Předchozí díl zde.
H) ÚČINKY MŠE SV. ZVANÉ FRUCTUS MINISTERIALES
Zvláštních účinků mešních dosahují ti, za které kněz, jakožto služebník (minister) Kristův a církve,1 mši sv. obětuje čili applikuje, t. j. kterým obětující kněz z dobré vůle anebo byv k tomu nějakým způsobem zavázán (předpisy církevními, přijetím stipendia) čášť užitků mešních přivlastniti chce. Kněz svěcením na kněžství dosahuje výsady (praerogativy), že může, jakožto viditelný orgán neviditelného obětujícího velekněze Krista, čásť užitků mešních podle úmyslu svého k jistým účelům obrátiti, a to jménem Kristovým; anebo, jinak řečeno, kněz může přiměti Krista Pána, aby v okamžiku, kdy oběť se koná, čásť užitků ze mše sv. plynoucích přivlastnil dle úmyslu obětujícího kněze.2 Počet účinků, na něž má kněz právo a které může přivlastniti, se určiti nedá, avšak pokud je kněz přivlastňuje jménem Krista a církve, jsou na jeho mravní hodnotě nezávislí.3 Aby přivlastnění (applikace) bylo možno, musí se státi před pozdvihováním anebo alespoň před konsekrací vína. Přivlastnění těchto užitků závisí úplně na osobní vůli kněze, tak že jest platné i proti vůli představeného v klášteře i proti předpisům církevním. V tomto případě dopouští se sice takový kněz neposlušnosti, jedná nedovoleně, ale platně.
Ku platné applikaci dostačí již intentio habitualis, t. j. úmysl jednou vzbuzený, nebyl-li výslovně odvolán; tím spíše dostačí intentio virtualis a actualis. Za to však úmysl musí býti určitý a odnášeti se k jistému podmětu (k jedné neb více osobám, ať živým, ať mrtvým); alespoň má kněz vzbuditi úmysl applikovati „ad intentionem petentis“. O ostatních otázkách týkajících se užitků ministeriálních pojednáno bude níže v odstavci „o mešních stipendiích“ [pasáž do budoucna připravujeme, pozn. KL]. …
a) Fructus ministerialis může se přivlastniti všem, kdož ve společenství církve žijí a ve smíru s církví zemřeli. K věřícím počítají se i katechumeni, jestliže upřímně po křtu toužili a smrť je ještě přede křtem překvapila.4
b) Vyloučeni jsou z applikace za živa i po smrti všichni, kdož jmenovitě a veřejně z církve byli vyloučeni (excommunicati vitandi). Neboť v tom právě záleží trest vyobcování z církve, že vyobcovaní nemají žádné účasti ani v modlitbách církevních ani v účincích mše sv., které kněz nejen jakožto služebník Kristův, nýbrž i jako služebník církve podle své vůle přivlastňuje. Ovšem byla by applikace, pokud kněz applikuje jako minister Christi, sice platna, avšak nedovolená. Smí však kněz jako osoba soukromá při „memento“ i vyobcovaných z církve pamětliv býti a za ně se modliti. Taktéž směl by jim přivlastniti ony účinky mše sv., jichž svým přičiněním při mši sv. dosahuje (fructus ex opere operantis).
c) Za ty, kteří sice patří k vyobcovaným z církve, avšak nicméně jsou trpěni (excommunicati tolerati), jako ku př. protestanté, rozkolníci, může se dle mírnějšího mínění5 mše sv. obětovati, avšak třeba se všeho vystříhati, co by u věřících jakékoliv pohoršení vzbuditi mohlo. Veřejně by se takováto applikace lidu ohlásiti nesměla.
Za zemřelé nekatolíky nesmí se veřejně mše sv. obětovati.6 Ve vší tichosti směl by kněz obětovati mši sv. za protestanta, má-li oprávněnou domněnku (probabilia signa), že zemřel bona fide a v milosti Boží, obzvláště žádá-li za applikaci nějaký katolík, anebo kněz sám od sebe k tomu se cítí zavázána.7 Při tom však kněz nebere mši de requiem ani zvláštní orace za zemřelého, — neboť oboje jest veřejným uctíváním památky pouze zemřelého člena církve katolické.
