Krása liturgie

Předchozí díl: Jak vzácný dar se při Mši svaté obětuje (kap. 2, 6)

KAPITOLA III. – O PŘEDOBRAZECH I TAJEMSTVÍCH OBĚTI MŠE SVATÉ

Mám-li o tak vznešených i četných tajemstvích Mše svaté mluviti, musím se svatým prorokem celý svět k podivení zváti, vyzývaje, jako on: „Pojďte a vizte skutky Hospodinovy, jaké divy učinil na zemi!“¹ Kristus Pán učinil sice mnoho divů i zázraků na této zemi; mně se však zdá, že žádný z nich není vznešenější i podivuhodnější nad onen, jejž učinil při poslední večeři, když nejdůstojnější oběť Mše svaté ustanovil. Neboť Mše svatá obsahuje souhrn všech divů Božích a je sama divem tolika tajemství, že se mohl o ní svatý Bonaventura vyjádřiti takto: „Mše svatá obsahuje po svém způsobu tolik tajemství, jako moře kapek, vzduch prášků, obloha hvězd a nebe andělů!“²

Jaká to slova podivuhodná, ba skoro neuvěřitelná! Mělo by býti pravda, že nejdůstojnější oběť Mše svaté obsahuje tolik tajemství, že by ani spočítána býti nemohla?

Učený kněz Sanchez souhlasí se svatým Bonaventurou, an takto píše: „Ve Mši svaté dostává se nám tak podivuhodných i opravdových pokladů, tak vzácných darů nebeských, tolik statků pro život nynější a tolik jisté naděje pro život věčný, že potřebujeme daru víry nadpřirozené, abychom to pochopiti mohli.“³

Proto také jmenovaný kněz Sanchez dokládá: „Jako můžeš z moře anebo z řeky stále dosti vody vážiti, aniž by jí ubývalo, tak můžeš činiti i se Mší svatou. Nebo obsahuje pokladů tak nesmírný počet, že nelze jich nejen nikdy vyčerpati, ale ani dost málo umenšiti!“

Událost ze života sv. Jana z Fakunda

V životopisu svatého Jana z Fakunda, jenž byl zbožným mnichem řádu svatého Augustina, dočítáme se, že nikdy neopominul Mši svatou obětovati; každého rána ji sloužil velmi záhy, poněvadž tolik po tom toužil i horlil, aby mohl Krista Pána obětovati i přijmouti, že mu nebylo lze na pozdější dobu čekati. Čítal však Mši svatou tolik zvolna, že mu mešní sluhové od oltáře někdy utekli a posléze mu ani žádný přisluhovati nechtěl. Když tedy svého představeného žádal, aby bratřím přikázal, aby mu při Mši svaté přisluhovali, odpověděl mu onen s nevolí: „Proč sloužíte Mši svatou tolik zvolna, tak že se na vás bratří mrzí? Proto vám poroučím, abyste ode dneška Mši svatou právě tak sloužil, jako kněží ostatní.“ Rozkaz tento přišel nábožnému knězi tomu za těžko: ale řídil se jím přece po několik dnů. Potom však padl představenému k nohám a prosil ho, aby rozkaz odvolal. Ten řekl: „Nemohu, poněvadž svými dlouhými mšemi bratry mnoho sužujete.“ Světec však odvětil. „Z jistých příčin nemohu Mše svaté rychleji sloužiti.“ Představený chtěl tyto příčiny zvěděti; ale svatý Jan nechtěl mu jich oznámiti jinak, leč ve svaté zpovědi. Když se tak stalo, nařídil představený bratřím, aby Janovi při Mši svaté posluhovali, byť ji i ještě déle sloužil. Potom však chtěje tajemství Janovo i s jinými sděliti, prosil ho za svolení k tomu. A když Jan svolil, řekl představený jistému knězi, jemuž důvěřoval: „Věř mi, že náš kněz Jan proto tak dlouho Mši svatou slouží, že mu Bůh při ní ona veliká tajemství zjevuje, jež se mezi Mší svatou dějí a jež tak vznešená jsou, že žádný rozum lidský s to není, jich pochopiti. O těchto tajemstvích sdělil se mnou tak vznešené věci, že jsem posvátnou hrůzou jat, téměř bez sebe byl. Věř mi na jisto, že se Kristus Pán knězi tomu viditelně zjevuje, s ním laskavě rozmlouvá, jemu svých pět ran ukazuje a z nich tolik lesku na toho svatého muže vylévá a jej na těle i na duši tolik občerstvuje, že by i bez pokrmu i nápoje živ býti mohl. Kněz Jan vídá také Tělo Páně jako skvoucí slunce a poznává jeho neskonalou oslavu i krásu. Ba, on vídá také takové vznešené věci nebeské, kterých žádný člověk nemůže vystihnouti ani vysloviti. Když jsem na základě zjevení, knězi Janovi učiněných uvážil, jak velikých, ba skoro neskonalých dobrodiní se nám lidem skrze sloužení Mše svaté, anebo i skrze nábožnou účast dostává, pevně jsem si umínil, že toho dobrovolně nikdy neopominu, denně buď Mši svatou sloužiti anebo aspoň od jiných sloužené účasten býti, jakož i jiných k tomuto dílu přesvatému pobízeti.“

