Smíchovský farář ThMgr. Jerzy Gapski společně s rektorem kostela sv. Gabriela doc. Stanislavem Přibylem reagovali vstřícně na žádost věřících o konání tradičních mších sv. v některém z kostelů smíchovské farnosti. V této záležitosti byla ustanovena vzájemná dohoda, kterou si můžete přečíst na konci tohoto příspěvku.
Smíchovský farář ThMgr. Jerzy Gapski společně s rektorem kostela sv. Gabriela doc. Stanislavem Přibylem reagovali vstřícně na žádost věřících o konání tradičních mších sv. v některém z kostelů smíchovské farnosti. V této záležitosti byla ustanovena vzájemná dohoda, kterou si můžete přečíst na konci tohoto příspěvku. Z ní vybíráme následující informace.
Časy bohoslužeb
Byly dohodnuty následující pravidelné termíny mší sv. v kostele sv. Gabriela v Holečkově ulici (viz mapku níže).
– všechny neděle v roce od 17:00;
– 1. pátkykaždý pátek v měsíci od 17:00;
– 1. soboty v měsíci od 9:00.
Na první 1. pátky resp. soboty by po mši sv. měla následovat pobožnost k Nejsv. Srdci Ježíšovu resp. mariánská.
Dále byly dohodnuty mše sv. v následující svátky během roku (vždy od 17:00 kromě Bílé soboty /20:00/ a nepadne-li den na 1. sobotu – v takovém případě zůstává 9:00):
– 8. prosince (Neposkvrněné Početí Panny Marie);
– 25. prosince (Narození Páně);
– 1. ledna (Oktáv Narození Páně, Obřezání Páně);
– 6. ledna (Zjevení Páně);
– 2. února (Očišťování bl. Panny Marie /Hromnice/)
– 19. března (sv. Josefa)
– 25. března (Zvěstování Panny Marie – titulární slavnost);
– Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota;
– Nanebevstoupení Páně;
– Nejsv. Srdce Ježíšova;
– Boží Tělo;
– 15. srpna (Nanebevzetí Panny Marie).
Dohoda byla uskutečněna ad experimentum do konce srpna 2013.
Kostel
Kostel běžně známý jako kostel sv. Gabriela je ve skutečnosti zasvěcen Zvěstování Panny Marie. Je vyzdoben v tzv. beuronském stylu. Byl posvěcen r. 1891, do hlavního oltáře byly vloženy ostatky sv. Václava, Vojtěcha a Jana Nepomuckého. Do kostela navíc nebyl později vsazen obětní stůl. Do r. 1919 sídlily u sv. Gabriela v klášterním komplexu sestry benediktinky beuronské kongregace. Více informací o kostelu a přilehlém komplexu naleznete na těchto stránkách věnovaných beuronskému stylu. Např. zde je k dispozici virtuální prohlídka kostela.
Dopravní spojení
U kostela je autobusová zastávka „Holečkova“, na kterou jezdí linka č. 176 (Karlovo náměstí – Stadion Strahov – Nové Butovice). Poblíž kostela jsou pak tramvajové zastávky Bertramka (cca 400m, linky 4, 9, 10, 16) a Švandovo divadlo (cca 600m, linky 6, 9, 12, 20).
[mappress]
AKTUALIZACE: Na přání zástupců z farnosti byl text dohody odstraněn, neboť již není aktuální. Informace ponechané v článku výše zůstávají v platnosti.
Svatý Pavel píše k Židům: „Všeliký zajisté velekněz k obětování darů a (konání) obětí ustanoven bývá. A protož potřebí jest, aby i tento – Ježíš Kristus – měl něco, co by obětoval.“1 Svatý Pavel nedokládá, co Kristus Pán má, aby obětoval: ponechávaje, abychom sami o tom uvažovali. I musíme se tedy tázati: Jakou oběť přináší Kristus Pán svému nebeskému Otci ve svém úřadu jakožto Kněz nejvyšší?
Cena daru musí odpovídati znamenitosti pána
Dar Krista Ježíše nemůže býti nepatrný a obyčejný, nýbrž musí býti obětí nekonečné ceny, aby byl hodným Boha nesmírného. Nebo čím větší a znamenitější jest pán, tím vzácnější a vznešenější musí býti i dar, jenž mu má býti věnován. Kdyby chtěl kdo krále anebo císaře poctíti hrstí bobů, špatného poděkování by se dočkal, ba velice směšným by se stal! Všemohoucí Pán Bůh je však tak nesmírně velebný a nade vši míru vznešený, že nebe i země pospolu mají vůči němu menší cenu, nežli hrsť bobů vůči císaři. Poslyš, co o něm mluví mudrc v Písmě svatém: „Jako návažek váhy (to jest: jako zrno, které na váhu kladeno bývá na vyrovnání), takť jest před tebou okršlek země; a jako krůpěje rosy před svítáním, kteráž sestupuje na zemi.“2 Jestliže dle svědectví Písma svatého země celá jen jako krůpěj rosy oproti Bohu ceněna býti může, kde v širém světě nalézti, co by hodno bylo, aby jemu důstojně obětováno býti mohlo? Ba, co pak chce Kristus Pán i v celém nebi kromě Boha nalézti, čím by mohl nejsvětější Trojici Boží jakožto hodnou a příjemnou obětí uctíti?
Jen člověčenství Krista Pána hodno obětování Bohu
Slyš a žasni! V celém širém nebi a na celém převelikém světě nalezl jen jednu věc, jež hodnou byla, aby nesmírnému Bohu obětována byla: Jest to jeho vlastní, nejsvětější, neposkvrněné, přepožehnané člověčenství. V příčině té praví vhodně svatý Jan Zlatoústý: „Kristus Pán byl i Obětí i Knězem; Obětí dle těla; Knězem dle Ducha; on sám obětoval i byl obětován.“3 A podobně vyjadřuje se i svatý Augustin, řka: „Kristus Pán jediný byl Knězem takovým, jenž byl zároveň i Obětí; neboť neobětoval Bohu Otci nic jiného, leč sama sebe,“ právě proto, že nemohl mezi poklady nebes i země nalézti nic jiného, co by bylo mohlo nejsvětější Trojici býti obětí důstojnou.
Toto člověčenství Ježíše Krista jest tím nejvzácnějším i nejcennějším, co všemohoucí Ruka Boží stvořila. Tak to zjevila sama Matka Boží svaté Brigitě, když jí řekla: „Člověčenství Ježíše Krista jest tím nejdrahocennějším, co kdy bylo a posud jest.“4 Neboť štědrá Ruka Boží obdařila člověčenství Ježíše Krista tolika a takovými poklady milostí, a takovou dokonalostí, že jí ani nemohla již více a větších předností uděliti.
Tomu nesmí se ovšem rozuměti tak, jako by Bůh tvoru svému již větších předností uděliti nemohl; ale rozuměti třeba slovům těm v ten smysl, že lidská přirozenost Ježíše Krista více a větších předností pojmouti již nemohla. Ačkoliv Matka Boží jest nevýslovně krásná, svatá i vznešená, není přece u porovnání s člověčenstvím Ježíše Krista více nežli hořící pochodní u porovnání se světlem slunce.
Pro tuto nejvyšší dokonalost bylo člověčenství Ježíše Krista již na zemi uctíváno netoliko od zbožných lidí, ale i od milých andělů. A nyní, kdy po pravici nebeského Otce trůní, poctíváno jest tím více. A neděje se tak z jiné příčiny, leč proto, že v lidské přirozenosti Krista Ježíše, jakožto Hlavě veškerého pokolení lidského, je tolik dokonalostí soustředěno, jako jich Bůh v žádném jiném rozumném tvoru nesoustředil.
Bůh obdařil v nevýslovné štědrosti své anděly při jejich stvoření svatostí neocenitelnou a i jinými, z míry vzácnými vlastnostmi. Také udělil z pouhé dobroty své mnohým zbožným lidem a velikým světcům při jejich stvoření mnohých vznešených milostí i ctností, i veliké svatosti. Více než všechny však zahrnul mnohými, nepochopitelnými milostmi, přednostmi i dokonalostmi nejblahoslavenější Pannu Marii, a to netoliko při jejím stvoření, ale i později v jejím přesvatém životě. Ale všechny tyto milosti i přednosti, kterých Bůh uštědřil andělům, svatým, i nejblahoslavenější Panně Marii sjednotil Duch Svatý v lidské přirozenosti Ježíše Krista. Mimo to přidal jí ještě mnohých jiných milostí, dokonalostí i nebeských pokladů. A nyní tedy posuď sám, jak nevystihle ušlechtilé, příjemné, moudré, vznešené i slavné je člověčenství Ježíše Krista; ano, jaké nevystihlé moře všech dokonalostí v sobě pojímá i uzavírá!