Od nekatolíka, který jest na živě, dle rozhodnutí kongregace sv. inquisice ze dne 19. dubna 1837 se smí8 stipendium přijati a mše sv. obětovati toliko na úmysl, aby se obrátil na pravou víru. (Proposito dubio: „Utrum possit aut debeat celebrari Missa ac percipi eleemosyna pro graeco-schismatico, qui enixe oret atque instet, ut Missa aplicetur pro se sive in ecclesia adstante sive extra ecclesiam manente“, S. C. respondit: Juxta exposita non licere, nisi constet expresse, eleemosynam a schismatico praeberi ad impetrandam conversionem ad veram fidem.“ Tento dekret schválil Řehoř XVI.) — Směl by však v tichosti kněz obětovati mši sv. za živého nekatolíka i na jiný úmysl (dosáhnouti zdraví atd.), jenž by ovšem se s obrácením na víru sjednotiti dal, když by stipendium poskytl katolík anebo když by kněz sám od sebe bez stipendia chtěl na tento úmysl mši sv. obětovati.
Za nekatolické panovníky se mše sv. obětovati smí, dokud žijí. — Pohřební řeč v kostele za příčinou úmrtí nekatolického panovníka míti, jest dovoleno (bez rochety a štoly).
Vzhledem k Turkům a nevěřícím vydala sv. Inquisice následující rozhodnutí. Na otázku: „Utrum liceat sacerdotibus missam celebrare pro Turcarum aliorumque infidelium intentione et ab iis eleemosynam accipere?“ odpověděla kongregace dne 12. července r. 1865: „Affirmative, dummodo non adsit scandalum et nihil in missa addatur, et quoad intentionem constet, nihil mali aut erroris aut superstitionis infidelibus eleemosynam offerentibus subesse.“ Církev jest proto mírnější k nevěřícím, nežli k vyobcovaným trpěným, poněvadž tito jsou tresty zvláštními z účastenství jejích pokladů vyloučeni.
CH) FRUCTUS SPECIALISSIMI
Všichni věřící, všichni přítomní oběti mešní dosahují příslušných užitků; avšak užitků měrou daleko větší dosahuje obětní kněz, jehož prostřednictvím Kristus Pán oběť koná, jenž Kristu Pánu sebe sama za nástroj propůjčuje, jenž se k úkonu tomu bedlivě připravuje (příprava vzdálenější — příprava bližší), jenž oběť tu i jménem církve modlitbami doprovází a Bohu odevzdává. Tyto užitky nazývají se u theologů fructus specialissimi (užitky nejvlastnější), čímž se označuje, že jsou to užitkové pouze osobní, že na tyto užitky má pouze obětující kněz nárok, jelikož on jediný má též právo, aby oběť přinášel, a že užitky ty jiným osobám přivlastniti se nedají, jelikož jest to fructus ex opere operato.9
Jest v této příčině zajisté obdoba mezi účinky svátosti a oběti. „Svátost oltářní prospívá přijímajícím i jako svátosť i jako oběť, poněvadž se za přijímající přináší. Ale ostatním, kteří nepřijímají, prospívá jen jako oběť, pokud se za jejich blaho přináší.“10 Ale povaha této oběti jest, že se přináší za obětujícího; poněvadž pak vlastním obětujícím jest kněz, jest on předmětem, za něhož se nejvíce obětuje.