1. O předobrazech oběti Mše svaté.

Prve nežli vykládati počnu tajemství ve Mši svaté obsažená, chci ještě napřed ukázati, kterak ve Mši svaté i předobrazné oběti Starého Zákona vyplnění svého došly.

Oběť Abelova

Prvým předobrazem oběti Mše svatá byla oběť zbožného i spravedlivého Abela. Ten přinesl z pravé nábožnosti Bohu Nejvyššímu oběť zápalnou z prvorozenců stáda svého, na uznání jeho neskonalé Velebnosti. Že se tato oběť milému Pánu Bohu líbila, o tom svědčí Písmo svaté slovy: „Vzhlédl Hospodin na Abela a na dary jeho.“⁴ Tato oběť Abela spravedlivého líbila se Bohu proto, že mu ji přinesl u víře v budoucího Vykupitele a se srdcem i odevzdaným i pokorným, jak o tom svědčí svatý Pavel slovy: „Věru obětoval Abel lepší oběť Bohu nežli Kain; pro kteroužto svědectví obdržel, že jest spravedlivý; nebo Bůh vydal svědectví darům jeho.“⁵ Toto svědectví, jež Bůh dal oběti Abelově, záleželo dle prastarého podání v tom, že ji dal stráviti ohněm s nebe, podobně jako se později za dob Starého Zákona dělo s rozličnými obětmi zápalnými.⁶ Oběť Abelova líbila se všemohoucímu Bohu velmi; ale oběť křesťanstva líbí se mu nade vši míru více. Když kněz při Mši svaté oběť svou pozdvihuje, opakuje nebeský Otec slova, jež byl pronesl při křtu Páně v řece Jordanu: „Totoť jest Syn můj milý, v kterém se mi dobře zalíbilo.“

Oběť Abrahamova

Druhým předobrazem oběti Mše svaté jest oběť arciotce Abrahama, o které se dočítáme na více místech Písma svatého v tento rozum: „Abraham vzdělal oltář Hospodinu a vzýval při něm Jméno jeho.“⁷ Téhož dočítáme se také o Isákovi a Jakubovi, kteříž byli pravými služebníky Božími, že po příkladu všech služebníků Božích vícekráte Pánu všech pánů oběti zápalné i krvavé přinesli. Jestliže však Církev svatá v kánonu Mše svaté o oběti Abrahamově zmínku činí, nemá na zřeteli oběti Abrahamovy jiné, leč onu velikou i podivuhodnou, kterou přinesl tehdy, když svého jediného syna Isáka svázal, na dříví na oltáři položil, a meč vytasil, aby ho zabil. Učinil tak z poslušnosti k Bohu, neohlížeje se na zaslíbení, jež mu v příčině právě tohoto jeho syna byla od Boha učiněna. Tato oběť Isákova není toliko předobrazem krvavé oběti Ježíše Krista na kříži, ale také i živým a významným obrazem nejsvětější oběti Mše svaté. Jako totiž byl Isák obětován skrze poslušnost otce svého Abrahama, aniž byl krve své prolil a života svého ztratil, tak vykonal Kristus Ježíš oběť svou na kříži z poslušnosti k svému nebeskému Otci, kde sice umřel, ale tak, že třetího dne zase k novému životu povstal, aby byl živou, vždy trvající obětí ve Mši svaté. V této obětuje se pak způsobem nekrvavým, aniž by znova trpěl a umřel. Tak byla nekrvavá oběť Isákova předobrazem nekrvavé oběti Ježíše Krista ve Mši svaté. Duchem Svatým osvícen zřel asi Abraham v duchu při oběti syna svého oběť Krista Vykupitele, a tak radoval se i veselil v den Páně, jak to připamatoval sám Spasitel Židům jej urážejícím.⁸

