Při mši svaté se používá nejrůznějších předmětů. U některých z nich je nám samozřejmý jejich praktický význam, u některých pak méně. Nicméně jak je v katolické liturgii zvykem, každý z těchto předmětů má i význam skrytý, který si pouhým zběžným pohledem neuvědomíme. Seznámení s těmito významy nám může pomoci v hlubší a nábožnější účasti na mši svaté, neboť každý tento předmět nás upomíná na některou z pravd naší víry či evangelní událost.
Kalich (calix) symbolizuje Ježíšův hrob a upomíná nás také na kalich hořkého utrpení, který za nás Spasitel musel vypít. Nepochybujeme o tom, že již apoštolové pro nejsvětější Oběť užívali nejdrahocennějších nádob, kterých si mohli opatřit. Dokonce i za dob největšího pronásledování křesťané používali pro mši kalichy zlaté a stříbrné. Když však nastaly časy velké bídy, neváhali je prodat a z výtěžku obdarovávat hladovějící. V těchto dobách je zaznamenáno používání kalichů ze dřeva, skla, kamene nebo mramoru. Tehdy však, jak praví jeden církevní sněm, pro takovou vroucnost a lásku byli ze zlata sami kněží, i když kalichy byly dřevěné.
Kalich stojící na korporálu, zakrytý pallou.
Pallaje látka natažená na pevnou čtyřhrannou tabulku, kterou se kalich přikrývá. Tím nám má připomínat čtyřhranný kámen, kterým byl přikryt hrob Páně. Zároveň palla plní i praktickou funkci, kdy zabraňuje tomu, aby do vína, které bude proměněno v Krev Krista, popř. pak do Krve samotné, nespadly nějaké nečistoty či hmyz. Palla v dnešní podobě se vyvinula z korporálu – viz níže.
Patena (otevřená mísa) je doplňkem kalicha a klade se na ní sv. Hostie. Připomíná misku s mastmi, kterými bylo pomázáno mrtvé Tělo Páně. V prvních dobách bývaly pateny velkých rozměrů, neboť do nich jáhni sbírali chléb od věřících, který přinesli k proměňování. Paten bylo na oltáři někdy i několik. Postupně se tyto pateny stále prohlubovaly, až dosáhly podoby dnešních ciborií. Kněz pak měl pro sebe jen jednu malou patenu. V současné době se pro větší množství lidí, kteří přistupují k sv. přijímání, používají opět i hlubší pateny.
Korporál(corporale) od latinského corpus – tělo je bílá lněná látka čtvercového tvaru, jenž se rozprostírá na oltáři a staví se na ni kalich, popř. i patena a ciborium. Dříve (v tradičním ritu i dnes) se na něj při mši pokládala i proměněná Hostie. Připomíná roucho, do kterého bylo zabaleno Tělo Páně před svým uložením do hrobu. Korporál byl původně mnohem větších rozměrů a pokrýval celý oltář, jeho cíp pak sloužil k zakrytí kalicha. Před obětováním jej na oltář rozkládal jáhen. Když se pak oltáře začaly zahalovat lněnými plátny již předem, korporál se postupně zmenšoval. Dnešní rozměry má již od středověku. K zakrývání kalicha se pak od 12. století začala užívat druhá složená látka, která se postupně vyvinula v podobu dnešní pally.
Červená bursa s korporálem uvnitř.
Bursa(kapsa) je pouzdro čtvercového tvaru, do kterého se vkládá složený korporál.V burse pak kněz korporál k oltáři na začátku mše přináší, vyndá jej, rozloží a postaví na něj kalich. Bursa má podobný smysl jako velum (viz níže) či conopeum (rouška ve svatostánku). Všechny mají zakrývat předměty před neuctivými pohledy. Je tím zdůrazněna posvátnost předmětů, které přicházejí do přímého kontaktu s Tělem či Krví Krista. Ve středověku se místo bursy používaly někdy zvláštní nízké skříňky.
