7-krát NE čtením v národních jazycích

Úvaha nad (ne)vhodností předčítání epištoly a evangelia v národních jazycích během tradiční mše svaté.

S hojnějším sloužením tradiční mše svaté na našem území se čím dál více setkáváme s tím, že celebrant nečte epištolu a evangelium latinsky, jak jsou uvedeny v misálu, ale na místo toho v národním jazyce (češtině) z nějakého jiného zdroje (Schallerův překlad misálu, lekcionář k Novus ordo, některé vydání Písma svatého, …). Tato praxe se objevuje jak u kněží příslušejících k některým společnostem sloužícím výhradně tradiční mši sv. (u nás zejm. FSSPX a FSSP), tak u kněží z Novus ordo struktur, diecézních i řádových.

V následujících řádcích se pokusíme vysvětlit, proč je tato praxe v našich poměrech nevhodná a kněží by se jí měli vyhýbat. Začneme nejdříve obecně, poté se zaměříme na konkrétní a i zcela praktické aspekty. Nebudeme však opakovat důvody pro latinský liturgický jazyk jako takový. Na to téma již bylo napsáno mnoho a předpokládáme, že čtenář těchto řádků je v této souvislosti dostatečně poučen, a zároveň obeznámen s neblahou historií, jakou oficiální katolická liturgie prodělala v druhé polovině 20. století. Článek tedy není určen pro někoho, kdo v Novus ordo nebo obecně ve mši sv. sloužené v národních jazycích nevidí problém a tradiční latinská mše sv. je pro něj jen alternativním a rovnocenným vyjádřením téhož.

NORMÁLNÍ PRAXE

Normální je mši sv. římského ritu číst tak, jak je uvedena v římském misálu, tedy latinsky. Pokud Církev někdy za nějakých okolností dovolila číst čtení v národních jazycích, jednalo se o uchýlení od běžné praxe, výjimku na základě udělené dispense nebo privilegia.

Takováto výjimka je sama o sobě nežádoucí a připuštěna bývá pouze za předpokladu, že dobro, které z ní vznikne (nebo se doufá, že vznikne), převáží nad nedokonalostí, kterou inherentně obsahuje. Jelikož jednotný liturgický jazyk římského ritu je velikým dobrem, které bylo Církví důrazně hájeno (zejména proti útokům ze stran protestantů a dalších heretiků), nestačí pro jeho narušení důvody nepatrné (např. osobní vkus té které osoby nebo skupiny osob), ale musí se jednat o důvody skutečně vážné, za jaké třeba pokládat např. získání pohanských národů pro katolickou víru či zamezení rodícího se schismatu.[1]

V tomto duchu r. 1080 odpovídá papež sv. Řehoř VII. knížeti Vratislavovi na jeho žádost o povolení bohoslužeb ve slovanském jazyce, když ho vyzývá, aby „ke cti všemohoucího Boha této opovážlivé pošetilosti všemi silami odporoval“, a zároveň vysvětluje, že ve Vratislavově zemi „je už křesťanství dostatečně upevněno, než aby tam Církev musela trpět, co se příčí jejím kánonům a co je ochotna připouštět vždy tak dlouho, pokud je to kde při slabých počátcích křesťanské víry účelno“.

NÁRODNÍ JAZYKY V LATINSKÉ LITURGII V ČESKOSLOVENSKU

V českých zemích byly již v druhé polovině 19. století mezi liberálními katolíky patrné tendence k oddělení se od Říma a založení národní církve.[2] „Jen národní církev má budoucnost. Duchovenstvo chceme národní. Celibát, věc nepřirozená, budiž zrušen. Na místo církevní latiny budiž zaveden při bohoslužbách národní jazyk.“ Tak píší katolíci 3. ledna 1870 svému biskupu v tzv. Vodňanské resoluci.[3]

Po vzniku Československa a založení Církve československé (nazývající se od r. 1971 Církví československou husitskou), žádali českoslovenští biskupové Svatý stolec o ústupky ve věci užívání latinského jazyka při udělování svátostí a konání bohoslužeb. Této žádosti bylo částečně vyhověno za pontifikátu Benedikta XV. dekretem Kongregace ritů z 21. května 1920. Jím bylo na území Československa mimo jiné povoleno, aby ve zpívané mši sv. byly epištola a evangelium zpívány dvakrát – nejdříve latinsky, a poté v národním jazyce, a to i tehdy, nenásleduje-li kázání.[4]

V 60. letech po II. vatikánském koncilu se přistoupilo k úpravám tradiční mše sv. včetně rozsáhlé aplikace národních jazyků. Provizorně bylo pro mešní liturgii schváleno užívání textu Schallerova misálu, nejrozšířenějšího českého překladu Římského misálu, než by byl zpracován překlad nový, oficiální. K tomu však již nedošlo, neboť vydáním Misálu Pavla VI. a zavedením Novus ordo byla tradičnímu římskému ritu i s jeho výběrem liturgických čtení zasazena, jak se tenkrát zdálo, definitivní rána.

Od dekretu z r. 1920 již uplynulo celé století, a tak, aniž bychom tehdejším biskupům a Svatému stolci upírali upřímnou snahu a ctnostné úmysly, můžeme celkem jasně zhodnotit, kam podobný přístup nakonec vedl nejen u nás, ale v celé Církvi – ke konstituci Sacrosanctum concilium, potlačení tradičního římského ritu, zavedení Novus ordo, klaunským, rockovým, dětským a dalším mším, ministrantkám, laickým udělovatelům sv. přijímání atd. – jednoduše k degradaci a profanaci liturgie.

Netvrdíme samozřejmě, že všechny tyto pohromy vyplývají přímo z požadavku na zavádění národních jazyků. Vyrůstají však ze společného kořene chybně pojaté, a následně silně prosazované tzv. „aktivní účasti věřících“ a snahy o tzv. „větší srozumitelnost“ liturgie.[5] S ohledem zpět se tak jako prozíravější jeví jednání papežů předchozích, kteří trvali na striktním dodržování církevní latiny, jakožto posvátného dědictví a hrázi proti bludům.[6]

SOUČASNÁ LEGISLATIVA

V motu proprio Summorum Pontificum Benedikta XVI. z r. 2007 se uvádí, že ve mši sv. mohou být čtení přednášena i v národním jazyce, užije-li se textů vydaných se souhlasem Apoštolské stolice. Na toto dovolení se zřejmě odvolávají ti kněží, kteří tak dnes běžně postupují.[7] O důvodech dovolení se v dokumentu nemluví. Vzhledem k paradigmatu, v jakém byl publikován (řádná forma vs. mimořádná forma), je odvolávání se na něj celkově problematické.

