Podstata mše svaté a její důsledky pro život křesťana

Mše svatá denně zpřítomňuje oběť kalvárskou, která usmířila nebe se zemí. Mezi ní a Kalvarií je pouze ten rozdíl, že Beránek je obětován nekrvavě.
Je-li Mše svatá zpřítoňováním nejdůležitější události, která se kdy stala na naší zeměkouli, nemůžeme jí věnovati dosti své pozornosti.

Mše svatá svou krásou zapůsobí i na vlažného člověka

Mše svatá je naším nejvyšším úkonem náboženským. Proto mešní liturgie je tak důležitá pro život křesťanský.

I vlažný křesťan, jenž bez výslovné touhy po Svatém jde na Mši sv., získává bez zvláštního svého přičinění hojné milosti neviditelné i všemi smysly pociťované povznesení z prachu pozemského. Vidí-li krásná a bohatá roucha a pokorný postoj kněze u stupňů oltáře, zmocní se ho, třeba neuvědoměle, pocit úcty před Bohem a nutnosti připraviti se na tajemství, jež budou následovati. Když vidí, jak kněz čte Epištolu a Evangelium, prolétne mu hlavou myšlenka o svědectví, jež podávají o Božství texty Písma svatého. Když zvoní k proměňování, i když takový vlažný křesťan k tomu nepoklekne, vidí alespoň na skloněných hlavách druhých, že nastal nejposvátnější okamžik, v němž chléb a víno se proměňuje.

Misionáři všech světa dílů dovedou vyprávěti o tom, jakou božskou silou působí na pohany obřady Mše sv.

Jak teprve bude působiti mešní liturgie na křesťana, jenž ji studuje, jí se těší a jí rozumí!

Podstatou mše svaté je zpřítomnění oběti kalvárské

Mše svatá denně zpřítomňuje oběť kalvárskou, která usmířila nebe se zemí. Mezi ní a Kalvarií je pouze ten rozdíl, že Beránek je obětován nekrvavě. Stojí-li křesťan u stupňů oltáře, může ve své duši opakovat znova všecko, co pro něj učinil Vykupitel. Jedině tato oběť byla Boha hodna, neboť Jej nekonečným způsobem oslavuje.

Nedocenitelné bohatství, které nám poskytují mešní texty

Kolik myšlenek musí se vzbudit v srdci křesťana, jenž zbožně obcuje Mši svaté! Kánon mešní jest jejich nevysýchajícím zřídlem.

Misál se svými mešními formuláři je nejkrásnější a nejzajímavější meditační knihou. Introity, Kolekty, Epištoly, Evangelia, Tiché modlitby, modlitby k Přijímání a po Přijímání oživují v nás přelahodným způsobem víru, naději a lásku a dotýkají se nejjemnějších strun našich srdcí.

Mše svatá základem duchovního života

Dovedeme-li rozjímat Mši svatou, máme všecko, co pro duchovní svůj život potřebujeme. Není bezpečnější cesty tajemnými kraji duchovna nad cestu liturgie, zvláště pak liturgie mešní, kde vůdcem je Duch Svatý a kam se neodváží synové pekla, neboť Obětí novozákonní byli potřeni a zahnáni v pekelné končiny.

Kristus obnovuje ve mši svaté svůj život

Ve Mši svaté neviditelný Spasitel soustřeďuje všecka milostiplná tajemství svého života, utrpení i smrti. Proměňování při Mši jest jako druhé vtělení a zrození Syna Božího. Denně je znovu utvářen slovem kněze, kdykoliv řekne konsekrační formuli.

Za svého života na zemi Kristus procházel městy a vesnicemi, činil všem dobře, konal zázraky, rozmnožoval chleby. To dělá ještě dnes ve Mši. Ve Velebné Svátosti s námi obcuje, těší nás, povzbuzuje, poučuje, ať jsme velcí nebo malí, bohatí nebo chudí. Ba i zázrak rozmnožování chleba ustavičně zpřítomňuje.

Známe z Evangelia, kolik urážek, potup, výsměchu a pronásledování trpěl Ježíš od svých nepřátel. Trpěl jako tichý beránek. I ve Mši se Mu dostává stejné odměny za nekonečnou dobrotu: urážky, rouhání, posměch od bludařů, špatných věřících a bezbožníků.

