidové vrstvy mluvily z velké části řecky a to i v samotném Římě. Nesmíme zapomenout, že i centrum Římské říše se skládalo z velké části z nepůvodního obyvatelstva, totiž otroků. Jen vyšší vrstvy (literáti, vládní aparát, vojsko a císařský dvůr) užívaly latinu a domácí, místní obyvatelstvo, hovořilo zjednodušenými latinskými dialekty (vulgární/lidová latina), ze kterých se vyvinula např. italština. Římané si však vyškolovali i ze zcela odlehlých barbarských kmenů schopné vyjednavače, kteří pocházeli zpravidla z místní vyšší vrstvy. Během prvotní křesťanské misie tedy rozhodně v liturgii převažovala řečtina, která mezi 2. a 4. stoletím začala ustupovat latině, později církevní latině. (Je zajímavé si všimnout, jak např. evangelista Lukáš nepokrytě napodobuje již tehdy posvátný řecký sloh biblické Septuaginty, aby svému evangeliu dodal na vážnosti a posvátnosti.)

Latina byla obecně zachovávána i na misiích, včetně např. misie bavorské anebo iroskotské, které i na našem území předcházely (!) misii cyrilometodějské (slovanské). Latina rozhodně nebyla zavedena proto, protože představovala lidovou řeč křesťanského starověku, ale jako nejvyspělejší a nejpřesnější známá řeč evropské (západní) kultury. Křesťanský „lid“ nepředstavoval žádný kulturně ani jazykově homogenní celek! Téměř každý se tedy musel latinsky učit (gramatické školy), domácnosti latinsky nemluvily, nepočítáme-li nejstarší okruh Římské říše s přetrvávající „lidovou latinou“, která se ale přetvářela do národních, románských jazyků! Svatá říše římská (Karel Veliký se latinu učil i psát a aktivně se v ní zdokonaloval) ji tedy převzala jako nejlepší literární (úřední/státní i liturgický) prostředek. To také plně odpovídalo starořímskému pojetí a požadavku „svatosti“, který se zdaleka nekryje s naším moderním pojetím – „sanctus/svatý“ je nejprve senátor/státník/císař, protože má co do činění se zákony a závaznými, nedotknutelnými normami; tím spíše je „sanctus/svatý“ papež, biskup a kněz, protože mají co do činění se zákonem Božím. Pro obě sféry tedy vyhovuje jakýsi mimořádně bohatý a kulturně rozvinutý „nad-jazyk“, v tomto případě latina. Podobné postavení si v různých kulturních sférách a zeměpisných polohách držela řečtina i hebrejština. Třebaže ale nové křesťanské státy v Evropě převzaly latinu jako úřední a kulturní jazyk zděděný z původní Římské říše, lidová latina se mezi 8. a 10. stoletím vytrácí a objevují se první písemné doklady národních jazyků. Ve středověku je však už lidovým jazykem příslušný jazyk národní a latina se stává doménou vzdělanců, škol, úřadů a liturgie.

S postavením angličtiny se tedy nekryje. Samozřejmě, že latina byla srozumitelnější jazykům románským a méně pak slovanským, germánským a ugrofinským. Jen slovanské prostředí však po dlouhém zápase dosáhlo schválení staroslovanské liturgické řeči, která sice vycházela z místních jazyků a slovanských nářečí, ale byla vytvořena umele (!), řecky vzdělanými misionáři (Konstantin-Cyril aj.). Někde se udržela (Východní Evropa), jinde nikoli (Střední Evropa). Ostatní ne-románské země přijaly trvale a od počátku liturgii latinskou, třebaže pro ně byla stejně „cizí“ jako pro slovanské kmeny.

Námitka č. 2: Chcete říct, že liturgie si sama o sobě nevystačí a potřebuje nějaký magický závoj? V tom případě jistě chápete liturgii špatně.

Námitka č. 3: Potřeba posvátného jazyka není teologicky podložená, ba naopak. Z Vašeho argumentu (uváděného v článku Latina při liturgii, pozn. KL) vyplývá, že úkony a slova týkající se Boha musí být odsunuty pryč z našeho praktického a každodenního života. V tom případě víra ztrácí smysl.

