Následující úryvek je překladem pasáže z díla The Great Sacrilege, jehož autorem je americký katolický kněz James Wathen (1932–2006). Více o autorovi i díle samotném naleznete u dříve publikovaného úryvku.Mezititulky a obrázky s popisy doplněny redakcí KL.
Kněžská přísaha
Právě tak uznávám a vyznávám bez jakékoli pochybnosti všechno ostatní, co bylo stanoveno, vymezeno a prohlášeno posvátnými kánony a ekumenickými koncily, zvláště pak svatým koncilem tridentským a svatým koncilem [prvním] vatikánským, především co se týče prvenství a neomylného učitelského úřadu biskupa římského; a všechno, co se tomu staví na odpor, jakož i všechna bludná učení, od Církve svaté odsouzená, zavržená a vyobcováním zatížená, rovněž odsuzuji, zavrhuji a vyobcováním zatěžuji.
Já, N. N., připovídám, slibuji a přísahám, že tuto pravou katolickou víru, bez níž nikdo nemůže být spasen a kterou nyní dobrovolně vyznávám a vpravdě přijímám, s pomocí Boží budu zachovávat a vyznávat s naprostou vytrvalostí až do posledního dechu svého života v úplnosti a neporušenosti a že podle své možnosti se budu starat o to, aby byla přijata, vyučována a hlásána také od těch, kdo mi budou svěřeni podle mého postavení: tak mi pomáhej Bůh a tato svatá evangelia Boží.
Tridentské vyznání víry
Tento úryvek pochází z přísahy známé jako „Vyznání víry“[1], kterou musí dle Kodexu kanonického práva složit všichni kněží, a to jak před svěcením, tak po něm. Kdo by mohl popřít velkou prozíravost, s níž se tato přísaha zvláště zmiňuje o dekretech tridentského koncilu (který definoval nauku o Mši) a prvním vatikánském koncilu (který definoval nauku o papežské neomylnosti)?
„Vyznání“ se týká doktrinálního přesvědčení. Vyznává se bez ohledu na veškeré pozemské autority, přímo Bohu, před svatostánkem Krále králů. Nic nemůže jeho ustanovení učinit nepravdivými, a tudíž ani žádný kněz – ať papež či prostý kaplan – od něj nemůže být dispensován. Zdá se však, že většina kněží byla tak ovlivněna „duchem obnovy“ (rozuměj Revoluce), že se necítí být tímto závazkem vázána. Proto se jistým způsobem neliší od svých spolubratří, kteří opustili kněžskou službu nadobro, a to v tom smyslu, že dělají, co je jim dovoleno, namísto toho, co slíbili.
Tato Přísaha je bezpodmínečná. Církev tak velí. Nikdo ji nemusí skládat, jedině ten, kdo chce vstoupit do kněžského stavu nebo již vstoupil a chce být povýšen do vyššího úřadu a důstojenství. Kodex kanonického práva vyžaduje, aby se skládala před přijetím podjáhenství. Po kněžském svěcení se musí opakovat, než jsou uděleny fakulty ke kázání, vyučování a zpovídání. Opětovně se pak vyžaduje při svěření pastorace či profesury na katolické univerzitě či v semináři, kde dotyčný zamýšlí vyučovat filosofii či teologii. Musí být rovněž obnovena nově ustanoveným biskupem, kardinálem a tím, kdo má usednout na papežský Stolec.
Protože ti, kdo mají v Církvi vyšší postavení, museli tuto Přísahu složit vícekrát, je pro ně závažnější ji porušit než pro ty, kdo jsou „na nejnižších příčkách“. Chtělo by se říci, že ti první jsou vázáni ještě přísněji, kdyby něco takového bylo možné.
Jedno je jisté: Přísaha je absolutní; je formulována striktně – jasně a nekompromisně. Nelze ospravedlňovat klerika, který neví, co se v ní říká nebo co to znamená. Není v ní nic, co by naznačovalo, že její formulace jsou změnitelné či od nich lze dispensovat. Nepředpokládá žádný důvod, byť by to byl přímý rozkaz nejvyššího Pontifika, pro budoucí zpětvzetí.
Není třeba velké představivosti, abychom ocenili, kolik síly Církev z takového závazku všech svých kněží čerpala, dokud každý z nich dodržoval tuto Přísahu doslovně a neohroženě. Není divu, že Revolucionáři, kteří teď zamořují Církev, museli zahájit proces zmrzačení a nakonec i odvržení Přísahy. Snad si vzpomenete, že před několika lety začali zkrácením jejího druha – přísahy proti modernismu[2]. Buďte ujištěni, že to je pouze první rána! A není divu, že zatímco nám do uší hřmí pokřik o poslušnosti papeži, je zmínka o této přísaze považována za nejnezdvořilejší odbočku od tématu.
Kontrast doby minulé a přítomné
Každý kněz skládá Přísahu individuálně. Jaké je to velké a jasné prohlášení. Jak rádi a hrdě jsme je pronášeli! Toho dne jsme byli připraveni na meč nebo lvy! Pusťte je na nás! Věřící jsou povinni si položit otázku, zdali by jejich kněží opakovali (nebo snad byli schopni opakovat) tento obřad nyní, s ohledem na nedávné události, a použili při tom týchž slov, která užili za dobrodružných dní svého podjáhenství. Opakovali by, nebo mají teď už nějaké výhrady? Připojili by, alespoň vnitřně, nějaké podmínky?
Většina kněží by upřímně (s prostou, dětskou upřímností – nikoliv s „dospěláckou“) musela přiznat, že se z dodržování doslovného znění své kněžské Přísahy vykroutili. To je jen slušně vyjádřená skutečnost, že se zpronevěřili sami sobě skrze přijetí „nové mše“, jejíž existence je jasným a nevyvratitelným porušením kánonů tridentského koncilu. Přijmout „víru“ představovanou „Novus Ordo“ znamená opustit tu tridentskou a odpadnout od ní. A pokaždé, když se řídí „novým řádem“, obnovují svou prvotní věrolomnost (což je toliko mírnější výraz pro lež).
Nevěrnost kněží
Takoví kněží tedy žijí ve stavu velmi podobném tomu, v němž jsou ti, kdo žijí v hříšném manželství, jen ještě horším: Cizoložníci žijí v hříchu a násobí své provinění každým manželským úkonem. Kněží však přidávají k své zpronevěře ještě prvek svatokrádeže, kdykoliv parodují Mši.
Dobře o nich řekl prorok Ezechiel:
„Kněží její pohrdají mým zákonem, poskvrňují svatyni mou, mezi svatým a všedním nečiní rozdílu, poskvrněného od čistého nerozlišují, od mých sobot odvracují oči, i jsem znesvěcován mezi nimi.“ Ez 22, 26
Proto je dnes toto dilema pro kněze závažnější, než si chtějí přiznat: Buď musejí uznat, že už nevěří v ustanovení tridentského koncilu a podepisují se pod „nové náboženství“ s jeho uctíváním člověka, anebo falešně provádějí obřady „nového náboženství“, zatímco trvají na „staré víře“. V současné ošemetné situaci se budou muset rozhodnout, co je horší hřích, stejně tak jako za který z nich chtějí být odsouzeni – měl bych spíše říci „hříchy“, neboť, jak vidíte, jejich počínání má mnoho rozměrů.
Chlácholení svědomí
V současnosti se zdá, že většina z nich se bude nadále utvrzovat v tom, že „nová mše“ je stará Mše, že „nové náboženství“ je pravé Náboženství, že není podstatného rozdílu mezi tím, co bylo, a co jest. Zatím si budou držet klapky na očích, aby měli od celé situace „pokoj“, a budou pečlivě počítat měsíce, které zbývají do důchodu, v němž budou slavit tridentskou Mši soukromě, jen aby už byli za vodou. Budou se také živě zajímat o otázku, zda papež Pavel VI. odstoupí – v tomto směru je jistá naděje.[3]
V mezičase si budou namlouvat, že jednají rozumně, prokazují lidem nejvyšší službu, udržují pokoj a věci v chodu, když odříkávají své modlitby a snaží se, aby „nová liturgie“ vypadala co možná nejdůstojněji! Úzkostlivě se budou vyhýbat porovnání svých teologických textů s předkoncilními papežskými dokumenty. Koncil je všechny učinil zastaralými, to je přece jasné. S těmi několika odvážnými, samostatně uvažujícími (což vyžaduje odvahu) lidmi, kteří je budou obtěžovat zdvořilými, leč přímočarými dotazy, budou nakládat jako se zlovolnými podivíny. Znáte to: „Ale, otče, jak můžete ospravedlňovat…?“ nebo „Ale tak se to píše přímo v této knize…!“ atd. Ve vleku popírání veškeré tradiční víry a autority se budou nevyhnutelně schovávat za sukně revoluční „matky církve“, která jim může prominout cokoliv.
Nechtějí to vidět nebo na to být upozorňováni, ale je to skutečností: tito padres „v půli cesty“, tito obojací přisluhovači „nových pořádků“ se stali novou generací Eliotových „prázdných lidí“ a „lidí slaměných“.[4] Jsou to konformní přitakávači, jaké Revoluce vytváří a využívá. A oni se lopotí, usilovně zaměstnávajíce svou mysl jinými věcmi a umlčujíce své svědomí. Kdo je pozoruje, nemůže si nevzpomenout na Orwellovy tažné koně z Farmy zvířat. Jak napsal otec Fahey: „Znesvěcování Eucharistie bylo mnohokrát součástí přípravy odpadlých katolíků na to, aby se stali vhodnými nástroji revoluce.“[5]
Předstírají tak velkou nezávislost a dobrovolnost a tak silné přesvědčení, jako by se v celém širém světě nedálo nic nemístného. V „bezpečných“ otázkách jsou pravými titány pravověří a zásadovosti.
„Mám pocit, že máš krásný farní kostel, ale na pravé straně uprostřed stojí protestantský stůl. Když sloužíš svoji mši, obracíš se zády k Vykupiteli ve svatostánku! Proto tě prosím: Vrať se, vrať se k pravé mši!“ Vidko Podržaj – slovinský diecézní kněz, který přestal sloužit „novou mši“, v dopise svému splubratru.
Slabost charakteru
Jsou tak svědomití, chvályhodní a poslušní ne proto, že jsou služebníky Kristovými, nýbrž proto, že jsou si nejistí, jsou nervózní a nešťastní. Bývali vůdci, muži kázně, představovali sílu, s níž bylo radno počítat (bezvěrec Nietzsche varoval své přívržence, aby si od nich drželi odstup). Nyní jsou toliko zašlá sláva, relikty a vyvrhelové. Neplní svůj účel, své určení; mají trn v patě, kamínek v botě a pásku přes oči. Všechny jejich odpovědi jsou vyhýbavé; raději mění téma hovoru. „Jestliže sůl se zkazí, čím se osolí? K ničemu nehodí se již, leč aby byla vyhozena ven a pošlapána od lidí.“ (Mt 5, 13)
Kdyby byli upřímní, přinejmenším by se vážně zabývali tezemi předkládanými na těchto stránkách; oni sami je měli předložit mnohem dříve. Není pro to omluvy. Buď takoví muži neměli být nikdy vysvěceni, nebo využívají svého kněžství k osobnímu prospěchu. Nicméně důvod, proč se tito kněží věcí nezabývali, spočívá v tom, že jejich biskupové a ti z jejich spolubratří, kteří mají větší povědomí o teologických záležitostech, se zachovali zbaběle a neodvážili se klást si otázky.
Četba periodik pro kněze v několika minulých letech je toho skvělým příkladem. „Nová mše“ se obvykle rozebírá v rubrice otázky a odpovědi. Není třeba popisovat malichernosti, se kterými se tam čtenář setká.
Konformismus
Závěry, k nimž jsem zde dospěl, se zajisté zdají extrémní. Důvodem však není jejich nepřesnost, nýbrž to, že si většina kněží odvykla mínit vážně to, co říkají. Je přehnané očekávat, že poskytnou rozumné odpovědi na otázku, proč už se necítí být vázáni svými kněžskými přísahami? Nemají lidé nárok na nějaké vysvětlení? Odkdy nemá každý katolík – kněz i laik – mít dobrý důvod ke všemu, co dělá? Ano, zde je ten závažný, do očí bijící rozpor v celém argumentu a úsilí „obnovy“: pro nic z toho neexistuje přiměřený důvod! Nikdo z jejích přívrženců se nezdá být schopen vypořádat se s těmito otázkami v souladu s pravidly poctivé argumentace. Jejich ustrašené vzývání papeže je dobře promyšleno tak, aby z našeho náboženství udělalo to, co o něm vždy tvrdili naši nejhorší nepřátelé, i když sami věděli lépe, jak se věci mají.[6] Jejich snahy ospravedlnit nesnesitelnou „novou mši“ lze shrnout do jednoho argumentu: „Papež řekl, abychom to dělali!“ A to má být víra, bez níž není spásy! Považte!
Pravá kontrarevoluce
Všichni kněží – nevyjímaje kardinály – se musí neprodleně navrátit k pravé Mši. To očividně zahrnuje dva kroky. Neučiní-li ten druhý, musejí přesto udělat ten první:
1. Musejí přestat „sloužit“ onu „novou mši“. Musejí se úplně distancovat od ní a od kostelů, kde se „slaví“, nebo vyhostit „novou mši“ z kostelů, které mají v péči. Musejí upustit od čehokoliv, co je v tomto směru kompromituje. „Sloužení nové mše“ je úkonem svatokrádeže a znesvěcení.
2. Musejí začít sloužit pravou Mši bez jakéhokoliv ohledu na pozemské následky, kdykoliv a kdekoliv je to možné, leč jedině v souladu s Kodexem kanonického práva. Jak to zvládnou, je jejich věc; jsou dospělí, silní, stateční a posvěcení muži. Budou překvapeni, jak se Bůh postará. I kdyby měli vytrpět veliká protivenství, poslouží to jako částečné dostiučinění za jejich dřívější zradu a nevěru, jakož i první splátku velkého odčinění, které musí celá Církev časem za svou velkou svatokrádež vykonat. Je třeba jim připomínat, že svatý papež Pius V. v Quo primum předvídal postihy, kterými se jednoho dne bude vyhrožovat těm, kdo se drží jeho příkazů. Ať jsou utrpení, která je bude jejich obrácení stát, sebevětší, žádné z nich se nevyrovná těm, jež pro ně Revoluce chystá na dobu, kdy je už nebude potřebovat! Musí pokračovat v přinášení oběti pravé Mše pro tolik věřících, kolik se jen může zúčastnit, tak často, jak je možné a kanonicky přípustné. V tomto apoštolátu samotném najdou práce až dost.
