Liturgický rok – Krása liturgie

Kalendář a klasifikace svátků podle misálu 1962 a hledání v „Schallerovi“

Do redakce přišel dotaz ohledně tradičního kalendáře a orientace v misálku. Tento příspěvek by měl být stručným shrnutím základních informací ohledně liturgického kalendáře, které by mohly být užitečné věřícím laikům.

Podle jakého kalendáře se řídí v tradičním římském ritu?

Proprium (proměnné texty) mše sv. se v tradičním římském ritu dnes řídí podle posledního vydání misálu pro tradiční římský ritus, tedy vydání z r. 1962. Po II. vatikánském koncilu bylo v rámci tzv. reforem přesunuto, přejmenováno, příp. odstraněno mnoho svátků a vytvořen kalendář nový. Podle tohoto nového kalendáře se slouží mše Novus ordo, proto si často neodpovídají dny, kdy se jednotliví svatí slaví v tradičním římském ritu a kdy v Novus ordo.

Jak je v tradičním římském ritu rozdělen liturgický rok?

Liturgický rok je rozdělen na tato období (uvádíme latinské názvy užité v misálu, případně i zažité české ekvivalenty):

1. tempus Adventus (advent): od 1. nešpor 1. neděle adventní do nóny vigilie narození Páně (24. prosince) včetně;

2. tempus natalicium (doba vánoční): od 1. nešpor Narození Páně (25. prosince) do 13. ledna včetně. Tato doba je rozdělena na dvě:

a) tempus Nativitatis: od 1. nešpor Narození Páně do nóny 5. ledna včetně;

b) tempus Epiphanie: od 1. nešpor Zjevení Páně (6. ledna) do 13. ledna včetně;

3. tempus Septuagesimae (doba devítníková – předpostí): od 1. nešpor neděle devítník do kompletáře úterý III. týdne po devítníku, tzn. úterý před popeleční středou;

4. tempus quadragesimae (doba postní): od matutina popeleční středy do mše velikonoční vigilie. Tato doba je rozdělena na dvě:

a) tempus Quadragesimae: od matutina popeleční středy do nóny soboty před nedělí smrtelnou (5. postní);

b) tempus Passionis (doba pašijová): od 1. nešpor neděle smrtelné do mše velikonoční vigilie;

Týden od neděle Květné do Bílé soboty včetně se nazývá Svatý týden (Hebdomada sancta), poslední tři dny tohoto týdne pak Svaté třídenní (Triduum sacrum);

5. tempus paschale (doba velikonoční): od začátku mše velikonoční vigilie do nóny neděle v oktávu svatodušním. Tato doba je rozdělena na tři:

a) tempus Paschatus: od začátku mše velikonoční vigilie do nóny vigilie Nanebevstoupení Páně;

b) tempus Ascensionis: od 1. nešpor Nanebevstoupení Páně do nóny před Hodem Božím Svatodušním;

c) octavam Pentecostes (oktáv svatodušní): od mše vigilie svatodušní do nóny následující neděle;

Zde připomínáme, že Nanebevstoupení Páně je 40. den po velikonoční neděli, tedy vždy ve čtvrtek. Hod Boží Svatodušní (Letnice) je pak 50. den po velikonoční neděli, tedy vždy v neděli.

6. Tempus «per annum» (během roku): od 14. ledna do nóny soboty před nedělí devítník a pak od 1. nešpor svátku Nejsvětější Trojice (1. neděle po Svatém Duchu) do nóny soboty před první nedělí adventní.

Jaký vliv má datum Velikonoc na liturgický rok?

Datum Velikonoc v konkrétním roce ovlivňuje výrazně neděle doby během roku (per annum).

Situace je následující: Datum velikonoční neděle určí zároveň i datum devítníku (Septuagesimy), který je 9. nedělí před nedělí velikonoční (z těchto 9 neděl jsou 3 v době předpostní, zbylých 6 v době postní). Tím je zároveň i dáno, kolik neděl bude mezi svátkem Zjevení Páně (6. ledna) a právě devítníkem. Tyto neděle jsou v misále označeny jako „neděle po Zjevení Páně“. Maximální počet těchto nedělí (tedy v případě, kdy Velikonoce jsou pozdě) je 6. V neděli 1. po Zjevení Páně je svátek Svaté Rodiny, formulář neděle 4., 5. a 6. se od neděle 3. liší pouze v modlitbách a čteních.

Obdobně neděl po Svatém Duchu může být nejméně 23. (Velikonoce pozdě), nejvíce 28. (Velikonoce brzy). Misál obsahuje formuláře až do „neděle 24. a poslední po Svatém Duchu“. Formulář této neděle se bere vždy v poslední neděli před 1. nedělí adventní. Je-li celkový počet nedělí po Svatém Duchu 23. (nejméně), formulář 23. neděle se vynechává úplně a tedy po 22. následuje rovnou 24. a poslední.

Je-li nedělí po Svatém Duchu více než 24., znamená to, že bylo méně než 6 nedělí po Zjevení Páně. V takovém případě se mezi formuláře 23. a 24. neděle po Svatém Duchu vsunou právě ty neděle, na které se po Zjevení Páně nedostalo. Mluvíme pak o neděli „3. (4., 5., 6.), která přebývá po Zjevení Páně“. V těchto přebývajících nedělích jsou formuláře takové, že mají orace a čtení z neděl po Zjevení Páně, zbytek je jako v neděli 23. po Svatém Duchu.

Jak jsou v misálu 1962 rozděleny svátky do tříd?

Dny jsou rozděleny do 4 tříd: 1. třída, 2. třída, 3. třída, 4. třída. Dále se pak rozlišuje 5 druhů dnů: neděle, všední den (tzv. férie), vigilie (česky též svatvečer), oktáv, svátek.

Všechny neděle a oktávy spadají vždy do 1. nebo 2. třídy, vigilie a svátky do 1., 2. nebo 3. třídy, férie jsou 1., 2., 3. nebo 4. třídy.

Které dny mají přednost v případě konfliktu?

Dojde-li v jeden den ke konfliktu více svátků, řídí se situace podle následujícího pořadí.