Purificatorium je malý šáteček, který slouží k utírání úst a vysušení kalicha po přijetí Krve Páně a po vyčištění vodou. Připomíná roucha, jimiž bylo osušeno mrtvé Tělo Páně. Začalo se používat od 16. století.
Kalich na korporálu zakrytý velem.
Velum (rouška, pláštík, závoj) je hedvábná pokrývka, kterou se zakrývá celý kalich. Připomíná oponu v jerusalémském chrámě, která se při smrti Páně roztrhla od svrchu až dolů. Kalich je velem při mši zakryt od začátku až do obětování a poté opět po purifikaci až do konce. Až do 16. století se kalich k oltáři nosil v jakémsi sáčku a až poté býval přikrýván zvláštní rouškou. Jak velum, tak i palla a bursa se používají vždy v příslušné liturgické barvě daného dne.
Konvičky (urceoli, amae, amulae, ampullae) jsou určeny pro přechovávání vína a vody potřebných ke mši svaté. Staví se na talířek (pervicula), který slouží k mytí rukou. Dvě konvičky připomínají dvě nádoby, které byly při umučení Páně naplněny octem a žlučí.
Výrazem úcty k Tělu a Krvi Páně je i zvláštní péče o liturgické předměty, které s nimi přicházejí přímo do styku. Všech těchto předmětů: kalicha, pateny, korporálu a purificatoria se směly dotýkat jen osoby, které již obdržely alespoň podjáhenské svěcení (první z tzv. vyšších svěcení, poté následuje již svěcení jáhenské a kněžské). Ani čtyři nižší svěcení pro tuto službu ještě nestačila. Kromě toho musel být každý kalich a patena před svým používáním posvěcen od biskupa.
Bursy různých barev.
Kalich, v kterém je vloženo purificatorium a na něm patena s hostií. Navrch se ještě položí palla a celý kalich se zakryje velem.
Takto připravený kalich si kněz přináší v průvodu na mši svatou. Navrchu je položena bursa, v které je korporál. Přes ní je pak ještě nazpět přeložen okraj vela.
Jaké jsou důvody obrácení kněze stejným směrem jako lidu? Kam až tato praxe sahá? Jak to souvisí s podstatou mše svaté? Co o obrácení kněze napsal dnešní papež Benedikt XVI.? Na tyto a další otázky se snaží ve srozumitelné formě odpovědět tento článek.
Proč kněz stojí obrácen stejným směrem jako lid?
Při tradiční mši svaté stojí po většinu doby kněz a lid s pohledy upřenými stejným směrem. Tradičně je to přímo k východu, a proto se směrem na východ stavěly i křesťanské chrámy. Obrácení k východu při modlitbě bylo křesťanům vlastní po celou historii Církve.[1]
Význam obrácení na východ
Symbolika této orientace (orient = východ) spočívá v tomto: na východě vychází slunce – zdroj světla a života, čímž se stává často užívaným symbolem Krista. Tak obrácením na východ chceme vyjádřit naše obrácení na Krista v očekávání jeho příchodu na konci časů.
Svědectví Písma svatého
K takovému významnému chápání východu nám jsou podporou i vyjádření Písma svatého. Mezi jinými např.: „Zpívejte Bohu, který vystupuje na nebe, k východu /ad orientem/.“ (Ž 68,33n) „Kde je ten novorozený král židovský? Neboť viděli jsme hvězdu jeho na východě /in oriente/, i přišli jsme se poklonit se jemu.“ (Mt 2,2) Když Ježíš vstupoval na nebesa z Olivové hory, podle prastaré tradice se vzdaloval také směrem na východ. Ve Skutcích pak čteme: „Muži galilejští, proč stojíte a hledíte do nebe? Ten Ježíš, který vzat jest od vás do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli do nebe jíti.“ (Sk 1,11) A tak svým postojem v liturgii, kdy jsme všichni společně obráceni jedním směrem, vyjadřujeme naše očekávání a láskyplnou touhu po Pánu. Jako bychom společně v zástupu volali „Marana tha!“ – Přijď Pane Ježíši (1 Kor 16,22).