A toto člověčenství Ježíše Krista jest jedinou vzácnou obětí, kterou nejvyšší Kněz, Ježíš Kristus, nejsvětější Trojici Boží denně ve všech Mších svatých přináší i obětuje! Ano, On obětuje netoliko toto své člověčenství, ale s ním zároveň všecko to, co tato jeho nejsvětější přirozenost lidská k větší cti a chvále nejsvětější Trojici Boží na zemi po třiatřicet roků v nejvroucnější lásce vykonala, i co v nejtrpčích bolestech vytrpěla. Obětuje tedy veškeré skutky kající i veškerá umrtvení; veškeré kázání i učení; všechna vytrpěná pronásledování, pokořování; všechny posměchy i potupy; všechny bolesti, šlehy při bičování, bodení trnů při korunování, otřesy při přibíjení na kříž, rány, muky, trýzně; všechny své slzy; všechny krůpěje potu; všechnu vodu i růžovou Krev, jež vytekly z boku Jeho. Toto všecko představuje Kristus Pán ve všech Mších svatých nejsvětější Trojici Boží před oči a obětuje jí to způsobem právě tak mocným i pokorným, jakým totéž přemocně jí byl obětoval v životě i smrti na zemi.
Člověčenství Krista Ježíše je spojené s božstvím
Co však měrou nejvyšší ceniti dlužno, je to, že Kristus Ježíš neobětuje tohoto svého člověčenství samotného, ale že je přednáší před nejsvětější Trojici zároveň spojené se svým božstvím. Nebo ač se v oběti Mše svaté nejsvětější Trojici neobětuje božství, nýbrž člověčenství Ježíše Krista, obětuje se přece toto jeho člověčenství v takové dokonalosti, jaké se mu dostalo skrze spojení s božstvím. Skrze toto spojení stalo se člověčenství Ježíše Krista samo jako božským, ano bylo obohaceno poklady neskonalými a účastno neskonalé ceny a neskonalé důstojnosti. Z toho všeho můžeš nyní uzavírati, jakou nad míru vzácnou oběť Spasitel náš ve všech Mších svatých Bohu Nejvyššímu nabízí, když mu člověčenství své způsobem tak nevystihlým obětuje!
Podoba člověčenství Kristova ve Mši svaté
Konečně třeba také uvážiti, že Kristus Pán neobětuje člověčenství svého v oné podobě, jakou má v nebesích, nýbrž v té podobě, v které na oltáři se nachází. Nebo v nebi je toto člověčenství Ježíše Krista tolik oslavené a velebné, že i svatí andělé žasnou i se chvějí, když na vznešenost jeho hledí. Na oltáři však je tolik pokorné i ponížené, že se tomu svatí andělé na výsost diví. Na oltářích je toto božské člověčenství v podobách čili způsobách chleba a vína skryto, a jako v úzkém vězení uzavřeno. Tyto způsoby chleba a vína obkličují totiž člověčenství Ježíše Krista a uzavírají je tak, že žádnou mocí od nich odtrženo býti nemůže a v nich potud přítomno jest, pokud podoby čili způsoby chleba a vína trvají. V těchto tedy tak malých, pokorných i ponížených způsobách chleba a vína představuje se Kristus Ježíš nejsvětější Trojici, a obětuje se Jí způsobem tolik pohnutlivým, že nad tím žasne celé dvorstvo nebeské.
Co asi tomu říká nejsvětější Trojice Boží, když zří oslavy nejhodnější lidskou přirozenost Ježíše Krista v podobě tolik pokorné, takřka u nohou svých? Ó jaká oslava děje se nebeskému Otci, když jeho milovaný Syn, pro větší poctu jeho, jakožto Otce, pokořuje se až k takovému nejkrajnějšímu ponížení! Ó jaké nadmírné moci a vznešenosti nabývá oběť Mše svaté, v které právě toto pokorné obětování Ježíše Krista způsobem tajuplným se děje! Jak bohatého požehnání a jak velikých užitků nabývají tedy lidé skrze nejsvětější oběť Mše svaté, když se za ně obětuje! Kolik útěchy a občerstvení dostává se ze Mše svaté i dušičkám v očistci!
Zjevení zemřelého za dob sv. Bernarda
V knize „O slavných mužích řádu cisterciáků“ dočítáme se o tom následující, podivuhodné události: Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairveaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k mukám očistcovým. Týž zjevil se jednomu ze starých kněží klášterních, a sdělil s ním, že je v očistci; i prosil ho důtklivě, aby kněží kláštera, v němž byl zemřel, nepřestávali za něho Mše svaté obětovati. Po nějakém čase zjevil se zemřelý onomu knězi opět, a sice oslavou proměněný, a řekl: „Děkuji Pánu Bohu našemu, poněvadž nyní jsem již v blaženosti nebeské.“ Kněz se ho otázal: „Kterak jsi byl vysvobozen?“ Zemřelý odpověděl: „Pojď a viz!“ Po těchto slovech uvedl ho do klášterního kostela, ukázal mu, jak tam při všech oltářích kněží stáli a s největší nábožností Mše svaté sloužili, a pravil: „Viz, touto zbrojí milostí byl jsem z očistce vysvobozen. Mše svaté jsou vítěznou mocí milosrdenství Božího. Mše svatá jest onou jedinkou, ale převzácnou žertvou čili obětí smírnou, jež snímá hříchy světa. Pravím ti dle pravdy, že těmto zbraním milosti Boží, této moci milosrdenství Božího, této smírné oběti božského Spasitele naprosto nic odporovati nemůže, leč jedině srdce nekající.“ Když starý onen kněz opět k sobě přišel a toto zjevení bratřím klášterním byl vypravoval, naplnili se všichni novou horlivostí, aby vždy s tím větší nábožností i uctivostí nejsvětější oběť Mše svaté konali.
Zázračné vysvěcení kaple samotným Kristem Pánem
Pro větší oslavu nejsvětější oběti Mše svaté nyní ještě vězme, kterak Kristus Pán sám při svěcení kaple v Einsiedelnu Mši svatou s velikou slávou sloužil.
V životopisu sv. Meinrada se vypravuje, kterak v osmdesátém roce po jeho smrti zbožný biskup kostnický, svatý Konrad, se vydal do Einsiedelu, aby kapli svatého Meinrada vysvětil. Když se v noci před vysvěcením do kaple té ubíral, aby se tam modlil, uslyšel zpěv andělů, kteříž pěli předzpěvy i odpovědi, kterých se užívá při svěcení chrámů. Když pak do kaple samé vstoupil, spatřil ji naplněnou anděly a Krista Pána samého, rouchem biskupským přioděného, an ji vysvěcuje. I jat byl takovým úžasem, že stál nepohnutě ve svatém ustrnutí. I viděl i slyšel zcela zřetelně, kterak Kristus Pán, obklíčen apoštoly, anděly a i jinými mnohými svatými, konal tytéž modlitby i obřady, kterých biskupové při svěcení chrámů užívají. Matka Boží, kteréžto na počest oltář i s kaplí sdělány byly, stála na oltáři v nejvyšší slávě, nad slunce lesklejší, nad blesk skvělejší. Po vysvěcení kaple sloužil Kristus Pán sám s největší slavností Mši svatou. Po Mši svaté zmizel celý nebeský zástup, a zanechal svatého Konrada v přeblažené radosti i sladkosti. Týž shledal v posvěcené svatyni šlépěje Ježíše Krista, vtlačené do nasypaného popela, a stěny svatým křižmem pomazané. Zrána přišedší páni žádali, aby svatý Kondrad kapli vysvětil. On odpověděl: „Nesmím jí vysvětiti, poněvadž již způsobem tajemným vysvěcena jest.“ Když však oni nepřestávali naň doléhati, aby se svěcením začal, uslyšeli všichni pospolu hlas s nebe, jenž takto po třikrát se ozval: „Ustaň, bratře! Kaple jest již vysvěcena.“ Na to svatý Konrad od svěcení upustil, a oznámil tuto podivuhodnou událost svatému Otci do Říma.5
Když jsi tuto podivuhodnou událost přečetl, snad si řekneš: „Ó kéž bych byl tehdy při svatém Konradu býval, a také zřel, co on viděl! Jak bych se byl divil, jak radoval, jak nábožný byl!“ A hle, týmž podivením budeš uchvácen, těmitéž pocity svaté radosti a vroucí pobožnosti budeš proniknut, kolikrátkoli budeš nábožně Mši svaté obcovati a při ní o vznešenosti její rozjímati. Neboť při každé Mši svaté jest Kristus Pán sám knězem obětujícím, jenž sebe sama za spásu tvou nebeskému Otci obětuje. A kolikrát sestupuje s nebe na naše oltáře, obkličují ho zástupy andělů, třeba že my jich očima tělesnýma nevidíme. Jak nábožně budeš se při Mši svaté modliti a jak za šťastného budeš se pokládati, když budeš uvažovati, že uprostřed andělů klečíš, kolikrátkoli Mši svaté obcuješ!
