V současné době se na mnoha katolických světových internetových stránkách, a nyní již na českém webu Liturgie.cz, objevil přetisk korespondence prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti arcibiskupa Arthura Rocheho s westminsterským arcibiskupem kardinálem Vincentem Nicholsem, týkající se některých aspektů motu proprio Traditionis custodes. Z tohoto důvodu si dovoluji nabídnout v autorském překladu – s lehkými korekcemi umožňujícími českému čtenáři lépe pochopit význam originálního anglického textu – článek R. D. Johna Hunwicke, který se k této zveřejněné korespondenci vyjádřil dne 7. listopadu 2021:
Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem si přečetl, že z pohledu arcibiskupa Arthura Rocheho byla předkoncilní liturgie, cituji jeho slova: „ve skutečnosti zrušena papežem svatým Pavlem VI.“.
Papež Benedikt XVI. napsal v 1. článku svého motu propria Summorum Pontificum, že římský misál – jak byl vyhlášen v roce 1962 – nebyl „nikdy zrušen“. V průvodním dopise dokumentu, který napsal biskupům po celém světě, zopakoval tuto historickou skutečnost: „rád bych soustředil pozornost na fakt, že tento misál nebyl nikdy právně zrušen a v důsledku toho zůstal v zásadě vždycky povolen“.
Arcibiskup Roche by dnes snad mohl tvrdit, že římský misál z roku 1962 byl nyní implicitně zrušen papežem Františkem na základě motu proprio Traditionis custodes, a to dle toho či onoho osobního a neoficiálního výkladu nového dokumentu, avšak namísto toho se rozhodl tvrdit, že tento misál byl již dávno „zrušen svatým papežem Pavlem VI.“.
Nicméně jakékoliv možné historické zrušení předchozí liturgické formy dne 7. července 2007 papež Benedikt XVI. v motu proprio Summorum Pontificum jasně vyloučil a popřel. Čemu má tedy Boží lid v těchto věcech více věřit? Slovům předchozího papeže nebo slovům nějakého ze současných úředníků římské kurie?
Papež František a jeho spolupracovníci v poslední době neustále píší o dovolení slavit mši svatou dle misálu z roku 1962 pouze jako o „mimořádných a omezených ústupcích předchozích papežů“. Takováto tvrzení však nebezpečně hraničí se lží, neboť papež Benedikt XVI. jasně řekl, že dřívější římský obřad „zůstal v zásadě vždycky povolen“.
Toto nelze brát na lehkou váhu. Jedná se o další exemplární příklad nebezpečné problematiky doby, ve které se nyní všichni nacházíme. Jde o nebezpečí přerušení kontinuity, které vzniká když jeden pontifikát přímo odporuje – ať již popíráním historických faktů či nově vyhlášenou naukou – tomu, co předchozí pontifikát jasně vyložil a vysvětlil.
Pokud zcela jasné – dvakrát písemně učiněné – prohlášení papeže Benedikta XVI. o tom, že předchozí liturgická forma nebyla papežem Pavlem VI. – ani nikým jiným – nikdy zrušena, dnes veřejně a oficiálně popírá pouhý kuriální úředník, klade tím základy principu, že i dokumenty či rozhodnutí současného papeže Františka mohou být v budoucnu stejně snadno – či možná ještě snadněji – popřeny a ve své účinnosti „skartovány“ jakýmkoli oficiálem římské kurie.
Jsme snad nyní všichni vyzýváni papežem Františkem a arcibiskupem Rochem, abychom směle prolamovali hranice papežství tam, kde to ještě nikdo nezkusil?
Tato výše uvedená slova pojednávají o tom, co by se ve skutečnost snad mohlo zdát jen jako nepodstatný kanonický detail, nicméně je zde i dogma.
Papež Benedikt XVI. ve svém průvodním dopisu biskupům napsal: „V dějinách liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“
Ve skutečnosti neřekl nic nového, pouze opakoval to, co prohlašoval již jako prefekt Kongregace pro nauku víry: „Po II. vatikánském koncilu vznikl dojem, ze papež může ve věcech liturgie všechno, a to především když koná z mandátu ekumenického koncilu. Nakonec se celá myšlenka dané liturgie, která nespočívá ve svévolném výtvoru, zcela ve vědomí západní společnosti rozplyne. Faktem však zůstává jedno: I. vatikánský koncil nedefinoval papeže jako absolutistického monarchu, ale právě naopak: jako záruku poslušnosti vůči Slovu. Papežova pravomoc je navázána na tradici víry, a to platí i v oblasti liturgie.“
Tento přístup je v souladu s dekretem, kterým sv. papež Pius V. promulgoval své vydání římského misálu z roku 1570. Toto vyhlášení je běžně zkreslováno a často formulováno tak, že snad sv. papež Pius V. vnutil západnímu světu své pojetí liturgie, a přitom blahosklonně povolil užívání některých starších obřadů.