Připravenost Božího lidu
Zároveň hledíme dopředu, vstříc novým úkolům, ke kterým nás Pán na naší cestě povolává a vyjadřujeme svoji připravenost. „Buďte bedra vaše přepásána a hořte svíce v rukou vašich, a vy buďte podobni lidem, kteří čekají na pána svého, až se vrátí ze svatby, aby, když přijde a zatluče, hned mu otevřeli.“ (Luk 12,35–36)
Kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) ve své knize Duch liturgie k orientaci při liturgii píše: „Směr modliteb k východu je od počátku existující tradicí a základním výrazem křesťanské syntézy kosmu a dějin, zakotvením v jedinečném ději spásy a výrazem směřování k přicházejícímu Pánu. Je v ní vyjádřena stejně tak věrnost k onomu již darovanému, jako i dynamika cesty vedoucí kupředu.“[2]
Obrácení jedním směrem není „celebrováním ke stěně“ či „zády k lidu“
Jak by řekl Martin z Kochemu, stalo se jistě úskokem ďábelským, že lidé si výše zmíněné významy dostatečně nepřipomínali a docela na ně zapomněli. Jen tak se mohlo stát, že tak prastarý znak křesťanů jako společné obrácení na východ dostal nálepku „celebrování ke stěně“ nebo „ukazovaní zad lidu“.
Nechme ještě jednou promluvit kardinála Ratzingera: „Společné obrácení k východu nebylo „celebrováním ke stěně“, neznamenalo, že kněz „ukazuje lidu záda“, protože tak důležitou roli nikdy nehrál. Jako se v synagoze společně pohlíželo k Jeruzalému, tak se zde společně pohlíželo „k Pánu“. Jednalo se – jak to vyjádřil jeden z otců liturgické konstituce II. vatikánského koncilu J. A. Jungmann – spíše o společný směr kněze a lidu, kteří ve společném procesí směřují k Pánu. … jako putující lid Boží se vydávají k oriens, k přicházejícímu Kristu, jenž nám jde vstříc.“[3]
Nebylo by ale obrácení kněze k lidem věrnějším napodobením Poslední večeře?
V této otázce jsou skryté dva omyly.
Uspořádání hostiny v raně křesťanské době
První z nich se týká uspořádání hostiny ve starověku. V raně křesťanské době neměl předsedající společnosti u stolu místo proti ostatním. Naopak společný aspekt večeře byl vystihnut skutečností, že všichni účastnící seděli na konvexní straně stolu ve tvaru podkovy či písmene sigma.
Podstata mše svaté
Druhý omyl – zřejmě vážnější – se týká podstaty mše svaté. Podle učení katolické Církve je mše svatá zpřítomněním Kristovy kalvárské oběti, je s obětí na kříži úplně totožná, pouze způsob obětování je jiný. Tam krvavý, zde nekrvavý. To je závazné učení katolické Církve, jak bylo vyjádřeno především na koncilu v Tridentu, kde bylo třeba odmítnout mnohé hereze protestantů týkající se mše svaté.
Katolická bohoslužba tak nemůže být stále popisována pojmem hostiny nebo společenství, neboť to není jejím nejpodstatnějším aspektem. Nejdůležitějším je obětní charakter mše svaté, jejímiž předobrazy byly nedokonalé oběti starozákonní, a tak se shromáždění v první řadě upíná ke Kristu a jeho kříži (versus crucem), který je na oltáři přítomen. Sněm tridentský se vyjadřuje takto: „Proto [Kristus] zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje: aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela. … Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova na věky ustanoveného; jakožto Kněz obětoval Otci svému své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína; a odevzdal obé pod těmitéž způsobami svým apoštolům, jež tehdy za kněze Nového Zákona ustanovil, aby jich požívali. Dal také jim a pravým jejich nástupcům v úřadu kněžském nařízení, aby i oni dle jeho způsobu obětovali, když řekl: „To čiňte na mou památku!“ jak slovům těm Církev katolická vždy rozuměla.“[4]
Při mši svaté jako bychom byli na Golgotě
Začátek mešního kánonu jasně vyjadřuje, co se ve mši svaté odehrává.
