Štítek: Nejsvětější Srdce Ježíšovo

Vysvětlení úcty k Srdci Ježíšovu

Proč ctíme Srdce Páně? Jaké historické pozadí má současná úcta k Němu? Kdo byli a jsou jejími odpůrci, co namítají a proč se mýlí? O čem v souvislosti s touto úctou panují mezi bohoslovci spory? Na všechny tyto otázky odpovídá úryvek z věrouky českého jezuity Františka Žáka.

Některé pasáže tohoto textu jsme vybrali, uspořádali a vložili do kalendáře na rok 2013. Zde, neomezeni prostorem, přinášíme úryvek kompletní.

1. Jako celá přirozenost lidská v Kristu je hodna božské úcty, tak dlužno ji vzdávati každé její části. Důvod pro obojí úctu je týž. Celému člověčenství se klaníme, poněvadž je podstatně spojeno s božstvím; jednotlivé části člověčenství jsou spojeny s božstvím zrovna tak, i zasluhují téže úcty. Tak mrtvola Kristova v hrobě, krev prolitá, patero ran, hlava trním korunovaná byly a jsou dosud předmětem úcty latreutické.

V posledních stoletích nad jiné rozšířila se úcta k božskému Srdci Páně. Přirozenost Kristova je celistvý předmět úcty; jednotlivé části jeho člověčenství jsou částečné předměty úcty. Důvod neboli předmět formálný je týž: jsou spojeny s božstvím. Proč však vzdáváme některým částem člověčenství zvláštní úctu, když všecky jsou božské? Odpověď je na bíledni, poněvadž některé zvláštním způsobem navádějí nás k poznání a lásce Krista.

Člověčenství Kristovo není jen předmětem úcty, nýbrž také předmětem, jenž ukazuje, jaká a jak úcty hodna je osoba Kristova. Nic nemůže, vykládá sv. Tomáš, tak vzbuditi lásku a zbožnost, jako Bůh a věci božské. Ale zde na zemi Boha nevidíme. Zde potřebujeme nejen světla ze zjevení, abychom jej řádně ctili, nýbrž i něčeho smyslového, co by naši lásku a zbožnost budilo. Touto pomůckou je lidská přirozenost Kristova. Bůh se vtělil nejen proto, aby nám zjevil tajemství Boží, nýbrž i proto, aby nám je názorně před oči postavil. Sem náležejí tak řečená tajemství života Páně, jako jeho narození, utrpení, zmrtvýchvstání, v nichž podivuhodně zjevuje se láska, milosrdenství, spravedlnost, sláva a jiné vlastnosti Boží. Proto jsou od počátku církve předmětem úcty. Důvod, proč tyto události ze života zvlášť uctíváme, je, že obsahují zvláštní projevy (manifestace) Slova. Narození Slova obsahuje zajisté něco zvláštního, co v jiných chvílích života Páně se tak nejeví, na př. znamená zvlášť objevení se Boha na zemi v těle. Celistvý předmět úcty je tu zrozený Kristus, důvod úcty (předmět formálný) je jeho božství, předmět zvláštní pak narození jakožto zvláštní zjev, v němž se Slovo ukazuje, manifestuje. Tak poznáváme zajisté Krista dokonaleji a povzbuzováni jsme různými účinnými důvody k jeho lásce. — Zrovna tak některé části lidské přirozenosti Kristovy jsou s to, aby nás přivedly k lepšímu poznání a vroucnější lásce Bohočlověka. Hlava trním korunovaná, ruka probodnutá, bok kopím otevřený, oslavené rány mnoho nám vypravují a ještě mocněji svaté city probouzejí. Proto ctíme je zvlášť. Vynikající místo zaujímá tu zajisté nejsv. Srdce Páně.

2. Srdce Páně bylo vždy ctěno. Vždy uctívali je zbožní lidé jako místo zvláštní svatosti a lásky. Svatý Augustin se o něm zmiňuje, úryvky z toho, co o něm psal sv. Bernard a Bonaventura, čtou se v kněžských hodinkách, sv. František Saleský zvlášť je ctil.

Ale původ nynější úcty božského Srdce Páně Ježíšova dlužno hledati v soukromých zjeveních, daných sv. Marketě Marii Alacoque (r. 1690), řeholnici řádu Navštíveni Panny Marie v burgundském městě Paray-le-Monial ve Francii. Roku 1675 v oktávě svátku Božího Těla modlila se řečená jeptiška před nejsv. Svátostí, zakoušejíc převeliké útěchy nebeské. Žádala si, aby mohla Kristu za tolik milostí nějak se odvděčiti. Spasitel ukázav jí Srdce své, líčil ji nesmírnou jeho lásku k lidem a stěžoval si na jejich chladnost, ano i nevděčnost a potupy. Poté ji vyzval, aby se postarala, by pátek po oktávě Božího Těla byl zasvěcen zvlášť Srdci jeho; úctou tou má mu býti zadost učiněno za urážky v nejsv. Svátosti mu učiněné, a to zvláště přijímáním na usmířenou. Všem, kdo tak činiti budou, slíbil hojné milosti ze Srdce svého. Též odporučil úctu obrazu božského Srdce, slibuje za ni hojné dary nebeské. Sv. Markéta měla se takového úkolu za neschopnu, ale věrně snažila se všemi silami u řeholnic a jiných osob, s kterými se stýkala, aby je pohnula ke zvláštní úctě Srdce Páně, jak Spasitel si ji přál. Úcta ta narazila na mnohé překážky, zvláště jansenisté byli zapřisáhlými jejími nepřáteli, bojujíce proti ní všemi prostředky, i lživými a pomlouvačnými; avšak šířila se ustavičně. Po mnohých jednáních a šetřeních byla Římem 26. ledna 1765 na prosbu biskupů polských a některých jiných žadatelů povolena mše s hodinkami ke cti Srdce Páně. Dne 23. srpna 1856 byl Piem IX. svátek Srdce Páně ustanoven pro celou církev. Lev XIII. zasvětil r. 1900 Srdci Páně všechen okršlek zemský.

3. Jaký jest bohovědný základ této úcty? Snad soukromá ona zjevení? Nikoliv ! Ta byla jen prostředkem, jichž prozřetelnost Boží užila, aby na Srdce Páně upozornila. Církev nebéře soukromé zjevení za důvod k veřejné úctě. Důvod k takové úctě je vždy věroučný a mravoučný, t. j. musí vyplývati z kat. víry a odpovídati mravům církve. Bohovědný základ této úcty je týž, jako při všech svátcích a tajemstvích Páně: Předmětem úcty je celý Kristus, důvodem k ni božství jeho.

Než proč je ctěn zvláště ve svém božském Srdci? To si nyní vyložíme.

