Přesvědčivé důvody pro latinu v liturgii a Církvi

Autor úryvku z církevně schválené knihy, který předkládáme, poutavě a populárně vysvětluje věřícím, z jakých příčin je jednotná latinská liturgie vzácným pokladem Církve pro všechny její údy. „Všecky námitky“, píše, „ukazují se dýmem, prázdným slovem, které může klamati a sváděti jen neuvědomělého katolíka.“ Nebuďme těmito neuvědomělými i my.

Díky společnému jazyku mohli biskupové na 1. vatikánském koncilu společně projednávat důležité otázky naší víry.

„Ovce mé slyší hlas můj.“1 Spasitel nepraví: rozumějí všemu, čemu je učím, nýbrž praví: slyší hlas můj. Tak jedná každý opravdový katolík. Církev mluví slovy a znameními a její opravdové ovce ji slyší. Mluví ovečkám všemi jazyky a dává jim ve všech řečích předčítati slovo Boží, ale při Mši svaté užívá latiny. I tu opravdové ovce slyší hlas její.

Jsou ještě někteří, kteří hubují a říkají: Proč při Mši svaté užívati cizího jazyka, a k tomu ještě řeči, kterou nikde na světě se nemluví? Katolík má přece věděti a rozuměti, co se říká. Proč to tajnůstkářství? „Příteli, nečiním tobě křivdy,“2 odpovídá Církev s hospodářem v evangeliu, „neboť mám vážné a pádné důvody zůstati při latině.“ Které jsou to důvody? Důvody krásy a důvody prospěšnosti.

I. DŮVODY KRÁSY

Latina již na kříži Spasitelově a v ústech prvních křesťanů

Z řečí světových má zcela jistě zvláštní posvěcení pro nejsvětější oběť ona, která zdobila již první oltář, kříž Kristův. Nápis na kříži byl napsán hebrejsky, řecky a latinsky, třemi hlavními řečmi, jimiž se mluvilo ve Svaté zemi. V těchto třech řečech slavili první křesťané svatá tajemství. Latina brzo ovládla. Jako řeč světové římské říše byla při rozšíření křesťanství i řečí bohoslužebnou na celém Západě, neboť Řím byl centrem křesťanství. Z Říma vycházeli hlasatelé křesťanství do celého světa a přinášeli národům s učením víry i církevní řeč latinskou pro slavení svatých tajemství.

S počátku v některých krajinách se touto řečí dorozumívali, ale stále vymírala a zcela vymizela z obecného užívání, zůstala jen řečí Církve.

Největší radostí a hrdostí musí nás naplňovati vědomí, že se smíme modliti a smíme obětovati v té řeči, ve které se modlili a obětovali první křesťané! Tou řečí k Bohu volali, která za pronásledování zaznívala v katakombách ke cti a chvále Boží! Ctihodnost a posvátnost latiny dávají jí zvláštní právo býti a zůstati jazykem Církve.

Veliká dokonalost latiny po stránce jazykové

Latina se vyznamenává velikou dokonalostí. Jest to řeč vážná, velebná, jasná, krátká a jadrná, při tom neobyčejně duchaplná, melodická a jemná. Jest proto těžko a mnohdy skoro nemožno vyjádřiti v překladu vznešenost, silu a hloubku, bohatství myšlenek a vroucnost latinské řeči. Misál, i nejkrásněji přeložený, nikdy nedosáhne krásy originálu. I tato okolnost mluví ve prospěch latiny.

Mystický ráz latiny se náramně hodí pro novozákonní oběť

Zvláštní krásy dodává latině její mystický ráz. Nevěsta při svatbě, řeholní sestra při zasvěcení se životu klášternímu mívají závoje, vědouce, že jejich krásy nezakrývá, nýbrž jí dává ještě více vyzařovati. Takovým závojem pro Církev jest latina. Vyjadřuje výborně mysticismus křesťanského úkonu obětního, který skrývá různá tajemství. Blíží-li se kněz centru Mše svaté, nemluví hlasitě, nýbrž potichu, aby nezměrnou hloubku a vznešenost svatých tajemství vyjádřil i svým počínáním. Podobně slouží cizí řeč k tomu, aby nezměrnou vznešenost novozákonní oběti lidu i zevně ukazovala, a chyby, jichž se kněz z lidské ubohosti při vyslovování svatých slov může dopustiti, zakryla, aby netrpěla újmy zbožnost věřících.

Všechny národy chápaly význam posvátné řeči

U všech národů užívali kněží zcela zvláštní řeči při oběti, t. j. mnohých výrazů, kterých jinak se neužívalo. Jest to v přirozenosti svatých úkonů, že tu musí býti cosi mystického, co jim neubírá krásy, nýbrž dodává.