Když jsme přítomni na mši svaté, je to jako bychom byli společně s Marií a Janem přítomni při Kristově ukřižování. Jen je tato skutečnost naším tělesným očím skryta, proto musíme dávat tím větší pozor, abychom ji neztratili ze zřetele očí víry. Z toho pramení i četná doporučení mnoha světců ke mši svaté (některé můžete najít také na těchto stránkách), kteří nás učí, že na mši svaté se máme chovat tak, jak bychom se chovali při ukřižování Kristově.
Na mši nepřicházíme kvůli knězi
Budeme-li mít výše zmíněné na paměti, porozumíme významu obrácení kněze stejným směrem s lidem. Na mši svatou nepřicházíme kvůli knězi, nýbrž s knězem kvůli Kristu. Kněz pak stojí v čele lidu jako ten, který je vyvoleným Kristovým nástrojem, skrze něhož svou oběť Pán zpřítomňuje. Pravým Knězem, který ve mši svaté obětuje, je Kristus. On je obětujícím a zároveň obětovaným, neboť ze své vůle vydává sám sebe. To pak činí skrze lidského služebníka, kterého si vybral, a skrze jeho viditelné úkony.
„Pokud během mše není kladen do popředí Ježíš, ale společenství, které usiluje o spoustu věcí namísto toho, aby se nechalo přitahovat Pánem,“ říká Benedikt XVI., pak dochází k „zatemnění křesťanského smyslu pro mysterium“. „První a podstatný postoj věřícího křesťana, který se účastní liturgického slavení,“ pak podle papeže, „není jednání, ale naslouchání, otevřenost a přijímání.“[5]
Není ale fakt, že věřící hledí knězi na záda, znakem opovrhování laiky?
Odpověď na tuto otázku už byla částečně dána. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že na mši svaté jsme kvůli Kristu, nebudeme obrácení kněze stejným směrem s lidem chápat jako nějakou jeho neuctivost či znak opovrhování. Ba naopak – kněz se tak řadí mezi nás, je zde s námi také kvůli Kristu a jeho oběti, nikoliv kvůli prezentování sebe sama. Proto pokorně hledí vstříc ke kříži a v čele lidu přednáší Bohu i všechny jeho prosby a potřeby.
Vznešenost kněžského povolání
Výjimečnost kněze nespočívá v tom, že by byl nějakým předsedajícím společenství, nýbrž v tom, že Boží Syn se vydává do jeho rukou. Na slova kněze sestupuje na oltář a obnovuje své vtělení a smrt. Z toho důvodu je kněžství to nejvznešenější povolání. Vyučovat, vychovávat, kázat, pomáhat chudým apod. můžou i jiné osoby. To, co je vlastní výlučně knězi, se děje právě u oltáře. Z toho důvodu je kněz zvláštním způsobem z lidu vyčleněn, což naznačuje i jeho pozice při mši svaté. Vznešenost kněze je tak veliká, že sv. Jan Maria Vianney si dovolí říci: „Kdybych potkal kněze a anděla, dříve bych pozdravil kněze.“[6]
Jsou ještě další důvody pro obrácení kněze a lidu stejným směrem?
Kromě výše zmíněného eschatologického očekávání Kristova příchodu jsou ještě další důvody, které svědčí pro to, aby kněz byl obrácen stejným směrem jako lid.
Jednota
Obrácení kněze a věřících jedním směrem je i výrazem jejich hluboké jednoty. Daleko větší jednota se promítá tam, kde lidé stojí se zraky upřenými společným směrem a tvoří tak jeden zástup, než tam, kde se dívají na sebe navzájem. Ve mši svaté vzhlíží vstříc Kristu. Jen tak, že bude každý z nás spojen s ním, můžeme dosáhnout pravé jednoty i spolu navzájem a i s celým nebeským zástupem svatých a andělů, kteří jsou při každé mši svaté také přítomni.
