Výklad mše sv. od ctih. Martina z Kochemu – 2. stránka

Kterak bludaři proti Mši svaté brojí (kap. 1, 6)

Z prudkých útoků, kterým nejsvětější oběť Mše svaté v rozličných dobách vystavena byla, lze souditi, jak svatou a jak ďáblu odpornou býti musí! Nebo kdyby Mše svatá zlému duchu tak nadmíru neškodila, nebyl by jí zajisté tolik odpůrců mezi bludaři vzbudil.

Předchozí díl: O stáří křesťanských obětí a jejich názvech (5)

První tisíciletí se ďábel proti Mši svaté neodvážil

V prvých desíti stoletích Církve katolické pozvedli se sice mnozí bludaři; avšak nikdo z nich se neopovážil Mši svaté odporovati, tím méně ji odstraniti. I dá se to vysvětliti tím, že lidé, židé i pohané, jak jsem již dříve podotkl, již přirozeným citem puzeni byli, aby Pánu Bohu oběti přinášeli. Kdyby se byli v oněch dobách, kdy lidé potřebu obětí ještě živě pociťovali i nahlíželi, bludaři odvážili proti oběti Mše svaté útočiti, byli by náboženský cit lidí v nejcitlivější věci urazili, a ti byli by se od nich zajisté s ošklivostí odvrátili. Teprve když lidé zlí počali i nejdůležitější nauky našeho svatého náboženství popírati, směl se k tomu konečně ďábel odvážiti, aby i proti nejsvětější oběti v její podstatě vystoupil.

Berengar z Túru

Berengar z Túru, jenž v 11. století žil, byl první, jenž se opovážil proti nejsvětější Svátosti Oltářní učiti i psáti. Avšak postavili se jemu ihned na odpor muži nejučenější. Vyčítali mu: že všech věřících pohoršuje; že se od jednoty naší matky, Církve svaté, odlučuje; a že jednotu křesťanského státu ve zmatek uvádí. Když byly potom bludy Berengarovy na sněmích církevních zavrženy, šel před smrtí svou kajícně do sebe, s Církví se usmířil, bludy své odvolal a zemřel u vyznání víry pravé l. P. 1088.

Alibgenští

Avšak bludy Berengarovy byly nedlouho potom opět hlásány od kacířů Albigenských. Tito bohaprázdní odštěpenci, kteříž při počátku dvanáctého století v jižní Francii povstali a mimo jiná hanebná učení i stav manželský za nedovolený prohlašovali, ale smilstvo za dovolené měli, stali se také nepřáteli nesvětější oběti Mše svaté. Dopouštěli sice, aby konána byla Mše svatá slavná, v dny nedělní a sváteční, anebo i jindy u přítomnosti mnohých lidí, nižádným způsobem však nechtěli trpětí Mší svatých tichých, při nichž jen nemnozí přítomní jsou; a zakazovali je pod těžkými tresty peněžitými i tělesnými. I konali veliké ohavnosti na kněžích, kteří zákazů jejich nedbali, ale Mši svatou jakožto nejdokonalejší oběť Otci nebeskému i na dále sloužiti nepřestávali.

Surovost Albigenských a zázrak Boží

Cesarius z Heisterbachu, jenž tehdy žil, vypravuje nám o tom následující děj:¹„Když jistý kněz přes zákaz Albigenských přece Mši svatou sloužil, rozhořčili se oni na něho tou měrou, že mu jazyk z hrdla vyřízli. Zbožný kněz snesl tuto krutou muku i potupu s velikou trpělivostí. Poté však odešel s krvácejícími ústy do kostela, kde byl Mši svatou sloužil, poklekl pokorně před oltářem, na němž byl obětoval, žaloval v duchu Matce Boží své veliké utrpení, a poněvadž jazykem mluviti nemohl, s tím větším úsilím ji vzýval v srdci svém, aby mu k jazyku opět dopomohla. I zjevila se jemu přelíbezná Matka Boží, vložila mu vyříznutý jazyk opět do krvavých úst a řekla: ‚Pro poctu, kterou jsi prokázal skrze Mši svatou Pánu Bohu i mně, vracím ti tvůj jazyk, a napomínám tě, abys nepřestával tak nábožně i pilně, jako jsi posud činil, i na dále Mši svatou obětovati.‘ Když byl zbožný kněz nejsvětější Matce Boží z celého srdce poděkoval, vrátil se ke shromážděnému lidu, ukázal jazyk svůj opět přirostlý a zahanbil tak zlomyslné kacíře.“

Děj tento doplňuje učený polský dominikán Abraham Bzovský zprávou, že jistý Jan, školastik v Ksantenu, jenž o tomto zázraku byl uslyšel, sám do klášera v Clugny odcestoval, aby zázračně uzdraveného onoho kněze spatřil, jenž tam byl do kláštera benediktinů vstoupil. A tento Jan vypravoval, že onen znova přirostlý jazyk kněze na vlastní oči viděl; že byl bělejší než ostatní maso; že na místě řezu bylo posud znáti jízvu; a že celý veliký konvent tohoto zázraku svědkem jest.

Martin Luther a tak zvaní reformátoři

Od časů Albigenských nikdo proti Mši svaté tolik nevražil, jako tak zvaní reformátoři šestnáctého století. S rouhavou opovážlivostí povstal proti tomuto tajemství Božímu Martin Luther, popíral je i tupil. Ale tak nečinil ještě hned při počátku svého odpadnutí od Církve, také ne sám ze sebe: ale, jak sám ve svém hanopise „O pokoutní mši a svěcení kněžourů“ doznává, na radu ďábla! Ve spisu tom totiž výslovně vykládá, že k radě ďábla Mši jakožto modlářství odklidil, ač přece dobře věděl, že ďábel všeho dobrého nenávidí a žádného člověka k něčemu dobrému nepřívádí! Zdaž neměl Luther spíše souditi: Kdyby byla Mše svatá modlářstvím, ďábel by jistě proti ní nebrojil, tím méně ji odkliditi žádal! Naopak, on by ji jen tím více podporoval i vychvaloval, aby skrze sloužení Mší tím více modlářství se dělo a Bohu Nejvyššímu tím větší potupy se dostávalo!