Obě námitky (2-3) vycházejí z jisté neznalosti náboženské kultury a samotného postavení liturgických jazyků. Prakticky všechny vyspělé kultury (pohanské, židovské i křesťanské) spontánně uznaly, že lidová, každodenní řeč není pro veřejné náboženské obřady příliš vhodná; a to jak (1) pro svou proměnnost a snadnou variabilitu, (2) tak pro svou často chudou slovní zásobu a nepřesnost, tak (3) pro svou „profánnost“. Vzhledem k našemu problému si to uvědomili jako první židé, a to už po babylonském zajetí, jak dokládá biblista a archeolog P. Bernard Kroll S. J., říká: „mluvilo se aramejsky – přesněji řečeno západoaramejsky – a řecky. Aramejština, která se vyvinula z jednoho ze západosemitských dialektů, začala asi v 7. století př. Kr. postupně vytlačovat hebrejštinu jako dorozumívací jazyk a byla v době Ježíšově národním jazykem. Od babylónského zajetí bylo slyšet hebrejštinu jen v synagóze při čtení svatých písem.“ (Po stopách Ježíšových, Praha Zvon 1996, s. 27). A dodává: „Vzhledem k těmto dobovým poměrům je pravděpodobné, že Ježíš uměl mimo svou aramejštinu a hebrejský kultovní jazyk také řecky“ (tamtéž, s. 29). A tak je tomu u židů dodnes: biblickou hebrejštinou se ve věřících židovských rodinách nemluví, ale všichni (alespoň chlapci) se kultovní hebrejštinu učí tak, aby v den Bar Micva (kolem 12 let), byli schopni poprvé veřejně hebrejsky číst v synagóze. Převážná část vyspělých kultur (Egypťané, Židé, Číňané aj.) totiž znaly různé úrovně vlastního jazyka anebo pro účely kultovní či úřední užívaly i docela odlišné vyjadřovací prostředky (zvláštní písmo, vyšší až odlišný jazyk, apod.).

Nechci se pouštět do nejistých teorií, ale jen pro zajímavost připomenu, že někteří vědci předpokládají právě z těchto důvodů i původní hebrejskou variantu evangelií (C. Tresmontant) anebo hebrejštinu jako Ježíšovu řeč při Poslední večeři, jak je tomu u židů dodnes při sederovém večeru. (Více k tomu např. J. L. Meagher, How Christ Said The Firts Mass). Jisté je, že Ježíš začal svou poslední modlitbu právě hebrejsky (Eli, Eli..) a kolemstojící si ji mylně aramejsky vykládali jako volání Eliáše. Jeden nejmenovaný sarkastický kritik národních jazyků v liturgii k tomuto místu s jistou nadsázkou také poznamenal, že právě toto pomýlení bylo prvním historickým požadavkem lidového jazyka v liturgii, který ale vzešel právě od Ježíšových nepřátel.

Ale vážně: Na konci prvního křesťanského tisíciletí, po odeznění hlavní „misijní“ vlny a zkultivování obrácených barbarských národů v Evropě se ustálilo jen několik málo liturgických jazyků: latina, církevní řečtina a církevní staroslovanština. Lidový jazyk v pravém smyslu slova tedy nepřinesla do bohoslužby ani cyrilometodějská, ani jiná misie. Je velmi zajímavé si dobře prostudovat dopis papeže sv. Řehoře VII. z 2. ledna 1080 českému knížeti (později králi) Vratislavovi II., kde mu trpělivě vysvětluje, proč už je třeba i v jeho zemích dále nepoužívat ani staroslovanštinu, ale sjednotit se s latinským obřadem a začlenit tak jeho stát do hlavního křesťanského proudu (Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae, Praha 1904-1907, sv. I, ss. 88-90.) Hlavní dva důvody, které uvádí jsou (1) zdařile provedená křesťanská misie, která si už dále takové ústupky nežádá a právě (2) tajemství, „závoj“, který latina nad bohoslužbou drží, a kterou papež srovnává se závojem tajemství nacházejícím se i v tajemné řeči a mluvě biblických knih.