Dny v pořadí podle přednosti:

1. třída

1. Hod Boží vánoční, velikonoční a svatodušní (1. třídy s oktávem);

2. Svaté třídenní;

3. Zjevení Páně, Nanebevstoupení Páně, Nejsvětější Trojice, Boží Tělo, Nejsv. Srdce Ježíšova, Ježíše Krista-Krále;

4. Neposkvrněné početí Panny Marie;

5. vigilie Narození Páně (24. prosinec) a Oktáv Narození Páně (1. leden);

6. neděle v adventní a postní době a Bílá neděle;

7. férie 1. třídy nepatřící do svátků výše, tzn. popeleční středa, dále pondělí, úterý a středa Svatého týdne;

8. Památka všech věrných zemřelých – dušičky (přesto ustupuje jakékoliv neděli, byť 2. třídy);

9. vigilie svatodušní;

10. dny v oktávu velikonočním a svatodušním;

11. ostatní svátky 1. třídy universální Církve;

12. svátky 1. třídy vlastní místním kalendářům (např. patrona kostela, výročí posvěcení kostela);

13. svátky 1. třídy přidané k místním kalendářům na základě indultu, nejdříve pohyblivé, poté pevné (u nás např. sv. Jana Nepomuckého);

2. třída

14. svátky Páně 2. třídy, nejdříve pohyblivé, poté pevné;

15. neděle 2. třídy;

16. svátky 2. třídy universální Církve mimo svátků Páně;

17. dny v oktávu vánočním;

18. férie 2. třídy: v adventu od 17. do 23. prosince, suché dny adventní, postní a v září;

19. svátky 2. třídy vlastní místním kalendářům;

20. svátky 2. třídy přidané k místním kalendářům na základě indultu, nejdříve pohyblivé, pak pevné;

21. vigilie 2. třídy;

3. třídy

22. férie v době postní mimo dny zmíněné výše;

23. svátky 3. třídy v místních kalendářích;

24. svátky 3. třídy universální Církve, nejdříve pohyblivé, pak pevné;

25. férie v adventu mimo dny zmíněné výše;

26. vigilie 3. třídy;

4. třídy

27. oficium blah. Panny Marie v sobotu;

28. férie 4. třídy;

Jak je to konkrétně v případě nedělí?

Z výše uvedeného vyplývá, že neděle jsou pouze 1. a 2. třídy. Neděle první třídy jsou neděle v době adventní a postní, dále Hod Boží Velikonoční, Bílá neděle (oktáv velikonoční) a Hod Boží Svatodušní. Všechny ostatní neděle v roce jsou druhé třídy.

Neděle 2. třídy musí ustoupit každému svátku 1. třídy a svátkům Pána Ježíše 2. třídy. Neděle 1. třídy ustupuje pouze svátku 1. třídy, který stojí v seznamu nad ní.

Když vezmeme v úvahu, v jaké dny se jednotlivé svátky slaví, znamená to v praxi, že neděle 1. třídy nepřepustí místo žádnému svátku s výjimkou Neposkvrněného početí Panny Marie. Další neděle v roce již mohou přepustit místo mnoha svátkům.

Přímo na neděle jsou pak dány tyto svátky: Nejsv. Jména Ježíš (v neděli mezi 1. a 6. lednem, je-li, jinak 2. ledna), Svaté Rodiny (v neděli 1. po Zjevení Páně), Nejsvětější Trojice (v neděli 1. po Svatém Duchu), Ježíše Krista-Krále (v poslední říjnovou neděli).

Jak se orientovat v misálku pro lid, např. Schallerově?

Mluvíme-li o mešních textech, bude užitečné, když misál pro jednoduchost rozdělíme na 5 částí.

1) Proprium de tempore (zvláštní mše církevního roku): V této sekci jsou všechny dny, které se nějakým způsobem vážou k liturgickým dobám. Kromě nedělí tak zde nalezneme i dny postní, obřady Svatého třídenní, suché dny atp. Část začíná 1. nedělí adventní a končí 24. a poslední nedělí po Svatém Duchu.

Misál Jana XXIII. z roku 1962 — Začátek mešního kánonu - přibližně uprostřed misálu.

2) Ordo missae, praefationes, canon missae (mešní řád, preface, mešní kánon): Tyto texty jsou v misálech vsunuty do předchozí části mezi mši sv. o velikonoční vigilii a mši o Hodu Božím velikonočním.

Důvod, proč jsou tyto texty vsunuty právě sem a nikoliv někam samostatně na začátek či konec misálu je prostý: jsou to texty, které se užívají při každé mši sv. a misál je tak na těchto místech nejčastěji otevřen. Kdyby byly tyto texty příliš na začátku nebo konci, ničila by se zbytečně vazba. Takto je misál po většinu doby otevřen přibližně v půlce, což je vzhledem ke knize nejšetrnější.

Pozdější vydání Schallerova misálku toto tradiční umístění mešního řádu přejímají. V dřívějších vydáních byl mešní řád vytisknut pro snažší orientaci věřících hned na začátku misálku.

3) Proprium sanctorum (zvláštní mše pro svátky svatých): Zde nalezneme formuláře ostatních svátků (ať už Pána Ježíše, andělů, svatých, …), které jsou stanoveny na pevné datum v roce. Liturgický rok začíná adventem, 1. neděle adventní je pak vždy neděle nejblíže svátku sv. Ondřeje (30. listopadu). Proto tato část začínala formulářem pro vigilii svátku sv. Ondřeje (29. listopadu) a tak je tomu i v misálku Schallerově. V misále 1962 však již tato vigilie neexistuje, nicméně tradiční řazení se uchovalo, takže tato sekce začíná stále 29. listopadem, avšak místo vigilie svátkem sv. mučedníka Saturnina. Dále pak pokračuje chronologicky a končí 26. listopadem, svátkem sv. opata Silvestra. Schallerův misálek končí 27. listopadem, neboť v ten den se u nás slaví přenesení ostatků sv. Ludmily.

Jak si všimneme brzy po prolistování této části misálku, ne na každé datum připadá nějaký svátek. Tyto volné dny (nepadne-li na ně ovšem nějaký svátek posuvný) jsou tzv. férie a bere se v nich formulář z předcházející neděle.