Instrukce Universae Ecclesiae z r. 2011 upřesňuje, že úplně vynechat latinská čtení a číst pouze v národních jazycích je povoleno jen ve čtených mších. Při zpívaných mších musí případnému přednesu v národním jazyce předcházet verze latinská. Přesto se tu a tam u nás i v zahraničí setkáváme s tím, že celebrant ve zpívané mši latinskou verzi zcela vynechá. Takový postup je však nelegální i z pohledu dnešních, dosti volných předpisů.

7 DŮVODŮ PROTI ČTENÍM V NÁRODNÍCH JAZYCÍCH

  1. NIKDO TO NECHCE

Hájí-li se něčím odklon od ideálu či dokonce předpisů v liturgii, pak tzv. „pastoračními důvody“, ať už znamenají cokoliv. Mohli bychom to shrnout zlidovělým spojením „lidi to chtěj“ s nevyřčeným dodatkem, „tak jim to dáme, aby nebrblali“.

Vynechejme úplně diskusi o tom, byl-li by takovýto postup vhodný, i kdyby premisa „lidi to chtěj“ byla splněna. Ve věci čtení v češtině dnes totiž splněna není.

Nelze samozřejmě zcela vyloučit, že se tu a tam najdou někteří věřící, kteří čtení v národních jazycích požadují. Rozhodně však netvoří významnou nebo dokonce majoritní skupinu. Mezi účastníky tradiční mše sv. budeme těžko hledat osoby, které by latina obtěžovala. Komu dnes latina vadí, nechodí na tradiční mši svatou. Naopak existuje nemalá skupina osob, kterým jsou čtení v národních jazycích protivná.[8] Pak už zbývají jen ti, kterým je lhostejné, čte-li se latinsky nebo jinak.

Ve skutečnosti čtení v národních jazycích nechtějí věřící, ale spíše kněží, kteří následně věřícím „pro jejich dobro“ nutí něco, co se nesrovnává s duchem Církve a římské liturgie. Nápadně to připomíná postup tzv. liturgické obnovy ve 20. století, jejímž vyvrcholením bylo zavedení Novus ordo, kdy se postupně s odvoláváním na pastorační důvody, potřeby a žádosti věřících zavádělo něco, co upřímně věřící katolíci (na rozdíl od liberálů) nikdy nežádali.

Dochází až k absurdním situacím: Jeden kněz sloužil mši sv. za účasti dalších dvou lidí. Vzhledem k přítomnosti věřících se rozhodl číst čtení a evangelium v němčině. Po mši sv. shledal, že knížky, které věřící drží v rukou a z kterých si četli při mši sv., jsou příruční verze jednojazyčného latinského misálu. Jiný kněz při tradičně-katolické akci odmítl vyhovět žádosti věřících číst lekce latinsky, přestože se mezi účastníky nenacházel ani jediný, který by čtení v češtině hodnotil kladně.

  1. PŘEKLAD PRO OSOBNÍ POTŘEBU NENÍ OBTÍŽNÉ SI OPATŘIT

Přednášení některých částí liturgie včetně čtení z Písma sv. v jazyku věřícím srozumitelnému se snad dalo obhajovat v dobách, kdy většina posluchačů byla negramotná, knihy byly drahé a nedostupné apod. Dnes nic takového neplatí.

Číst umí prakticky každý. Kdo jen trochu chce, může si překlad biblických, a dokonce i ostatních liturgických textů snadno opatřit. Překlad celého misálu a i Písma sv. s katolickými poznámkami může mít u sebe 24h denně každý, kdo disponuje jen trochu novějším mobilním telefonem nebo přístupem k internetu. Není obtížné opatřit si i knižní vydání.

Záleží-li knězi nějak zásadně na tom, aby každý věřící měl překlad při ruce, není v dobách PC, tiskáren, kopírek a internetu problém ho za nedlouhou dobu opatřit, namnožit a rozdat.  To by snad mohlo být vhodným řešením i při sloužení tradiční mše sv. ve farnostech, kde se ještě donedávna užívalo Novus ordo a celebrant se obává, že by zbytečně odrazoval věřící, mezi nimiž je dosud vůči latině značný odpor.

  1. ČTENÍ Z PÍSMA SV. BEZ VÝKLADU JE NEBEZPEČNÉ

Pouhé čtení z Písma sv. je věřícím často nikoliv k užitku, ale ke škodě, jak sdostatek dokazují dějiny Církve a její předpisy ohledně vydávání jeho překladů. Ne nadarmo v nich Církev požaduje přidání vysvětlivek, které však chybí, čte-li se ve mši svaté. Argumenty, pro které Církev zakazuje vydávání překladů bez katolických poznámek, se tedy plně uplatňují i zde.

Pokud po čteních následuje kázání, které úryvky vysvětluje, není důvod (mimo malichernosti drobné časové úspory) číst česky přímo ve mši svaté. Může se tak učinit na začátku kázání. Je to i vhodnější vzhledem k snadnějšímu navázání myšlenek.

Představa, že prostým čtením Písma sv. bez náležitého výkladu se věřící nějak poučují, je mylná a zavání protestantismem. Tato zásada se silně uplatňuje ve strukturách Novus ordo, a nelze se proto divit, že kněží takto vychovaní, ji v sobě při vší dobré vůli mají stále zakořeněnou.

  1. MŠE SVATÁ NESLOUŽÍ K POUČENÍ VĚŘÍCÍCH

Celá nejsvětější oběť mše svaté je Boho-službou, a vede tedy primárně k uctění Pána Boha, následně k posvěcení věřících, nikoliv k jejich poučení. K tomu jsou vhodnější katecheze, kázání, přednášky apod.

Chanting of the epistleProto i ty části mše sv., které v sobě jistý poučný prvek obsahují, jsou přesto primárně zaměřeny k bohopoctě. Je to patrné i z postoje kněze (případně podjáhna či jáhna), který nečte epištolu a evangelium obrácen směrem k shromáždění věřících. Po přečtení evangelia navíc říká „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“, tedy „slovy evangelia ať jsou zahlazena naše provinění“, nikoliv „slovy evangelia ať jsme poučeni“ nebo něco podobného. [9] Proto nejen při ostatních částech mešní liturgie, ale také při čteních odpovídá lépe jejich účelu užití posvátného liturgického jazyka.

Jsou-li prostým čtením epištoly a evangelia v národním jazyce věřící zvlášť poučováni, proč ne také čtením ostatních liturgických textů (stupňových modliteb, kolekt, sekvencí atd.)? Je nasnadě, že odsud je již jen krok ke kompletnímu čtení mše sv. (alespoň mše katechumenů) v národních jazycích. Liturgický debakl 2. poloviny 20. století to jasně dokázal i empiricky.