Ohavná rouhání bludařů a jejich prosté vyvrácení

Takto tedy uloupil ďábel netoliko přivržencům Lutherovým, ale i kalvincům a jiným, jim podobným bludařům, tuto tak spasitelnou oběť Mše svaté, a připravil jim tak nesmírné škody. Ba ďábel takovým odporem k tomuto přesvatému tajemství je naplnil, že Mši svatou nazývají „zapíráním krvavé oběti Ježíše Krista“, ba „proklatým modlářstvím“, jak se o tom dočísti lze v heidelbergském katechismu, jehož kalvinci užívají.

Ó jaké to ohavné rouhání, při němž zbožná srdce zachvěti se musejí!

Chci toliko jedním důkazem toto rouhání vyvrátiti a k zemi sklátiti:

Kdyby toto kacířské učení na pravdě bylo, následovalo by z něho, že od časů Ježíše Krista ani jedinký člověk, také žádný apoštol a žádný mučedník do nebe nevešel! Nebo svatí apoštolé a všichni kněží Mši svatou sloužili a Bohu Nejvyššímu obětovali. Všichni svatí mučedníci i vyznavači Mši svaté s nábožnosti obcovali a za nejvyšší bohoslužbu ji měli. Kdyby tedy Mše svatá byla rouháním a zapíráním jediné oběti Ježíše Krista, byli by se svatí apoštolé a všichni věřící samých rouhání dopouštěli, Pána Boha tedy těžce uráželi a proto i věčného zavržení si zasloužili! Poněvadž však žádný rozumný člověk něco takového tvrditi nemůže, nemůže také nikdo tomu věřiti, že by kalvínské čili helvetské učení o Mši svaté pravé bylo!

Radši věřme sv. Fulgentiovi a Petru Clugnymu

Proto budeme mnohem raději věřiti svatému Fulgentiovi, jenž výslovně dí: „Toho se přidržuj bez nejmenšího pochybování, že se jednorozený Syn Boží pro nás vtělil, a jakožto oběť Bohu Nejvyššímu přinesl, jemuž nyní Cirkev katolická na celém světě u víře i lásce bez přestání přináší oběti chleba a vína.“² Či řekni sám, milý čtenáři! Komu lze spíše věřiti a s důvěrou se odevzdávati: osvícenému Učiteli církevnímu, svatému Fulgentiovi, anebo odpadlíkům od Církve, Kalvinovi a Lutherovi?

Těmto oběma odpadlíkům platí také slova, jež napsal učený Petr z Clugny³, jejž současníci „ctihodným“ nazývali, proti Petrobrusianům, kteříž taktéž Mši svatou zavrhovali. Napsal: „Kdyby nyní svět na vaše nové učení dbáti měl, činil by něco, čeho nikdy posud nečinil. Stal by se zajisté podobným zajatému národu, jenž jest bez zákona, bez krále, bez oběti. A když by svět přestal Bohu obětovati, přestal by také Bohu náležeti. A dělo by se v této době našeho křesťanského života, jež jest dobou milostí, něco, co se nikdy nestalo v době hněvu, za pohanství. Kdyby totiž měli křesťané od Mše svaté upustiti, byla by veškerá bohoslužba, jež vždy na světě konána byla, z něho úplně vypovězena! Proto praví vám Církev Kristova, ó vy nepřátelé Boží, že nikdy nemůže býti bez božské oběti: že se své svaté oběti nepřináší nic jiného než Tělo a Krev Spasitele; a že co On jednou učinil při své smrti, ona tolikrát opakuje, kolikrát svou oběť koná!“

Katolíci oběť sice mají, ale namnoze o ní nic neví

Proto mějme se pilně na pozoru, aby se nám nepřihodilo, co se stalo ubohým bludařům! Těm sám nešťastný ďábel přesvatou oběť Mše svaté uloupil k jejich největší škodě. Nás katolíky však, když přesvaté oběti Uloupiti nám nemohl, aspoň tolik zaslepil, že přesvaté oběti namnoze nerozumíme a její vznešené důstojnosti a veliké moci více nechápeme. Beze vši pochyby stalo se úskokem ďábelským, že po dlouhou dobu tak málo se o tomto nejvyšším tajemství kázalo, psalo i učilo. Nebo jen tak státi se mohlo, že lidé z lenosti Mši svatou zanedbávají, anebo bez nábožnosti jí přítomni jsou!

Sněm Tridentský přikázal o Mši svaté často kázat

Aby tomuto zlu odpomoženo bylo, nařídila Církev svatá na sněmu Tridentském, aby duchovní správcové často o Mši svaté kázali. Nařízení toto zní: „Svatý sněm církevní nařizuje farářům a všem těm, kdož duchovní správu vedou, aby častěji konání Mše svaté buď sami, anebo skrze vhodné zástupce, zejména v dny nedělní a sváteční, něco z těch věcí, jež mezi Mší svatou čítány bývají, vykládali, a zejména aby o některém tajemství této přesvaté oběti poučení činili.“⁴

Poučený křesťanský lid nemůže si Mše sv. nevážiti

Hle! Toť jsou vlastní slova tohoto zákona církevního, jehož všichni duchovní správcové poslušni býti mají. Nebo jestliže lid křesťanský o veliké působnosti nejsvětější oběti Mše svaté nic neví, není divu, když Mše svaté nemiluje, si jí neváží, v dny sváteční jen nedbale, nepobožně a povrchně jí obcuje; ba z příčin zcela malicherných a bez nejmenších výčitek svědomí docela ji zanedbává! Jestliže však křesťanský lid o Mši svaté náležitě jest poučen, není možno, aby si tohoto vzácného klenotu nevážil, srdečně ho nemiloval a této božské oběti s náležitou nábožností neobcoval. Nebo v celé katolické Církvi není tajemství důležitějšího, utěšenějšího a užitečnějšího právě nad hluboké tajemství Mše svaté! A kdyby tedy lid dokonalou známost jeho měl, zajisté že by i v dny všední nesnadno Mši svatou zanedbával.