4) Commune sanctorum (společné mše pro svátky svatých): Zde nalezneme společné svátky pro jednotlivé okruhy světců (např. panny, mučedníky, biskupy, atd.). Tato sekce má zvlášť číslovány strany, v Schallerově misálku jsou čísla stran opatřena hvězdičkou.

Svátky svatých v proprium sanctorum mají většinou vlastní pouze některé modlitby (někdy ani ty ne), zbytek mešního formuláře je pak právě z těchto textů společných. Pro ušetření místa je se tak v proprium sanctorum na tato místa odkazuje. Nalistujeme-li např. v Schallerově misálku 25. srpen, na který připadá svátek sv. Ludvíka, je zde na začátku drobným písmem poznámka „MŠE sv. Os justi str. 55*, vyjímaje:“ a následují texty vlastní tomuto svátku. Názvy mší, např. Os justi; Dilexisti; Salve, sancta Parens apod. jsou vzaty vždy z prvních slov introitu dané mše.

Část commune sanctorum končí formulářem mše v sobotu ke cti Panny Marie.

5) Missae votivae (votivní mše): Jedná se o mše, které se podle přání biskupa, kněze nebo jednotlivce obětuje ve zvláštních záležitostech (ex voto). Najdeme zde např. votivní mši za ženicha a nevěstu, která následuje po oddavkách v kostele, dovolují-li to liturgická pravidla.

Podobně jako ostatní dny, i votivní mše se rozdělují do jednotlivých tříd. Je mimo rámec tohoto článku popsat pravidla pro to, kdy se jaké votivní mše dají vzít.

Po části votivních mší následuje část s názvem orationes diversae (různé modlitby), která obsahuje zvláštní modlitby, které je možno dle liturgických pravidel vkládat jako připomínky do mší. Po těchto modlitbách pak následuje sekce missae defunctorum (mše za zemřelé), která obsahuje popis a formuláře různých mší za zemřelé.

Kolik je oktávů a které?

Již při úpravě kalendáře za pontifikátu papeže Pia XII. byl počet oktávů zredukován pouze na 3: vánoční, velikonoční a svatodušní. Schallerův misálek vycházel vždy ještě před touto změnou, takže obsahuje i oktávy zrušené (např. oktáv Zjevení Páně, Nejsv. Srdce Ježíšova, Božího Těla, Nanebevzetí Panny Marie atd.).

Kde se ještě Schallerův misálek od misálu 1962 výrazně odlišuje?

Rozhodně největší odlišností jsou obřady Svatého týdne, především pak Květné neděle a Bílé soboty. Další větší odlišnost pak nalezneme u žehnání svící na Hromnice (2. února). Latinsko-české texty těchto dní, jak se nacházejí v misálu 1962, můžete nalézt na našich stránkách k vytisknutí. Viz též tento náš článek.

Rozjímání nad obřady Zeleného čtvrtku

Obřady sv. třídenní patří k tomu nejtklivějšímu a zároveň nejhlubšímu, co matka Církev svým dítkám v liturgii nabízí. František Cinek, jehož zamyšlení a výklad zde přinášíme, dokáže jedinečným způsobem vtáhnout přímo do tajemného dění, které se v obřadech katolické liturgie odehrává.

Smíšení radosti a smutku

Poslední večeře zaujímá přední místo v liturgických oslavách Zeleného čtvrtku. K ní obrácena hlavní pozornost modlící se Církve. Posvátný děj poslední večeře, reprodukovaný v dnešní liturgii, rámují vzpomínky na tklivou lásku Spasitelovu, projevenou umýváním nohou apoštolů, na památnou řeč na rozloučenou a velekněžskou modlitbu. Poslední večeře jest však vstupním dějem vykupitelských pašijí. Je úvodem k počátku utrpení Páně, introitem k bolestné noční vigilii před smrtí Páně. Proto v radostný ráz oslavy lásky Kristovy mísí se bolest. Vzpomínku na poslední večeři nelze odděliti od vzpomínky na zradu Jidášovu, na mučednictví Srdce Páně v zahradě Getsemanské a na strašné potupy a útrapy, jimiž zahrnut byl Spasitel oné noci, kdy octl se v rukou nepřátel.

Ústřední, vůdčí myšlenka liturgie je vyjádřena už oficiálním názvem v mluvě liturgické „U večeře Páně“ (In Coena Domini).

Zelený čtvrtek býval dříve památným dnem smíření, dnem pláče vzrušeně lítostného a přece radostného, jímž ozývaly se prostory chrámů, ježto v tento den za starobylé prakse přijímáni bývali veřejní kajícníci nazpět do Církve. Veřejní kajícníci podobali se suchým větvím, které se pokáním opět zazelenaly na stromě Církve.

Jednota dítek Božích

Dnes více než jindy podobají se naše chrámy večeřadlu jerusalemskému, v němž ustanovena a po prvé přijímána nejsvětější Svátost. Mše sv. pro věřící smí býti dnes sloužena jen ve veřejných chrámech, a to jen jedním knězem, vlastním správcem kostela (ve stoličních chrámech diecésním biskupem). Všichni ostatní kněží přijímají nejsvětější Tělo Páně z rukou celebrantových jako apoštolé ve večeřadle. I věřící mají dnes co nejhojněji přistoupiti k sv. přijímání. Ve starých dobách přijímali všichni věřící s duchovenstvem. Toto slavné generální svaté přijímání celých farností s kněžími při jedné mši sv. dodávalo dnešní liturgii rázu rodinné slavnosti a velmi výrazně vyjadřovalo vztah k prvnímu společnému přijímání, jehož dnes vzpomínáme…

Církev chce míti dnešní sv. přijímání velikonoční rodinnou slavností. Proto dovoleno pro věřící sloužiti v chrámě jen jednu mši svatou, a to vlastním duchovním správcem (hlavou) farnosti neb diecése. Toť idea posvátné liturgie: Jediný společný otec – a kolem něho celá duchovni rodina. Eucharistické tajemství lásky jest tajemstvím jednoty (podle slavného výroku sv. Augustina). Mysterium unitatis! Jeden oltář, jeden chléb života – a všichni jedna mysl a jedno srdce, jedna rodina v Kristu. „Jeden chléb a jedno tělo jsme mnozí, kteří jednoho chleba a jednoho kalicha se účastníme“ (1. Kor. 10, 17).

