Příspěvek níže se vyrovnává s dnes poměrně rozšířeným předsudkem o tradiční mši svaté, podle kterého byla vytvořena pro tzv. „barokní dobu“, „barokní kostely“ a „barokního věřícího“ a dnešnímu člověku tak již nemá, co říci. Dočtete se v něm, jak je to doopravdy, a zjistíte, že tradiční mše svatá, jak ji známe i dnes, existovala o stovky let dříve, než baroko vůbec přišlo na svět. Opakované „barokní klišé“ je tak jednoduše mylné.
Autorem je Prof. RNDr. PhDr. Evžen Kindler, CSc. a celý příspěvek je rozdělen na 3 části, které budou postupně zveřejněny.
Z historie tridentské mše svaté
Termín „tridentská (mše svatá)“ není zcela výstižný a termín „pokoncilová“ také ne, jelikož však na těchto internetových stránkách víme, oč jde, budeme oba termíny pro jednoduchost používat.
Od léta roku 2010 jsem byl vícekrát známými tázán na postavení tridentské mše svaté v historickém vývoji. Otázkám jsem z počátku nerozuměl, neboť se v nich tridentská mše úzce spojovala s barokem a s feudalismem existujícím u nás po třicetileté válce; až po několika doplňujících dotazech jsem poznal, z čeho nejasnost pramenila: tázající si totiž představovali, že ustanovení tridentské mše svaté mělo podobný ráz jako ustanovení té pokoncilové, totiž že před tridentským koncilem existovalo cosi jako „předtridentský ritus“, ten byl na základě pokynů tridentského koncilu od základů změněn tak nějak skokem podobným tomu z roku 1969 a pak se ukázalo, že ta změna byla dobře vypočítána pro potřeby následujících dvou resp. tří století. Tedy zhruba řečeno, pro dobu baroka a romantismu (k těmto termínům se ještě vrátíme v jiném příspěvku).
Podobné představy jsou velkým omylem, jak ukážeme, avšak nejprve si musíme uvědomit, že jak tridentská tak pokoncilová mše sv. jsou komplexní pojmy, zahrnující řadu jistých fluktuací od čehosi, co chápeme jako základ, centrum, resp. esenci. Víme na příklad, že u obou forem se někdy říká a někdy neříká Gloria a že je to dáno jistými pravidly. Nebo že se od obvyklé mše svaté v něčem liší papežská resp. pontifikální mše svatá. A jako výstižný příklad, který už mnohým zcela vymizel z paměti, připomeňme, že v tridentské mši sv. je sice běžné jedno čtení a evangelium, avšak při některých příležitostech (např. o kvatembrových dnech) je čtení víc: dvě (podobně jako v pokoncilovém ritu) ale i šest (viz např. [1], 3.vyd. str. 85-98, 210-229, 596-611, 690-703, 4. vyd. str. 52-65, 179-198, 611-626, 706-720). A víme, že se obě formy během své existence mírně měnily – např. pro tridentskou mši svatou byl v poměrně nedávné minulosti redukován počet orací (a jim odpovídajících tichých modliteb a modliteb po přijímání) a oktávů. Oba rity bychom si mohli představit jako dva hájky Trid (jako Trident) a Vatik (jako Vatikán II.), jejichž stromy (pravidla pro různé příležitosti a situace) se sice mohou v čase mírně měnit, avšak přesto u každého stromu je zřejmé, ke kterému z hájků náleží: oba hájky totiž zřetelně odděluje louka. „Pokoncilovou reformu“ realizovanou v roce 1969 lze na tomto modelu znázornit jako rychlé opuštění hájku Trid s cílem zakotvit v nově vysazeném hájku Vatik.
Omyly týkající se nastolení tridentského ritu lze přirovnat k mylným představám, že existoval nějaký třetí hájek Střed (jako středověk), oddělený od obou také zřetelně loukou, který reprezentoval jakýsi předtridentský ritus, který byl v 16. století rychle opuštěn kvůli v té době rychle vysazenému hájku Trid. Omyl spočívá v tom, že žádný oddělený hájek Střed nebyl. Hájek Trid vyrůstal a byl aktuální už od starověku a tridentskou liturgickou reformu v 16. století bychom mohli spíše přirovnat k tomu, že v hájku Trid byly vykáceny mladší stromy, které tam poněkud bez plánu a ve větších vzdálenostech vyrostly, a ponechány byly jen stromy dostatečně vyspělé a odolné.