Mše svatá jest tak tajuplný, úctu budící, vznešený akt, že se zcela liší ode všech ostatních lidských úkonů, liší se podstatně i od bohoslužebných aktů, pociťuje tedy věřící katolík mimoděčně, že by utrpěla svatost oběti, kdyby se při ní užívalo obyčejné řeči, podléhající všem změnám.3 Může tedy Církev plným právem každému říci: „Příteli, nečiním tobě křivdy,“ užívám-li při Mši svaté latiny.

II. DŮVODY PROSPĚŠNOSTI

Plané námitky srozumitelnosti

Kdyby se užívalo při Mši svaté lidové řeči, mohli bychom Mši svatou s větším porozuměním sledovati, říkají někteří. Odpovídám: Každý katolík zná hlavní části Mše svaté, zná i nejdůležitější modlitby, hlavně slova při proměňování, a k tomu ještě máme tak důkladné modlitební knížky (český překlad Misálu), že každý katolík dobré vůle může zcela lehce Mši svaté porozuměti. Mše svatá není poučování, kázání, pouhá modlitba, nýbrž oběť, a jako oběť jest oslavou Boha a zprostředkováním milosti.

Poučení o Mši sv. má se díti mimo ni

Obětní úkon obsahuje mnohá poučení, ale hlavním účelem není poučení, nýbrž smíření s Bohem a oslava Boží. Oltář není kazatelna. Jistě jest třeba, aby lid rozuměl Mši svaté, ale k tomu má dosti a dosti příležitostí. Koncil Tridentský nařizuje kněžím, aby v kázáních a křesťanských cvičeních to nebo ono ze Mše svaté lidu vysvětlovali. Církev nemá nejmenší příčiny skrývati něco z toho, co při Mši svaté koná a mluví. O Mši svaté poučuje věřící v kostele, ve škole, v kázání a křesťanských cvičeních. A přeje si, aby knihy, vysvětlující Mši svatou, dostaly se lidu do ruky.

Českými modlitbami při Mši svaté ničeho by se nedocílilo, naopak, jak by to rušilo, kdyby několik kněží najednou Mši svatou sloužilo! A kdyby lid snad i slovům rozuměl, chápal by každý správný smysl slov a správně jim rozuměl? Nedosáhlo by se tedy větší sebranosti a pobožnosti, spíše by se kostely vyprazdňovaly.4

Všude na světě, kde se slouží Mše sv., kněz nalezne misál, který důvěrně zná.

Závažný důvod – nezměnitelnost latiny

Druhý důvod, proč Církev se drží latiny, jest její nezměnitelnost. Každá živá řeč se stále vyvíjí, my na př. nerozumíme mnohému ze staročeštiny, naši potomci nebudou časem rozuměti mnohému, jak my mluvíme a píšeme. Kdyby byla Mše svatá sloužena v řeči lidové, kolikráte by již byla nastala změna slov i výrazů! Tím by utrpěl původní obsah modliteb. Opisováním, vkládáním a vypouštěním a nesprávnostmi by se časem vše zhoršilo, že by nakonec byl porušen smysl a hluboký obsah modliteb.5 Nedosáhlo by se vůbec nikdy shody u jednoho národa, tím méně na celém světě. Latina zůstává nezměnitelná. Poslední kněz na konci světa bez obtíže bude čísti z misálu naší doby. To jest tak rozhodná přednost, že vyváží všechny zdánlivé přednosti lidské řeči.

Latiny vyžaduje jednota Církve

Jednota v čase a prostoru dá se udržeti jen tehdy, užívá-li se jedné a nezměnitelné řeči. Církev jest jedna rodina, jedna společnost, její otec jest Bůh. Jest tělem Kristovým, všichni členové Církve tvoří jedno mystické tělo, jehož hlava jest Kristus, jehož duše jest Duch Svatý, a tato Boží rodina mluví jednou řečí.

Kolik práce a námahy bylo už vynaloženo, aby se našla dorozumívací řeč pro všecky národy. Proč bychom měli Církvi zazlívati, že užívá světové řeči pro všecky národy světa? Neměli bychom ji spíše chváliti? Každý kněz bez obtíží může sloužiti Mši svatou na celém světě, aniž by to bylo nějak nápadné.

Vstoupíme-li do katolického chrámu někde v Číně, cítíme se tu jako doma. Mše svatá se čte v jazyku latinském. V Církvi uskutečňuje se proroctví Malachiášovo: „Od východu slunce až na západ na každém místě bude obětováno, a podávána bude oběť čistá.“6 Jako sluneční paprsky denně osvětlují zemi, tak Mše svaté v jedné řeči denně se slouží na celém světě, že není hodiny ve dne v noci, kdy by Mše svaté nebylo.