Bližším předmětem této úcty, t. j. předmětem, na který úcta se nejprve, bezprostředně a přímo vztahuje, je tělesné Srdce Páně, hypostasně se Slovem spojené, duší oživené. Této úcty bylo by schopno též mrtvé Srdce Pána Ježíše, když byl v hrobě, neboť i ono bylo s božstvím spojené. Ale v úctě naší uctíváme Srdce Páně živé, jež měl na zemi a má nyní v nebi. Někdy se béře slovo srdce obrazně pro lásku na př. „máš mé srdce“ znamená „máš mou lásku“. V úctě, o které je řeč, uctiváme skutečné Srdce Ježíšovo. To jde jasně z následujících důvodů.

Pán ježíš ukázal sv. Marketě své tělesné Srdce a o něm si přál, aby bylo ctěno. Polští biskupové žádajíce roku 1765 za schválení této úcty, praví výslovně, že nemíní srdce ve smyslu obrazném, nýbrž přirozeném jakožto nejvznešenější část těla Kristova. Kongregace schválila úctu, jak všude tenkráte se konala; ale tenkráte bylo všude ctěno tělesné Srdce Páně. Jansenisté vyčítali, že v úctě té uctivá se Srdce Páně oddělené od božství, kterážto pomluva byla od Pia VI. ovšem odmítnuta a zavržena, ukazuje však jasně, že jde o skutečné Srdce Ježíšovo. Při hodinkách na svátek Srdce Páně je řeč o Srdci kopím probodeném, o krvi a vodě, jež z něho vytékaly, Čímž pouze obrazné pojímání je vyloučeno. V listě, v kterém Pius IX. vyslovuje blahořečení sv. Markety, je řeč o lásce, kterou v nás probodené a krvácejicí Srdce Páně budí. Ostatně obraz: srdce znak lásky, při čemž srdce je zase jen obraz (nic skutečného), je nesmysl a nemožnost.

Bezprostředním předmětem, k němuž naše úcta se odnáší, je tedy tělesné Srdce Páně, s božstvím spojené a živé. Však otázka prve již nahozená, se vrací: Proč právě srdce? Jen proto, že je důležitým údem těla Páně? Zajisté nikoliv. Pravili jsme, že uctíváme některé části člověčenství Kristova zvlášť, poněvadž nám zvlášť něco božského zjevují, co v nás opět zvlášť probouzí lásku božskou. Tak jest i u Srdce Páně. Ctíme tělesné Srdce Páně, ale ctíme je jako odznak nekonečné lásky Kristovy, od lidí pohrdané a potupované. Důvody. Tak o svém Srdci mluvil Spasitel k sv. Marketě, totiž o jeho lásce k lidem a o urážkách jemu od lidí činěných. Žadatelé za schválení úcty vytkli právě tyto dvě okolnosti řkouce, že v této úctě má Srdce Páně býti ctěno jako plné lásky k lidem a jako od lidí uráženě. Plus VI. v listě ze dne 29. června 1781 k Scipiovi de Riccis píše, že v obraze Srdce ctíme nesmírnou lásku Spasitelovu k nám. Podobně čte se v hodinkách na svátek Srdce Páně.

Nyní máme úplný předmět (bližší) této úcty. Jest jím: Tělesné Srdce Páně jako odznak lásky Ježíšovy. Někteří udávají jej takto: Láska Ježíšova v tělesném Srdci Páně zobrazená (představená). Dle tohoto výměru láska je předmět hlavní, tělesné Srdce předmět druhotný (podřízený) této úcty. V této úctě neběží hlavně o to, aby část lidské přirozenosti Kristovy byla uctěna, nýbrž aby skrze ni uctěna byla láska Kristova k nám. Můžeme říci také takto: Tělesné Srdce Páně je předmět úcty (předmět materialný), láska, kterou nám zjevuje, je zřetel, s kterým se na ně díváme (předmět formálný). A cíl této úcty? Probouzeti skrze ni lásku ke Kristu a činiti mu zadost za urážky; toto odprošování a usmiřování není ovšem leč zvláštní projev lásky k Spasiteli.

Ještě lze se tázati, proč jako obraz lásky Páně k nám zvoleno je právě Srdce Ježíšovo. Odpověď je na bíledni. Na celém světě je srdce obrazem lásky. I Písmo dí: Dej mi, synu můj, srdce své (Přísl. 23, 26); smysl slov je: Dej mi lásku svou, miluj mne. Všeobecný zvyk, míti srdce za odznak lásky, má skutečný základ. Všecka mocnější hnutí vnitřní ozývají se v srdci, stupňujíce nebo uvolňujíce jeho tlukot. Proto má je lid za sídlo citů, jako lásky, hněvu, nenávisti a p. Nechť věda jmenuje jako jich ústředí jiné orgány, ve všeobecném mínění lidstva je jím srdce. Co má platnost o citech přirozených, přenáší se právem na hnutí nadpřirozené. V životopisech svatých čteme nejednou, že si ochlazovali prsa pro žár, který v nich láska Boží probudila. Při tom zvlněno bylo hlavně jich srdce. Proto klademe přirozený a nadpřirozený citový život Kristův, jemuž co do dokonalosti nebylo a nebude podobného, do jeho Srdce. Proto žádné srdce světa není tou měrou obrazem svaté lásky k Bohu a lidem, jako Srdce Ježíšovo. Sám Spasitel dí: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem (Mat, 11, 29), kterážto slova lze vzíti za všecky ctnosti vůbec.

Právem psali řečení polští biskupové: „Není tělesné a viditelné věci, již by bylo lze předložiti věřícím k uctívání důstojněji a prospěšněji a spravedlivěji, nežli nade vše líbezné a trpící Srdce. Není věci, jež by obsahovala a představovala vznešenější tajemství, žádná, jejíž pohled a vnímání je s to, aby vzbudila v srdcích věřících světější pocity. Žádná, jež lépe vyjadřuje nesmírnou lásku Ježíše Krista, Pána našeho, očím tělesným i duchu. Žádná, jež vhodněji vyvolává v naši mysli památku na všechna dobrodiní přemilého Spasitele. Žádná, která lépe představuje vniterné bolesti Kristovy, pro nás vytrpěné. To a mnohé jiné vidíme v přesvatém Srdci, jak bývá zobrazováno a k úctě předkládáno, nejen obsaženo a představeno, ale napsáno a vyryto a očím podáváno.“ Jestliže předmět je vznešený, je neméně vznešený i cíl, jenž záleží v lásce ke Kristu, v odprošení a zadostučinění za způsobené urážky. Církev úctu tu schvaluje, Pán Ježíš si ji přeje, spasitelný užitek, jejž všude přináší, ji odporučuje, a kdyby nebyla v pravdě dobrá, bezbožnost by proti ní nebrojila.