Pozice mluvícího a naslouchajícího
I v mezilidské komunikaci je slušností být obrácen na toho, ke komu mluvíme. Když v tradiční mši svaté kněz mluví k lidu, také se k němu obrací. Tak jej např. zdraví „Pán s vámi!“, vyzývá „Modlete se bratři“, na konci mše svaté propouští a dává požehnání. Modlitba směřuje k Bohu, a tak bychom taktéž měli být obráceni k němu.
Univerzalita Božího přebývání
Ihned se však objeví námitka, že Bůh přeci nepřebývá na nějakém konkrétním místě, a tak se k němu můžeme modlit všude. K tomu opět kardinál Ratzinger poznamenává: „Toto vědomí univerzality je plodem zjevení. Bůh se nám ukázal. Jen proto ho známe, jen proto se k němu můžeme všude s důvěrou modlit. A právě proto je – stejně jako dříve – vhodné, že se v křesťanské modlitbě vyjadřuje vztah k Bohu, který se nám zjevil. A stejně jako Bůh sám přijal tělo, vstoupil do prostoru a času země, tak je při modlitbě zapotřebí – alespoň při společné bohoslužbě –, aby naše řeč s Bohem byla „inkarnatorní“, aby byla christologická, abychom se prostřednictvím Toho, který se stal člověkem, obraceli k trojjedinému Bohu. Vesmírný symbol vycházejícího slunce vyjadřuje univerzalitu každého místa, a přesto ponechává Božímu zjevení jeho konkrétnost.“[7]
Svatostánek
Obrácení stejným směrem dostane ještě další důvod, pokud se mše svatá koná tam, kde je umístěn svatostánek. Potom je přímé obrácení modlícího se lidu k Bohu již zcela konkrétní. Ve svatostánku je pod způsobou chleba přítomen celý Ježíš Kristus se svým lidstvím i božstvím, a je tak i projevem elementární úcty, že se k němu neobracíme zády v okamžicích, kdy to není nezbytně třeba. Když přijdeme do kostela mimo mši svatou a budeme se chtít modlit, pravděpodobně ve většině případů také nedáme přednost pozici zády ke svatostánku, ale budeme k němu automaticky obráceni čelem.
Soustředění
Kdyby kněz pronášel modlitby čelem k lidu, mohlo by to taktéž bránit v našem plném soustředění na modlitbu samotnou na úkor toho, že budeme pozorovat kněze. Obzvláště pokud je kněz nějakým způsobem „zajímavý“ – např. se hloupě tváří, má přehnanou mimiku apod.
Pohodlí kněze
Obrácení kněze a věřících jedním směrem má i tu nespornou výhodu, že kněz není ničím rozptylován a může se tak v klidu maximálně soustředit na to, co koná. Když jsou na něj upřeny zraky mnoha lidí, má to o mnoho těžší, obzvláště je-li plaché nebo stydlivé povahy.
Takový klid může ocenit např. zejména v okamžicích svatého přijímání, kdy se nemusí zaobírat tím, jak při tom zrovna vypadá.
Nenařídil ale obrácení kněze čelem k lidu II. vatikánský koncil?
Obrácení kněze čelem k lidu je záležitostí až pokoncilního liturgického vývoje, samy koncilní dokumenty se o změně orientace vůbec nezmiňují. Obrácení věřících a kněze stejným směrem není také, podobně jako užívání latiny, výlučnou záležitostí tradiční liturgie, ale naprosto legitimně se tímto způsobem slaví i liturgie nová.
[1] RATZINGER, Joseph: Duch liturgie. Barrister & Principal, spol. s. r. o. : Brno 2006, str. 65–66
Jestliže lid křesťanský o veliké působnosti nejsvětější oběti Mše svaté nic neví, není divu, když Mše svaté nemiluje, si jí neváží, jen nedbale, nepobožně a povrchně jí obcuje. Jestliže však křesťanský lid o Mši svaté náležitě jest poučen, není možno, aby si tohoto vzácného klenotu nevážil, srdečně ho nemiloval a této božské oběti s náležitou nábožností neobcoval. Nebo v celé katolické Církvi není tajemství důležitějšího, utěšenějšího a užitečnějšího právě nad hluboké tajemství Mše svaté!
