Svátek samotný a hodinky
Zářivý drahokam liturgie adventní… První mariánský svátek v církevním roce. Divukrásný chorál chval mariánských v bohoslužebné symfonii modliteb adventních… Mariánský svátek svátků… Oslava základní výsady Požehnané mezi ženami, výsady bezvýhradně výjimečné, které dostalo se matce Vykupitelově v prvním záblesku života. Přednosti jedinečně vznešené, jež ji vyvyšuje nade všechno tvorstvo a razí jí zářivé přezdění Neposkvrněná. Ne jako přídomek, ale jako jméno vlastní, které nikomu z potomstva Adamova nepřísluší, stejně jako jiné slavné antonomastické jmenné dvojrčení: Bohorodička – Vždy Panna…
Neposkvrněná v jedinečné, dokonalé plnosti slova v řádu tvorstva… Všichni se rodíme v dědičném hříchu. Prvotní neblahá porucha přechází s přirozeností na veškeré členy rodiny Adamovy. Život náš počíná ve stavu odvratu od Boha – cíle nadpřirozeného. Přicházíme na svět bez milosti posvěcující. Nemíti milosti v přítomném řádu je totéž, jako býti trvale od Boha, posledního cíle, odvrácenu. Bez milosti nemůžeme k cíli, který nám vytkl Bůh, vyvýšiv lidstvo do řádu nadpřirozeného. Nejsme prostě v takovém poměru k Bohu, v jakém býti máme. Jen milost posvěcující spojuje nás s posledním cílem. Přicházejíce na svět, jsme bez ní. Podle zjevené nauky je dědičný hřích jako i osobní hřích těžký duchovní smrtí. Duše nemající posvěcující milost je ve stavu nadpřirozené smrti. Jestiť milost zdrojem nadpřirozeného života. Kde jí není, je smrt. Stejně víme z nauky spásy, že kde není nadpřirozeného života, vládne hřích a skrze něj ďábel. Teprve křest nás z tohoto nevolnictví vysvobozuje. Ničí dědičný hřích, vrací milost. Matka Vykupitelova uchována byla dědičné poruchy potomstva Adamova, poněvadž její poslání v díle spásy toho vyžadovalo. Nepřišla na svět nějakým nadpřirozeným způsobem, ale duše její od prvního okamžiku, kdy ji Bůh stvořil a s tělem spojil, byla prosta neblahé poskvrny, s níž se rodí každý jiný člověk. Byla vyňata z obecně platného zákona, poněvadž jedinečná důstojnost jejího božského mateřství a účast na triumfu Vykupitelově nad dílem pekla toho vyžadovala. Duše její nebyla ani okamžik ve stavu odvratu od Boha, ve stavu ztráty milosti posvěcující. Ani okamžik nežila v dědičném hříchu. Ani okamžik nebyla v nevolnictví pekla, ani okamžik neokusila hořkých, ponižujících běd, vyšlých z dědičného hříchu, hříšného zranění i uvolnění žádostivosti. Ani její utrpení a smrt neměla trestného rázu následků dědičné poruchy. Její život nezapočal ve stavu odvratu od Boha. Byla bez poskvrny od prvního záblesku života, který nepočíná zrozením, nýbrž početím. Bez hříšného poskvrnění počal život její… Bez poskvrny Počatá… její jedinečná výsada není v rozporu s naukou o obecnosti vykoupení, jak se obávali někteří hloubatelé bohovědní v údobí učených rozprav středověkých. Od té doby, co slavný Doctor subtilis, jan Duns Scot, velkolepě osvětil harmonii mezi výsadou neposkvrněného početí obsaženou zavinutě ve zdrojích zjevení a ústředním dogmatem křesťanství, mizí přechodná nejistota. Přesvědčení instinktivní logiky lásky, žijící v srdci křesťanstva mohutní, stává se působením Ducha sv. intensivnějším, jasnějším, čím více roste poznání, že je to pravda zjevená. Posléz roku 1854 nadchází památná chvíle, kdy přesvědčení křesťanstva dostává nejvyšší jistoty, jistoty víry, prohlášením dogmatu.