Konec 1. kapitoly: O PODSTATĚ OBĚTI MŠE SVATÉ

Následující kapitola: O VZNEŠENOSTI OBĚTI MŠE SVATÉ

[1] Dialogus miraculorum ed. Strange Col.1851;
[2] De Fide ad Petr. c. 19;
[3] Contra Heinric. et Petrobus. Haereses lib. 1. epist.2.;
[4] Sess. 22, cap.8;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

O stáří křesťanských obětí a jejich názvech (kap. 1, 5)

V dalším pokračování brilantního výkladu ctih. Martina z Kochemu o mši svaté autor v krátkosti mluví o jménech, jaká jsou a byla užívána pro oběť Nového Zákona, přitom zvláště proti nekatolickým námitkám obhajuje jméno „mše“. Zajímavá je i zmínka o původu římského kánonu s odkazem na výrok koncilu tridentského.

Předchozí díl: Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena (4)

Michelangelo Caravaggio: Umučení sv. Matouše (1599-1600)

Důkazy, že již apoštolé oběť Nového Zákona konali

Že také svatí apoštolé tuto oběť Nového Zákona konali, dokáži nejprve ze slov Písma svatého.

Tak píše svatý Pavel: „Máměť oltář, z něhož nemají moci jísti, kteříž stánku slouží,“¹ totiž židé. Oltář určen jest k obětování. Jestliže tedy křesťané za časů svatého Pavla oltář k obětování měli, museli míti také oběť, kterou by na oltáři tom přinášeli. A mluví-li svatý apoštol o tom, že židé moci nemají, z oltáře toho „jísti“, musíme z toho souditi, že na místě tomto nemluví o tom, jak bychom k oběti na kříži přistupovali, ale že mluví o oběti, jež požívána býti může; tedy o oběti nekrvavé, jakou Kristus Pán při poslední večeři ustanovil.

Dále dočítáme se v životopisu svatého evangelisty Páně Matouše, že týž proboden byl mezi svatou obětí u oltáře. – Svatý apoštol Ondřej se vyjádřil dle výpovědi životopisce svého k soudci svému Aeneovi takto: „Obětuji denně Bohu všemohoucímu a pravému, nikoliv masa býkův a krve kozlů, ale neposkvrněného Beránka Božího na oltáři.“ – Svatému Jakubu a svatému Marku připisují zvláštní obřady i způsoby, s jakými svatou oběť Bohu přinášeli, a jež dle řeckého jazyka „liturgií“ jejich se nazývají.

O kánonu čili o části Mše svaté, jež při Sanktus začíná a při svatém přijímání končí, učí Církev svatá výslovně, že sestaven jest i ze slov Páně, i z podání svatých apoštolů, i z ustanovení svatých papežů;² z části připisují církevní dějepisci složení kánonu samému svatému Petru.

Z toho ze všeho snadno seznati, že oběť Nového Zákona od počátku v Církvi byla.

Námitky nekatolíků proti pojmenování „Mše“ jsou bezpředmětné

Co pak se pojmenování této přesvaté oběti Nového Zákona dotýká, vyčítají nám nekatolíci, že slovo „Mše“ v Písmu svatém se nenachází. Tj. ovšem pravda; avšak slova „nejsvětější Trojice“ také se v Písmu svatém nenacházejí; a přece jsme povinni v toto vznešené tajemství věřiti! Že máme neděli místo židovské soboty světiti, a i nemluvňata křtíti, také v Písmu svatém nestojí; a přece jsme povinni tak činiti! Jestliže tedy také slovo „Mše“ v Písmu svatém nestojí, jest tam přece, jak jsem ukázal, řeč o úkonu, jenž Mši svatou označuje; jest tam totiž řeč o obětování Těla i Krve Ježíše Krista pod způsobami chleba a vína při poslední večeři a skrze apoštoly.

Různé názvy pro oběť Nového Zákona

Svatí Otcové řecké i římské Církve dávali oběti Nového Zákona od nejstarších dob rozličná jména. Nazývali ji Eucharistia, to jest: děkování; liturgia, anebo agenda, to jest: jednání; synaxis anebo kolekta, to jest: shromáždění; také ji nazývali stůl Páně, oltář Páně, večeře Páně, obětování, oběť.

Jména „Mše“ užívá Církev katolická již od pradávna

Mimo tyto názvy měla oběť Nového Zákona v naší svaté římské Církvi katolické již od nejstarších dob také jméno „Mše“. Slova toho užíval dle podání již papež Pius L. P. 142. po Kristu. Svatý Ambrož slova „Mše“ výslovně užívá, když píše: „Zůstal jsem ve svém úřadu, počal jsem Mši svatou sloužiti, a obětuje se Bohu, prosil jsem, aby nám ku pomoci přispěti ráčil.“³ Svatý Augustin dí: „V čteních, které mezi Mší svatou čítati musíme, se dočteme…“⁴ Hle, oba tito svatí učitelové, kteří tři sta let po Kristu Pánu žili, užívali již slova Mše; i následuje z toho, že slovo to již tehdáž v užívání bylo. Ba užíváno ho bylo ještě před tou dobou, jak dokazuje kardinál Bona ve svém učeném spisu „o věcech liturgických“.

Následující díl: Kterak bludaři proti Mši svaté brojí (6)

[1] Žid. 13,10;
[2] Concil. Trid. sess. 22. o Mši svaté cap. 4;
[3] Epist. ad Marcellinam n. 4;
[4] Sermo 21. de temp.;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena (kap. 1, 4)

Ctih. Martin z Kochemu předsvědčivě vykládá, jak se starozákonní proroctví Malachiášovo mohlo naplit a naplilo jedině v oběti mše svaté a jak Kristus Pán při poslední večeři vpravdě obětoval a mši svatou jako oběť ustanovil.

Předchozí díl: O oběti Ježíše Krista (3)

Proroctví Malachiášovo

Tuto oběť Ježíše Krista, pozůstávající z chleba a vína, předpověděl také prorok Malachiáš slovy: „Nemám zalíbení ve vás, praví Hospodin zástupů, a darů nepřijmu z ruky vaší. Nebo od východu slunce až na západ veliké jest jméno mé mezi národy, a na každém místě obětována bývá jménu Mému oběť čistá; nebo veliké jest jméno Mé mezi národy, praví Hospodin zástupů.“¹ Slova tato obsahují dle výkladů všech svatých Otců, kteří se jimi zabývali, proroctví o oběti Nového Zákona.