Nic takového však nikdy neudělal. Naopak nařídil, aby všechny tyto dřívější obřady pokračovaly – nequaquam auferimus – bez přerušení, pokud se místní biskup a jeho kapitula jednomyslně nerozhodne použít jeho nové vydání dnes tzv. piánského misálu.
Ti, kdo tvrdí, že papežové posledních téměř šedesáti let neudělali nic víc než roku 1570 učinil sv. papež Pius V., jsou buď dezinformovaní, anebo záměrně nemluví pravdu. Sv. papež Pius V. ve svých dokumentech jasně přikázal zachovat formy obřadu, které jsou starší a užívají se již více než dvě stě let, zatímco z nedávných a současných dokumentů římské kurie se dočítáme, že je v jejich moci rušit i rity mnohem starší než dvě stě let, a to zcela dle jejich vlastní vůle a rozmarů.
Rozdíl v těchto přístupech musí být jasný snad i malému dítěti…
Znovu cituji kardinála Josepha Ratzingera z dob jubilejního roku 2000: „Rity… jsou ztvárněním apoštolské tradice a jejího vývoje ve velkých oblastech tradice.“
Tato apoštolská tradice nám autoritativně předala mešní kánon a texty Písma svatého; vyznání víry; strukturu církevní bohoslužby a jejích dalších svátostných obřadů. Se stejnou autoritou nám také předala velikost tradičních liturgií. Ty mají stále stejnou a trvalou posvátnost.
Proto – podle mého soudu – je s ohledem na katolickou nauku jasné, že takto vyjádřená apoštolská tradice nepodléhá, a ani nemůže podléhat, názorům a myšlenkám pouhých kuriálních oficiálů, jako je např. arcibiskup Roche.
Překlad nekompromisního projevu odvážného arcibiskupa Vigana, který se nedotýká pouze Traditionis custodes, ale i celkového stavu společnosti a Církve a osoby papeže Františka.
Arcibiskup Carlo Maria Viganò
Přinášíme překlad projevu, jehož autorem je arcibiskup Carlo Maria Viganò, bývalý generální sekretář Papežské komise pro Městský stát Vatikán a apoštolský nuncius v USA (2011–2016).
Arcibiskup Viganò se stal veřejnosti více známým díky svým zásluhám při odhalení několika skandálů na nejvyšších místech katolické Církve, ať už se jednalo o kauzu tzv. Vatileaks či odhalení pedofilního amerického kardinála Theodora McCarricka.
V posledních letech se z arcibiskupa Vigana stal také jeden z nejhlasitějších zastánců tradiční katolické liturgie a nauky, kritik progresivismu uvnitř Církve a rozhodný bojovník proti covidové ideologii.
Projev byl sepsán v angličtině a následně prezentován samotným autorem i v audiovizuální podobě (v obou formách zde). Mezititulky byly doplněny redakcí.
„Pravím vám, budou-li tito mlčeti, kamení bude volati.“ – Pán Ježíš v evangeliu podle sv. Lukáše: 19,40.
Traditionis custodes: to je incipit [„začátek“ nebo „první slova“, pozn. red.] dokumentu, jímž František imperialisticky ruší dřívější motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI.
Hned si všimneme téměř posměvačného tónu bombastického citátu z dokumentu Lumen gentium. Bergoglio [civilní jméno papeže Františka] uznává biskupy za ochránce tradice, a zároveň od nich žádá obstrukci jejího nejvyššího projevu modlitby.
Každý, kdo se v textu snaží najít stopy nějaké eskamotáže ve snaze jej omluvit, by měl vědět, že původní návrh, jež byl zaslán Kongregaci pro nauku víry k revizi, byl v porovnání s konečnou verzí mnohem drastičtější. To jen potvrzuje, že ani nebylo třeba žádného zvláštního tlaku ze strany dlouhodobých odpůrců tradiční liturgie (počínaje např. učiteli ze Sant’Anselma [pontifikální univerzita v Římě]) k přesvědčení Jeho Svatosti, aby se pokusila o to, co jí jde nejlépe – demolici.
Ubi solitudinem faciunt, pacem appellant. [„Oni (Římané) zpustoší zem a říkají tomu mír.“ Citát z Tacitova díla Agricola.]
Františkův modus operandi
František se opět zřekl zbožné iluze hermeneutiky kontinuity, když uvedl, že koexistence obou forem – vetus a novus ordo – je nemožná, protože představují dva neslučitelné doktrinální a eklesiologické postoje.
Na jedné straně máme apoštolskou mši, jež je hlasem Kristovy Církve, a na straně druhé máme montiniánskou „eucharistickou bohoslužbu“, jako hlas koncilní církve. [Montini bylo civilní jméno papeže Pavla VI. Viganò zde má na mysli mši Pavla VI. z roku 1969 nazývanou též Novus ordo missae nebo prostě jen Novus ordo.]