4. Byl spor mezi bohoslovci, co vlastně je bližší předmět úcty: Srdce anebo láska. Někteří pravili: Láska (Jungmann T. J.) t. j. srdce ve smyslu obrazném; tělesné srdce není při tom víc, nežli znak, který lásku znázorňuje; jiní praví: Srdce tělesné je vlastní předmět, láska je důvod k úctě jeho. Miles S J. praví, že bližší předmět naší úcty obsahuje dvojí věc spojenou: Srdce tělesně (předmět materialný) a lásku Kristovu (předmět formálný). Zdá se, že je tu namnoze spor o slova, neboť všichni uznávají, že předmětem je i Srdce i láska, a to Srdce, jež tuto lásku představuje, tedy Srdce s láskou spojené, a rovněž souhlasí, že se uctívá Srdce, poněvadž ono právě je obrazem lásky Ježíšovy.

Také jest spor, je-li oslovení (invokace): „Nejsvětější Srdce, smiluj se nad námi“ zosoběním (personifikací) čili nic. Když řeknu „láska chodí světem“, pojímám lásku jako osobu, zosobňuji ji (personifikuji). Jedni praví, že se tak děje při oslovení i se Srdcem, a dodávají, že toho nelze schvalovati, leda při citu mocně vzrušeném; jiní praví, že takového zosobnění lze užívali bez obavy a ohraničení. Nilles popírá, že v osloveních se Srdce pojímá osobně, jelikož se vždy přidává „Srdce Páně“, t. j. čí jest, čímž obrazné rčení mizí, jelikož Srdce a Kristus splynou v jedno. Jiní konečně luští věc takto. Ve vlastním smyslu dí se o Srdci, že má bolest, prolévá krev; v nevlastním, že chodí, jí a p. City a ctnosti, jež souvisejí s láskou, lze říci o Srdci, jelikož je spojeno se Slovem. Tak rčení „Srdce Ježíšovo miluje“ znamená: Ježíš miluje a tato jeho láska prýští se z jeho Srdce, anebo má své místo v něm a p. Lze správné říci: Srdce Páně je zdroj milostí, jež pro nás vymohl, i lze je oslovovati slovy: naděje naše, útočiště naše a pod. Rčení má vlastní význam, a jen slohově obsahuje obraz, na př. útočiště vlastně znamená místnost, ale užívati slova v přeneseném smyslu je tak obvyklé, že obrazu už ani neznamenáme. Když se řekne: „Srdce, zdroji moudrosti“, je tu schopnost rozumová řečena o orgánu, který ji nemá. To je ovšem rčení nevlastní, ale všude, i v Písmě užívané. Moudré srdce znamená v obecném životě srdce, které dovede s citem spojovati moudrou rozumnost, anebo srdce, které svou láskou, oddaností, věrností v rozumu vzbuzuje odpovídající myšlenky a zásady. Písmo užívá slova srdce pro celého vnitřního člověka; mluví o myšleni v srdci (2. Esdr. 5, 7.), o srdci opatrném (Přísl. 18, 15.), o srdci moudrém (Sir. 3, 32.), o srdci oslepeném (Mar. 6, 52.), o srdci bláznů, t. j. bláznivém (Is. 32, 4.) a j. Nelze mluviti o srdci počatém, narozeném, o matce Srdce Ježíšova, o církvi jako choti Srdce Páně a p., poněvadž je to nepřirozené. Než i tu jsou často různá rčení na místě, jež v obecně mluvě všeobecně se připouštějí. Řeknu-li za jistých okolností: „Srdce bez poskvrny počaté“, „to Srdce Marie nám zrodila“, každý rozumí ihned, že je tu část pro celek (pars pro toto), a že toho rčení bylo užito, poněvadž byla řeč o lásce, jejímž obrazem Srdce Páně je, o čistotě, která srdci se přičítá a p.

5. Poněvadž úcta ta je schválena, není dovoleno ji odsuzovati jako nemístnou a p. Ostatně nikdo, kdo vede jen trochu duchovní život, tak neučiní, jelikož zakouší denně, že nad Srdce Páně není nic světějšího, sladšího, útěchyplnějšího, požehnanějšího. Kdo nemá porozumění pro Srdce Páně, nemá ho zajisté pro Krista a jeho vnitřní život vůbec.

Největší odpůrci úcty k Srdci Páně byli v minulosti Jansenisté. Velikými odpůrci úcty k Srdci Páně dnes jsou pravoslavní Rusové. Stát trestá ctitele jeho vyhnanstvím. Uvádějí se důvody proti ní, ale jsou bezvýznamné. Odpor proti úctě patrně má jiný pramen. Námitky proti úctě božského Srdce Malinovskij vzal z Lebeděva, který proti ní napsal zvláštní spis. Lebeděv byl kdysi pravoslavným farářem v Praze; snad proto uvádí celou úctu také česky. Malinovskij některé jeho námitky vynechal a některé přiostřil.

Vynechal hned první jeho námitku. Lebeděv píše „Mluviti o úctě tělesného Srdce Ježíšova, když tohoto Srdce nikde na zemi není, jest prostě nemožno a nerozumno. Uctíváme ostatky svatých, celé tělo nebo části jeho, jen tehdy, když je máme.“ — Chápeme ovšem, proč Malinovskij hlavní námitku Lebeděvovu vynechal. Lebeděv patrně nectí ani Boha Otce, ani Krista, ani Ducha sv., ani Pannu Marii, ani sv. Josefa, poněvadž na zemi nemáme po nich ostatků. Či představuje si úctu božského Srdce Ježíšova jako úctu ostatků? Pak nemá psáti o věci, které ani za mák nerozumí.

Malinovskij vynechal také námitku Lebeděvovu, jejíž obsah je asi tento: úcta božského Srdce Páně je plod směru, kterým se béře katolická církev a který je jiný, nežli směr církve pravoslavné. Církev katolická holduje směru názornému, který se opírá o nižší vlohy člověka, zevní smysly, obraznost, cit. Pravoslavná církev stojí výše. Ona holduje směru, který se opírá o rozum. Katolická církev musí si představit lásku Kristovu v plamenném srdci, aby ji viděla; pravoslavné stačí mrtvý Kristus na kříži, neboť dovede myslit. Katolická církev podobna je nevyspělému dítku, pravoslavná církev vyspělému muži. Chápeme, proč Malinovskij vynechal také tento důvod. — Lebeděv podoben je uherskému Slováku, který znaje trochu maďarsky čísti, se domnívá, že je vyspělejší duchem nežli Pražská universita. Malinovskij vynechal též námitku proti apoštolátu modlitby.