Podle svatého Pavla kdykoliv jíme svatý chléb, zvěstujeme smrt Páně. Na oltáři je Kristus ve stavu obětiny a žádá od kněze, aby byl obětován.

Mše svatá bude naší největší útěchou, když si uvědomíme její význam

Je-li Mše svatá zpřítomňováním nejdůležitější události, která se kdy stala na naší zeměkouli, nemůžeme jí věnovati dosti své pozornosti.

Je-li Mše svatá otevřeným a stále tekoucím zřídlem nejvyšších Milostí, musíme po ní toužit s největší dychtivostí.

Otvírá-li se při Mši svaté Nebe a Velebnost Boží sestupuje při ní mezi nás, padněme na kolena s nejvyšší pokorou a uctivostí!

Slavena a velebena budiž láska Ježíšova, jež za nás denně obětuje Otci Tělo, Krev a duši Jeho Syna!

Veleben budiž Bůh, jenž nám poslal přesvatého Kněze podle řádu Melchisedechova, který za nás obětuje na všech místech a po všecky časy!

(Převzato z: P. Marian Schaller O.S.B.: Liturgie. Dědictví sv. Prokopa : Praha 1933. S církevním schválením. Mezititulky doplnila redakce KL.)

O veliké důležitosti porozumění oběti Mše svaté

Jestliže lid křesťanský o veliké působnosti nejsvětější oběti Mše svaté nic neví, není divu, když Mše svaté nemiluje, si jí neváží, jen nedbale, nepobožně a povrchně jí obcuje. Jestliže však křesťanský lid o Mši svaté náležitě jest poučen, není možno, aby si tohoto vzácného klenotu nevážil, srdečně ho nemiloval a této božské oběti s náležitou nábožností neobcoval. Nebo v celé katolické Církvi není tajemství důležitějšího, utěšenějšího a užitečnějšího právě nad hluboké tajemství Mše svaté!

Proto mějme se pilně na pozoru, aby se nám nepřihodilo, co se stalo ubohým bludařům! Těm sám nešťastný ďábel přesvatou oběť Mše svaté uloupil k jejich největší škodě. Nás katolíky však, když přesvaté oběti uloupiti nám nemohl, aspoň tolik zaslepil, že přesvaté oběti namnoze nerozumíme a její vznešené důstojnosti a veliké moci více nechápeme. Beze vší pochyby stalo se úskokem ďábelským, že po dlouhou dobu tak málo se o tomto nejvyšším tajemství kázalo, psalo i učilo. Nebo jen tak státi se mohlo, že lidé z lenosti Mši svatou zanedbávají, anebo bez nábožnosti jí přitomni jsou!

Aby tomuto zlu odpomoženo bylo, nařídila Církev svatá na sněmu Tridentském, aby duchovní správcové často o Mši svaté kázali. Nařízení toto zní: „Svatý sněm církevní nařizuje farářům a všem těm, kdož duchovní správu vedou, aby častěji za konání Mše svaté buď sami, anebo skrze vhodné zástupce, zejména v dny nedělní a sváteční, něco z těch věcí, jež mezi Mší svatou čítány bývají, vykládali, a zejména aby o některém tajemství této přesvaté oběti poučení činili.“

Hle! Toť jsou slova tohoto zákona církevního, jehož všichni duchovní správcové poslušni býti mají. Nebo jestliže lid křesťanský o veliké působnosti nejsvětější oběti Mše svaté nic neví, není divu, když Mše svaté nemiluje, si jí neváží, v dny všední docela k ní nepřichází, a v dny nedělní a sváteční jen nedbale, nepobožně a povrchně jí obcuje; ba z příčin zcela malicherných a bez nejmenších výčitek svědomí docela ji zanedbává! Jestliže však křesťanský lid o Mši svaté náležitě jest poučen, není možno, aby si tohoto vzácného klenotu nevážil, srdečně ho nemiloval a této božské oběti s náležitou nábožností neobcoval. Nebo v celé katolické Církvi není tajemství důležitějšího, utěšenějšího a užitečnějšího právě nad hluboké tajemství Mše svaté! A kdyby tedy lid dokonalou známost jeho měl, zajisté že by i v dny všední nesnadno Mši svatou zanedbával.

Výňatek z díla Marina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze.

