Štítek: mešní řád

II. eucharistická modlitba byla vytvořena během jednoho večera v římské restauraci

Centrální částí Mše svaté je mešní kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.

Mešní kánon

Centrální částí Mše svaté je mešní kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.

Tridentský koncil o kánonu římské mše praví:

„Protože Svaté má být svatě spravováno – a tato Oběť je nejsvětější nade vše, zavedla katolická Církev před mnoha staletími proto, aby byla důstojně a uctivě přinášena a přijímána, posvátný kánon, který je tak prost každého omylu, že v něm není obsaženo nic, co by v míře nejvyšší nevyzařovalo jistou svatost a zbožnost a nepozvedalo mysl těch, kteří ji přinášejí, k Bohu. Sestává totiž jak ze slov samotného Pána, tak i z podání apoštolů a z nařízení svatých papežů.“

Dále je proti protestantům slavnostně definována neomylnost římského kánonu:

„Kdo by řekl, že mešní kánon obsahuje omyly a má být proto odstraněn, budiž vyobcován (= anathema sit).“ (DH 1756)

První doloženou písemnou citaci velké části římského kánonu máme z počátku 4. století, předpokládá se však, že mešní kánon byl v podstatě hotov mnohem dříve – ve druhém, nejpozději ve třetím století.

Poslední změnou římského kánonu na dlouhá léta bylo přidání několika slov „diesque nostros in tua pace disponas“ (a [abys] naše dny ve svém pokoji spravoval) papežem sv. Řehořem Velikým (590–604) do části kánonu po Hanc igitur. Římský lid byl prý touto změnou natolik pobouřen, že dokonce hrozil papeži zabitím za to, že si dovolil zasáhnout do svaté liturgie, která byla považována za kompletní a nedotknutelnou.

Římský misál

Od sv. Řehoře Velikého († 604) až do roku 1962, kdy Jan XXIII. přidal slova „beati Ioseph, eiusdem Virginis Sponsi“, si žádný papež nedovolil změnit mešní kánon. Snahy o přidání zmínky o sv. Josefu do kánonu jsou doloženy od roku 1815, kdy biskupové zaslali žádost Kongragaci posvátných obřadů. Celosvětové petice biskupů na toto téma se v průběhu následujího století opakovaly. Papež sv. Pius X. na takovou žádost (přestože se k ní – nebo podobné – dříve jakožto kardinál sám připojil) reagoval slovy: „Jsem jenom papež. Jakou mocí bych se mohl dotknout Kánonu?“

Ať už si o zásahu Jana XXIII. z roku 1962 myslíme cokoliv, skutečností zůstává, že bylo třeba na přidání pěti slov o sv. Josefu do kánonu počkat celých 147 let.

Zde se tedy ukazuje s jakou opatrností a prozíravostí Církev zachází se svým největším pokladem. Rozhodně není na místě, aby se jedna generace domnívala, že převyšuje všechny předchozí a během, historicky vzato, okamžiku svévolně předělala něco, co Církev používala v nezměněné podobě k obecnému prospěchu více než 1300 let. (1)

Snahy o nahrazení mešního kánonu

Nejradikálnějším zastáncem liturgických změn na II. vatikánském koncilu byl biskup německého původu Wilhelm Josef Duschak, apoštolský vikář na Filipínách. Zatímco někteří progresivní biskupové navrhovali, aby některé části mše svaté byly recitovány v lidovém jazyce, biskup Duschak byl prvním, kdo prosazoval, aby latina byla ze mše svaté odstraněna kompletně a aby kněz stál čelem k lidu po celou mši. (3)

Biskup Duschak poprvé přišel s návrhem na novou eucharistickou modlitbu, která by nahradila mešní kánon (nebo k němu byla přidána jako alternativa), na tiskové konferenci 5. listopadu 1962, nedlouho po zahájení II. vatikánského koncilu.

Během koncilního jednání několik otců vyjádřilo přesvědčení, že Kánon je nedotknutelný. To bylo podpořeno i řadou hlasů „placet iuxta modum“ vyjadřujících tytéž výhrady. Relator reagoval tak, že jsou už reflektovány ve formulaci „probe servata eorum substantia“ ([je třeba] svědomitě zachovat jejich [obřadů] podstatu, SC 50). V praxi se následně ukázalo, že pokoncilní komise tuto posici opustila. Dle Jungmanna (5) bylo úmyslem relatora ponechat pokoncilním reformátorům volné ruce.

Hans Küng
Hans Küng

Od roku 1963 se začaly objevovat soukromé iniciativy revidující Římský kánon. Některé z nich nebyly publikovány, jiné ano, mezi nimiž za zmínku stojí například pokus známého heretika a v současné době zastánce práva na asistovanou sebevraždu Hanse Künga (6).

V letech 1965–1966, kdy ještě nebylo užití lidového jazyka při recitaci Kánonu povoleno, se v Nizozemsku již šířily texty nových eucharistických modliteb. Proběhlo několik jednání s předsedou pokoncilní komise pro liturgickou reformu Annibale Bugninim, jejichž výsledkem bylo v lednu 1967 udělení povolení k užití tří nových eucharistických modliteb, nahrazujících Římský kánon. Jak vzpomíná Bugnini ve svých pamětech, papež Pavel VI. pak jmenoval zvláštní kuriální komisi, aby zvážila, zda „by bylo vhodné rozšířit dovolení předpokládané pro Nizozemsko i na ostatní země nebo i na celou Církev“. (7)

Mnozí však na žádné povolení nečekali a začali tvořit desítky vlastních „kánonů“. V Nizozemsku roku 1969 vybrali a publikovali biskupové z mnoha textů jedenáct, ve vlámské části Belgie pět a indonéští biskupvé deset již v říjnu 1968. Nizozemské eucharistické modlitby byly přeloženy do němčiny, ve Francii kolovaly stovky nových „kánonů“. Dom Bernard Botte OSB už v roce 1968 vyjádřil své rozhořčení nad tím, že ve francouzské jazykové oblasti zavládla kvůli užívání neautorizovaných eucharistických modliteb naprostá anarchie.

„II. eucharistická modlitba“

bouyerLiturgická svévole jednotlivých kněží a biskupů je jedna věc, oficiální misál druhá. Podívejme se nyní proto konkrétně na jednu ze čtyř „eucharistických modliteb“, které jsou nedílnou součástí misálu Pavla VI. a které nahradily více než tisíciletí beze změny používaný Římský kánon (což platí i o tzv. „I. kánonu“ v NOM, který má značnou variabilitu kvůli závorkám umožňujícím četné vynechávky).

II. eucharistická modlitba je nejkratší a je v praxi užívána velmi často, ba snad nejčastěji (jsou kněží, kteří ji užívají výhradně). O způsobu vzniku tohoto „kánonu“ se dozvídáme z memoárů jeho spoluautora Louise Bouyera vydaných roku 2014 (jinak též byl Bouyer společně s Josephem Ratzingerem a dalšími spoluzakladatelem revue Communio).

Když se kardinál Montini stal papežem a přijal jméno Pavel VI., jmenoval Bouyera členem komise pro liturgickou reformu, které theoreticky předsedal kardinál Lercaro, dle Bouyera člověk „šlechetný, ale neschopný odolávat manipulacím tu hrubého, tu sladkého“ Annibale Bugniniho, sekretáře této komise, „postrádajícího jak kulturu, tak čest“.

Byl to Bouyer, kdo údajně musel opravit „extrémně příšernou“ formulaci návrhu druhé eucharistické modliby, z níž chtěl Bugnini vyřadit dokonce i Sanctus (které, jak víme, je součástí mešního ordinaria, nikoli kánonu, ani to se však pro architekty nového mešního řádu nezdá býti překážkou, pozn. KL).

Dle svých memoárů Bouyer společně s opatem Bottem během jednoho večera, u stolu v trattorii (italská restaurace neformálního charakteru, resp. hospoda, pozn. KL) v Trastevere (Zátibeří, městská část Říma jižně od Vatikánu, pozn. KL) zformuloval definitivní versi II. eucharistické modlitby, s trýznivou starostí, aby práce byla odevzdána do zítřejšího rána (spěch prý provázel celou liturgickou revoluci, aby nemohla být zastavena).

Římská trattoria

V Bouyerových pamětech se dále můžeme dočíst, že kdykoliv některý ze členů liturgické komise Bugninimu oponoval, Bugnini jej vždy umlčel slovy: „papež to tak chce“; například při destrukci liturgie za zemřelé a odstraňování některých „zastaralých“ veršů z žalmů v posvátném officiu.

Bouyer vzpomíná, že když posléze s Pavlem VI. hovořil o liturgických „reformách“, zjistil, „že papež s nimi nebyl spokojen o nic více než já“, a dokonce byl papežem otázán: „Jak jste se všichni mohli nechat reformou tak uchvátit?“ Bouyer odpověděl: „Protože Bugnini nás neustále ujišťoval, že jste to tak bezvýhradně chtěl.“ Načež Pavel VI. odvětil: „Ale jak je to možné? Mně říkal, že vy jste to všichni jednohlasně schvalovali…“.

Bouyer připomíná, že Pavel VI. vypudil „opovrženíhodného“ Bugniniho (který je vážně podezřelý ze svobodného zednářství, pozn. KL) do Teheránu jako nuncia, ale to už byla škoda napáchána.

Dodejme, že Bugniniho osobní sekretář Piero Marini působil v letech 1987 až 2007 jako hlavní papežský ceremonář a nyní je představeným Papežské komise pro Mezinárodní Eucharistický kongres.

 

Použité zdroje a literatura:

  1. http://vendeecz.blogspot.cz/2014/10/canon-miss-mesni-kanon.html
  2. http://www.traditio.com/tradlib/popelim.txt
  3. http://rorate-caeli.blogspot.com/2014/02/the-opinion-of-most-radical-council.html
  4. http://www.adoremus.org/9-11-96-FolsomEuch.html
  5. Josef Jungmann, „Um die Reform des römischen Kanons: eine kritische Stellungnahme zu C. Vagagginis Entwürfen„, Liturgisches Jahrbuch 17 (1967) 2.
  6. Hans Küng, „Das Eucharistiegebet: Konzil und Erneuerung der römischen Liturgie„, Wort und Wahrheit 18 (1963) 102-107.
  7. Annibale Bugnini, The Reform of the Liturgy: 1948-1975 (Collegeville: The Liturgical Press, 1990).
  8. http://rorate-caeli.blogspot.com/2014/09/original-sins-eucharistic-prayer-ii.html

Biskup A. Schneider: Pět liturgických ran mystického těla Kristova

Světící biskup arcidiecéze Astana (Kazachstán), Msgr. Athanasius Schneider, 15. ledna 2012 přednesl příspěvek Nová evangelizace a svatá liturgie:
Abychom správně hovořili o nové evangelizaci, je nezbytné, abychom se nejdřív podívali na toho, kdo byl prvním a nejvlastnějším evangelizátorem, a tím byl náš Pán…

J. Ex. Athanasius Schneider

Světící biskup arcidiecéze Astana (Kazachstán), Msgr. Athanasius Schneider, 15. ledna 2012 na konferenci 4e Rencontre pour l’unité catholique (4. setkání za katolickou jednotu) přednesl příspěvek Nová evangelizace a svatá liturgie:

Abychom správně hovořili o nové evangelizaci, je nezbytné, abychom se nejdřív podívali na toho, kdo byl prvním a nejvlastnějším evangelizátorem, a tím byl náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus, vtělené Boží Slovo. Boží Syn přišel na tento svět, aby smířil a odčinil největší hřích lidstva.

Tento největší hřích lidstva spočívá v tom, že lidstvo odepřelo klanět se Bohu, nechce mu přiznat nejvyšší úctu a první místo. Tento hřích spočívá dále v tom, že lidé Bohu nevěnují pozornost, že nemají vůbec smysl pro ty věci, které souvisejí s Bohem a s klaněním Bohu, že nikdo nechce Boha vidět a pokleknout před ním. Pro tento postoj ducha se člověku jeví jako rušivé Boží vtělení, jako rušivá mu připadá jeho skutečná přítomnost v Nejsvětější svátosti, jako rušivé mu připadá, jestliže jeho eucharistická přítomnost figuruje v kostele jako ústřední. Hříšný člověk chce totiž postavit do středu chrámového prostoru sám sebe, a to i při eucharistické slavnosti, aby ho bylo vidět a stal se sám středem pozornosti.

Proto je eucharistický Ježíš, vtělený Bůh pod svátostnými způsobami, ve svatostánku umísťován nejraději někam stranou. Ruší se dokonce obraz Ukřižovaného, krucifix, který stojí uprostřed oltáře při postoji tváří k lidu, protože prý zakrývá tvář kněze. Proto dokonce i Ukřižovaný překáží a stejně jako svatostánek je postaven stranou. Účastníci bohoslužby musí ustavičně vidět lidskou tvář kněze, který proto sedí nejraději doslova v centru chrámu.