Jiné námitky Malinovskij převzal, přiostřiv některé z nich. Uvedeme je. Lebeděv vidí nelepost v úctě, která týká se ne celého Krista, nýbrž jen části jeho, totiž Srdce. Stejně mohly by býti ctěny: bok, oči, uši, jazyk. Také zobrazovat Srdce Páně je prý nelepost. Stejně mohl by býti vymalován mozek sv. Augustina s podpisem: Hle, mozek jeho, uctívejte jej a pokloňujte se mu, neb ústa sv. Jana Zlatoústého s podpisem: hle, zlatoústé rty Janovy, líbejte je. — Odpověď: Nám zdá se opět nelepostí tato námitka. Proč uctíváme zvlášť Srdce Páně, bylo výše vyloženo. Přirovnání s mozkem sv. Augustina a ústy sv. Jana Zlat. se nehodí. Srdce Páně jest spojeno s božstvím. I mrtvé tělo Páně v hrobě bylo hodno božské úcty. Ostatně zobrazujeme i u svatých často jen hlavu, neb ostatky, jež po nich máme, na př. jazyk sv. Jana Nepom., a uctíváme v nich svaté Boží. Vyobrazovat božské Srdce Páně máme vážné důvody, vyobrazovat mozek sv. Augustina, jich nemáme. Přirovnání je patrně voleno na sesměšnění. Sesměšnit lze všecko. Pohané sesměšňovali Krista na kříži, dávajíce mu zvířecí hlavu.

Malinovskij přidává k námitce Lebeděvově, že uctívat Srdce Páně zavání nestorianismem a na něm se zakládá. Uvádí také kánon V. obecného sněmu, který stíhá klatbou toho, jenž by nectil Krista jako Slovo vtělené jedním pokloněním. — Odpověď: V této námitce je vášeň, všude čenichati kacířstvo. Nestorius odděloval, jak víme, Krista Boha a Krista člověka, neboť přijímal dvě osoby, božskou a lidskou. Úcta božského Srdce neodděluje božství od Srdce Páně, nýbrž spočívá právě na spojeni Srdce Páně s božstvím. Právě proto klaníme se božskému Srdci. že je božské. Proto mohly by býti uctívány i jiné části těla Páně, ruce, nohy, bok. Tak se konečně i děje. Či neuctíváme rány Páně? Pro úctu milosrdné lásky Boží hodí se však zvláště Srdce Ježíšovo, jak bylo svrchu vyloženo a každý uzná.

Malinovskij dí, že úcta Srdce Páně se nehodí, poněvadž nepředstavuje osobu, jedinečnost (individualnost), nýbrž něco všem živočichům společného. — Odpověď: Srdce Pána Ježíše jest jediné na zemi a na nebi, vzor pro všecka srdce, co jich bylo, jest a bude, představujíc též jedinou lásku jediné na světě osoby. Znázorňujeme je na obraze ranou v něm, trním a j. ne libovolně, nýbrž odznaky, které nám připomínají nesmírnou lásku Boží a její dílo. Jen ať Malinovskij trochu přemýšlí. Vždyť dle Lebeděva náleží k církvi, která opírajíc se o rozum, má vyspělost zralého muže!

Namítá: Církevní odznak (symbol) lásky Boží je křiž; nemáme ani potřebí, ani práva nahražovati jej jiným znakem. — Odpověď: Po staletí nesměl býti Kristus představován křížem nebo na kříži, jednak k vůli pohanům, již se horšili, jednak k vůli křesťanům, kteří se vydávali tím v nebezpečí. Odznakem Pána Ježíše byla ryba (ichthys), dobrý pastýř a j. Když nadešla svoboda, nabyl kříž, a to právem, všeobecné úcty a má ji dosud. Jako kříž kdysi nebyl odznakem (symbolem) Krista, tak by zase jím býti nemusil. Ale on jim zajisté zůstane. Zdaliž v pravoslavné církvi jest jím vice nežli v katolické? Nikterakž. Stačí projíti krajinu pravoslavnou a katolickou, aby se každý přesvědčil. Tam samé obrazy svatých, zde samé kříže. I v kostelích je to patrno. V katolickém chrámě první místo zaujímá kříž, v pravoslavném ikonostaz (předoltářní stěna) s obrazy svatých. Pravoslavní nedělají ani kříž, když se křižují, nýbrž nějaký čtvertúhelník. Kde jest více pobožnosti ke kříži, jako křížová cesta a p., v katolické církvi nebo v pravo-slavné? V církvi katolické je věru kříž ctěn a utrpení Páně na kříži pilně rozjímáno. To, co máme my, pravoslavná církev teprve si tvoří. Ale bude-li míti tak málo porozumění pro duševní život Páně, jaké ukazuje povedený Lebeděv a bojovný Malinovskij, půjde to zvolna. Úcta Srdce Páně je důkazem, jak život duchovní v katolické církvi se prohlubuje.

Lebeděv namítá, že katolická církev dává soukromým zjevením význam Božího zjevení. Malinovskij to opakuje toliko v neurčitých, dvojsmyslných slovech. — Odpověď jest výše. Lebeděv napsal tak zajisté z nevědomosti. Lebeděv vytýká úctě nejsvětější Svátosti v katolické církvi hrubou smyslovost neboli citovost. Snad si tuto úctu představuje tak, jako angličanka, jež přišedši poprvé do katolického chrámu se domnívala, že lid se klaní svíčkám na oltáři.

Odpor pravoslavné církve k úctě Srdce Páně zaráží. Bezděky se tážeme: Chápe-li Krista? Má-li v pravdě vniternou zbožnost, která s porozuměním hrouží se v tajemství jeho osoby a života? Není-li jednak příliš zevní, jednak nakažena tu protestantismem, tu jansenismem?

Převzato z: P. František Žák T. J.: Soustavná katolická věrouka pro lid, díl 2., str. 278n. Vydáno s církevním schválením r. 1917 a 1920 v Praze.

Dějiny, předmět, účel a užitečnost slavnosti nejsv. Srdce Páně

Vynikající úryvek z díla Dr. Josefa Kupky (1862-1941), pozdějšího brněnského biskupa (1931-1941). Ve stati stručně objasňuje všechny důležité aspekty úcty k nejsv. Srdci Ježíšovu.

A) DĚJINY SLAVNOSTI

Nejsvětější Srdce Páně bylo vlastně vždy v církvi uctíváno zároveň s nejsvětějším jeho člověčenstvím; zvláště však uctíváno bylo, kdykoliv křesťané oslavovali lásku Pána Ježíše. K této úctě odnášejí se výroky Písma svatého, které mluví o lásce Ježíše Krista k nám,1 anebo které zřejmě mluví o nitru a zvláště o srdci Páně (Mat. 11, 29; Jan 19, 34; 20, 20. 27; Fil. 1, 8.). Tak též někteří svatí Otcové a četní církevní spisovatelé před XVII. stoletím poukazují na milující srdce Páně. Sem patří svatí: Augustin, Jan Zlatoústý, František z Assisi, Bernard, Petr Damiani, Tomáš Aquinský a j. m.