„Když člověk najde to pravé, autentické, to nejlepší, to, co vyjadřuje katolickou víru mnohem lépe a bez nebezpečných dvojznačností, proč by měl dál pokračovat v celebraci toho, co je mnohem méně dobré? Ve skutečnosti při takovém biritualismu jeden ritus umírá a druhý zůstává. Kněze to postupně zmáhá, začne pociťovat smutek a vyprahlost z takové schisofrenie.“ Don Alberto Secci (farář v severní Itálii, který v r. 2007 spolu s dalšími dvěma knězi zcela odmítl „novou mši“) v rozhovoru s Marcem Bongim.
Je třeba dodat, že kněz nemusí souhlasit se všemi námitkami týkajícími se „nové mše“, aby byl vázán povinností k tradiční Mši. Je tak zavázán ze své přísahy, nezávisle na všech dalších úvahách.
Nechť si kněží vezmou příklad z oněch šesti tisíc španělských kněží, kteří osobně přísahali, že nikdy nepřijmou „novou mši“. Nabízí se mnoho otázek v souvislosti s tímto hrdinským úkonem, z nichž ani jediná, mimochodem, nebyla vznesena katolickým tiskem. Jediná moje otázka zní: „Kde jsou ostatní kněží?“[7]
[1] Pozn. red.: Toto vyznání víry se nazývá „Tridentské“ (Professio fidei Tridentinæ) nebo též vyznání Pia IV., jehož bulou bylo r. 1564 zavedeno. Jeho celý text v českém překladu je k dispozici např. zde. Roku 1877 byl původní text rozšířen o zmínku o dekretech vatikánského koncilu.
[2] Pozn. red.: Tzv. Protimodernistickou přísahu, zavrhující hlavní bludy moderní doby, bylo od r. 1910 přikázáno skládat všem katolickým kněžím bez rozdílu, všem kandidátům kněžství, biskupům a všem členům vatikánských kongregací bez výjimky. Přísahu byli taktéž povinni skládat kazatelé, duchovní vůdci či profesoři filosoficko-teologických seminářů. Přísaha se skládala do roku 1967, kdy byla za pontifikátu Pavla VI. tato povinnost zrušena a společně s Tridentským vyznáním víry nahrazena jinými formulemi.
[3] Pozn. red.: V době těsně po 2. vatikánském koncilu někteří konzervativně smýšlející katolíci vkládali naděje v příští konkláve, od kterého si slibovali zvolení konzervativního papeže, který by ukončil liberální experiment a navrátil se ke staré disciplíně. Těmto nadějím učinil konec sám Pavel VI., když v r. 1970 svým motu proprio Ingravescentem aetatem zcela bezprecedentně vyloučil z papežské volby všechny kardinály starší 80 let. Jedním podpisem pera se tak zbavil většiny konzervativní opozice a volbu budoucího papeže svěřil do ruky progresivním kardinálům, které jmenoval z velké části on sám nebo jeho bezprostřední předchůdce.
[4] Pozn. překl.: Podle díla Thomase Stearnse Eliota The Hollow Men z roku 1925.
[5] The Kingship of Christ and Organised Naturalism. Rev. Denis Fahey, C. S. Sp. Pozn. red.: Nakladatelství Christianitas vydalo v r. 2022 český překlad podobného díla od téhož autora.
[6] Autor naráží na dávnou námitku nekatolíků, že katolíci uctívají papeže jako nějaké božstvo a papež pro ně znamená více, než Pán Ježíš Kristus.
[7] Pozn. red.: V originále „Where are the Americans?“
James Wathen (1932–2006) byl americký katolický kněz, historik a autor několika knih. Narodil se v Reedu v Kentucky jako páté z celkem deseti dětí svých rodičů. Jeho předci patřili ke katolickým rodinám, které r. 1634 založily kolonii v Marylandu. Jejich potomci se v 18. století přesunuli do Kentucky, kde dali vznik obcím přezdívaným „malá svatá země“. Vynikali rodinami s mnoha dětmi, z kterých Církvi vzešlo nemálo kněží a řeholníků, což značně přispělo k rozšíření Církve na středozápadě USA. Z tohoto rodu pocházela i významná katolická postava, arcibiskup Baltimoru (1864–1872) M. J. Spalding, který se mimo jiné zasloužil o založení Severoamerické koleje v Římě a patřil k pevným obhájcům papežské neomylnosti na Prvním vatikánském koncilu. Další slavný biskup z téhož rodu, první v Peorii (1877–1908), J. L. Spalding, během pouhých sedmi let postavil 84 kostelů, 49 škol, 5 nemocnic a sirotčinec. Kromě toho byl velkým podporovatelem vyššího vzdělání, spisovatelem a prozaikem.
K úsilí o rozšíření katolické víry ve své vlasti měl tedy James Wathen nejlepší rodové předpoklady. Navštěvoval základní školu kentuckých řeholních sester. Povolání ke kněžství pocítil již v mladém věku, a tak vstoupil do malého semináře v Marylandu, kde byl v letech 1946–1952 vzděláván otci sulpiciány. Poté nastoupil do nejstaršího a nejváženějšího katolického semináře v USA na St. Mary’s University v Baltimoru. Zde pod vedením sulpiciánů dokončil r. 1954 svá filosofická studia. V letech 1954–1958 pokračoval pod vedením benediktinů ve studiu a přípravě na kněžství v semináři ve své rodné diecézi v Kentucky. Na kněze byl vysvěcen 3. května 1958.
Jakožto diecézní kněz působil v letech 1958–1965 jako kaplan a středoškolský učitel. Od r. 1965 do r. 1970 působil jako farář na různých místech v Kentucky.
Jelikož ve svědomí odmítal sloužit novou mši Pavla VI., byl roku 1970 na svou vlastní žádost z diecéze uvolněn, aby mohl působit jako spirituál nově vznikající komunity věnující se nepřetržité adoraci Nejsvětější svátosti. Když byl však tento podnik texaskou diecézí zrušen, stal se otec Wathen kaplanem Suverénního řádu sv. Jana, k němuž se připojil již v r. 1969 ještě předtím, než odešel z diecézní služby. Od té doby až do své smrti působil mezi katolickými věřícími ve Spojených státech. Vysluhoval svátosti v tradičním římském ritu, přednášel, kázal a psal. Zemřel 7. listopadu 2006 na leukémii, s níž bojoval již od svých 10 let.
Otec Wathen mimo jiné vystupoval proti v USA poměrně rozšířenému sedisvakantismu. Proslul také jako obhájce striktního výkladu katolického dogmatu Extra Ecclesiam Nulla Salus (Mimo Církev není spásy). Své pohledy na tato témata, jakož i na změny po Druhém vatikánském koncilu shrnul na téměř 700 stranách ve svém posledním a nejrozsáhlejším díle „Who shall ascend?“, které bylo poprvé vydáno r. 1994.
V roce 1971 napsal knihu s názvem „The Great Sacrilege“ (Velká svatokrádež), z které přinášíme následující úryvek. V díle se zabývá morální přípustností nové mše Pavla VI. (tzv. Novus Ordo Missae) vydané r. 1969. Na základě teologických, právních a historických argumentů dochází k závěru, že zavedením nové mše se papež Pavel VI. vzepřel zákonům Božím i církevním a žádný kněz ani věřící ho v tomto počinu nesmí následovat tím, že by novou mši sloužil nebo se jí účastnil. Sám James Wathen patřil k nemnoha mladým kněžím své doby, kteří novou mši od počátku odmítli a nikdy v životě ji nesloužili.
Přesnost popisu důsledků nové mše v práci otce Wathena je obdivuhodná. Při její četbě se zdá téměř neuvěřitelné, že byla napsána již před více než 50 lety a ne právě dnes. Knihy se v USA prodalo více než 40 000 výtisků. Do češtiny přeložena dosud nebyla.Originální, anglický text je celý k dispozici online.
Mezititulky doplnila KL.
V následujícím výňatku se autor odvolává na bulu Quo primum sv. Pia V. z roku 1570, jejíž celý text tvoří jednu z příloh knihy. Čtenáři neznalému problematiky doporučujeme se s tímto krátkým, ale nesmírně významným dokumentem nejdříve seznámit, neboť jeho úloha je v celé debatě ohledně legitimnosti nové mše velmi důležitá. Celý text buly v českém překladu lze nalézt např. zde. Pro potřeby následujícího úryvku ocitujme jen několik vět:
A tak, aby mohli a směli tohoto misálu [řeč je o tradičním Missale Romanum, pozn. KL] svobodně a právem užívat při zpívané nebo čtené mši v kterémkoli kostele a bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a zákazy, svou apoštolskou mocí a to navždy povolujeme. Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno.
A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná. …
Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zadržení (zákazu), ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.
Sv. Pius V. – Quo primum
Účel a povaha Quo primum
Dekretem Quo primum papež sv. Pius V. svěřil Mši ochraně svých nástupců, ve snaze učinit vše, co jen papež může, aby stanovil její formu jako neporušitelnou a neměnnou. Dále usiloval o posílení tohoto svého zákona tím, že zavázal všechny katolíky pod těžkým hříchem a hrozbou vyobcování, aby odmítli poslušnost komukoliv, ba i papeži, kdo by se snad pokusil podstatně měnit Misál. Ačkoliv žádný papež nemůže zákonem zavázat své nástupce, jsou z hlediska mravních zásad všichni papežové vázáni dodržovat předpisy dekretu papeže sv. Pia V. stejně jako ostatní věřící, ba tím více, že jsou papeži. Jedinou výjimkou z této skutečnosti je, že zatímco nikdo jiný nemůže sebenepatrněji pozměnit obřad Mše, papežovi je dovoleno provést příležitostné a malé změny, jež mohou obřad vylepšit a být prospěšné zbožnosti věřících. Vzpomeňte si, že papežové, jak jsme viděli [v předchozích kapitolách knihy, pozn. KL], nejsou při výkonu své zákonodárné moci neomylní; jsou schopni ustanovit jak hloupé, tak špatné zákony, jejichž vynucování je jak hloupé, tak hříšné. Quo primum nemůže vyloučit možnost, že se někdy v budoucnosti některý papež pokusí zákonem Mši zásadně změnit nebo ji dokonce zakázat. Hlavním cílem dekretu je tedy svěření Mše do rukou toho, u koho je nejméně pravděpodobné, že by ji sám měnil nebo to umožnil jiným.
Quo primum až do nedávna nikdo nezpochybňoval
Ani když tento veliký papež vydal svůj dekret, ani kdykoliv potom, až do nedávné minulosti, nikdo nezpochybňoval jeho platnost. Mnozí, kteří mu dobře nerozumějí, se dnes opovažují přehlížet jeho nekompromisní jazyk a prohlašují, že jako „zákon ryze církevní“ může být zrušen kterýmkoliv nástupcem sv. Pia V. Snad by se pozastavili ve své přenáhlenosti, kdyby byli vyzváni, aby našli výslovné uznání papeže Pavla VI., že považuje tento zákon za odvolatelný či jím samotným odvolaný.
Lze rovněž říci, že nikdo jakéhokoliv postavení nikdy neuvažoval o tom, že by onen svatý papež [sv. Pius V., pozn. KL] byl překročil svou papežskou pravomoc tím, že uzákonil obřad římské Mše nebo že tak učinil tolik nezvratným způsobem. Nikdo nebyl vyděšen či překvapen, když bylo vydáno Quo primum, a Církev toho dne přijala Missale Romanum beze sporů a bez potíží. Teprve vydáním „nové mše“ papeže Pavla VI. začalo mnoho katolíků, obzvláště kněží, zpochybňovat jeho neodvolatelnost. Důvodem byla jednak jejich potřeba nějak smířit Quo primum s „novou mší“, jakož i jejich výčitky svědomí. Protože nebyli s to, udělat to poctivě, začali argumentovat, že formulace papeže sv. Pia V. byly extrémní; jeho slova nemají být brána doslovně. Jinak řečeno, udělal chybu.
Mše musí vycházet z apoštolské tradice
Kdyby si tito lidé jen prostudovali onen dekret [Quo primum, pozn. KL], uvědomili by si, že jejich počínání je neopodstatněné, a že jim beztak neprospěje z toho prostého důvodu, že neodvolatelnost daného dekretu je vlastní povaze jeho předmětu a účelu. Předmětem je Mše svatá, které má dát konečnou a definitivní formu, a účelem je poskytnout Mši maximální ochranu, aby byla zachována doktrinálně čistá a liturgicky neporušitelná. Jeho metodou je svěření Mše a Misálu výhradně do rukou nejvyššího pontifika. Jen on smí provádět veškeré případné změny a úpravy, které si snad budoucí okolnosti či poučení ze zkušeností vyžádají; on jediný a nikdo další.
Quo primum považuje za dané, že ani papež ani kdokoliv jiný nesmí měnit Misál zásadním způsobem či ho zcela odstraňovat, jelikož takové jednání by nutně poškozovalo Mši samou a odporovalo by všem tradicím, jež ji formovaly. Nikdy v dějinách neměl papež ani kdo jiný právo navrhovat či vytvářet Mši, neboť utváření Mše bylo dílem Církve po staletí. Mše se musela vyvinout z tradic samotných apoštolů. [K tomu viz též úryvek od K. Gambera. Pozn. KL.]
Rozprava, která zde následuje, nikterak neusiluje o prokázání výše uvedeného, poněvadž každý argument, který má obhajovat opak, je zjevně neudržitelný. Otázka, jež nyní trápí Církev, spočívá v tom, nakolik papež Pavel VI. změnil Mši: zda podstatně či pouze v podružnostech a nepodstatných detailech.
Těžký hřích volající po Božím trestu
On (Eliáš) však řekl: „Já jsem nezkormoutil Israele, ale ty a dům otce tvého, kteří jste opustili příkazy Hospodinovy a šli jste za Baaly.“
3. Král 18, 18
Jestliže po prostudování apoštolské konstituce Quo primum papeže Pia V. čtenář pomalu dochází k jistým znepokojivým závěrům, nechť si dodá odvahy, aby dokončil (je-li třeba i pomocí modlitby) svůj započatý úkol. Budiž mu známo, že není první, kdo k těmto závěrům, byť zdráhavě, došel.