  1. ZVUKOVÁ NESROZUMITELNOST A Z NÍ PLYNOUCÍ LITURGICKÉ EXCESY

Nezřídka se stává (v závislosti na umístění oltáře a jeho vzdálenosti od věřících), že knězi, který čte u oltáře epištolu a evangelium v národním jazyce, nemůže věřící ani rozumět nebo jen stěží. Užití národní řeči pak samozřejmě postrádá jakýkoliv smysl.

Někteří kněží si výše uvedený problém uvědomují, ale namísto toho, aby na čtení v národním jazyku rezignovali, vyhánějí čerta ďáblem a implementují svévolně do mešní liturgie vlastní postupy. Například se při čtení epištoly i evangelia otočí k oltáři zády a předčítají hlasitě čelem k lidu. Další od oltáře úplně odcházejí a čtou na jiném místě, např. u ambonu. Konečně jsou i tací, kteří vezmou do ruky mikrofon nebo ho připevní k oltáři.

Společně s tím se lze setkat také s jakousi novusordizací tradiční liturgie, kdy kněz nečte česky jen vlastní text epištoly a evangelia, ale i titul (např. „Čtení z listu sv. apoštola Pavla k Římanům.“). Vrchol zmatku nastává, začne-li kněz v češtině slovy „Pán s vámi!“ i dialog s ministrantem před evangeliem. Zmatení ministranti a věřící často neví, jak mají reagovat. Pravidelní návštěvníci Novus ordo by jistě sborově odpověděli „I s tebou!“. Mezi účastníky tradiční liturgie se vměšují ještě odpovědi „I s duchem tvým!“, někteří nehledě na jazyk, kterým začal celebrant, odpovídají prostě a správně „Et cum spiritu tuo!“.[10]

Výše popsané odchylky od liturgických předpisů ilustrují, k čemu užívání národního jazyka svádí – improvizaci až svévoli. Kdybychom nebyli poučeni zkušeností posledních desetiletí, měli bychom alespoň výmluvu, že jsme to nevěděli dopředu.

  1. ABSENCE VHODNÉHO OFICIÁLNÍHO PŘEKLADU

Jak bylo řečeno výše, neexistuje český oficiální liturgický překlad všech čtení, která tradiční římský misál obsahuje. Tento problém následně různí kněží řeší různými způsoby, a naskýtá se tak další příležitost k improvizacím a zlořádům.

Někteří se pokoušejí odpovídající čtení nalézt v lekcionářích určených k Novus ordo. To se ne vždy podaří. Když ano, pořád se nejedná o překlad latinského textu, který se nachází v římském misálu, a jeho kvalita je navíc dosti diskutabilní (zmiňme notoricky známé latinské „pro multis“, znamenající „za mnohé“, a český překlad „za všechny“).

Jiní sahají po některém starším vydání překladu římského misálu pro lid. Na výběr jsou v zásadě 3 varianty: překlad Schallerův, Střížův nebo Švédův. Jak jsme uvedli výše, k liturgickému užívání z nich byl svého času provizorně schválen překlad Schallerův, který je však dnes z jazykového hlediska dosti zastaralý a mnohým lidem při předčítání až nesrozumitelný. Aby tento nedostatek napravili, snaží se někteří kreativci Schallerův překlad na svou pěst (někdy i „v přímém přenosu“) upravovat do dnešnímu člověku srozumitelnější češtiny.

Pomineme-li varianty vlastnoručně sestavených překladů vytištěných doma v tiskárně, zbývá pak ještě možnost čtení z některého vydání Písma svatého. Nastávají však také problémy. Čtení v misálu nebývají vždy vybírána jako úryvky souvislé, ale obsahují pasáže nacházející se na různých místech, případně vynechávající některý verš. Liturgická čtení obsahují navíc ještě úvodní slova („In illo tempore…“, „In diebus illis…“, „Fratres…“, atd.), která v Písmu svatém na daném místě nenalezneme a na která v liturgii teprve vlastní biblický text navazuje. Moderní překlady Písma sv. pořizované z řeckého textu a nikoliv z Vulgaty navíc neodpovídají textu Římského misálu. Poslední české překlady z Vulgaty pak trpí stejnou vadou jako Schallerův překlad, totiž jazykovou zastaralostí.[11]

  1. STŘÍDÁNÍ LATINY S NÁRODNÍM JAZYKEM JE NEESTETICKÉ

Katolická mše sv. je též mistrně sestaveným uměleckým dílem. Její ladnost a plynulost je násilnou implementací zcela cizorodého prvku poškozena. Přechod z latiny do češtiny a zpět v rámci jedné liturgické akce „bije do uší“, vytrhuje kněze i věřící z usebrání a působí jako „pěst na oko“. Celkový estetický dojem je tak bez vážného důvodu narušen.

Podobně neesteticky, i když v jiném smyslu, působí i potřeba dalších knih na oltáři nebo v jeho blízkosti, z kterých kněz čtení v národních jazycích předčítá. U menších oltářů na ně nebývá dosti místa, ministrant má problém s jejich přenášením spolu s misálem, kněží je často pokládají přímo na oltářní plátna, kam ale rozhodně nepatří.

ZÁVĚR

Nechceme nijak tvrdit, že by za čteními v národních jazycích byla vždy zlá vůle. V drtivé většině kněží jistě jednají z upřímné snahy o dobro jim svěřených duší, spíše než z vlastní libůstky.

Účelem dosud řečeného je dát podnět k novému promyšlení celé záležitosti, abychom z pouhé setrvačnosti neopakovali chyby minulosti. Tradiční mše svatá je dosud záležitostí minoritní a na většině míst obrazně řečeno povstává z trosek. Snažíme-li se na těchto troskách opět vystavět krásnou stavbu, byla by zbytečná škoda obnovovat i ošklivé nánosy, které se na ni nabalovaly těsně před tím, než byla zbořena.

Pavel Augustin


[1] I po Tridentském koncilu Církev tu a tam z misijních důvodů užívání národních jazyků při mši sv. v omezené míře dovolovala nebo alespoň trpěla.

[2] Jednalo se zároveň o otázku politickou, totiž odpor vůči Rakousku. Na církevním poli to bylo provázeno opozicí vůči Syllabu Pia IX. a zejm. vůči chystanému projednávání papežské neomylnosti na 1. vatikánském koncilu. Byly to právě čeští biskupové, kteří na koncilu tvořili jádro opozice. Nestavěli se ani tak proti věroučné podstatě věty, ale obávali se společenských následků, které by deklarace dogmatu o neomylnosti mohla způsobit.

[3] Viz Josef Kubalík: Papežská neomylnost a její ohlasy v zemích slovanských, zvláště českých, 1947, str. 135.

[4] Celý text dekretu lze nalézt v ČKD, r. 1920, číslo 5+6, str. 174–176.