Konec 2. kapitoly:O VZNEŠENOSTI OBĚTI MŠE SVATÉ
Následující kapitola: O PŘEDOBRAZECH I TAJEMSTVÍCH OBĚTI MŠE SVATÉ
[1] Žid. 8, 3; [2] Moudr. 11, 23; [3] Hom. I.de cruce; [4] Revelat. 3 sv.13.kap.; [5] Stalo se tak v září roku 948. Dr. Hefele, Beiträge zur Kirchengeschichte. Tübingen.1864.I.Bd.s.273;
Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.
V arciděkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Mladé Boleslavi se bude v neděli 16. září od 14:00 sloužit tradiční mše svatá. Je plánováno, že tradiční mše sv. bude v tomtéž kostele sloužena nadále každou 3. neděli v měsíci.
V září 2012 se budou kromě pravidelných mší sv. v dominikánském ritu ve středu a neděli konat v kostele sv. Jiljí v Praze ještě mše sv. vždy od 8:00 v tyto dny (odkazy vedou na latinsko-české texty mešní liturgie svátků):
Ač vznešenost oběti Mše svaté jest nade vší míru veliká, jak seznati lze již z těch věcí, jež jsem posud vyložil, nemůže přece z ničeho jiného lépe seznána býti, jako z osobnosti toho, jenž tuto božskou oběť Bohu přináší. …
Ač vznešenost oběti Mše svaté jest nade vší míru veliká, jak seznati lze již z těch věcí, jež jsem posud vyložil, nemůže přece z ničeho jiného lépe seznána býti, jako z osobnosti toho, jenž tuto božskou oběť Bohu přináší.
Pravým obětníkem je Ježíš Kristus sám
Nebo pravým obětníkem při Mši svaté není nikdo jiný, než kněz všech kněží, biskup všech biskupů, sám jednorozený Syn nebeského Otce, sám Kristus Ježíš! Tento od Boha Otce pomazaný nejvyšší Kněz, dodává nejsvětější oběti Mše svaté tak vysoké, vše pomyšlení převyšující vznešenosti, a činí tuto oběť přesvatou obětí božskou.
O tom svědčí svatý Jan Zlatoústý slovy: „Také nyní jest tentýž Kristus přítomen, jenž tento stůl připravil, aby jej také i vyzdobil. Nebo nepůsobí toho člověk, aby přinesené dary obětní, chléb a víno, proměnily se v Tělo a Krev Páně; Kristus Pán sám to působí, jenž za nás byl ukřižován.“1 Slovy těmi svatý Jan Zlatoústý jasně vykládá, že Ježíš Kristus sám osobně nejpřednější části Mše svaté vykonává; on totiž s nebe sestupuje; on chléb a víno ve své Tělo a ve svou Krev proměňuje; on sebe sama Bohu Otci za spásu světa obětuje; on jako věrný Prostředník za blaho lidu prosí. Kněží při oltáři jsou pouhými sluhy Kristovými, kteříž mu svých úst, svého hlasu a svých rukou viditelně propůjčují, aby Kristus Pán skrze jejich službu tuto nejsvětější oběť vykonal.
Důkaz z neomylného učení Církve
Kdyby kdo snad slovům svatého Zlatoústce věřiti nechtěl, podám mu důkaz, jemuž nebude moci odporovati, chce-li katolickým křesťanem zůstati. Důkaz ten uvedu na svědectví naší svaté neomylné Církve katolické, jež na všeobecném sněmu církevním v Tridentu takto se vyjádřila: „Oběť Krista Ježíše na kříži jest s obětí Mše svaté úplně totožná, ježto za přisluhování kněží při Mši svaté obětuje tentýž Obětník, jenž se na hoře Kalvarii na kříži byl obětoval; toliko způsob obětování jest rozdílný.“2
Nevýslovná čest pro lidstvo
Ó jaké nevýslovné cti a milosti se nám dostává! Jakým dobrodiním jest pro nás, že náš Spasitel tolik se k nám snižuje, že naším Knězem, Prostředníkem i Orodovníkem se stává, a sebe sama osobně Bohu Otci za nás v oběť přináší!
Totéž učí také svatý Pavel, jenž ve své epištole k Židům píše: „Takovéhoť zajisté potřebí nám bylo nejvyššího Kněze, svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyššího nad nebesa; který nepotřebuje na každý den, jako kněží, nejprv za své hříchy oběti konati, potom za (hříchy) lidu: neboť to učinil jednou, sebe samého obětovav. Zákon zajisté ustanovoval za kněze lidi, mající nedostatky: ale slovo přísahy, kteréž se stalo po Zákonu, ustanovilo Syna na věky dokonalého.“3 Svatý Pavel před oči nám staví vznešenou důstojnost, ke které nás Bůh povolal, ježto nám za Kněze a Prostředníka u trůnu svého neustanovil nějakého člověka křehkého, hříšného, ale svého vlastního a jednorozeného Syna, Pána Ježíše, plného svatostí i dokonalostí, zahrnujícího v sobě ctnosti veškeré.
Proč nechtěl Pán Ježíš svěřit svou oběť nikomu z lidí
Nyní uvažme, proč Kristus Pán nechtěl oběti své svěřiti žádnému knězi z lidí vyšlému?
Nejpřednější příčinou byla ta, že tato Jeho oběť měla býti úplně čistá a neposkvrněná, jak předpověděl prorok Malachiáš slovy: „Od východu slunce až na západ veliké jest Jméno mé mezi národy a na každém místě obětována bývá Jménu mému oběť čistá.“4 Přípověď tuto vykládá Církev svatá takto: „Touto obětí čistou jest Mše svatá, jež nižádnou nehodností ani zlomyslností obětujících poskvrněna býti nemůže.“5 Kdyby byl kněz z lidí obětníkem vlastním, mohlo by se státi, že by přesvatá oběť Mše svaté někdy poskvrněna i znečištěna byla, a že bychom mohli o tom pochybovati, zdali Bohu nejsvětějšímu oběť příjemná přinesena byla. Proto Bůh Otec tomu chtěl, aby jeho nejsvětější Syn jméno i úřad obětujícího Kněze pro sebe podržel, jak výslovně jemu dí: „Ty jsi knězem podle řádu Melchisedechova.“
Kněží z lidí nemohou oběť Kristovu znečistiti
Ačkoliv tedy kněží z lidí Mši svatou slouží, nejsou oni přece obětníky vlastními, nýbrž toliko služebníky Ježíše Krista, jenž jest Obětníkem nejpřednějším sám. A jako by obyčejný služebník, kdyby od svého pána obdržel dukát, aby jej v některém poutním chrámu obětoval, této oběti pána svého neposkvrnil, i kdyby sám v hříchu smrtelném byl, když by dle vůle pána svého oběť onu přinášel, tak podobně nemohou kněží nejsvětější oběti Mše svaté poskvrniti a znečistiti, když jménem Pána svého, Ježíše Krista, Otci nebeskému oběť přinášejí.