„Hříšný člověk chce totiž postavit do středu chrámového prostoru sám sebe, a to i při eucharistické slavnosti...“ Návrh nové podoby interiéru českobudějovické katedrály (vlevo) ostře kontrastuje s tradičním uspořádáním, kde se biskupský trůn nachází po levé straně, jak to bylo běžné před II. vat. koncilem a dodnes se zachovalo např. v katedrále v St. Louis (vpravo).

A když je svátostný Ježíš přece jen ještě ponechán v centru ve svatostánku, protože úřad ochrany památek, který vede nevěřící vláda, nedovoluje svatostánek odstranit, stojí k němu kněz celou dobu bezohledně otočený zády. Jak často jsme slyšeli v těchto případech povzdech prostých věřících: „Požehnaní památkáři, kteří alespoň ponechali Ježíše uprostřed Božího domu.“

Teprve z klanění a uctívání Boha může církev správně hlásat Boží slovo pravdy, tj. evangelizovat. Dříve než svět uslyšel věčné vtělené Slovo, Ježíš třicet let mlčel a klaněl se. To zůstává provždy jako zákon i pro život a působení církve a všechny evangelizátory. „Způsob, jak se slaví liturgie, rozhoduje o osudu víry a církve,“ řekl Joseph Ratzinger, nynější papež Benedikt XVI. (…)

Nemálo slavení mše svaté v dnešní době na různých místech světa vypadá tak, jako by lidé chtěli otočit smysl slova žalmu 113,9: Nám, Pane, a našemu jménu dej slávu. Pro takový způsob slavení liturgie jsou pak výstižná tato Ježíšova slova: „Jak můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samého Boha?“ (Jan 5,44) (…)

Pius XII. zanechal Církvi mezi jiným důležitý základ nauky o posvátné liturgii, a to odsouzení tzv. liturgického archeologismu, jehož návrhy se široce kryjí s jansenistickou a protestantskou synodou v Pistoji v roce 1786 (srov. Mediator Dei 63–64) a vycházejí z odpovídajících teologických myšlenek Martina Luthera (synody v Pistoji se nezúčastnili teologové hlásící se otevřeně k jansenismu a protestantismu či členové protestantských sekt, jak by se mohlo jevit z použité formulace, nýbrž kněží a biskupové, kteří byli formálně členy katolické Církve, synoda však pod jejich vlivem dospěla k protestantským a jansenistickým názorům; byl to jakýsi předobraz Druhého vatikánského koncilu, s tím rozdílem, že tehdy závěry synody papež zamítl; pozn. KL)

Proto již tridentský koncil odsoudil protestantské liturgické ideje, především přehánění charakteru hostiny a potlačování charakteru oběti, potlačování jasných znaků posvátna a tajemství liturgie (srov. TK, XXII. zasedání).

Liturgické výroky tridentského koncilu a encykliky Mediator Dei, které odrážejí konstantní liturgickou praxi staletí a celého tisíciletí, patří k základním součástem svaté tradice, které není možno přehlížet bez nebezpečí velkých duchovních škod. Tyto výroky II. vatikánský koncil akceptoval, jak je zřejmé z všeobecných principů božského kultu v liturgické konstituci Sacrosanctum Concilium. Jako konkrétní omyl myšlení a příklad liturgického archeologismu jmenuje Pius XII. návrh nahradit oltář stolem (MD 62). Když papež Pius XII. odmítá již oltář ve formě stolu, jak velmi by odmítl návrh, aby se slavení u stolu konalo versus populum (čelem k lidu)?

Msgr. Schneider slouží Mši sv. v kostele Gesù e Maria v Římě

Existují konkrétní aspekty v převažující současné liturgické praxi nového mešního řádu (NOM), které představují jasný zlom v dosavadní liturgické praxi církve. Jedná se o následujících pět obyčejů, které je možno označit za rány na liturgickém mystickém těle Kristově. Jedná se o rány, které představují násilný zlom s minulostí, protože nedostatečně uplatňují ústřední a podstatný charakter mešní oběti a staví do popředí charakter hostiny, potlačují projevy božského klanění a méně vyjadřují charakter toho, co je věčné a nebeské. U těchto pěti ran se s výjimkou jedné (nové modlitby k obětování) nejedná o úkony, které by byly pro formu mešního ritu předepsány, nýbrž byly zavedeny v praxi jako důsledek špatné módy.

První a nejvýraznější ránou slavení mešní oběti je praxe, že kněz při eucharistické modlitbě a svatém proměňování, tedy v nejposvátnějších chvílích božského klanění, je obrácen tváří k přítomným. Taková vnější forma odpovídá spíše přednášce, výuce nebo pohoštění. Vytváří se tu útvar uzavřeného kruhu. To není pro tuto modlitbu a klanění přirozené. Takovou formu II. vatikánský koncil nepožaduje a ani vzdáleně nepřipomíná.

Benedikt XVI. v předmluvě k prvnímu dílu svých Sebraných spisů říká: „Myšlenka, že se mají kněz a lid při modlitbě na sebe vzájemně dívat, vznikla teprve v moderně a je původnímu křesťanství zcela cizí. Kněz a lid se nemodlí k sobě navzájem, ale k Pánu. Proto se mají dívat při modlitbě stejným směrem: buďto na Východ jako kosmický symbol pro přicházejícího Pána, nebo, kde je to možné, na Kristův obraz, na kříž, nebo společně vzhůru.“

Forma celebrování, při které se všichni dívají jedním směrem (conversi ad Orientem, ad Crucem, ad Dominum) je dokonce vyznačena v rubrikách Novus ordo (odst. 25, 133 a 134). Tzv. celebrování „versus populum“ (čelem k lidu) neodpovídá zcela jistě představám svaté liturgie, jak to např. čteme v odst. 2 a 8.

Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky. I přes odmítavé stanovisko většiny biskupů povolil ji Pavel VI. s nevolí pouze za určitých podmínek. Papež Benedikt XVI. od svátku Těla a Krve Páně 2008 podává svaté přijímání jen klečícím do úst, a to nejen v Římě, ale všude tam, kam přichází. Dává tím jasný příklad praktického liturgického učitelského úřadu. Když kvalifikovaná většina episkopátu tři roky po koncilu označila přijímání na ruku jako škodlivé, čím spíše by to byli učinili koncilní otcové.

Třetí ranou jsou modlitby k obětování. Je to zcela nový výtvor, který nebyl v církvi vůbec nikdy používán. Nekladou důraz na tajemství Kristovy oběti, nýbrž spíše přinášejí myšlenku hostiny, podobně jak je tomu při židovské sobotní večeři. Východní i západní církev v tisícileté tradici orientovala modlitby k obětování vždy k tajemství oběti na kříži (srov. Paul Tirot, Histoire des Prières d’Offertoire dans la liturgie romaine du VIIe au XVIe siècle, Řím 1985). Takovýto zcela nový výtvor je jistě proti jasným pokynům II. vatikánského koncilu (srov. SC 23).

Čtvrtou ranou je úplné odstranění latinského jazyka ve většině mší katolického světa. To je přímo proti usnesení II. vatikánského koncilu.

Pátou ranou je vykonávání liturgických služeb akolytů a lektorů ženami bez liturgického oděvu, přičemž přicházejí do oltářního prostoru během mše svaté přímo z místa, kde se nacházejí věřící. Tento způsob církev nikdy nepoužívala a nikdy neschválila. Dává katolické mši vnější charakter profánního shromáždění. Již II. nicejský koncil v roce 787 zakázal takovou praxi: „Když někdo není posvěcen, není mu dovoleno, aby při svaté liturgii předčítal od ambonu.“ Tato norma byla vždy respektována. Během mše svaté četli čtení pouze podjáhni nebo lektoři. Jako náhrada za chybějící svěcení akolytů a lektorů mohou tuto funkci vykonávat v liturgickém oděvu muži nebo mládenci, nikoliv však ženy, protože zde nadále trvá určitá vazba na svěcení. V textech II. vatikánského koncilu není pokyn k zrušení nižších kněžských svěcení ani podjáhenství a nejsou zde uvedeny úřady, které by je měly nahradit. SC 28 rozlišuje „ministri“ (služebníky církve) a „fideles“ (věřící) a stanoví, že každý z nich má konat jen to, co mu podle liturgických předpisů přísluší. (…)

Pět uvedených ran na liturgickém těle církve si žádá vyléčení. Ony představují zlom, který připomíná situaci, jaká nastala při avignonském exilu. Potřebujeme dnes jednoho nebo více světců typu svaté Kateřiny Sienské, potřebujeme „vox populi fidelis“ – hlas věřícího lidu – pro překonání liturgického zlomu. Musíme jako tehdy přemoci skutečnost, kdy mnoho příslušníků kléru bylo s exilem a zlomem spokojeno.

Nemůžeme očekávat trvalé plody nové evangelizace bez procesu obrácení. Tak jako voláme k druhým: „Obraťte se,“ musíme sami uskutečnit přesvědčující obrácení a obrátit se k Bohu i zevně v liturgii. Schází nám zevní nezbytné „obrácení k Pánu“, protože jednáme s eucharistickým Kristem, jako kdyby to nebyl Bůh, když mu věřící při přijímání nevzdávají náležitou poklonu, berou ho do rukou jako běžné jídlo a vydávají se nebezpečí určitého eucharistického arianismu. (…)

Potřebujeme ještě mnoho modlitby a novou svatou Kateřinu, aby následovaly další kroky, které by zahojily všechny rány láskou, úctou a vznešeností, jak nás tomu učí papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei, II. vatikánský koncil ve své konstituci Sacrosanctum Concilium a Benedikt XVI. v Teologii liturgie i ve svém praktickém magisteriu.

Nikdo nemůže provádět evangelizaci, kdo napřed neadoruje, kdo se neklaní eucharistickému Kristu. „V zacházení s liturgií se rozhoduje o osudu víry a Církve.“ (kardinál Ratzinger)

+ Athanasius Schneider,
světící biskup arcidiecéze Svaté Marie v Astaně, Kazachstán
Předneseno na 4. shromáždění „Reunicatho“ v Paříži 15. ledna 2012
Dominus vobiscum 4/2012
Překlad -lš-

Převzato z týdeníku Světlo č. 30-31 L. P. 2012. Mírně kráceno a zvýrazněno redakcí KL.

Kolekta (hlavní mešní modlitba)

První knězem hlasitě pronášenou proměnlivou částí mše svaté je kolekta, někdy zvaná prostě jen modlitba. Mimo krásné obsahy, vyprecizované staletími zbožné víry, jež kolekty v tradičním římském ritu obsahují, je samotná modlitba provázena i několika gesty (např. rozpřažením rukou). Právě i jejich vysvětlení naleznete v tomto článku.

Předcházející část mše svaté: Gloria

Políbení oltáře a pozdravení lidu

Po skončení chvalozpěvu Gloria (pokud nebylo, pak ihned po Kyrie) kněz políbí oltář, poté se s rukama sepjatýma na prsou a s očima sklopenýma obrací k věřícím. Rozpíná ruce na šířku ramen, opět je spíná a přitom praví: Dóminus vobíscum (Pán s vámi), načež věřící odpovídají: Et cum spíritu tuo (I s duchem tvým).

Význam políbení oltáře

Políbení oltáře zde má podobný význam jako při výstupu k oltáři na počátku mše svaté. Toto políbení se děje ve mši svaté před každým pozdravem věřících. Kněz tak zdraví nejprve Církev vítěznou, poté Církev bojující. Zároveň se tak poukazuje na to, že všechno požehnání, které kněz věřícím přeje, přichází od oltáře, či ze spojení s obětí na oltáři obnovenou.

Význam pozdravu

Samotný pozdrav Pán s Vámi je biblického původu (např. Rut 2, 4; Lk 1, 28) a ve své jednoduchosti obsahuje vše, co může kněz jménem Církve věřícím přát. Věřící přání opětují a v Pánu se s knězem a celou Církví, v jejímž jménu kněz u oltáře stojí, spojují k modlitbě, která po pozdravu následuje. K opravdové, nadpřirozeně záslužné modlitbě je pomoc Boží milosti nutná (Řím 8, 26). Výrazem „s duchem“ je míněno svátostné kněžství kněze, díky němuž může u oltáře sloužit mši svatou jako řádně ustanovený prostředník.[1]

Biskup namísto Pán s Vámi zdraví lid Pokoj vám. Je to pozdrav posvěcený samým Kristem, který jej vícekrát užil. Projevuje se tak v něm biskupův užší zástupný vztah ke Kristu. Zároveň je zde asi spojitost s chvalozpěvem Gloria, který této části bohoslužby předchází, v němž je zvěst pokoje také obsažena, a který byl dříve k recitaci vyhrazen pouze biskupům.