Melchisedech a jeho oběť

Třetím a nejvýmluvnějším předobrazem oběti Mše svaté jest oběť krále i nejvyššího kněze Melchisedecha. Týž vykonal všemohoucímu Bohu oběť novou, an mu za modliteb a obřadů přednesl chléb a víno.⁹ Tak učinil z vděčnosti, že Bůh popřál arciotci Abrahamovi vítězství v boji s jeho nepřáteli.

Písmo svaté samo nazývá Melchisedecha předobrazem Kristovým, jak jsem již v prvé hlavě tohoto spisu vyložil. Na místě tomto chci podobnost Ježíše Krista s Melchisedechem dle slov svatého Pavla¹⁰ dále rozvésti, aby se tím lépe a zřetelněji poznalo, kterak Melchisedech a jeho oběť byli předobrazy Ježíše Krista a jeho nekrvavé oběti při Mši svaté.

Jméno Melchisedechovo a další podobnosti s Kristem Ježíšem

Jméno Melchi-sedech znamená „král spravedlnosti.“ Jak krásně poukazuje již to jméno ke Kristu Ježíši, jenž se v přední řadě nazývá „Spravedlivým“ a „Původcem spravedlnosti!“ – Mechisedech byl králem v Salemu, to jest „králem míru“; a jest v příčině této předobrazem Ježíše Krista, jejž proroci jakožto „Krále pokoje“ líčí. – Salem čili Jeru-salem, to jest „svatý mír“, byl městem Melchisedechovým; ale zároveň i předobrazem říše Ježíše Krista na zemi čili Církve jeho, i nadzemského města Božího, Jerusalema nebeského.- Melchisedech byl králem a zároveň i nejvyšším knězem jediného pravého Boha. Ale zdaliž není i Ježíš Kristus Králem a zároveň i nejvyšším Knězem? Zdali není Králem spravedlnosti a knížetem pokoje, Pánem nového Jerusalema a nebeského města Božho, kde jest zároveň věčně nejvyšším Knězem u Boha Otce? – O Melchisedechovi se neví, kdo byl jeho otcem, kdo matkou, a z jakého rodu povstal; také není nic známo, kdy se narodil, a kdy se se světem rozloučil. A hle! I tím jest Kristu Ježíši podoben, o němž Písmo svaté dí: „Rod Jeho kdo vypoví?“¹¹ Nebo nepochopitelné a nevýslovné jest jeho věčné rození z lůna jeho Otce! – Melchisedech objevuje se náhle v Písmu svatém, a neví se, odkud přichází; taktéž náhle mizí, a neví se, kam odešel; i stojí tu jako posvátné zjevení. A tak i Kristus Pán přichází z lůna nevystihlé věčnosti, a vrací se zase do něho; i jest také on podivuhodným zjevem z vyššího světa. – Melchisedech měl zdánlivě jen jeden účel při svém vystoupení, a to ten, že obětoval. A tak podobně měl i Kristus Pán jen jeden účel, a to ten, že se přinesl na kříži v oběť za spasení světa; vše ostatní, co ještě vykonal, druží se jen k tomuto hlavnímu jeho činu. – Melchisedech obětoval chléb a víno; a Kristus Pán obětoval taktéž chléb a víno při poslední večeři; avšak neučinil tak jen tehdy, nýbrž činí podobně posud pro všechny dny, až do skonání světa, představuje nám tak krvavou smrt na kříži, an se za nás každodenně při Mši svaté ve způsobách čili podobách chleba a vína obětuje. – Melchisedechova oběť chleba a vína byla obětí děkovací za vítězství, jehož Abraham s pomocí Boží nad nepřáteli vydobyl. A tak podobně jest i oběť, kterou Pán Ježíš svým apoštolům a jejich právním nástupcům byl opětovati velel, obětí díků i chvály, že ve smrtelném svém boji mocnosti pekelné přemohl a nás tak z přepotupného otroctví ďábla vysvobodil. Oběť ta má však býti zároveň i trvalým ohlašováním tohoto jeho nejslavnějšího vítězství potud, „dokavadž nepřijde“ k soudu.¹² – Melchisedechovi přinesl Abraham, praotec národa vyvoleného, dary, a jemu jakožto pánu svému se poklonil. Ale Kristu Pánu našemu neklaněli se toliko mudrci a králové od východu, nýbrž na něm se vyplňuje den co den, v každé Mši svaté proroctví korunovaného předka jeho, pěvce Davida: „Králové Tharsis a ostrované dary obětovati budou; králové arabští a sabejští dary přinesou. A klaněti se mu budou všichni králové, všichni národové sloužiti budou Jemu.“¹³ – A tak jest Kristus Pán v pravdě tím, o němž prorokoval David: „Ty jsi Knězem na věky podle řádu Melchisedechova.“¹⁴