[5] Anglicky mluvícím čtenářům s hlubším zájmem o toto téma doporučujeme téměř 100dílnou sérii s názvem Dialogue Mass vycházející na stránkách www.traditioninaction.com. Autor Dr. Carol Byrne v ní vyčerpávajícím způsobem popisuje historii tzv. Liturgického hnutí, nezdravé principy, na kterých stálo, a zásadní vliv, jaký mělo (ideově i personálně) již od pontifikátu sv. Pia X. (1903–1914) při tvorbě oficiálních církevních dokumentů týkajících se katolické liturgie.

[6] Ještě v r. 1851, a poté znovu r. 1857 Svatý stolec výslovně zakázal i distribuci překladů římského misálu, byť by měly sloužit laikům k účasti na liturgii. Tento postoj se změnil v r. 1877, kdy bylo pořizování překladů misálu a jejich užívání laiky povoleno za dohledu místních biskupů.

[7] Jiní by se možná hájili též zavedeným zvykem.

[8] Ve větších městech navíc bohoslužby často navštěvují i cizinci, pro které je daný národní jazyk často úplně nesrozumitelný.

[9] Pro přesnost je třeba dodat, že ačkoliv i při asistované mši sv. bývá běžnou praxí zpívat evangelium směrem k severu, tedy kolmo k pohledu věřících v lavicích, Ritus celebrandi Missam praví, že evangelní průvod jde „ad locum Evangelii contra Altare versus populum“, tedy „na místo evangelní proti oltáři čelem k lidu“. Podobně se evangelium čelem k lidu, i když ne na epištolní straně, čte v byzantském ritu. Že tento postoj však nevyjadřuje primárně poučování věřících, nýbrž spíše posvěcování, je patrné z toho, co celebrant po přečtení a políbení knihy říká, totiž „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“.

[10] Rozhodne-li se kněz číst epištolu a evangelium v národním jazyce, týká se to jen vlastního textu. Vše ostatní („Lectio epistolae/libri…“, „Deo gratias!“, „Dominus vobiscum!“, „Et cum spiritu tuo!“, „Sequentia/Initium sancti Evangelii secundum…“, „Gloria tibi Domine!“, „Laus tibi Christe!“, „Per evangelica dicta…“) má být pronášeno i nadále latinsky.

[11] M. Schaller sám při sestavování překladu Římského misálu tyto překlady (zejm. Sýkorův pro Nový zákon) přebíral.

Mše svatá – skutečná oběť

Poučná stať o oběti mše svaté z předmluvy k Schallerově misálu.

Odepření oběti prarodiči v ráji

Naši prarodičové v Ráji, Adam a Eva, měli přinášeti Bohu oběť poslušnosti tím, že si měli odpírati jísti ovoce ze zapovězeného stromu; byli by touto poslušností dali na jevo, že Bůh jest jejich nejvyšší Pán, jenž jim může cokoliv naříditi. Když tuto oběť odepřeli, uvalili na sebe a své potomstvo hněv Boží, jenž mohl býti usmířen pouze nekonečným zadostiučiněním – a to mohl podati jenom Bůh. Aby tato nekonečná zásluha mohla však býti přivlastněna lidstvu, bylo potřebí, aby prostředníkem mezi Bohem a lidmi byl někdo, kdo byl zároveň Bůh a člověk. Tím byl Pán Ježíš.

Kristus podal svému Otci plné zadostiučinění svou poslušností a tím, že prolil za nás svou krev a nechal se ukřižovati. Tato dvojí oběť Kristova (poslušnosti a života) byla Bohu nekonečně milá a otevřela nám opět bránu ztraceného Ráje.

Ustanovení mše svaté

Láska Kristova k nám vymyslila však ještě způsob, kterým by se tato krvavá oběť nekrvavě opakovala a připomínala ustavičně vykupitelskou smrt i přivlastňovala nám bez ustání její užitky, které nám Kristus svým utrpením zasloužil. Večer před svou smrtí vzal Pán Ježíš chléb do svých svatých rukou, proměnil jej v tělo své, lámal a podával svým Apoštolům se slovy: „Vezměte a jezte, totoť je tělo mé, které za vás vydáno bude!“ Potom vzal kalich s vínem, proměnil ve svou krev a dal jej učedníkům, řka: „Vezměte a pijte z toho všichni, totoť jest krev má nového zákona, která za vás a za mnohé vylita bude na odpuštění hříchů. To čiňte na mou památku!“ Těmito úkony a slovy byla ustanovena oběť mše svaté.

Nikoliv pouze upomínka, ale skutečná oběť

Mše svatá není pouhou upomínkou na oběť kříže, nýbrž skutečnou obětí, ve které sám Ježíš Kristus se pod způsobami chleba a vína svému nebeskému Otci nekrvavě obětuje. Smrt a oběť Kristova je při mši sv. vyjádřena odděleným proměňováním chleba a vína. Při mši sv. je viditelná obětina – Kristus pod způsobami chleba a vína – kterou se uctívá Bůh jako nejvyšší Pán, jemuž Syn Boží našim jménem prokazuje úctu a poslušnost, aby jej usmířil. Kristus se při mši sv. obětuje skrze ruce kněze, jenž zastupuje jeho místo obětníka a jeho jménem mluví. Jelikož Pán Ježíš při mši svaté už neumírá, není tato oběť naprostou, jako byla oběť kříže, nýbrž vztažnou k oné oběti kříže, kterou představuje.

Mše svatá se co do podstaty od oběti kříže neliší

Mezi obětí kříže a obětí mše svaté není však podstatného rozdílu, neboť v obojí je stejná obětina i stejný obětující kněz – Ježíš Kristus. Jenom co do způsobu obětování je mezi těmito obětmi rozdíl. Na kříži se obětoval Pán Ježíš krvavě a vypustil při tom svou lidskou duši. Při mši svaté netrpí a neumírá, nýbrž vítězný a oslavený přináší pod způsobami chleba a vína svému nebeskému Otci své Tělo a svou Krev v oběť. Ve mši sv. se obětuje stejný Vykupitel, který zohaven a utýrán pněl na kříži, se stejným láskou k nám planoucím srdcem, se stejnou pokornou poslušností k svému nebeskému Otci.

Jelikož Bůh na něm už nežádá, aby se znovu k jeho cti a usmíření obětoval na kříži, tu obětuje Spasitel opět a opět ve mši sv. své Tělo a svou Krev, které za nás byly kdysi vydány, a tím i všechnu poslušnost a čest, kterou vzdal Otci svým životem a svou smrtí. Na kříži nás jednou pro vždy vykoupil a učinil zadost za všecky hříchy celého světa; ve mši sv. nutí Otce, aby nám na kříži zasloužené odpuštění a milosti přivlastňoval. Křesťanství nemá tedy dvojí oběti, nýbrž jedinou oběť Ježíšovu, kterou přinesl krvavě na kříži a opakuje nekrvavě na oltáři, aby nám přivlastňoval její účinky.