Nádhera v liturgii

Milujeme-li Boha, odevzdáváme se Mu celí, duší i tělem. Láska neměří a neváží, proto se také neptá, jak daleko jdou její povinnosti. Ty jsou naprosté a bez výhrady. Pro Boha není nic dostatečně velké, krásné, vzácné. Jemu patří všecka nádhera na nebi i na zemi.
Bůh nám daroval krásu této země, abychom jí používali. Nemůže však být lepšího použití, než když se tato nádhera přinese opět na počest Boha, když se jí použije v bohoslužbě.

Milujeme-li Boha, odevzdáváme se Mu celí, duší i tělem. Láska neměří a neváží, proto se také neptá, jak daleko jdou její povinnosti. Ty jsou naprosté a bez výhrady. Pro Boha není nic dostatečně velké, krásné, vzácné. Jemu patří všecka nádhera na nebi i na zemi.

Bůh nám daroval krásu této země, abychom jí používali. Nemůže však být lepšího použití, než když se tato nádhera přinese opět na počest Boha, když se jí použije v bohoslužbě.

Pánu Bohu patří to nejlepší

Jest zcela přirozeno, že člověk chce i svaté místo, na němž přináší svou oběť, co nejdůstojněji připravit, že oděv nebo předměty, jichž při ní používá, vyjadřují jeho nezměrnou úctu k Božství. Čím větší láska a úcta, tím horoucnější snaha přinésti miláčkovi své duše všecko dosažitelné. Zevní krása má vysloviti vnitřní pocity náboženské, má býti illustrací nevyslovitelného, jež se odehrává v duši člověka.

Jaké hranice můžeme postaviti člověku, když nic není schopno vyjádřiti dostatečně poměr tvora k Bohu? „Quantum potes, tantum aude, quia maior omni laude, nec laudare sufficis –“ (Jak jen můžeš, tak se snaž, neboť je třeba větší chvály, než na kterou stačíš. Ze sekvence Lauda Sion Salvatorem k Božímu Tělu od sv. Tomáše Akvinského, pozn. kl)

Čistota a pořádek v kostele je základ

Základním požadavkem a zevním výrazem této touhy obětovati Bohu všecko – jest čistota a pořádek. I nejchudší venkovský kostelík může a má použíti těchto výrazů úcty před Božstvím, tohoto podkladu pro všechnu ostatní nádheru.

Nad to pak jsme povinni ze své lásky k Bohu podle svých možností dále rozvíjeti nádheru v kostele a obřadech.

Krása a nádhera vždy byla nezbytným atributem liturgie

Ve Starém zákoně opět sám Hospodin, jenž vychovával svůj vyvolený lid, dal přesné rozkazy k výzdobě stánku a chrámu. Poručil sem snésti to nejdrahocennější, co tehdejší svět znal: zlato, stříbro, bronz, barvy hyacintové a purpurové, šarlat dvakrát barvený, jemné plátno, vzácné vonné koření atd.

Ježíš Kristus žádným slovem nevytýkal nádheru jerusalemského chrámu a jeho obřadu. Naopak horšil se nad tím, co místo Boží znesvěcovalo.

Jistě, že i Apoštolé slavili božská tajemství s největší možnou důstojností a nádherou. Vidíme tak ve Zjevení sv. Jana, jenž tam líčí nádhernou liturgii. Představuje nám shromáždění, jemuž předsedá na trůnu velekněz, obklopen jsa dvaceti čtyřmi starci nebo kněžími. Oblečeni jsou v roucha kněžská, v bílý šat, pásy, koruny na hlavách. Je líčen oltář a různá nářadí bohoslužebná, svícny, kadidelnice, zapečetěná kniha. Mluví se zde o hymnech a zpěvích; o prameni, jenž dává život. Před trůnem a uprostřed kněží je obětovaný beránek, jemuž se vzdávají božské pocty. Anděl přináší Bohu vonný zápal, jenž má představovat svaté a věřící.

Toto místo ve Zjevení sv. Jana líčí veškerou nádheru bohoslužebných obřadů, ať už přenesených s nebe nebo do nebe.

První chudí křesťané nemohli ovšem rozvinouti zvláštní nádheru bohoslužebnou, zvláště pak ne za dob pronásledování, kdy se musili ukrývat. Avšak i katakomby prozrazují přirozenou snahu o krásu místa bohu zasvěceného a všeho, co se vztahuje na Nebe.