Modlitba

Po liturgickém pozdravu odchází kněz na epištolní (při pohledu z chrámové lodi pravou) stranu oltáře, aby se modlil hlavní mešní modlitbu. Ještě před ní rozpíná a opět spíná ruce, přičemž činí úklonu ke kříži a praví: Orémus (Modleme se). Tato výzva v množeném čísle ukazuje, že se jedná o modlitbu společnou (kolektivní).

Tato společná modlitba má různé názvy: hlavní mešní modlitba, starobyle kolekta (kollekta, collecta) nebo prostě jen modlitba (orace, lat. oratio). Jedná se o modlitbu prosebnou, vztahující se svým obsahem k slavnosti daného dne či části církevního roku. Obsahově jsou kolekty velmi bohaté a pestré a vytvářejí nádherná drobná umělecká díla.

Struktura kolekt

Kolekty se navzájem velmi liší obsahem i délkou, vykazují však některé společné prvky. Zpravidla se kolekta skládá ze dvou částí.

První část obsahuje poukaz na tajemství nebo událost, kterou oslavujeme, anebo připomíná některou význačnou vlastnost světce, jehož památku si připomínáme. Se skvělou věroučnou přesností je zde vyjádřen předmět oslav a důvod, proč toho dne o tu kterou milost prosíme. Druhá část tlumočí vlastní prosbu.

I když v kolektách převládá ráz prosebný, přesto v sobě spojují i chvalořečení a díkůčinění. Téměř všechny kolekty se obracejí k Bohu Otci. Církev nás tak v celé mešní liturgii (nejen kolektě) vede k Otci skrze Syna v Duchu svatém. Jen některé kolekty směřují přímo ke Kristu, neboť se vztahují např. k oslavě vtělení.

Zakončení kolekt

Výše naznačené směřování se jasně ukazuje i v závěru každé kolekty: Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého, jenž s tebou  žije a kraluje v jednotě Ducha svatého Bůh, po všecky věky věků. Je-li na počátku modlitby jmenován Syn Boží, pak se říká Skrze téhož Pána…, podobně v jednotě téhož Ducha svatého, je-li v modlitbě jmenován Duch svatý. Jestliže je Syn Boží jmenován na konci modlitby, závěr se říká až od jenž s tebou žije… Obrací-li se modlitba přímo k Synu Božímu, končí se Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě… (viz příklady kolekt níže) Po skončení kolekty věřící odpoví Amen (tzn. Staň se).

Skoro stejným způsobem končily modlitby už na začátku 5. stol. v africké církvi. Liturgické zvolání Amen pak v Církvi zaznívá už od jejího úplného počátku. Sv. Justin ve 2. století píše, že „je to slovo, které vyslovovali mučedníci v katakombách, žalářích, na popravištích; je to pro nás, jako by bylo ještě oroseno jejich krví a provoněno kadidlem jejich lásky“.

Postoj kněze při modlitbě

Kolektu se kněz modlí s rukama mírně rozpjatýma a zdviženýma před hrudí. Jedná se o výraz vnitřního pozdvižení mysli k Bohu. Už v nejstarších dobách se křesťané modlili s rozpjatýma a zdviženýma rukama, aby se tak připodobnili ukřižovanému Spasiteli. Předpisy římského ritu, které brání jakékoliv teatrálnosti a přemrštěnosti, knězi nařizují, aby rozpjaté ruce, co do výšky i šířky, nepřesahovaly ramena, aby byla zachována pokorná uctivost.

V závěru kolekty při oslavě nejsvětější Trojice kněz jako výraz pokory a touhy po vyslyšení ruce opět spíná a uklání hlavu směrem k oltářnímu kříži.

Počet kolekt

V případě, že na stejný den připadají dva nebo více významných svátků, bývá někdy kolekt ve mši svaté více (maximálně však tři). Po skončení jedné tak kněz opět řekne Orémus a stejným způsobem jako předchozí přednese i další. V takovém případě mluvíme o první kolektě jako o hlavní mešní modlitbě, další jsou pak nazývány připomínkami, neboť připomínají další svátek, který na daný den připadá.

Poslední úpravu v této věci učinil bl. Jan XXIII., který změnil označování tříd svátků a i pravidla pro určování těchto dalších kolekt. Dřívější vysoký počet kolekt tím velmi zredukoval a navrátil se tak k jednodušší původní praxi. V naprosté většině případů tak dnes bývá kolekta jen jedna.

PŘÍKLADY KOLEKT

(Neděle 11. po Svatém Duchu) Všemohoucí, věčný Bože, jenž v přemíře své dobrotivosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a zač prosí, vylej na nás milosrdenství své a odpusť, čeho se leká svědomí, a přidej, co se neosměluje vysloviti prosba. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…

(Sedmibolestné Panny Marie) Bože, při jehož umučení podle proroctví Simeonova pronikl nejsladší duši přeslavné Panny a Matky Marie meč bolesti, popřej milostivě, abychom, kteří probodení její a trpení s úctou vzpomínáme, pro slavné zásluhy a přímluvy všech Svatých, kteří věrně u Kříže stáli, blahého účinku tvého umučení došli. Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků.

(Květná neděle) Všemohoucí, věčný Bože, jenž jsi dal Spasiteli našemu vtěliti se a podstoupiti smrt kříže, aby pokolení lidské mělo k  následování příklad pokory, uděl milostivě, abychom sobě zasloužili míti i na jeho trpělivosti poučení i na jeho vzkříšení účast. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista…

(Sv. Jana Nepomuckého) Bože, jenž jsi pro neporušenou svátostní mlčelivost svatého Jana Církev svou novou mučednickou korunou ozdobil, dej, abychom po jeho příkladu a na jeho přímluvu úst svých střežili a tak byli připočteni k svatým, kteří jazykem nechybili. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…

_________________________________________________________________________________________________

[1]Spojení Et cum spíritu tuo se zachovalo i v novém mešním řádu. Do některých národních jazyků (včetně českého, naproti tomu např. slovenský či polský překlad jsou v tomto ohledu věrné) však nebylo z latinského originálu přeloženo přesně, a tak vznikla odpověď I s tebou (to by odpovídalo lat. Et tecum), namísto správného I s duchem tvým. Původní odkaz na svátostné kněžské svěcení se tak setřel. V roce 2001 vydal Svatý stolec instrukci Liturgiam authenticam, která požaduje, aby překlady do národních jazyků byly pořizovány co nejpřesněji, bez změny významu, vynechávek či glos. Znovu tak na povrch palčivě vyvstává otázka problému zavedení národních jazyků do mše svaté, namísto jednotného užívání misálu latinského, a s tím spojené obtížné kontroly věrohodnosti jednotlivých překladů.

Výstup k oltáři, jeho políbení a incensace

Vysvětlení obřadů, které tvoří přechod od přípravných částí mše svaté do části jí vlastních. Jedná se o úchvatné modlitby kněze, který má přistoupit k oltáři, mystické Golgotě, gesto jeho políbení a popř. okuřování oltáře, které probíhá ve slavné mši svaté.

Předcházející část mše svaté: Modlitba u stupňů otláře

Slavná asistovaná poutní mše sv. na Svaté Hoře, L. P. 2010. Výstup k oltáři.

První modlitba, vstup do Svatyně svatých

Po výzvě k modlitbě Orémus (Modleme se) na konci stupňových modliteb[1] vystupuje kněz k oltáři, mystické Golgotě, kde má být obnovena vykupitelská oběť. Přitom se modlí: Sejmi s nás, prosíme, Pane, nepravosti naše, abychom hodni byli do Svatyně svatých s čistou vejíti myslí… Vyjadřuje tak hlubokou úctu před novozákonní Svatyní svatých, eucharistickým obětištěm, nejsvětějším místem v chrámě, posvěceným skutečnou přítomností Boží.

Nejposvátnější část starozákonního chrámu, velesvatyně, do které směl vkročit pouze velekněz, a to jen jednou za rok, byla jen stínem novozákonního oltáře, u něhož se obnovuje vykupitelská oběť Kristova. O co tato nová svatyně převyšuje svatyni starozákonní, o to třeba z naší strany větší úcty. Proto Církev svatá vkládá knězi do úst další modlitbu, v které opět prosí o očištění, jako už i při modlitbách stupňových.

Políbení oltáře.

Druhá modlitba a políbení oltáře

Kněz stojí mírně skloněn uprostřed oltáře, klade na něj sepjaté ruce a modlí se: Prosíme tě, Pane, pro zásluhy Svatých tvých, (líbá oltář uprostřed) jejichž ostatky zde jsou, a všech Svatých, abys prominouti ráčil všecky moje hříchy…

Kněz, vědom si své slabosti a nehodnosti, se dovolává zásluh svatých, hlavně mučedníků, jejichž ostatky jsou v oltáři pohřbeny.[2] Pokorná slova modlitby provází dva tklivé úkony. Kněz uctivě skloněný klade své sepjaté ruce na oltář (symbol Krista a svatých), aby naznačil, že při modlitbě za odpuštění hříchů spoléhá pouze na Vykupitele a přímluvu svatých.

Ze samotných slov modlitby je patrné, že políbení platí v první řadě pro ostatky svatých, které jsou v oltáři pohřbeny, ale též i jako projev úcty a lásky ke všem svatým a tudíž i ke Kristu, hlavě, koruně a králi všech svatých. Oltář je totiž v první řadě symbolem Vykupitele. Kněz tak projevuje úctu a lásku celé Církvi vítězné v čele s Kristem a obnovuje, oživuje a upevňuje s ní svaté společenství.

Ve středověku kněz líbal kromě oltáře také kříž, dnes biskup líbá evangelní knihu.

Okuřování oltáře (incensace) a jeho význam

Při slavných formách mše svaté následuje nyní okuřování oltáře, kterým vrcholí úvodní, přípravná část mše svaté. Po vnitřní přípravě obětníka i věřících se tak slavně připravuje i oltářní obětiště.

Symbolika kadidla je rozmanitá a vznešená. Vůně kadidla stravovaného v ohni i kadidlový dým vystupující k nebi jsou výrazným symbolem vnitřního obětního smýšlení a bohulibé modlitby. Kadidlo spalované na rozžhaveném uhlí symbolisuje oběť ve stravujícím ohni lásky.

Okuřování celebranta (Počaply 2010).

Vonné oblaky kadidlového dýmu jsou podle Písma svatého též náznakem bohulibé modlitby (Ž. 140 (141), 2). Výjev ze Zjevení sv. Jana se pak již velmi podobá obřadu ve mši svaté: „A jiný anděl přišel a postavil se k oltáři s kadidelnicí zlatou; a bylo mu dáno mnoho vonidel, aby je dal k modlitbám všech věřících na oltář zlatý, který jest před trůnem Božím. I vystoupil dým vonidel k modlitbám věřících z ruky andělovy před Boha.“ (Zj 8, 3-4) Oltář zahalený kadidlovým dýmem upomíná na nebeskou velesvatyni, která je naplněna modlitbami blažených.

Kadidlo naznačuje nejen naše modlitby samotné, ale i jejich účinky. Oblaka dýmu halící oltář symbolisují (podobně jako ve Starém zákoně) milostiplnou přítomnost Boží. Proto se kadidla užívá ještě při evangeliu a proměňování, chvílích, kdy je přítomnost Kristova mezi námi nejzřejmější. V prvním případě se objevuje jako božský Učitel, v druhém jako vykupitelská Oběť.

Po okuřování oltáře bývá incensován i celebrant jakožto zástupce božského Velekněze. Incensum je nejen projevem bohopoctného holdu (oběti), ale slouží v liturgii vůbec k tlumočení náboženské pocty. Celebrant má přijímat poctu incensa s pokornou prosbou očištění.

Historie incensace v křesťanské bohoslužbě

Jak bylo řečeno výše, užívání kadidla bylo posvěceno již v bohoslužbě starozákonní, poté také činem sv. tří králů, kteří podle souhlasného výkladu Otců holdovali obětí kadidla u jeslí Vykupitele.

Užívání kadidla mezi křesťany však začíná až později, neboť bylo mezi tím znesvěceno pohany (obětování kadidla státnímu římskému božstvu bylo projevem odpadu od víry), takže křesťanům kadidlo připomínalo pohanskou modloslužbu. O jeho užití mluví ve 3. století Tertullian. Nejspíše to však bylo v podzemí pro zlepšení vzduchu, nikoliv tedy ještě přímo k bohoslužebným účelům.

Až ve 4. století, kdy Církev nabyla svobody a nebezpečí  pohanství už nehrozilo, vešlo ve zvyk liturgické používání kadidla, nejprve na křesťanském východě, odkud se pak rozšířilo i na západ.

Následující část mše svaté: Introitus

________________________________________________________________________________________________
[1] Výstup kněze k oltáři a modlitby, které při něm pronáší, jsou vlastně závěrem modliteb stupňových a nikoliv nějakou vlastní částí. Pro zkrácení a větší přehlednost jsme jej však takto vyčlenili.
[2] Upuštění od povinnosti ukládání ostatků mučedníků do oltářního kamene, kterážto praxe sahá až do prvních křesťanských dob, stejně tak jako stavění oltářů (nebo obětních stolů) ze dřeva, je novotou, pro jejíž rozbor zde není dostatek místa. Obřady tak vykládáme vzhledem ke klasickým podmínkám, tzn. oltář, který má alespoň hlavní část z kamene, s uloženými ostatky. Neznamená to také, že tradiční mše svatá by dnes nesměla být sloužena v kostelech, jejichž oltáře tyto podmínky nesplňují.

