Evžen Kindler
Věřící, kteří s láskou navštěvují tradiční římský ritus, si patrně zvykli na to, že jsou během něho zváni ke zpěvu tzv. mešního ordinária (ordinarius = latinsky řádný, pravidelný), tj. částí, jejichž text se mění jen ve velmi výjimečných případech (konkrétně: na Zelený Čtvrtek se nezpívá v Agnus Dei „dona nobis pacem“, nýbrž po třetí „miserere nobis“). Komplementem k ordinariu je tzv. proprium (proprius = latinsky vlastní, specielní, příznačný), nesené texty, které se den ze dne mění a vztahují se k liturgické příležitosti dne, kdy je mše svatá celebrována. Sem bychom mohli zařadit to, co při zpívané mši sv. zpívá celebrant (a při vyšších formách jáhen a podjáhen), avšak zpravidla se termín proprium vztahuje jen na to, co zbývá, tedy na to, co by měli zpívat laici. Každodenní změna (nejen textu ale i nápěvu) přináší řadu problémů a se snahou o jejich řešení i řadu nejasností. A tak si v této stati a dvou následujících řekneme něco o tom, jaká byla v minulosti praxe provádění proprií a jaká jsou pravidla pro jejich správný zpěv.
Už dlouho pozorujeme, jak liturgická reforma z roku 1969 otevřela dokořán dveře šlendriánství, odbývání, subjektivní „lidové tvořivosti“ i bezmyšlenkovitému formalismu a napodobování cizích nápadů při celebrování eucharistické liturgie, a to jak v obsahu tak ve formě, často pod záminkou snahy o porozumění, o „zážitky“ a o vnější symboliku jednoty. Pravdou však též je, že i před touto reformou se při celebrování mše svaté vyskytovaly nešvary, byť ne v takové míře jako v současné době. Nešvary v době před reformou vznikaly často jako důsledek toho, že věřící byli společensky (nebo ze zvyku) nuceni na mši svatou jít, aniž by k ní měli hlubší vnitřní vztah (pamatuji se ještě na dobu před rokem 1948, kdy např. rodiče spolužáků jen kvůli pověsti ve svém okolí chodili do kostela a z téhož důvodu zapsali ve škole své dítě „na náboženství“, kde katecheta kontroloval každého žáka, zda „byl v neděli na mši“, a pár týdnů po únorových událostech – také kvůli pověsti – přestali do kostela chodit a dítě z hodin náboženství odhlásili).
Katolická církev jako rozumná matka počítala s nedokonalostmi svých věřících a podle toho i koncipovala liturgii. Tak, na příklad, tridentský obřad dal celebrujícímu knězi povinnost číst liturgické texty (introit, gloria, vyznání víry, stupňové zpěvy atd.), které měl zpívat lid nebo schóla, a to proto, že v tomto ohledu na lid resp. schólu nebylo často spolehnutí. A pamatuji se, že na kůrech, kde se přece jen udržela snaha respektovat pokyny liturgie, se texty proprií odrecitovaly, totiž rychle odzpívaly na jednom tónu, aby „aspoň nějak zazněly, když už zaznít musely“. A hned si pro ilustraci uveďme tři příklady: na začátku tak zvané zpívané mše se měl zpívat introit a po něm Kyrie – když se však chrámový sbor producíroval „figurálkou“, Kyrie trvalo dlouho, a tak to odnesl introit: několik mužů ze sboru ho jednoduše výše uvedeným způsobem odrecitovalo. Druhý příklad: celebrant si byl vědom, že věřící (často včetně něho) nechtějí trávit moc času v kostele a že zpěváci chtějí mít stupňové zpěvy rychle za sebou, a tak tyto zpěvy nechal také jen odrecitovat na jednom tónu, což se někdy dařilo i proto, že sbor ani schóla by tyto dost náročné zpěvy nedokázaly jinak zazpívat. A třetí příklad: obětování a přijímání věřících byly příležitostmi pro některé zpěváky, aby ukázali jako sólisté, že jsou víc než ostatní (jinak by je třeba regenschori ani do chrámového sboru nedostal), a tak Offertorium i Communio bylo odrecitováno na jednom tónu, aby zbylo dost času na Gounodovo Ave Maria, na některou Dvořákovu biblickou píseň či podobné sólistické produkce.
Dnes je „tridentská“ liturgie ve zcela jiné situaci – ti, kdo na ni chodí, nejen k tomu nejsou nuceni, ale dokonce jí jsou přítomní s hlubokým zájmem, který nelze s „předkoncilovou“ obecnou vlažností a s “pokoncilovým“ subjektivismem vůbec srovnat. A tak lze těžko předpokládat, že by jim mělo důsledné dodržování liturgicky doporučených nápěvů vadit. Výjimku tvoří zpěváci zaměření na hudbu jisté úrovně, kteří byli vykázáni z chrámů s novou liturgií, aby tam mohla znít hudba úrovně horší, než je ta jejich (resp. kteří před takovou hudbou sami odešli), nebo proto, že tam byla hudba úplně zlikvidována; takoví zpěváci – někdy ani ne katolíci – doufají, že by se mohli uplatnit alespoň při „tridentské“ liturgii; někteří proto, že hudbou chtějí opravdu sloužit, jiní proto, že očekávají „příležitost si zazpívat“ v této liturgii větší než v liturgii pokoncilové. Jakkoliv je první z důvodů morálně daleko vyšší než ten druhý, je faktem, že oba zpěvácké druhy mají často velmi málo znalostí o liturgii a její formě a často jsou znalosti omezeny resp. deformovány tím, co nás obklopovalo v hudební praxi „pokoncilové liturgie“ (mladí hudebníci často mají ohledně „tridentského“ obřadu velmi mlhavé představy, zatím co poslouchat několik desetiletí zpěvy z Taizé, kytarovky a „Břízu“ resp. „Olejníka“ – to zanechá následky i na těch nejzkušenějších starých kůrových borcích). A tak není divu, že se mohou vyskytnout negativní následky takových neznalostí i při nejlepší snaze, natož když jde opravdu jen o to „si zazpívat“. Je tedy povinností těch, kteří krásu a hloubku tradiční liturgie pochopili – včetně kůrových hudebníků – takové mezery ve znalostech zaplnit pokud možno co nejrychleji a co nejlépe. V každém z obou následujících pokračování se věnujeme jednomu základnímu typu liturgického zpěvu, typu antifonálnímu a typu responsoriálnímu. Co tyto termíny znamenají, se tam čtenář dozví.
Přejít na 2. díl.