Mše svatá předpověděna ve Starém zákoně

Ve Starém Zákoně byla mše svatá předobrazena různými nekrvavými oběťmi, velikonočním beránkem a oběti Melchisedechovou. Jinými slovy byla už čtyři sta let před Kristem předpověděna posledním prorokem Malachiášem: „Od východu slunce až na západ veliké bude jméno mé mezi národy; a na každém místě bude obětována jménu mému oběť čistá“ (Malach. 1, 11).

Dosvědčena v Novém zákoně i tradici Církve

Poprvé přinesena byla oběť mše sv. Kristem, když při poslední večeři před svým ukřižováním proměnil chléb a víno v Tělo a Krev svou. Od tohoto okamžiku neustalo slavení mše svaté. Sv. Pavel v listě k Židům mluví o oltáři, s něhož nemají moc jistí, kteří slouží stánku (Žid. 13, 10). Z toho vysvítá, že apoštolové přinášeli oběti mše svaté, na kterou neměli práva služebníci stánku – Židé. Podle staré tradice byl sv. Matouš proboden kopím právě, když sloužil mši svatou. V Římě chová se dosud dřevěný oltář, na němž sv. Petr a jeho nástupcové na trůně papežském až do sv. Sylvestra přinášívali oběť mše svaté. Sv. Klement, společník sv. Pavla, sv. Ignác z Antiochie, učedník sv. Petra a Jana, mluví o slavení mše svaté. Svatí Otcové a církevní učitelové často píší o nejvyšší a pravé oběti. Pojem oběti mše svaté má již „Didache“ z 1. století po Kr.

Cíle mše svaté

Cílem mše svaté jest dokonalá chvála a uctění Boha (oběť chvály), díkůvzdání za prokázaná dobrodiní (oběť díků), smír s Bohem a odpuštění trestů za hříchy (oběť smírná), prosba za milosti pro duši a tělo (oběť prosebná). Toho všeho bychom nemohli Bohu přinést ze svého, neboť jsme bídní, chudí a ubozí; ve mši svaté to za nás vykonává Ježíš Kristus, kterého nebeský Otec nekonečně miluje. Jediná mše svatá přináší Bohu více pocty, nežli by byli s to jí prokázati všichni andělové a svatí po celou věčnost; a ten, kdo ji přináší ve mši sv., jest nejen bratrem naším, ale i Synem Nejvyššího.

Povážíme-li, že na oltáři tajemným způsobem odehrává se podstatně všecko, co se stalo kdysi na Kalvarii, že kněz má v rukou stejné tělo Vykupitelovo, které rozdrásáno a hřeby probodeno pnělo na kříži, stejnou krev Spasitelovu, která v proudech vytékala ze svatých jeho ran a že také naše hříchy toto Tělo ukřižovaly a tuto Krev prolily, musí nám býti jako Magdaleně, která pod křížem zřela Ježíše vykrváceti.

Tato myšlenka nás přivede k tomu, že budeme nejsvětější Oběti přítomni s hlubokou uctivostí, upřímnou lítostí a vroucí zbožností. Slibme Pánu Ježíši pokaždé, že budeme stále lepšími a věrnějšími jeho služebníky. Nebeského Otce pak prosme, aby nám pro zásluhy této Oběti odpustil a otevřel nám opět brány Ráje.

Nenechme se vybízeti k plnění své nedělní povinnosti, která nám ukládá přítomnost při mši svaté, nýbrž ještě častěji spěchejme k oltáři, kde se obnovuje nekrvavě kalvarské drama, které zničilo dlužní úpis Pekla a spojilo nás s Nebem.


Převzato z předmluvy k dílu: Římský misál, přeložil a poznámkami liturgickými opatřil P. Marian Schaller. Vydáno s církevním schválením v Praze 1925. Nadpis a mezititulky – redakce KL.

Suché dny (kvatembr)

Suché dny či kvatembr (quatuor tempora) vracejí se čtyřikrát do roka (v týdnech po třetí neděli adventní, po první neděli postní, ve svatodušním týdnu a po svátku Povýšení sv. Kříže) vždy ve středu, pátek a sobotu. Jsou zasvěceny postu a modlitbě, které nám připomínají naši hříšnost a potřebu očištění.

Suché dny či kvatembr (quatuor tempora) vracejí se čtyřikrát do roka (v týdnech po třetí neděli adventní, po první neděli postní, ve svatodušním týdnu a po svátku Povýšení sv. Kříže) vždy ve středu, pátek a sobotu (pokud nepřipadne na tyto dny významnější svátek, který má přednost – například jako letos 19. 3. 2011 svátek sv. Josefa).

Jsou zasvěceny postu a modlitbě, které nám připomínají naši hříšnost a potřebu očištění.

Nejstarší zmínky o kvatembrových dnech pochází ze 4. století, ale zřejmě byly zachovávány i dříve. Jednalo se vyloženě o dny kající, spojené s postem, modlitbami a almužnou. Každý z těchto dnů má svůj vlastní mešní formulář, liturgická barva je fialová.

V těchto dnech také bývala udílena nižší svěcení. Proto se modleme a posťme s Církví, aby Pán ráčil poslati hojné pracovníky na vinici svou, aby nám daroval hodné kazatele Evangelia, ctnostné udělovatele Svátostí, svaté sluhy oltáře a pravé pastýře.

Následující odstavce jsou návodem ku prožití nejen suchých dnů, ale celé doby postní:

Postem stáváme se mistry v ovládání svých žádostí a toto mistrovství je základem pro naše věčné blaho. Církev sv. však chce postem získati pro nás ještě něco – odpuštění hříchů. Svými hříchy nahromadili jsme si mnoho trestů a nikdy jim neunikneme. Nekonečná svatost Boha, která byla hříchy našimi pohaněna, žádá odčinění všech vin. Všichni z nás musíme zpalatiti do posledního haléře! Bůh jest však při své nekonečné Spravedlnosti také nekonečně milosrdný. Proto čeká na naše obrácení, dopřává nám života, abychom se mohli ze svých hříchů káti a dobrými skutky smýti svoje viny: Hle, nyní jest čas příhodný; hle, nyní jest den spasení!

Půst jest jedním z těch dobrých skutků, jehož cena jest nesmírná. Člověk jest složen z duše a těla a obojí musí sloužiti Bohu. Byla by to špatná kajícnost, která by záležela jen v lítosti a zkroušenosti srdce, ale na tělo se nevztahovala; všecky naše duševní vztahy obrážejí se na našem těle. Tělo bylo hlavní příčinou naší vzpoury proti Bohu, nesmíme je tedy vyjmouti z pokání!