Sv. Pius, vědom si plně své autority, praví ve svém dekretu, že kdokoliv, kdo se pokusí sloužit Mši způsobem zásadně odlišným od toho stanoveného v Missale Romanum se dopouští velmi těžkého hříchu. Stejně tak ten, kdo se opováží měnit či nahrazovat Missale, aby tím přiměl jiné k sloužení Mše odlišným způsobem, páchá velmi těžký hřích. Takové jednání by bylo těžce hříšné bez ohledu na to, kdo se ho dopouští, neboť by bylo svou povahou v naprostém rozporu s pravou Mší a vůlí Boha, jemuž se Mše obětuje. Jsou to přesně věci, které současný [r. 1971] papež [Pavel VI.] provedl. Začal sloužit mši ponovu. Odvrhl Missale Romanum a nahradil ho novou knihou nazvanou Novus Ordo Missae, která obsahuje formulář zcela nové „mše”. A oznámil katolíkům římského obřadu, že stará Mše už se nebude sloužit. „Od této chvíle,“ prohlašuje „je toto vaše Mše.“ (srov. Exodus 32, 4), přičemž má na mysli onu byrokraticky sestavenou a obecně známou záležitost, kterou dnes, nemajíce lepšího označení, nazýváme „novou mší”. Papež Pavel VI. provedl právě to, o čem papež sv. Pius řekl, že to nikdo nikdy nesmí učinit, nikdo nikdy nemůže učinit dovoleně a nikdo nikdy nemůže učinit tak, aby na sebe a na všechny, kdo se na jeho hříchu podílejí, nevyhnutelně nesvolal strašlivý „hněv všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla“ (Quo primum).
Strach přiznat si pravdu
Buďte si jisti, že znám rozsah toho, z čeho obviňuji. Přeháním snad? Podívejte se znovu a vizte, co stojí v dekretu sv. Pia. Neboť je tam psáno, co je psáno, byť by toho nikdo nedbal! Celý ten obrovský, hříšný zločin máme všichni před očima, ač se zdráháme sebevíc jej vidět či nazvat pravým jménem. Z velké úcty k papežství a z lásky ke každému, koho Kristus povolá za svého Náměstka, odmítli všichni, až na velmi málo výjimek, přiznat pravdu, a to dokonce i sami sobě: Současný nejvyšší pontifex [Pavel VI.] podnikl přímý útok na posvátnou Mši; spáchal závažnou, nevýslovnou svatokrádež! Pečlivě promyšlenou gradací, spikleneckými postupy, ve spolčení s lidmi, kteří ani nejsou věřící, zosnoval (nebo umožnil zosnovat) pozvolný rozklad pravé Mše v každé její části; rozerval na kusy, co je nedílné – což je řezničina – a nahradil to hříčkou; pouhou slupkou a šarádou.
Pavel VI. pózuje se 6 protestantskými pastory, kteří se podíleli na vytváření „nové mše“. Francouzský katolický spisovatel a filosof Jean Guitton, důvěrný přítel Pavla. VI, o utváření „nové mše“ řekl v r. 1993: „Papež Pavel VI. měl ekumenický úmysl odstranit, nebo alespoň upravit, nebo přinejmenším uvolnit to, co bylo ve mši příliš katolické v tradičním smyslu a, opakuji, přiblížit katolickou mši kalvinistické bohoslužbě.“
Jeden z největších zločinů dějin
Tento papežův zločin je jedním z velkých hříchů dějin, který svou nesmírností, pohoršlivostí a věrolomností předčí ten Lutherův a Cranmerův a soupeří s tím Adamovým a Jidášovým! Ode dne, kdy byla zavedena „nová mše“, až do toho dnešního leží Církev jako raněné zvíře a celý svět přihlíží v němém údivu. Rozvrat byl dokonán. Kostely jsou dějištěm nesčetných, nepopsatelných znesvěcení a chování mnohých katolíků, zvláště mnohých kněží a řeholníků, hraničí s holým šílenstvím. Vidouce děsivý, stále se šířící zmatek a nemravnost, nejsou mnohé zbožné duše s to potlačit otázku, která se až do dnešních dob zdála nemožnou: Mohl by toto být onen čas a mohl by Novus Ordo Missae být onou věcí, o níž mluvil prorok Daniel ve své osmé kapitole?
A pozdvihl se [Revoluce] až k vojsku [Mše] nebeskému [Církev], a svrhl (některé) z vojska [Mše], z hvězd [biskupové], a zdeptal je.
Až ke knížeti [papež] vojska se zdvihl, odebral mu oběť ustavičnou [Mše sv.] a snížil místo jeho svatyně.
Síla proti ustavičné oběti [Mše sv.] dána mu bude pro hříchy; také pravda [pravá víra] povržena bude na zemi, učiní tak a bude míti zdar.
Tu slyšel jsem jednoho ze svatých, an mluvil, i tázal se jiný svatý druha, mně neznámého, jenž mluvil: Do kdy (bude trvati) vidění o (zastavení) ustavičné oběti, o hříchu dokonalého zpuštění [„nová mše“], do kdy bude svatyně a moc šlapána? Odpověděl mu tedy: „Až do večera a jitra, dvou tisíc tří set dnů; a očištěna bude svatyně.“
Dan 8, 10–14
A mohl by tento nositel jména Velkého apoštola být onou tajuplnou osobou zmiňovanou bystrozrakým Orlem mezi evangelisty:
A uviděl jsem hvězdu, která spadla s nebe na zem, a té byl dán klíč od jícnu propasti. I otevřela jícen propasti, a tu vystoupil kouř z jícnu jako kouř peci veliké, a zatmělo se slunce i povětří dýmem jícnovým. A z kouře vyšly na zem kobylky a těm byla dána moc, jak ji mají štírové zemští, a bylo jim řečeno, aby neškodily trávě zemské ani žádné zeleni ani žádnému stromu, leč toliko lidem, kteří nemají znamení Božího na svém čele.
Zj 9, 1–4
Je snad možné, že tento papež je „hvězda“ spadlá z nejposvátnějšího úřadu, jaký může člověk vůbec v Církvi („nebi“) zastávat a že „klíčem“ své „nové mše“ otevřel „propast“ pekla, z níž teď prýští všechna rouhání, bezbožnosti a svatokrádeže? Jsme toho svědky: jaká ohavnost dosud nebyla spáchána v chrámech Páně, kde ještě nedávno nejvyšší věčný Kněz zpřítomňoval svou dokonalou Oběť? Všichni zúčastnění říkávali Pán můj a Bůh můj! Když vidíme, že se část církevní hierarchie zřekla víry a kněžstvo je tak politováníhodně zmatené, musíme se podivovat, že tolik urážený Bůh ještě neseslal svého anděla mstitele. Jak se proroctví naplní? Kdy a jak tato neuvěřitelná epocha skončí?
Nečestné metody zavádění nové mše
Aby byl dokončen úkol zavést Novus Ordo, považoval papež za nezbytné postupovat metodicky, rozvinout program pokryteckého klamání. Než byla konečná podoba rádoby mše odhalena (jako by to, co máme dnes, byla konečná podoba), papež Pavel postával stranou, zatímco jeho „liturgisté“ trhali Mši světců na kusy. A s každým krokem uklidňoval a chlácholil věrné slovy zbožnosti a nábožnosti, utíkaje se tehdy k neporušitelnosti vznešeného papežství a nauce o papežské neomylnosti.
Šokuje vás toto obvinění? Je to pochopitelné, neboť je to proti našemu sklonu nevidět na papeži žádnou chybu. Čelíte ovšem zjevně patrné skutečnosti. Vnitřní podlost tohoto zločinu je jasně shrnuta v „nové mši“, kterou musíte, jak se káže, navštěvovat nejméně každou neděli a svátek – zatímco pravá Mše se stala „nedovolenou“ (jako by to bylo možné nějakou mocí na zemi či pod zemí učinit).
Marné snahy o omlouvání zločinu
Vždy bylo plánem Revoluce vykonat neuvěřitelné, aby těm, kdo z toho obviňují, nebylo nikdy uvěřeno. A tomuto plánu napomáhá pomatené chápání papežské neomylnosti ze strany většiny katolíků. Navíc mnozí z toho, co se nazývá „konzervativním táborem“, si několik posledních let dávali práci s tím, jak obejít, co je očividné a nepopiratelné. Někteří se snažili najít omluvu pro tak veliký výsměch, jakým je Novus Ordo; jiní se cítili povinni vypracovat podrobné teorie o tom, jak papeže Pavla očistit, vyobcovat nebo zbavit legitimity. Jejich neusměrněné úsilí přispělo ke vzniku rozličných přesvědčení a frakcí uvnitř Církve. Většina teorií však uspokojuje toliko své autory a pár dalších, poněvadž části problému byly vždy ponechány stranou. Tyto „části“ jsou ty, které papež Pavel sám použil, když prováděl tuto neuvěřitelnou transplantaci.
Příčetnost Pavla VI.
Proč je nutné, aby kdokoliv vůbec rozvíjel nějaké teorie, pokud má stále na paměti odpovědi z katechismu? Ani já, ani vy nemusíme zkoumat svědomí papeže Pavla VI., v jeho případě tím méně, že je to papež. Zločin zrušení pravé Mše je příliš zjevně patrný, aby ho mohl kdo popřít. Upřímně řečeno, papež Církev zklamal, jak už se stalo i v minulosti. (Kdyby něco takového nebylo možné, nikdy bychom se za něj nemodlili). Nepřísluší nám říkat, nakolik vědomě jednal nebo nakolik se provinil, neboť neznáme stav jeho mysli. Tím ovšem nechci zlehčovat jeho zdravý rozum, jenž se zdá být nepochybný. Popírat ho, jak někteří činili, se zdá příliš troufalé. Míním, že můžeme soudit toliko materiální zlo tohoto zločinu. Tomu se můžeme stěží vyhnout, protože jak jsem řekl výše, ta věc je přímo zde před námi. Je otázkou naší vlastní víry a spásy, že se v této věci musíme rozhodnout.
Ptám se znovu: šokuje vás mé obvinění? Dovolte mi položit vám další otázku: Považuje papež Pavel VI. vskutku svůj Novus Ordo za Mši? Jestliže ano, proč pokračuje v dovolování všech forem jeho znesvěcování? Jsou-li jeho biskupové, a očividně tomu tak je, lhostejní či neschopní zamezit jeho poplivání, které je tak hojné, že je pomalu jedním z jeho pojmových znaků, jakou má pro to papež omluvu?
Postrádá Jeho Svatost autoritu k zastavení takových znesvěcování? Má-li autoritu smést zákony všech předchozích papežů, přičemž tvrdí, že tak činí pod vlivem Ducha svatého a podle „autentických tradic“ papežů, nemá snad autoritu nařídit pouhým biskupům, aby takové excesy ustaly? (Prostá poznámka z jeho psacího stolu natrvalo sesadí biskupa!) Jistěže ne! A přece si na ně opakovaně stěžoval, ba v slzách.
Nemá tušení, co by s tím mohl dělat? Tomu přece sami nemůžete uvěřit! Ukázal se být dosti prohnaný a schopný k provedení toho, co nikdo ani nepovažoval za možné; předvedl jednu z nejtrestuhodnějších mystifikací dějin – podobnou, ač je strašné to říci, černé mši. Kdybychom položili otázku o její proveditelnosti či přípustnosti kterémukoliv katolickému teologovi, historikovi nebo učenci před patnácti lety [1956], každý by byl bez váhání řekl, že už jen pomyšlení na takovou věc by bylo znesvěcením Mše a urážkou papežství. Byla to však tato překrásná úcta k papeži a Mši ze strany katolíků, významných i obyčejných, která byla zneužita k dokončení tohoto zákeřného zločinu.
Papež jej zajisté neprovedl bez pomoci jiných. Vatikán se v posledních letech připodobnil federální vládě Spojených států: člověk tu nikdy neví, kdo je skutečně u moci. Po řadu let platí, že kdo má v této zemi autoritu, nemá žádnou moc – je-li mu život drahý. Jenže v případě nebezpečí sebemenšího znesvěcení Mše očekává sám Kristus od každého katolíka, že podstoupí mučení i smrt, než aby to podporoval či tomu napomáhal. A musí snést všechno, než aby takovou nepravost dovolil.
Ne, musíte si to připustit: tento obludný převrat je papežův vlastní, přinejmenším v tomto smyslu: co mohl vykonat jedině papež, co jedině on mohl udělat, aby byl tento přechod dokonán – to také udělal. Ti, kdož nechtěli obnovu nýbrž revoluci v katolické liturgii, věděli dobře, že budou potřebovat služby papeže, a papež Pavel se dal k dispozici neomezeně a (patrně) s nadšením.[1]
Úcta k papeži nesmí bránit vidět pravdu
Šokuje-li vás mé obvinění, dovolte mi se zeptat: Proč? Není to proto, že obviňování papeže z takové nepravosti se vám zdá více svatokrádežné než to, co provedl se Mší? Je-li tomu tak, nemůže být příčinou to, že celý ten rozsáhlý program k vašemu zvrácení měl otupující účinek na váš smysl pro hodnoty? Přijímáte teď v rozporu s vaší někdejší vírou představu, že vznešená Oběť Kristova, onen úkon prostřednictví, jímž se všechny modlitby lidstva zahrnují („sesbírají“) v jednu Oběť Kříže, podléhá jakékoliv formě, jakékoliv hodnotě a jakémukoliv významu, který se tomuto papeži nebo komukoliv jinému zlíbí jí dát? Ignorováním zákona obsaženého v Quo primum předal papež Pavel VI. Mši výborům „liturgistů“, „učenců“, „překladatelů“ a revolucionářů, aby ji mohli nově promyslet, přepsat, nově zveřejnit a nově vyložit. Konečným výsledkem je, že dnes „nová mše“ nemá definitivní formu ani význam.
Kardinál Jorge M. Bergoglio podává sv. přijímání, 7. srpna 2004. Pán Ježíš je skutečně a podstatně přítomen v sebemenší částečce svaté hostie. Při manipulaci s Tělem Páně způsobem, jaký vidíme výše, zákonitě dochází k oddělování malých částeček a jejich následnému znesvěcování padáním na zem, ulpíváním na rukou, oblečení apod. Před zavedením „nové mše“ kněz sv. hostii nikdy nesměl držet tak, že by byla volně ve vzduchu a neměl by pod ní posvěcenou nádobu (ciborium, patenu, kalich) či korporál, které následně po sv. přijímání důsledně očistil. Dle tradiční církevní disciplíny by kněz také odmítl podat sv. přijímání osobě necudně oblečené. Oblečení s hlubokým výstřihem a nezahalující ramena je v rozporu s katolickou morálkou i mimo posvátné úkony, natož pak při přijímání svátostí nebo účasti na mši svaté.
Svatokrádež musíme odmítnout, ať už ji provozuje kdokoliv
Dovolte mi položit jinou otázku: Není můj náhled na věc ten nejshovívavější? Nebylo by lepší, jestliže by tato „nová mše“ nebyla mší vůbec, aby mohla být méně urážlivá vůči Bohu? Koneckonců, co je lépe říci: papež dovoluje tato znesvěcení falešné „mše“ nebo pravé Mše? Co je větším hříchem? Dle mého názoru není tato napodobenina nic jiného než svatokrádež. Avšak jen proto, že se tváří jako Mše, nemohu jít do kostela a účastnit se těch zavrženíhodností, které papež, biskupové a mnozí kněží tolerují zvouce je „moderními“. Jste toho schopni vy? A nejste-li, čím se lišíte od nich? Nejsou to také pouze lidé? Ani papež totiž není pro svou z nebes propůjčenou moc Bohem, jak jistě víte.