Ani křesťanský Východ v tomto ohledu nezůstal pozadu: nepřijal právě vznikající národní jazyky, ale „kanonizoval“ staroslovanštinu, kterou mezi tím dokázal literárně rozvinout a vyprecizovat především překladem biblických a právnických knih. Křesťanský Východ sice zavedl hlasitý zpěv kánonu, ale přijal do liturgie „ikonostas“, jakýsi „závěs“ či „chrámovou oponu“, která dělí věřící od oběti, kleriky od laiků. Podobné liturgické vybavení existovalo i na Západě až do 13. stol. v podobě uzavřených mnišských či kolegiátních chórů, z čehož však nakonec zbyla jen tzv. „mřížka“ oddělující loď kostela od presbytáře neboli kněžiště.

Hlasitá recitace mešních textů v téměř lidové národní řeči (řečtině, která se pak ovšem ustálila v podobě starobylé církevní řečtiny, odlišné od té moderní) tedy existovala snad jen krátce na počátku křesťanské misie a pak až v reformaci v 16. stol., která ale výslovně chtěla odstranit právě mysteriózní obětní charakter mešní liturgie. Tvrzení, že liturgické užití latiny v dřívějších staletích pro vzdělance žádný tajemný charakter nepředstavovalo, protože ji znali a hojně užívali, také neobstojí. Právě proto byly na přelomu tisíciletí běžně užívané tiché modlitby, zvláště mešní kánon a konsekrační slova, takže i vzdělanci vlastní text neslyšeli, ale znali jen jeho obsah. Takže vlastní způsob provedení západní liturgie tento posvátný charakter obřadu navzdory širší znalosti latinského jazyka u vzdělaných věřících udržoval např. tichou recitací zvláště posvátných pasáží.

Druhý vatikánský koncil, který se již podle dřívějších papežů (Benedikta XV.) postavil za čtení a přímluvy v národních jazycích, přesto trvá na latině jako na hlavním liturgickém jazyce: „Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech; partikulární právo v té věci zůstává nedotčeno. Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž proto možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech“ (Sacrosanctum Concilium, cl. 36). A dodává: „Národnímu jazyku se může poskytnout přiměřený prostor ve mších za účasti lidu, zvláště ve čteních a v přímluvách , a podle místních poměrů také v částech týkajících se lidu, ve smyslu článku této konstituce. Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší“ (tamtéž, čl. 54).

Tedy misijní prostředí anebo ohledy na lid zcela latiny neznalý mohou vést při pastorační moudrosti k určitému hojnějšímu využití národního jazyka. Od toho je ovšem třeba dobře odlišit nahrazení latinského jazyka (staroslovanského anebo církevní řečtiny) lidovým, národním jazykem, což katolická církev ani neschvaluje ani nedoporučuje. Je to návrat k jakémusi liturgickému primitivismu a popření tisícileté liturgické kultury. Ani v prvokřesťanských dobách tento trend nelze spolehlivě doložit jako všeobecný, ale můžeme ho jen v prvotním období předpokládat.

Námitka č. 4: Latina se nemusí měnit, to je pravda. Tím pádem připravíme liturgisty o práci s překládáním mešních celků do moderních jazyků. Dost mizivý argument. Vyjádřete v latině pravdy katolické víry a Řek vám poví, že jste heretik. Pravdy víry musí být v srdci, pak už nezáleží na jazyku. Pochybuji o tom, že laik či průměrně vzdělaný klerik dokáže sestavit spontánní modlitbu v latině.

Zde je třeba rozlišit řadu věcí: Napětí mezi řeckými a latinskými věroučnými formulacemi zde bylo od svého počátku, a lze to velmi dobře pochopit. Řada latinských termínů měla v doslovném řeckém překladu nepravověrný význam (např. lat. persona/čes. osoba/řec. prosopon–divadelní maska). Proto se už první koncily a kréda vytvářela v obou jazycích, řecky i latinsky, často s drobným výkladem („výraz XY, který Řekové nazývají AB“ apod.). Rozhodnout mezi řečtinou a latinou co do literární úrovně, úctyhodnosti a přesnosti je nesmírně těžké až nemožné.