Slouží-li kněz mši sv. s pobožností, živou víru a láskou, získává ovšem i užitků svým přičiněním (ex opere operantis), a mše sv. stává se takto knězi pramenem milostí nikdy nevysychajícím, nevyčerpatelnou pokladnicí milostí, jimiž se od denních poklesků očišťuje, jimiž nedokonalosť modlitby breviáře doplňuje a své práce nadpřirozeně oplodňuje. Tyto poslední účinky může přímluvou (per modum suffragii) i jiným přivlastniti. V domnění, že kněz z těchto posledních užitků skutečně něco přivlastní na úmysl darovatele stipendia, dávají lidé nejraději na mši sv. kněžím zbožným. O otázce, zdali mše sv. špatného kněze má menší cenu, nežli kněze dobrého, pojednává sv. Tomáš Aq. takto: „Ve mši sv. jest dvojí uvažovati: totiž samu svátosť, což jest hlavní, a modlitby, které se při mši konají za živé a za mrtvé. Co do svátosti neplatí mše kněze špatného méně, nežli mše kněze dobrého, poněvadž u obou koná se tatáž svátost. Též modlitbu, která se koná při mši sv., lze uvažovati dvojato: jedním způsobem, pokud má účinnost z pobožnosti kněze modlícího se; a tak není pochyby, že modlitba kněze lepšího jest užitečnější; druhým způsobem, pokud modlitba ve mši se přednáší od kněze v osobě celé Církve, jejímž služebníkem jest kněz; a toto služebnictví zůstává i ve hříšnících, jak pověděno svrchu (čl. V.) o služebníku Kristově. Proto také — pokud této věci se týká, — užitečná jest nejen modlitba kněze hříšného při mši, nýbrž všechny modlitby, které koná v církevních obřadech, v nichž jest jako osoba Církve, ačkoliv jeho modlitby soukromé jsou neužitečny dle oněch slov Přísloví (28): „Kdo uchyluje uší svých, aby neslyšel zákona, modlitba jeho bude ohavností.“11
1 Ale kněz jako služebník církve nekoná oběti, nýbrž jen se modlí a oběť vykonanou Bohu jménem církve podává (hned po konsekraci). I tato modlitba i podávání oběti se Bohu objektivně líbí a fructus z toho obsažen jest v applikaci.
2 Tato moc vysvítá ze slov při svěcení na kněze biskupem pronesených, jimiž se odevzdává: potestas offerendi sacrificium pro vivis et defunctis. Sem se vztahuje též nauka sněmu Trid.: „sacrificium eucharisticum pro vivis et defunctis, pro peccatis, poenis, satisfactionibus, et aliis necessitatibus offerri et offerri debere.“
3 Bulla „Auctorem fidei“ propos. 30. naproti Pistojským.
4 Sv. Ambrož applikoval mši sv. za císaře Valentiniana, který náhle zemřel, jsa ještě katechumenem.
5 Liguori, Theol. mor. VII. n. 164.
6 Řehoř XVI. to zřejmě v listě z r. 1842. k biskupu Augsb. prohlásil … (Probst, Exequien str. 149); viz též list k opatovi ze Scheyeru ze dne 19. července 1842.
7 Lehmkuhl II. n. 176; Naproti tomu Mark, Instit. Alphon. n. 1601 úplně popírá dovolenost supplikace za zemřelé nekatolíky a praví: „Quodsi stipendium pro aliquo in particulari offeratur, respondeat sacerdos, se posse applicare missam pro omnibus fidelibus defunctis, cum intentione subveniendi etiam animae illius defuncti, si hoc acceptum sit coram Deo. — Náhled Lehmkuhlův zdá se nám býti pravděpodobnějším a dobrotě Boží přiměřenějším.
8 V dekretě jest sice řeč pouze o řeckých schismaticích; avšak a fortiori platí to asi o protestantech, kteří tolik pomlouvají katolíky pro stipendia.
9 Stentrup 1. c. th. 103, fructus specialissimus … qui obvenit sacerdoti offerenti, quin ulla ex parte opus sit intentione, aliis applicari non potest. Thalhofer má opačný náhled za probabliní (1. c. 18.)
10 St. Thom. 3, q. 79. a. 7.
11 3, qu. 82 art. 4. — Eucharistia 1899, č. 6.
Převzato z: Dr. Josef Kupka: O mši svaté. Nákladem Dědictví sv. Prokopa v Praze 1899, dílo má církevní schválení.