Proroctví nenaplnilo se ve Starém Zákoně

Proroctví toto se nevyplnilo v Starém Zákoně, ač Malachiáš mluví jako v čase přítomném. Malachiáš užívá totiž přítomného času, jako bylo obyčejem i při jiných prorocích, aby naznačili to, co teprve státi se mělo, jako přítomné, čili patrné a jisté. Že Malachiáš vpravdě o čase přítomném nemluvil, vysvítá z toho, že za doby jeho i po dobu celého Starého Zákona pohané nebyli k právě víře obráceni a neměli tedy ani ještě oběti pravé. Obrácení pohanů a pravá oběť při nich staly se skutkem teprve v Zákoně Novém, kdy se naplnilo, co řekl Bůh Otec Synu svému: „Požádej ode mne, a dám tobě národy v dědictví tvé, a ve vladařství tvé končiny země.“² A tak se i skutečně stalo, když svatí apoštolové, zejména svatý Pavel, pohany na víru Kristovu obrátili.

Nevztahuje se ani k oběti Pána Ježíše na kříži, ani k obětem židovským

Proroctví Malachiášovo, že „jménu Hospodinovu obětováno bude na všech místech“, a to „oběť čistá“, nevztahuje se také k oběti Pána Ježíše na kříži, poněvadž ta obětována byla jen jednou, a na jednom místě, na hoře Kalvarii.

Proroctví to nevztahuje se však ani k obětem židovským, ježto těmto, proti oné slibované oběti čisté, Malachiáš předpovídá opovržení Hospodinovo. A jestliže i starozákonní oběti byly nepravostí před Hospodinem, čím větší ohavností byly před ním teprve oběti pohanské, které byvše vraždami, smilstvem, lupičstvím znesvěcené, nebyly ani přednášeny Bohu, nýbrž ďáblu, jak tvrdí svatý učitel národů!³

Ani k našim dobrým skutkům se nevztahuje, jak rádi tvrdí bludaři

Také se proroctví Malachiášovo o oběti čisté nikterak nevztahuje k chvále Boží a k našim dobrým skutkům, jak bludaři velice nejapně tvrdívají, poněvadž ani modlitby ani ostatní dobré skutky naše nejsou vlastními obětmi, o jakých přece prorok výslovně mluví. Také i sami bludaři o skutcích našich dobrých tvrdí, že nečisté jsou; a snaží se to dokázati ze slov proroka Isaiáše, jenž dí: „Učiněni jsme jako nečistý (člověk) my všichni, a jako roucho nečisté… jsou všecky spravedlnosti naše.“⁴ A konečně nemohou přece tyto duchovní oběti modliteb a dobrých skutků nazýváni býti – obětí chleba a vína!

Jedině k oběti Mše svaté se proroctví může vztahovati

Může se tudíž proroctví Malachiášovo o oběti čisté vztahovati jedině a výhradně k oběti Nového Zákona. Neboť jedině Mše svatá jest obětí čistou, jež se Bohu přednáší na všech místech a po všechny časy. Tato oběť samojediná jest tou obětí, jež ani nehodností ani zlomyslností obětujících nemůže poskvrněna býti. Nebo v oběti Nového Zákona přináší Ježíš Kristus dar obětní sám: kněží jsou toliko sluhy jeho, kteříž jemu při konání této viditelné oběti úst i rukou svých propůjčují. Poněvadž totiž Kristus Pán, sedící nyní po pravici svého nebeského Otce, neviditelný jest; oběť pak, aby ji lidé viděti a rozuměti mohli, viditelnou býti musí, používá ke konání oběti své služeb kněží.

Oběť Nového Zákona bude také tak dlouho trvati, jako potrvá Církev Ježíše Krista, totiž až do skonání časů.

Fra Angelico - Poslední večeře — Poslední večeře (Fra Angelico - 1440)

Kdy Kristus oběť ustanovil a sám obětoval

Jest nyní otázka, kdy Kristus Pán tuto oběť chleba a vína ustanovil i sám obětoval?

Na to odpovídám, že to učinil tak, jak naše svatá Církev učí, při poslední večeři; nebo na žádném jiném místě v Písmě svatém o takové oběti zmínka se neděje. Při poslední večeři však se stalo všecko, co se při oběti vyžaduje. Tu proměnil Ježíš Kristus, jakožto nejvyšší Kněz, chléb a víno ve své přesvaté Tělo obětní a ve svou přesvatou Krev obětní, a věnoval obé svému nebeskému Otci, aby ho jakožto nejvyššího Pána všech věcí uctil a se Jemu klaněl. Svatý evangelista Lukáš v příčině té zajisté píše: „A vzav chléb, díky činil, a lámal, a dával jim řka: Totoť jest Tělo mé, kteréž se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Tak i kalich, když povečeřel, řka: Tentoť jest kalich, nová úmluva v mé Krvi, kteráž se za vás vylévá.“⁵

Důkazy, že Pán Ježíš při poslední večeři skutečně obětoval a Mši svatou jako oběť ustanovil

Povšimněme si nejprve té okolnosti, že Pán Ježíš svou novou večeři teprve potom ustanovil, když byl s učedníky svými beránka velikonočního požil. Prve však, nežli židé beránka velikonočního požívali, byl tento již dříve zabit i obětován, k čemuž poukazuje svatý Pavel, an píše: „Beránek náš velikonoční obětován jest Kristus.“⁶ Židé jedli tedy beránka velikonočního jakožto skutečnou večeři obětní. A tedy již tím, že Ježíš Kristus večeři Nového Zákona ustanovil bezprostředně po požití židovského beránka velikonočního, jenž byl obětní večeří Zákona Starého, dal na srozuměnou, že i jeho večeře Nového Zákona večeří obětní býti měla.

Tělo Kristovo bylo tělem obětním

Uvažujme dále také to, co Ježíš Kristus při poslední večeři konal. Proměnil totiž chléb ve své přesvaté Tělo, jež dle svého určení Tělem obětním bylo, jak to sám vyslovil, řka: „Obětí a darů nechtěl jsi, ale Tělo způsobil jsi mi.“⁷ Tělo jeho mělo tedy od té doby býti nebeskému Otci líbeznou obětí i krvavou, i nekrvavou, čili potravnou. A potom proměnil víno ve svou přesvatou Krev, jež ve svém odloučení od Těla, podstatně Krví obětní byla. Proto také nazývá ji Pán Ježíš „Krví Zákona a to Nového i věčného“: poněvadž bez krve žádná úmluva se neděla. Tím tedy, že Kristus Pán při poslední večeři v rozdílných způsobách chleba a vína přítomným se učinil, představil se nám v podobě nevolníka, jenž z lásky k nám všeho dokonale se zbavil, sebe dobrovolně ponížil, ba ukrutné smrti na kříži se zasvětil.