Gloria

Přinášíme výklad a popis další části mše svaté – chvalozpěvu Gloria, který je zajisté dobře znám i těm z vás, kteří se dosud s tradiční liturgií v praxi příliš nesetkali. Podobně jako u Kyrie však určité drobné rozdíly v jeho provedení přeci jen jsou…

Glória in excélsis Deo!

Přecházející část mše svaté: Kyrie

Po skončení Kyrie následuje ve mši svaté Andělský chvalozpěv – Gloria, je-li předepsán. Začíná slovy, kterými andělé oslavovali narození Spasitele: Glória in excélsis Deo („Sláva na výsostech Bohu…“ Lk 2,14). Latinský překlad originálního řeckého textu je tradičně připisován sv. Hilariovi z Poitiers (asi 300–368).

Původ

Jak už jsme se zmínili u výkladu Kyrie, není také Gloria podstatným prvkem mše svaté, bylo však do ní zařazeno jako již známý hymnus poměrně záhy – asi ve 4. století. Nejprve jej přijala právě liturgie římská a až později milánská a mozarabská. Do nynější podoby se ustálilo v 9. století, až do 12. století jej však obyčejní kněží směli zpívat pouze o Velikonocích a ve výroční den svého svěcení, jinak bylo Gloria vyhrazeno jen biskupům.

Význam

Podobně jako Kyrie má i Gloria výrazné trojiční dělení, je také někdy označováno jako tzv. velká doxologie. Samotný chvalozpěv je výrazem díků i radosti nad spasením, které přichází na svět obnovené při každé mši svaté.

Když kněz začíná Gloria zpívat nebo nahlas říkat, pozvedá ruce i zrak, aby tak naznačil radost svoji i lidu z milosti našeho vykoupení. Poté však v modlitbě pokračuje úklonou a s rukama sepjatýma, aby radost, kterou je naplněn, jakoby v nitru zadržel. Při závěrečných slovech „se Svatým Duchem ve slávě Boha Otce“ se pak společně s přítomnými znamená křížem, aby Nejsvětější trojici, kterou slovy modlitby Gloria chválí, také veřejně vyznal a vyjádřil, že zřídlem vší útěchy a radosti je právě kříž.

Kdy se Gloria užívá

Jelikož je Gloria zpěv slavnostní a radostný, je spjato zejména s dobou velikonoční, potažmo vánoční. Právě do liturgie velikonoční se dostalo Gloria nejdříve. Kromě toho se užívá i o nedělích a svátcích. Vynechává se však ve mších s fialovou barvou, která má vyjadřovat kajícnost. Nesetkáme se tak s ním o nedělích doby adventní, předpostní a postní, jakož i o svátcích s kajícím nádechem či mších zádušních. Ve všední dny, na které nepřipadá žádný svátek, se říká pouze v době velikonoční.

Provedení

Gloria podobně jako Kyrie zpívá ve mši chór, pokud je přítomen, ke kterému se opět přidává i lid (může se zpívat i střídavě). Úvodní slova „Glória in excélsis Deo“ jsou však vyhrazena knězi, který je zazpívá nahlas, a chór s lidem pak již naváže a pokračuje. Sám kněz může pak Gloria říkat potichu sám a po jeho odříkání se odebrat na sedes (sedadlo pro kněze), kde společně s ministranty vyčká, než ostatní Gloria dozpívají. Další možností je, že zůstane nadále u oltáře a zbytek zpívá společně s lidem. Konečně může také od začátku celé Gloria zpívat společně s lidem a neříkat jej potichu.

Ve mších, které nejsou zpívané, kněz začne opět sám první slova a pak buď také sám pokračuje, nebo s ním zbytek Gloria odříkává i lid (podrobněji viz článek o různých druzích mše svaté).

Při zpívané mši svaté se v římském ritu při Gloria stojí. Zároveň jsou v něm přítomny pro kněze předepsané úklony, které by však v nejlepším případě měli být záležitostí nejen kněze, ale všech věřících. Tak se v Gloria ukláníme při vyslovení jména Pána Ježíše Krista v kterémkoliv pádě (to se netýká jen Gloria, ale platí obecně) a pak ještě při slovech Adorámus te (klaníme se tobě), Grátias ágimus tibi (vzdáváme ti díky) a súscipe deprecatiónem nostram (přijmi naše prosby).

Následující část mše sv.: Kolekta (hlavní mešní modlitba)

G. P. Palestrina: Missa Papae Marcelli – Gloria

Druhý confiteor – ano či ne?

Proč se někde při tradičních mších před přijímáním znova opakuje confiteor? Kde se tato praxe vzala? Jak to odpovídá rubrikám? Je to povinné, dobrovolné, zakázané? Jaké jsou důvody pro a proti? Tyto a podobné otázky jsou s druhým confiteorem často spojeny. K jejich zodpovězení by Vám měl pomoci tento článek.

Confiteor před přijímáním (jáhen napravo, podjáhen nalevo).

Otázka zařazení nebo nezařazení druhého confiteoru (vyznání vin, které probíhá již při stupňových modlitbách) před přijímání věřících se sem tam objevuje již od 60. let 20. stol. Naposledy se vážněji začala řešit opět po vydání motu propria Benedikta XVI. Summorum pontificum.

Podívejme se nejprve na to, jak se věc má výslovně podle rubrik. V dnešní době (pomineme-li sedesvakantistická hnutí) se tradiční mše svatá římského ritu slouží podle posledního vydání misálu, které se událo za pontifikátu Jana XXIII. v roce 1962. Tohoto vydání se týká i Summorum pontificum. Oproti předchozím vydáním se samotný mešní řád změnil pouze v jedné věci, a to právě ve vynechání druhého confiteoru. V předchozích vydáních byl confiteor před přijímáním věřících závazný, vydání z roku 1962 ho již vůbec nezmiňuje, tzn. ani se nijak nevyjadřuje o tom, že by byl nadále již nevhodný či nepovolený. Navíc v římském pontifikálu (kniha s obřady biskupů) je ve mších se svěceními druhý confiteor předepsán stále i ve vydání z roku 1962, tudíž ani mši svaté podle misálu z roku 1962 není úplně cizí. Klaus Gember, oblíbený odborník na liturgii současného papeže, se ve své kritice liturgické reformy zmiňuje také o tom, že druhý confiteor je možné recitovat i při sloužení podle misálu z roku 1962, ačkoliv v něm není výslovně zmíněn.

Kde se druhý confiteor ve mši vzal?

Nejprve si všimněme, že i v misálcích (např. Schallerově) vydaných před rokem 1962 druhý confiteor v mešním řádu nenalezneme. Důvodem je to, že přijímání věřících samo o sobě není podstatnou částí mše. Je to vlastně jakýsi přívěsek, který stojí mimo samotnou mši, a proto v misálcích nechybí jen druhý confiteor, ale i ukázání Těla Páně lidu s odpovědí „Domine, non sum dignus…“. Mše svatá může naprosto legitimně proběhnout i bez přijímání lidu, zrovna tak jako může přijímání lidu proběhnout beze mše svaté. A zde se právě dostáváme k původu druhého confiteoru. Do samotné mše se dostal z obřadů udílení svatého přijímání lidu mimo mši, kde se také nejedná o žádný confiteor „druhý“.

Proč byl druhý confiteor v roce 1962 vyřazen?

Za vyřazením stálo zvážení výše uvedených skutečností. Jednak fakt, že druhý confiteor není integrální součástí mše a jedná se tedy vlastně o prosté opakování toho, co již ministranti říkali při stupňových modlitbách, jednak to, že se jedná o prvek poměrně „nový“, neboť do mše svaté se dostal až v 16. století. Uvědomme si také, že v dřívějších dobách se přijímání věřících dělo mnohem méně častěji než v době po papeži sv. Piu X. (1903–1914), který časté přijímání věřících zavedl.

Jaká však byla a je praxe?

Jak bylo řečeno výše, je legitimní druhý confiteor ve mši svaté mít i nemít. Budeme-li se řídit přesně tím, co je (nebo spíše není) napsáno v rubrikách, pak druhý confiteor nebude. Na druhou stranu na něj byli lidé na mnoha místech zvyklí, a tak se tam, kde se tradiční mše sloužila kontinuálně i napříč liturgickými reformami, zpravidla udržel. Že se takové místní zvyky mohou v dané věci respektovat záhy uznala i Kongregace pro bohoslužbu a vysluhování svátostí.

Druhý confiteor užívají např. i v Kněžském bratrstvu svatého Petra či Institutu Krista Krále, což jsou kněžská společenství schválená Svatým stolcem, která si podržela výhradně tradiční formu mše svaté. V Kněžském bratrstvu sv. Pia X. se v prvních letech po jeho vzniku postupovalo podle rubrik a druhý confiteor se tak neříkal. Nicméně obecný zvyk, který panoval mezi lidmi, nakonec převážil, a tak se k jeho recitaci opět přistoupilo. S vynecháním druhého confiteoru se tak dnes setkáme s větší pravděpodobností v místech, kde se tradiční mše svaté zavedly zase po více letech, třeba na základě Summorum pontificum. Jedná se však v posledku o rozhodnutí daného konkrétního kněze, popř. kněžského společenství.

Jsou kromě zvyku ještě nějaké jiné důvody pro recitaci druhého confiteoru?

Kromě praktického důvodu – zvyku, který jsme uvedli, můžeme diskutovat ještě o důvodech dalších – teoretických.

Druhý confiteor lze chápat jako tu nejlepší bezprostřední přípravu na svaté přijímání, neboť při něm znovu zpytujeme své svědomí, a tím máme vhodnou příležitost zvážit, zda ke sv. přijímání přistupujeme řádně připraveni, tzn. v milosti posvěcující.

To samo o sobě nemusí být tak snadno splněno na začátku mše svaté, neboť při stupňových modlitbách, kdy se confiteor kněz s ministranty modlí, může lid zatím zpívat nějakou mešní píseň.

S posledně zmíněným bodem pak souvisí i to, že druhý confiteor se říká nahlas a lidé jej tak slyší (někde bývá zvykem, že jej dokonce recitují společně s ministranty), zatímco confiteor při stupňových modlitbách se zpravidla (s výjimkou recitované mše svaté) odehrává pouze mezi knězem a ministranty a může tak být pro někoho obtížnější se k nim s lítostí nad hříchy připojit.

Jak se zachovat v jednotlivých situacích?

Pro věřícího je rada jednoduchá: zachovejme se tak, jak je zvykem v kostele, kde se mše svaté právě účastníme.

Rozhodně by bylo krajně nevhodné začít před přijímáním confiteor z lavice nahlas recitovat tam, kde se běžně neříká. Jeho recitace náleží přednostně ministrantům, kteří jsou v takovém případě s knězem domluvení, neboť kněz po confiteoru dává stejně jako při stupňových modlitbách rozhřešení, a pokud bychom tak začali recitovat confiteor „na vlastní pěst“, uváděli bychom kněze i ministranty do rozpaků a zaváděli tak do liturgie zmatek, který do ní nepatří.

Stejně tak z výše zmíněného není žádný důvod některého kněze odsuzovat či kritizovat za to, když při mších druhý confiteor nechává nebo ne. Jistě mu můžeme sdělit náš vlastní názor – i pro něj bude důležitou informací, jak se na věc dívají věřící v jeho kostele. Když však nebude po našem, nemělo by nás to nijak rozčilovat či odrazovat. Koneckonců nám nikdo nebrání před sv. přijímáním opakovat confiteor alespoň v duchu, když se tak nečiní nahlas.

V případě nejasností či pochyb ze strany kněží je taktéž možno se obrátit na papežskou komisi Ecclesia Dei, která na tuto otázku již některým odpovídala. Odpovědi se však týkají daných konkrétních situací, žádné všeobecné prohlášení k dané věci komise nevydala.

Mešní řád

Už jste si někdy říkali, jak tradiční mše svatá, o které se tolik mluví, vlastně vypadá? Jaké modlitby se při ní pronáší? Odpověď na tuto otázku vám nemůže nic poskytnout lépe, než mešní řád. Zde jej najdete přeložený do češtiny a pohodlný k čtení v prohlížeči.

Zde naleznete celý mešní řád tridentské mše svaté v překladu do českého jazyka. Při mši se příslušné texty pronášejí latinsky. Kompletní dvojjazyčný latinsko-český mešní řád je v úpravě k tisku k dispozici v rubrice ke stažení -> texty ke mši svaté. V něm jsou i barevně odlišena slova, která kněz nebo lid pronášejí nahlas.