Proč nesvěřil svou oběť andělu ani své nejčistší Matce
Proč nechtěl Kristus Pán oběti Mše svaté svěřiti ani žádnému andělu, ani žádnému svatému, ba ani své nejčistší Matce, jež přece jest dokonale svatá, ba „milosti plná“, jak ji pozdravil archanděl Gabriel, když by přece dojista nikdo z nich nejčistší oběti jeho neposkvrnil, nýbrž co nejdokonaleji obětoval?
Ó můj Bože! Jak vzdělati by musela Mše svatá, kterou by sloužil svatý Petr, nebo svatý Pavel, nebo někdo ze Serafínů nebeských? S jakou upřímnou radostí i zbožností přítomni by byli ti, kdož by na vlastní oči viděli, s jakou uctivostí i pozorností vznešené kníže nebeské Mši svatou slouží! Zajisté, že by se srdce jejich naplnilo pobožností nejvroucnější a se roznítilo láskou božskou!
Což teprve, kdyby sama Matka Boží svého přemilého a nejsvětějšího Syna na oltáři Otci nebeskému obětovala? Zjevila zajisté sama svaté Mechtildě o sobě: „Obětovala jsem Syna svého v den očišťování svého v chrámu jerusalemském Bohu Otci s takovou nábožností, že by s ní nebylo lze porovnati ani nábožnost všech svatých, kdyby do jediného srdce lidského vylita byla.“6 Jestliže přeblahoslavená Bohorodička již za pozemského svého života s takovou nesmírnou nábožností Bohu sloužiti mohla, jak by mu sloužila teprve nyní při nejsvětější oběti Mše svaté, když v nebi dlí a všemi milostmi Božími zahrnuta jest! Jak mocná, jak nad pomyšlení svatá byla by oběť Mše svaté, kterou by přinášela Bohu Nejvyššímu přeslavná Matka Boží!
Ale ač by taková Mše svatá, kterou by sloužili velicí svatí aneb vznešení Serafíni aneb i nejblahoslavenější Panna Maria, byla nevystihle svatá, nebyla by přece Bohu nekonečně svatému svatou dosti, poněvadž Jemu patří oběť taková, jež Jeho neskonalé, božské Velebnosti je přiměřena. Proto nechtěl, ba nemohl Kristus Pán nejsvětější oběti Mše svaté svěřiti ani andělu, ani světci, a tím méně hříšnému člověku, nýbrž chtěl, ba musel oběť takovou ponechati sobě, aby sám každodenně Otci svému nebeskému pro spásu svých milých věřících oběť přiměřenou konal a tak způsobem nekonečně vznešeným a nevystihle mocným obětoval, jak jedině nejsvětější Trojici Boží líbiti se může.
Ani cherubíni a serafíni nemohou dokonale pochopiti oběť Mše svaté
Z toho všeho plyne, že každá Mše svatá je nevystihle důstojná, a že každou sám Kristus Pán s takovou nábožností, uctivostí a láskou slaví i obětuje, že to veškeré pochopení andělů i lidí převyšuje. Toto zjevil Kristus Pán sám svaté Mechtildě následujícími slovy: „Já samojediný vím a chápu dokonale, jak se denně na oltáři za spásu věřících obětuji; čehož ani Cherubíni, ani Serafíni, ani všechny mocnosti nebeské dokonale pochopiti nemohou.“7
Ó můj Bože! Jak výborné i nevystihlé musí býti toto obětování se Ježíše Krista při Mši svaté na oltáři, když ani nejmoudřejší mocnosti nebeské ho pochopiti nemohou! Ó nejmilejší Ježíši! Jak nevyzkoumatelné musí býti Tvoje obětování, když Ty sám dosvědčuješ, že jedině Ty sám svým božským rozumem a svou božskou moudrostí dokonale poznati je můžeš! Ó jak z míry šťasten musí býti člověk, jenž Mši svaté nábožně obcuje a tak zasluhuje, abys Ty toto nevystihlé a přespasitelné obětování za něho konal!
Jak velký prospěch z toho plyne pro věřícího
Uvažuj přece, milý čtenáři, o slovech těchto v srdci svém a pozoruj, jak veliký prospěch musí ti přinášeti nábožné obcování Mši svaté, když se při ní Ježíš Kristus sám za tebe obětuje, jakožto Prostředník mezi božskou Spravedlností a tvou lidskou nespravedlností vystupuje a spravedlivý trest, jehož pro každodenní pochybení zasluhuješ, od tebe buď docela odvrací aneb aspoň zadržuje! Ó kdybys to vše správně poznával, jak velice bys sobě Mši svatou zamiloval, s jakou nábožností by jí obcoval a jak nerad by ses od ní zdržeti dal! Ba raději bys na svých časných statcích ztráty trpěl, nežli abys zanedbáním Mše svaté, tolik spasitelné, duši svou poškozoval! O vznešenosti a výbornosti Mše svaté rádi uvažovali horliví křesťané prvých století; a proto Mši svatou tak vroucně si zamilovali, že raději život tratili, nežli aby Mši svatou zameškali! O tom vypravuje znamenitý dějepisec Baronius z roku 303 tuto podivuhodnou událost.8
Mučedníci pro Mši svatou za Dioklecianova pronásledování
V africkém městě Alutě, v němž z rozkazu pohanského císaře Diokleciana všechny křesťanské svatyně byly zbořeny, shromáždili se mnozí křesťané, muži i ženy, přes zákaz císařský v jistém domě, aby tam Mši svaté obcovali. Byli tam však od pohanů vyslíděni, zajati a k císařskému soudci na veřejné náměstí odvedeni. Na tom náměstí byly také mešní kniha a jiné posvátné knihy, jež byli pohané křesťanům odňali, s velikou potupou do ohně vrženy; avšak Bůh seslal náhle velký liják, jenž oheň uhasil, takže knihy od spálení byly uchovány. Tím se poděsil soudce tolik, že zajaté křesťany, třicet čtyři muže a sedmnáct žen, poslal ve vojenském průvodu do města Karthaga k samému císaři. S plesáním vydali se zajatci na cestu a zpívali neustále chvalozpěvy Bohu. Když byli císaři předvedeni, představil je mu vojenský důstojník slovy: „Tyto zlomyslné křesťany jsme, ó císaři! postihli v městě Alutě, když přes tvůj zákaz své nepravé bohoslužbě obcovali.“ Císař velel, aby jednoho zajatce obnažili, na skřipec natáhli a ostrými háky rozdírali. Zatím zvolal však jeden z křesťanů, jménem Telika, hlasem zvučným: „Proč trýzníš, tyrane, jedině tohoto? My všichni jsme křesťané a všichni jsme s ním zároveň Mši svaté obcovali!“ Na to velel císař, aby i Teliku obnažili, vedle prvého na skřipec natáhli i rozdírali, a pak se tázal: „Kdo jest původcem vašeho shromáždění?“ Ten odpověděl: „Kněz Saturnin, a my všichni vesměs. Ty však, ó zlosyne! jednáš proti vší spravedlnosti, že nás proto trýzníš. Nejsme ani vrahy, ani loupežníky, aniž jsme se čím provinili.“ Na to řekl císař: „Ty jsi měl rozkazu našeho šetřiti, a své nepravé bohoslužby zanechati.“ Telika mu však odpověděl: „Nedbám jiného rozkazu, leč rozkazu Boha mého, za něhož rád zemru.“ Po těch slovech nařídil císař, aby Teliku od skřipce odvázali a bez pokrmu i nápoje do žaláře odvedli.
Potom předstoupil pohanský bratr svaté Viktorie a žaloval na radního Dativa, že jeho sestru ke Mši odvedl. Ale světice řekla: „Nikoli z návodu některého člověka, ale zcela dobrovolně vešla jsem do onoho domu, a obcovala tam Mši svaté; neboť jsem křesťanka, a proto i povinna zákona Kristova poslouchati.“ Bratr jí na to: „Jsi beze smyslů, a mluvíš jako bláznivá!“ Ale ona řekla: „Nejsem bláznivá, ale křesťanka!“ Tu řekl císař: „Chceš se svým bratrem opět domů odejíti?“ A ona řekla: „To neučiním, poněvadž tohoto člověka jakožto bratra svého neuznávám. Jsem křesťanka a mám ty za své bratry a sestry, kteří pro Ježíše Krista trpí.“ Na to řekl jí císař: „Ušetři se přece a poslechni rady bratra svého!“ Ona však odpověděla: „Neodejdu od sých bratří a sester; neboť přiznávám se ti, že jsem s nimi na Mši svaté byla a nejvelebnější Svátost přijala.“ Uslyšev to císař, velel, aby lidé jeho všech prostředků užili, aby světici od její víry odvrátili; avšak nestalo se mu po vůli! – Viktorie byla velice sličná a pocházela z nejpřednějšího rodu v celém městě. Když ji rodiče proti její vůli chtěli provdati, seskočila s vysokého okna, dala si od kněze Saturnina vlasy ostříhati a do počtu Bohu zasvěcených panen se přijmouti.