Ze samotných slov Spasitelových je obětní úmysl patrný

Také slova, jichž Spasitel při poslední večeři, při posvátném díle svém užil, vyjadřují nám, žeť výkonem svým obětoval. Pravil zajisté: „Toto jest tělo mé, kteréž se za vás vydává;“ aneb jak svatý Pavel dí: „kteréž za vás vydáno bude.“⁸

Tímto „vydáním“ těla svého nevyrozumíval Pán Ježíš vydání těla k požití učedníkům, poněvadž podávaje jim je, již vyslovil: „Vezměte a jezte!“ Ale vydáním Těla vyrozumíval vydání ho k oběti, jak to sám výslovně prohlásil svou přípovědí: „Chléb, kterýž já dám, Tělo mé jest, (jež vydám na smrt) za život světa.“⁹ A při podávání kalicha taktéž: „Tentoť jest kalich, nová úmluva v Mé Krvi, kteráž se za vás vylévá.“ Také „vylitím krve“ nevyrozumívá Pán pití z kalicha, poněvadž již předtím výslovně prohlásil: „Vezměte a pijte!“ Ale vylitím Krve vyrozumívá prolití jí za učedníky své, a za mnohé; kteréžto vylití stalo se na počest Bohu Otci v tom okamžiku, když Kristus Ježíš ta slova pronesl. Nebo byť se i slova „vydání těla“ a „vylití krve“ k oběti na kříži vztahovati mohla, mluví přece Spasitel zároveň o vydání těla a vylití krve, jež zde při poslední večeři se děje; a tedy o oběti, jež zde se koná. I také to „lámání“ těla Páně, v podobě čili způsobě chleba přítomného, o němž svatý evangelista Lukáš vypravuje, poukazuje k skutečnému obětování při samé poslední večeři.

Praví-li však Kristus Pán: „Tělo mé se za vás vydává,“ musíme také zvěděti, komu se vydává. Komu jinému, než témuž, komu i na kříži vydáno bylo; to jest, Otci nebeskému?

Poslední důkaz – neomylné svědectví Církve svaté

A tak seznáváme, že při poslední večeři stalo se ke cti Boží vydání Těla Páně, jež jako umírající bylo představeno; a že se tedy skutečně oběť konala. Ve smyslu tom také naše matka, Církev svatá, úkony i slova Páně při poslední večeři vždy pojímala.¹⁰ A svědčí-li tedy ona o tom, že se při poslední večeři Kristus Pán skutečně obětoval, platí toto svědectví více než jakékoli výklady ostatních lidí. Nebo Církev živého Boha jest dle učení apoštolského „sloupem a tvrdí pravdy.“¹¹

Při poslední večeři konal tedy Kristus Pán úřad svůj kněžský podle řádu Melchisedechova. Nebo neobětoval-li tehdy chleba a vína, neučinil tak vůbec nikdy po celý život svůj; pak by však nebyl žádným knězem dle řádu Melchisedechova. A přece nám svatý Pavel kněžský úřad Ježíše Krista tak vznešeně popisuje, an dí: „Jiní zajisté bez přísahy kněžími učiněni bývali: tento pak s přísahou skrze toho, kterýž řekl k němu: Přisáhl Pán, a nebudeť toho litovati: Ty jsi kněz na věky… Tento, protože zůstává na věky, má kněžství věčné.“¹²

Tak tedy na pravdě jest, čemu Církev katolická vždycky učila, že Pán Ježíš při poslední večeři nejsvětější oběť Mše svaté ustanovil. Ta jest dle učení sněmu Tridentského onou čistou obětí, jež ani nehodností ani zlomyslností obětujících poskvrněna býti nemůže; a o které Hospodin Malachiáši proroku předpověděl, že přinášena bude Jménu jeho, jež velikým státi se má mezi názory, na všech místech, jakožto čistá oběť nekrvavá.

Následující díl: O stáří křesťanských obětí a jejich názvech (5)

[1] Malach. 1, 10. 11;
[2] Žalm 2, 8;
[3] 1. Kor. 10, 12;
[4] Isai. 64, 6;
[5] Luk. 22, 19,20;
[6] 1. Kor. 5, 7;
[7] Žid. 10, 5;
[8] 1. Kor. 11, 14;
[9] Jan 6, 52;
[10] Concil. Trid. sess. 22, cap. 1; can 1, 2;
[11] 1. Tim. 3, 15;
[12] Žid. 7, 20-24.

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

O oběti Ježíše Krista (kap. 1, 3)

Předchozí díl: Jaký původ má sacrificium? (2)

Když se naplnily časy a Pán Ježíš přišel na tento svět, řekl nebeskému Otci: „Obětí a darů nechtěl jsi; ale Tělo způsobil jsi mi. Oběti zápalné a žertvy za hřích nelíbily se Tobě. Tehdy řekl jsem: Aj jdu… abych vykonal, Bože, vůli Tvou!“¹ Ve slovech těchto zahrnuto jest celé poslání a celý úkol Bohočlověka, ježto se v nich líčí jakožto Oběť, a to taková, při které měl býti sám Beránkem obětním a zároveň i Knězem, jenž oběť vykonati měl.

I přinesl Kristus Pán tuto oběť svou poslušností, v které se nebeskému Otci věnoval po celý život pozemský a v které i skonal krvavou smrtí na kříži. Touto jeho obětí byla vina lidstva usmířena; a proto byly i předobrazené oběti Starého Zákona zároveň na vždy zrušeny. To vyslovuje také svatý Pavel na jiném místě zmíněné epištoly, když píše: „(Kristus) jednu oběť obětovav za hříchy, sedí na věky na pravici Boží… Nebo jednou obětí na věky zdokonalil ty, kteří se posvěcují,“² čili očišťují, takže k dalšímu očišťování žádných obětí již nepotřebují.

Aby však vykoupené člověčenstvo až do skonání časů nebylo bez obětí; a aby Církev jeho měla oběť ze všech možných nejvzácnější; a také aby měl příležitost, výkupné, jež jednou pro vždy na kříži vydobyl, jednotlivcům přivlastňovati, zvěčnil Kristus Pán svou krvavou oběť tím způsobem, že v předvečer svého umučení ustanovil nekrvavou oběť Mše svaté.