Proto mějme se pilně na pozoru, aby se nám nepřihodilo, co se stalo ubohým bludařům! Těm sám nešťastný ďábel přesvatou oběť Mše svaté uloupil k jejich největší škodě. Nás katolíky však, když přesvaté oběti uloupiti nám nemohl, aspoň tolik zaslepil, že přesvaté oběti namnoze nerozumíme a její vznešené důstojnosti a veliké moci více nechápeme. Beze vší pochyby stalo se úskokem ďábelským, že po dlouhou dobu tak málo se o tomto nejvyšším tajemství kázalo, psalo i učilo. Nebo jen tak státi se mohlo, že lidé z lenosti Mši svatou zanedbávají, anebo bez nábožnosti jí přitomni jsou!
Aby tomuto zlu odpomoženo bylo, nařídila Církev svatá na sněmu Tridentském, aby duchovní správcové často o Mši svaté kázali. Nařízení toto zní: „Svatý sněm církevní nařizuje farářům a všem těm, kdož duchovní správu vedou, aby častěji za konání Mše svaté buď sami, anebo skrze vhodné zástupce, zejména v dny nedělní a sváteční, něco z těch věcí, jež mezi Mší svatou čítány bývají, vykládali, a zejména aby o některém tajemství této přesvaté oběti poučení činili.“
Hle! Toť jsou slova tohoto zákona církevního, jehož všichni duchovní správcové poslušni býti mají. Nebo jestliže lid křesťanský o veliké působnosti nejsvětější oběti Mše svaté nic neví, není divu, když Mše svaté nemiluje, si jí neváží, v dny všední docela k ní nepřichází, a v dny nedělní a sváteční jen nedbale, nepobožně a povrchně jí obcuje; ba z příčin zcela malicherných a bez nejmenších výčitek svědomí docela ji zanedbává! Jestliže však křesťanský lid o Mši svaté náležitě jest poučen, není možno, aby si tohoto vzácného klenotu nevážil, srdečně ho nemiloval a této božské oběti s náležitou nábožností neobcoval. Nebo v celé katolické Církvi není tajemství důležitějšího, utěšenějšího a užitečnějšího právě nad hluboké tajemství Mše svaté! A kdyby tedy lid dokonalou známost jeho měl, zajisté že by i v dny všední nesnadno Mši svatou zanedbával.
Výňatek z díla Marina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze.
Odpovědi na nejzákladnější otázky týkající se tradiční mše svaté (Co to je tradiční mše svatá a jak se ještě nazývá? Nezrušil tradiční mši svatou druhý vatikánský koncil? Proč ji sloužit ještě dnes ve 21. století? …)
Co to je tradiční mše svatá a jak se ještě nazývá?
Tradiční mše svatá je jedno z označení používaných pro ten způsob slavení mše svaté v západní církvi, který předcházel tzv. liturgické reformě (ve skutečnosti spíše deformaci), která proběhla v 70. letech 20. století. Můžeme se též setkat s označeními jako „tridentská mše“, „gregoriánská mše“, „mše Pia V.“, „mše podle misálu bl. Jana XXIII.“ či „mimořádná forma římského ritu“. Každý z těchto výrazu označuje tentýž způsob slavení mše svaté a vztahuje se určitým způsobem k její historii. Žádný z nich však není úplně vystihující.
Proč „gregoriánská“?
Poslední větší změny v uspořádání tradiční mše svaté proběhly za papeže sv. Řehoře Velikého († 604), zejména mešní kánon (hlavní část mše svaté, do které spadá i proměňování) zůstal od té doby beze změn. Z toho důvodu označení „gregoriánská mše“. Papež Řehoř Veliký však upravoval a dále rozvinul způsob slavení mše římského ritu, jejíž kořeny sahají až k sv. Petru a Pavlu, kteří působili v Římě. Svatému Petru je tradičně připisováno i zformulování části kánonu.
Proč „tridentská mše“ či „mše Pia V.“?