Když pak mocní a bohatí počali skláněti své hlavy před křížem, považovali za svou povinnost a čest přispěti hojně na výzdobu chrámu a bohoslužeb. Oltáře se stavěly ze vzácného mramoru, svícny a lampy z drahocenného kovu je obklopovaly. Stěny kostelů byly ověšeny těžkými látkami a tkanými koberci. Kněží byli oblékáni v bohatá roucha. Chrámy samy udivovaly svou rozlehlostí a krásou stavby.

Nádhera, lesk a vznešenost mají i své odpůrce

Nádehra a lesk, uplatňovaný v náboženském kultu, bývají pohoršením pro lidi, kteří si neuvědomují, čím jsou povinni Bohu. Ukazují na chudobu Bohočlověka.

Ještě dnes, kdy lidstvo již dávno mohlo poznati poslání Syna Božího ve světě, dovedlo by mu odepříti s Betlehemiťany střechu nad hlavou a teplo síně. Ještě dnes by mu ponechali jenom místo v chlévě a přikryli jej slamou.

Jako druzí Jidášové ptají se, když na počest Boha se vylévá drahá mast: „K čemu tato ztráta? Vždyť by se to mohlo rozdat chudým!“

Jim se zdá všecko, co se činí z lásky k Bohu, zbytečným vydáním. Nic se však nerozmýšlejí vydávat velké sumy k stavění zábavních místností a divadel, které kazí mravy a čistotu rodinného i veřejného života. Jenom divadlo katolické liturgie se jim zdá příliš a zbytečně drahým.

Za to, že Kristus přišel nás naučit odpoutávat se od vzedejších statků a milovat chudé, chtěli bychom si všecko zlato ponechat pro sebe a nedat Mu z toho ničeho?

Protože Kristus z lásky k nám neměl zde na světě, kde by hlavy složil, ačkoliv ptáci mají svá hnízda a lišky svá doupata, chtěli bychom Jej i dnes ještě takto hostiti?

Nebylo by největším bídáctvím využíti těchto důkazů Jeho lásky proti Němu samému?

Nádhera liturgie pomáhá i nám

Liturgie vědomě předvádí podívanou, jež má zaujmouti všecky smysly pro čest a chválu Boha.

Bůh ovšem nemá zapotřebí našeho zlata, stříbra, drahokamů a vzácných látek. To všecko přec vyšlo z jeho tvůrčích rukou. Sám všecko stvořil. My však potřebujeme jako lidé tuto nádheru bohoslužebnou, neboť potřebujeme pro pozdvižení své mysli k Bohu zevních předmětů, jež by působily na naše smysly a naši představu.

Jakou představu bychom si mohli činiti o neviditelné Velebnosti Boží, kdybychom Jí nevzdávali alespoň takové pocty, jako mocným tohoto světa?

Přestavitelům světské moci staví se paláce. Sobě upravujeme dle možnosti krásné příbytky. Králi králů by měla stačil stodola nebo chaloupka?

Když protestanté odstranili z bohoslužby skoro všecky obřady a zevní nádheru, zasadili zbožnosti nejúkladnější ránu. Tím vnikly do jejich náboženství chlad a lhostejnost. Vidíme proto, jak znovu zavádějí do svých kostelů a bohoslužeb to, co jejich předkové s takovou zuřivostí a zaslepeností odstranili.

Nádhera v liturgii není samoúčelná

Jest ovšem pravda, že Bohu je milejší čisté a oddané srdce, než sebe nádhernější liturgie. Bůh trůni stejně slavnostním způsobem v ohromné katedrále jako v misionářské kapli z proutí a listí.

Stejně pravda je však, že by to byla od nás nesmírná nevděčnost, odporná lakota a nedostatek víry a zbožnosti, kdybychom nevěnovali Bohu v jeho službě veškerou nádheru a krásu, jíž jsme schopni a která je nám možna.

Bohu nechť slouží všecko umění: stavitelství, sochařství, malířství, hudba, poesie, výmluvnost! Všecko, co dosud sloužilo ďáblu a hříchu!

Ut in omnibus glorificetur Deus – Ať Bůh je ve všem oslaven!

(Převzato z: P. Marian SCHALLER O.S.B.: Liturgie. Dědictví sv. Prokopa : Praha 1933. S církevním schválením. Mezititulky doplnila redakce KL.)