Druhým dobrým skutkem, k němuž nás Církev v tuto dobu vybízí, jest modlitba. Tak jako slovem „půst“ Církev rozumí nejen odejmutí potravy, ale i přemáhání zlých náklonností, útěk před hříchem a snahu o ctnost, tak slovem „modlitba“ rozumí každou příležitost, při níž se duše obrací k Bohu. Jest to hlavně návštěva chrámu, obcování Mši svaté, vyslechnutí kázání, křížová cesta a rozjímání o utrpení Kristově. Nejkrásnější modlitbou jest zbožné přijímání Svátostí.

Jiným dobrým skutkem jest almužna. To, co jsme postem a jiným odříkáním ušetřili na sobě, to rozdáváme těm, kterým bylo neustálé odříkání dáno již do kolébky – chudým. Almužnou smyjeme mnoho svých vin a cvičíme se v lásce k bližnímu, v němž milujeme Krista samého. Slovem „almužna“ myslí Církev svatá opět všecko milosrdenství, jež prokazujeme druhým, může tedy i nejchudší rozdávati almužnu.

Podle P. Mariana Schallera OSB.

P. Marian Schaller o výsadním prvenství gregoriánského chorálu

P. Marian Schaller OSB stručně vysvětluje důvody toho, proč je gregoriánský zpěv vlastním zpěvem římské liturgie, a patří mu tak v ní čelné místo, což znovu výslovně potvrdil i II. vatikánský koncil (SC 116).

Antifonář z kláštera v Sankt Gallen (asi 1000): Řehoř Veliký skládá chorál. Holubice na jeho pravém rameni symbolizuje inspiraci Duchem Svatým.

Duch Svatý, jenž vytváří všechny krásy katolické liturgie, vzbudil si na papežském trůnu pěvce, který se postaral o důstojnost a krásu liturgického zpěvu – Řehoře Velikého. Od něho liturgický zpěv Církve nese název „gregoriánský“.

O gregoriánském zpěvu píše Pius X. ve svém Motu proprio z 22. list. 1903, že je to vlastní zpěv Církve římské, jediný zpěv, jejž zdědila po svých Otcích, jejž žárlivě po tolik století střežila v liturgických předpisech, jejž předkládá věřícím jako přímo svůj zpěv, jejž výlučně předpisuje pro některé části liturgie a jejž nejnovější studie tak šťastně obnovily v jeho celistvosti.

Afektovanost a subjektivnost je chorálu cizí

Správně přednášený gregoriánský chorál je zpívanou modlitbou. Proto nesnáší afektovanost a subjektivnost moderní hudby a zpěvu.

Chorál je přirozený, jednoduchý a pokorný výraz nitra duše, která mluví s Bohem. V něm se srdce dětinně a prostě odevzdává svému Tvůrci.

Divadelní kontrasty mezi fortissimem a pianissimem, rychlostí a pomalostí by porušily neosobitost chorálu, která jest jeho silou a velmi důležitou známkou a zároveň dokladem, že jest částí samé liturgie, jež se nedá poutat osobními zážitky jednotlivce.

Chorál je vibrací duše samé Církve, na jejíž struny hraje Duch Svatý, který se v nás modlí nevyslovitelnými vzdechy.

Jiné formy jsou úlitbou Církve,  nikoliv doporučením

Vedle vlastního zpěvu Církve – chorálu – je dovolen i zpěv umělý a mensurální a polyfonická hudba. Církev jich používá k okrase bohoslužeb jako všech ostatních druhů umění.

Jasněji řečeno: Církev jim dovoluje, aby se zúčastnily na chvále Boží. Často však byla a je nucena vykázati jim určité meze, neboť toto umění nepovstalo jako chorál přímo z vůně liturgie, nýbrž i inspirací přirozených, často smysly hodně zkalených.

Moderní zpěv a hudba ztrácejí souvislost s oltářem a s jeho Obětí, což už prozrazuje jejich umístění v kostele, jejich odklon a odpoutání od liturgických textů a myšlenek, jakož i od duchovního zladění, které liturgie probouzí v tom člověku, který se do ní úplně pohřížil.

Chorál je dílem umělce vědomého si drahocennosti Oběti Kristovy

Dokud věřící umělec pokládal Oběť Kristovu za nejdrahocennější dobro a statek, jejž si můžeme na tomto světě přisvojit, tvořil v duchu Církve a liturgicky.

Takovým uměleckým výtvorem byl chorální zpěv v dobách, kdy křesťanstvo se tísnilo kolem obětního oltáře Nového zákona. Jeho melodie žily z Eucharistie a proto dýchají její vůni a proto je může chápat úplně zas jen ten, kdo dychtí po této  nebeské stravě a nezná sladšího pokrmu.

Uvolňováním tohoto pouta od oltáře, od Oběti a od její hostiny kazí se liturgický vkus zpěvu, zrovna jako ostatních umění, která obklopovala bohoslužbu.

Mensurální a polyfonická hudba je umění již pouze lidské, nenaplňující duši

Do chrámů vniká zpěv a hudba mensurální a polyfonická. Jejich výtvory jsou často díla velmi umělecká, jak po stránce skladebné, tak při jejich podání, ale umění je to lidské a – pro lidi. Už to není bohoslužba!

Umění mensurální a polyfonické lahodí smyslům a sytí je – duše zůstává hladova a prázdna, a což jest ještě horší, pro sladkou narkosu tohoto umění svůj hlad a prázdnotu nepozoruje.

Chorál stojí vedle mensurální polyfonické hudby jako čistá panna neviného pohledu a přirozené gracie v prostém oděvu vedle herečky na vysokých podpatcích, líčeného obličeje, atropinem zvětšených zornic, nepřirozené červeně rtů a v šatě úmyslně svůdném.

Chorál nezná mensury – taktu. Jeho rytmus je zcela přirozený a shodný s rytmem mluvy a jejích částí. Chorál je svobodné dítko Boží, které si hraje před Bohem tak, jak mu to do duše vložil. Jeho pohyb je řízen úctou a láskou k Bohu.

Mensurální zpěv béře taktem na sebe pouta. Jeho pohyb je tedy stále strojený, ukládá si okovy, které si sám ukul. Bez nich by se nedovedl ani pohybovat. Je to otrok, protože nedovede být jiným už svou přirozeností.

Ukázka Kyrie (Orbis Factor) z Liber Usualis.Chorál je znamením dítek Církve, polyfonie dítek tohoto světa

Chorál je vždy jednohlasný. Je to mluva dítek Církve, které jsou jedné mysli, jedné tužby a znají pouze jediný cíl – Boha poznávat, Jej milovat a Jemu sloužit. Všichni jdou jednou královskou cestou. Mezi nimi není sporu, neklidu a rozdílu. Všichni jsou si před Bohem rovni.

Zcela jinak pracuje polyfonie. Kolik proplétání, předhánění, koktání, vracení se a nového hledání je v ní vyjádřeno! To jest život dítek tohoto světa! Neznají klidu, každý jde svou cestou, jeden chce překonat druhého. Neznají krotit ani radost ani zármutek, jsou odvislí od svých smyslů, teď plni troufalosti, pak zas bezútěšné tesknosti. Teď udýchaní, pak zas liknaví.

