Zákonodárce svá nařízení formuluje jasně
Acipite et manducate: Hoc est corpus meum.[1] Dobře se podívejte, drazí bratři, na sílu těchto slov. Jistě, zákony a dekrety by měly být vyhlášeny jasnými, přesnými prostými výrazy a ne temným či problematickým způsobem. Jinak by mohl každý uvést na svou omluvu neznalost, a říci: ‚Zákonodárce, mluv jasně, chceš-li, aby tvé zákony byly zachovávány.‘ Nuže, který křesťan kdy pochyboval, že náš Pán při ustanovení této svátosti neudělal zákon, jímž by předepsal její stálé obnovování ve své církvi? Řekl přece: ‚To čiňte na mou památku!‘ Proto tedy tato Kristova slova jsou vyjádřením zákona nebo rozkazu, a číst v nich jen obrazy a mihotavé metafory, znamená dělat ze všemohoucího Boha nejméně prozíravého a přitom neschopného zákonodárce.
Při vyjádření poslední vůle neužíváme metonymie a metafory
A ještě, poslední vůle a závěť nějakého člověka by jistě měly být sepsány v jasné řeči každodenního života. Nikdo kromě nějakého blázna nebo někoho, kdo by chtěl po své smrti vyvolávat trampoty, by neužíval metonymie[2] a metafory v podobném dokumentu. Když někdo řekne: ‚Zanechávám svůj dům svému synu Janovi‘, chápe někdo nebo bude chtít chápat jeho slova ve smyslu: ‚Nezanechávám svému synu Janovi svůj čtvercový dům, nýbrž jeho krásný obraz?‘ Představte si ještě, že by nějaký kníže slíbil někomu z vás sto zlatých mincí, a aby dodržel své slovo, poslal by vám kresbu oněch peněz. Ptám se: ‚Co byste si mysleli o jeho štědrosti?‘ A představte si, že by dárce na vaše námitky odpověděl: ‚Pane, váš údiv není vůbec na místě, protože nakreslené peníze, které jste dostal, mají být skutečně považovány za pravé, a to podle onoho literárního vzoru, který se nazývá metonymie.‘ Což by si každý z vás neuvědomil, že vás tahá za nos? Nuže náš Pán nám slíbil dát své tělo za pokrm: ‚Chléb, který já vám dám,‘ řekl, ‚je moje tělo pro život světa.‘ Odvozujete-li z toho, že chléb může být považován za symbol jeho těla, uvažujete jako onen kníže a děláte si žerty z Božích příslibů. Byl by to opravdu úchvatný dar, jehož prostřednictvím by Věčná Moudrost, Pravda, Spravedlnost a Dobrota podváděla nás, své bezbranné poddané a vysmívala by se našim nejdražším nadějím (…).
Kdyby víra v reálnou přítomnost nebyla pravá, Bůh by nás musel podvádět
Abych vám ukázal, jak spravedlivý a poctivý je náš postoj, který zastáváme, představte si, že už nastává náš poslední den a že se naše učení ukáže jako falešné a absurdní. Ptá-li se nás náš Pán káravým tónem: ‚Proč jste tímto způsobem věřili v mou Svátost? Proč jste se klaněli hostii?‘, musíme mu podle pravdy odpovědět: ‚Ach, Pane, jestliže jsme se v tom zmýlili, pak kvůli tomu, žes nás podvedl ty. My jsme slyšeli tvá slova: ‚Toto je moje tělo‘, a byl to pro nás zločin, že jsme v tebe uvěřili? Kromě toho jsme byli utvrzeni ve svém omylu velkým množstvím znamení a zázraků, jejichž autorem jsi mohl být pouze ty. Tvá církev nám jednohlasně říkala, že jsme byli v pravdě, a jak jsme věřili, to jsme udělali jen proto, že jsme následovali stopy všech tvých svatých‘ (…).
Výňatek z knihy Jamese Brodricka: Robert Bellarmino. Kardinál a inkvizice. Vydalo nakladatelství Refugium Velehrad-Roma s.r.o. v Olomouci v roce 2007. Mezititulky doplnila redakce KL.
[1] [Vezměte a jezte: Toto je moje tělo].
[2] Tj. přenášení významu na základě vnitřní souvislosti.