Po té obrátil se císař k tomuto knězi Saturninovi a řekl: „Ty jsi přes náš rozkaz všechny tyto shromáždil?“ Saturnin odpověděl: „K rozkazu Páně jsem je shromáždil, a konali jsme pospolu jeho božskou službu.“ Císař se tázal: „Proč jsi tak učinil?“ Kněz odpověděl: „Poněvadž nesmíme Mše svaté opomíjeti.“ Císař se dále tázal: „Jsi ty původcem tohoto shromáždění a ty jsi je všecky k němu přemluvil?“ Kněz odpověděl: „Ano, já jsem původce, a já sám jsem Mši svatou sloužil.“ K odpovědi té kázal jej císař obnažiti a železnými háky tak dlouho rozdírati, až vnitřnosti z něho vytékaly. Načež kázal ho odvésti k ostatním do žaláře.
Potom kázal císař, aby mu byl předveden svatý Emerik; a tomu řekl: „Kdo jsi?“ Emerik odpověděl: „Jsem původce tohoto shromáždění; neboť v mém domě Mše svatá sloužena byla.“ Císař se tázal dále: „Proč jsi tyto lidi přes náš zákaz do domu svého vpustil?“ Týž odpověděl: „Poněvadž bratry mými jsou, nemohl jsem jim zabrániti; neboť nemůžeme bez Mše svaté býti.“ Potom byl i on háky rozedrán a pak do žaláře odveden.
Zatím řekl císař jakožto soudce ostatním: „Doufám, že si vezmete z těchto ubohých příklad a svého života tak lehkomyslně nezmrháte.“ Svatí mučedníci však jednomyslně prohlásili: „Jsme křesťané; a proto budeme zákon Ježíše Krista plniti, i kdybychom museli proto krev svou prolíti.“ Na to řekl soudce jednomu z nich, jenž se nazýval Felix: „Netáži se, jsi-li křesťanem, ale byl-li jsi ve shromáždění a při Mši?“ Svatý Felix odpověděl: „Jak se pošetile tážeš? Což může být křesťan beze Mše svaté a Mše svatá bez přítomnosti křesťanů? Zuřivý ďáble! Pravím ti, že jsme byli ve vší nábožnosti shromážděni, a že jsme se při Mši svaté co nejbedlivěji modlili.“ Uslyšev to ukrutník, takovým vztekem byl jat, že kázal toho muže svatého na zemi povaliti a klacky utlouci.
Takto mučedníky trýzně, ztrávil zuřivý soudce celý den; a když noc nastávala, kázal všecky do velikého žaláře uzavříti a strážcům trestem smrti pohroziti, kdyby jim nějakého pokrmu anebo nápoje podati se opovážili. I přišli sice rodiče, ženy, děti aneb přátelé zajatých k žaláři a nesli jim potajmu pod šaty nějaké občerstvení. Ale strážci, bedlivě je prohledavše, vše jim odebrali; ba zbožné a soucitné ty lidi docela hanebně zbili. Proto přece však zůstali tito věrní přátelé dnem i nocí před žalářem, plačíce i bědujíce tam, zajisté v té naději, že tak ukrutníka k slitování pohnou. Ten však se zatvrdil ve své zlosti tolik, že nechal věrných služebníků a služebnic Ježíše Krista vesměs hladem i žízní chřadnouti, až všichni přebolestnou smrtí z hladu zemřeli.
Příběh dokazuje, jak si křesťané starých dob Mše svaté vážili
Děj tento, jejž Baronius ze starých soudních spisů do slova vypsal, dokazuje jasně, kterak Mše svatá v nejprvnějších dobách po Kristu Pánu sloužívána byla a kterak jí křesťané s takovou ochotou i nábožností obcovali, že raději bolestnou smrt podstoupili, nežli aby byli Mše svaté zameškali. Odkud to, že pro Mši svatou tolik horlili? Odtud zajisté, že převelikou vznešenost Mše svaté poznávali a ovoce z ní rádi účastnými býti chtěli. Tomu máme se i my učiti a příkladem jich povzbuzeni, k této tak spásonosné a mnohoplodné oběti svatou láskou lnouti.
Následující díl:Jak vzácný dar se při Mši svaté obětuje (kap. 2, 6)
Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.
Do redakce přišel dotaz ohledně tradičního kalendáře a orientace v misálku. Tento příspěvek by měl být stručným shrnutím základních informací ohledně liturgického kalendáře, které by mohly být užitečné věřícím laikům.
Podle jakého kalendáře se řídí v tradičním římském ritu?
Proprium (proměnné texty) mše sv. se v tradičním římském ritu dnes řídí podle posledního vydání misálu pro tradiční římský ritus, tedy vydání z r. 1962. Po II. vatikánském koncilu bylo v rámci tzv. reforem přesunuto, přejmenováno, příp. odstraněno mnoho svátků a vytvořen kalendář nový. Podle tohoto nového kalendáře se slouží mše Novus ordo, proto si často neodpovídají dny, kdy se jednotliví svatí slaví v tradičním římském ritu a kdy v Novus ordo.
Jak je v tradičním římském ritu rozdělen liturgický rok?
Liturgický rok je rozdělen na tato období (uvádíme latinské názvy užité v misálu, případně i zažité české ekvivalenty):
1. tempusAdventus (advent): od 1. nešpor 1. neděle adventní do nóny vigilie narození Páně (24. prosince) včetně;
2. tempus natalicium (doba vánoční): od 1. nešpor Narození Páně (25. prosince) do 13. ledna včetně. Tato doba je rozdělena na dvě:
a) tempus Nativitatis: od 1. nešpor Narození Páně do nóny 5. ledna včetně;
b) tempus Epiphanie: od 1. nešpor Zjevení Páně (6. ledna) do 13. ledna včetně;
3. tempus Septuagesimae (doba devítníková – předpostí): od 1. nešpor neděle devítník do kompletáře úterý III. týdne po devítníku, tzn. úterý před popeleční středou;
4. tempus quadragesimae (doba postní): od matutina popeleční středy do mše velikonoční vigilie. Tato doba je rozdělena na dvě:
a) tempus Quadragesimae: od matutina popeleční středy do nóny soboty před nedělí smrtelnou (5. postní);
b) tempus Passionis (doba pašijová): od 1. nešpor neděle smrtelné do mše velikonoční vigilie;
Týden od neděle Květné do Bílé soboty včetně se nazývá Svatý týden (Hebdomada sancta), poslední tři dny tohoto týdne pak Svaté třídenní (Triduum sacrum);
5. tempus paschale (doba velikonoční): od začátku mše velikonoční vigilie do nóny neděle v oktávu svatodušním. Tato doba je rozdělena na tři:
a) tempus Paschatus: od začátku mše velikonoční vigilie do nóny vigilie Nanebevstoupení Páně;
b) tempus Ascensionis:od 1. nešpor Nanebevstoupení Páně do nóny před Hodem Božím Svatodušním;
c) octavam Pentecostes (oktáv svatodušní): od mše vigilie svatodušní do nóny následující neděle;
Zde připomínáme, že Nanebevstoupení Páně je 40. den po velikonoční neděli, tedy vždy ve čtvrtek. Hod Boží Svatodušní (Letnice) je pak 50. den po velikonoční neděli, tedy vždy v neděli.
6. Tempus «per annum» (během roku): od 14. ledna do nóny soboty před nedělí devítník a pak od 1. nešpor svátku Nejsvětější Trojice (1. neděle po Svatém Duchu) do nóny soboty před první nedělí adventní.
Jaký vliv má datum Velikonoc na liturgický rok?