Ale žádný z nich nemluví o úctě srdce Páně schválně nýbrž jen příležitostně a mluví o zraněném srdci Páně tak, jako mluví o ostatních ranách jeho. Srdce Ježíšovo nevystupuje ještě nikterak do popředí jako předmět zvláštní úcty. Proto musil Pán sám zasáhnouti bezprostředně, aby lidstvu zjevil nevyčerpatelné poklady uložené ve svém nejsvětějším Srdci. Kristus Pán zjevil se za tou příčinou dvěma svatým pannám z řádu benediktinského: svaté Gertrudě a svaté Mechtildě.

Svaté Gertrudě, řeholnici v Eislebenu, zjevil se Pán r. 1281 a naučil ji poznávati tajemství mystického spojení s jeho nejsvětějším Srdcem. Z rozkazu Páně napsala svatá Gertruda roku 1290, co jí byl Pán zjevil.2

»Co svatá Gertruda napsala, přesahuje vše, co by vůbec obrazotvornost člověka vynalézti mohla. Nejsvětější Srdce Páně jeví se brzy klenotnicí, v níž uzavřeny jsou všechny poklady, brzy lyrou, jíž dotýká se Duch svatý, z jejíž zvuků radost pociťuje nejsvětější Trojice a veškeren nebeský dvůr. Brzy jeví se Srdce Páně překypujícím pramenem, z jehožto toků duše v očistci pijí občerstvení, duše na zemi bojující čerpají posilu, a vyvolenci v nebi čerpají rozkoš. Jest ono zlatou kaditelnicí, z níž tolik různých libých vůní vystupuje, kolik jest plemen lidských, za které Spasitel umřel na kříži. Jindy opět jest oltářem, na nějž kladou věřící obětní dary, vyvolenci poctu oddanosti, andělé svou úctu, a na němž věčný velekněz sebe sama obětuje. Jest ono lampou mezi nebem a zemí zavěšenou. V něm povstala modlitba Páně, Otče náš. Všechny pocty, které jsme povinni Bohu, Panně Marii a svatým, ale kterých jsme zanedbali, doplňují se tímto Srdcem … Jedině skrze ně dosahují naše skutky oné dokonalosti, oné vznešenosti, která je činí před očima velebnosti Boží příjemnými. Skrze ně přicházejí nám všechny milosti, jichž dosahujeme na zemi.

Konečně jest ono milým příbytkem, zasvěcenou svatyní, která se otvírá duším, když opouštějí zemi, aby se tam uschovaly na věky požívajíce nevýslovných rozkoší.«3

Svatá Mechtilda uložila myšlenky své o úctě k Srdci Páně v »Knize duchovních milostí.«

Čím byly tyto dvě světice pro řád benediktinský, tím byl P. Laridsberger († 1539) pro řád kartusiánský. Byl horlivým ctitelem nejsvětějšího Srdce Páně a první upozornil na spisy svaté Gertrudy, jež vydal i tiskem.4

Podobně znali a uctívali Srdce Páně svatý Bonaventura, svatý Elzear, Jindřich Suso, blahoslavený [svatořečen r. 1925, pozn. red.] P. Kanisius, svatý Alois a j. m.

Ale jako v mnohých jiných věcech, tak především co do úcty k Srdci Páně mužem prozřetelnosti Boží byl hlavně svatý František Sal.5 — On dal řádu od něho založenému (řád »Navštívení Panny Marie«) za znak a pečeť srdce ovinuté trnovou korunou, nad něž vyčnívá kříž a doporučil svým duchovním dcerám následovati vnitřní život Páně a pěstovati zamilované ctnosti Srdce Páně: pokoru a mírnost.

Ale podnět k zavedení zvláštní církevní slavnosti nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše zavdala vidění blahoslavené [svatořečena r. 1920, pozn. red.] Markéty Marie Alacoque.

Markéta narodila se roku 1647. v Lanthecourtu v Burgundsku. Už jako dítě vynikala pobožností k nesvětější Svátosti oltářní a k Panně Marii. Jsouc chovankou kláštera charollesského přistoupila ponejprv k svatému přijímání a od té doby se její pobožnost k nebeské Svátosti podivuhodnou měrou rozhojňovala. Po mnohých překážkách podařilo se ji vstoupiti roku 1671. do kláštera Salesiánek v Paray le Monial. Zemřela v pověsti svatosti 17. října 1690. Markéta uznána byla za hodnu, že se jí Pán Ježíš zjevil. Počítají se zvláště tři památná zjevení, kterých se jí v extasi dostalo a to dne 27. prosince 1673, pak r. 1674 a konečně nejpamátnější v neděli v oktávu Božího Těla dne 16. června roku 1675.

Modlíc se před nejsvětější Svátostí spatřila v otevřená hrudi Páně Srdce jeho obklopené ohněm a plameny, jež zářilo jako slunce a bylo průhledné jako křišťál; ovinuto bylo trnovou korunou a vyčníval nad ním kříž. Při tomto zjevení slyšela hlas Ježíše Krista: »Největší lásku prokážeš mi … budeš-li božské Srdce mé ctíti a rozšíříš-li úctu Srdce mého v církvi mé. Srdce mé všecky lidi nekonečně milovalo a za to splácejí mi přemnozí nevděkem. Budiž tedy ustanovena zvláštní slavnost k uctění Srdce mého v náhradu za všelikou neúctu, která se mi stává při vystavení Těla mého na oltářích. Pošlu k tobě sluhu svého, kterýž uskutečnění slavnost tu v církvi.«

Tímto sluhou Božím byl Klaudius de la Kolombiere, mimořádný zpovědník Salesiánek v Paray le Monial, učený a nábožný kněz z Tovaryšstva Ježíšova. Klaudius první zasvětil se nejsvětějšímu Srdci Pána Ježíše dne 21. června 1675. zavázav se slibem, že celý život svůj věnovati bude rozšíření tét0 pobožnosti. A vskutku Kolombiere ze všech sil se přičinil, aby pobožnost tuto ve Francii a Anglii, kde apoštolsky byl činným ve známost uvedl a rozšířil. V témž smyslu pracovali též nástupcové P. Kolombiera v úřadě zpovědnickém u Salesiánek: P. Croiset S. J.6 a P. Rolin S. J. — Pobožnost pěstovala se tehdá především v klášteřích sester »Navštíveni Panny Marie« čili Salesiánek a v klášteřích Tovaryšstva Ježíšova7 a odtud pak šířila se po celém světě.

Ale aby mohla pobožnost tato státi se veřejnou a všeobecnou církevní pobožností, bylo k tomu třeba schválení papežského. Za tou příčinou obraceli se k svatému Otci králové, knížata, biskupové a kláštery s prosbou, aby zavedl zvláštní slavnost nejsvětějšího Srdce Páně a složil pro ni slavnostní formulář mešní i církevních hodinek.