HRUBÁ STRUKTURA MŠE SVATÉ

I. hlavní část: Vstupní část

1. Stupňová modlitba

2. Introitus (vstupní antifona)

3. Kyrie

(4. Gloria)

5. Oratio (denní modlitba)

6. Čtení

7. Mezizpěv

8. Evangelium

(9. Kázání)

(10. Credo)

II. hlavní část: Bohoslužba oběti

(1) Obětování

1. Dominus vobiscum (Pán s vámi)

2. Obětování hostie

3. Obětování kalicha

4. Lavabo

5. Orate fratres / Suscipiat

6. Secreta (tichá modlitba)

(2) Proměňování

1. Preface

2. Sanctus

3. Modlitby před proměňováním

4. Svaté proměňování (vrchol mše svaté)

5. Modlitby po proměňoání

6. Per ipsum

7. Pater noster

(3) Přijímání

1. Lámání chleba a pozdravení pokoje

2. Agnus Dei

3. Tiché modlitby před přijímáním

4. Přijímání kněze

5. Přijímání věřících

6. Purifikace (čištění nádob)

III. hlavní část: Závěr

1. Communio (antifona k přijímání)

2. Postcommunio (závěrečná modlitba)

3. Požehnání

4. Poslední evangelium

MEŠNÍ ŘÁD mše svaté podle misálu bl. Jana XXIII. z roku 1962

MODLITBA U STUPŇŮ OLTÁŘE

Když se kněz zcela oblékl ke Mši sv., přistupuje s jáhnem a podjáhnem nebo jenom s ministranty k oltáři. Dole u stupňů vyjadřuje nejprve svou touhu po milostiplném oltáři:

Kněz: Ve jménu † Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

Vstoupím k oltáři Božímu.

Ministrant: Před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

(Žalm 42, 1-5) K. Zjednej mi právo, Bože, a rozhodni při mou proti bezbožnému lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého mne vysvoboď.

M. Neboť tys, Bože, síla má! Proč jsi mne zapudil, a proč smuten chodím, když mne souží nepřítel?

K. Sešli světlo své a pravdu svou; ty mě povedou a dovedou k svaté hoře tvé a do stánků tvých.

M. I vstoupím k oltáři Božímu; před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

K. Oslavovati tě budu na citeře, Bože, Bože můj. Proč se rmoutíš duše má a proč mne zneklidňuješ?

M. Doufej v Boha, neboť opět budu jej oslavovati – spasitele svého a Boha svého.

K. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému.

M. Jakož bylo na počátku, i nyní i vždycky, a na věky věků. Amen.

K. Vstoupím k oltáři Božímu.

M. Před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

Kněz vidí, že jediným naším útočištěm je Bůh, a proto se znamená sv. křížem a praví:

K. Pomoc naše ve jménu Páně.

M. Jenž učinil nebe i zemi.

Pln radosti a touhy chce již vystoupiti k oltáři, ale v tom okamžiku si vzpomene na hříšnost svou a svých spolubratří, která se nesmí odvážiti bez pokání vstoupiti před tvář Boží, i vyznává se pokorně ze svých hříchů:

K. Vyznávám se Bohu všemohoucímu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu, svatému Janu Křtiteli, svatým Apoštolům Petru a Pavlu, všem Svatým a vám, bratří, že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky (bije se třikráte v prsa, pravě: ) – svou vinou, svou vinou, svou převelikou vinou. Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, svatého Michala Archanděla, svatého Jana Křtitele, svaté Apoštoly Petra a Pavla, všecky Svaté a vás, bratří, orodujte za mne u Pána, Boha našeho.

M. Smilujž se nad tebou všemohoucí Bůh a odpustě hříchy tvoje, uveď tě do života věčného.

K. Amen.

Po knězi se vyznávají ze svých hříchů jménem ostatních věřících ministranti:

M. Vyznávám se Bohu všemohoucímu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu, svatému Janu Křtiteli, svatým Apoštolům Petru a Pavlu, všem Svatým a tobě, otče, že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky (bije se třikrát v prsa pravě:) – svou vinou, svou vinou, svou převelikou vinou. Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, svatého Michala Archanděla, svatého Jana Křtitele, svaté Apoštoly Petra a Pavla, všecky Svaté a tebe, otče, orodujte za mne u Pána, Boha našeho.

K. Smilujž se nad vámi všemohoucí Bůh a odpustě hříchy vaše, uveď vás do života věčného.

M. Amen.

K. Prominutí, rozhřešení a odpuštění hříchů našich nechť udělí nám všemohoucí a milosrdný Hospodin.

M. Amen.

K. Bože, obrať se k nám a oživ nás.

M. A lid tvůj radovati se bude v tobě.

K. Zjev nám, Pane, milosrdenství své.

M. A spasení své nám uděl.

K. Pane, vyslyš modlitbu mou.

M. A volání mé nechť k tobě přijde.

K. Pán s vámi.

M. I s duchem tvým.

Ještě dvě jiné prosby za odpuštění vysílá k Bohu a při tom vystupuje k oltáři; tam pak polibkem uctívá ostatky svatých:

Modleme se! Sejmi s nás, prosíme, Pane, nepravosti naše, abychom hodni byli do Svatyně svatých s čistou vejíti myslí. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Prosíme tě, Pane, pro zásluhy Svatých tvých, (líbá oltář uprostřed) jejichž ostatky zde jsou, a všech Svatých, abys prominouti ráčil všecky moje hříchy.

Amen.

INTROITUS – VSTUP

Má jej skoro každá Mše zvláštní. Kdysi jej zpívával chór, když se biskup s kněžstvem ubíral k oltáři; obsahu některého Vstupu rozumíme jen tehdy, máme-li na mysli tento bývalý zvyk. Nyní říká jej kněz z knihy na epištolní straně.

KYRIE

Když byl kněz vzdal na konci Vstupu chválu Nejsvětější Trojici, obrací se k Ní devaterou prosbou, v níž jej podporují přisluhující kněží nebo ministranti:

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

Kriste, smiluj se. Kriste, smiluj se. Kriste, smiluj se.

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

GLORIA-ANDĚLSKÝ CHVALOZPĚV

Vyžaduje-li toho doba církevního roku nebo svátek, který se právě slaví, následuje vznešený zpěv, jehož počáteční slova pěli andělé při Narození Páně. (V Adventě, ve všední dny, když je Mše z neděle zelené barvy, pak od neděle Devítníku až do Velikonoc, slouží-li kněz Mši ve fialové barvě, jakož i při Mších za zemřelé se Gloria vynechává.)

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Chválíme tě. Dobrořečíme tobě. Klaníme se tobě. Oslavujeme tě. Díky vzdáváme tobě pro velikou slávu tvou.

Pane Bože, Králi nebeský. Bože Otče všemohoucí. Pane, Synu jednorozený, Ježíši Kriste. Pane Bože, Beránku Boží, Synu Otce. Jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Jenž snímáš hříchy světa, přijmi prosbu naši. Jenž sedíš po pravici Otce, smiluj se nad námi. Neboť ty jediný jsi Svatý. Ty jediný jsi Pán. Ty jediný jsi Svrchovaný, Ježíši Kriste. Se Svatým Duchem ve slávě Boha Otce. Amen.

Kněz políbí oltář a obrácen k lidu, zdraví jej:

S. Pán s vámi.

M. I s duchem tvým.

ORATIO – MODLITBA

Kněz vrátí se ke knize na epištolní straně a modlí se jednu nebo více modilteb, které se nazývají také kolekty (collectæ), což značí tolik jako modlitby, jež v sobě zahrnují všecko, oč věřící v tento den Boha prosí. Jsou pro každou Mši zvláštní.

EPIŠTOLA

Bývá rovněž pro každou Mši zvláštní. Jméno nese tato část od toho, že většinou pochází z některého apoštolského listu (epistola). Někdy se však na tomto místě čte úryvek ze Starého Zákona, Skutků apoštolských nebo knihy Zjevení sv. Jana. Na konci Epištoly odpovídá ministrant: Bohu díky!

Po Epištole následují jeden nebo i více z mezizpěvů: GRADUALE, ALELUJA s veršem, TRACTUS, SEKVENCE, kterých se používá podle určitých liturgických pravidel a jsou pro každou mši různé.

EVANGELIUM

Proroci a Apoštolové, jejichž slova jsme slyšeli v Epištole, byli pouze připravovatelé cest Páně, v Evangeliu však zříme jednati a mluviti samého Vykupitele. To dává Církev už zevně najevo, neboť kněžstvo a lid při čtení Evangelia uctivě stojí.

Před evangeliem předchází modlitba toho, který bude číst (jáhen/kněz).

Očisť srdce moje a rty mé, všemohoucí Bože, jenž jsi rty Proroka Isaiáše žhavým očistil uhlem; rač mne tak svým milostivým slitováním očistiti, abych důstojně svaté Evangelium tvé zvěstovati mohl. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Poté kněz žehná jáhnovi (popř. pronáší sám, když jáhen není přítomen).

Pán budiž v srdci tvém (mém) a na rtech tvých (mých), abys (abych) důstojně a náležitě zvěstoval Evangelium jeho. Ve jménu Otce i Syna † i Ducha Svatého. Amen.

Před samotným čtením následuje:

K. Pán s vámi!

M. I s duchem tvým!

K. Pokračování (Počátek) svatého Evangelia podle…

M. Sláva tobě, Pane!

Po přečtení Evangelia lid nebo ministranti praví: Laus tibi, Christe. (Chvála tobě, Kriste!) Kněz líbá evangelní stať se slovy: Slovy evangelními buďtež shlazeny naše viny!

CREDO – VYZNÁNÍ VÍRY

Je-li předepsáno, modlí se kněz Vyznání víry (nicæno-konstantinopolské), kterým dává najevo, že věří všem slovům sv. Evangelia a těm tajemstvím, k jichž slavení se právě chystá.

Věřím v jednoho Boha. Otce všmohoucího, stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího. A z Otce zrozeného přede všemi věky. Boha z Boha, světlo ze světla, Boha pravého z Boha pravého. Zplozeného, neučiněného, jedné podstaty s Otcem; skrze něhož všecko učiněno jest. Jenž pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil s nebes. (Zde se pokleká.) I vtělil se Duchem Svatým z Marie Panny a člověkem se stal. Ukřižován byl také za nás, trpěl pod Pontským Pilátem a pohřben byl. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. A vstoupil na nebesa; sedí po pravici Otce. A opět přijde se slávou soudit živé i mrtvé, jehož království nebude konce. A (věřím) v Ducha Svatého, Pána a oživovatele, jenž z Otce a Syna vychází. Jenž s Otcem a Synem je zároveň uctíván a oslavován,jjenž mluvil skrze Proroky. A (věřím) v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. A očekávám vzkříšení mrtvých. A život příštího věku.

Amen.

OFFERTORIUM – OBĚTOVÁNÍ

Až do tohoto okamžiku byli dříve přítomni i ti, kdož se teprve připravovali na křest (katechumeni); nebyli dosud schopni zúčastniti se tajemství oběti, církev však naplnila jejich srdce bohatými plody Písma sv. Starého i Nového Zákona, jejž jim před propuštěním předčítala. Pak musili odejíti a zůstali pouze pokřtění věřící. Kněz je pozdravuje slovy:

K. Pán s vámi!

M. I s duchem tvým!

K. Modleme se!

Zatímco chór zpívá (v tiché mši předčítá kněz sám) Offertorium (při každé mši jiné), bere kněz po přečtení na paténě do rukou hostii, pozvedne zrak a obětuje:

Přijmi, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, tuto neposkvrněnou obětinu, kterou já, nehodný sluha tvůj, přináším tobě, Bohu svému živému a pravému, za nesčetné hříchy, urážky a nedbalosti své a za všechny kolem stojící, jakož i za všecky věřící křesťany, živé i zesnulé, aby mně i jim prospěla k spasení pro život věčný. Amen.

Pak nalévá do kalicha víno a vpouští do něho kapku vody, kterýžto prastarý zvyk připomíná nejen vodu, jež vytekla s krví z otevřeného boku Spasitelova, ale také naše lidství, které se v Kristu spojuje s Božstvím a tím nabývá jeho lahodných vlastností. Kněz při tom praví:

Bože, jenž jsi důstojnost lidské podstaty podivuhodně stvořil a ještě podivuhodněji obnovil, dej nám skrze tajemství této vody a vína státi se společníky Božství toho, jenž se člověčenství našeho ráčil státi účastným. Ježíš Kristus, Syn tvůj, Pán náš, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků. Amen.

Při obětování kalicha praví:

Obětujeme ti, Pane, kalich spasení, vzývajíce tvou milostivost, aby se před tváří božské velebnosti tvé pro spásu naši a celého světa s líbeznou vůní vznesl. Amen.