Významným milníkem v historii liturgie v západním světě byl tridentský koncil a s ním související sjednocení způsobu slavení mše svaté v západní církvi, aby se tak zabránilo vměšování heterodoxních prvků pod vlivem protestantismu do mše svaté. V tehdejší církvi existovalo velké množství různých způsobů slavení mše svaté, které se od sebe více či méně lišily. Z toho vznikly jak problémy praktické, tak i nebezpečí svévolného zavádění heretických myšlenek do mše svaté. Proto papež sv. Pius V. po tridentském koncilu západní liturgii sjednotil po vzoru liturgie římské. Jako povolené pak ještě ponechal rity starší 200 let (např. dominikánský ritus). Z toho důvodu označení mše Pia V. Přitom je však stále mít na paměti, že tradiční mše svatá není nějakým novým umělým konstruktem tridentského koncilu či Pia V. Ten se postaral pouze o kodifikování a závazné všeobecné zavedení způsobu slavení, který byl přítomen již mnoho staletí.
Proč „mše podle misálu Jana XXIII.“?
Toto označení je pravděpodobně nejpřesnější, avšak neprakticky dlouhé, a proto ne tolik používané. Jeho důvod je prostý. Misál pro sloužení tradiční mše svaté byl v průběhu času různými papeži s některými úpravami nově vydáván. Poslední vydání, podle kterého se většinou slouží tradiční mše svatá dnes, pochází z roku 1962 od papeže Jana XXIII.
Proč „mimořádná forma římského ritu“?
Termín „mimořádná forma“ je nejnovějším označením. Zavedl jej papež Benedikt XVI. ve svém motu proprio Summorum pontificum z roku 2007. Tímto dokumentem uvolnil papež oficiálně tradiční mši svatou kněžím k obecnému užívání, aniž by museli požádat o dovolení svého biskupa, jak tomu bylo dříve. Jako hlavní způsob slavení liturgie v západní církvi však výslovně ponechal ten, který vznikl v 70. letech 20. století, nazývaný též Novus Ordo Missae. Tento nejnovější způsob slavení pak taktéž považuje za součást římského ritu. Aby pak dva způsoby slavení odlišil, navrhl papež užívat označení „řádná forma římského ritu“ pro Novus Ordo Missae a „mimořádná forma římského ritu“ pro tradiční mši svatou.
Nezrušil tradiční mši svatou druhý vatikánský koncil?
Nikoliv. Otcové na druhém vatikánském koncilu neměli v úmyslu tradiční mši svatou zrušit či nahradit jinou a nebylo to ani možné. V dokumentech koncilu jsou pouze formulovány různé návrhy na její úpravu a přizpůsobení. Jediným misálem vydaným během koncilu je misál Jana XXIII., podle kterého se tradiční mše svatá slouží i dnes. Koncil sám žádný nový misál ani způsob slavení nezavedl. Kromě toho v samotné konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium se přímo praví: „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.“ (SC 4)
Nebyla však tradiční mše svatá nahrazena a zrušena liturgickou reformou za Pavla VI.?
Nikoliv. Vydáním nového mešního řádu za pontifikátu papeže Pavla VI. nedošlo k žádnému výslovnému zrušení či zákazu sloužení tradiční mše svaté. Že tradiční mše svatá nebyla nikdy zrušena potvrzuje i výslovně Benedikt XVI. v Summorum pontificum. Říká dokonce, že staršímu způsobu slavení se má prokazovat úcta pro jeho ctihodnost a starobylost. V dopise biskupům k vydání Summorum pontificum pak ještě píše: „Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“ V římskokatolické církvi navíc existují i různá kněžská uskupení schválená apoštolským stolcem, která si zachovala výhradně starší formu slavení liturgie. Jedná se např. o Kněžské bratrstvo sv. Petra, Institut Krista Krále, Institut Dobrého Pastýře a další.
Proč ale tradiční mši svatou sloužit ještě dnes ve 21. století?