Pokud je onen „Řek“ nekatolík, pak je velmi pravděpodobné že bude moje „latinské“ formulace považovat za heretické, podobně jako německý luterán ci švýcarský kalvinista, protože nesdílí jejich obsah. Katolický (vzdělaný) „Řek“ ovšem paralelní kréda i terminologii zná a dnes rozhodně žádný problém nepředstavují. Je pravdou katolické víry, že nevěříme ve slova, ale v jejich obsah. To však neznamená, že na slovech nezáleží. Lidé nemají dokonalejší komunikační médium, než řeč. Proto od počátku záleželo všem křesťanským koncilům a autoritám, aby bylo vyznání víry i bohoslužby formulovány přesně a na vysoké kulturní úrovni. Tím je právě zaručena všeobecná totožnost veřejného obsahu, tedy „věci“. Vzpomeňme si např. letos s jakou úlevou přijali anglicky mluvící katolíci revizi anglického misálu, který byl dosti zavádějící. Češi na tuto opravu stále čekají (jen pár nejhorších deformací: et cum spiritu tuo/i s tebou, Mariae semper virginis/Panně Marii, pro multis/za všechny, aj). Právě těmto nepříjemnostem, posunům a dezinterpretacím předcházel jednotný, latinský, řecký nebo staroslovanský text, který byl vytříben staletími a skutečnými znalci, kteří se opírali o mnohem širší celokřesťanský církevní konsensus.

Nikdo nikdy nepožadoval od laiků aby sestavovali spontánní latinské modlitby anebo aby osobní modlitbu formulovali v liturgickém jazyce. Že je dnes nedovede sestavit ani „průměrně vzdělaný klerik“ je politováníhodná pravda, která vznikla jen dlouhým nerespektováním církevních požadavků na kandidáty kněžství, viz „Podle staleté tradice latinského ritu se mají klerici modlit posvátné oficium i nadále latinsky. Ordinář však má pravomoc dovolit v jednotlivých případech těm klerikům, kterým je užívání latiny závažnou překážkou v náležité modlitbě oficia, aby směli užívat překladu do národního jazyka, pořízeného podle článku 36“ (Sacrosanctum Concilium, cl. 101), „V řádu kněžského vzdělávání se stanoví, že studenti si řádně osvojí nejen mateřský jazyk, ale dobře i latinský jazyk a přiměřeně i jiné cizí jazyky, jejichž znalost se jeví nutnou nebo užitečnou pro jejich vzdělání nebo pastorační službu“ kánon 249 (Codex Juris Canonici 1983). Klerik, který nezná latinu ani pasivně si musí ve svém pracovním prostředí (kostel, sakristie, knihovna, apod.) nutně připadat jako „Alenka v říši divů“, protože se denně setkává s dokumenty, kterým nerozumí, s knihami, o jejichž obsahu nemá ponětí, s nápisy, které nechápe, apod. Neblahým důsledkem této ignorance je redukování křesťanského vzdělání samotných duchovních výlučně na překlady, v horším případě na silně limitovaný okruh nejnovějších textů vzniklých jen v národních jazycích.

Závěr: Latinský jazyk se v katolické církvi spolu s několika málo dalšími jazyky (řečtina, staroslovanština apod.) během staletého vývoje ustálil jako vysoce rozvinutý a stálý vyjadřovací prostředek, který je vhodný pro bohoslužbu právě proto, že spojuje vyjadřovací přesnost a dodává obřadům slavnostní i tajemný charakter. Tím jen pokračuje v tradici starších bohoslužebných jazyků, jak je známe např. z doby Ježíšovy (hebrejština). Křesťané (laici i klerici) se od počátku nepochybně modlili spontánně, soukromě i společně v lidovém jazyce, ale i veřejně a slavnostně v jazyce liturgickém, např. latinsky. Během doby se jistě posunuly různé důrazy na převahu latiny či na zapojení národních jazyků. Přesto zůstává i podle učení posledního celocírkevního koncilu (Druhého vatikánského 1962–1965) latina jako hlavní liturgický jazyk katolických křesťanů latinského (západního) obřadu, který klerici jsou povinni si osvojit a laici mají znát alespoň základní společné modlitby a texty užívané v mešní liturgii. Výlučné zavedení národních jazyků i do liturgických obřadů by představovalo degenerační proces, který nebere v úvahu kulturní a historický vývoj církve, který je dílem dějin utvářených za asistence Ducha Svatého.