Mše svatá Zeleného čtvrtku

Dnešní mše svatá jest památkou poslední večeře ve zvláštním a mimořádně výrazném smyslu. Mysterium slavené na obětišti oltářním, obnovuje tajemný, posvátný děj poslední večeře. Kdož této mši svaté vroucně obcují, uvědomují si více než jindy, že nejsou pouhými zbožnými diváky, nýbrž aktivními účastníky obnovovaného posvátného děje. Celebrant právě při dnešní liturgii vyniká jako zástupce Ježíše Krista. Ostatní účastníci měli by se živě vmysliti v stiuaci apoštolů, shromážděných kol božského Mistra ve večeřadle.

Radost nad ustanovením nejsvětější Svátosti, oběti mše svaté a kněžství projevuje se v dnešní liturgii náznakově i myšlenkově. Oltář slavnostně ozdoben, kříž zahalen rouškou barvy bílé. Též celebrant i přisluhující oděni jsou slavnostním bohoslužebným rouchem barvy bílé.

Introit

Mešní introit velebí vzrušeně s posvátnou chloubou radostnými slovy sv. Pavla význam kříže a jeho drahocenného ovoce. Svatý úkon mešní, který počínáme, jest totožný s obětí kříže. Jest jeho obnovou. Skrze mši svatou zvedá uprostřed nás vykupitelský kříž, s něhož řine se všechno požehnání spásy. Nejvznešenějším ovocem kříže jest svátost svátostí, velebná Svátost oltářní, ve spojení s institucí kněžství.

My pak se honositi musíme v kříži Pána našeho Ježíše Krista, v němž je spása, život a vzkříšení naše, skrze nějž jsme spaseni a vykoupeni. Bůh nám budiž milostiv a žehnej nám; nechej zářiti obličej svůj nad námi a smiluj se nad námi. (Gal. 6, 14.)

Bůh nám budiž milostiv a žehnej nám; nechej zářiti obličej svůj nad námi a smiluj se nad námi. (Ž. 66, 2.)

My pak se honositi musíme…

Introit je vstupní antifonou Velikonoc. Vyjadřuje zhuštěně veškeré požehnání vykoupení, projevené hlavně v třech darech Srdce Kristova při poslední večeři. Liturgie, jako by na chvíli zapomínala bolestné stránky vykoupení, zvěstuje nám radost velikonoční.

Gloria a kolekta

Bohoslužebný projev radosti rozjásává se v prvním Gloria na prazích velikonočních. Radostý ráz této liturgické velepísně vykoupení zvyšuje dnes zvláštní symbolický doprovod. Při Gloria rozhlaholují se všechny zvony za jásavě slavných akordů varhan. Po tomto tklivém projevu radosti umlkají však varhany i kovová ústa zvonů až do Bílé soboty. Ráz liturgie se mění. Jako by clona tichého smutku měkce se snesla na posvátné obětiště chrámové. Vzpomínky na okolnosti, jež provázely poslední večeři, docházejí v liturgii bolestného výrazu. Ačkoli velikonoční akord introitu doznívá ještě v některých částech mše svaté, přece převládá tichá bolest, jíž nemůžeme se dnes zbaviti při vzpomínce na poslední večeři. Proto také k dokonale radostnému oslavení ustanovení nejsvětější Svátosti zaveden druhý svátek – Božího těla.

Dramatická proměna na posvátné liturgické scéně působí mohutným dojmem. První Gloria po kající době postní rozezvučuje se s překypující vroucností prostorami chrámu. Zvony a varhany vpadají v slávozpěv vykoupení: „Chválíme tě. Dobrořečíme tobě. Díky vzdáváme tobě… Bože Otče všemohoucí! Pane, Synu jednorozený, Ježíši Kriste! Pane Bože, Beránku Boží, Synu Otce! jenž snímáš hříchy světa…“ A v tekst starobylého chvalozpěvu mísí se radostná zvěst Zeleného čtvrtku, kterou dnes zvony hlásají světu: „Chléb s nebe dal jsi jim, všecko potěšení v sobě obsahující.“ Ale najednou záchvat radosti utichá. Odmlčely se varhany, oněměly zvony, dozněl triumfální hymnus vykoupení. Jako by do vroucího jásotu padlo bolestné, hořké slovo: Zrada. A jásot zmlká… Ticho zavládá v prostorách chrámu. „Té noci, kdy byl zrazen…“ (1. Kor. 11, 23) stalo se, co dnes oslavujeme. V tu noc, když již ďábel vnukl v srdce Jidáše, aby ho zradil (Jan 13, 2), chmurný stín hrozného činu proradného, nešťastného apoštola padá na všechno. Cítíme hořký kontrast mezi hříchem apoštola-apostaty a nejtklivějším projevem lásky Spasitelovy při poslední večeři o vigilii prvního Velikého pátku. Památka zrady provází památku poslední večeře a introit vykupitelských pašijí. Truchlá památka činu, jenž asi nejbolestněji zranil Srdce Spasitelovo na prahu Velikého pátku. A čin ten připomíná i naši hříšnost, připomíná naši bědnost a vůbec hrůzné tajemství nepravosti (mysterium iniquitatis), mařící ovoce vykoupení. Proto tak pokorně a úpěnlivě zladěna kolekta. Zmiňuje se o Jidáši a vzývá slitování Boží. Ježto však za dřívější prakse obrácena byla v dnešní den přední pozornost k veřejným kajícníkům, kteří byli po zkroušeném odpykání vin slavně smiřování s Bohem, spojuje liturgie bolnou vzpomínku na Jidáše s potěšnou vzopmínkou na biblického představitele kajících hříšníků, jemuž trpící a umírající Spasitel zvlášť milosrdnou lásku projevil. Vedle zoufalého nekajícníka vzpomíná kolekta kajícího lotra. Dvě typické osobnosti z historie umučení Páně a dva představitelé hříšníků objevují se vedle sebe. První je nám výstrahou svou vinou a svým trestem, druhý je potěšujícím příkladem svým kajícím vyznáním a bohatou odměnou.