Panna Maria nemohla býti uchráněna prvotní dědičné poruchy, schvacující potomstvo Adamovo ve svůj chmurný okruh, leč „zvláštní milostí a výsadou Boha všemohoucího pro zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení“. Nezbožšťujeme Matky Spasitelovy – jak se domnívají protestanté. Jako dcera Adamova, přirozeným způsobem počatá, byla podrobena závazku hříchu dědičného, aspoň vzdálenému. Dědičný hřích s lidskou přirozeností přechází od člověka k člověku. Přirozenost lidská jsouc bez povinné milosti, bez milosti přechází na potomstvo Adamovo. I Matka Vykupitelova byla by se stala účastnou hříchu dědičného, kdyby jí Bůh nebyl ochránil. Panna Maria je tvorem, odkázaným jako všichni ostatní na milost Boží. Ale důstojnost její je výlučně jedinečná, poněvadž jedinečný je její vztah k trojjedinému Bohu a k dílu vykoupení. Tento vztah, hlavně fysické mateřství Vtěleného Boha podle lidské přirozenosti a její jedinečná účast v díle vykoupení (účast svobodné druhotné spolupříčiny) spolu s jedinečnou účastí v triumfu Vykupitele nad dílem pekla skrze dědičný hřích vyžadovaly přiměřené, jedinečné svatosti, jejíž zdroj je v milosti. Její jedinečné postavení v lidstvu spočívá právě ve zvláštním, jedinečném přivlastnění milosti. Pro zásluhy Vykupitelovy, s nímž spjata byla jako žádný jiný tvor, dostalo se jí v samém počátku života milosti vykoupení zvláštním, jedinečným způsobem: ne ve formě očištění, nýbrž uchránění. Okusila ovoce vykoupení, ale mnohem dokonalejším a vznešenějším způsobem než všichni potomci Adamovi. Všem ostatním dostává se vykoupení nápravného, kdežto Panna Maria vykoupena způsobem ochranným. Všichni lidé byli hříchem dědičným postiženi, poskvrněni a teprv potom očištěni. Panna Maria byla však od hříchu dědičného ochráněna. Všichni upadli do stavu odvratu od Boha, cíle nadpřirozeného a tím do mravního nevolnictví, a pak teprv milostí Kristovou vysvobozeni, kdežto Panna Maria nebyla dědičným hříchem ani na okamžik dotčena, pod jhem pekla nikdy se neoctla, nýbrž náplní milostí, přiměřenou svému jedinečnému úkolu, od prvotního záblesku života byla obdařena. V tom je rozhraničující linie, ukazující její jedinečnou velikost a vznešenost. Každý člen rodiny Adamovy nucen je volati s Davidem: Nebo, hle, v nepravostech počat jsem a v hříších počala mne matka má – jen Matka Vykupitelova ne…
Liturgie hodinková i mešní o svátku Neposkvrněné jest úchvatným chvalozpěvem na základní výlučnou výsadu Požehnané mezi ženami. V jitřních hodinkách vévodí v nádherném věnci žalmovém i hymnickém troji posvátné čtení. První obsahuje památnou prazvěst vykupitelskou po pádu prarodičů. Je to antifona k dějinám spásy a nejvýznačnější příslib, daný potomstvu Adamovu. V něm zároveň výsadní doklad, magna charta neposkvrněného početí matky Mesiášovy. Proti pekelnému osnovateli prvotního hříchu a jeho dílu staví Bůh ženu, která svým zrozencem zlo, ďáblem na pokolení lidské uvržené, zahladí, v neblahém vlivu zdrtí. Mezi ďáblem a jeho plodem v padlém lidstvu s jedné strany a touto ženou a jejím zrozencem s druhé strany opovídá Bůh nepřátelství, tedy stav odloučení a činného boje, který znamená pro ďábla úplnou porážku. Vztah této ženy a jejího semene k prvotnímu hříchu je protikladně odlišný od vztahu prarodičů a jejich potomstva. Tam vítězství, zde porážka, při níž přirozenost zbavena milosti. Proč vyslovuje Bůh kletbu nad ďáblem? Ke kterému hříchu svedl ďábel mravní hlavu lidstva? Který hřích oloupil přirozenost lidskou o dary nadpřirozené? Který hřích zplodil potupné přátelství mezi ďáblem a lidskou přirozeností? Který hřích dal peklu neblahou vládu nad ní? Hřích prvotní, který jako dědičný stav odvratu a zaviněné ztráty přechází od Adama na veškeré pokolení lidské. Jediná bytost stojí tu vedle Vykupitele a skrze Vykupitele proti pekelnému osnovateli zkázy lidstva, jediná odloučená od ďábla a jeho díla, jediná mající výjimečnou, zvláštní účast na vykupitelském triumfu. Jediná, která ďáblu nikdy nenáležela, nikdy pod jeho panstvím nebyla…
Druhé jitřní čtení tlumočí po úvodní chvalořeči svatého Jeronyma skvěle koncipovanou věroučnou bulu Pia IX., která velebným slohem podává obsah věroučení Církve o základní výsadě Matky Vykupitelovy.
