Dne 23. 10. 2010 od 15.00 bude v nově vysvěcené kapli nad Branišovem u Kdyně sloužena první poutní mše svatá v tradičním římském ritu ke cti blahoslaveného Karla Habsburského, rakouského císaře a českého krále.
Mši svatou bude sloužit P. Miroslav Kratochvíl, okrskový vikář domažlického vikariátu.
[mappress]
Začátek v 16 hodin.
Orel župa Kozinova a Orel župa Svatováclavská zvou členy a příznivce Orla a všechen věřící lid na slavnou asistovanou poutní Mši Svatou ke cti Panny Marie Růžencové (podle Misálu z roku 1962) v neděli 3. října 2010
Orel župa Kozinova a Orel župa Svatováclavská zvou členy a příznivce Orla a všechen věřící lid na slavnou asistovanou poutní Mši Svatou ke cti Panny Marie Růžencové (podle Misálu z roku 1962) v neděli 3. října 2010:
Celebrantem poutní Mše Svaté bude Jeho Milost P. Mgr. Jan Gerndt, sídelní kanovník vždy věrné Metropolitní kapituly u svatého Víta v Praze na Hradčanech, člen Metropolitního církevního soudu v Praze a Promotor Iustitiæ procesu blahořečení Tomáše Josefa kardinála Berana III.OP. Při Mši Svaté asistuje P. Mgr. Antonín Damián Nohejl III.OP, župní duchovní rádce Orla župy Svatováclavské a Moderator Provincialis Fraternitas Presbyterorum et Diaconorum Sancti Dominici. Na Mši Svaté bude vzpomenuto zesnulých a žijících Orlů.
Sestry a bratři, členové Orla! Ke cti Panny Marie Růžencové a pro orelské zásluhy o víru a vlast se dostavte prosím v hojném počtu na poutní slavnost! Lidové a orelské kroje a orelské spolkové prapory vítány. Panno Maria Královno posvátného Růžence, vůdkyně Orlů, oroduj za nás!
Po splnění obvyklých podmínek je možné účastí na poutní Mši Svaté získat plnomocné odpustky. Podmínky získání odpustků jsou řádná svatá zpověď 8 dní před poutí nebo 8 dní po pouti (resp. během pouti), Svaté Přijímání, modlitba na úmysl Svatého Otce, modlitba Apoštolského vyznání víry a Otče náš v kostele nebo kapli.
Ústřední část komentáře významného slovenského teologa a právníka k motu proprio Summorum pontificum.
Myslím si, že současný papež Benedikt XVI. ve svém životě nikdy nesdílel názor (a nesdílí jej ani nyní), že tradiční liturgie byla někdy některým jeho předchůdcem de iure zakázaná (Vzhledem k tomu, že neexistence jejího zákazu je zcela objektivní skutečností, nelze si snad ani představit, že by někdo mohl mít názor opačný, pozn. KL).
Podle něj byla vždy dovolená. A není podstatné, že někteří kněží, kteří se pokoušeli tradiční liturgii sloužit, mohli v minulosti mít u svého biskupa problémy. K této problematice Josef Ratzinger, ještě coby kardinál, řekl:
„Pro rozvoj správného vědomí ve věcech liturgie je důležité skoncovat se zakazováním liturgických forem platných před rokem 1970. Ten, kdo se dnes zasazuje o udržení této liturgie, nebo se jí účastní, je někdy pokládán div ne za malomocného. Není zde vůbec žádná tolerance, jakoby tato liturgie v dějinách Církve vůbec neexistovala. Jenže tím se vlastně dává do kletby celá minulost Církve! Jak potom můžeme důvěřovat její přítomnosti, je-li to tak? Otevřeně říkám, že nechápu, proč je tolik mých spolubratří biskupů v této věci tak netolerantních…“
(J. RATZINGER, Boh a svet; viera a život dnes – rozhovor s Petrom Seewaldom, SSV, Trnava 2002, s. 337; Bůh a svět, Barrister a Principal, Brno 2010).