V té době totiž nebyl ani internet ani telefon, knihtisk existoval jen málo přes jedno století, a tak není divu, že přes někdy na tu dobu až udivující komunikační a řídící schopnosti katolické církve existovalo mnoho liturgií, jednak řádových a jednak lokálních – zjednodušeně řečeno, každá diecéze měla svou vlastní liturgii; a tridentská liturgická reforma – opět zjednodušeně řečeno ([2], str. 327) – ponechala jen ty, které byly alespoň 200 let staré (z řádových liturgií např. dominikánskou a cisterciáckou, z lokálních milánskou a vizigótskou a např. zvyklosti v portugalském městě Braga a ve francouzském Lyonu). Tato reforma tedy – na rozdíl od reformy v 20. století – nezaváděla něco v té době zcela nového a před tím neexistujícího, nýbrž naopak formálně a oficiálně podtrhla to, co už bylo dostatečně pevné v její době.
Dnes, kdy je i v našich krajích občas celebrována nejen tridentská mše svatá ale i mše svatá v dominikánském ritu, máme příležitost jednoduše a bez podrobného studia či rozboru poznat, jak tridentská mše sv. byla starobylá už v době tridentské reformy: Ta „dominikánská“ byla totiž konstituována 300 let před vyhlášením té „tridentské“ (proto také její celebrování tridentská reforma zachovala), a odmyslíme-li si ten hlavní do očí bijící rozdíl – totiž přípravu obětních darů na samém počátku obřadu (podobně jako např. v byzantském či arménském ritu) – poznáváme, že mezi ní a tridentskou mší svatou je daleko menší rozdíl, než mezi mší svatou tridentskou a tou pokoncilovou. Opusťme však všeobecný pohled a ilustrujme na jednotlivých údajích, jak tridentská mše svatá zachovala to, co už dávno existovalo. V tomto příspěvku si všimneme stáří liturgických textů, které mohl prostý věřící slyšet nebo alespoň pozorovat při postoji celebrujícího a které byly reformou v 20. století odstraněny, a kde se tedy mylná představa o jejich vazbě na 16. století může zvlášť vnucovat. Rozbor bude v jistém smyslu pokračovat v příspěvku „O odstraněných příležitostech obsažených v tridentském liturgickém kalendáři“, do něhož kromě změn v kalendáři ještě vložíme ilustraci toho, do jakých absurdností by bylo možno dospět na základě přijetí nauky, že tridentská mše sv. je vhodná jen pro několik století následujících po tridentském koncilu. A připojíme ještě jednu stať, zaměřenou na jevy související s tridentskou mší svatou.
Ve stupňových modlitbách použitý žalm 42 (Iudica) s antifonou Introibo lze najít už v dokladech o některých liturgiích ze samého začátku druhého tisíciletí, a to i s následující modlitbou Aufer a nobis (viz např. [2], str. 350). Vyznání vin (Confiteor) je zachováno zhruba stejnou dobu, avšak s odlišnými výčty svatých. Výčet převzatý do tridentské liturgie pochází nejpozději z 14. století (viz tamtéž). O tom, že se Kyrie eleison a Christe eleison opakovalo vždy třikrát a ne dvakrát jako v pokoncilovém ritu, se dnes může kdokoliv přesvědčit, když nahlédneme do římských kyriálů používaných i dnes (století, z něhož je nápěv znám, je tam u zpěvu uvedeno): najdeme tam několik zhudebnění obsahujících vždy tři nápěvy na každou z invokací, jako např. ve známém mariánském ordináriu Cum iubilo obsahujícím Kyrie zaznamenané v notách už ve 12. století a v druhém mariánském ordináriu Alme Pater s Kyrie ještě o sto let starším (viz např. [3], str. 40 a 43 nebo [4], str. 741 a 745), stejně jako v ordináriu Kyrie Deus sempiterne uvedeném pod číslem 3 ([3], str. 22 nebo [4], str. 718) a v druhém, třetím a čtvrtém Kyrie ad libitum ([3], str. 80-81 nebo [4], str. 786 a 721) a zejména pak v Kyrie z šestého ordinária ([3], str. 31 nebo [4], str. 731) a v prvním, pátém a šestém Kyrie ad libitum ([3], str. 78, 82 a 83 nebo [4], str. 785, 710 a 711), všech zachovaných v neumách dokonce až z 10. století. Tedy celých deset svědectví, a to jsme v tomto výčtu ještě vynechali Kyrie z patnáctého ordinária, které se vyvíjelo od 11. do 13. století!