Je pravda, že umělec všecku tu popletenost svede na konec v lahodný akord, ale nezkažené dítko Boží se ptá, zda toto všecko bylo zapotřebí, než se k poslednímu akordu došlo.

Dítky tohoto světa znají ovšem jiné zábavy, než dítky Světla.

Někteří již nedovedou chutnat lahodnost chorálu, a proto Církev dovoluje i další formy

Opakujeme znova, že Církev dovoluje za určitých výhrad mensurální a polyfonickou hudbu a zpěv pro ty své dítky, které nedovedou už chutnat nebeskou lahodnost chorálu, ale její tužbou a přáním je a zůstane, aby se vrátily opět ke ztraceným krásám.

Sladkost, něha, životnost a hloubka chorálu se poznává jeho užíváním. Jedině on uvádí do spojení s Bohem.

S chorálem je to jako s obřady Církve. Nedovede-li se kdo soustředit na myšlenky k Bohu, stačí často jen zevní obřadná uctivost a soustředěnost, aby v nejbližších okamžicích se uhostila i v nitru duše.

Nechápe-li kdo myšlenky liturgické, stačí, aby je zapěl melodií Církve – a ihned se mu objeví nebeské krásy, jež Církev v liturgii prožívá.

(Převzato z: P. Marian SCHALLER O.S.B.: Liturgie. Dědictví sv. Prokopa : Praha 1933. S církevním schválením. Mezititulky doplnila redakce KL.)

Proměnlivé části na neděle a vybrané dny (latinsko-česky)

Proměnlivé části mše svaté (modlitby, čtení z Písma …) pro neděle a vybrané svátky v praktické verzi pro tisk (latinsko-česky). Vhodné jak pro kněze, kteří chtějí věřícím poskytnout texty ke mši, tak pro věřící, kteří nemají vlastní misálek.

Jak na to?

Natiskne se na A5 oboustranně na šířku a poté jednoduše uprostřed přeloží. Vznikne tak čtyřstránková A6. Není tedy potřeba cokoliv sešívat apod. Výjimečně jsou texty v některou neděli příliš dlouhé, a pak je potřeba použít dvou listů (viz např. Neděle první po Devítníku).

O jakýchkoliv nalezených chybách (zejména překlepech) nás prosím informujte na info@krasaliturgie.cz. Tam se obracejte i s jakýmikoliv dalšími problémy s texty (tiskem, výrobou, etc…).

Pokud byste chtěli nějakým způsobem vyjádřit své díky, můžete tak učinit prostřednictvím libovolného finančního příspěvku ve prospěch účtu č. 1905 1991 / 2010, který bude využit pro chod stránek. Pán Bůh zaplať!

Neděle a svátky závislé na liturgické době (Proprium de tempore)

Doba adventní

První neděle adventní .docx , .doc , .pdf

Druhá neděle adventní .docx , .doc , .pdf

Třetí neděle adventní .docx , .doc , .pdf

Pátek Suchých dnů v adventě .docx.doc , .pdf

Čtvrtá neděle adventní .docx , .doc , .pdf

Svatvečer Narození Páně – Štědrý den .docx , .doc , .pdf

Doba vánoční

Hod Boží vánoční

První mše svatá – půlnoční .docx , .doc , .pdf

Druhá mše svatá – jitřní .docx, .doc , .pdf

Třetí mše svatá – jitřní .docx , .doc , .pdf

Neděle mezi oktávem vánočním .docx , .doc , .pdf

Sv. Štěpána, prvomučedníka (26. prosince) .docx.doc , .pdf

6. den mezi oktávem vánočním (30. prosince) .docx.doc , .pdf

7. den mezi oktávem vánočním (31. prosince) .docx , .doc , .pdf

Oktáv Narození Páně (Obřezání Páně – Nový rok) .docx , .doc , .pdf

Nejsvětějšího jména Ježíš .docx , .doc , .pdf

Zjevení Páně (6. ledna) .docx , .doc , .pdf

Po Zjevení Páně

Svaté Rodiny .docx , .doc , .pdf

Neděle druhá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf

Neděle třetí po Zjevení Páně .docx.doc , .pdf

Neděle čtvrtá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf

Neděle pátá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf

Neděle šestá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf

Doba předpostní

Neděle Devítník .docx , .doc , .pdf

Neděle první po Devítníku .docx , .doc , .pdf

Neděle druhá po Devítníku .docx , .doc , .pdf

Doba postní

Popeleční středa – mše svatá .docx , .doc , .pdf

Popeleční středa – svěcení popelu .docx , .doc , .pdf

Pátek po Popeleční středě .docx.doc , .pdf

Neděle první postní .docx , .doc , .pdf

Pátek Suchých dnů v postě .docx , .pdf

Neděle druhá postní .docx , .doc , .pdf

Neděle třetí postní .docx , .doc , .pdf

Pátek po třetí neděli postní .docx.pdf

Neděle čtvrtá postní .docx , .doc , .pdf

Pátek po čtvrté neděli postní .docx.pdf

Sobota po čtvrté neděli postní .docx.doc , .pdf

Neděle pátá postní .docx , .doc , .pdf

Sobota po neděli Smrtelné .docx , .doc , .pdf

Neděle květná

Svěcení ratolestí + mše sv. včetně pašijí .docx , .pdf (dle misálu z r. 1952)

Svěcení ratolestí + mše sv. včetně pašijí .docx , .pdf (dle misálu z r. 1962)

Mše sv. (bez pašijí) .docx , .doc , .pdf Pašije zde: .docx , .pdf (dle misálu z r. 1962)

Svaté triduum

Zelený čtvrtek

Mše svatá s umýváním nohou: .docx , .pdf (dle misálu z r. 1962)

Mše svatá bez umývání nohou: .docx.pdf (dle misálu z r. 1962)

Veliký pátek: .docx , .pdf (dle misálu z r. 1962)

Bílá sobota: .docx , .pdf (dle misálu z r. 1962)

Doba velikonoční

Hod Boží velikonoční .docx.doc , .pdf

Pátek velikonoční .docx , .doc , .pdf

Sobota velikonoční .docx , .doc , .pdf

Neděle první po Velikonocích .docx , .doc , .pdf

Neděle druhá po Velikonocích .docx.doc , .pdf

Neděle třetí po Velikonocích .docx , .doc , .pdf

Neděle čtvrtá po Velikonocích .docx.doc , .pdf

Neděle pátá po Velikonocích .docx , .doc , .pdf

Nanebevstoupení Páně .docx , .doc , .pdf

Neděle po Nanebevstoupení Páně .docx , .doc , .pdf

Svatvečer Svatodušní (Mše svatá) .docx , .doc , .pdf

Hod Boží Svatodušní .docx , .doc , .pdf

Po Svatém Duchu

Svátek Nejsvětější Trojice .docx.doc , .pdf

Slavnost Božího Těla .docx , .doc , .pdf

Neděle druhá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Nejsvětějšího Srdce Ježíšova .docx , .doc , .pdf