Chléb a víno jest obětováno, nyní přináší kněz v oběť i sebe a své spolubratry a sestry. Skloněn modlí se:

V duchu pokory a se srdcem zkroušeným nechť jsme přijati tebou, Pane, a tak se děj dnes oběť naše před tváří tvou, aby se ti líbila, Pane Bože.

Žehná dary a vzývá Ducha Svatého:

Přijď, Posvětiteli, všemohoucí, věčný Bože, a po†žehnej tuto oběť, připravenou tvému svatému jménu.

Nyní může při slavné Mši svaté následovat žehnání kadidla a okuřování obětin:

Na přímluvu svatého Michala Archanděla, stojícího po pravici oltáře zápalného, a všech svých vyvolených nechť Hospodin ráčí zápal tento po†žehnati a přijmouti jako vůni líbeznou. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Zápal tento tebou pžehnaný nechť vystoupí k tobě, Pane, a na nás sestoupí milosrdenství tvé.

(Žalm 140, 2-4) Modlitba má, Pane, nechť se vznese jako vůně kadidla před obličej tvůj; pozdvižení rukou mých buď jako oběť večerní. Postav, Pane, stráž k mým ústům, pevné dveře ke rtům mým, aby srdce mé se neuchylovalo ke zlým slovům, k omlouvání výmluv ke hříchům.

Nechť zanítí v nás Hospodin oheň svého milování a plamen věčné lásky. Amen.

Následuje mytí rukou, což mělo za dřívějších dob, kdy lid k obětování přinášel dary a kladl je do rukou kněze, praktický význam. Nyní umývání rukou napomíná kněze i věřící, aby neposkvrněni na duši a na těle slavili nejsvětější Oběť.

(Ž. 25, 6-12) Umyji mezi nevinnými ruce své a choditi budu kolem oltáře tvého, Pane.

Abych slyšel hlas chvály a vyprávěl o všech divech tvých.

Pane, miluji krásu domu tvého a místo, kde přebývá tvá sláva.

Nezhub, Pane, s bezbožnými duši mou; s lidmi krvavých vin život můj.

Na jejichž rukou lpí neřesti, pravice jejichž plna jest úplatných darů.

Já však v nevinnosti své jsem kráčel; spas mne a smiluj se nade mnou.

Noha má stojí na cestě přímé; v shromáždění tě chci oslavovati, Pane.

Sláva Otci i Synu…

Kněz se vrací ke středu oltáře, klade naň sepjaté ruce a modlitbou vyjadřuje, že Mše svatá se slouží na památku Kristovu a ke cti Svatých, které vzývá o přímluvu a pomoc:

Přijmi, svatá Trojice, tuto oběť, kterou ti přinášíme na památku umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho, a ke cti blahoslavené Marie, vždy Panny, svatého Jana Křtitele, svatých Apoštolů Petra a Pavla a těchto (jejichž ostatky jsou v oltářním kameni), jakož i všech Svatých, aby jim prospěla ke cti, nám pak ke spáse, a ti aby za nás orodovati ráčili na nebi, jejichž památku konáme na zemi. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

Kněz políbí oltář a obrátiv se k věřícím vyzývá je, aby jej modlitbou podporovali, by jejich společná oběť byla bohumilá:

Modlete se, bratří, aby moje i vaše oběť příjemnou se stala u Boha, Otce všemohoucího.

Ministrant tlumočí odpověď přítomného lidu:

Nechť přijme Pán oběť z rukou tvých k chvále a slávě jména svého, jakož i k užitku našemu a veškeré Církve své svaté.

Kněz odpoví: Amen.

SECRETA – TICHÁ MODLITBA

Pro různé Mše je různá. Její zakončení přechází přímo do Předmluvy.

PRÆFATIO – PŘEDMLUVA

Skládá se ze tří částí, z nichž střední je podle doby svátků proměnlivá. Ostatní části jsou vždy stejné. Předmluvy jsou nádherné a poesieplné zpěvy děkovné a chvalné.

První část:

Po všecky věky věků.

R. Amen.

V. Pán s vámi.

R. I s duchem tvým.

V. Vzhůru srdce.

R. Máme k Hospodinu.

V. Díky vzdejme Hospodinu, Bohu svému.

R. Hodno a spravedlivo jest.

Druhá část. – Kněz ji zpívá nebo říká s pozdviženýma rukama.

Po všechny neděle v roce, když není jiná Preface označena, o svátku Nejsvětější Trojice a ve votivních Mších o Nejsvětější Trojici se říká následující Preface:

Věru hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, jenž s Jednorozeným Synem svým a Duchem Svatým jeden jsi Bůh, jeden jsi Pán; ne v jedinosti jedné osoby, nýbrž v Trojici jedné podstaty. Neboť, co o tvé slávě podle tvého zjevení věříme, to o Synu tvém, to o Duchu Svatém bez rozdílu v rozeznávání smýšlíme, takže pravé a věčné Božství vyznávajíce klaníme se i zvláštnosti v osobách, i jednotě v bytosti, i rovnosti ve velebnosti, kterou chválí Andělé a Archandělé, Cherubové a Serafové, kteří bez ustání den ze dne volají, jednohlasně pravíce:

Třetí část: (Sanctus). – V této části se spojují zemští poutníci s andělskými kůry ve společný chvalozpěv na třikrát svatého Boha:

Svatý, Svatý, Svatý Pán, Bůh Zástupů. Plna jsou nebesa i země slávy tvé. Hosanna na výsostech. Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Hosanna na výsostech.

První strana mešního kánonu jasně vyjadřuje, co se ve mši odehrává.MEŠNÍ KÁNON (Canon Missæ)

Touto částí počíná neproměnný a směrodatný díl Mše sv. (slovo canon značí: směrnice), který je svým obsahem tak starý, jako sama Církev, a jehož modlitby se skládají ze slov Páně, z podání apoštolských nebo z přídatků papežů. Od dob Řehoře Velikého († 604) neděly se však už žádné změny v Kánonu. První slovo Kánonu jest Te (=tebe); velké písmeno T má podobu kříže, což zavdalo brzy příčinu, že se toto písmeno všelijak zdobilo náměty z ukřižování. Výzdoba nabývala stále větších rozměrů, až se ustálila na celostránkový obraz Krista Pána na kříži pnícího, položený před počátek Kánonu. – První modlitba Kánonu vyjadřuje prosbu za Církev, za její pastýře a údy:

Tebe tedy, nejlaskavější Otče, skrze Ježíše Krista, Syna tvého, Pána našeho, pokorně prosíme a žádáme, (líbá oltář) abys jako milé přijal a požehnal tyto † dary, tato † věnování, tyto † svaté neposkvrněné oběti, které tobě přinášíme zvláště za tvou svatou Církev katolickou, kterouž mírem obdařiti, chrániti, sjednotiti a říditi rač po celém okrsku zemském, zároveň se služebníkem svým, papežem naším N., biskupem naším N. i se všemi pravověrnými, jakož i katolické a apoštolské víry ctiteli.

Vzpomínka na živé. I na jednotlivé věřící, sobě drahé nebo odporučené, vzpomíná si kněz: rovněž i na ty, kdož právě nejsvětější Oběti jsou přítomni:

Pomni, Pane, služebníků svých N. a N. i všech vůkol stojících, jejichž víra je tobě známa a povědoma zbožnost, za které ti přinášíme nebo kteří tobě přinášejí tuto oběť chvály za sebe a všecky své, za vykoupení duší svých, za naději spásy a bezpečnosti své, a kteří plní své sliby učiněné tobě, Bohu věčnému, živému a pravému.

Mezi úkonem. Těsně před Proměňováním vzpomíná kněz na společenství, které máme v nebi se Svatými, již nám mohou svými přímluvami pomáhati. Tato modlitba je pokračováním modlitby předchozí (o některých svátcích je jiná):

Ve společenství jsouce a památku uctívajíce především slavné vždy Panny Marie, Rodičky Boha a Pána našeho Ježíše Krista, jakož i svatých Apoštolů a Mučedníků tvých Petra a Pavla, Ondřeje, Jakuba, Jana, Tomáše, Jakuba, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Šimona a Tadeáše, Lína, Kleta, Klimenta, Xysta, Kornelia, Cypriana, Vavřince, Chrysogona, Jana a Pavla, Kosmy a Damiána i všech Svatých tvých, pro jejichž zásluhy a prosby rač uděliti, abychom byli ve všem tvou pomocnou záštitou chráněni. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

Kněz klade ruce na obětiny, jako to činil ve Starém Zákoně velekněz nad obětí, na kterou chtěl přenésti všecky viny svoje a svého lidu. Vždyť v nejbližším okamžiku bude pod způsobami chleba a vína ukryt Beránek, jenž na sebe bere hříchy celého světa.

Tuto tedy oběť společnosti naší, jakož i veškeré čeledi své, prosíme, Pane, abys usmířen přijal, a dny naše ve svém pokoji spravoval a kázal, abychom byli od věčného zatracení vysvobozeni a ke stádci tvých vyvolených připočteni. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Žehná obětiny a prosí Boha, aby je proměnil v Tělo a krev svého Syna. Ministrant dává znamení zvonkem, pokud již nezvonil před předchozí modlitbou, a přesouvá se poblíž knězi.

Kterouž oběť, prosíme, rač ty, Bože, ve všem po†žehnanou, při†vlastněnou, plat†nou, důstojnou a příjemnou učiniti, aby se nám stala Tě†lem a Kr†ví nejmilejšího Syna tvého, Pána našeho Ježíše Krista.

PROMĚŇOVÁNÍ A POZDVIHOVÁNÍ. Kněz bere do rukou hostii a ztotožňuje se v okamžiku Proměňování úplně s Kristem. Ministrant se drží kněze za ornát, což vyjadřuje nejen sjednocení věřících s ním, ale i onu ženu z Evangelia, která jen co se dotkla šatu Kristova, byla uzdravena. Následující slova jsou pokračováním předchozí modlitby:

Jenž den před tím, než trpěl, vzal chléb do svých svatých a ctihodných rukou a pozdvihnuv oči k nebi (kněz pozdvihuje oči k nebi), k tobě, Bohu, Otci svému všemohoucímu, díky tobě čině, po†žehnal, rozlomil a dal učedníkům svým řka: Vezměte a jezte z toho všichni:

Totoť jest Tělo mé.

Kněz pokleká, aby uctil proměněnou hostii a pozdvihuje ji pak, aby i lid se poklonil. Potom bere do rukou kalich s vínem a pokračuje:

Podobným způsobem, když bylo po večeři, vzav i tento přeslavný kalich do svých svatých a ctihodných rukou, zase tobě díky čině, po†žehnal a dal učedníkům svým řka: Vezměte a pijte z toho všichni.

Totoť jest Kalich Krve mé, nové a věčné úmluvy – tajemství víry – která za vás a za mnohé vylita bude na odpuštění hříchů.

Kolikrátkoli toto činiti budete, na mou památku budete činiti.

Slovy tajemství víry upozorňoval dříve jáhen lid, že proměna darů v Tělo a krev Páně, toto velké tajemství víry, se právě stala; později to přešlo přímo do konsekračních slov.

Po Proměňování. Když kněz s lidem poklonil se i Krvi Páně, pokračuje, navazuje na předchozí napomenutí Spasitelovo, a obětuje ve společné vzpomínce proměněné dary Bohu Otci:

Proto také pamětlivi jsouce, Hospodine, my služebníci tvoji, jakož i lid tvůj svatý, jak blahého utrpení a zmrtvýchvstání, tak i slavného nanebevstoupení téhož Krista, Syna tvého, Pána našeho, přinášíme přejasné velebnosti tvé z tvých darů a údělů oběť † čistou, oběť † svatou, oběť † neposkvrněnou, svatý † Chléb života věčného a Kalich † trvalého spasení.

Kněz prosí Boha, aby milostivě přijal naši Oběť, jako přijal kdysi předobraznou oběť Abelovu, Abrahamovu a Melchisedechovu:

Na něž s milostivou a vlídnou tváří rač shlédnouti a je sobě oblíbiti, jakož jsi sobě ráčil oblíbit dary spravedlivého sluhy svého Abela a oběť Praotce našeho Abrahama a onu svatou oběť, neposkvrněnou obětinu, kterou tobě přinesl nejvyšší kněz tvůj Melchisedech.

Hluboce skloněn prosí kněz, aby Bůh Otec tuto obětinu dal svým Andělem přenésti na mystický oltář v nebi. V této jakož i v předcházející modlitbě neprosí tedy kněz, aby Otec pohlédl milostivě na svého Syna, nýbrž na nás, kteří Mu jej podáváme a za ním se ukrýváme:

Pokorně tě žádáme, všemohoucí Bože: kaž, aby toto bylo rukama svatého Anděla tvého přeneseno na vznešený oltář tvůj před obličej tvé božské velebnosti, abychom, kdokoli (políbí oltář) z tohoto podílnictví na oltáři svatosvaté Tě†lo a Kr†ev Syna tvého přijmeme, všelikým požehnáním nebeským a milostí byli naplněni. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

Vzpomínka na mrtvé. Oběť Mše sv. spojuje v sobě všecky údy Církve, živé i mrtvé. Za živé se kněz modlil už před Proměňováním, nyní vzpomíná i zesnulých a přimlouvá se za ně, aby jim Bůh dal u sebe sladké odpočinutí:

Pomni také, Pane, služebníků a služebnic svých N. a N., kteří nás předešli se znamením víry a odpočívají spánkem pokoje.