O tom nás poučuje Církev svatá katolická, jež na slavném obecném sněmu Tridentském prohlásila: „Poněvadž v Starém Zákoně dle svědectví svatého Pavla (Žid. 7.) starozákonné kněžstvo nedostačitelné bylo, aby mohlo člověčenstvo dokonalým učiniti, musel z vůle Boha, Otce milosrdenství, vystoupiti jiný Kněz, dle řádu Melchisedechova, Kristus Ježíš, jenž by všecky, kteří posvěceni býti měli, skutečně také k dokonalosti přivésti mohl. A ač tento náš Bůh a Pán ráčil se jednou na oltáři kříže přebolestnou smrtí svou nebeskému Otci obětovati, aby tak vykoupení věčné zjednal, nemělo přece kněžství jeho smrtí jeho zaniknouti. Proto zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje: aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela; abychom tak až do konce časů na lásku jeho pamatovali a také spásonosnou moc její si přivlastňovali, na odpuštění těch hříchů, jimiž denně proviňujeme. Kristus Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova na věky ustanoveného; jakožto Kněz obětoval Otci svému své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína; a odevzdal obé pod těmitéž způsobami svým apoštolům, jež tehdy za kněze Nového Zákona ustanovil, aby jich požívali. Dal také jim a pravým jejich nástupcům v úřadu kněžském nařízení, aby i oni dle jeho způsobu obětovali, když řekl: „To čiňte na mou památku!“ jak slovům těm Církev katolická vždy rozuměla.“³

Církev svatá velí nám tedy věřiti, že Kristus Pán při poslední večeři netoliko chléb a víno ve své pravé Tělo a ve svou pravou Krev proměnil, ale že také obé Otci svému nebeskému obětoval, a tak oběť Nového Zákona ustanovil a i osobně vykonal. To učinil, aby ukázal, že jest knězem dle řádu Melchisedechova, o němž vypravuje Písmo svaté takto: „Melchisedech, král Sálemský, vynes chléb a víno, neboť byl knězem Boha nejvyššího, požehnal Abrahamovi.“⁴

Ve slovech těch není sice výslovně řečeno, že Melchisedech Bohu nejvyššímu „obětoval“; avšak ze souvislosti s ostatním vypravováním dá se tak snadno souditi. Také slovům těm tak rozuměla Církev katolická, od počátku, a Učitelé církevní vždy je tak vykládali. Ba, již král David slovům těm rovněž tak o oběti rozuměl, a proto i pěl: „Přisáhl Hospodin, a nebude toho želeti: Ty jsi knězem na věky podle řádu Melchisedechova.“⁵

Že Melchisedech i Kristus Pán skutečně obětovali, jasně vysvítá z epištoly svatého Pavla k Židům, v které píše: „Všeliký zajisté kněz k obětování darů a (ku konání) obětí ustanoven bývá.“⁶

A na jiném místě dí: „Všeliký zajisté kněz, z lidí vzatý, pro lidi bývá ustanoven v těch věcech, kteréž jsou Boží: aby obětoval dary a oběti za hříchy… Aniž kdo sám sobě osobuje té cti: ale kdož povolán bývá od Boha, jako Aaron. Tak i Kristus ne sama sebe oslavil, aby byl nejvyšším Knězem, ale Ten, kterýž mu řekl: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe… Ty jsi kněz na věky, podle řádu Melchisedechova… O kterémžto (kněžství) by se mělo mluviti, a to nesnadného k vypravení (i k pochopení): poněvadž mdlí jste k slyšení.“⁷ Slovy těmi chtěl svatý apoštol národů vyjádřiti, že židé tajemství oběti Ježíše Krista pochopiti s to nebyli.

Z uvedených slov svatého apoštola Pavla k Židům jest patrno, že Ježíš Kristus i Melchisedech byli nejvyššími knězi, a že oba Bohu nejvyššímu obětní dary přinesli.

Jak nám Písmo svaté vypravuje, neobětoval Melchisedech žádného zvířete, jako činívali Abraham a současníci jeho; ale z vnuknutí Ducha Svatého oproti obyčeji tehdáž panujícímu přednesl chléb a víno; za jistých obřadů i modliteb obé zasvětil, vzhůru pozvedl a Bohu jakožto příjemnou oběť věnoval. Takto stal se předobrazem Ježíše Krista, a oběť jeho předobrazem novozákonné oběti Mše svaté. A poněvadž Ježíš Kristus od Boha Otce vyvolen byl za Kněze, nikoliv dle řádu a způsobu Aarona, jenž zvířata obětoval, ale dle řádu Melchisedecha, jenž chléb a víno v oběť přinesl, následuje z toho, že Pán Ježíš za svého pozemského života musel úřad svůj kněžský dle řádu Melchisedechova také konati, a tedy i chléb a víno Bohu Otci v oběť přinésti.

Následující díl: Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena? (4)

[1] Žid. 10, 5-7;
[2] Žid. 10, 12-14;
[3] Sess. 22, cap. I;
[4] I. Mojž. 14, 18;
[5] Žalm 109, 4
[6] Žid. 8, 3;
[7] Žid. 5, 1-11;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Jaký původ má sacrificium? (kap. 1, 2)

Kde je první počátek oběti Nového Zákona? Bůh, poznávající, že by bylo kvůli opovážlivosti a pýše prvních rodičů při počátku světa celé jejich potomstvo uvrženo do věčného zahynutí, dal se ve svém neskonalém milosrdenství pohnout, aby opět odčinil tak hroznou bídu, pocházející ze hříchu. Ta náprava se měla stát takovým způsobem.
Bylo třeba takové oběti, jež by měla neskonalou cenu a mohla vyhovět Boží spravedlnosti, aby svrchovaný Bůh, uražený od tvorů, byl opět důstojně usmířen. Jedině tak mohla být prospěšná ke cti nejen upadlému člověčenstvu, ale i samému Bohu.

Předchozí díl: Co znamenají slova oběť a sacrificium?