Datum Velikonoc v konkrétním roce ovlivňuje výrazně neděle doby během roku (per annum).
Situace je následující: Datum velikonoční neděle určí zároveň i datum devítníku (Septuagesimy), který je 9. nedělí před nedělí velikonoční (z těchto 9 neděl jsou 3 v době předpostní, zbylých 6 v době postní). Tím je zároveň i dáno, kolik neděl bude mezi svátkem Zjevení Páně (6. ledna) a právě devítníkem. Tyto neděle jsou v misále označeny jako „neděle po Zjevení Páně“. Maximální počet těchto nedělí (tedy v případě, kdy Velikonoce jsou pozdě) je 6. V neděli 1. po Zjevení Páně je svátek Svaté Rodiny, formulář neděle 4., 5. a 6. se od neděle 3. liší pouze v modlitbách a čteních.
Obdobně neděl po Svatém Duchu může být nejméně 23. (Velikonoce pozdě), nejvíce 28. (Velikonoce brzy). Misál obsahuje formuláře až do „neděle 24. a poslední po Svatém Duchu“. Formulář této neděle se bere vždy v poslední neděli před 1. nedělí adventní. Je-li celkový počet nedělí po Svatém Duchu 23. (nejméně), formulář 23. neděle se vynechává úplně a tedy po 22. následuje rovnou 24. a poslední.
Je-li nedělí po Svatém Duchu více než 24., znamená to, že bylo méně než 6 nedělí po Zjevení Páně. V takovém případě se mezi formuláře 23. a 24. neděle po Svatém Duchu vsunou právě ty neděle, na které se po Zjevení Páně nedostalo. Mluvíme pak o neděli „3. (4., 5., 6.), která přebývá po Zjevení Páně“. V těchto přebývajících nedělích jsou formuláře takové, že mají orace a čtení z neděl po Zjevení Páně, zbytek je jako v neděli 23. po Svatém Duchu.
Jak jsou v misálu 1962 rozděleny svátky do tříd?
Dny jsou rozděleny do 4 tříd: 1. třída, 2. třída, 3. třída, 4. třída. Dále se pak rozlišuje 5 druhů dnů: neděle, všední den (tzv. férie), vigilie (česky též svatvečer), oktáv, svátek.
Všechny neděle a oktávy spadají vždy do 1. nebo 2. třídy, vigilie a svátky do 1., 2. nebo 3. třídy, férie jsou 1., 2., 3. nebo 4. třídy.
Které dny mají přednost v případě konfliktu?
Dojde-li v jeden den ke konfliktu více svátků, řídí se situace podle následujícího pořadí.
Dny v pořadí podle přednosti:
1. třída
1. Hod Boží vánoční, velikonoční a svatodušní (1. třídy s oktávem);
5. vigilie Narození Páně (24. prosinec) a Oktáv Narození Páně (1. leden);
6. neděle v adventní a postní době a Bílá neděle;
7. férie 1. třídy nepatřící do svátků výše, tzn. popeleční středa, dále pondělí, úterý a středa Svatého týdne;
8. Památka všech věrných zemřelých – dušičky (přesto ustupuje jakékoliv neděli, byť 2. třídy);
9. vigilie svatodušní;
10. dny v oktávu velikonočním a svatodušním;
11. ostatní svátky 1. třídy universální Církve;
12. svátky 1. třídy vlastní místním kalendářům (např. patrona kostela, výročí posvěcení kostela);
13. svátky 1. třídy přidané k místním kalendářům na základě indultu, nejdříve pohyblivé, poté pevné (u nás např. sv. Jana Nepomuckého);
2. třída
14. svátky Páně 2. třídy, nejdříve pohyblivé, poté pevné;
15. neděle 2. třídy;
16. svátky 2. třídy universální Církve mimo svátků Páně;
17. dny v oktávu vánočním;
18. férie 2. třídy: v adventu od 17. do 23. prosince, suché dny adventní, postní a v září;
19. svátky 2. třídy vlastní místním kalendářům;
20. svátky 2. třídy přidané k místním kalendářům na základě indultu, nejdříve pohyblivé, pak pevné;
21. vigilie 2. třídy;
3. třídy
22. férie v době postní mimo dny zmíněné výše;
23. svátky 3. třídy v místních kalendářích;
24. svátky 3. třídy universální Církve, nejdříve pohyblivé, pak pevné;
25. férie v adventu mimo dny zmíněné výše;
26. vigilie 3. třídy;
4. třídy
27. oficium blah. Panny Marie v sobotu;
28. férie 4. třídy;
Jak je to konkrétně v případě nedělí?
Z výše uvedeného vyplývá, že neděle jsou pouze 1. a 2. třídy. Neděle první třídy jsou neděle v době adventní a postní, dále Hod Boží Velikonoční, Bílá neděle (oktáv velikonoční) a Hod Boží Svatodušní. Všechny ostatní neděle v roce jsou druhé třídy.
Neděle 2. třídy musí ustoupit každému svátku 1. třídy a svátkům Pána Ježíše 2. třídy. Neděle 1. třídy ustupuje pouze svátku 1. třídy, který stojí v seznamu nad ní.
Když vezmeme v úvahu, v jaké dny se jednotlivé svátky slaví, znamená to v praxi, že neděle 1. třídy nepřepustí místo žádnému svátku s výjimkou Neposkvrněného početí Panny Marie. Další neděle v roce již mohou přepustit místo mnoha svátkům.
Přímo na neděle jsou pak dány tyto svátky: Nejsv. Jména Ježíš (v neděli mezi 1. a 6. lednem, je-li, jinak 2. ledna), Svaté Rodiny (v neděli 1. po Zjevení Páně), Nejsvětější Trojice (v neděli 1. po Svatém Duchu), Ježíše Krista-Krále (v poslední říjnovou neděli).
Jak se orientovat v misálku pro lid, např. Schallerově?
Mluvíme-li o mešních textech, bude užitečné, když misál pro jednoduchost rozdělíme na 5 částí.
1) Proprium de tempore (zvláštní mše církevního roku): V této sekci jsou všechny dny, které se nějakým způsobem vážou k liturgickým dobám. Kromě nedělí tak zde nalezneme i dny postní, obřady Svatého třídenní, suché dny atp. Část začíná 1. nedělí adventní a končí 24. a poslední nedělí po Svatém Duchu.
Začátek mešního kánonu - přibližně uprostřed misálu.
2) Ordo missae, praefationes, canon missae (mešní řád, preface, mešní kánon): Tyto texty jsou v misálech vsunuty do předchozí části mezi mši sv. o velikonoční vigilii a mši o Hodu Božím velikonočním.
Důvod, proč jsou tyto texty vsunuty právě sem a nikoliv někam samostatně na začátek či konec misálu je prostý: jsou to texty, které se užívají při každé mši sv. a misál je tak na těchto místech nejčastěji otevřen. Kdyby byly tyto texty příliš na začátku nebo konci, ničila by se zbytečně vazba. Takto je misál po většinu doby otevřen přibližně v půlce, což je vzhledem ke knize nejšetrnější.
Pozdější vydání Schallerova misálku toto tradiční umístění mešního řádu přejímají. V dřívějších vydáních byl mešní řád vytisknut pro snažší orientaci věřících hned na začátku misálku.
3) Proprium sanctorum (zvláštní mše pro svátky svatých): Zde nalezneme formuláře ostatních svátků (ať už Pána Ježíše, andělů, svatých, …), které jsou stanoveny na pevné datum v roce. Liturgický rok začíná adventem, 1. neděle adventní je pak vždy neděle nejblíže svátku sv. Ondřeje (30. listopadu). Proto tato část začínala formulářem pro vigilii svátku sv. Ondřeje (29. listopadu) a tak je tomu i v misálku Schallerově. V misále 1962 však již tato vigilie neexistuje, nicméně tradiční řazení se uchovalo, takže tato sekce začíná stále 29. listopadem, avšak místo vigilie svátkem sv. mučedníka Saturnina. Dále pak pokračuje chronologicky a končí 26. listopadem, svátkem sv. opata Silvestra. Schallerův misálek končí 27. listopadem, neboť v ten den se u nás slaví přenesení ostatků sv. Ludmily.
Jak si všimneme brzy po prolistování této části misálku, ne na každé datum připadá nějaký svátek. Tyto volné dny (nepadne-li na ně ovšem nějaký svátek posuvný) jsou tzv. férie a bere se v nich formulář z předcházející neděle.