Neděle třetí po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle čtvrtá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle pátá po Svatém Duchu .docx.doc , .pdf

Neděle šestá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle sedmá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle osmá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle devátá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle desátá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle jedenáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle dvanáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle třináctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle čtrnáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle patnáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle šestnáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle sedmnáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle osmnáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle devatenáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle dvacátá po Svatém Duchu .docx.doc , .pdf

Neděle dvacátá první po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle dvacátá druhá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle dvacátá třetí po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

(Neděle 3., která přebývá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf )

(Neděle 4., která přebývá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf )

(Neděle 5., která přebývá po Zjevení Páně .docx.doc.pdf )

(Neděle 6., která přebývá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf )

Neděle dvacátá čtvrtá a poslední po Svatém Duchu .docx.doc , .pdf

Svátek Ježíše Krista-Krále (v poslední říjnovou neděli) .docx , .doc , .pdf

Svátky, slavnosti a další dny nezávislé na liturgické době, obřady mimo mši svatou (Proprium sanctorum)

16. ledna: Sv. Marcela, papeže a mučedníka .docx.doc , .pdf (III. třídy)

23. ledna: Sv. Rajmunda z Peñafortu, vyznavače .docx.doc.pdf (III. třídy)

30. ledna: Sv. Martiny, panny a mučednice .docx.doc.pdf (III. třídy)

2. února: Očišťování blahoslavené Panny Marie (Hromnice) .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

Obřady přede mší svatou .docx , .doc , .pdf

19. března: Sv. Josefa, snoubence blahoslavené Panny Marie, vyznavače .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

25. března: Zvěstování Panny Marie .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

17. dubna: Sv. Aniceta, papeže a mučedníka (T. P.) .docx.doc.pdf (Comm.)

24. dubna: Sv. Fidelia ze Sigmaringy, mučedníka (T. P.) .docx.doc.pdf (III. třídy)

25. dubna: Sv. Marka, evangelisty .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

1. května: Sv. Josefa, dělníka, snoubence bl. Panny Marie, vyznavače (T. P.) .docx.doc.pdf (I. třídy)

12. května: Výročí posvěcení metropolitního chrámu sv. Víta (T. P.) .docx , .doc , .pdf (v pražské arcidiecézi I. třídy)

15. května: Sv. Jana Křtitele de la Salle, vyznavače (T. P.) .docx.doc.pdf (III. třídy)

16. května: Sv. Jana Nepomuckého .docx , .doc , .pdf (Preface k sv. Janu Nepomuckému: .docx , .doc , .pdf ) (v pražské církevní provincii I. třídy, v olomoucké II. třídy)

5. června: Sv. Bonifáce, biskupa a mučedníka .docx.pdf (III. třídy)

24. června: Narození sv. Jana Křtitele .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

29. června: Svatých Apoštolů Petra a Pavla .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

1. července: Nejdrahocennější Krve Pána našeho Ježíše Krista .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

2. července: Navštívení Panny Marie .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

5. července: Sv. Cyrila a Metoděje v pražské církevní provincii .docx.doc.pdf (II. třídy)

16. července: Svátek blahoslavené Panny Marie Karmelské .doc , .pdf (Comm.)

5. srpna: Posvěcení chrámu Panny Marie Sněžné .docx , .doc , .pdf (III. třídy)

6. srpna: Proměnění Pána našeho Ježíše Krista .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

14. srpna: Svatvečer Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

15. srpna: Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

22. srpna: Neposkvrněného Srdce blahoslavené Panny Marie .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

votivní mše: .docx , .doc , .pdf

28. srpna: Sv. Augustina, biskupa, vyznavače a Učitele Církve .docx , .doc , .pdf (III. třídy)

8. září: Narození blahoslavené Panny Marie .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

12. září: Jména Panny Marie .docx , .doc , .pdf (III. třídy)

14. září: Povýšení sv. Kříže .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

15. září: Sedmibolestné Panny Marie .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

28. září: Sv. Václava, vévody, mučedníka, patrona českého .docx , .doc , .pdf (v našich zemích I. třídy)

29. září: Svátek sv. Michaela Archanděla .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

7. října: Panny Marie Růžencové .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

9. října: Sv. Jana Leonardi, vyznavače .docx.pdf (III. třídy)

16. října: Sv. Hedviky, vdovy, vévodkyně .docx , .pdf (III. třídy)

17. října: Sv. Markety Marie Alacoque .docx , .doc , .pdf (III. třídy)

24. října: Sv. Rafaela Archanděla .docx.doc.pdf (III. třídy)

31. října v pražské církevní provincii: Sv. Wolfganga .docx.doc , .pdf (III. třídy)

1. listopadu: Slavnost Všech Svatých .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

2. listopadu: Památka všech věrných zemřelých (I. třídy)

První mše svatá: .docx , .doc , .pdf

Druhá mše svatá: .docx , .doc , .pdf

Třetí mše svatá: .docx , .doc , .pdf

13. listopadu: Sv. Didaka, vyznavače .docx.pdf (III. třídy)

14. listopadu: Sv. Josafata .docx.doc , .pdf (III. třídy)

21. listopadu: Obětování blahoslavené Panny Marie .docx.doc.pdf (III. třídy)

27. listopadu: Přenesení ostatků sv. Ludmily (pražská církevní provincie) .docx , .pdf (III. třídy)

8. prosince: Neposkvrněného Početí blahoslavené Panny Marie: .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

Votivní mše sv. a mše při různých příležitostech

Votivní mše sv. k nejsv. Srdci Ježíšovu v době velikonoční: .docx , .doc , .pdf

Společná mše posvěcení chrámu (Terribilis):

Během roku: .docx.doc , .pdf

V době velikonoční: .docx.doc , .pdf

Mše sv. v sobotu ke cti nejblahoslavenější Panny Marie

Od svátku nejsv. Trojice do soboty před první nedělí adventní: .docx , .doc , .pdf

Mše za ženicha a nevěstu: .docx , .doc , .pdf

Missae pro aliquibus locis

Blahoslavené Marie Panny Prostřednice všech milostí (T. P.): .docx , .doc , .pdf

________________________________________

Autoři Krásy liturgie tímto upřímně děkují autorům přepisů ze Schallerova misálu.

Ochotné duše s vlastním misálkem, které by chtěly pomoci s přepisováním, nechť se ozvou na info@krasaliturgie.cz a dostanou jednoduché instrukce, jak pomoci.