Svatý Tomáš Akvinský nás ujišťuje, že „jest přirozeným zákonem, Bohu svaté oběti přinášeti; to jest: že přirozenost člověka sama jej k tomu nutká, i bez výslovného nařízení a bez zvláštního napomínání“.¹ Proto také přinášeli lidé Bohu svaté oběti již od počátku světa, ajko Kain a Abel, Noe a Abraham a ostatní patriarchové čili arciotcové. Ale Bohu oběti nepřinášeli toliko tito, světlem svaté víry osvícení; i pohané, kteří toliko světlem svého rozumu byli vedeni, přinášeli oběti svým domnělým bohům čili modlám, poněvadž je právě za bohy měli.

V pozdějších dobách nařídil Bůh Israelitům zvláštními zákony, aby mu každodenně, ale zejména o všech dnech svátečních, určité oběti přinášeli. Ale nepřikázal jim, aby mu beránky, ovce, telata, býky toliko předváděli, nýbrž také, aby tato zvířata skrze svěcené kněze za jistých modliteb a obřadů obětovali, to jest: aby je zabili, s kůže stáhli, krev jejich kolem oltáře rozlili, maso jejich na oltáři spálili a při tom aby na trouby troubili a žalmy pěli. To byly svaté oběti čili sacrificia, jimiž měli židé Bohu, jakožto nejvyššímu Pánu, náležitou poctu prokazovati a tak dosvědčovati, že On jest pravým a nejvyšším Pánem všech věcí.

Když tedy žádost po oběti v přirozenosti lidské tak hluboko jest zakořeněna, že všichni národové vedle modliteb, zpěvů, almužen, stkutků kajících a ostatní bohoslužby i své oběti měli, jimiž by Bohu nejvyššímu, nebo i svým bohům vymyšleným patřičnou čest prokazovali, zdálo se rovněž přirozeným i potřebným, aby také Kristus Pán Církvi své, čili svým pravým věřícím, oběť ustanovil, kterou by Bohu patřičnou poctu způsobem viditelným prokazovali a poddanost svou zjevně osvědčovali. Nebo nemůže se nikdo po rozumu domnívati, že by byl Kristus Pán Církev svou čili obec, kterou sám ve všech ostatních věcech co nejdokonaleji zařídil, právě v této na výsost důležité věci nedostatečně vytvořil a ji bez oné vznešené bohoslužby nechal, ke které člověk již od přirozenosti a pouhým světlem rozumu svého přiváděn bývá. Vždyť by tak Církev Páně v příčině této postavena byla za židovstvo, jež tak vznešené posvátné oběti mělo, že i urození pohané z daleka přicházeli, aby židovské bohoslužby spatřili; ba že až někteří pohanští králové sami útraty na bohoslužby židovské hradili, jak o tom Písmo svaté vypravuje.²

Abychom však na první počátek oběti Nového Zákona přišli, musíme dobře uvážiti, že Bůh, vida, kterak při počátku světa, pro opovážlivost i pýchu prvních rodičů, bylo by celé jejich potomstvo do věčného zahynutí upadnouti muselo, ve svém neskonalém milosrdenství pohnouti se dal, aby tak hroznou bídu, ze hříchu vzešlou, opět odčinil. I měla se náprava ta státi takovým způsobem, aby byla netoliko kleslému člověčenstvu k prospěchu, ale i Bohu samému ke cti.

Aby Bůh svrchovaný, od tvorů uražený, opět důstojně byl usmířen, třeba bylo oběti takové, jež by měla neskonalou cenu a spravedlnosti Boží vyhověti mohla. Poněvadž však mezi lidmi nebylo nikoho, jenž by mohl oběť takovou přinésti, ježto všichni pro odboj prvních rodičů urážkou božské Velebnosti vinni byli, vymyslila nebeská Láska onen vznešený způsob vykoupení, jenž i samy serafíny úžasem i podivením naplnil.

Bylo totiž v radě nejsvětější Trojice usneseno, aby jednorozený Syn Boží člověkem se stal, a jsa lidské přirozenosti účasten, jakožto bratr náš provinění naše na se vzal. Dále aby jakožto kněz za všecko lidstvo přinesl oběť, kterou by i za nás zadost učinil, i nám zásluhy pro nebe získal.

Poněvadž takto obětující kněz byl netoliko člověk, ale i Bůh, mohla také oběť jeho, jakožto dílo Boha neskonalého, míti cenu neskonalou, takže byla způsobilá provinění člověčenstva zahladiti a Boží spravedlnosti zadost učiniti.

Kněz nejvznešenější důstojnosti byl tedy nalezen; avšak měl také nalezen býti dar obětní, stejné s ním ceny. Ale mezi tvory daru takového nebylo a nemohl tedy ani nalezen býti, poněvadž jakýkoli tvor na tomto světě stojí hluboko pod důstojností onoho Kněze nejvznešenějšího. I nemohl tedy nijaký jiný dar obětní nalezen býti, leč člověčenství, jež Syn Boží na se vzal. Neboť že lidská přirozenost se Synem Božím se spojila, převýšila veškeré tvory v ceně způsobem neskonalým. A poněvadž lidská přirozenost Páně přístupna byla i utrpení i smrti, stala se také způsobilou, aby darem obětním býti mohla.

Když tedy v Boží radě toto usnesení se stalo, počal Syn Boží býti Knězem. I přijal břímě vykoupení našeho na sebe a slíbil, že sama sebe Boží spravedlnosti v oběť přinese. A od té doby přinášel svému věčnému Otci oběť poslušnosti na vykoupení lidstva. A tato oběť stala se otcovské Velebnosti Boží tolik milou i příjemnou, že Bůh Otec pro ni jakýkoliv hněv na lidi odložil. I propůjčoval nešťastným lidem milosti pro tuto oběť božského Syna svého, kterou již předem přijímal.

Ačkoli však Bůh všechna dobrodiní, lidem po jejich pádu udílená, prokazoval pro onu Oběť, jež měla býti podána, chtěl přece také, aby i lidé se své strany za milost, které se jim skrze vykoupení dostati mělo, záruky dávali na dotvrzení, že se usmíření se strany člověčenstva stane vtěleným Synem Božím. Těmito zárukami pak byly krvavé oběti Starého Zákona.