4) Commune sanctorum (společné mše pro svátky svatých): Zde nalezneme společné svátky pro jednotlivé okruhy světců (např. panny, mučedníky, biskupy, atd.). Tato sekce má zvlášť číslovány strany, v Schallerově misálku jsou čísla stran opatřena hvězdičkou.
Svátky svatých v proprium sanctorum mají většinou vlastní pouze některé modlitby (někdy ani ty ne), zbytek mešního formuláře je pak právě z těchto textů společných. Pro ušetření místa je se tak v proprium sanctorum na tato místa odkazuje. Nalistujeme-li např. v Schallerově misálku 25. srpen, na který připadá svátek sv. Ludvíka, je zde na začátku drobným písmem poznámka „MŠE sv. Os justi str. 55*, vyjímaje:“ a následují texty vlastní tomuto svátku. Názvy mší, např. Os justi; Dilexisti; Salve, sancta Parens apod. jsou vzaty vždy z prvních slov introitudané mše.
Část commune sanctorum končí formulářem mše v sobotu ke cti Panny Marie.
5) Missae votivae (votivní mše): Jedná se o mše, které se podle přání biskupa, kněze nebo jednotlivce obětuje ve zvláštních záležitostech (ex voto). Najdeme zde např. votivní mši za ženicha a nevěstu, která následuje po oddavkách v kostele, dovolují-li to liturgická pravidla.
Podobně jako ostatní dny, i votivní mše se rozdělují do jednotlivých tříd. Je mimo rámec tohoto článku popsat pravidla pro to, kdy se jaké votivní mše dají vzít.
Po části votivních mší následuje část s názvem orationes diversae (různé modlitby), která obsahuje zvláštní modlitby, které je možno dle liturgických pravidel vkládat jako připomínky do mší. Po těchto modlitbách pak následuje sekce missae defunctorum (mše za zemřelé), která obsahuje popis a formuláře různých mší za zemřelé.
Kolik je oktávů a které?
Již při úpravě kalendáře za pontifikátu papeže Pia XII. byl počet oktávů zredukován pouze na 3: vánoční, velikonoční a svatodušní. Schallerův misálek vycházel vždy ještě před touto změnou, takže obsahuje i oktávy zrušené (např. oktáv Zjevení Páně, Nejsv. Srdce Ježíšova, Božího Těla, Nanebevzetí Panny Marie atd.).
Kde se ještě Schallerův misálek od misálu 1962 výrazně odlišuje?
Rozhodně největší odlišností jsou obřady Svatého týdne, především pak Květné neděle a Bílé soboty. Další větší odlišnost pak nalezneme u žehnání svící na Hromnice (2. února). Latinsko-české texty těchto dní, jak se nacházejí v misálu 1962, můžete nalézt na našich stránkách k vytisknutí. Viz též tento náš článek.
Světící biskup arcidiecéze Astana (Kazachstán), Msgr. Athanasius Schneider, 15. ledna 2012 přednesl příspěvek Nová evangelizace a svatá liturgie:
Abychom správně hovořili o nové evangelizaci, je nezbytné, abychom se nejdřív podívali na toho, kdo byl prvním a nejvlastnějším evangelizátorem, a tím byl náš Pán…
J. Ex. Athanasius Schneider
Světící biskup arcidiecéze Astana (Kazachstán), Msgr. Athanasius Schneider, 15. ledna 2012 na konferenci 4e Rencontre pour l’unité catholique(4. setkání za katolickou jednotu) přednesl příspěvek Nová evangelizace a svatá liturgie:
Abychom správně hovořili o nové evangelizaci, je nezbytné, abychom se nejdřív podívali na toho, kdo byl prvním a nejvlastnějším evangelizátorem, a tím byl náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus, vtělené Boží Slovo. Boží Syn přišel na tento svět, aby smířil a odčinil největší hřích lidstva.
Tento největší hřích lidstva spočívá v tom, že lidstvo odepřelo klanět se Bohu, nechce mu přiznat nejvyšší úctu a první místo. Tento hřích spočívá dále v tom, že lidé Bohu nevěnují pozornost, že nemají vůbec smysl pro ty věci, které souvisejí s Bohem a s klaněním Bohu, že nikdo nechce Boha vidět a pokleknout před ním. Pro tento postoj ducha se člověku jeví jako rušivé Boží vtělení, jako rušivá mu připadá jeho skutečná přítomnost v Nejsvětější svátosti, jako rušivé mu připadá, jestliže jeho eucharistická přítomnost figuruje v kostele jako ústřední. Hříšný člověk chce totiž postavit do středu chrámového prostoru sám sebe, a to i při eucharistické slavnosti, aby ho bylo vidět a stal se sám středem pozornosti.
Proto je eucharistický Ježíš, vtělený Bůh pod svátostnými způsobami, ve svatostánku umísťován nejraději někam stranou. Ruší se dokonce obraz Ukřižovaného, krucifix, který stojí uprostřed oltáře při postoji tváří k lidu, protože prý zakrývá tvář kněze. Proto dokonce i Ukřižovaný překáží a stejně jako svatostánek je postaven stranou. Účastníci bohoslužby musí ustavičně vidět lidskou tvář kněze, který proto sedí nejraději doslova v centru chrámu.
„Hříšný člověk chce totiž postavit do středu chrámového prostoru sám sebe, a to i při eucharistické slavnosti...“ Návrh nové podoby interiéru českobudějovické katedrály (vlevo) ostře kontrastuje s tradičním uspořádáním, kde se biskupský trůn nachází po levé straně, jak to bylo běžné před II. vat. koncilem a dodnes se zachovalo např. v katedrále v St. Louis (vpravo).
A když je svátostný Ježíš přece jen ještě ponechán v centru ve svatostánku, protože úřad ochrany památek, který vede nevěřící vláda, nedovoluje svatostánek odstranit, stojí k němu kněz celou dobu bezohledně otočený zády. Jak často jsme slyšeli v těchto případech povzdech prostých věřících: „Požehnaní památkáři, kteří alespoň ponechali Ježíše uprostřed Božího domu.“
Teprve z klanění a uctívání Boha může církev správně hlásat Boží slovo pravdy, tj. evangelizovat. Dříve než svět uslyšel věčné vtělené Slovo, Ježíš třicet let mlčel a klaněl se. To zůstává provždy jako zákon i pro život a působení církve a všechny evangelizátory. „Způsob, jak se slaví liturgie, rozhoduje o osudu víry a církve,“ řekl Joseph Ratzinger, nynější papež Benedikt XVI. (…)
Nemálo slavení mše svaté v dnešní době na různých místech světa vypadá tak, jako by lidé chtěli otočit smysl slova žalmu 113,9: Nám, Pane, a našemu jménu dej slávu. Pro takový způsob slavení liturgie jsou pak výstižná tato Ježíšova slova: „Jak můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samého Boha?“ (Jan 5,44) (…)
Pius XII. zanechal Církvi mezi jiným důležitý základ nauky o posvátné liturgii, a to odsouzení tzv. liturgického archeologismu, jehož návrhy se široce kryjí s jansenistickou a protestantskou synodou v Pistoji v roce 1786 (srov. Mediator Dei 63–64) a vycházejí z odpovídajících teologických myšlenek Martina Luthera (synody v Pistoji se nezúčastnili teologové hlásící se otevřeně k jansenismu a protestantismu či členové protestantských sekt, jak by se mohlo jevit z použité formulace, nýbrž kněží a biskupové, kteří byli formálně členy katolické Církve, synoda však pod jejich vlivem dospěla k protestantským a jansenistickým názorům; byl to jakýsi předobraz Druhého vatikánského koncilu, s tím rozdílem, že tehdy závěry synody papež zamítl; pozn. KL)
Proto již tridentský koncil odsoudil protestantské liturgické ideje, především přehánění charakteru hostiny a potlačování charakteru oběti, potlačování jasných znaků posvátna a tajemství liturgie (srov. TK, XXII. zasedání).