Prosíme, Hospodine, abys jim a všem v Kristu odpočívajícím místa občerstvení, světla a pokoje popřál. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

Pak prosí kněz, aby Bůh i nás hříšné služebníky své, kteří hledáme spásu v jeho milosrdenství, přijal do blažené společnosti našich svatých bratří a sester:

I nám hříšným služebníkům svým, kteří doufáme v hojnost slitování tvých, rač uděliti nějakého podílu a společenství se svými svatými Apoštoly a Mučedníky: s Janem, Štěpánem, Matějem, Barnabášem, Ignácem, Alexandrem, Marcellinem, Petrem, Felicitou, Perpetuou, Hátou, Lucií, Anežkou, Cecilií, Anastasií a všemi svými Svatými, v jejichž společnost nás, prosíme, rač připustiti, ne jakožto cenitel zásluhy, nýbrž jakožto štědrý dárce smilování. Skrze Krista, Pána našeho.

Skrze něhož toto všecko dobré, Hospodine, vždycky tvoříš, po†svěcuješ, o†živuješ, po†žehnáváš a nám uděluješ.

Skrze † něho a s † ním a v † něm jest tobě, Bohu Otci † všemohoucímu, v jednotě Ducha † Svatého všecka čest a chvála.

K. Po všecky věky věků.

M. Amen.

MODLITBA PÁNĚ

Až do tohoto okamžiku zabývaly se mešní modlitby Proměňováním obětních darů; od tohoto místa připravují na obětní hostinu – sv. Přijímání. První z těchto modliteb jest Otčenáš, vlastní slova Kristova, jenž na oltáři pod způsobami chleba a vína jest přítomen. Není krásnější a mocnější modlitby. V jejích slovech je krátce vysloveno, co Boha uctívá a nám pomáhá. Ve slavné Mši kněz tuto modlitbu hlasitě zpívá.

Modleme se: Příkazy spasitelnými povzbuzeni a božským ponaučením vedeni osmělujeme se praviti: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení.

R. Ale zbav nás od zlého.

Kněz odpoví Amen a rozvádí ještě dále poslední prosbu:

Zbav nás, prosíme, Hospodine, všeho zla: minulého, přítomného i budoucího; a na přímluvu blahoslavené a přeslavné vždy Panny, Rodičky Boží Marie, a tvých svatých Apoštolů Petra a Pavla i Ondřeje a všech Svatých (dělá patenou kříž od čela k prsům a políbí ji) uděl milostivě pokoje za dnů našich, abychom přispěním milosrdenství tvého podporování jsouce, byli i hříchů vždy prosti i zabezpečeni přede vším zmatkem.

Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého.

Jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků.

R. Amen.

Za těchto slov rozlomil kněz hostii, jako lámal Kristus chléb. Toto lámání, jako před tím proměňování pod různými způsobami, značí mystickou obětní smrt Kristovu. Malý zlomek hostie pouští kněz do proměněného vína, což připomíná opět spojení Těla a Krve Kristovy při Vzkříšení: Spasitel se tehdy zjevil Apoštolům s pozdravem pokoje. To činí teď i kněz: ggag jijij

Pokoj † Páně budiž † vždycky s † vámi.

R. I s duchem tvým.

Toto smíšení a posvěcení Těla a Krve Pána našeho Ježíše Krista budiž nám přijímajícím k životu věčnému. Amen.

AGNUS DEI

Kněz bije se třikráte v prsa, vyjímaje při zádušní Mši, kde na místo smiluj se nad námi říká dej jim odpočinutí:

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi (dej jim odpočinutí).

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi (dej jim odpočinutí).

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, uděl nám pokoj (dej jim odpočinutí věčné).

PŘIJÍMÁNÍ

V následujících modlitbách připravuje se kněz ku přijetí Těla a Krve Páně. Požitím obětních darů je oběť skončena. V první modlitbě prosí kněz pro celou Církev o mír, jejž Kristus nám slíbil zanechati (při Mších zádušních se tato modlitba neříká):

Pane Ježíši Kriste, jenž jsi pravil Apoštolům svým: Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám, nehleď na hříchy mé, nýbrž na víru své Církve a rač jí podle vůle své uděliti mír a jednotu, jenž žiješ a kraluješ Bůh po všecky věky věků. Amen.

Po této modlitbě dává se při slavné Mši sv. polibek pokoje. Potom kněz prosí, aby spojení se svátostným Kristem bylo pro něho pramenem očistným a štítem proti veškerému zlu:

Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, jenž jsi z vůle Otce spolupůsobením Ducha Svatého smrtí svou svět oživil, zprosť mne tímto svatosvatým Tělem a Krví svou všech nepravostí mých a veškerých běd a učiň, abych lnul vždy ke tvým přikázáním, a nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe, jenž s týmž Otcem a Duchem Svatým žiješ a kraluješ Bůh na věky věků.

Amen.

Pokorně žádá, aby mu požívání Těla Páně nebylo k odsouzení, nýbrž ke spasení:

Požití Těla tvého, Pane Ježíši Kriste, jež já nehodný odvažuji se přjmouti, nebudiž mi k odsouzení a zatracení, nýbrž pro dobrotivost tvou sloužiž mi k ochraně duše a těla a k dosažení vyléčení, jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků. Amen.

Chléb nebeský přijmu a jméno Páně vzývati budu.

Věřící, nepříjímá-li ve skutečnosti Tělo Páně, má alespoň v duchu po něm zatoužiti. Takové duchovní přijímání je zdrojem mnohých milostí. – Přímo před přijetím svaté Hostie, bije se kněz třikráte v prsa a s pokorným římským setníkem vyznává:

Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovem, a uzdravena bude duše má. (3x)

Kněz žehná se svatou Hostií a praví:

Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši mou pro život věčný. Amen.

Po přijetí Těla Páně trvá okamžik v tiché modlitbě. Potom patenou sbírá s korporálu oddrobené částečky Hostie; při tom se modlí se žalmistou:

Čím se odplatím Hospdinu za všecko, co mi udělil? Kalich spasení vezmu a jméno Páně vzývati budu. Chválu vzdávaje budu vzývati Pána a od nepřátel svých osvobozen budu.

Žehná sebe kalichem, modle se:

Krev Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši mou pro život věčný. Amen.

Po požití Krve Páně rozdílí sv. Přijímání věřícím:

K. Hle Beránek Boží, ten který snímá hříchy světa.

L. Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovem, a uzdravena bude duše má. (3x)

Při rozdávání sv. Přijímání kněz každému jednotlivě praví: Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou pro život věčný. Amen.

Po Přijímání, mezitím, co čistí kalich a na oltáři jej rovná, prosí za trvalý účinek sv. Přijímání:

Čeho jsme ústy požili, Pane, kéž čistou myslí pojmeme a nechť z daru časného se pro nás stane lék pro věčnost.

Nechť Tělo tvé, Pane, jež jsem požil, a Krev, kterou jsem pil, utkví v útrobách mých; a dej, ať nezůstane poskvrna hříchů ve mně, jejž čisté a svaté občerstvily Svátosti, jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

PO PŘIJÍMÁNÍ

Kněz se vrátí ke knize na epištolní straně a modlí se tam dvě děkovné modlitby (Přijímání a Po Přijímání), které jsou v různých Mších různé. Po každé z nich jde ke středu oltáře, políbí jej, obrátí se k lidu a zdraví:

V. Pán s vámi.

R. I s duchem tvým.

Jsou-li nějaké Připomínky, modlí se je po druhé modlitbě a pak teprve jde ke středu oltáře. Když dostal odpověď na svůj pozrdav, propouští (ve slavné Mši jáhen) lid slovy:

V. Jděte, je propuštění.

R. Bohu díky.

Latinsky Ite, missa est. Odtud se slovo missa (v češtině zkomolením na mše) dostalo do označení celé Mše sv. Slovo missa je zkrácenina latinského slova missio – propuštění. Při některých příležitostech neříká kněz Ite, missa est, nýbrž zve k další modlitbě:

V. Dobrořečme Pánu.

R. Bohu díky.

V zádušních Mších však prosí za zemřelé:

V. Nechť odpočívají v pokoji.

R. Amen.

Ještě jednou prosí skloněn před oltářem, aby se Bohu líbila oběť, kterou právě dokonal:

Svatá Trojice, nechť se ti líbi služba poddanosti mé; a dej, aby oběť, kterou jsem já nehodný před zraky velebnosti tvé přinesl, tobě byla příjemná, mně pak a všem, za které jsem ji přinesl, aby pro tvé milosrdenství byla na odpuštění. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Jako zástupce velekněze Krista žehná lid před odchodem:

Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec, i Syn † i Duch Svatý.

R. Amen.

V zádušních míšch se požehnání vynechává. Na konec předvede kněz ještě jednou sobě a lidu Krista v celé jeho velikosti a lásce, říkaje počátek sv. Evangelia podle sv. Jana. – Někdy podle liturgických pravidel bere se místo tohoto Evangelia jiné Evangelium.

V. Pán s vámi.

R. I s duchem tvým.

Počátek svatého Evangelia podle Jana (1, 1-14).

R. Chvála tobě, Pane.

Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci povstaly skrze ně, a bez něho nepovstalo nic z toho, co povstalo. V něm byl život, a ten Život byl světlem lidí. Světlo ve tmé svítí a tma je nepojala. Byl člověk, poslán byv od Boha, jehož jméno bylo Jan. Ten přišel na svědectví, aby vydal svědectví o Světle, by všickni uvěřili skrze něho. On nebyl světlem, nýbrž přišel, aby svědectví vydal o Světle. Bylo Světlo pravé, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. Na světě byl, a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale jeho vlastní ho nepřijali. Kdožkoli však jej přijali, dal jim moc státi se dítkami Božími, těm totiž, kteří věří ve jméno jeho, kteří se zrodili nikoli z krve ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha. (Zde se pokleká.) A Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi; a viděli jsme slávu jeho, slávu jako Jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy.

R. Bohu díky.

Modlitba u stupňů oltáře

Stupňovou modlitbou mše svatá začíná. Název dostala od toho, že se jí kněz společně s ministrantem modlí pod nejnižším oltářním stupněm. Ve stupňové modlitbě se vyjadřuje pokora a lítost před Bohem, která tak připravuje a očišťuje člověka dříve, než se odváží vystoupit k oltáři ke konání Nejsvětější oběti, zároveň je z ní však patrná i touha a radost z Boží blízkosti.

„Zuj si opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ (Ex 3,5)

Stupňovou modlitbou mše svatá začíná. Název dostala od toho, že se jí kněz společně s ministrantem modlí pod nejnižším oltářním stupněm. Ve stupňové modlitbě se vyjadřuje pokora a lítost před Bohem, která tak připravuje a očišťuje člověka dříve, než se odváží vystoupit k oltáři ke konání Nejsvětější oběti, zároveň je z ní však patrná i touha a radost z Boží blízkosti.

Latinský text, který se pronáší při mši, najdete v mešním řádu, v našem výkladu se budeme držet českého znění, které najdete taktéž na konci tohoto článku.

Význam oltářních stupňů

U hlavních oltářů bývají stupně tři. Jejich symbolika je rozmanitá a krásná.

Jednak upomínají na tři božské ctnosti (víru, naději a lásku), kterými člověk vnitřně vystupuje k Bohu. Především však jsou obrazem Golgoty, neboť na oltáři se během mše svaté nekrvavým způsobem zpřítomňuje právě to, co se tam odehrálo krvavě. Hory, jako místa, kde je Bůh zvláštním způsobem přítomen, poznáváme již ve Starém zákoně. To, co se poté odehrálo na Golgotě, bylo předobrazeno především příběhem Abrahama a Izáka. Ježíš, jediný milovaný Syn, stejně tak jako Izák, si na horu sám nesl dřevo, na kterém měl být obětován.

Velikonoční události pak naznačuje i samotné vybavení oltáře. Kříž připomíná krvavou Kristovu oběť, tři lněná plátna pohřební roucha, v kterých byl uložen do hrobu, a konečně svíce světlo následujícího zmrtvýchvstání.

Žalm Judica

Po znamení kříže se kněz s ministrantem střídavě modlí žalm 43 (42), který začíná v latině slovem Judica.