Tyto oběti byly předobrazy oné božské oběti a jako uznáním, že se lidé toho času milostí Božích účastnými stávají proto, že ono vznešené sacrificium, čili ona přesvatá oběť Syna Božího později skutkem státi se má. Oběti starozákonní nemohly samy o sobě Bohu milými býti, nýbrž jen pokud byly předobrazy oné krvavé oběti, kterou jeho jednorozený Syn jednou na kříži přinésti měl. Byť i v Zákoně Starém psáno bylo, že ony oběti „byly Bohu k vůni líbezné“, neměly přece té vlastnosti samy o sobě. Oběti starozákonní mohly vůní líbeznou před Hospodinem nazývány býti jen potud, pokud se vztahovaly k jediné a pravé oběti jeho Syna, o kteréžto oběti píše svatý apoštol Pavel:

„Kristus miloval nás a vydal sebe samého za nás v dar, v oběť krvavou Bohu, k vůni líbezné.“³

Následující díl: O oběti Ježíše Krista

[1] Summa 2. 2. qu. 85. a. I;
[2] II. Mach. 3, 2;
[3] Efes. 5, 2;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Co znamenají slova oběť a sacrificium? (kap. 1, 1)

Mše svatá nazývá se latinsky sacrificium. Tohoto slova nelze do češtiny úplně přeložit. Neboť překládáme-li je slovem oběť, překlad není zcela výstižný, poněvadž slovo oběť vyjadřuje mnohem méně než latinské sacrificium. Položí-li někdo peníz na oltář, už se tomu daru říká oběť. Jenže ta oběť není ještě tolik, co sacrificium. Sacrificium znamená zvláště slavné a významné odevzdání nějakého daru Bohu.

KAPITOLA I. – O PODSTATĚ OBĚTI MŠE SVATÉ

Mše svatá nazývá se latinsky sacrificium. Tohoto slova nelze do češtiny úplně přeložiti. Nebo překládáme-li je slovem „oběť“, překlad ten není zcela případný, poněvadž slovo „oběť“ vyjadřuje mnohem méně než latinské „sacrificium“. Položí-li kdo peníz na oltář, říká se tomu dárku již oběť. Ale oběť ta není ještě tolik, co sacrificium; neboť sacrificium znamená zvláště slavné a významné odevzdání nějakého daru Bohu.

Sacrificium ve svém vlastním i plném smyslu znamená: zevnější, viditelný dar – jenž se jedině a výhradně Bohu přináší – a to rukama řádně posvěceného kněze – jenž dar ten tajemným způsobem posvěcuje k tomu účelu – aby tím byl uznán a uctěn Bůh, jakožto svrchovaný Pán. Sacrificium děje se tedy jen tehdy, když kněz na podaných jemu věcech něco koná; tedy na příklad, když v Starém Zákoně kněz darované zvíře zabil a spálil; anebo když v Novém Zákoně kněz přednesený chléb posvátnými slovy v Tělo Páně proměňuje, láme i požívá.

K tomuto úkonu kněze při daru odnáší se již i doslovný překlad slova sacrificium. Slovo to složeno jest totiž ze dvou slov: sacrum – svaté, a facere – konati; to jest dohromady: svatým čili posvěceným činiti; poněvadž právě člověk při sacrificiu nějakou věc, dar, z obecného užívání vyjímá a Bohu skrze kněze věnuje čili zasvěcuje. Kdyby se tedy s darem Bohu předneseným nic nestalo, není dar ten sacrificium, nýbrž toliko přednesením nebo podáním. Tak může někdo ke cti Boží na oltář položiti peníz; ale peníz tento není žádné sacrificium.

Při sacrificiu děje se ovšem také přednesení daru; ale při sacrificiu není hlavní věcí dar, jenž jest přednesen, nýbrž přednesení samo. Nebo sacrificium jest děj, jenž přechází, a nikoli věc, jež dále trvá. Proto se může při sacrificiu státi, že se Bohu sice líbí věc přednesená, ale že se mu nelíbí přednesení věci té, když totiž ten, jenž dar přednáší, sám Bohu se nelíbí. Tak se dočítáme již o synech prvorodičů, že oba přinesli dary Bohu a přece jest psáno: „Vzhlédl Hospodin na Abela a na dary jeho. Na Kaina pak a na dary jeho nevzhlédl.“¹ A proč nelíbilo se Bohu obětování Kainovo? Poněvadž se mu nelíbilo smýšlení, s jakým Kain oběť svou přednesl…

Z toho možno seznati, že sacrificium je něco mnohem vznešenějšího nežli pouhá oběť. A proto v dalších pojednáních o Mši svaté slovo to buď podržím, aneb přeložím je sice slovem „oběť“, ale k slovu tomu přidám „svatá“ aneb „božská“ oběť: abys z toho snadno poznal, že Mše svatá jest bohoslužbou tolik vznešenou a výbornou, jaká náleží jedině a výhradně nekonečnému Bohu, ale žádnému tvoru.

Že takováto oběť svatá čili sacrificium přísluší toliko Bohu samému, o tom svědčí sv. Augustin dle souhlasného mínění i obětování všech národů, an píše: „Kdo kdy se domníval, že by mělo komu jinému obětováno býti, leč jedině pravému Bohu, nebo tomu, koho kdo, ač nepravdivě, za Boha měl?“² A na jiném místě: „Ďábel by od svých ctitelů nežádal sacrificií, kdyby nevěděl, že sacrificium jedině pravému Bohu přísluší. Nebo Bůh nepravý žádá od těch, které oklamává, právě takové pocty, jaké vyžaduje Bůh od těch, jež opatruje. Žádali sice již i lidé, pýchou nadmutí, pro sebe služeb, které jen Bohu prokazovány bývají. Avšak jen nemnozí si troufali naříditi, aby jim božské oběti přinášeny byly, ač mnozí z nich byli by ve své moci královské tak dokázati mohli. Kteří však tolik smělosti měli, že božských obětí pro sebe vyžadovali, také za bohy držáni býti chtěli!“³

Z těchto slov sv. Augustina jest patrno, že obětování sacrificia jest službou takovou, jež přináleží toliko Bohu, ale žádnému tvoru; tedy ani ne člověku na zemi, ani ne světci nebo andělu v nebi.

Následující díl: Jaký původ má sacrificium?

[1] I. Mojž. 4, 4. 5;
[2] De Civit. Dei lib. 10, cap. 4;
[3] Lib. I. cap. 18. contra advers. leg.;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.