Trochu podobnou příležitost má kdokoliv, kdo se zajímá o zpěvy mezi čtením a evangeliem. Ty sice nebyly z mešního řádu odstraněny, dokonce existují v liturgické knize Graduale romanum Pauli VI (římský graduál papeže Pavla VI.), ale zdůrazňování účasti lidu vedlo k tomu, že možnost jejich aplikace je totálně zapomenuta a praktikuje se odzpívání (odrecitování, někdy „odbreptání“) žalmu s antifonou (stalo se mi dokonce, že mi jeden zahraniční arcibiskup tvrdil, že v graduálu Pavla VI. tyto zpěvy nejsou, a upřímně se podivil, když jsem mu je v něm ukázal). Uvedený graduál Pavla VI. doplněný o středověké neumy a další poznatky vyšel tiskem s názvem Graduale triplex r. 1979 [4] a v tomto vydání je možno u každého zpěvu si ověřit, kdy už byl zpíván – mnohé z nich jsou zapsány v laonském rukopisu 239, který patrně pochází z poloviny 10. století, avšak to, že se zpívaly už 200 let před tím, dosvědčuje jejich výskyt (bez hudebních znaků) např. v graduálech z Mont-Blandin nebo z Rheinau, napsaných kolem roku 800 (viz úvodní nestránkované francouzské, anglické a německé předmluvy v [4]). A že praxe jednoho čtení před evangeliem existovala už v době tridentského koncilu celé tisíciletí, o tom svědčí na příklad sv. Augustin, který sice píše o třech textech, z nichž ale jeden je responsoriální žalm mezi epištolou a evangeliem, ([2], str. 371) nebo rukopis zvaný dnes Ordo Romanus 1, pocházející z 9. století, ale kopírující papežské informace pro franskou říši Pipina III., tedy z poloviny 8. století ([2], str. 312).
Jedna ze změn, které se kdekomu jeví jako evidentní při porovnání tridentské mše svaté s pokoncilovou, se týká modliteb při obětování. V prvé řadě je nutno poznamenat, že pokoncilový ritus porušil praxi doloženou už od 4. století v apoštolských konstitucích a respektovanou i v tridentském ritu, totiž že v římských mešních liturgiích neexistovala nikdy žádná veřejná modlitba celebranta k obětování (viz [2], str. 296 a násl., i Orate fratres, doplněné na závěr obětování, bylo zamýšleno jako celebrantova výzva k asistujícímu kléru resp. později k ministrantům, ale ne ke všem věřícím). Texty pro obětování chleba a kalicha existovaly už dávno ve středověku: ten pro obětování chleba se zachoval v rukopise z 9. století ([2], str. 296) a ten pro obětování vína je znám už z rukopisů z 10. století ([2], str. 397). Aplikace žalmu 25 (Lavabo), z něhož v pokoncilovém ritu zbyl jen jakýsi šot, je pro mytí rukou známa už od 13. století ([2], str. 399); v té době i později se používaly různé jeho verše, tridentská reforma se ustálila na verších 6 až 12. Následující modlitba Suscipe sancta Trinitas, kterou se celebrant modlí hluboce skloněn u středu oltáře, která v pokoncilovém ritu zcela chybí, se vyvíjela od 11. do 13. století ([2], str. 401-402).
I když se zde zaměřujeme na texty, které do pokoncilové mše sv. nebyly z té tridentské převzaty, nemůžeme opomenout mešní kánon, který sice nebyl oficiálně odstraněn, ale doplněn třemi dalšími a byl jimi (resp. tím nejkratším z nich) v praxi vytlačen – např. ve Francii se pro římskokatolické věřící vydává už po mnoho let každý měsíc tlustý sešit se všemi mešními texty (i pro všední dny) avšak v mešním ordináriu jsou tam vytištěny vždy jen ty tři „pokoncilové“ kánony. O tom „tridentském“ kánonu se lze dočíst např. v Schallerově misálku ([1], 3. vyd. str. 37, 4. vyd. str. 505), že se od dob papeže sv. Řehoře Velikého nezměnil. P. Schaller měl v době přípravy misálku pravdu a jen doplňme, že jediná změna nastala později, konkrétně r. 1962, kdy do výčtu svatých v části zvané Communicantes nechal vložit Jan XXIII. jméno sv. Josefa. V době tridentské liturgické reformy byl tedy tento kánon téměř tisíc let beze změny.
Ještě starší bylo v té době pojetí modlitby Páně jakožto kněžské modlitby, tedy to, že ji pronáší celebrant sám a ostatní mu odpovídají až poslední prosbou; psal o tom už sv. Augustin v 5. století a sv. Řehoř Veliký to výslovně zdůraznil jako jednu z odlišností římského ritu od ritu byzantského ([2], str. 440-441). Modlitba Libera nos, kterou v pokoncilovém ritu říká ve zkrácené formě nahlas celebrant a kterou se kromě jejího závěru modlil v tridentské mši sv. celebrant potichu, pochází i s citací svatých Panny Marie, patronů Říma Petra a Pavla a patrona Konstantinopole Ondřeje už z doby kolem r. 700 ([2], str. 440).