Na tyto prosby8 povolila svatá Stolice zvláštní slavnost ke cti a chvále nejsvětějšího Srdce Páně v pátek po oktávu Božího Těla s mešním formulářem »pěti ran páně« a dovolila též zřizovati bratrstva s názvem (sub titulo) nejsvětějšího Srdce Páně,9 ale váhala zavésti svátek s vlastními církevními hodinkami a se zvláštním mešním formulářem a to pro mnohé námitky, které se z různých stran činily a které nebyly posud řádně vyvráceny.10 Konečně roku 1765 Kliment XIII. (1758-69) povolil zvláštní officium ke cti tajemství lásky nejsvětějšího Srdce Ježíšova některým diecésím a zemím; od této pak doby vyprošovaly si i druhé diecése, aby směly téže výsady užívati, tak že roku 1856 mohla kongregace posvátných obřadů prohlásiti že není již diecése, která by si milosti té nevyprosila.

Zvláště činným pro rozšíření slavnosti nejsvětějšího Srdce Páně byl papež Pius IX., jenž roku 1856 povýšil slavnost tuto s vlastními hodinkami a mešním formulářem na duplex majus a roku 1875 veškerou církev nejsvětějšímu Srdci Páně zasvětil.11 Lev XIII. povýšil slavnost Srdce Páně na dupl. I. Classis (dekret ze 28. června 1889).

Konečně, když Lev XIII. ohlašoval dne 11. května r. 1899 encyklikou »Properante ad exitum saeculo« jubilejní rok, měl za to, že nadešla již doba, aby se stalo skutkem, zač Pia IX. biskupové a lid křesťanský žádali, aby totiž veškeré pokolení lidské bylo nejsvětějšímu Srdci Páně zasvěceno. Proto nařídil encyklikou ze dne 25. května roku 1899. »Annum sacrum,« aby téhož roku dne 11. června v celé církvi všichni věřící Srdci Páně se zasvětili, což se i s velikou slávou a zbožností v celé církvi vykonalo. Tak vyplnilo se, co Kristus Pán předpověděl blahoslavené Markétě: Panovati budu nad všemi nepřáteli svými a nad oněmi všemi, kdokoliv této úctě překážky činiti budou.12

B) PŘEDMĚT SLAVNOSTI

Předmětem úcty a slavnosti nejsv. Srdce Páně jest fysické, živé srdce Pána Ježíše, které bije v jeho nejsvětějším těle, které pro nás kopím probodeno a zraněno bylo.13 Prokazujeme pak úctu nejsv. Srdci proto, poněvadž jest srdcem Syna Božího, s nímž jest od vtělení nerozlučitelně spojeno. Ctíce Srdce Páně, uctíváme osobu Kristovu. Jest tedy vtělené Slovo Boží celkovým a srdce Páně částečným předmětem této úcty (objectum totale, obj. partiale).

Poněvadž Syn Boží vzal na sebe přirozenost lidskou, a to tak, že v jednotě osoby božské spojuje i božskou i lidskou přirozenost, jsou všecky údy jeho těla údy osoby božské a proto jim táž úcta přináleží jako Srdci Páně — klaníme se jim. Že však církev zvláště si vyvolila Srdce Páně za předmět úcty a zvláštní slavnosti má příčinu v tom, že srdce jest přirozeným symbolem a sídlem lásky Ježíšovy k nám, jež církev právě dnes chce oslaviti.14 Jest tedy předmětem dnešní slavnosti nejsv. Srdce Páně, planoucí horoucí láskou k nám (cor Jesu charitatis igne flagrans).

Že srdce jest symbolem, t. j. obrazem, znamením, znakem lásky, plyne ze všeobecného názoru lidského; neboť srdce všeobecně každému připomíná lásku, a svatý apoštol, chtěje říci, že k Filipenským vroucnou lásku chová, prostě dí, že je má v srdci (1, 7.). Proto praví též svatý Otec Lev XIII., že »tělesné srdce Páně jest nejvýznačnějším obrazem nekonečné lásky Ježíše Krista, která nás vybízí, abychom ji Kristu Pánu opětovali.«15

Že pak srdce jest sídlem života vniterného vůbec a lásky zvláště, plyne z úzkého, vzájemného vztahu mezi srdcem a zjevy vniterných činností rozumu, citu i vůle,16 zvláště však vůle a její nejpřednější činnosti — lásky. Jest dokázáno ze zkušenosti, již uznávají filosofové i fysiologové, že žádná část těla lidského nebývá tak dotknuta a účastna pohnutí mysli jako právě srdce. Strach, bázeň, úzkost a zármutek stahují srdce a překážejí volnému jeho tepotu; naděje, radost, horlivost a zlost rozšiřují srdce, urychlují a sesilují jeho tepot.17 Silná láska zaněcuje a žárem naplňuje srdce, tak že sv. Stanislav v zimě spěchal ke studni, aby si studenými obklady ochladil prsa.

Srdce sv. Filipa Nerejského, zaníceno jsouc velikou láskou, tak se rozšířilo, že prolomilo dvě žebra.

O podobných účincích lásky na fysické srdce čteme v životopisech i jiných světců, jako na př. sv. Gertrudy, sv. Teresie, bl. Markéty Alacoque a j. m.

C) ÚČEL SLAVNOSTI

Účel pobožnosti a slavnosti nejsv. Srdce Páně jest: 1. abychom, připomínajíce si lásku Pána Ježíše, lásku jemu opětovali; 2. abychom urážky jeho nejsv. Srdci od lidí učiněné usmířili a láskou svojí napravili.18

Účelu toho dosáhneme, budeme-li často na Srdce Páně pamatovati, v Srdci tom rádi prodlévati, t. j. myšlenky, city, úmysly a vůbec úkony všech mohutností Srdci jeho zasvěcovati; budeme-li totéž chtíti, co Pán chce, a téhož nenáviděti, čeho Pán nenávidí, budeme-li z téhož se radovati, z čeho on se raduje, a nad týmž se rmoutiti, co jeho rmoutí, »abychom tedy smýšleli u sebe, což i u Krista Ježíše« (k Filip. 2, 5.), t. j., aby takové bylo u nás smýšlení, jaké bylo u Krista.

Čím tedy lépe Ježíšovo nitro poznáme, čím hlouběji vnikneme do jeho vnitřního života, čím lépe pochopíme jeho lásku a čím mocněji se dáme touto láskou uchvátit, tím více se přiblížíme účelu pobožnosti k nejsv. Srdci Páně. Zajisté křesťan, který vnikl do tajemství svatých evangelií, jenž si uvědomil, co Kristus Pán pro spásu naši sám učinil a zařídil skrze církev svatou, nebude se rozpakovati odpověděti se sv. Petrem na otázku Páně, zdali ho miluje, slovy : »Ty víš, Pane, že tě miluji!«

D) UŽITEČNOST POBOŽNOSTI K NEJSV. SRDCI PÁNĚ

Užitečnost pobožnosti k nejsv. Srdci dosvědčuje celý katolický svět.