Třetí čtení obsahuje sváteční evangelium o zvěsti Vtělení s plamennými homiliemi sv. Germana, Sofronia, Bernarda, Tarasia a Epifania. Toto slavné zvěstování rozhraničující Starý a Nový zákon souvisí s prazvěstí vykoupení po pádu lidstva. Osvětluje její obsah a opovídá její uskutečnění. Dosvědčuje-li proto evangelium jedinečnou výsadu Matky Spasitelovy, zvěst vtělení toto svědectví doceluje a v plnosti obsahu rozvinuje. Jménem Božím a z rozkazu Božího jazykem andělským hlásá jedinečnou vznešenost ženy, přislíbené protoevangeliem, pozdravem, jaký dosud nezazněl na zemi stižené kletbou dědičného hříchu, pozdravem, který od této chvíle neumlkne v lidstvu do skonání světa: Zdrávas veskrz omilostněná (milosti plná), Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami…
Mešní formulář
Vzrušeně radostným, jásavým introitem počíná mešní liturgie: „S radostí plesati budu v Pánu; jásati bude duše má v Bohu mém, neboť oblekl mne v roucho spasení a oděvem spravedlnosti přioděl mne jako nevěstu okrášlenou klenoty svými.“ (Is. 61, 10) „Velebím tě, Pane, neboť ty jsi mne chránil a nedopustil jsi, aby nade mnou jásali nepřátelé moji.“ (Ž. 29, 2)
Na rtech Neposkvrněné je píseň vítězství po porážce, kterou peklu přivodila. Triumfální díkůzpěv Neposkvrněné…
V kolektě vyjádřen předmět oslavy po stránce předmětné i podmětné. Význam jedinečné výsady Panny Marie pro Vtělení velkolepě spojen s významem svátku po stránce podmětné. Věroučné zdůvodnění neposkvrněného početí, ba vlastní dogmatická definice vsunuta v skvělý rámec liturgické modlitby. Pokorná prosba vyhnaných synů Eviných vyplývá z modlitby jako závěr…
„Bože, jenž jsi neposkvrněným Početím Panny svému Synu důstojný příbytek připravil, prosíme, abys, jako jsi Ji po předzvěděnou smrt téhož Syna od všliké poskvrny uchoval, i nás její přímluvou očistil a k tobě dojíti nám dopřál.“
Úryvek z knihy přísloví v epištole (8, 22-35) odnáší se v slovném smyslu k hypostatické Boží Moudrosti, k druhé božské osobě. Obrazně vyličuje tvůrčí a zachovávací činnost její ve světě, hlavně ve vztahu ke koruně tvorstva – k člověku.
Čtení z knihy Přísloví (8, 22-35).
Pán vládl mnou na počátku cest svých, prve než byl co činil, od pradávna. Od věčnosti ustanovena jsem a od věků, prve nežli země byla. Ještě nebylo propastí a já již počata jsem byla; prameny vod se ještě neprýštily, hory ještě s obrovskou tíží nestály, před pahorky já jsem zrozena byla; ještě nebyl učinil zemi, řeky, ani stěžej zemského okruhu. Nebesa když zakládal, byla jsem tam; když kruh kladl kolkolem hladiny hlubin, když mraky ve výši upevňoval, vydatnost pramenům vodním když odměřoval, moři když hranice jeho vykazoval, zákon když stanovil vodám, by nepřešly meze své, a když odvažoval základy země: s ním jsem byla všecko pořádajíc, kochala jsem se rozkoší denkaždý, hrála jsem si před ním ustavičně, hrála jsem si na okruhu zemském a rozkoší mou jest býti se syny lidskými. Nyní tedy, děti, poslyšte mne! Blahoslaveni, kteří dbají cest mých! Slyšte poučení a buďte moudří; a neodmítejte je! Blaze člověku, který mne poslouchá, který bdí u dveří mých každý den, pozor dává u veřejí brány mé. Neboť kdo mne najde, nalezne život a dojde spásy od Hospodina.