Kardinál J. M. Bergoglio podává sv. přijímání. Před zavedením „nové mše“ by podávání sv. přijímání takovýmto způsobem bylo zcela vyloučené a obecně považováno nejen kněžími, ale i věřícími za těžce hříšné.
Je nová mše špatná sama o sobě nebo jde jen o zneužití?
Ano, vím, že se bude namítat, že ony svatokrádeže jsou výjimky a že nepředstavují „novou mši“ jako takovou. Nikoliv. Právě v tomto bodě jste nepochopili tuto důmyslnou bezbožnost. Nezaznamenali jste, že co vnímáte jako svatokrádežné, neznamená pro ty, kdo „novou mši“ vymysleli nebo kdo si ji teď užívají jako obřad svého vlastního osvobození, nic ve smyslu slov šokující nebo znepokojivé. Rozumíte-li „nové mši“ a zvrácenému myšlení, které ji zplodilo, nemůžete být překvapeni, že její podoba předznamenala i rozpoutala v kostelích lehkovážné, bláznivé šaškárny všeho druhu, a to ve jménu náboženství. Ze své vnitřní povahy „nová mše osvobozuje děti Boží“, aby si z bohoslužby mohly dělat hru. Nárokuje si moc přednášet Bohu vše svaté a příjemné, maje přitom „vůni sladkosti“: všechnu hrubost, přihlouplost, neslušnost. Nárokuje si moc dispenzovat každého bezostyšného neotesance, který ji poctí svou účastí, od veškeré víry, od vší upřímnosti srdce, vší pokory a dokonce božských přikázání. (Ne, výjimkou jsou současný [r. 1971] papež, jeho zbabělí biskupové a jejich nevýrazní, bojácní kněží, kteří všichni považují za „laskavé“, „ekumenické“ a „shovívavé“, když se tolerují mnohá znesvěcení, která Novus Ordo ze své podstaty rozpoutává sám proti sobě a – na to nikdy nezapomínejme – proti pravé Mši, které se vysmívá.)
Na místo Boha postaven lid
Někdo by mohl říci, že ztotožňuji různá zneužití s „novou mší“ samou. Já tvrdím, že „nová mše“ je zneužitím pravé Mše! Říkám, že upuštěním od zákona a ducha Quo primum, tím činem samým, papež nejen nahradil Mši něčím úplně odlišným, nýbrž že je přímo podstatou „nové mše“ umožňovat každou formu znesvěcení, neboť „nová mše“ činí ze spokojenosti lidí svou „liturgii“. „Nové mši“ je vlastní, že lidé jsou důležitější než Kristus Spasitel, než Jeho Oběť svému nebeskému Otci, než Církev, Jeho Nevěsta. V „novém náboženství“ JE LID BAALEM! Není to on, kdo musí být baven, komu se musí vyhovět, kdo má být napodobován? V neustále omílané frázi „lid Boží“ je to lid, kdo je na marxistický způsob vzýván – nikoliv Bůh. Ti, kdo si ve snaze kritizovat „novou mši“ stěžují, že lid byl postaven naroveň knězi nebo kněz byl sesazen na úroveň lidu, byli zavedeni na scestí. Ó nikoliv; spíše byli kněží i lid povýšeni na místo Boha!
Neuvěřitelná hrůza zločinu brání si ho přiznat
Dokud nepřijmete tuto neuvěřitelnou skutečnost, nebudete s to prohlédnout celou věc jasně, v celé její otřesnosti a děsivosti. Opakuji: její naprostá neuvěřitelnost nám brání vidět, co máme přímo před sebou. Pouze tato skutečnost vysvětluje proč „nová mše“ žádá úplné odstranění pravé Mše a všeho, co s ní souvisí. Nemohou nikdy existovat souběžně, protože si zcela odporují. Považte například, jak bylo nezbytné úplně očistit i architekturu a výzdobu našich kostelů. Ony totiž svědčí o podstatě pravé Mše, tolik odlišné od „mše“ nové. Krok za krokem byl nejprve rozebrán oltář, svatostánek odsunut stranou, sochy odstraněny, zastavení křížové cesty sňata, mřížka vyrvána. Vše, co symbolizovalo tajemství a krásy víry, muselo být odstraněno. Ve svém fanatismu a neznalosti se ti, kdo to prováděli, hájili tím, že všechny tyto věci byly buď zastaralé, či umělecky nehodnotné, nebo podobnými nesmysly. Tím se nezastávám laciných, kutilských a bezduchých uměleckých výtvorů. Ani tím neodsuzuji veškeré současné umění. Spíše tím poukazuji na onu revoluční útočnost proti všemu katolickému.
Kompromis kněží ve svědomí oddaluje nevyhnutelné
Dále se zamyslete nad tím, jak nyní kněz vystupuje vůči lidem. „Předsedá“ jejich aktivitám a zařizuje, aby vše probíhalo k jejich potěšení a spokojenosti. Ano, vím, že někdo řekne: „Zacházíte příliš daleko. Mluvíte o těch nejvýstřednějších případech.“ Ne, to je to, v čem se mýlíte. Mluvím o těch místech, v nichž byla „nová liturgie“ vskutku pochopena a zavedena. Vaše chyba spočívá v tom, že máte na mysli místa, kde to ještě kněží a lid nezvládli. Jsou to jen váhavci a přežitky; kněží nějak dovedli uzavřít dostatečný kompromis, aby si udrželi svá místa, dočasně oddálili nevyhnutelné, přičemž nějak dokázali umlčet své svědomí. Až takový kněz však odejde – přičemž očekává výpověď každým dnem, vše záleží na rozmaru Jeho Excelence, jeho kaplana, sestřiček (kterých je teď třeba se obávat více než sultánových manželek) nebo farní rady – „pokrok“ bude postupovat dál.
Nějak takto vypadalo první svaté přijímání před zavedením „nové mše“. Prvokomunikanti (a nejen oni) přijímají vkleče a do úst. Všimněme si též prstů levé ruky kněze, která drží ciborium. Palec a ukazovák jsou spojeny, jak předpisují rubriky tradiční mše od Proměňování až do očištění prstů po svatém přijímání. Jedná se o další opatření, aby případné částečky Těla Páně, které knězi mohou ulpět na prstech, nespadly na zem.
Nové kostely mluví samy za sebe
Kde se toto již odehrálo, můžeme pozorovat skutečné uspořádání pro Novus Ordo. Nové kostely mluví za vše. V nich je všechno soustředěno kolem stolu. Eucharistie – nebo co se za ni prohlašuje – byla buď odsunuta někam na stranu (další dočasné opatření), nebo není nikde k nalezení (konečné opatření). Předsednické křeslo či biskupský trůn nyní zaujímá nejvyšší a nejvýznamnější místo, ono místo, kde býval oltář a svatostánek. „Nová mše“ neobsahuje jedinou rubriku, jež by je vyžadovala.
Nemožnost regulace nové mše
Znovu by někdo mohl říci: Odsuzujete excesy a nazýváte je „novou liturgií“. Odpovídám: Jak si má člověk pomoci? „Nová liturgie“ dovoluje, ne-li inspiruje a podněcuje excesy svými netradičními, směšnými „možnostmi“. Je naprosto protismyslné, aby „obřad“ byl „volitelný“. Tvrdím, že vyřazením Missale Romanum papež podkopal veškerou autoritu, včetně své vlastní, takže už není nikdo, kdo by mohl zamezit jakékoliv formě svatokrádeže a bezbožnosti. Vyvracením představy, že božská liturgie byla nebo může být pevně stanovena, začal vlastně učit, že tomu tak být nemůže: „liturgie“ dnes tudíž sestává z čehokoliv, o čem tak nějaký blázen rozhodne. A pokud myslíte, že má logika není úplně konzistentní, prokažte to! Ať to prokážou biskupové; ať se pokusí „regulovat“ tuto „novou liturgii“; ať začnou zkoušet prosazovat katolické pravověří ze svých kazatelen; ať zkusí říci svým kněžím, co smějí a co nesmějí dělat při své „mši“. Už dobře vědí, že je to nemožné, protože „nová liturgie“ je svou podstatou taková.
Takto slouží „novou mši“ arcibiskup Nicola Girasoli, apoštolský nuncius pro Slovensko, v den výročí svého kněžského svěcení – Ruvo di Puglia, Itálie, 4. září 2023.
Církev nezná jinou mši, než tradiční
Konečně můžete říci: „Zakládáte celou svou argumentaci na jednom dekretu jednoho papeže, sv. papeže Pia V., kterýžto dekret nebyl definicí ex cathedra, protože – dle vašeho názoru [vyjádřeného v předchozí části díla, pozn. KL] – doktrína vyjádřená ve Mši nebyla definována jím, nýbrž Tridentským koncilem před vládou sv. Pia.“ To je pravda. Netvrdím, že ten dekret byl definicí ex cathedra; kdybych to řekl, odporoval bych svému vysvětlení nauky o papežské neomylnosti, o které jsem řekl [v předchozí části díla, pozn. KL], že může být vykonávána jen ohledně určitých věroučných a mravoučných záležitostí; obřad Mše do této kategorie nepatří. Nicméně nezakládám svou argumentaci toliko na jednom dekretu, nýbrž na ustálené Tradici Církve před a po Quo primum, dokumentu, který pouze jasně vyjádřil tuto Tradici jednoznačnými slovy. Moje argumentace je ve skutečnosti založena na všech dokumentech Církve, jež se zabývají Mší římského obřadu, neboť ty neznají a nepřipouštějí žádnou jinou mši. Není dokumentů, které by odporovaly Quo primum, vyloučíme-li dekrety II. vatikánského koncilu – problematiku, do které teď není třeba zabředávat. Nejde tudíž o to, vybrat si učení a zákon jednoho papeže a odmítnout všechny ostatní. Jde o to, zvolit si tradiční učení a nevyvratitelně závazný zákon celé Církve namísto „přání“ jednoho papeže [Pavla VI., pozn. KL], která nemají platnost zákona vůbec. (K tomuto poslednímu bodu bude později řečeno více. [v dalších částech díla, pozn. KL.])
Katolíci musí prozřít a odmítnout hřešit, i když tak velí papež
Katolíci budou muset prozřít, aby viděli onen prostý fakt, že papež nemůže zrušit Mši, aniž by popřel svou víru, uvalil na sebe odsouzení Tridentského koncilu a způsobil nesmírné pohoršení. Ač je to sám papež, kdo přikazuje to, co odporuje učení obsaženého v Quo primum, nesmí se v tomto poslouchat; opak by byl hříchem.
Zhoubná myšlenka, že kterýkoliv papež může zrušit jakékoliv a všechny zákony Církve a zavést nový soubor nauky, zbrusu nový mravní zákoník, zcela novou sbírku pravidel a úplně nové pojetí podstaty Církve, je vyloženě tak nesmyslná, že se mi nedostává slov, abych se s ní pustil do boje. Taková představa musí být závěrečným stádiem legalismu! Podle tohoto způsobu uvažování by se nikdo z nás nemohl divit ani nic namítat, kdyby po převzetí vlády nástupcem papeže Pavla nový papež zrušil Novus Ordo a vyhlásil „mši“, která mu bude více po chuti. Kdyby zemřel šest měsíců po zavedení své „mše“, jeho nástupce by mohl přijít opět s dalším modelem. Co tomu říkáte?
Pochybná platnost nové mše nehraje roli
Je patrné, že se zde nesnažím posoudit, je-li v „nové mši“ platná konsekrace. Doufejme, že nikoliv, aby byla o něco méně svatokrádežná. Předpokládám, že jsou si všichni vědomi toho, že byť by při ní docházelo k proměňování, nebyla by „nová mše“ důstojnou obětí, nýbrž jen strašlivější urážkou majestátu a velikosti Boží. V pravé Mši se předkládá úkonem proměňování Oběť s Obětovaným i Obětujícím, který v obřadech, jež následují, přenechává sebe sama svému Otci v klanění a usmíření a potom se rozdává tak ubohým a potřebným duším, jako jsme my, aby se stal jejich pokrmem. V„nové mši“ je Kristus možná přítomen, možná není, zatímco se ti, jež miluje, navzdory tomu všemu shromažďují kolem k slavení svého vlastního bídného společenství a využívají (dočasné) Boží trpělivosti, kterou má s touto nehorázností. Ač oficiální místa pevně trvají na opaku, je velmi pravděpodobné, že tento „konsekrační obřad“ svatokrádeže je neplatný. Součástí důkazu je zajisté skutečnost, že papež a jeho armáda „odborníků“, „liturgistů“ a „teologů“ – obratně podporovaná jeho biskupy – našli chemikálie k sterilizaci svého „misálu“ a našich kostelů od všech svědectví o potřebnosti skutečnosti nekrvavé Oběti a skutečné přítomnosti Krista či o víře v ní. Zároveň se projevili jako zcela neschopní a nemající zájem ověřit, zda tato základní tajemství jejich šílenou smršť antibiotik přežila.
Indoktrinace při zavádění nové mše
Ještě navíc vše, co souvisí s odvržením pravé Mše a zavedením její karikatury, zavání prolhaností, spiklenectvím, povýšeneckou a bezohlednou svévolí. Není na tom nic katolického, nic svatého či prospěšného. Vyzkoušely se všechny druhy zavádějící argumentace, klamání a úskoků. Nepoctiví učenci, „dvorní“ teologové, zkomolené překlady a tak dále – vyberte si sami! Na příklady některých z nich narazíme později [v dalších částech knihy, pozn. KL].
Současně nebylo opomenuto nic ve „vzdělání“ (rozuměj indoktrinaci) lidu: angažované úvodníky v oficiálních novinách, biskupské komise, výukové programy, semináře, „cvičné mše“, filmové ukázky, kněžské konference, přednášky „liturgistů“, rozvrhy a termíny, plakáty a komiksy. „Katolická“ vydavatelství se zdají být zachráněna před krachem díky chrlení nových misálů a misálků, pojednání a apologií, rozborů a výkladů k „nové mši“. To vše v nepřesvědčivém vypětí sil, ve snaze vylíčit, jak úžasná, jak vhodně načasovaná a jak inspirovaná „nová mše“ je. A pokud je mi známo, z celé té změti nevzešel byť jediný řádek, který by byl prostě krásný.