Láska k Ježíši se rozněcuje a důvěra v něho se posilňuje; nejsv. Srdce Páně jest školou všech ctností. Konečně sám božský Spasitel přislíbil ctitelům svého nejsv. Srdce mnohé milosti:19

»Slibuji, že všichni ti, kdož Srdce mé uctívati budou, mocí tohoto božského srdce obdařeni budou hojností nebeských darů.«

Zevrubněji pak vyložil Pán hojnost darů takto:

»Pečuj, aby tato pobožnost všude známou se stala, na výsost ji lidem doporučuj nejen jako jistý, nýbrž i milý a velmi snadný prostředek na dosažení pravé lásky k Bohu. Doporučuj ji kněžím a řeholníkům jako nejbezpečnější cestu, po níž dospějí k dokonalosti svého stavu. Doporuč ji duchovním správcům jako nejvhodnější prostředek, jímž by obměkčili srdce nad skálu tvrdší k slzám pokání. Všem věřícím jakožto nejlepší způsob, jímž by zcela zvítězili nad nezkrocenými vášněmi. Ba pouč je, že jest nejjistějším náboženským prostředkem, jímž pokoj mezi rozvaděnými rodinami opět se zjedná, nejvroucnější a nejněžnější láska ke mně se roznítí, a konečně, že ve velmi krátké době a způsobem nejsnadnějším vrchol ctnosti dosažen býti může.«

O jiném zjevení Markéta dí: »Pán mně zjevil, že .si velice přeje, aby mu lidé lásku spláceli, a že touto touhou povzbuzen, umínil si, zjeviti jim srdce své, tento poklad lásky a milosrdenství a milostí všech, vedoucích ke spáse a dokonalosti, a to za tím účelem, aby kdokoli by tomuto nejsv. Srdci patřičnou úctu a lásku prokazovati chtěli, účastnými se stali nekonečného bohatství; tvrdil mimo to, že ona zvláštní úcta jeho Srdci prokazovaná, jemu jest nejmilejší; a proto že chce, aby obraz Srdce jeho nakreslený barvami, veřejně vystaven byl očím věřících, aby jejich tvrdost obměkčena býti mohla obrazem tak pomilování hodným; slibuje nad to, že, kdož by takovýto obraz zvláště uctívali, největšími milostmi z plnosti tohoto nejsv. Srdce zasypáni budou.«

Pobožnost k nejsv. Srdci Páne jest lékem, jejž dobrotivý Spasitel ve své prozřetelnosti připravil především na vyléčení nemocí, jimiž stůně lidstvo naší doby. Tak vyslovil se sám božský Spasitel.

Sv. Gertruda tázala se jedenkráte sv. Jana, proč nic nenapsal o srdci Ježíšově, když přece odpočíval na něm při poslední večeři; a miláček Páně na to odpověděl: »Já jsem měl rozkaz vzrůstající církvi zvěstovati slova nestvořeného Slova Božího; co se týká blahosklonnosti a půvabů tohoto srdce, ponechal si Bůh zjeviti je v posledních časích, v největším úpadku světa, aby jimi vroucnost lásky, která tehda ochladne, opět roznítil.«20

Stůně pak dnešní společnost lidská především nedostatkem lásky, t. j. sobectvím. Člověk moderní neuznává nikoho, leč sebe. Neuznává nad sebou Boha a jeho mravního zákona, tím méně pak uznává nároky bližního a miluje v bližním jedině sebe. Tyto názory vedou člověka k hrozným poblouzněním; člověk činí tělo své a jeho chtíče svým bohem. Krásná literatura a umění oslavují tělesné žádosti, malířský štětec, sochařovo dláto, divadlo, zpěv a poesie velebí nezřízenou žádostivost, a to zhusta pouze ze špinavé ziskuchtivosti.

V obchodě a průmyslu panuje necitelná konkurence, v životě rodinném neposlušnost a neláska, v životě sociálně-politickém panují choutky revoluční, mezi národy panuje plemenná zášť a její následek militarismus, ve vědách opanovaly systémy materialismu, naturalismu, pantheismu a atheismu. Společnost moderní chlubí se humanitou, která však nedovede vštípiti velikomyslnosti, nezištnosti a obětavosti.

Člověk moderní odpadl od ideálu člověka, jímž jest Ježíš Kristus.

Jak tedy na výsost časové jest, že právě v této době církev staví zbloudilému lidstvu před oči nejčistší ideál mravnosti, korunu všech děl Božích — nejsvětější Srdce Páně. Jak blahodárně působiti musí na mysli lidské vznešená povaha Páně, jeho nezištná láska, jevící se ve slovech i skutcích.

»Kristus ne sám sobě se zaliboval« (Řím. 15 3.), nehledal svého prospěchu, nýbrž jedině oslavy Boží a spásy naší. Velikomyslná láska Ježíšova objímá všecky lidi, všech věkův a všech míst. Zajisté opět by zasvitlo slunce blaha nynější společnosti, kdyby uposlechla volání nejsv. Srdce Páně: »Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já občerstvím vás.« Blaho lidstva spočívá jedině v návratu k Ježíši.

Dějiny pobožnosti k nejsv. Srdci Páně jsou nejlepším dokladem našeho tvrzení. Všude, kde se ujala pobožnost k nejsv. Srdci, oživuje se víra v Boha, láska k Ježíši roste, a pro Ježíše milován jest i bližní. Neznáme vděčnějšího úkolu pro kněze, nežli šířiti úctu k nejsv. Srdci Páně. Ze Srdce Páně vychází všechen život nadpřirozený, a proto kněz, který přivádí lidi k Srdci Páně, přivádí je k prameni nadpřirozeného života a tedy i věčné blaženosti, a tím plní nejlépe svůj pastýřský úkol.21

Převzato z: Dr. Josef Kupka: O církevním roce. (str. 414-422) Vydala Cyrillo-methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba r. 1907 v Praze. S povolením nejdůst. kniž. arcib. ordinariátu v Praze a nejdůst. bisk. ordinariátu v Brně. Zvýraznění provedla redakce KL.