Kolekta: Bože, od něhož obdržel i Jidáš trest za svou vinu i lotr odměnu za své vyznání, uděl nám dosažení své slitovnosti, aby, jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze udělil rozdílné odplaty, tak nám po odstranění starého bludu uštědřil milost svého vzkříšení.

Sv. Pavel líčí ustanovení a napomíná

Oficiálním liturgickým zvěstovatelem ustanovení nejsvětější Svátosti, oběti mše svaté i kněžství jest v epištole sv. Pavel. Apoštol kárá především nepřístojnosti, jež se vyskytly v korintské obci při slavení večeře Páně. Dále učí, kterak jest tajemství eucharistické důstojně slaviti, při čemž velebně a vroucně líčí ustanovení Eucharistie.

Čtení z prvního listu sv. Pavla Apoštola ke Korintským (11, 20–32). Bratři! Když se scházíte vespol, není to již pojídání večeře Páně, neboť každý bere napřed svoji večeři při jídle, a jeden lační, druhý pak jest opilý. Zdali nemáte domů k jídlu a pití? Či pohrdáte Církví Boží a zahanbujete ty, kteří nic nemají? Co mám říci vám? Mám vás chváliti? V této věci vás nechválím. Neboť já jsem přijal od Pána to, co jsem též podal vám, totiž že Pán Ježíš v té noci, ve které byl zrazen, vzal chléb a učiniv díky, rozlámal a řekl: Vezměte a jezte; toto jest tělo mé, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Taktéž vzal i kalich po jídle a řekl: Tento kalich jest nová Úmluva potvrzená mou krví; to čiňte, kolikrátkoli jej píti budete, na mou památku. Kdykoli totiž jísti budete chléb tento a píti kalich, smrt Páně zvěstovati budete, dokud nepřijde. Proto kdokoli bude jísti chléb tento aneb píti kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. Zkoušej však člověk sám sebe a tak z toho chleba jez a z kalicha pij; neboť kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, poněvadž nerozeznává těla Páně. Proto jest mezi vámi mnoho nemocných a slabých a mnozí zesnuli. Kdybychom sami sebe posuzovali, nebyli bychom zajisté souzeni. Jsouce však souzeni, od Pána jsme trestáni, abychom s tímto světem nebyli zavrženi.

Ježto Spasitel ustanovil nejsvětější Svátost a mši svatou, když byl dříve pojedl beránka při velikonoční večeři, spojováno v nejstarších dobách slavení Eucharistie s hostinou lásky (agape). Účelem těchto společných hodů, k nimž přinášel každý něco podle svého majetku, bylo udržovati a rozněcovati vzájemnou lásku. Později objevovaly se při této hostině lásky různé nepřístojnosti, jež zavdaly příčinu, že posléz obyčej tento odstraněn. Nesmíme zapomínat, že neblahý kvas mravně zkaženého pohanstva bylo Církvi zdolávati s velkou námahou v mladých křesťanských obcích. V korintské obci vyskytly se nepřístojnosti už za života sv. Pavla. Hody lásky konány tam asi před slavením Eucharistie (přede mší svatou a společným přijímáním). Zahnízdil se při nich nezpůsob, že věřící rozdělili se v kroužky a nečekavše na chudé, jedli a pili každý z toho, co sám si přinesl. Tak se stávalo, že chudí byli lačni, kdežto bohatí byli přesyceni.

Apoštol přísně odsuzuje neblahý zlořád a poukazuje, že taková hostina lásky není hodnou přípravou na mši svatou i svaté přijímání. Nato dávaje návod, jak si mají počínati, líčí ustanovení nejsvětější Svátosti, mše svaté a kněžství.

Úryvek vzácně se hodí za epištolní čtení v dnešní liturgii. Podává vroucí mluvou blahou zvěst o trojím testamentu Srdce Spasitelova. Skýtá svědectví, že Eucharistie je pravým Tělem a Krví Ježíše Krista, jakož i že je ustanovena za nekrvavou a ustavičnou oběť, kterou kněžstvo novozákonní, Vykupitelem zřízené, do skonání světa obnovuje. Zdůarazňuje pak, že tímto opakováním večeře Páně představována či nekrvavě obnovována je oběť Kristova, dokavad Vykupitel nepřijde k soudu. Nabádá k hodnému přijímání a vystříhá před nehodným požíváním božské krmě. Kdo nehodně přijímá, nerozeznávaje těla Páně, nečině rozdílu mezi pokrmem obyčejným a obětní krmí eucharistickou, prohřešuje se proti Tělu a Krvi Páně. Uvaluje na sebe odsouzení buď k věčným neb časným trestům.

Graduale a dojemné líčení evangelisty Jana

Toto eucharistické liturgické kázání spojuje s evangeliem zpěv stupňový. Obsahuje hlavní rozjímavou antifonu v liturgii velikého týdne a v sv. třídení zvlášť:

Graduale: Kristus se stal pro nás poslušným až k smrti, a to k smrti kříže. V. Proto také Bůh povýšil ho a dal mu jméno, které jest nade všecko jméno. (Fil. 2, 8-9)

V dnešní mešní liturgii připomínají slova svatého Pavla pokornou oddanost Beránka Božího v darech jeho vroucí lásky při poslední večeři.

Evangelium doplňuje zvěst sv. Pavla. Vypravuje, kterak Spasitel při poslední večeři umyl svým apoštolům nohy a významně spojil tento tklivý projev hlubokého ponížení a lásky s ustanovením nejsvětější Svátosti. Vzpomínku na dar neskonalé lásky Spasitelovy při poslední večeři nelze odděliti od vzpomínky na příklad i příkaz pokorné lásky, který navždy tlumočit bude lidstvu dojemný výjev umývání nohou. Tato událost jest vznešeným rámce, v nějž vložil Spasitel ustanovení nejsvětější Svátosti, oběti mše svaté a kněžství. V něm zjevuje se testament Srdce Spasitelova v dokonalé plnosti, hloubce a bohatství svého požehnaného obsahu. Vykupitel zůstavuje lidstvu své Tělo a svou lásku. Své Tělo jako duchovní krmi a obětní žertvu v rukou kněžstva spolu s příkladem a příkazem pokorné, obětavé lásky. Tedy sebe sama v zdroji vší milosti a v hlavním příkazu, obepínajícím zhuštěně veškerou nauku spásy. Sebe sama dává v plnosti milosti a pravdy (Jan 1, 14).