Na tomto místě bude vhodné uvést ještě další papežův citát, v němž uvádí, že „na Západě došlo k tomu, že papež autoritou Petra důrazněji požadoval liturgické zákonodárství a tím stanovil právní instanci pro další formování liturgie… Po II. vatikánském koncilu vznikl dojem, že papež může ve věci liturgie vlastně všechno, a to zejména když jedná z pověření koncilu. Tím se vytratila myšlenka, že liturgie je něčím předem daným a není možné ji svévolně měnit. První vatikánský koncil totiž nedefinoval papeže jako absolutního monarchu, ale právě naopak jako garanta poslušnosti vůči Slovu. Jeho pravomoc je přísně svázána s tradicí víry a to i v liturgii. Není vytvářena úřady. Papež může být pouze pokorným služebníkem jejího správného vývoje a její trvalé integrity a identity.“
(J. RATZINGER, Duch liturgie, Dobrá kniha, Trnava 2005, s. 134; J. RATZINGER, Duch liturgie, Barrister a Principal, Brno 2006, s. 145.)
Prof. ThDr. ICLic. Ján Duda, PhD. je soudní vikář Spišské diecéze,
předseda Slovenské společnosti kanonického práva,
profesor kanonického práva Katolické univerzity
Celý článek najdete na adrese časopisu Tribunál
Mši svatou sloužil P. Jan Gerndt, službu jáhna vykonával P. Antonín Damián Nohejl.
Mši svatou sloužil P. Jan Gerndt, sídelní kanovník u katedrály sv. Víta v Praze a uhříněveský farář, službu jáhna vykonával P. Antonín Damián Nohejl.
Abychom mohli pokračovat ve vysílání mší svatých a dalších činnostech, prosíme čtenáře o dobrovolný příspěvek na provoz stránek Krása liturgie. Pomůže nám jakákoliv částka zaslaná na účet č.
239259049/0300
Pán Bůh zaplať za vaše dary. Za všechny dárce bude v pravidelných intervalech sloužena mše svatá. Děkujeme!
Přinášíme výklad a popis další části mše svaté – chvalozpěvu Gloria, který je zajisté dobře znám i těm z vás, kteří se dosud s tradiční liturgií v praxi příliš nesetkali. Podobně jako u Kyrie však určité drobné rozdíly v jeho provedení přeci jen jsou…
Přecházející část mše svaté: Kyrie
Po skončení Kyrie následuje ve mši svaté Andělský chvalozpěv – Gloria, je-li předepsán. Začíná slovy, kterými andělé oslavovali narození Spasitele: Glória in excélsis Deo („Sláva na výsostech Bohu…“ Lk 2,14). Latinský překlad originálního řeckého textu je tradičně připisován sv. Hilariovi z Poitiers (asi 300–368).
Původ
Jak už jsme se zmínili u výkladu Kyrie, není také Gloria podstatným prvkem mše svaté, bylo však do ní zařazeno jako již známý hymnus poměrně záhy – asi ve 4. století. Nejprve jej přijala právě liturgie římská a až později milánská a mozarabská. Do nynější podoby se ustálilo v 9. století, až do 12. století jej však obyčejní kněží směli zpívat pouze o Velikonocích a ve výroční den svého svěcení, jinak bylo Gloria vyhrazeno jen biskupům.
Význam
Podobně jako Kyrie má i Gloria výrazné trojiční dělení, je také někdy označováno jako tzv. velká doxologie. Samotný chvalozpěv je výrazem díků i radosti nad spasením, které přichází na svět obnovené při každé mši svaté.
Když kněz začíná Gloria zpívat nebo nahlas říkat, pozvedá ruce i zrak, aby tak naznačil radost svoji i lidu z milosti našeho vykoupení. Poté však v modlitbě pokračuje úklonou a s rukama sepjatýma, aby radost, kterou je naplněn, jakoby v nitru zadržel. Při závěrečných slovech „se Svatým Duchem ve slávě Boha Otce“ se pak společně s přítomnými znamená křížem, aby Nejsvětější trojici, kterou slovy modlitby Gloria chválí, také veřejně vyznal a vyjádřil, že zřídlem vší útěchy a radosti je právě kříž.
Kdy se Gloria užívá
Jelikož je Gloria zpěv slavnostní a radostný, je spjato zejména s dobou velikonoční, potažmo vánoční. Právě do liturgie velikonoční se dostalo Gloria nejdříve. Kromě toho se užívá i o nedělích a svátcích. Vynechává se však ve mších s fialovou barvou, která má vyjadřovat kajícnost. Nesetkáme se tak s ním o nedělích doby adventní, předpostní a postní, jakož i o svátcích s kajícím nádechem či mších zádušních. Ve všední dny, na které nepřipadá žádný svátek, se říká pouze v době velikonoční.