Zmínka o obětech starozákonních ve Mši svaté

O těchto prastarých obětech Abela, Abrahama a nejvyššího kněze Melchisedecha činí se výslovná zmínka při Mši svaté. Kněz totiž po pozdvihování takto se modlí: „Tvé přeslavné Velebnosti přinášíme z dobrodiní i darů Tvých oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou: svatý chléb života věčného a kalich spasení nekonečného. Na kteréžto dary račiž s milostivým a jasným obličejem shlédnouti, a je příjemnými shledati, jakož jsi ráčil příjemnými shledati dary svého spravedlivého služebníka Abela, a oběť našeho arciotce Abrahama, a svatý a neposkvrněný dar obětní, který Ti přednesl nejvyšší kněz Tvůj Melchisedech.“ Slovy těmi Církev svatá zajisté s dostatek ukazuje, že jmenované oběti byly předobrazy nejsvětější oběti Mše svaté, a proto i Bohu Nejvyššímu zcela příjemné a milé.

Vysvětlení mešní modlitby

Mnozí zbožní katolíci nad modlitbou touto se pozastavují, kdežto nekatolíci se jí pohoršují. Neboť se domnívají, že kněz Boha vzývá, aby si jeho oběť mešní právě tak zalíbil, jako si zalíbil oběti Abelovu, Abrahamovu a Melchisedechovu, kdežto přece jest na bíle dni, že Mše svatá, při které se nejsvětější Tělo a předrahá krev Ježíše Krista Bohu Nejvyššímu obětují, jest Témuž neskonale milejší, nežli byla zvířata, i chléb a víno, které mu obětovali Abel, Abraham a Melchisedech. Dlužno si však povšimnouti, že kněz při Mši svaté neprosí Boha, aby ráčil milostivě přijmouti oběť jeho vlastní, poněvadž, co Bohu obětuje, jest Kristus Pán, jednorozený a milovaný Syn Boží sám, jenž jest Bohu Otci neskonale milejší nežli všichni tvorové na nebi i na zemi. Kněz, Mši svatou obětující, toliko prosí, aby jeho vlastní přičinění při této oběti Ježíše Krista, čili jeho osobní pobožnost při nejsvětější oběti té, při které je nástrojem Syna Božího, právě tak v milosti přijmouti ráčil, jako v milosti přijal pobožnost, s jakou Abel, Abraham i Melchisedech oběti své přinesli.

Následující díl: O tajemstvích oběti Mše svaté (kap. 3, 2)

---

[1] Žalm 45, 9;
[2] De virtut.theolog. lib.6, cap. 19;
[3] Thesaur. Missae c. 1;
[4] I.Mojž. 4, 4;
[5] Žid 11, 4;
[6] Srovn. III.Mojž. 9, 23; III.Král. 18, 38; II.Paralip. 7, 1;
[7] Srovn. I.Mojž. 12. 7; 13, 18;
[8] Srovn. Jan 8, 56;
[9] I.Mojž. 14, 18-20;
[10] Žid. 7, 1 a násl.;
[11] Isai. 53, 8;
[12] Srovn. I.Kor.11, 24-26;
[13] Žalm 71, 10. 11;
[14] Žalm 109, 4;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.