Netřeba zmiňovat, že při všem tom úsilí muselo být zavedení „nové mše“ pořádným kusem práce, leč velmi prosté ve svém přístupu, dostaneme-li se k jádru věci. Každý musel být naveden k představě, že „nová mše“ není ve skutečnosti nic jiného než trochu pozměněná pravá Mše, že jde o novou „verzi“ Mše, nový „ritus“. Byl pojmenován Novus Ordo Missae, Nový mešní řád.
[1] Giovanni Battista Montini byl jeden z nejhlasitějších zastánců liturgické reformy, už před tím, než se stal papežem. Důkazy toho jsou snadno dostupné. Pozoruhodný příklad je k nalezení v časopise Worship, Vol. 33 No. 3, kde je jeho pastýřský list nadepsaný „Liturgická formace“. Nešlo by o nic zvláštního, kdyby nebylo tak těžko vysvětlitelné, že lidé, kteří se angažovali tehdy [1958] v tzv. liturgickém hnutí, se poté na dlouho odmlčeli a není o nich zmínek. Papež Pavel je z těch mála mluvčích, kteří nebyli rozčarováni, označeni za příliš konzervativní či se nestali nepohodlnými pro ty, kdo pokračují ve formulování nových myšlenek a agitaci za další „obnovu“ a k jejichž spokojenosti se teď věci zdají být zařízeny. Zmíněný článek působí dosti neškodně. Zabývá se kroky, jež je nutno učinit pro vzdělání lidu k „liturgické obnově“, aby pak mohl při posvátných obřadech působit jako inteligentní společenství. Pozoruhodné je však to, že metody navržené brilantním (tehdejším) arcibiskupem milánským se od té doby využívají, a sice ne v prospěch starobylé liturgie, nýbrž k zavedení nesmyslného nového paradigmatu.
Překlad nekompromisního projevu odvážného arcibiskupa Vigana, který se nedotýká pouze Traditionis custodes, ale i celkového stavu společnosti a Církve a osoby papeže Františka.
Arcibiskup Carlo Maria Viganò
Přinášíme překlad projevu, jehož autorem je arcibiskup Carlo Maria Viganò, bývalý generální sekretář Papežské komise pro Městský stát Vatikán a apoštolský nuncius v USA (2011–2016).
Arcibiskup Viganò se stal veřejnosti více známým díky svým zásluhám při odhalení několika skandálů na nejvyšších místech katolické Církve, ať už se jednalo o kauzu tzv. Vatileaks či odhalení pedofilního amerického kardinála Theodora McCarricka.
V posledních letech se z arcibiskupa Vigana stal také jeden z nejhlasitějších zastánců tradiční katolické liturgie a nauky, kritik progresivismu uvnitř Církve a rozhodný bojovník proti covidové ideologii.
Projev byl sepsán v angličtině a následně prezentován samotným autorem i v audiovizuální podobě (v obou formách zde). Mezititulky byly doplněny redakcí.
„Pravím vám, budou-li tito mlčeti, kamení bude volati.“ – Pán Ježíš v evangeliu podle sv. Lukáše: 19,40.
Traditionis custodes: to je incipit [„začátek“ nebo „první slova“, pozn. red.] dokumentu, jímž František imperialisticky ruší dřívější motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI.
Hned si všimneme téměř posměvačného tónu bombastického citátu z dokumentu Lumen gentium. Bergoglio [civilní jméno papeže Františka] uznává biskupy za ochránce tradice, a zároveň od nich žádá obstrukci jejího nejvyššího projevu modlitby.
Každý, kdo se v textu snaží najít stopy nějaké eskamotáže ve snaze jej omluvit, by měl vědět, že původní návrh, jež byl zaslán Kongregaci pro nauku víry k revizi, byl v porovnání s konečnou verzí mnohem drastičtější. To jen potvrzuje, že ani nebylo třeba žádného zvláštního tlaku ze strany dlouhodobých odpůrců tradiční liturgie (počínaje např. učiteli ze Sant’Anselma [pontifikální univerzita v Římě]) k přesvědčení Jeho Svatosti, aby se pokusila o to, co jí jde nejlépe – demolici.
Ubi solitudinem faciunt, pacem appellant. [„Oni (Římané) zpustoší zem a říkají tomu mír.“ Citát z Tacitova díla Agricola.]
Františkův modus operandi
František se opět zřekl zbožné iluze hermeneutiky kontinuity, když uvedl, že koexistence obou forem – vetus a novus ordo – je nemožná, protože představují dva neslučitelné doktrinální a eklesiologické postoje.
Na jedné straně máme apoštolskou mši, jež je hlasem Kristovy Církve, a na straně druhé máme montiniánskou „eucharistickou bohoslužbu“, jako hlas koncilní církve. [Montini bylo civilní jméno papeže Pavla VI. Viganò zde má na mysli mši Pavla VI. z roku 1969 nazývanou též Novus ordo missae nebo prostě jen Novus ordo.]
A toto není obviňování, jakkoli by bylo legitimní, ze strany těch, kdo vyjadřují pochyby o reformovaném ritu a Druhém vatikánském koncilu. Je to spíše potvrzení, nebo dokonce až pyšné přiznání ideologického smýšlení Františka samotného, jako hlavy nejextrémnější frakce progresivismu.
Jeho duální role papeže a zároveň likvidátora katolické Církve mu dovoluje jednou rukou ji bourat dekrety a nařízeními, a druhou zároveň využívat prestiž svého úřadu k tomu, aby zakládal a šířil nové náboženství na troskách toho původního.
Je úplně jedno, že způsob, kterým brojí proti Bohu, proti Církvi a proti Božímu lidu, je v ostrém rozporu s jeho apelacemi na parrhesia, na dialog, na budování mostů namísto zdí. Jeho církev milosrdenství a polní nemocnice se ukázaly jako prázdné řečnické fráze, neboť tyto by měly sloužit katolíkům a ne heretikům a smilníkům.
Ve skutečnosti jsme si všichni dobře vědomi, že shovívavost k veřejnému konkubinátu a cizoložníkům vyjádřená v Amoris laetitia by byla nepředstavitelná vůči těm „rigidním“, které si Bergoglio bere na mušku ihned, jakmile má příležitost.
Po letech tohoto pontifikátu jsme si všichni všimli, že důvody, jež Bergoglio uvádí pro odmítání setkání s preláty, politiky nebo konzervativními intelektuály se nevztahují na kardinály, kteří zneužívají děti, heretické biskupy, politiky propagující potraty a globální intelektuály.
Ve zkratce, je zde očividný rozdíl v přístupu, z něhož člověk pochopí, že František preferuje jakoukoliv ideologii, myšlenku, projekt, vědecký, umělecký či literární projev, který není katolický.
Cokoliv, co jen i zavání čímkoliv katolickým, v nájemníkovi u sv. Marty [Dům ve Vatikánu, kde se František po svém zvolení usadil, když odmítl přebývat v Apoštolském paláci.] očividně budí averzi, což je přinejmenším znepokojivé, už jen z hlediska toho, na jakém trůnu je usazen.
Mnozí si všimli této disociace, této jakési bipolarity. Papeže, který se nechová jako papež a nevyjadřuje se jako papež.
Problém je v tom, že se nepotýkáme s jakousi nečinností papežství, jak by se mohlo přihodit u starého či nemocného pontifika. Jde spíše o nepřetržitou činnost, která je organizována a plánována způsobem, který se staví diametrálně proti samotné podstatě papežství.
Nejenže Bergoglio nezatracuje omyly současné doby důrazným potvrzením pravd katolické víry – to nikdy neudělal! On aktivně vyhledává šíření těchto omylů, jejich propagaci a podporu jejich příznivců, aby se šířily co nejvíce. Pořádá ve Vatikánu akce, jež tyto omyly propagují a zároveň umlčuje kohokoli, kdo se proti nim staví.
Nejenže netrestá smilnící preláty, on je podporuje a brání je svým lhaním, zatímco odvolává konzervativní biskupy. A netají se svou nelibostí nad upřímnými apely kardinálů, kteří se neztotožňují s tímto novým směrem.
Nejenže neodsuzuje politiky propagující potraty, kteří se vydávají za katolíky, on ještě zabraňuje biskupské konferenci, aby se k této problematice vyjádřila. Tím protiřečí synodální cestě [Revoluční, progresivistický projekt Svatého stolce, v jehož rámci se mají jednotlivé biskupské konference po dotazování laiků vyjadřovat k různým mravoučným a pastračním otázkám.], která mu svým zvráceným způsobem poskytuje možnost využít menšinu ultraprogresivistů k vnucení své vůle většině synodních otců.
Jednou z konstant jeho přístupu, jež se svým nejhrubším a nejdrzejším způsobem projevila v Traditionis custodes, jsou dvojznačnosti a lži. Dvojznačnost, jež je samozřejmě jen rouškou, protože je dennodenně prozrazena postoji, jež očividně nejsou k dobru katolíků a naopak slouží ve prospěch specifické skupiny, kteroužto můžeme zjednodušeně označit jako ideologickou levici. Tato se pak v poslední době projevuje svou globalistickou, transhumanistickou a LGBTQ agendou.
Došli jsme tak daleko, že i obyčejní lidé, s mizivým ponětím o věroučných tématech, sami chápou, že alespoň ve striktním slova smyslu, máme nekatolického papeže.
Z toho plynou zásadní problémy kanonického rázu, jež nám nenáleží k řešení, ale kterými se bude nutno dříve či později zabývat.
Ideologický extremismus
Další zásadní element tohoto pontifikátu, jež v Traditionis custodes zašel do extrémních mezí, je Bergogliův ideologický extrémismus: extrémismus, který odsuzuje, pokud se jedná o někoho jiného, ale on sám jej používá v té nejnásilnější a nejsurovější podobě proti kněžím i laikům lnoucím ke starému ritu a věrným posvátné Tradici.
Vůči Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. projevuje ochotu k ústupkům a k navázání „dobrých sousedských vztahů“. Ale vůči chudým kněžím a věřícím, kteří jsou nuceni snášet tisíce pokoření a vydírání, jen aby směli žebrat o mši v latině, neprokazuje žádné pochopení, žádnou lidskost.
Toto chování není náhodné. Hnutí arcibiskupa Lefébvra má výhodu vlastní autonomie a ekonomické nezávislosti, a proto nemá důvod se obávat odplaty nebo vyslání komisařů Svatého stolce. Avšak biskupové, kněží a duchovní začleněni v diecézích či řeholních řádech jsou si vědomi, že nad nimi visí Damoklův meč v podobě odvolání z funkce, propuštění z církevního stavu a odepření samotného zdroje živobytí.
Zkušenost tradiční mše v kněžském životě
Ti, kteří měli možnost sledovat mé projevy a deklarace, dobře vědí, jaká je má pozice ohledně Koncilu a Novus ordo. Znají ale také mou minulost, mé zásluhy ve službě Svatému stolci a mé relativně nedávné uvědomění si apostaze a krize, v níž se nyní nacházíme.
Proto bych zde rád zopakoval své pochopení pro duchovní směřování těch, kteří právě kvůli této situaci teď nemohou nebo dosud nejsou schopni zvolit radikální cestu, jakou je sloužit či navštěvovat exklusivně jen mši sv. Pia V.
Mnozí kněží objeví bohatství ctihodné tradiční liturgie, právě až když ji sami slouží a nechají se jí prostoupit. A není neobvyklé, že se úvodní zvědavost vůči „mimořádné formě“ – jež je rozhodně fascinující, protože je tak slavnostní – rychle změní v uvědomění si hloubky jejích slov, jasnosti doktríny a nesrovnatelné duchovnosti, jež obrozuje a vyživuje naše duše.
Je v ní dokonalá harmonie, jíž nelze slovy vyjádřit, a již věřící mohou pochopit jen částečně, ale která se dotýká srdcí kněží, jak to dokáže jen sám Bůh.
To potvrdí moji kolegové, kteří po desetiletích poslušného sloužení Novus ordo přistoupili k usus antiquior [jedno z užívaných označení pro tradiční mši svatou]. Otevře se nový svět, vesmír, jež obsahuje modlitbu breviáře s lekcemi matutina a komentáři Otců, odkazy k mešním textům, martyrologium v hodince primy. Toto jsou posvátná slova – ne proto, že jsou v latině – ale spíše jsou v latině vyjádřena právě proto, že lidová řeč by je ponižovala a zprofanovala, jak moudře postřehl Dom Guéranger.
Jsou to slova nevěsty k jejímu božskému ženichovi, slova duše, jež žije v intimní jednotě s Bohem. Duše, jež se nechává obývat Nejsvětější Trojicí. Bytostně kněžská slova v nejhlubším smyslu slova, jež v kněžství probouzí nejen moc obětovat, ale také se v sebeoběti s čistou, svatou a neposkvrněnou Obětí spojit.
Nemá to nic společného s pomatenými tlachy reformovaného ritu, který se příliš snaží zalíbit sekulární mentalitě, než aby se mohl obrátit k Božímu majestátu a nebeskému dvorstvu. Je tak zaneprázdněn snahou být srozumitelným, že kromě trivialit a samozřejmostí vůbec nemůže sdělit nic podstatného. Tak opatrný, aby nezranil city heretiků, že radši mlčí o pravdě právě v tu chvíli, kdy se Pán Bůh zpřítomňuje na oltáři. Tolik se bojí žádat od věřících i jen tu nejmenší povinnost a oddanost, že trivializuje posvátnou hudbu a jakýkoliv umělecký projev spojený s bohoslužbou.
Už z faktu, že se na přípravě tohoto ritu podíleli luteránští duchovní, modernisté a známí zednáři, by nám měl být zřejmý buď přímo špatný záměr a úmyslný prohřešek, nebo alespoň horizontální mentalita bez jakéhokoliv nadpřirozeného popudu, která motivovala autory této takzvané „liturgické reformy“. Tito autoři, alespoň jak je nám známo, rozhodně nezářili svatostí, jako tomu bylo u posvátných autorů pradávných textů Missale Romanum a celého corpusu liturgie.
Kolik z vás kněží – a určitě mnohých laiků – bylo během recitace nádherných veršů Svatodušní sekvence pohnuto k slzám, když jste pochopili, že vaše původní záliba v tradiční liturgii neměla nic co do činění se sterilním estetickým uspokojením, ale že se z ní stala skutečná duchovní nutnost, stejně nepostradatelná jako schopnost dýchat.
Jak můžete vy a jak můžeme my vysvětlit těm, kteří se nás dnes o toto neocenitelné dobro snaží připravit, že díky tomuto požehnanému ritu jste odhalili skutečnou podstatu vašeho kněžství a že z něj a pouze jen z něj jste schopni čerpat sílu a potravu potřebnou ke schopnosti čelit nárokům své kněžské služby?