Liturgické výroky tridentského koncilu a encykliky Mediator Dei, které odrážejí konstantní liturgickou praxi staletí a celého tisíciletí, patří k základním součástem svaté tradice, které není možno přehlížet bez nebezpečí velkých duchovních škod. Tyto výroky II. vatikánský koncil akceptoval, jak je zřejmé z všeobecných principů božského kultu v liturgické konstituci Sacrosanctum Concilium. Jako konkrétní omyl myšlení a příklad liturgického archeologismu jmenuje Pius XII. návrh nahradit oltář stolem (MD 62). Když papež Pius XII. odmítá již oltář ve formě stolu, jak velmi by odmítl návrh, aby se slavení u stolu konalo versus populum (čelem k lidu)?
Msgr. Schneider slouží Mši sv. v kostele Gesù e Maria v Římě
Existují konkrétní aspekty v převažující současné liturgické praxi nového mešního řádu (NOM), které představují jasný zlom v dosavadní liturgické praxi církve. Jedná se o následujících pět obyčejů, které je možno označit za rány na liturgickém mystickém těle Kristově. Jedná se o rány, které představují násilný zlom s minulostí, protože nedostatečně uplatňují ústřední a podstatný charakter mešní oběti a staví do popředí charakter hostiny, potlačují projevy božského klanění a méně vyjadřují charakter toho, co je věčné a nebeské. U těchto pěti ran se s výjimkou jedné (nové modlitby k obětování) nejedná o úkony, které by byly pro formu mešního ritu předepsány, nýbrž byly zavedeny v praxi jako důsledek špatné módy.
První a nejvýraznější ránou slavení mešní oběti je praxe, že kněz při eucharistické modlitbě a svatém proměňování, tedy v nejposvátnějších chvílích božského klanění, je obrácen tváří k přítomným. Taková vnější forma odpovídá spíše přednášce, výuce nebo pohoštění. Vytváří se tu útvar uzavřeného kruhu. To není pro tuto modlitbu a klanění přirozené. Takovou formu II. vatikánský koncil nepožaduje a ani vzdáleně nepřipomíná.
Benedikt XVI. v předmluvě k prvnímu dílu svých Sebraných spisů říká: „Myšlenka, že se mají kněz a lid při modlitbě na sebe vzájemně dívat, vznikla teprve v moderně a je původnímu křesťanství zcela cizí. Kněz a lid se nemodlí k sobě navzájem, ale k Pánu. Proto se mají dívat při modlitbě stejným směrem: buďto na Východ jako kosmický symbol pro přicházejícího Pána, nebo, kde je to možné, na Kristův obraz, na kříž, nebo společně vzhůru.“
Forma celebrování, při které se všichni dívají jedním směrem (conversi ad Orientem, ad Crucem, ad Dominum) je dokonce vyznačena v rubrikách Novus ordo (odst. 25, 133 a 134). Tzv. celebrování „versus populum“ (čelem k lidu) neodpovídá zcela jistě představám svaté liturgie, jak to např. čteme v odst. 2 a 8.
Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky. I přes odmítavé stanovisko většiny biskupů povolil ji Pavel VI. s nevolí pouze za určitých podmínek. Papež Benedikt XVI. od svátku Těla a Krve Páně 2008 podává svaté přijímání jen klečícím do úst, a to nejen v Římě, ale všude tam, kam přichází. Dává tím jasný příklad praktického liturgického učitelského úřadu. Když kvalifikovaná většina episkopátu tři roky po koncilu označila přijímání na ruku jako škodlivé, čím spíše by to byli učinili koncilní otcové.
Třetí ranou jsou modlitby k obětování. Je to zcela nový výtvor, který nebyl v církvi vůbec nikdy používán. Nekladou důraz na tajemství Kristovy oběti, nýbrž spíše přinášejí myšlenku hostiny, podobně jak je tomu při židovské sobotní večeři. Východní i západní církev v tisícileté tradici orientovala modlitby k obětování vždy k tajemství oběti na kříži (srov. Paul Tirot, Histoire des Prières d’Offertoire dans la liturgie romaine du VIIe au XVIe siècle, Řím 1985). Takovýto zcela nový výtvor je jistě proti jasným pokynům II. vatikánského koncilu (srov. SC 23).
Čtvrtou ranou je úplné odstranění latinského jazyka ve většině mší katolického světa. To je přímo proti usnesení II. vatikánského koncilu.
Pátou ranou je vykonávání liturgických služeb akolytů a lektorů ženami bez liturgického oděvu, přičemž přicházejí do oltářního prostoru během mše svaté přímo z místa, kde se nacházejí věřící. Tento způsob církev nikdy nepoužívala a nikdy neschválila. Dává katolické mši vnější charakter profánního shromáždění. Již II. nicejský koncil v roce 787 zakázal takovou praxi: „Když někdo není posvěcen, není mu dovoleno, aby při svaté liturgii předčítal od ambonu.“ Tato norma byla vždy respektována. Během mše svaté četli čtení pouze podjáhni nebo lektoři. Jako náhrada za chybějící svěcení akolytů a lektorů mohou tuto funkci vykonávat v liturgickém oděvu muži nebo mládenci, nikoliv však ženy, protože zde nadále trvá určitá vazba na svěcení. V textech II. vatikánského koncilu není pokyn k zrušení nižších kněžských svěcení ani podjáhenství a nejsou zde uvedeny úřady, které by je měly nahradit. SC 28 rozlišuje „ministri“ (služebníky církve) a „fideles“ (věřící) a stanoví, že každý z nich má konat jen to, co mu podle liturgických předpisů přísluší. (…)
Pět uvedených ran na liturgickém těle církve si žádá vyléčení. Ony představují zlom, který připomíná situaci, jaká nastala při avignonském exilu. Potřebujeme dnes jednoho nebo více světců typu svaté Kateřiny Sienské, potřebujeme „vox populi fidelis“ – hlas věřícího lidu – pro překonání liturgického zlomu. Musíme jako tehdy přemoci skutečnost, kdy mnoho příslušníků kléru bylo s exilem a zlomem spokojeno.
Nemůžeme očekávat trvalé plody nové evangelizace bez procesu obrácení. Tak jako voláme k druhým: „Obraťte se,“ musíme sami uskutečnit přesvědčující obrácení a obrátit se k Bohu i zevně v liturgii. Schází nám zevní nezbytné „obrácení k Pánu“, protože jednáme s eucharistickým Kristem, jako kdyby to nebyl Bůh, když mu věřící při přijímání nevzdávají náležitou poklonu, berou ho do rukou jako běžné jídlo a vydávají se nebezpečí určitého eucharistického arianismu. (…)
Potřebujeme ještě mnoho modlitby a novou svatou Kateřinu, aby následovaly další kroky, které by zahojily všechny rány láskou, úctou a vznešeností, jak nás tomu učí papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei, II. vatikánský koncil ve své konstituci Sacrosanctum Concilium a Benedikt XVI. v Teologii liturgie i ve svém praktickém magisteriu.
Nikdo nemůže provádět evangelizaci, kdo napřed neadoruje, kdo se neklaní eucharistickému Kristu. „V zacházení s liturgií se rozhoduje o osudu víry a Církve.“ (kardinál Ratzinger)
+ Athanasius Schneider,
světící biskup arcidiecéze Svaté Marie v Astaně, Kazachstán
Předneseno na 4. shromáždění „Reunicatho“ v Paříži 15. ledna 2012
Dominus vobiscum 4/2012
Překlad -lš-
Převzato z týdeníku Světlo č. 30-31 L. P. 2012. Mírně kráceno a zvýrazněno redakcí KL.
V sobotu 25. srpna se v basilice sv. Václava ve Staré Boleslavi uskuteční od 15:00 slavná poutní asistovaná mše svatá. Celebrantem bude P. Banauch FSSP.
P. Banauch bude pak sloužit i pravidelnou nedělní mši sv. v Litoměřicích v kostele sv. Jakuba od 11:00, při které bude mít též kázání.
Počínaje sobotou 22. září se od 18:00 každou 2. a 4. sobotu v měsíci bude v kostele Všech svatých v Praze – Uhříněvsi opět konat tradiční mše sv.
Podoba člověčenství Kristova ve Mši svaté
Pravým obětníkem je Ježíš Kristus sám
V sobotu 25. srpna se v basilice sv. Václava ve Staré Boleslavi uskuteční od 15:00 slavná poutní asistovaná mše svatá. Celebrantem bude P. Banauch FSSP.