V přeneseném smyslu liturgickém odnáší církev slova knihy Přísloví k Panně Marii. Právem? A proč právě na svátek Neposkvrněného Početí? Věčná Moudrost jest Synem Božím, v čase vtěleným. V odvěkém úradku vykoupení jest Panna Maria spjata se Spasitelem jako žádný jiný tvor lidský nebo andělský. A jestliže jest rozkoší Věčné Moudrosti býti mezi syny lidskými, pak lidská Matka vtěleného Syna Božího byla předmětem jeho zvláštní lásky od počátku. A první projev této lásky vidíme právě v uchránění od hříchu dědičného.
Panna Maria jest Matkou vtělené Boží Moudrosti. Je stolicí či trůnem Moudrosti, živým chrámem a ciboriem vtěleného Boha. Z ní vzešlo nám Slunce spásy. Světlo milosti rozlilo se z jejího neposkvrněného lůna jako ze zářivé živé monstrance a zalilo ji především nejbohatěji a nejpožehnaněji. Jako lidská nástrojná prostřednice vtělení pojata od věčnosti do plánu vykoupení.
Liturgie hříží se v epištole rozjímavě v tajemství jedinečného vyvolení a omilostnění Požehnané mezi ženami… Panna Maria jako by sama slovy epištoly odhalovala clonu úradků Božích a líčila své vyvolení, tajuplné spojení s Bohem, jedinečnou účast v díle vykoupení i výsostnou přednost svého universálního postavení v tvorstvu.
Tajemství neposkvrněného početí nelze skvěleji interpretovati, než jak to činí liturgie inspirovanými slovy epištoly.
Stupňový zpěv obsahuje jásavý chvalozpěv, jímž oslavovali kdysi obyvatelé Bethulie hrdinnou Judit. Tato ctnostná zachránkyně byla vznešeným obrazem Panny Marie, která v zrozenci svém zdrtila hlavu pekelného hada.
„Požehnaná jsi, Panno Maria, od Pána, Boha svrchovaného, přede všemi ženami na zemi. (Jud. 13, 23) Ty jsi slávou Jerusalema, ty jsi radostí Israele, ty jsi ctí lidu našeho.“ (Jud. 15, 10)
Alelujový zpěv vyňat je z Velepísně a žhavě velebí výsadu neposkvrněného početí.
„Aleluja, aleluja. Všecka krásná jsi, Maria, a poskvrny prvotní není v tobě. Aleluja.“ (Velep. 4, 7)
Zlatým středem liturgie je perikopa evangelní s věkopamátnou zvěstí vtělení, v níž rozzařuje se plně obsah protoevangelia se svědectvím pro jedinečnou výsadu Matky Vykupitelovy. Výklad v homiliích třetího nokturnu.
Slova svatého evangelia podle Lukáše 1, 26-28.
„Za onoho času poslán byl Anděl Gabriel od Boha do městagalilejského, jemuž jméno Nazaret, k panně, zasnoubené muži, jemuž jméno bylo Josef, z domu Davidova, a jméno panny Maria. A vešed k ní Anděl, řekl: Zdráva buď, milostiplná, Pán s tebou, požehnaná ty’s mezi ženami.“
Zpěv k obětování je jásavou ozvěnou evangelia. je to rozjímavé echo slov andělského zvěstovatele výsady Neposkvrněné.
„Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná tys mezi ženami. Aleluja.“ (Luk. 1, 28)
Sekreta i modlitba po sv. přijímání jsou nádhernými parafrázemi kolekty. Se skvělou dogmatickou výrazností a pokornou vroucností vyzvedají podmětnou stránku dnešního mariánského velesvátku.
Sekreta: „Spasitelnou oběť, Pane, kterou ti o slavnosti neposkvrněného Početí blahoslavené Panny Marie přinášíme, přijmi a uděl, jako ji předcházející milostí tvou všeliké poskvrny prostou vyznáváme, tak abychom na její přímluvu od všelikých vin zrpoštěni byli.“
Po přijímání: „Svátosti, jež jsme přijali, Pane, Bože náš, nechť vyléčí v nás rány oné viny, od níž jsi jedinečně Početí blahoslavené Marie neposkvrněné uchoval.“
Zpěv k přijímání souhrnně obepíná a uzavírá chorál chval mariánských v dnešní liturgii pregnantními slovy, jež jsou nejen závěrem, ale mohou býti i antifonovým motem:
„Slavné věci řečeny jsou tobě, ó Maira: neboť veliké věci učinil tobě, jenž mocný jest.“
Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.