Jak můžete objasnit, že povinný návrat k montiniánskému ritu pro vás znamená nemožnou oběť, protože v denním boji proti světu, tělu a ďáblu, vás zanechává bezbranné, přemožené a bez síly?
Je evidentní, že pouze ti, kteří bohoslužbu sv. Pia V. sami nikdy nesloužili, ji mohou považovat za jakousi otravnou cetku z minulosti, jíž už není třeba.
I mnozí mladí kněží, zvyklí na Novus ordo od svého dospívání, pochopili, že tyto dvě formy ritu nemají nic společného. A že jedna je druhé natolik nadřazená, že odhaluje veškerou její omezenost a nedostatky, až se její sloužení stává skoro bolestivým.
Není to otázka nostalgie, jakéhosi kultu z minulosti. Jde o život samotné duše, její duchovní růst, askezi a mysticismus. Koncepty, jež ti, kteří své kněžství vnímají jen jako zaměstnání, nemohou ani pochopit. Stejně jako nemohou pochopit tu agonii, kterou duše kněze cítí při pohledu na úlomky eucharistických způsob znesvěcených během groteskních ritů praktikovaných během přijímání nyní v době pandemické frašky.
Zúžený pohled na uvolnění mše
Je mi velmi nepříjemné dočíst se v Traditionis custodes, že František věří, že jediným důvodem, proč bylo před 14 lety vydáno motu proprio Summorum pontificum, byla touha zahojit takzvané schizma arcibiskupa Lefébvra.
Samozřejmě, že jistá politická kalkulace určitě také hrála roli. Obzvláště za Jana Pavla II., přestože v té době ještě mělo Kněžské bratrstvo sv. Pia X. poměrně málo členů. Avšak žádost o obnovení bohoslužby, jež po dva tisíce let živila svatost věřících a dodávala životní mízu křesťanské civilizaci, prostě nemůže být redukována na takovýto nahodilý fakt.
Tímto motu proprio Benedikt XVI. v Církvi restauroval římskou apoštolskou bohoslužbu prohlášením, že nikdy zrušena vůbec nebyla. Nepřímo tedy přiznal, že Pavel VI. vlastně zneužil své moci, když pro ustanovení autority svého ritu tradiční liturgii bezohledně zakázal sloužit.
A přestože v tomto dokumentu mohou být některé neslučitelné prvky, jako například koexistence dvou forem téhož ritu, můžeme se domnívat, že účelem bylo umožnění rozšíření mimořádné formy, aniž by byla ovlivněna řádná.
Za jiných dob by bylo považováno za nepochopitelné nechávat sloužit mši plnou omylů a opominutí, když papežská autorita mohla starodávný ritus jednoduše obnovit. Ale dnes, s těžkým břemenem II. vatikánského koncilu a obecně rozšířenou sekulární mentalitou, i pouhé umožnění sloužení tradiční mše bez povolení může být považováno za nepopiratelné dobro – dobro, jež je všem evidentní díky bohatému ovoci, jež přináší těm společenstvím, kde se slouží. Můžeme také věřit, že by neslo ještě více ovoce, kdyby jen Summorum pontificum bylo uplatněno ve všech svých bodech a v duchu opravdové církevní pospolitosti.
Údajné „instrumentální používání“ Římského misálu
František dobře ví, že z ankety, jíž mezi biskupy z celého světa provedl, nevyplynuly žádné negativní výsledky. Ačkoliv ze způsobu, jakým byly otázky kladeny, bylo jasné, jaké odpovědi si přeje získat.
Tato konzultace byla pouze záminkou, aby mohl předstírat, že jeho rozhodnutí bylo nevyhnutelné a výsledkem jednohlasné žádosti biskupů.
Dobře víme, že když Bergoglio hodlá dosáhnout nějakého cíle, neváhá použít síly, lží a úskoků. Události posledních synod toto prokázaly nad rámec pochybností, když byla postsynodální exhortace zhotovena ještě před samotným hlasováním o Instrumentum laboris.
V našem případě byl předurčeným cílem zákaz tradiční mše. Aprophasis, čili očividná výmluva musela spočívat v onom domnělém „instrumentálním používání Missale Romanum z roku 1962, které se stále více vyznačuje rostoucím odmítáním nejen liturgické reformy, ale i II. vatikánského koncilu“. [citace dopisu papeže Františka biskupům, který doprovází motu proprio Traditiones Custodes]
Ve vší upřímnosti, někdo by možná mohl z tohoto instrumentálního použití obvinit Kněžské bratrstvo sv. Pia X., jež má plné právo potvrzovat, co každý z nás dobře ví, tedy že bohoslužba sv. Pia V. je neslučitelná s pokonciliární eklesiologií a věroukou.
Ale Kněžského bratrstva sv. Pia X. se toto motu proprio nedotýká. Ono vždy soužilo mše dle misálu z roku 1962 na základě nezadatelného práva, jež Benedikt XVI. uznal a které nebylo ex nihilo vytvořeno až v roce 2007.
Každý diecézní kněz, který slouží mši v kostele jemu biskupem určeném a který se musí každý týden podrobit výslechu v podobě obvinění ze strany horlivých progresivních katolíků jen proto, že si dovolil před podáním přijímání odříkat Confiteor, velmi dobře ví, že si nesmí dovolit špatně mluvit o Novus ordo nebo II. Vatikánu, protože hned při první slabice by byl okamžitě předvolán na kurii a odvelen do co nejodlehlejší farnosti v horách.
Toto mlčení, jež je vždy bolestivé a všemi téměř vždy vnímáno jako mnohem výmluvnější než mnoho slov, je cenou, kterou musí zaplatit za možnost sloužení mše svaté všech časů, aby věřící neobral o milosti, jež tato mše přináší Církvi a světu.
A vůbec nejabsurdnější je, že zatímco se beztrestně mluví o tom, že tradiční mše by měla být zakázána, protože je neslučitelná s eklesiologií II. Vatikána, jakmile my řekneme totéž – to je, že montiniánská mše je neslučitelná s katolickou eklesiologií – okamžitě se stáváme terčem zatracení a naše prohlášení je použito jako důkaz proti nám před revolučním tribunálem sv. Marty.
Zajímalo by mě, jaká to duchovní nemoc posledních pár dekád sužuje naše pastýře, že namísto milujících otců se z nich stávají krutí cenzoři svých kněží a byrokraté stojící neustále ve střehu, připraveni okamžitě sebrat všechna práva pomocí vydírání, které se ani nesnaží zastírat.
Toto ovzduší neustálého podezření ani trochu nepřispívá k vyrovnanosti mnohých dobrých kněží, když dobro, jež konají, je neustále pod mikroskopem funkcionářů, kteří považují věřící spojené s tradicí za nebezpečné a za jakousi otravnou složku, kterou lze nanejvýše tolerovat, pokud nebude příliš vybočovat z řady.
Ale jak je možné si vůbec představit církev, kde je dobro systematicky potlačováno a na ty, kteří jej konají, je pohlíženo s podezřením a jsou neustále udržování pod kontrolou?
Chápu tedy zhrození mnohých katolíků, věřících, a nemálo kněží, při pohledu na tohoto „pastýře, který místo aby ovečky své hladil, je zuřivě bije holí“. [citace biskupa A. Schneidera z rozhovoru, který poskytl časopisu The Remnant]
***
Nepochopení osobních svobod, jako by to byly nějaké milostivé ústupky ze strany státu, je vidět i ve veřejném životě, kde si stát nárokuje právo nám povolovat cestování, školní výuku, konání aktivit a výdělečnou činnost pouze za podmínky, že se člověk nechá naočkovat experimentálním genetickým sérem.
Takže podobně jako mimořádná forma je povolena za podmínky akceptování Koncilu a reformované bohoslužby, tak i v občanské sféře jsou práva občanům udělována pouze za podmínky akceptování pandemické demagogie, vakcinace a trasovacích systémů. Není překvapující, že v mnoha případech jsou to právě kněží a biskupové – a Bergoglio sám – kteří vyžadují po věřících očkování jako podmínku přístupu ke svátostem – tato perfektní synchronizace plánu z obou stran je přinejmenším znepokojivá.
Ale kde je tedy toto účelové používání římského misálu?
Neměli bychom spíše mluvit o účelovém použití misálu Pavla VI., který – parafrázujme Bergogliův vlastní výrok – je stále více charakterizován rostoucím odmítnutím nejen předkoncilní liturgické tradice, ale všech ekumenických koncilů předcházejících II. Vatikán?
Na druhou stranu, není to snad právě sám František, kdo považuje za hrozbu II. vatikánskému koncilu prostý fakt, že by mohla být sloužena bohoslužba, jež odmítá a zavrhuje všechny doktrinální deviace II. Vatikána?
Další nesrovnalosti
Nikdy dříve v historii Církve neměl žádný koncil či liturgická reforma za následek rozkol mezi tím, co bylo dříve a co nastalo potom!
Ještě nikdy za dva tisíce let se nestalo, aby římský pontifik úmyslně vytvořil ideologickou hranici mezi Církví, jež ho předcházela, a tou, jež měl sám spravovat, rušením a popíráním magisteria svých předchůdců!
Toto rozdělení na před a po se stalo posedlostí jak těch, kteří opatrně prosazovali omyly dvojsmyslnými výroky, stejně jako těch, kdo – se smělostí těch, co se už považují za vítěze – propagovali II. Vatikán jako „církevní rok 1789“ [počátek Francouzské revoluce], jako „prorockou“ a „revoluční“ událost.
Před 7. červencem 2007 se v reakci na rozšiřování tradičního ritu jistý dobře známý papežský ceremonář nechal slyšet, že „už není návratu“. Nicméně s Františkem je možné se před vyhlášení Summorum pontificum prostě vrátit (a jak!), pokud to slouží k zachování moci a k zabránění šíření dobra. Je to slogan, který se až hrůzostrašně podobá vzdechům pandemické frašky jako: „Už nikdy nic nebude jako dříve.“
Fratiškovo řešení rozkolu
Františkovo přiznání údajného rozkolu mezi věřícími stoupenci tradiční liturgie a těmi, kdo především jen ze zvyku či rezignace adoptovali liturgii reformovanou, vypovídá o mnohém.
Nehodlá tento rozkol vyřešit uznáním plných práv ritu, jenž je objektivně lepší než ritus montiniánský. Naopak právě proto, aby se ontologická nadřazenost bohoslužby sv. Pia V. nestala zřejmou a aby zabránil šíření kritiky reformovaného ritu a s ním spojené doktríny, prostě ji zakáže a označí za rozvratnou. Vykáže ji do indiánských rezervací, aby její šíření co nejvíce omezil a aby pokud možno úplně zmizela ve jménu dnešní kultury rušení (cancel culture), jejímž nešťastným předchůdcem je právě i tato koncilní revoluce.
Z neschopnosti tolerovat, že po konfrontaci s Vetus ordo a věčným katolickým magisteriem jsou Novus ordo a II. Vatikán neúprosně poraženy, plyne jediné možné řešení – zničit každou stopu Tradice. Poslat ji do jakési nostalgické skrýše nějakého nesnížitelného osmdesátníka nebo party excentriků. Anebo ji alespoň prezentovat jako ideologický manifest menšiny fundamentalistů.
Nakonec také výroba a prezentace mediální verze shodné se systémem, která se bude do kolečka opakovat za účelem indoktrinace davů, je stále se opakujícím prostředkem nejen ve sféře církevní, ale také ve veřejném životě a sféře politické.
Na základě zneklidňujících důkazů se tedy zdá, že hluboký stát (deep state) a hluboká církev (deep church) nejsou nic více nežli dvě paralelní koleje společně běžící do stejného cíle – nového světového řádu (New World Oder) se svým vlastním náboženstvím a prorokem.
Pravý důvod rozkolu
Ten rozkol samozřejmě existuje, ale nepramení u dobrých katolíků a kněží, kteří zůstávají věrni víře všech časů. Původ má spíše u těch, kteří zaměnili ortodoxii za herezi a svatou oběť za bratrskou hostinu.
Tento rozkol není nic nového. Vznikl v šedesátých letech dvacátého století, když „duch koncilu“, jímž byla otevřenost světu a mezináboženský dialog, nadělal z dvou tisíc let katolicismu paseku a v těle Církve způsobil revoluci, pronásledování a vyobcování těch nepoddajných.
Jenže tento rozkol, jehož bylo docíleno zavedením věroučného a liturgického zmatku do srdce Církve, se tenkrát ještě nezdál tak ohavným. Zatímco v dnešní úplné apostazi se paradoxně za rozkolníky považují už i ti, kteří prosí ne o zatracení II. Vatikána a Novus ordo, ale pouze o toleranci bohoslužby v mimořádné formě ve jménu kýženého mnohostranného pluralismu.
Příznačné je, že i v civilizovaném světě se protekcionismus menšin považuje za opodstatněný, pouze když slouží k rozboření tradiční společnosti, zatímco potřeba jakékoliv ochrany je ignorována, pokud se jedná o legitimní práva řádných občanů.
Teď už je jasné, že jediným cílem protekce menšin bylo oslabení většiny dobrých. Když se dnes už většina skládá z těch zvrácených, může být menšina dobrých nemilosrdně rozdrcena. Nedávné dějiny nepostrádají mnoho objasňujících precedentů v tomto směru.
Tyranická podstata Traditionis custodes
Dle mého názoru není v motu poprio až tak zneklidňujícím ten který samostatný bod, ale spíše jeho celkový nádech tyranie, provázený zásadní prolhaností argumentů uvedených k ospravedlnění konečného rozhodnutí.
Skandální je také zneužití moci autoritou, jež má své vlastní raison d’etre [důvod k existenci] ne v odpírání a omezování milostí, jež jsou věřícím skrze Církev dopřávány, ale naopak v podpoře těchto milostí. Ne v odnímání slávy božskému Majestátu pomocí ritu, který flirtuje s protestanty, ale naopak v dokonalém představení této slávy. Ne v zasévání věroučných a morálních omylů, ale naopak v jejich odsouzení a vymýcení.
Zde je opět paralela s děním v civilním světě jasně očividná: naši vládci svou moc zneužívají stejně jako naši preláti zaváděním norem a omezení, jež porušují základní principy práva.
Navíc jsou to právě ti, kdo jsou v pozici autority (světské a církevní), kdo se často těší pouhému de facto uznání vlastními podřízenými (občany a věřícími), i když způsob jakým se k moci dostali, porušil, když ne literu, tak přinejmenším ducha zákona.