Provedení
Gloria podobně jako Kyrie zpívá ve mši chór, pokud je přítomen, ke kterému se opět přidává i lid (může se zpívat i střídavě). Úvodní slova „Glória in excélsis Deo“ jsou však vyhrazena knězi, který je zazpívá nahlas, a chór s lidem pak již naváže a pokračuje. Sám kněz může pak Gloria říkat potichu sám a po jeho odříkání se odebrat na sedes (sedadlo pro kněze), kde společně s ministranty vyčká, než ostatní Gloria dozpívají. Další možností je, že zůstane nadále u oltáře a zbytek zpívá společně s lidem. Konečně může také od začátku celé Gloria zpívat společně s lidem a neříkat jej potichu.
Ve mších, které nejsou zpívané, kněz začne opět sám první slova a pak buď také sám pokračuje, nebo s ním zbytek Gloria odříkává i lid (podrobněji viz článek o různých druzích mše svaté).
Při zpívané mši svaté se v římském ritu při Gloria stojí. Zároveň jsou v něm přítomny pro kněze předepsané úklony, které by však v nejlepším případě měli být záležitostí nejen kněze, ale všech věřících. Tak se v Gloria ukláníme při vyslovení jména Pána Ježíše Krista v kterémkoliv pádě (to se netýká jen Gloria, ale platí obecně) a pak ještě při slovech Adorámus te (klaníme se tobě), Grátias ágimus tibi (vzdáváme ti díky) a súscipe deprecatiónem nostram (přijmi naše prosby).
Následující část mše sv.: Kolekta (hlavní mešní modlitba)
G. P. Palestrina: Missa Papae Marcelli – Gloria
Zveme vás na tradiční mši svatou do klášterního kostela na Piaristickém náměstí v Českých Budějovicích, která bude sloužena v neděli 27. června 2010 od 16 hodin.
Zveme vás na tradiční mši svatou do klášterního kostela na Piaristickém náměstí v Českých Budějovicích, která bude sloužena v neděli 27. června 2010 od 16 hodin.
Mešní ordinarium Jiřího Churáčka Missa Cantate Domino canticum (re)novum zazpívá a zahraje Literátské bratrstvo.
Po mši svaté se rozloučíme s P. Františkem Juchelkou a poděkujeme mu za jeho obětavou činnost.
Časopis Duše a hvězdy ve středu 16. června informoval, že otec František Luděk Juchelka oznámil, že, jak se při dnešním rozhovoru s biskupem Jiřím Paďourem dověděl, tradiční mše sv. v Prachaticích se z organizačních důvodů nemůže konat.
Časopis Duše a hvězdy ve středu 16. června informoval, že otec František Luděk Juchelka oznámil, že, jak se při dnešním rozhovoru s biskupem Jiřím Paďourem dověděl, tradiční mše sv. v Prachaticích se z organizačních důvodů nemůže konat:
„Program diecézní poutě ke cti sv. Jana Nep. Neumanna bude ukončen svátostným požehnáním o. biskupa a nebude již možný další program v kostele – byla odvolána tradiční mše sv. v Prachaticích, která byla naplánována na 19. června v 15.30.“
Na tuto skutečnost zareagoval rektor Literátského bratrstva z Netolic MgA. Jiří Churáček:
Součástí oficiálního programu poutního dne (19. 6. 2010) v kostele sv. Jakuba v Prachaticích jsou i zpívané chvály našeho LB. Tohoto nám přiděleného časového prostoru (9.00-10.00) se rádi vzdáme ve prospěch služby mše sv., která nemůže (jak výše uvedeno) být z org. důvodů uskutečněna v domluveném čase. Jménem LB DNES (Literátské bratrstvo DNES) Jiří Churáček – rektor LB.
Aktualizace 17. června:
Definitivní rozhodnutí: Tridentská mše svatá nebude.
V sobotu 19. června 2010 bude u příležitosti svátku sv. Jana Nepomuka Neumanna slavena poutní mše sv. v tradičním římském ritu v kostele sv. Jakuba v Prachaticích. Začátek mše sv. v 15.30.
Při mši sv. budeme prosit především za naši vlast a svaté biskupy – misionáře podle vzoru sv. biskupa Jana Nep. Neumanna.