Pokračování sv. Evangelia podle Jana (13, 1-15). Před slavností velikonoční Ježíš věda, že přišla hodina jeho, aby z toho světa odešel k Otci, měv v lásce svoje, kteří byli ve světě, miloval je na výsost. A když bylo po večeři a ďábel byl již vnukl v srdce, aby jej zradil Jidáš, syn Šimona Iškariotského, Ježíš, jsa vědom si toho, že Otec dal mu v ruce všecko a že vyšel od Boha a jde k Bohu, vstal od večeře a odložil roucha svá a vzav šat lněný přepásal se. Potom nalil vody do mísy a počal umývati učedníkům nohy a utírati je plátnem, kterým byl přepásán. Přišel tedy k Šimonu Petrovi. I řekl mu Petr: Pane, ty mně myješ nohy? Ježíš odpověděl a řekl mu: Co já činím, ty nerozumíš nyní, ale porozumíš potom. Dí mu Petr: Nebudeš mně mýti nohou na věky. Ježíš mu odpověděl: Neumyji-li tebe, nebudeš míti podílu se mnou. Dí jemu Šimon Petr: Pane, netoliko nohy, nýbrž i ruce a hlavu. Dí mu Ježíš: Kdo se vykoupal, nepotřebuje než nohy si umýti; jinak jest celý čist. I vy jste čisti, ale ne všickni. Věděl totiž, kdo jest ten, jenž ho zradí. Proto řekl: Nejste čisti všickni. Když jim tedy nohy umyl a své roucho vzal a se opět posadil, řekl jim: Víte, co jsem vám učinil? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a dobře pravíte; jsemť zajisté. Jestliže tedy já, Pán a Mistr váš, umyl jsem vám nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Příklad zajisté jsem vám dal, abyste i vy činili tak, jako jsem já učinil vám.

Evangelista Jan, miláček Srdce Páně, líčí se zřejmým pohnutím scénu umývání nohou.

Vědom si plně své božské důstojnosti i boholidské vykupitelské moci, v majestátu svrchované své moci, vtělený Bůh, „v jehož jménu klekati má každé koleno“ (Filip. 2, 10), sklání se k nohám svých apoštolů i zrádce Jidáše a prokazuje jim službu nejnižší. Z lícně evangelia cítit, jaký úžas pojal apoštoly. Se rtů Petrových derou se slova, jež pronikavě vyjadřují úděs nad pokorou a láskou Spasitelovou. Jaký to rozechvívající obraz! Božský Vykupitel na kolenou. A před kým? A co činí? Jaké to ponížení v neskonalé lásce! A slyšme, jak Spasitel sám zdůrazňuje význam svého ponížení: „Víte-li, co jsem vám učinil? Vy mne nazýváte Mistrem a Pánem; a dobře pravíte: jsemť zajisté. Jestliže tedy já, Pán a Mistr váš, umyl jsem vám nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Příklad zajisté dal jsem vám, abyste i vy činili tak, jako jsem já učinil vám.“ Příklad tedy dává a v příkladu příkaz pokorné, účinné lásky vzájemné. Příkaz nejdůraznější, nejtklivější. Příkaz, který na sklonku veřejné činnosti Páně je rekapitulací, souhrnným závěrem, nejvýraznějším přáním, tužbou a přikázáním (mandatum) Srdce jeho.

Než výjev ve večeřadle sionském měl ještě jiný význam. Byla to příprava na první eucharistickou oběť, na první sv. přijímání, na první svěcení kněžstva. V rozmluvě s Petrem poukazuje Spasitel na mravní význam umývání nohou. Ukazuje, jak pečliv je o vnitrnou čistotu prvních účastníků tajemného slavení Eucharistie, prvních přijímatelů a prvních kněží. „Čisti buďte“, jako by volal Pán tímto mytím nohou. Příkaz, který 20 století tlumočí Církev a hlavně v dnešních obřadech, usilujíc, by účast naše na požehnání darů Srdce Kristova byla podle úmyslů a tužby Spasitelovy. Příkaz, který vyznívá ze všeho, čím Církev nejsvětější Svátost, oběť mše svaté i kněžství obklopuje.

Ofertorium a tichá modlitba

Jásavé ofertorium je radostnou písní usmířených kajícníků. Ze zpěvu k obětování vane vděčná radost. Dnes počínaly velikonoce usmířených kajícníků.

Pravice Páně činí divy, pravice Hospodinova mne vyvýšila; neumru, ale zůstanu živ a vyprávěti budu skutky Hospodinovy. (Ž. 117, 16 a 17)

Tichá modlitba připomíná, že slavíme dnes památku ustanovení oběti mše svaté.

Prosíme, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, nechť ten ti oběť naši učiní příjemnou, jenž dnešním ustanovením poučil své učedníky, aby ji konali na jeho památku, Ježíš Kristus, Syn tvůj, Pán náš. Jenž s tebou žije a kraluje v jednotě.

Preface o sv. kříži velebí oběť lásky Spasitelovy i její triumf.

Vsuvky v kánonu upamatovávající na předmět dnešního slavení

Tři modlitby v neproměnném kánonu mají dnes zvláštní vsuvky:

„Ve společenství jsouce a oslavujíce den přesvatý, o kterém Pán náš Ježíš Kristus byl zrazen, ale také památku uctívajíce především slavné vždy Panny Marie, Rodičky Boha a Pána našeho Ježíše Krista…“

„Tuto tedy oběť společnosti naší, jakož i veškeré čeledi své, kterou ti obětujeme při dnu, o němž Pán náš Ježíš Kristus vydal učedníkům svým k slavení tajemství svého Těla a Krve, prosíme, Pane, abys usmířen přijal, a dny naše ve svém pokoji spravoval…“

„Jenž den před tím, než pro spásu naši a všech trpěl, to jest dnes, vzal chléb do svých svatých a ctihodných rukou…“

V prvních dvou modlitbách tklivě vyjádřen protiklad lásky Spasitelovy a zrady Jidášovy. „Přesvatý den slavíce, kdy Pán náš Ježíš Kristus za nás byl zrazen (vydán)…“ „Den, o němž Pán náš Ježíš Kristus vydal učedníkům svým tajemství svého Těla a Krve…“ („traditus“ – „tradidit“)

Zelený čtvrtek je velikým svátkem lásky. O lásce mluví , k lásce vyzývá. Tklivěji než kterýkoli jiný památný den církevního roku křísí vzpomínku na hlavní odkaz a příkaz Srdce Kristova.