1 Jan, 13, I. 23; 15, 9. a n.; 2. Kor. 5, 14; Gal. 2, 20; Efes. 2, 4.; 3, 19.↩

2 Obsaženo v druhé knize: „Legatus div. pietatis“ od sv. Gertrudy. Slavný opat Blosius dvanáctkráte ročně přečetl tento převzácný spis, sestávající ze čtyř knih. — Od sv. Mechtildy máme „Knihu duchovních milostí.“↩

3 Předmluva k „Legatus pietatis“.↩

4 Der Karthäuser Landsberger von Boutrais, übersetzt von Hermes. Mainz Kirchheim, 188o.↩

5 O úctě k božskému Srdci Páně mluví svatý František hlavně ve spise Theotimus a pak v listech.— O zásluhách jeho o tuto pobožnost viz: Müller, Linzer Quartalschrift 1878.↩

6 Croiset působil nejvíce svým dílem: La dévotion au Sacré Coeur de N. S. Jésu Chrst. Dijon, 1689; dílo toto bylo do mnohých řečí přeloženo.↩

7 Oba řády byly tímto úkolem od Spasitele samého pověřeny.↩

8 Ale Řím dlouho váhal, nežli prosbám těm vyhověl. První prosby za zvláštní mešní formulář a vlastní officium podaly Innocenci XII. r. 1697 sestry „Navštíveni Panny Marie“ a bývalá královna anglická Marie, ale bez výsledku; podobně bez výsledku zůstaly opětované prosby Salesiánek r. 1707. — Za Benedikta XIII. došlo okolo r. 1726 velmi mnoho proseb do Říma a záležitost odevzdána byla ku prozkoumání posvátnému sboru obřadovému. Postulator causae ustanoven byl P. Gallifet a promotor fidei Prosper Lambertini. P. Gallifet napsal zvláštní spis „O úctě k srdci Jekíšově“, ale ani on nedožil se vyplnění svého vroucného přání. — Žádosti králů, knížat, biskupů, řádů z celého světa se množily, až konečně Kliment XIII. byl donucen prosbám těm vyhověti.↩

9 Již roku 1693 bylo takovéto bratrstvo zřízeno v Paray le Monial; r. 1765 čítalo se již 1089 bratrstev nejsv. Srdce Páně.↩

10 Decr. S. C. R. d. 3o. Jul. 1729. — Zuřivými nepřáteli této slavnosti byli Jansenisté a Josefinisté.↩

11 Pius IX. zaslal všem biskupům zasvěcovací formuli, aby se téhož dne 16. června 1875 zasvětili s věřícími božskému Srdci Páně. (Nix, Cultus SS. cordis J. et M. edit. 3. 1905, p. 33.)↩

12 Vie et oeuvres II, ep. 1oo, 106.↩

13 Dnešní svaté evangelium (Jan 1-9, 31-35.). Dogmatická bulla Pia VI. Auctorem fidei ze dne 24. srpna 1794, v níž výslovně proti Jansenistům se tvrdí, že Srdce Ježíšovo jest předmětem veřejné úcty a slavnosti.↩

14 V lekci 6. církevních hodinek se praví, že slavnost nejsvětějšího Srdce Páně byla zavedena, aby věřící pod symbolem nejsv. Srdce tím zbožněji a vroucněji si připomínali lásku Krista trpícího a pro spásu pokolení lidského umírajícího a ustanovujícího na památku své smrti Svátost Těla a své Krve. — Podobně vyjadřuje se kongregace posvátných obřadů v odpovědi ze dne 6. února 1765 k biskupům polským.↩

15 Encykl. ze dne 21. května 1899.↩

16 V litanii k nejsv. Srdci Páně se praví: „Srdce Ježíšovo, v němž jsou všechny poklady moudrosti a umění,“  — „Srdce Ježíšovo, nasycené potupami, potřené pro hříchy naše,“ — „Srdce Ježíšovo, prameni života a svatosti, poslušné až k smrti.“↩

17 Srdce božského Spasitele samo zakusilo toho hlavně na hoře Olivetské; bolest stáhla srdce a Ježíš krví se potil.↩

18 Podporovati pobožnost k nejsv. Srdci Páně vytkl sobě: 1. Apoštolát modlitby (založený r. 1844 P. Gautreletem S. J.); 2. spolek smírného sv. přijímání (založený P. Drevonem S. J. 1854); a 3. bratrstvo nejsvětějšího Srdce Páně.↩

19 Slavné toto prohlášení učinil Pán, když se zjevil bl. Markétě Alacoque. Viz: Nilles, De rationibus festorum utriusque SS. Cordis, t. I. pp. 470-72; edit. 5.↩

20 Der hl. Gertrud der Gr. Gesandter der göttlichen Liebe. Von J. Weissbrodt (Freiburg, Herder) 4. Buch, S. 27.↩

21 „Eucharistie“ 1906. Dr. Josef Kupka: O důležitosti úcty k nejsv. Srdci Páně pro kněze adoratory; str. 163, 183.↩

Bohoslužby v kostele sv. Kateřiny i o prázdninách a na 1. pátky

V Praze dochází k určitým změnám v pořadu tradičních bohoslužeb. Více v článku.

Interiér kostela sv. Kateřiny na Novém Městě v Praze

V souvislosti s odchodem pana kanovníka P. Jana Gerndta z uhřiněveské farnosti dochází k určitým změnám v pravidelných bohoslužbách v Praze:

V kostele Všech svatých v Uhříněvsi končí (modleme se za to, aby jen dočasně) tradiční mše svaté konané každou sobotu od 18:00. Poslední bude pan kanovník Gerndt sloužit 2. července.

V kostele sv. Kateřiny se naopak tento rok budou pravidelné tradiční mše svaté konat i o všech nedělích během letních prázdnin. Kromě toho počínaje 5. srpnem začnou v témže kostele pravidelné tradiční mše sv. k nejsv. Srdci Páně vždy na 1. pátky v měsíci od 17:00, po mši bude následovat pobožnost k nejsv. Srdci Páně. Nedělní mše budou jako obvykle vždy od 18:00.

Mše sv. na první pátky a o prázdninách počínaje 10. červencem bude sloužit pan kanovník Gerndt. První prázdninovou neděli 3. července bude ještě sloužit P. Lukáš Lipenský O.Cr.

Tradiční mše svatá v Praze na Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

V pátek 11. června na Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se uskuteční v kostele Všech svatých v Praze – Uhříněvsi od 8:00 tradiční mše svatá. Sloužit bude sídelní kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a zároveň uhříněveský farář P. Jan Gerndt. Se slavností je spojena i možnost získání plnomocných odpustků.

V pátek 11. června na Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se uskuteční v kostele Všech svatých v Praze – Uhříněvsi od 8:00 tradiční mše svatá. Sloužit bude sídelní kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a zároveň uhříněveský farář P. Jan Gerndt.

Dopravní spojení: ze stanice metra „C“ Háje bus č. 267, 381, 382, 383 a 387, ze stanice metra „A“ Depo Hostivař bus č. 266, 364 a 366. Možné je též využít vlakové dopravy do stanice Praha – Uhříněves.

Připomínáme, že v souvislosti se Slavností Nejsvětěšího Srdce Ježíšova je možno získat plnomocné odpustky, když se účastníme veřejné modlitby textu úkonu dostiučinění a splňujeme ostatní obvyklé podmínky (úmysl odpustek získat; nemít vůbec zalíbení v žádném hříchu; přistoupit v nejbližších dnech ke sv. zpovědi; přistoupit v ten den k sv. přijímání a pomodlit se ten den na úmysl Svatého otce).