12. září 2010

P. PhDr. Efrem Jindráček, Ph.D.
Předseda liturgické komise
České dominikánské provincie

Závěr dopisu s námitkami: Já nemám nic proti latině, sám se jí učím a obdivuji, mám však mnoho proti Vašim argumentům zde uvedeným. Předpokládám, že tento příspěvek se zde neobjeví mám tedy alespoň dvě prosby:
1. Zamyslete se nad tím, jestli se Ježíš modlil latinsky.
2. Přečtěte si nějakou církevně historickou knihu, abyste zjistil, že Řehoř Veliký nanapsal Gregoriánský chorál.
Pěkný den!

1. Pán Ježíš se pravděpodobně nemodlil latinsky, to však nediskvalifikuje latinu jakožto liturgický jazyk. Pokud by tomu tak bylo, museli bychom zakázat také mše v češtině, protože Pán Ježíš se česky prokazatelně nikdy nemodlil (jedině pokud to nebyl jeden z jeho zázraků, který evangelisté ani tradice nezaznamenali).

2. V článku jsme netvrdili, že sv. Řehoř napsal gregoriánský chorál, ale že jeho melodie uspořádal. A to je pravda. Dle svých životopisců dal sestavit Antiphonarium, do kterého dal vybrat a kodifikovat již existující melodie, opravit chybná znění a připojit i některé nové kompozice.

Latina při liturgii

Jaké jsou důvody k liturgickému užívání latinského jazyka? Nebrání latina aktivní účasti věřících? Nezrušil používání latiny II. vatikánský koncil?
Odpovědi na tyto a další důležité otázky se vám pokusí zprostředkovat tento článek.

Jaké jsou důvody k užívání latinského jazyka?

Užívání latiny při mši svaté v západním ritu je vhodné z vícera důvodů:

Vyjadřuje jednotu Církve, a to jak prostorovou, tak časovou. Nejen, že se společným jazykem mohou modlit katolíci mnoha národů žijicích po celém světě, ale zvláštním způsobem se tak napojujeme i na generace statisíců světců a mučedníků všech staletí, kteří sloužili mše a pronášeli modlitby stejnými slovy jako my. Společný kultovní jazyk je také ozvěnou letničního zázraku – babylonský trest je tak v Církvi překonán. Ač ve světě mluvíme různými jazyky, při tom nejpodstatnějším a nejvznešenějším úkonu se můžeme společně spojit v jedné posvátné řeči. Jednota je vyjádřena i tím, že latina je jazykem mrtvým, a tak se jí musí všechny národy učit. Nepodněcuje tedy mezi nimi k žárlivosti.
Latinský jazyk nás taktéž upozorňuje na posvátno, které je v liturgických úkonech obsažené. Slouží tak jako jakýsi závoj, který nám připomíná, že do tajemství toho, co se při mši svaté odehrává, nemůžeme nikdy úplně proniknout. Přitom nás však chce do těchto tajemství stále hlouběji uvádět. Zabraňuje nebezpečí, že získáme pocit, jako bychom všemu již rozuměli, přičemž ovšem zůstáváme pouze na povrchu slov. Zvláštní liturgický jazyk nás nabádá k porozumění stále nitěrnějšímu.
Potřeba nějakého posvátného jazyka pro náboženské úkony, který by byl vyňat s běžného používání, není vlastní věcí pouze křesťanů, ale týká se všech lidí. Je to snaha zabránit směšování posvátného s profánním. K tomu nám dal příklad i sám Ježíš, neboť i on se žalmy modlil v tehdy běžnému člověku nesrozumitelné hebrejštině, namísto aramejštiny. Z toho důvodu když na kříži opakuje zvolání žalmistovo: „Eli, Eli, lema sabachtani“ (Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil), okolostojící se mylně domnívají, že volá Eliáše.
Latina má i tu nespornou výhodu, že je již jazykem, který se nadále nevyvíjí. To má jednak aspekt praktický, neboť liturgické texty není potřeba neustále měnit s tím, jak se mění řeči, které lidé používají. Kromě toho však tato její neměnnost skvěle umožňuje vyjádřit v jednotných formulacích neměnné pravdy katolické víry. A tak ještě dnes při liturgii používáme stejná slova jako první římští papežové a velcí světci a mučedníci všech staletí. Zpíváme tytéž melodie, které uspořádal sv. papež Řehoř Veliký († 604) a které uchvacují lidského ducha po tolik staletí.