Po skončení obřadů opouštíme chrám… Ale duší rozechvělou zní echo posledního zpěvu:

Kde je láska milování, tam je Bůh. V jednotu nás spojila láska Kristova. Bojme se a milujme Boha živého. A srdcem upřímným milujme se vespolek. Když jsme tedy shromážděni v jednotu, střezme se, bychom se myslí nepoltili. Ať ustanou zlobné sváry, ať ustanou hádky. A mezi námi buď Kristus Bůh.

Převzato z díla ThDr. František Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku.Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.

Suché dny (kvatembr)

Suché dny či kvatembr (quatuor tempora) vracejí se čtyřikrát do roka (v týdnech po třetí neděli adventní, po první neděli postní, ve svatodušním týdnu a po svátku Povýšení sv. Kříže) vždy ve středu, pátek a sobotu. Jsou zasvěceny postu a modlitbě, které nám připomínají naši hříšnost a potřebu očištění.

Suché dny či kvatembr (quatuor tempora) vracejí se čtyřikrát do roka (v týdnech po třetí neděli adventní, po první neděli postní, ve svatodušním týdnu a po svátku Povýšení sv. Kříže) vždy ve středu, pátek a sobotu (pokud nepřipadne na tyto dny významnější svátek, který má přednost – například jako letos 19. 3. 2011 svátek sv. Josefa).

Jsou zasvěceny postu a modlitbě, které nám připomínají naši hříšnost a potřebu očištění.

Nejstarší zmínky o kvatembrových dnech pochází ze 4. století, ale zřejmě byly zachovávány i dříve. Jednalo se vyloženě o dny kající, spojené s postem, modlitbami a almužnou. Každý z těchto dnů má svůj vlastní mešní formulář, liturgická barva je fialová.

V těchto dnech také bývala udílena nižší svěcení. Proto se modleme a posťme s Církví, aby Pán ráčil poslati hojné pracovníky na vinici svou, aby nám daroval hodné kazatele Evangelia, ctnostné udělovatele Svátostí, svaté sluhy oltáře a pravé pastýře.

Následující odstavce jsou návodem ku prožití nejen suchých dnů, ale celé doby postní:

Postem stáváme se mistry v ovládání svých žádostí a toto mistrovství je základem pro naše věčné blaho. Církev sv. však chce postem získati pro nás ještě něco – odpuštění hříchů. Svými hříchy nahromadili jsme si mnoho trestů a nikdy jim neunikneme. Nekonečná svatost Boha, která byla hříchy našimi pohaněna, žádá odčinění všech vin. Všichni z nás musíme zpalatiti do posledního haléře! Bůh jest však při své nekonečné Spravedlnosti také nekonečně milosrdný. Proto čeká na naše obrácení, dopřává nám života, abychom se mohli ze svých hříchů káti a dobrými skutky smýti svoje viny: Hle, nyní jest čas příhodný; hle, nyní jest den spasení!

Půst jest jedním z těch dobrých skutků, jehož cena jest nesmírná. Člověk jest složen z duše a těla a obojí musí sloužiti Bohu. Byla by to špatná kajícnost, která by záležela jen v lítosti a zkroušenosti srdce, ale na tělo se nevztahovala; všecky naše duševní vztahy obrážejí se na našem těle. Tělo bylo hlavní příčinou naší vzpoury proti Bohu, nesmíme je tedy vyjmouti z pokání!

Druhým dobrým skutkem, k němuž nás Církev v tuto dobu vybízí, jest modlitba. Tak jako slovem „půst“ Církev rozumí nejen odejmutí potravy, ale i přemáhání zlých náklonností, útěk před hříchem a snahu o ctnost, tak slovem „modlitba“ rozumí každou příležitost, při níž se duše obrací k Bohu. Jest to hlavně návštěva chrámu, obcování Mši svaté, vyslechnutí kázání, křížová cesta a rozjímání o utrpení Kristově. Nejkrásnější modlitbou jest zbožné přijímání Svátostí.

Jiným dobrým skutkem jest almužna. To, co jsme postem a jiným odříkáním ušetřili na sobě, to rozdáváme těm, kterým bylo neustálé odříkání dáno již do kolébky – chudým. Almužnou smyjeme mnoho svých vin a cvičíme se v lásce k bližnímu, v němž milujeme Krista samého. Slovem „almužna“ myslí Církev svatá opět všecko milosrdenství, jež prokazujeme druhým, může tedy i nejchudší rozdávati almužnu.

Podle P. Mariana Schallera OSB.

Doba předpostní (Septuagesima)

Devět neděl před velikonocemi začíná liturgické období zvané předpostí či doba devítníková. Nový kalendář tuto dobu nezná. V tradičním kalendáři je však pevně zakotvena a má svůj význam. Pro bližší seznámení s tímto obdobím církevního roku a jeho pochopení by měl posloužit tento článek.

Doba předpostní je ve formě, v jaké se nám zachovala dodnes, stará již více než tisíc let. Leč v novém uspořádání církevního roku se již nevyskytuje. Příležitost mít účast na její hlubokosti a kráse se nám tak naskýtá již jen v místech, kde se slouží tradiční mše svatá, neboť ta je vždy spjata a s tradičním liturgickým kalendářem. Pro dnešního věřícího, který se znovu seznamuje s poklady katolické liturgické tradice, je tak tato doba něčím novým a neznámým. Na následujících řádcích se pokusíme původ, význam a důrazy této doby vysvětlit. Doufáme, že tak pomůžeme i k jejímu plodnějšímu prožití.