V pátek 11. června na Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se uskuteční v kostele Všech svatých v Praze – Uhříněvsi od 8:00 tradiční mše svatá. Sloužit bude sídelní kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a zároveň uhříněveský farář P. Jan Gerndt. Se slavností je spojena i možnost získání plnomocných odpustků.
V pátek 11. června na Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se uskuteční v kostele Všech svatých v Praze – Uhříněvsi od 8:00 tradiční mše svatá. Sloužit bude sídelní kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a zároveň uhříněveský farář P. Jan Gerndt.
Dopravní spojení: ze stanice metra „C“ Háje bus č. 267, 381, 382, 383 a 387, ze stanice metra „A“ Depo Hostivař bus č. 266, 364 a 366. Možné je též využít vlakové dopravy do stanice Praha – Uhříněves.
Připomínáme, že v souvislosti se Slavností Nejsvětěšího Srdce Ježíšova je možno získat plnomocné odpustky, když se účastníme veřejné modlitby textu úkonu dostiučinění a splňujeme ostatní obvyklé podmínky (úmysl odpustek získat; nemít vůbec zalíbení v žádném hříchu; přistoupit v nejbližších dnech ke sv. zpovědi; přistoupit v ten den k sv. přijímání a pomodlit se ten den na úmysl Svatého otce).
Proč se někde při tradičních mších před přijímáním znova opakuje confiteor? Kde se tato praxe vzala? Jak to odpovídá rubrikám? Je to povinné, dobrovolné, zakázané? Jaké jsou důvody pro a proti? Tyto a podobné otázky jsou s druhým confiteorem často spojeny. K jejich zodpovězení by Vám měl pomoci tento článek.
Otázka zařazení nebo nezařazení druhého confiteoru (vyznání vin, které probíhá již při stupňových modlitbách) před přijímání věřících se sem tam objevuje již od 60. let 20. stol. Naposledy se vážněji začala řešit opět po vydání motu propria Benedikta XVI. Summorum pontificum.
Podívejme se nejprve na to, jak se věc má výslovně podle rubrik. V dnešní době (pomineme-li sedesvakantistická hnutí) se tradiční mše svatá římského ritu slouží podle posledního vydání misálu, které se událo za pontifikátu Jana XXIII. v roce 1962. Tohoto vydání se týká i Summorum pontificum. Oproti předchozím vydáním se samotný mešní řád změnil pouze v jedné věci, a to právě ve vynechání druhého confiteoru. V předchozích vydáních byl confiteor před přijímáním věřících závazný, vydání z roku 1962 ho již vůbec nezmiňuje, tzn. ani se nijak nevyjadřuje o tom, že by byl nadále již nevhodný či nepovolený. Navíc v římském pontifikálu (kniha s obřady biskupů) je ve mších se svěceními druhý confiteor předepsán stále i ve vydání z roku 1962, tudíž ani mši svaté podle misálu z roku 1962 není úplně cizí. Klaus Gember, oblíbený odborník na liturgii současného papeže, se ve své kritice liturgické reformy zmiňuje také o tom, že druhý confiteor je možné recitovat i při sloužení podle misálu z roku 1962, ačkoliv v něm není výslovně zmíněn.
Kde se druhý confiteor ve mši vzal?
Nejprve si všimněme, že i v misálcích (např. Schallerově) vydaných před rokem 1962 druhý confiteor v mešním řádu nenalezneme. Důvodem je to, že přijímání věřících samo o sobě není podstatnou částí mše. Je to vlastně jakýsi přívěsek, který stojí mimo samotnou mši, a proto v misálcích nechybí jen druhý confiteor, ale i ukázání Těla Páně lidu s odpovědí „Domine, non sum dignus…“. Mše svatá může naprosto legitimně proběhnout i bez přijímání lidu, zrovna tak jako může přijímání lidu proběhnout beze mše svaté. A zde se právě dostáváme k původu druhého confiteoru. Do samotné mše se dostal z obřadů udílení svatého přijímání lidu mimo mši, kde se také nejedná o žádný confiteor „druhý“.
Proč byl druhý confiteor v roce 1962 vyřazen?
Za vyřazením stálo zvážení výše uvedených skutečností. Jednak fakt, že druhý confiteor není integrální součástí mše a jedná se tedy vlastně o prosté opakování toho, co již ministranti říkali při stupňových modlitbách, jednak to, že se jedná o prvek poměrně „nový“, neboť do mše svaté se dostal až v 16. století. Uvědomme si také, že v dřívějších dobách se přijímání věřících dělo mnohem méně častěji než v době po papeži sv. Piu X. (1903–1914), který časté přijímání věřících zavedl.
