V knize „O slavných mužích z řádu cisterciáků“ dočítáme se následující, podivuhodné události:
Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairveaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k mukám očistcovým. Týž zjevil se jednomu ze starých kněží klášterních, a sdělil s ním, že je v očistci; i prosil ho důtklivě, aby kněží kláštera, v němž byl zemřel, nepřestávali za něho Mše svaté obětovati. Po nějakém čase zjevil se zemřelý onomu knězi opět, a sice oslavou proměněný, a řekl: „Děkuji Pánu Bohu našemu, poněvadž nyní jsem již v blaženosti nebeské.“ Kněz se ho otázal: „Kterak jsi byl vysvobozen?“ Zemřelý odpověděl: „Pojď a viz!“ Po těchto slovech uvedl ho do klášterního kostela, ukázal mu, jak tam při všech oltářích kněží stáli a s největší nábožností Mše svaté sloužili, a pravil: „Viz, touto zbrojí milostí byl jsem z očistce vysvobozen. Mše svaté jsou vítěznou mocí milosrdenství Božího. Mše svatá jest onou jedinkou, ale převzácnou žertvou čili obětí smírnou, jež snímá hříchy světa. Pravím ti dle pravdy, že těmto zbraním milosti Boží, této moci milosrdenství Božího, této smírné oběti božského Spasitele naprosto nic odporovati nemůže, leč jedině srdce nekající.“ Když starý onen kněz opět k sobě přišel a toto zjevení bratřím klášterním byl vypravoval, naplnili se všichni novou horlivostí, aby vždy s tím větší nábožností i uctivostí nejsvětější oběť Mše svaté konali.
Výňatek z díla Marina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)
Když jednou svatá panna Gertruda, o čemž se dočítáme v jejích zjeveních, Mši svaté obcovala, před pozdvihováním hluboce se sklonila a řekla Pánu Ježíši: „Ó nejsladší Ježíši! Dílo, jež nyní vykonati chceš, jest tak vznešené a převzácné, že já v bídnosti své na ně dívati se neopovažuji. Proto chci se v nejhlubší pokoru ponořiti a tak díl milostí Tvých pro sebe očekávati; neboť vím, že toto svaté proměnění všem vyvoleným ku blahu slouží.“
Dějepisec Albert Kantius vypravuje, jak císař Karel Veliký po mnohá léta bojoval proti pohanským Sasům a jak se přičiňoval, aby je od modloslužby odvrátil a víře křesťanské získal. Ač je mnohokrát mocí válečnou přemohl a k odřeknutí se modlářství donutil, stávali se přece vždy znova opět věrolomnými a víru křesťanskou zapírali, poštíváni jsouce vévodou svým Vittekindem. Když tedy císař Karel po dvanácté s mocným vojskem v době svatopostní do Sas táhl a tam Velikonocí se dočkal, nařídil všem svým bojovníkům, aby se na přijetí svátostí připravili a Hod Boží velikonoční s veškerou nábožností v ležení slavili. Toho času vznikla ve vévodovi Vittekindovi veliká žádost, spatřiti ležení císařské i křesťanskou bohoslužbu.
Potom však chtěje tajemství Janovo i s jinými sděliti, prosil ho za svolení k tomu. A když Jan svolil, řekl představený jistému knězi, jemuž důvěřoval: „Věř mi, že náš kněz Jan proto tak dlouho Mši svatou slouží, že mu Bůh při ní ona veliká tajemství zjevuje, jež se mezi Mší svatou dějí a jež tak vznešená jsou, že žádný rozum lidský s to není, jich pochopiti. O těchto tajemstvích sdělil se mnou tak vznešené věci, že jsem posvátnou hrůzou jat, téměř bez sebe byl. Věř mi na jisto, že se Kristus Pán knězi tomu viditelně zjevuje, s ním laskavě rozmlouvá, jemu svých pět ran ukazuje a z nich tolik lesku na toho svatého muže vylévá a jej na těle i na duši tolik občerstvuje, že by i bez pokrmu i nápoje živ býti mohl. Kněz Jan vídá také Tělo Páně jako skvoucí slunce a poznává jeho neskonalou oslavu i krásu. Ba, on vídá také takové vznešené věci nebeské, kterých žádný člověk nemůže vystihnouti ani vysloviti. Když jsem na základě zjevení, knězi Janovi učiněných uvážil, jak velikých, ba skoro neskonalých dobrodiní se nám lidem skrze sloužení Mše svaté, anebo i skrze nábožnou účast dostává, pevně jsem si umínil, že toho dobrovolně nikdy neopominu, denně buď Mši svatou sloužiti anebo aspoň od jiných sloužené účasten býti, jakož i jiných k tomuto dílu přesvátému pobízeti.“