Co je doba předpostní

Doba předpostní (též předpostí, doba devítníková či lat. Septuagesima) sestává ze tří neděl před samotným postem. Tyto neděle se nazývají po řadě neděle Devítník, první po Devítníku a druhá po Devítníku. Název ten jednoduše z toho, že Devítník je 9. nedělí před velikonocemi. V latině se tyto neděle nazývají Septuagesima, Sexagesima a Quinqagesima, což česky znamená sedmdesátý, šedesátý a padesátý – totiž den před velikonocemi. Toto zaokrouhlené počítání (ve skutečnosti jde vlastně o 63., 56. a 49. den před velikonocemi) bylo asi zavedeno z řecké východní praxe.

Význam a důrazy doby předpostní

Devítníkové období je úvodem do vlastní doby postní. Období 40denního postu je hlavním úsekem roční duchovní obnovy. Předpostní doba nás na tento půst připravuje, abychom jej pak co nejlépe zužitkovali. Číslo 70 připomíná 70leté zajetí Židů v Babylonu. Církev nám chce po 70 dní v roce připomínat naše otroctví pod mocí ďábla a probudit v nás tak touhu po našem pravém domově – nebi.

Texty mešní liturgie v nedělích doby předpostní v nás křísí vědomí hříšnosti a připomínají nám nutnost mravní obnovy. Je zde také patrné spojení s přípravou katechumenů, kteří mají být o velikonocích pokřtěni.

O Devítníku čteme z listu sv. Pavla Korintským o běhu a boji o závod. Tak běžte, volá apoštol, tak bojujte, abyste dosáhli koruny nepomíjitelné. Evangelium pak vypravuje podobenství o dělnících na vinici, čímž nám připomíná, abychom i my pracovali pilně na spasení své duše pokáním a sebezapíráním. Devítník byl též dnem volby čekatelů křtu, dnem povolání na závodiště spásy, na vinici Páně. Hlavní mešní modlitba má ráz kajících modliteb velké litanie: „Prosby lidu svého, prosíme, Pane, dobrotivě vyslyš, abychom, kteří spravedlivě za hříchy své trpíme, pro slávu jména tvého milosrdného osvobození dosáhli.“

V první neděli po Devítníku pak sv. Pavel v epištole praví, že se nechce chlubiti, než svými slabostmi. Tím nám Církev připomíná, aby také každý z nás byl pamětliv svých slabostí a křehkostí a připravoval se tak k času postnímu a k pokání. Evangelium této neděle pak v podobenství o rozsévači ukazuje překážky, které stojí v cestě pravému obrácení a pokání – nestálost, zatvrzelost srdce a přílišné starosti o věci světské.

V druhé neděli po Devítníku po dalším z textů sv. Pavla (tentokrát o lásce, která je základem každého polepšení a bez níž není spásy) obrací v evangeliu Církev pozornost k našemu vykoupení. Příběh vyléčení slepého žebráka poukazuje k Tomu, jenž léčí i slepotu duchovní, zaslepenost rozumu a srdce. První podmínkou pokání je poznání své chyby; ve slepém žebrákovi má každý vidět sebe a poznat, u koho jediného má hledat vyléčení.

Taktéž vnější forma liturgie se s příchodem doby předpostní mění. Ve mši se vypouští radostný chvalozpěv Gloria, zelenou barvu naděje střídá barva fialová – symbol kajícnosti a usebranosti. Nezaznívá radostné Aleluja, místo něj se před evangelium vkládá vážný zpěv zvaný Traktus.

Původ doby předpostní v Církvi

Za starých časů nezačínal 40denní půst všude stejně v tentýž den. Jelikož na Orientě není ve zvyku se postit o sobotách, začínala tam postní doba dříve. Poutnice Etherie např. píše, že v Jerusalemě se na velikonoce věřící připravovali osm týdnů. Ještě dříve půst začínal tam, kde se věřící nepostili ani ve čtvrtek, nebo tam, kde se odděloval půst Svatého týdne od ostatního svatopostního času, jak tomu bylo v Antiochii. Tyto orientální zvyky měly pak svůj vliv i na Západ. Církev pak stará jména těchto neděl zachovala i po pozdějším ustanovení, aby 40denní půst začínal všude stejně, tzn. 46 dní před Velikonocemi (bez nedělí tak 40 postních dnů).

Co se tvorby devítníkové liturgie týká, pak se v ní uplatnilo více vlivů. V dnešní formě je stará asi 1000 let. Liturgie devítníkových neděl pravděpodobně souvisí s kajícími průvody v 6. století do chrámů sv. Vavřince, sv. Petra a sv. Pavla a s bohoslužbou za odvrácení pohrom, které v tehdejší době vinou barbarů zmítaly Itálii. Ještě více byly texty ovlivněny již zmíněnou přípravou katechumenů.

Konečně svou roli sehrály i světské zábavy a rozpustilé veselosti, které se ve dnech před sv. postem odehrávaly jako zbytky pohanských slavností (tzv. Bakchanalia) na počest pohanskému bůžku obžerství a smyslné radosti. Církev tak naopak své dítky v době, kdy se světští lidé odevzdávali hříšným radovánkách, vybízela k boji s tělem, světem a ďáblem. V této souvislost později vznikly i tzv. 40hodinové pobožnosti – výstavy Nejsvětější Svátosti, které se právě odehrávaly na konci doby předpostní na zadostiučinění za mravní rozpustilost, která se v těch dnech projevovala. Již sv. Augustin napomínal věřící své doby těmito slovy: „Pohané dávají si v tyto dny dárky milostné, vy pak máte dávati almužny v tyto dny zloby; onino jásají prozpěvujíce písně veselé a hejřivé, vy se máte těšiti ze slova Božího; oni běhají po divadlech, vy máte spěchati do chrámů; oni se opíjejí, vy pak buďte střídmi a postěte se.“

Volně zpracováno dle:

ThDr. František Cinek: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku (Olomouc 1931)

Bohumil František Hakl: Liturgika, o posvátných dobách svaté katolické Církve, čili Slavností kruh v roce církevním. (Praha 1895)

P. Marian Schaller OSB: Liturgie (Praha 1933)