Příklad Itálie – kde nezvolená vláda vydává zákony, jež ustanovují povinnost očkování a covidový pas, a takto porušují jak italskou ústavu, tak přirozená práva italského lidu – se podobá momentální situaci Církve, kde byl rezignovaný papež nahrazen vybraným (nebo alespoň uznávaným a podporovaným) sankt-gallenskou mafií a ultraprogresivním episkopátem. Je očividné, že se nacházíme v hluboké krizi autorit, světských i církevních. Uplatňují moc způsobem, jež působí proti zájmu těch, které mají za úkol chránit. A také především proti samotnému účelu své autority.
Analogie mezi hlubokým státem (deep state) a hlubokou církví (deep church)
Myslím, že je jasné, že světská společnost i Církev trpí stejnou rakovinou, jež napadla tu první Francouzskou revolucí a tu druhou Druhým vatikánským koncilem. V obou případech je zednářské smýšlení základem systematické demolice institucí a jejich nahrazování maketami, jež si sice zachovávají svůj venkovní vzhled, hierarchickou strukturu a schopnost vnucovat svou vůli, ale s cíli diametrálně se lišícími od těch původních.
Takže teď se občané a věřící nacházejí v situaci, kdy jsou nuceni k neposlušnosti vůči pozemským autoritám, aby mohli zůstat věrni autoritě božské, která vládne jak národům, tak i Církvi.
Je pak jasné, že „reakcionáři“ – to znamená ti, kdo odmítají perverzi autority a hodlají zůstat věrni Kristově Církvi a své zemi – se stávají disidenty a rozhodně nemohou být tolerováni. Takže musí být zdiskreditováni, postaveni mimo zákon, zastrašováni a zbaveni základních práv ve jménu „veřejného prospěchu“, kterýžto už dávno není skutečným bonum commune [společným dobrem], ale pravým opakem.
Ať už jsou označováni za propagátory konspiračních teorií, tradicionalismu či fundamentalismu, tito lidé jsou pozůstatkem světa, který (tyto globální síly) chtějí zničit. Jsou tudíž také hrozbou dosažení globálního plánu zrovna v klíčovém okamžiku jeho uskutečnění.
Toto je důvod, proč mocnáři reagují tak otevřeně, drze a násilně. Mají obavy, že více lidí prohlédne jejich podvody a že se spojí do organizovaného odporu, že proboří zeď mlčení a zuřivé cenzury médií.
Násilnost reakce autorit je tedy pochopitelná a měli bychom se připravit na silnou a odhodlanou opozici, zatímco si budeme nadále nárokovat práva, jež nám byla násilně a nezákonně odepřena.
Samozřejmě se nám může stát, že těchto práv nebudeme schopni plně využívat, když bez covidového pasu nebude možné cestovat nebo když nám biskup ve své diecézi zakáže sloužit mši svatou všech časů. Ale náš boj se zneužíváním autority stále může počítat s milostí, kterou nám Pán nepřestane udělovat – obzvláště s ctností statečnosti, jež je v době tyranie nepostradatelná.
Rozděl a panuj
Zatímco pozorujeme, že persekuce disidentů je dobře organizovaná a plánovaná, nemůžeme si nevšimnout, že opozice je naopak značně fragmentovaná. Bergoglio si je dobře vědom, že každé hnutí disentu je třeba umlčet především tvořením vnitřních rozporů a oddělením věřících od kněží.
Za každou cenu musí zabránit plodné a bratrské spolupráci mezi diecézním duchovenstvem, věřícími a instituty Ecclesia Dei, neboť ta by umožnila šíření povědomí o starodávném ritu, jakož i cenou pomoc v kněžské službě. Avšak to by znamenalo znormalizování tradiční mše v dennodenním životě věřících, a to je pro Františka nepřípustné.
Z tohoto důvodu jsou diecézní duchovní vydáni na milost svým představeným a instituty Ecclesia Dei zařazeny pod Kongregaci pro společnosti zasvěceného života, jakožto smutná předehra už zpečetěného osudu.
Nezapomínejme také na osud dříve prosperujících řeholních řádů, jež se provinily darem mnoha povolání, která se zrodila a byla pěstována právě díky té nenáviděné tradiční liturgii a věrnému zachovávání řehole.
A to je právě důvod, proč jisté způsoby trvání na ceremoniálním aspektu bohoslužeb představují riziko legitimizace komisařských opatření a nahrávají tím Bergogliovým taktikám.
I ve světském světě je tato taktika používána. Ti, kteří mají moc, podporují jisté excesy disentu právě proto, aby jej pak mohli marginalizovat a použít k legitimizaci ustanovení represivních opatření. Například u hnutí proti vakcinaci je vidět, jak snadné je zdiskreditovat legitimní odpor občanů tím, že se zdůrazňují výstřednosti a nesrovnalosti jen několika jedinců.
Je velmi snadné odsoudit pár rozrušených jedinců, kteří v záchvatu zlosti podpálili vakcinační středisko a tím zastínili miliony poctivých lidí, kteří se vrhli do ulic ve snaze zabránit cejchování lidí zdravotními pasy nebo ztrátě zaměstnání jen proto, že se nechtějí nechat očkovat.
Nezůstaňme izolovaní a dezorganizovaní
Je velmi důležité, abychom všichni zviditelnili náš vyrovnaný odpor a zajistili způsob, jak náš veřejný aktivismus společně koordinovat.
S potlačením Summorum pontificum jsme se rázem posunuli o dvacet let nazpět.
Toto Bergogliovo nešťastné rozhodnutí, zrušit motu proprio papeže Benedikta, je odsouzeno k neúprosné prohře, protože se dotýká samotné duše Církve, jejímž pontifikem a nejvyšším Knězem je Pán sám.
A není samozřejmostí, že by celý episkopát – jak s úlevou sledujeme v poledních dnech – byl ochoten se pasivně podvolit formám autoritářství, jež rozhodně nepřinášejí pokoj duším.
Kodex kanonického práva biskupům za určitých podmínek garantuje možnost udělit svým věřícím dispenzaci od specifických či univerzálních zákonů.
Krom toho, Boží lid dobře chápe podvratnou podstatu Traditionis custodes a sám se instinktivně zajímá, co je to, co progresivní hnutí vede k tak mohutnému odporu.
Nedivme se tedy, pokud si brzy začneme všímat nového přílivu věřících z běžného farního prostředí anebo i těch, kdo byli dosud Církvi vzdáleni a začnou si nacházet cestu ke kostelům, kde se slouží tradiční mše svatá.
Bude naší povinností, ať už jako Božích pastýřů či prostých věřících, prokázat svou neoblomnost a pokojný odboj proti tomuto zneužití moci. Kráčet cestou své vlastní malé Kalvárie s nadpřirozenou duchaplností, zatímco nás kněží nového náboženství a světští písaři budou zesměšňovat a označovat za fanatiky.
Bude to naše pokora, mlčenlivé obětování nespravedlností na nás spáchaných a příklad života dle vyznání, k němuž se hlásíme, kterými si vysloužíme triumf katolické mše a konverzi mnoha duší.
A nezapomeňme, že jelikož nám bylo mnoho dáno, mnoho se od nás bude očekávat.
Restitutio in integrum
„Zdali kdo z vás podá synu svému kámen, když ho jako otce bude prositi o chléb? Anebo jestli za rybu, zdali místo ryby dá jemu hada? Aneb bude-li ho prositi za vejce, zda podá jemu štíra?“ (Lk 11, 11).
Teď chápeme smysl těchto slov, když se s bolestí a muky v srdci zamyslíme nad cynismem otce, který nám dává kameny duchaprázdné liturgie, hady zkorumpované doktríny a štíra znehodnocené morálky. A který zašel tak daleko, že rozděluje Pánův lid na ty, kteří akceptují Novus ordo a ty, kteří chtějí zůstat věrni bohoslužbě našich otců, stejně jako veřejní činitelé proti sobě navzájem štvou očkované a neočkované.
Když náš Pán vešel do Jeruzaléma na hřbetu osla, zatímco mu dav na cestu prostíral své pláště, farizejové ho žádali: „Mistře, pokárej učeníky své!“ Pán jim odpověděl: „Pravím vám, budou-li tito mlčeti, kamení bude volati.“ (Lk 19, 39–40)
Šedesát let už kameny volají z našich kostelů, z nichž už dvakrát byla svatá oběť vyhnána.
Mramor oltářů, sloupy bazilik a klenby katedrál rovněž volají, protože tyto kameny, zasvěcené uctívání pravého Boha, jsou dnes opuštěny a zanedbány či zprofanovány odpornými rity, přeměněny na parkoviště a supermarkety, právě kvůli tomu Koncilu, který neustále hodláme obhajovat.
Volejme též my, kdož jsme živoucími kameny chrámu Páně. Volejme s důvěrou v Pána, aby propůjčil hlas těm svým učedníkům, kteří jsou dnes němí. A aby tato nesnesitelná krádež, za niž jsou zodpovědni správci Božích vinic, byla napravena.
Avšak aby tato krádež mohla být napravena, musíme prokázat, že jsme těchto ukradených pokladů hodni. Pojďme se o to pokusit tak, že budeme sami žít co nejsvatěji a že budeme příkladem ctností, modlitby a častého příjímání svátostí.
A nezapomeňme, že stále jsou stovky dobrých kněží, kteří nadále chápou význam posvátného pomazání, jímž byli učiněni následovníky Kristovými a rozsévači Božích tajemství.
Pán se na naše oltáře ráčí snést, i když jsou umístěny třeba ve sklepích čí podkrovích.
Contrariis quibus libet minime obstantibus.
+ Carlo Maria Viganò, Arcibiskup
28. července 2021
Ss. Nazarii et Celsi Martyrum,
Victoris I Papae et Martyris ac
Innocentii I Papae et Confessoris
Mons. Klaus Gamber vyvrací v této kapitole své knihy tvrzení některých obhájců Novus Ordo, podle kterých je nová mše výsledkem integrálního vývoje římského ritu nebo podle kterých má papež v případě liturgických obřadů prakticky neomezenou pravomoc. Stať poskytuje důležité příspěvky k debatám o legitimitě Novus Ordo, o tom, zda je správné řadit liturgické obřady po r. 1969 do římského ritu či Novus Ordo dokonce nazývat jeho „řádnou formou“.
Pavel VI. (1963-1978) – první papež v dějinách, který si osoboval právo změnit ritus.
Mons. Klaus Gamber
Na základě toho, co bylo dosud řečeno [v předchozí části knihy, pozn. překl.], je nyní nutné poskytnout odpověď na tuto otázku. Aby to bylo možné, musíme nejdříve podat jasnou definici termínu ritus. Ritus může být definován jako soubor závazných forem liturgického kultu, jejichž vznik je vposledku spojen s Kristem, poté se na základě sdílených tradic nezávisle vyvíjely a nakonec byly schváleny církevní heirarchií. Na základě této definice se můžeme zabývat následujícími premisami:
1. Pokud předpokládáme, že liturgický ritus se vyvinul na základě sdílených tradic (a nikdo, kdo alespoň trochu zná historii liturgie, to nebude popírat), pak nemůže být vytvořen najednou jako celek.
Dokonce i v raných etapách vývoje nebyly formy křesťanské bohoslužby úplně nové. S tím, jak prvotní Církev postupně vyšla ze synagogy, zrovna tak liturgické formy užívané mladými komunitami křesťanů vycházely z liturgických obřadů židů. Toto pozorování se týká i slavení eucharistie s jejím přímým vztahem k rituálním pokrmům židů, t. j. sabatu a pokrmů paschy. Stejně tak starší části posvátného oficia jsou založeny na modlitebních službách v synagogách.
Byla to křesťanská víra ve vzkříšeného Krista, která zapříčinila skutečné odloučení od synagogy. V liturgických záležitostech však mezi křesťany a židy byly stěží nějaké rozdíly. Proto po Letnicích chodili nově pokřtění křesťané ze židů na bohoslužbu do Chrámu (viz Sk 2, 46), stejně tak jako se Pavel připojil ke čtyřem mužům, aby složil nazorejský slib a nechal obětovat předepsanou oběť v jerusalemském Chrámu.
Dokonce i prvek křesťanské víry, který representoval něco unikátního a nového, totiž vzpomínka na Pána v opětovném představení toho, co se událo při Poslední večeři, byl (alespoň ve své rané formě) organicky vztažen k židovskému obřadu lámání chleba. A to proto, že při Poslední večeři v noci před svým umučením se sám Ježíš držel židovského obřadu.
Co bylo právě řečeno o prvotní Církvi se týká i Církve rané. Zatímco během prvních tří až čtyř staletí nebyly liturgické texty na různých místech vždy identické, křesťanský liturgický kult se vyvíjel všude celkem jednotně. Skutečné rozdíly se objevily ve 2. století, když na mnoha místech včetně Západu (Říma) byly Velikonoce přesunuty v liturgickém kalendáři tak, že již nebyly více slaveny ve stejný den jako židovská pascha. Tato změna vyústila téměř ve schisma s církví v Malé Asii. Nakonec papež Anicetus a biskup Polykarp ze Smyrny dosáhli dohody. Jelikož mohly obě církve poukázat na existující tradice, bylo každé z nich dovoleno následovat svou vlastní, lokální.
2. Jelikož se liturgické obřady časem vyvíjely, je i další vývoj možný. Takový vývoj však musí respektovat nadčasový charakter všech ritů. Jejich vývoj musí být ve své podstatě organický.
Například když se křesťanství za císaře Konstantina stalo oficiálním státním náboženstvím, v liturgii se vyvinuly mnohem rozsáhlejší a bohatší formy. Liturgické služby nebyly nadále omezeny na malé domovní kaple, ale byly nyní slaveny v ohromných basilikách. Vzkvétal liturgický zpěv. Všude byla liturgie slavena s velkou ceremonií.
Tyto bohaté formy liturgické služby vedly k rozvinutí různých ritů na Východě a Západě. Směr liturgického vývoje je obvykle spojen s vírou a duchem jistých významných individualit, zejména proslulých biskupů s velkým vlivem. Bylo to jejich postavení, které nakonec vedlo k zavádění nových liturgických forem. Ale podle toho co víme, byl tento vývoj vždy ve své podstatě organický, nikdy se neodděloval od tradice a byl bez direktiv, které by přicházely od církevní hierarchie. Všeobecné a lokální církevní koncily se zabývaly pouze odstraňováním zlořádů v aktuálním vykonávání liturgických obřadů.
3. Existují různé, nezávislé liturgické rity v universální Církvi. Na západě existuje navíc kromě římského ritu ritus galikánský (nyní zaniklý), ambrosiánský a mozarabský. Na Východě mezi dalšími ritus byzantský, arménský, syrský a koptský.
Každý z těchto ritů prošel procesem nezávislého růstu a rozvinul své zcela vlastní charakteristiky. Proto není přiměřené jednoduše měnit nebo nahrazovat jednotlivé liturgické prvky mezi různými rity navzájem. Například nemůžeme vzít anaforu užívanou ve východní Církvi a včlenit ji do římského ritu, jak to bylo uděláno v Novus ordo Missae. Stejně tak by nešlo vykonat opak, t. j. udělat římský kánon částí východních liturgií.