Nebudeme zde rozebírat texty k přijímání věřících, neboť ty v „tridentském misálu“ nejsou: ten od přijímání věřících abstrahuje a předpokládá, že – pokud nastane přijímání věřících během mešního obřadu – bude provedeno podle pokynů v rituálu (kde se nacházely i pokyny pro přijímání mimo mši svatou). Texty, které by svou strukturou snad mohly připomínat ty z pokoncilového obřadu vztažené společně k přijímání celebranta i lidu, vymizely už v 13. století, kdy vyvrcholil vliv hypotézy (dnes těžko představitelné), že celebrant přijímá i za přítomné věřící ([2], str. 451); cesta zpět od tohoto vyvrcholení až k poznání skutečného užitku přijímání každého věřícího jednotlivce trvala od uvedeného století (přes církevní přikázání přijímat jednou ročně) až do doby sv. Pia X., který doporučil denní svaté přijímání. A tak uveďme jen to, že přijímání věřících pod obojí způsobou zaniklo v latinském světě už v 13. století, a dále ještě jako zajímavou informaci pro čtenáře to, že i když tridentský koncil zavedl přijímání věřících pod způsobou chleba a podtrhl na dogmatické úrovni fakt, že v té způsobě je přítomen celý Kristus, přece jen připustil (v 2. kánonu 21. zasedání) i přijímání pod způsobou vína, „pokud by to církev uznala jako potřebné a výslovně povolila“ (viz [5]).
Modlitba Placeat tibi, kterou se modlí celebrant hluboce skloněn u středu oltáře před tím, než dá požehnání, a která byla v pokoncilovém ritu vypuštěna, je známa už z tzv. Amienského rukopisu napsaného v druhé polovině 9. století (viz [2], str. 457).
Poslední evangelium vstoupilo jako závěr k mešnímu obřadu ve 13. století, kdy ho přijali do své liturgie dominikáni (viz tamtéž) a od nich ho přejali do své vlastní liturgie Arméni, kde přetrvává až dodnes (viz [6], str. 283, pozn. 41) a postupně se stávalo stále oblíbenějším více či méně soukromým děkovným závěrem mše svaté, až ho do mešního řádu zafixovala tridentská reforma.
Poznáváme tedy, že žádný z textů, které věřícímu na pokoncilové mši svaté z té tridentské chybí, není nějaká umělá konstrukce tridentské reformy, která by snad dokonce mešní obřad barokizovala či feudalizovala, nýbrž že jde o texty, které v době tridentské liturgické reformy už dávno existovaly a v liturgii žily.
[1] P. M. Schaller, OSB (ed.): Římský misál, 3. vydání. Opatství emauzské, Praha, 1940, 4. vydání, Rupp, Praha, 1947
[2] A.-G. Martimort et al.: Handbuch der Liturgiewissenschaft, díl I. St. Benno-Verlag, Lipsko,1965
[3] Liber usualis missae et officii… Desclée, Paříž – Tournai – Řím – New York, 1964
[4] Graduale triplex seu Graduale Romanum Pauli PP. VI… Solesmes, 1979,
[5] Documentum 935, in: H. Denzinger: Enchiridion symbolorum. Herder, Barcelona – Freiburg – Řím (v 31. vyd., 1960: str.330)
[6] T. arcb. Nersoyan: Divine Liturgy of the Armenian Apostolic Orthodox Churých. St. Sarkis Church, London, 1984 (5. vyd.)
Přejít na druhý díl.
Ritus romanus a ritus modernus: Liturgická reforma před Pavlem VI.?
Proto mějme se pilně na pozoru, aby se nám nepřihodilo, co se stalo ubohým bludařům! Těm sám nešťastný ďábel přesvatou oběť Mše svaté uloupil k jejich největší škodě. Nás katolíky však, když přesvaté oběti uloupiti nám nemohl, aspoň tolik zaslepil, že přesvaté oběti namnoze nerozumíme a její vznešené důstojnosti a veliké moci více nechápeme. Beze vší pochyby stalo se úskokem ďábelským, že po dlouhou dobu tak málo se o tomto nejvyšším tajemství kázalo, psalo i učilo. Nebo jen tak státi se mohlo, že lidé z lenosti Mši svatou zanedbávají, anebo bez nábožnosti jí přitomni jsou!