V Katechismu katolické církve se praví: „Kristovo tajemství je tak nevyčerpatelně bohaté, že žádná liturgická tradice je nemůže beze zbytku vyjádřit.“ (KKC 1201) Tradiční mše svatá je jedním ze způsobů, jak do Kristova tajemství pronikat. Úchvatným způsobem vyjadřuje všechny pravdy katolické víry. Na ní vyrostly nesčetné zástupy světců mnoha staletí, kteří k ní měli velkou úctu a zanechali nám taktéž množství textů k jejímu hlubšímu prožívání a pochopení. Byla by škoda nedocenitelného daru, který se v tomto dědictví nachází, nevyužít. Pokud měla tradiční mše svatá co říct tolika generacím, může stejně tak promlouvat i k nám.
Pro své pokorné uspořádání, s chvílemi tiché modlitby, je ideálním místem ztišení a setkání s Bohem pro dnešního člověka zaplaveného ruchem a spěchem světa.
Zpočátku pro nás může být tradiční mše svatá poněkud náročnější. Zkušenost však praví, že když se s ní člověk hlouběji seznámí a pronikne do ní, přinese mu hojné plody, pro které stálo za to počáteční obtíže překonat.
Není tradiční mše svatá jen záležitostí pro staré lidi, kteří nejsou ochotni reagovat na změny doby?
Mnoho lidí, kteří v dnešní době přijdou na tradiční mši svatou, bývá překvapeno, kolik se jí účastní mladých lidí a rodin. Benedikt XVI. v již výše zmiňovaném dopise biskupům píše: „Záhy po 2. vatikánském koncilu se dalo předpokládat, že používání Misálu z roku 1962 bude žádat pouze starší generace, která s ním vyrostla. Mezitím se však jasně ukázalo, že také mladé osoby objevují tuto liturgickou formu, cítí se jí přitahováni a nalézají v ní formu, jež je jim vlastní při setkání s Tajemstvím Nejsvětější Eucharistie.“ To je jasně potvrzeno i naplněnými semináři v kněžských společenstvích, která slouží výhradně podle staršího způsobu slavení. V roce 2008 byla např. ve Francii celá třetina všech seminaristů v těchto skupinách, ačkoliv poměr lidí navštěvujících tradiční mši svatou oproti těm, kteří navštěvují Novus Ordo, je zanedbatelný.
Kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) jde sloužit tradiční mši svatou
Slouží v dnešní době tradiční mši svatou i nějaký biskup?
Po druhém vatikánském koncilu sloužilo tradiční mši svatou mnoho biskupů či dokonce kardinálů, mezi nimi i kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. Od vydání Summorum pontificum v roce 2007 sloužilo tradiční mši svatou dokonce již dohromady 138 biskupů a kardinálů. V roce 2009 se mezi ně zařadil i český litoměřický biskup Jan Baxant. Tradiční mše svatá je každé ráno sloužena i v bazilice sv. Petra v Římě. V říjnu 2009 ji tam v rámci zakončení římské konference o Summorum pontificum sloužil dokonce i arcibiskup Raymond Burke – prefekt Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury.
Máte jinou otázku? Pošlete nám ji a my se pokusíme zveřejnit odpověď.
Symbolika této orientace (orient = východ) spočívá v tomto: na východě vychází slunce – zdroj světla a života, čímž se stává často užívaným symbolem Krista. Tak obrácením na východ chceme vyjádřit naše obrácení na Krista v očekávání jeho příchodu na konci časů.
Proto mějme se pilně na pozoru, aby se nám nepřihodilo, co se stalo ubohým bludařům! Těm sám nešťastný ďábel přesvatou oběť Mše svaté uloupil k jejich největší škodě. Nás katolíky však, když přesvaté oběti uloupiti nám nemohl, aspoň tolik zaslepil, že přesvaté oběti namnoze nerozumíme a její vznešené důstojnosti a veliké moci více nechápeme. Beze vší pochyby stalo se úskokem ďábelským, že po dlouhou dobu tak málo se o tomto nejvyšším tajemství kázalo, psalo i učilo. Nebo jen tak státi se mohlo, že lidé z lenosti Mši svatou zanedbávají, anebo bez nábožnosti jí přitomni jsou!