Modlitba začíná čtvrtým veršem žalmu, který se stává refrénem, v němž kněz vyjadřuje svou touhu po milostiplném oltáři: K.: Vstoupím k oltáři Božímu! … M.: Před Boha, jenž obveseluje mladost mou. Tím se nemyslí ani tolik na tělo, jako spíše na duši, která se občerstvuje a omlazuje svátostmi a především obětí mše svaté. (srov. 2 Kor 4,16)

Následuje první verš žalmu: K.: Zjednej mi právo, Bože, a rozhodni při mou proti bezbožnému lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého mne vysvoboď. Člověkem nespravedlivým a lstivým je myšlen starý člověk, který v nás má být ukřižován. (srov. Řím 6,6) Kněz tak prosí Boha o očištění. Ministrant odpovídá: Neboť tys, Bože, síla má! Proč jsi mne zapudil, a proč smuten chodím, když mě souží nepřítel? Kněz pokračuje: Sešli světlo své a pravdu svou; ty mě povedou a dovedou k svaté hoře tvé a do stánků tvých. Tímto, třetím veršem žalmu, prosí Boha o osvícení. V ministrantově odpovědi I vstoupím k oltáři Božímu; před Boha, jenž obveseluje mladost mou. se pak zračí již nejdůvěrnější sjednocení s Bohem.

Tyto tři aspekty: očištění, osvícení a sjednocení jsou cesty, kterými musí duše člověka projít, aby se dostala k svému cíli. Tak učí světci – mistři duchovního života, a tak je zároveň uspořádána i celá mše svatá. V první části se očišťujeme od poskrvrny hříchu, následně se necháváme osvěcovat předčítáním z Písma svatého, abychom došli sjednocení s Bohem v přinášení Nejsvětější oběti a sv. Přijímání.

Stupňová modlitba zároveň vyjadřuje i všechny city, kterými mají být kněz a věřící prodchnuti na začátku mše svaté: touhu, bázeň před Hospodinem a zármutek nad vlastními vinami a konečně důvěru v Boha, který nepohrdne obětí pokorného srdce.

Vyznání vin neboli Confiteor

Po žalmu Judica kněz vidí, že jediným naším útočištěm je Bůh, a proto se značí křížem a praví: Pomoc naše ve jménu Páně. M.: Jenž učinil nebe i zemi.

Pln radosti a touhy, jakoby už chtěl vystoupit k oltáři, ale v tom si vzpomene na vlastní hříšnost a nehodnost, a hluboce skloněn se tak nejdříve vyznává ze svých vin a prosí o přímluvu: Vyznávám se všemohoucímu Bohu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu… Po vyznání kněze tak činí jménem ostatních věřících i ministrant. Z úst kněze následuje v podobě dvou krátkých modliteb ujištění, že nám Bůh pro kajícnost hříchy odpustí.

Závěr a výstup k oltáři

Po předešlé části následují modlitby v podobě krátkých veršů, které kněz pronáší střídavě s ministrantem. Ty můžeme chápat jako vnitřní prosbu o to, co si máme žádat jako ovoce mše svaté.

Po nich je kněz již připraven vystoupit k oltáři, a to také s další modlitbou na rtech činí. Oltář uprostřed políbí a pokračuje v dalších částech mše svaté.

STUPŇOVÉ MODLITBY, JAK SE PRONÁŠEJÍ BĚHEM MŠE SVATÉ, V  PŘEKLADU DO ČEŠTINY

Kněz: Ve jménu † Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

Vstoupím k oltáři Božímu.

Ministrant: Před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

K.: Zjednej mi právo, Bože, a rozhodni při mou proti bezbožnému lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého mne vysvoboď. (Žalm 42, 1-5)

M.: Neboť tys, Bože, síla má! Proč jsi mne zapudil, a proč smuten chodím, když mne souží nepřítel?

K.: Sešli světlo své a pravdu svou; ty mě povedou a dovedou k svaté hoře tvé a do stánků tvých.

M.: I vstoupím k oltáři Božímu; před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

K.: Oslavovati tě budu na citeře, Bože, Bože můj. Proč se rmoutíš duše má a proč mne zneklidňuješ?

M.: Doufej v Boha, neboť opět budu jej oslavovati – spasitele svého a Boha svého.

K.: Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému.

M.: Jakož bylo na počátku, i nyní i vždycky, a na věky věků. Amen.

K.: Vstoupím k oltáři Božímu.

M.: Před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

K.: Pomoc † naše ve jménu Páně.

M.: Jenž učinil nebe i zemi.

K.: Vyznávám se Bohu všemohoucímu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu, svatému Janu Křtiteli, svatým Apoštolům Petru a Pavlu, všem Svatým a vám, bratří, že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky (bije se třikráte v prsa, pravě: ) – svou vinou, svou vinou, svou převelikou vinou. Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, svatého Michala Archanděla, svatého Jana Křtitele, svaté Apoštoly Petra a Pavla, všecky Svaté a vás, bratří, orodujte za mne u Pána, Boha našeho.

M.: Smilujž se nad tebou všemohoucí Bůh a odpustě hříchy tvoje, uveď tě do života věčného.

K.: Amen.

M.: Vyznávám se Bohu všemohoucímu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu, svatému Janu Křtiteli, svatým Apoštolům Petru a Pavlu, všem Svatým a tobě, otče, že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky (bije se třikrát v prsa pravě:) – svou vinou, svou vinou, svou převelikou vinou. Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, svatého Michala Archanděla, svatého Jana Křtitele, svaté Apoštoly Petra a Pavla, všecky Svaté a tebe, otče, orodujte za mne u Pána, Boha našeho.

K.: Smilujž se nad vámi všemohoucí Bůh a odpustě hříchy vaše, uveď vás do života věčného.

M.: Amen.

K.: Prominutí, † rozhřešení a odpuštění hříchů našich nechť udělí nám všemohoucí a milosrdný Hospodin.

M.: Amen.

K.: Bože, obrať se k nám a oživ nás.

M.: A lid tvůj radovati se bude v tobě.

K.: Zjev nám, Pane, milosrdenství své.

M.: A spasení své nám uděl.

K.: Pane, vyslyš modlitbu mou.

M.: A volání mé nechť k tobě přijde.

K.: Pán s vámi.

M.: I s duchem tvým.

Následující část mše svaté: Výstup k oltáři

Introitus

Poté, co kněz vystoupil k oltáři a uprostřed jej políbil přejde na epištolní stranu, kde se označí znamením kříže a přečte Introitus (též Introit), neboli Vstup či vstupní antifonu (od introite – vstoupit).

Ten se obyčejně skládá z některé průpovědi z Písma svatého a jednoho verše žalmu. Končívá pak chvalozpěvem „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…“. Jeho obsah nás pobízí k zamyšlení nad tajemstvím dané doby církevního roku či konkrétního svátku toho kterého dne. Snaží se v nás tak na počátku mše svaté vzbuzovat adekvátní pocity pro danou dobu, ať už je to radost, naděje či zármutek.

Předcházející část mše svaté: Výstup k oltáři

Poté, co kněz vystoupil k oltáři a uprostřed jej políbil přejde na epištolní stranu, kde se označí znamením kříže a přečte Introitus (též Introit), neboli Vstup či vstupní antifonu (od introite – vstoupit).

Ten se obyčejně skládá z některé průpovědi z Písma svatého a jednoho verše žalmu. Končívá pak chvalozpěvem „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…“. Jeho obsah nás pobízí k zamyšlení nad tajemstvím dané doby církevního roku či konkrétního svátku toho kterého dne. Snaží se v nás tak na počátku mše svaté vzbuzovat adekvátní pocity pro danou dobu, ať už je to radost, naděje či zármutek.

Pokud Introitus při začátku mše svaté během stupňových modliteb zpívá schola, neopakuje jej kněz již nahlas, ale čte jej pouze tichým hlasem. (Jak zní zazpívaný introitus si poslechněte zde.)

Dle tradice se Introitus ve mši svaté připisuje papeži Celestinu I. (422–432), je však pravděpodobně ještě starší. Pod jinými jmény se Introitus nachází i v liturgii ambrosiánské, gallské či byzantské. Dnešní formu získal ve vrcholném středověku. Původně se nazýval „antiphona ad introitum“ a skládal se z celého žalmu, mezi jehož jednotlivé verše byla vkládána antifona. Při mších papeže byly na začátku ještě další obřady, právě během kterých se tento žalm zpíval. Pokud po skončení těchto obřadů nebylo ještě dozpíváno, dal papež znamení, aby se doxologií „Sláva Otci…“ skončilo. Nynější forma, která se ustálila už v 11. století, z toho ponechala antifonu, jeden verš žalmu a „Sláva Otci…“.

Introitus byl (a i dnes může být) zpíván, když kněz vstupoval ze sakristie do kostela. Kněží sami pak jeho text již nerecitovali. To se začalo dít až ve středověku v souvislosti se zavedením praxe soukromých mší, při kterých zpěváci nemohli být vždy přítomni. To následně zpětně ovlivnilo i mše zpívané, takže kněz dnes čte Introitus bez ohledu na to, jestli byl i zazpíván nebo nikoliv.

UKÁZKA INTROITU – Svatvečer sv. Apoštolů Petra a Pavla (28. června)

(Jan 21, 18-19) Řekl Pán Petrovi: Když jsi byl mladý, opásal jsi se a chodil jsi, kam jsi chtěl; když však zestárneš, vztáhneš ruce své a jiný tě opáše a povede, kam nechceš. To pak pověděl, naznačuje jakou smrtí oslaví Boha.

(Žalm 18, 1) Nebesa vypravují slávu Boží a díla jeho rukou zvěstuje obloha.

V. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…

NEBO – Neděle pátá po Svatém Duchu (zvuková ukázka zde)

(Ž. 26, 7 a 9) Vyslyš, Pane, hlas můj, když volám k tobě. Pomocníkem mým buď; neopouštěj mne, aniž mnou pohrdej, Bože, spáso má.

(Ž. tamt. 1) Pán jest světlo mé a spása má; koho bych se měl báti?

V. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému…

Následující část mše svaté: Kyrie

Kyrie

Další část mše svaté – Kyrie. V článku se dozvíte např., jaký je důvod třikrát trojího zvolání, kde má Kyrie svůj původ, od kdy je ve mši svaté tak, jak jej známe, a další zajímavé informace.

Ukázka Kyrie (Orbis Factor) z Liber Usualis.
Ukázka Kyrie (Orbis Factor) z Liber Usualis

Předcházející část mše svaté: Introitus

Po Introitu přechází kněz z epištolní strany, na které jej četl, do středu oltáře a střídavě s ministranty (popř. celým lidem) pronáší 3x „Kyrie eleison“ (Pane, smiluj se nad námi!), 3x „Christe eleison“ (Kriste, smiluj se nad námi!) a opět 3x „Kyrie eleison“.

Symbolika

Třikrát trojím opakováním je vyjádřena oslava Nejsvětější trojice. První tři zvolání patří Otci, další tři Synu, jak je patrné i ze změny Kyrie – Christe, a poslední tři Duchu svatému. Devět zvolání odpovídá také devíti andělským kůrům, čímž se připomíná, že při mši svaté jsou ke chvále a oslavě Boha kromě lidí přitomny i bytosti nebeské.

Modlitbou Kyrie s pamatováním na Tomášovo „Pán /Kyrios/ můj a Bůh můj“ vyjadřujeme i naši víru v božskou přirozenost Kristovu. Příkladem jsou nám i slepci u Jericha, kteří volali na Pána Ježíše: „Pane, smiluj se nad námi  (Kyrie eleison), synu Davidův!“ (Mt 20,30)

Kyrie je jediná modlitba ve mši svaté, která byla složena řecky a v latinské liturgii zůstala nepřeložena. Podobně se zachovala i hebrejská slova amen, alleluja, hosanna. To značí, že katolická Církev je Církví všech národů a zrovna tak pohanů, jako židů.

Původ a vývoj

Kyrie nesouvisí přímo se základním rysem mše svaté a bylo do ní začleněno podobně jako Gloria, Credo a Agnus Dei později, asi v polovině 4. století.

Vychází z litanie (ektenie), která se do římské liturgie dostala z liturgie antiochenské a byzantské. Ještě za dob Řehoře Velikého se na tomto místě o velkých svátcích zpívala delší litanie, která se nám zachovala již jen na Bílou sobotu a svatvečer Svatodušní. V obyčejné dny se z litanie ponechávalo pouze zvolání Kyrie, které se opakovalo často několikrát. Devítinásobné zvolání pochází právě od sv. Řehoře Velikého († 604), který mezi Kyrie vsunul také Christe eleison.

Praktické provedení

Kyrie patří k těm částem mše, které jsou zpívány chórem, je-li přítomen (zvukovou ukázku Kyrie č. IX užívaného ve svátky bl. Panny Marie si poslechněte zde). Správně by se mělo začít zpívat poté, co kněz vystoupí k oltáři. Někdy se však začíná již při závěru stupňových modliteb potom, co se dozpívá Introitus. Kněz, zatímco se zpívá, opakuje Kyrie střídavě s asistencí na epištolní straně oltáře (při mši sv. bez asistence na středu oltáře střídavě s ministrantem).

Následující část mše svaté: Gloria