Korunou kvatembrové pobožnosti je mešní liturgie sobotní. Tvořila odedávna hlavní slavnost kvatembrovou. Původně slavena v noci ze soboty na neděli s velkou liturgickou okázalostí. Končila na úsvitě neděle. Všichni věřící byli zavázáni k účasti. Slavnou noční liturgií, při níž udělována byla svěcení, vyvrcholovala příprava na Vánoce. V Římě celebrována byla ve velechrámě sv. Petra nad hrobem knížete apoštolů, jemuž odevzdal Kristus plnost posvátné moci v Církvi. Slavnostní noční bohoslužba, v níž kulminovala vroucnost adventních modliteb ve spojení s bohatými, velebnými obřady ordinačními, řadila se po bok velkolepé vigilní liturgii veliké noci po Bílé sobotě se společným slavným křtem katechumenů. Byly to dvě památné noci posvátného dvojího porodu Církve.
Význam kvatembrové liturgie neumenšen, když po zrušení nočních bohoslužeb přeložena byla na sobotní ráno. Je nejhoroucnější strofou adventního hymnu touhy po světle Spasitelově, jež jedině rozptýliti může tmy, halící vykoupený svět…
Jako původní noční bohoslužba jest ovládána ideou tužby po východu vánočního Slunce v noci hříchů… „Přijď a ukaž nám svou tvář, Pane, jenž trůníš na Cherubech a budeme spaseni…“ (introit). Ten, jenž v světlém oblaku trůnil nad Cheruby archy úmluvy a v noci osvěcoval cestu kmenům izraelským, zjeviti se má v Kristu nad archou novozákonní – Cíkrví. První mešní modlitba překládá obraznou mluvu introitu do prosy pokorné prosby: Bože, jenž vidíš, jak jsme pro svou zkaženost trápeni, uděl milostivě, abychom tvým navštívením potěšeni byli…
První čtyři čtení vyňata jsou z proroctví Isaiášových. Očekávaný Mesiáš je světlem, jež prozáří tmy pohanství (první čtení) a zpustošený svět promění v spasný ráj království Božího (druhé čtení). V něm vkročí Bůh mezi nás jako Vládce a Pastýř nového Izraele (třetí čtení). Vyvede lidstvo z duchovního zajetí (čtvrté čtení), vysvobodí nás jako mládence v peci ohnivé (páté čtení z Daniela). Tímto posledním čtením končila noc a započínal úsvit jitra. Stará Církev viděla v hrdinných mládencích typický symbol mučednictví a zmrtvýchvstání. Biblický úryvek o třech mládencích tvoří v každé kvatembrové sobotní liturgii pátou lekci. Chvalozpěv tří mládenců považovati dlužno za starokatolické chvály (Laudes) původní vigilie.
Epištola z 2. listu k Soluňským (2, 1-8) zvěstuje, že Epifanie Vykupitele zničí knížete temností, Antikrista. (Zbytek starokřesťanského parusijního očekávání příchodu Páně.) Mezi jednolitvými čteními rozvinují rozjímavé zpěvní teksty a modlitby stupňovanou touhu po požehnání příchodu Páně. Modlitby i stupňové zpěvy jsou velmi krásné a tlumočí jednak potřebu mesiášské spásy, jednak velebí štěstí božského navštívení. „Uděl prosíme…, abychom, kteří pod jhem hříchu ve starém otroctví úpíme, očekávaným znovuzrozením jednorozeného Syna tvého osvobozeni byli.“ (Druhá modlitba.) „Potěš nás… nehodné služebníky své, jež rmoutí vina vlastních skutků, příchodem jednorozeného Syna svého.“ (Třetí modlitba.) „Uděl, prosíme…, aby nastávající slavnost Syna tvého i léky nám pro nynější život přinesla i dary propůjčila věčné.“ (Čtvrtá modlitba.) „Prosby lidu svého, prosíme, Pane, milostivě vyslyš, abychom spravedlivě za hříchy své trpíce, navštívením dobrotivosti tvé potěšeni byli.“ (Pátá modlitba.) „Bože, jenž jsi zmírnil třem jinochům ohnivé plameny, uděl milostivě, aby nás, služebníky tvé, nespaloval oheň vášní…“ (Šestá modlitba)
V evangeliu slyšíme radostnou zvěst: Předchůdce přišel, očekávaný Mesiáš je blízko. Tím noční vigilie skončena a rovněž liturgické drama adventu. Dosavadní úsek liturgie byl rekapitulací celé doby adventní. V obětní části liturgie slavíme už anticipaci Vánoc a Epifanie. Jásavě zvučí zpěv k obětování z proroctví Baruchova: „Jásej mocně, dcero Sionská, hlasitě prozpěvuj, dcero Jerusalemská. Hle, král tvůj přichází k tobě, svatý a Spasitel… „Zpěv k sv. přijímání je už antifonou vánoční. Slunce světa vychází, započíná svoji požehnanou vykupitelskou dráhu: „Plesá jako rek, jenž má rychle vykonati cestu. S nejvyššího vrcholku nebes jest východ jeho do protějších výšin jejich…“ (Ž. 18, 6-7.) Modlitba po sv. přijímání hlásá, že „vánoční mysteria“ zajišťují naše nadpřirozené obrození.
Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis – redakce KL.