Jaká však byla a je praxe?
Jak bylo řečeno výše, je legitimní druhý confiteor ve mši svaté mít i nemít. Budeme-li se řídit přesně tím, co je (nebo spíše není) napsáno v rubrikách, pak druhý confiteor nebude. Na druhou stranu na něj byli lidé na mnoha místech zvyklí, a tak se tam, kde se tradiční mše sloužila kontinuálně i napříč liturgickými reformami, zpravidla udržel. Že se takové místní zvyky mohou v dané věci respektovat záhy uznala i Kongregace pro bohoslužbu a vysluhování svátostí.
Druhý confiteor užívají např. i v Kněžském bratrstvu svatého Petra či Institutu Krista Krále, což jsou kněžská společenství schválená Svatým stolcem, která si podržela výhradně tradiční formu mše svaté. V Kněžském bratrstvu sv. Pia X. se v prvních letech po jeho vzniku postupovalo podle rubrik a druhý confiteor se tak neříkal. Nicméně obecný zvyk, který panoval mezi lidmi, nakonec převážil, a tak se k jeho recitaci opět přistoupilo. S vynecháním druhého confiteoru se tak dnes setkáme s větší pravděpodobností v místech, kde se tradiční mše svaté zavedly zase po více letech, třeba na základě Summorum pontificum. Jedná se však v posledku o rozhodnutí daného konkrétního kněze, popř. kněžského společenství.
Jsou kromě zvyku ještě nějaké jiné důvody pro recitaci druhého confiteoru?
Kromě praktického důvodu – zvyku, který jsme uvedli, můžeme diskutovat ještě o důvodech dalších – teoretických.
Druhý confiteor lze chápat jako tu nejlepší bezprostřední přípravu na svaté přijímání, neboť při něm znovu zpytujeme své svědomí, a tím máme vhodnou příležitost zvážit, zda ke sv. přijímání přistupujeme řádně připraveni, tzn. v milosti posvěcující.
To samo o sobě nemusí být tak snadno splněno na začátku mše svaté, neboť při stupňových modlitbách, kdy se confiteor kněz s ministranty modlí, může lid zatím zpívat nějakou mešní píseň.
S posledně zmíněným bodem pak souvisí i to, že druhý confiteor se říká nahlas a lidé jej tak slyší (někde bývá zvykem, že jej dokonce recitují společně s ministranty), zatímco confiteor při stupňových modlitbách se zpravidla (s výjimkou recitované mše svaté) odehrává pouze mezi knězem a ministranty a může tak být pro někoho obtížnější se k nim s lítostí nad hříchy připojit.
Jak se zachovat v jednotlivých situacích?
Pro věřícího je rada jednoduchá: zachovejme se tak, jak je zvykem v kostele, kde se mše svaté právě účastníme.
Rozhodně by bylo krajně nevhodné začít před přijímáním confiteor z lavice nahlas recitovat tam, kde se běžně neříká. Jeho recitace náleží přednostně ministrantům, kteří jsou v takovém případě s knězem domluvení, neboť kněz po confiteoru dává stejně jako při stupňových modlitbách rozhřešení, a pokud bychom tak začali recitovat confiteor „na vlastní pěst“, uváděli bychom kněze i ministranty do rozpaků a zaváděli tak do liturgie zmatek, který do ní nepatří.
Stejně tak z výše zmíněného není žádný důvod některého kněze odsuzovat či kritizovat za to, když při mších druhý confiteor nechává nebo ne. Jistě mu můžeme sdělit náš vlastní názor – i pro něj bude důležitou informací, jak se na věc dívají věřící v jeho kostele. Když však nebude po našem, nemělo by nás to nijak rozčilovat či odrazovat. Koneckonců nám nikdo nebrání před sv. přijímáním opakovat confiteor alespoň v duchu, když se tak nečiní nahlas.
V případě nejasností či pochyb ze strany kněží je taktéž možno se obrátit na papežskou komisi Ecclesia Dei, která na tuto otázku již některým odpovídala. Odpovědi se však týkají daných konkrétních situací, žádné všeobecné prohlášení k dané věci komise nevydala.