Pro nezměnitelnou víru nezměnitelný jazyk

Církev stále věří, jak se modlí. V modlitbách jest její víra. Proto musí modlitby v podstatě býti nezměnitelné, jako její víra; nezměnitelnost a neporušitelnost modliteb zajišťují i neporušitelnost víry. Vidíme-li v mešních knihách z prvních dob křesťanských, jak ve všech podstatných částech přesně souhlasí s naší věroukou, že by kněz z oněch dob ničeho nenašel v našich misálech, co se již nemodlil ve svých misálech, jaké to nádherné svědectví pro nezměnitelnou pravdu katolické víry! Nikdy by se toho nedocílilo při živé řeči, která podléhá stálým změnám.

Latina dorozumívacím jazykem v hierarchii Církve

Latina vyjadřuje jasně a určitě světovou velikost naší Církve. Touto řečí mluví zástupce Kristův a rozumí jí každý kněz celého světa. Z celého světa ve všech záležitostech obracíme se v řeči latinské na církevní vrchnosti a dostáváme postačující výklad. Co v latině psáno, zůstává napsáno, jako slova na kříži. Jest to, poněvadž tato řeč nikdy se nemůže měniti, napsáno pro věčnost, což se hodí nejlépe a nejdokonaleji k podstatě naší světové Církve. Jest to přirozené pokračování zázraku o Letnicích, kdy byl shromážděn celek národů v jednotě víry. Naznačuje se tím ono království Kristovo, které není z tohoto pomíjejícího světa, nýbrž povýšeno nad časy i národy; naznačuje to onen svatý kostel, kde svatí, jak kněz se modlí v praefaci, společným hlasem, v jedné řeči třikráte Svatý zpívají.

Sekty varovným příkladem

Sekty jsou všude omezené na ten nebo onen národ, proto také užívají prostorově omezené a změnám času podrobené řeči, čímž dávají najevo nestálost, jednostrannost a pomíjejícnost, Církev užívá při bohoslužbě na celém světě jedné řeči, která jest věčná a nezměnitelná jako sama Církev a tím se ukazuje světovou Církví, která nakonec všude zvítězí a tak již na zemi musí býti oslavena. Církev, užívajíc při bohoslužbě latiny, nečiní nikomu křivdy, a všecky námitky nepřátel při bližším zkoumání ukazují se dýmem, prázdným slovem, které může klamati a sváděti jen neuvědomělého katolíka.

Moudrost Ducha Svatého, jenž zastínil P. Marii při vtělení Syna Božího a stále a stále Církev řídí, ukazuje se velebným způsobem při užívání latiny v bohoslužbě. Krása a vhodnost podávají si při tom ruce. Nevěřte svůdným hlasům!


Převzato z Arnošt Oliva: Mše svatá. Nakladatel V. Kotrba v Praze, 1936. Vydáno s církevním schválením. Mezititulky a doplňující poznámky pod čarou doplnila redakce KL.

[1] Jan 10, 27;

[2] Mt. 20, 13;

[3] Nejsme koneckonců my, křesťané 21. století, živoucím důkazem pravdivosti těchto slov? Když se podíváme, co všechno se dnes, po zavedení národních jazyků, ve Mši sv. odehrává, s čímž si nevědí rady ani kompetentní autority, čehož náprava je v nedohlednu, neutrpěla svatost oběti? Nevytratila se někde oběť z myslí katolíků již definitivně?

[4] Přímo prorocká slova autora knihy z 30. let 20. století. Zatímco v USA (pro které jsou statistiky k dispozici) stoupl od r. 1965 počet obyvatel téměř o 50%, počet kněží klesl o 22%, zatímco od r. 1930 do r. 1965 se zdvojnásobil. V r. 1958 chodilo na nedělní (tehdy latinskou) bohoslužbu 75% lidí, kteří se označovali za katolíky, v r. 2002 již jen 25%, byť je Mše svatá v národním jazyce. Podle průzkumu New York Times z r. 1994 již 70% „katolíků“ nevěří v dogma o přepodstatnění (transsubstanciaci) chleba a vína v Tělo a Krev Pána Ježíše Krista – národní jazyk tedy k pochopení Mše svaté zřejmě nepomohl, možná spíše naopak. Takto dramatický pokles těžko vysvětlovat pouze vnějšími společenskými okolnostmi, obzvláště mluvíme-li o názorech mezi katolíky, nikoliv o poklesu věřících obecně.

[5] Autor textu si ve své době ani nedokázal představit to, co se stalo skutečností v době naší. Původní obsah modliteb utrpěl ne po nějaké delší době, ale už hned prvním překladem misálu do národních jazyků, na což musela vzápětí reagovat i Kongregace pro bohoslužby a vysluhování svátostí. Významně např. v dokumentu Liturgiam authenticam z r. 2001, jehož požadavky však ani po deseti letech nejsou splněny.

[6] Mal. 1, 11;