Není ale latina pro věřícího spíše překážkou v modlitbě a aktivní účasti?

U modliteb, které kněz při mši svaté pronáší potichu, může být věřícím jedno, v jakém jsou jazyce. V těch chvílích se může každý modlit v duchu soukromě svým mateřským jazykem a tím se s knězem v přinášení nejsvětější oběti hluboce spojit. K tomu, jakým způsobem se při kterých částech mše svaté modlit, existují i mnohá doporučení světců a učitelů duchovního života (Viz např. doporučení od sv. Františka Saleského). Kromě toho však existují překlady misálu téměř do všech jazyků, a tak si věřící může latinské texty, včetně těch, které kněz pronáší potichu, přečíst i v mateřštině. Základní latinské modlitby a odpovědi se každý věřící brzy naučí, zvlášť, když důvody pro latinský jazyk jsou tak závažné. Pouhá pohodlnost je proti nim bezvýznamná. Aktivní účast věřících je v tradiční římské liturgii hluboce zakořeněna. Jedná se však o účast velmi vnitřní, kdy se ve chvílích ticha všichni v síle vlastního křtu společně spojují v modlitbě s knězem a každý tak přednáší Bohu i všechny své úmysly, které za nás svému Otci přednáší sám Kristus přítomný ve mši svaté.

A co liturgická čtení?

V misálcích jsou přeložena i liturgická čtení na jednotlivé dny. Kromě toho pro čtení z Písma sv. je podle misálu Jana XXIII. povoleno národního jazyka užít. Avšak ani tak se nevyvarujeme nepříjemnostem, které nám způsobuje měnící se jazyk, a tedy stálá potřeba nových překladů Písma, které je velmi náročné a nákladné kvalitně zpracovat.

Co se ještě staví proti užití národních jazyků pro celou mši?

Když uvážíme, že pro sloužení mše v národních jazycích musí být originální latinský misál přeložen do stovek jazyků, je pro Církev velmi obtížné obstarat, aby tyto překlady byly originálu a katolické víře vždy věrné a bez chyb. Jednotný latinský misál tak chrání i jednotu a čistotu víry. Zachování této jednoty víry bylo i důvodem, proč se v historii počet povolených způsobů slavení redukoval a unifikoval. Přirozeným se pak stalo, že Západ za svůj vzor vzal liturgii římskou, která sahá až k sv. Petru a Pavlovi.

Nezrušil používání latiny II. vatikánský koncil?

Nikoliv. V odstavci 36 konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium se výslovně praví, že užívání latinského jazyka má být zachováno. Doporučuje se však možnost poskytnutí více místa národnímu jazyku ve čteních z Písma, zpěvech a některých modlitbách. Čtení v národních jazycích umožnil již zmiňovaný misál Jana XXIII. z roku 1962, který je zároveň jediným misálem vydaným během II. vatikánského koncilu. Stejně tak se v dokumentu praví, že věřící mají být naučeni latinským odpovědím a schopni zazpívat v gregoriánském zpěvu části mše, které jim přísluší.

Štítek: latina