Pro duchovně plodnější prožití nastávající postní neděle přinášíme úryvek z pera ThDr. Františka Cinka.
Bolná kajícnost přerušena radostnou
Liturgie přerušuje na den kajícnost a bolnou zkroušenost doby postní. Z kajícího údobí, zasvěceného památce na hořké utrpení vykupitelské, vyhlédáme k blížícím se velikonocům… Polovice postního čtyřicetidení za námi. Svátek svátků, nejpamátnější a nejradostnější výročí našeho vykoupení a nadpřirozeného znovuzrození už na dohled… Radost z požehnání postní obnovy, tlumená přísnou kajícností, prochvívá srdcem modlící se Církve… Jako by první paprsky vycházejícího slunce ozlatily obzor. Závan velikonoční radosti… Duje to blížící se duchovní vesnou. Předzvěst velikonoc na líchách Církve na sklonku podjaří… Obdobně jako třetí neděle adventní má čtvrtá neděle postní ráz oddechu, osvěžující přestávky v delších duchovních cvičeních. Tiché radostné rozvroucnění dýše z liturgie. Jak náznakově, tak myšlenkově chví se rozjímavou mluvou bohoslužby. Neděle radosti v postní době… Při liturgii lze použíti bohoslužebných rouch barvy růžové, přisluhujícímu jáhnu a podjáhnu předpisuje rubrika šat radosti (dalmatiku a tunicelu), oltáře dovoleno ozdobit květy, hlavně růžemi, hlahol varhan smí se radostně rozezvučet prostorami našich chrámů, pohřížených už týdny v kající smutek pokání… Se symbolikou radosti souvisí starobylý, dosud dochovaný zvyk papežského svěcení zlaté růže. Proč květ růže spojen symbolicky s dnešní liturgií? Čtvrtá neděle postní bývala druhdy v Římě rekreačním postním svátkem, slavností růží, které počínaly rozkvétati. Věřící se zdobívali růžemi a navzájem se jimi obdarovávali. Hlavně čekatelům křtu, duchovnímu dorostu církve, růže dávány. Růžový květ náznakově živě připomínal blížící se duchovní jaro velikonoc.
Liturgie – kontrast mezi Starým a Novým zákonem
Liturgie 4. neděle postní mluví o požehnání vykoupení, jehož v Církvi okoušíme. (Důvod radosti, která má nás osvěžiti a vzpružiti uprostřed postního čtyřicetidení.) Hodinková liturgie oživuje před námi obraz Spasitele v zjevu šestého a posledního patriarchy Mojžíše. Tento veliký osvoboditel, vůdce a zákonodárce vyvoleného národa je zvlášť výrazným předobrazem Vykupitelovým. Po tvrdém zápasu, v noci velikonoční po paschální večeři beránkově vede národ Boží Rudým mořem a pouští, sytí jej manou a napájí vodou ze skály v mrtvých pustinách, dává mu zákon Boží na hoře Sinaj, v nesčetných útrapách a zkouškách trpělivě a obětavě plní svůj úkol prostředníka… Jeho zjev rýsuje se na pozadí dnešní epištolní a evangelní blahozvěsti o požehnání vykoupení. Mešní bohoslužba počíná radostnou výzvou, jíž prorok Isaiáš těšil sklíčený lid Boží, zvěstuje brzké vysvobození ze zajetí: „Veselte se s Jerusalemem, plesejte nad ním všichni, kteří jej milujete, radujte se s ním, radujte se všichni, kteří jste kvílili nad ním, abyste ssáli do sytosti z prsů potěšení jeho“ (Is. 66, 10. 11) .
Introit 4. neděle postní
I melodie tohoto introitu, který dal liturgický název dnešní neděli (Laetare), významně počíná závěrečným motivem prvního velikonočního aleluja na Bílou sobotu. Antifona velikonoční v době postní… Něžný obraz mateřského prsu, který nás duchovně živí a sytí, souvisí s líčením požehnání vykupitelského v epištole a hlavně v evangeliu. Bohatou, obraznou alegorickou mluvou líčí svatý Pavel v epištole kontrast mezi Starým a Novým zákonem. Nejsme nevolníky starého poddanství, ale syny Božími a dědici království Božího. Stará služebnost nemohla skytnouti důstojnosti svobodného synovství Božího ani práv dědických. Nový zákon zjednává pravou svobodu synů Božích a skýtá právo na dobra mesiášská, na milost a věčnou blaženost. Církev novozákonní, která je svobodná, prosta služebnosti starozákonní, je duchovní matkou naší, zplodivši nás k svobodě dítek Božích, k svobodě, kterou nás Kristus osvobodil. Požehnání synovských výsad novozákonních má nás plniti útěchou a radostí. Církev skrze Krista jest však nejen naší matkou, ale i živitelkou. Liturgie, navazujíc na předobrazný význam posledního patriarchy starozákonního, spojuje epištolu s evangeliem. Mojžíš byl předobrazem vykupitelského osvoboditele, vůdce a zákonodárce, ale též i nadpřirozeného živitele v Eucharistii. Co bylo v Starém zákoně mdlým nástinem, jest v Církvi novozákonní milostiplnou skutečností („Ne Mojžíš dal vám chléb s nebe, ale Otec můj dává vám chléb s nebe pravý…“ Jan 6, 32). Odtud evangelium o rozmnožení chlebů a ryb (dva starokřesť. symboly eucharistické), připomínající sycení nebeskou krmí eucharistickou. V každé oběti mešní obnovuje se tajemně div zázračného nasycení. Jaký to tklivý poukaz na hlavní požehnání vykoupení! Tak připomínala liturgie této radostné neděle postní za dřívější prakse katechumenské čekateům víry výsady, jichž se měli státi účastni o blízkých velikonocích: svobodu synů Božích, mateřskou lásku Církve, požehnání Božské krmě – novozákonní many. Co popředně platilo katechumenům, platilo i věřícícm. Měli si vroucněji uvědomiti, jakého štěstí v dědictví Kristově okoušejí. I chrám určený za bohoslužebné stanoviště (sv. kříže jerusalemského) souvisel s liturgií. Nahražoval v Římě velesvatyni golgotskou. Symbolisoval vykoupitelskou kolébku Církve nebeské i pozemské. Průvod do tohoto chrámu, bohatě glosovaný v rozjímavých zpěvech mešních, připomínal požehnání mateřství Církve. Křísil tklivě myšlenku na požehnání mateřského náručí a klínu modlící se Církve, rozechvělé mateřskou radostí před novým blízkým duchovním porodem velikonočním. Pozn. red.: Latinsko-české liturgické texty 4. neděle postní naleznete zde.
Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky – redakce KL.
Počínaje 1. červencem 2016 se pravidelné bohoslužby v klasickém římském ritu v Praze budou konat v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově.