Papežové vždy respektovali odlišné liturgické rity Východu a Západu a jen ve výjimečných případech povolovali změny zavedené z východních ritů do západních a obráceně. Dle kanonického práva to byl ritus křtu, který rozhodoval o tom, jaký ritus má být aplikován v jednotlivých případech (viz CIC kánon 98, 1).
Příslušná otázka zní: Je ritus modernus [t. j. Novus ordo, pozn. překl.] nový ritus, nebo representuje organický vývoj tradičního ritu římského? Odpověď na tuto otázku můžeme nalézt v následující úvaze:
4. Každý liturgický ritus je organicky vyvinutá, homogenní jednotka.
Změnit některý z jeho podstatných prvků je totéž jako zničit ritus jako celek. To je to, co se přihodilo během reformace, když Martin Luther odstranil ze mše kánon a ze slov proměňování a ustanovení udělal část podávání sv. přijímání. Tato změna jasně zničila římskou mši, i když to vypadalo, že tradiční liturgické formy pokračovaly nezměněny – z počátku byla zachována i roucha a chorální zpěv. Nicméně hned jak byl tradiční liturgický ritus opuštěn, rychlost dalších liturgických změn mezi protestanty se začala zvyšovat.
5. Obnovení raných liturgických forem neznamená nutně změnu ritu, alespoň tehdy ne, pokud je tak činěno případ od případu a s jistou zdrženlivostí.
Z toho důvodu nebyl žádný odklon od tradičního římského ritu, když papež sv. Pius X. obnovil gregoriánský chorál v jeho původní formě nebo když znovu zavedl kalendář nedělí per annum, v kterém měly přednost před svátky (menších) svatých. Stejným způsobem když papež Pius XII. obnovil starověkou římskou liturgii Velikonoční vigilie, neznamenalo to změnu v liturgickém ritu. Dokonce ani rozsáhlá restrukturalisace rubrik za papeže Jana XXIII. nebyla zásadní změnou ritu. Nebylo jí ani Ordo Missae z r. 1965, které bylo vydáno hned po skončení druhého vatikánského koncilu a které zůstalo v platnosti pouze 4 roky poté, co bylo publikováno, ani publikace Instrukce o vhodné implementaci konstituce o posvátné liturgii.
S těmito informacemi jsme nyní připraveni zabývat se skutečnou otázkou: Má papež autoritu ke změně ritu založeného na apoštolské tradici a vývoji skrze mnoho století? Již jsme ukázali, že v minulosti církevní hierarchie neovlivňovala silně vývoj liturgických forem. Jednoduše schvalovala ritus, který vyrostl z místních zvyků a dokonce i církevní praxe oficiálního schvalování obřadů se objevuje relativně pozdě – pouze poté, co se staly populárními tištěné liturgické knihy. Na Západě začala tato praxe po tridentském koncilu a je definována v článku 22 Konstituce o posvátné liturgii. Odkazujíc na kánon 1257 kodexu říká: „Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy diecézní biskup. … Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“
Koncil nerozvil do detailu, co termín „řízení posvátné liturgie“ (Sacra Liturgiae moderatio) znamená. Pokud vezmeme v úvahu dosavadní praxi a zvyky, nemůže pak termín znamenat něco jako vytváření přeměněných mešních obřadů a předělávání liturgických textů, čehož jsme dnes svědky. Spíše musíme opravdový význam chápat v širším kontextu. Koncilní otcové měli především na mysli zabránění všem kněžím ve vynalézání liturgických obřadů „o své vůli“, což je zajisté přesně to, co se děje dnes.
Reformátoři nemohou svou kompetenci odvozovat ani z článku 25 Konstituce o posvátné liturgii, který říká: „Liturgické knihy ať jsou co nejdříve upraveny (recognoscantur).“ Jak již bylo řečeno, druh revize, jak si ji Koncil představoval, bylo Ordo Missae vydané r. 1965. Dekret na úplném začátku zdůrazňuje, že důvodem revize (nova recensio) mešního řád jsou změny (mutationes) učiněné koncilní Instrukcí o vhodné implementaci Konstituce o posvátné liturgii.
Ještě 28. května 1969 píše kardinál státní sekretář Cicognani jménem papeže v dopise adresovaném opatu Beuronu, který papeži poslal kopii nové (pokoncilní) edice Schottova misálu, že „jedinečná charakteristika a hlavní důležitost této nové edice spočívá v tom, že úplně reflektuje úmysl koncilní Konstituce o posvátné liturgii“. V dopise se nečiní žádná zmínka o tom, že úplné přepracování misálu, o kterém je zde řeč, již v tu dobu bylo v plném proudu.
Uplynuly pouhé čtyři roky od publikace nového misálu, když papež Pavel VI. překvapil katolický svět s novým mešním řádem datovaným na 6. duben 1969. Revize vykonaná r. 1965 se nedotkla tradičního liturgického ritu. V souladu s příkazem článku 50 Konstituce o posvátné liturgii se zabývala odstraněním některých pozdních přídavků k mešnímu řádu. Publikací mešního řádu r. 1969 byl však vytvořen nový liturgický ritus. Jinými slovy tradiční liturgický ritus jednoduše nebyl revidován, jak to zamýšlel Koncil. Spíše byl úplně odstraněn a o několik let později byl ve skutečnosti tradiční liturgický ritus zakázán.
Všechno to nás přivádí k otázce: Následuje takto radikální reforma tradici Církve? Vzhledem k důkazům, které jsme podali, se nikdo nemůže odvolávat na koncilní rozhodnutí pro podporu takového tvrzení. Jak jsme již ukázali, poukazování (které se stále objevuje) na to, že zahrnutí některých částí tradičního misálu do toho nového znamená pokračování římského ritu, je neobhajitelné.
Mohlo by se argumentovat tak, že papežova autorita k zavedení nového ritu (tj. učinit tak bez rozhodnutí koncilu) může být odvozena z jeho „plné a nejvyšší moci“ (plena et suprema potestas), kterou má v Církvi, jak o ní mluví První vatikánský koncil, tj. moci nad záležitostmi quae ad disciplinam et regimen ecclesiae per totum orbem diffusae pertinent („ve věcech kázně a řízení Církve po celém okrsku zemském“) (Denzinger, 1831).
Termín disciplina se však žádným způsobem nevztahuje na liturgický ritus mše, zvláště ve světle faktu opakovaně poznamenaného papeži, že ritus je založen na apoštolské tradici. Už jen z tohoto důvodu nemůže ritus spadat do kategorie „kázně a řízení Církve“. K tomu můžeme přidat to, že neexistuje jediný dokument (včetně Codex Iuris Canonici), v kterém by bylo výslovné tvrzení, že papež má ze své funkce nejvyššího pastýře Církve autoritu odstranit tradiční liturgický ritus. Ve skutečnosti není nikde zmínka dokonce ani o tom, že by papež měl autoritu ke změně byť jen lokální liturgické tradice. Fakt, že neexistuje žádná zmínka o takové autoritě, výrazně posiluje naše mínění.
Existují jasně dané limity plné a nejvyšší moci (plena et suprema potestas) papeže. Není například pochybnosti o tom, že dokonce i v dogmatických otázkách stále musí sledovat tradici universální Církve, to je, jak říká sv. Vincent Lerinský, co bylo věřeno vždy, všude, ode všech (quod semper, quod ubique, quod ab omnibus). Ve skutečnosti je několik autorů, kteří říkají zcela jasně, že odstranit tradiční ritus je mimo papežovy kompetence.
Tak vynikající teolog Suarez († 1617), zatímco cituje dokonce ještě dřívější autory jako Kajetána († 1534), zastává pozici, že papež by byl schismatikem, „kdyby nebyl v plném spojení a jednotě s celým tělem Církve, jak je jeho povinností, např. kdyby exkomunikoval celou Církev nebo kdyby změnil všechny liturgické rity Církve, které jsou potvrzeny apoštolskou tradicí“.
Když jsme prozkoumali záležitost neomezené papežské autority a jejího vztahu k pravomoci změnit ustálený liturgický ritus, pak pokud by Suraezovo tvrzení stále nebylo dostatečně přesvědčivé, následující skutečnost by měla být. Až do papeže Pavla VI. se neobjevil ani jediný papež, který by zavedl tak zásadní změny liturgických forem, jakých jsme svědky dnes. Musíme poznamenat, že ve skutečnosti dokonce ani malé změny v liturgii zavedené papeži nebyly nikdy snadno přijaty.
Když papež sv. Řehoř Veliký († 604) rozhodl po vzoru byzantského ritu o přesunutí obřadu lámání chleba z konce mešního kánonu na začátek obřadů sv. přijímání a zavedl tuto malou změnu pouze v městě Římě, byla tato změna ostře kritizována. V dopise biskupu Syrakus byl papež dotlačen do pozice, že musel bránit tuto a některé další menší liturgické změny, které udělal. Na mnoha místech nebyly Řehořovy reformy plně akceptovány až do 8. století.
Měli bychom zdůraznit, že Řehoř nikdy nezamýšlel, aby misál, který editoval, byl užíván jinde než při papežských liturgiích celebrovaných v římských statiích, dokonce ani v římských titulárních (farních) chrámech (Liber sacramentorum Romanae ecclesiae). Zastával známý náhled, že in una fide nil officit sanctae ecclesiae consuetudo diversa, což znamená: Dokud má Církev jednu víru, rozdílné obřadní zvyky jí nemohou uškodit.
Skutečnost, že Řehořův sakramentář později vytvořil základ pro Missale Romanum byla způsobena postupným zaváděním jeho Ordo Missae mimo Řím. Lidé se snažili napodobovat liturgický ritus užívaný v Římě jako způsob vyjádření své úcty k sv. Petru a činili tak, aniž by papežové po sv. Řehoři tlačili na universální osvojení tohoto jeho sakramentáře.
Například sv. Bonifác, který byl vždy tuze starostlivý ohledně následování instrukcí vydaných papeži, často požadoval vyjasnění z Říma i ohledně nevýznamných záležitostí. Přesto neužíval římský misál, nýbrž misál, který byl v užívání v jeho opatství v severní Anglii. Modlitby a preface tohoto misálu byly úplně odlišné od těch, které se používaly v Římě. Pouze mešní kánon byl stejný. Přesto dokonce i jeho verse kánonu se datovala před sv. Řehoře.
Je zcela jisté, že funkcí Svatého stolce není zavádět církevní reformy. První povinností papeže je jednat jako první biskup (episcopus = dohližitel), tzn. střežit tradice Církve – dogmatické, morální a liturgické.
Od časů Tridentského koncilu byla nejvyšší autorita Svatého stolce rozšířena také na revize liturgických textů, tzn. přehlédnutí nově vydaných edicí a vykonávaní tak malých změn, jako je zavádění mešních proprií pro nové svátky. To je to, co udělal papež sv. Pius V., když následoval požadavky uložené mu Tridentským koncilem a revidoval Curiae Missale, který již byl v užívání v Římě a v mnoha částech západní církve. Roku 1570 vydává svoje Missale Romanum. Můžeme rozhodně říci, že papežem vydaný misál nebyl „nový“ misál.
A můžeme říci i to, že ani v římské, ani ve východní církvi nikdy nebyl žádný patriarcha nebo biskup, který by na sebe vzal reformu liturgických ritů na základě své vlastní autority. To nicméně neznamená, že by během staletí neexistoval organický vývoj liturgických forem jak na Východě, tak na Západě. Když v 17. století moskevský patriarcha Nikon změnil některé nepodstatné části liturgického ritu (ve věci pravopisu jména Ježíš a počtu prstů, které mají být spojeny během dělání znamení kříže), bylo výsledkem schisma kolem 12 milionů „starých věřících“ (Raskolniki), kteří opustili ruskou církev.
Můžeme učinit závěr, že by nebyly žádné spory ohledně organického vývoje liturgického ritu během času, kdyby např. papež následoval rozhodnutí 2. vatikánského koncilu tak, že by povolil užívání některých nových forem ad libitum nebo ad experimentum, pokud by přitom ritus per se zůstal nezměněn.
Nejen že je Ordo Missae z r. 1969 změnou liturgického ritu, ale tato změna dokonce zavedla přeskupení liturgického roku včetně změn v přiřazení dnů jednotlivým svatým. Přidání nebo odstranění toho nebo onoho svátku, jak se to dělo dříve, jistě nezakládá změnu ritu per se. Ale nespočetné inovace zavedené jako část liturgické reformy neponechaly nedotčenou stěží ani jedinou tradiční liturgickou formu.
Jelikož neexistuje dokument, který by apoštolskému stolci výslovně přisuzoval autoritu ke změně, natož zrušení tradičního liturgického ritu, a jelikož navíc může být ukázáno, že ani jeden předchůdce papeže Pavla VI. nikdy nezavedl velké změny do římské liturgie, jeví se tvrzení, že Svatý stolec má autoritu ke změně liturgického ritu, jako, mírně řečeno, diskutabilní. Zároveň můžeme říct, že není žádné diskuse o tom, že Svatý stolec má autoritu ke schvalování nebo dohlížení na publikace liturgických knih a obecněji na schvalování a dohlížení na lokální liturgické tradice.1
1 Za zamyšlení stojí následující argument: Jak již bylo řečeno, podle kanonického práva je osobní příslušnost k určitému liturgickému ritu dána ritem, v kterém byla osoba pokřtěna. Jelikož liturgické reformy papeže Pavla VI. stvořily de facto nový ritus, mohli bychom trvat na tom, že ti věřící, kteří byli pokřtěni dle tradičního římského ritu mají právo pokračovat v tomto ritu. To znamená, že kněží, kteří byli vysvěceni podle tradičního Ordo, mají právo užívat právě ten ritus, za účelem jehož celebrace byli vysvěceni. ↩
Z anglického vydání knihy The Reform of the Roman Liturgy od Mons. Klause Gambera (ISBN 1-929291-88-4).
Mons. Klaus Gamber se narodil 23. dubna 1919. Na kněze byl vysvěcen r. 1948 v Regensburgu. Tamtéž r. 1957 spoluzakládal Institut liturgických věd, jehož se stal direktorem. Zabýval se západní a východní liturgií. Na svém postu zůstal až do své smrti r. 1989. Mons. Gamber získal doktorát z teologie a následně i čestný doktorát z filosofie. Roku 1958 byl jmenován čestným členem Papežské liturgické akademie v Římě, r. 1965 kaplanem papeže. Je autorem téměř 400 knih, odborných článků a edicí patristických a liturgických textů.