A toto není obviňování, jakkoli by bylo legitimní, ze strany těch, kdo vyjadřují pochyby o reformovaném ritu a Druhém vatikánském koncilu. Je to spíše potvrzení, nebo dokonce až pyšné přiznání ideologického smýšlení Františka samotného, jako hlavy nejextrémnější frakce progresivismu.
Jeho duální role papeže a zároveň likvidátora katolické Církve mu dovoluje jednou rukou ji bourat dekrety a nařízeními, a druhou zároveň využívat prestiž svého úřadu k tomu, aby zakládal a šířil nové náboženství na troskách toho původního.
Je úplně jedno, že způsob, kterým brojí proti Bohu, proti Církvi a proti Božímu lidu, je v ostrém rozporu s jeho apelacemi na parrhesia, na dialog, na budování mostů namísto zdí. Jeho církev milosrdenství a polní nemocnice se ukázaly jako prázdné řečnické fráze, neboť tyto by měly sloužit katolíkům a ne heretikům a smilníkům.
Ve skutečnosti jsme si všichni dobře vědomi, že shovívavost k veřejnému konkubinátu a cizoložníkům vyjádřená v Amoris laetitia by byla nepředstavitelná vůči těm „rigidním“, které si Bergoglio bere na mušku ihned, jakmile má příležitost.
Po letech tohoto pontifikátu jsme si všichni všimli, že důvody, jež Bergoglio uvádí pro odmítání setkání s preláty, politiky nebo konzervativními intelektuály se nevztahují na kardinály, kteří zneužívají děti, heretické biskupy, politiky propagující potraty a globální intelektuály.
Ve zkratce, je zde očividný rozdíl v přístupu, z něhož člověk pochopí, že František preferuje jakoukoliv ideologii, myšlenku, projekt, vědecký, umělecký či literární projev, který není katolický.
Cokoliv, co jen i zavání čímkoliv katolickým, v nájemníkovi u sv. Marty [Dům ve Vatikánu, kde se František po svém zvolení usadil, když odmítl přebývat v Apoštolském paláci.] očividně budí averzi, což je přinejmenším znepokojivé, už jen z hlediska toho, na jakém trůnu je usazen.
Mnozí si všimli této disociace, této jakési bipolarity. Papeže, který se nechová jako papež a nevyjadřuje se jako papež.
Problém je v tom, že se nepotýkáme s jakousi nečinností papežství, jak by se mohlo přihodit u starého či nemocného pontifika. Jde spíše o nepřetržitou činnost, která je organizována a plánována způsobem, který se staví diametrálně proti samotné podstatě papežství.
Nejenže Bergoglio nezatracuje omyly současné doby důrazným potvrzením pravd katolické víry – to nikdy neudělal! On aktivně vyhledává šíření těchto omylů, jejich propagaci a podporu jejich příznivců, aby se šířily co nejvíce. Pořádá ve Vatikánu akce, jež tyto omyly propagují a zároveň umlčuje kohokoli, kdo se proti nim staví.
Nejenže netrestá smilnící preláty, on je podporuje a brání je svým lhaním, zatímco odvolává konzervativní biskupy. A netají se svou nelibostí nad upřímnými apely kardinálů, kteří se neztotožňují s tímto novým směrem.
Nejenže neodsuzuje politiky propagující potraty, kteří se vydávají za katolíky, on ještě zabraňuje biskupské konferenci, aby se k této problematice vyjádřila. Tím protiřečí synodální cestě [Revoluční, progresivistický projekt Svatého stolce, v jehož rámci se mají jednotlivé biskupské konference po dotazování laiků vyjadřovat k různým mravoučným a pastračním otázkám.], která mu svým zvráceným způsobem poskytuje možnost využít menšinu ultraprogresivistů k vnucení své vůle většině synodních otců.
Jednou z konstant jeho přístupu, jež se svým nejhrubším a nejdrzejším způsobem projevila v Traditionis custodes, jsou dvojznačnosti a lži. Dvojznačnost, jež je samozřejmě jen rouškou, protože je dennodenně prozrazena postoji, jež očividně nejsou k dobru katolíků a naopak slouží ve prospěch specifické skupiny, kteroužto můžeme zjednodušeně označit jako ideologickou levici. Tato se pak v poslední době projevuje svou globalistickou, transhumanistickou a LGBTQ agendou.
Došli jsme tak daleko, že i obyčejní lidé, s mizivým ponětím o věroučných tématech, sami chápou, že alespoň ve striktním slova smyslu, máme nekatolického papeže.
Z toho plynou zásadní problémy kanonického rázu, jež nám nenáleží k řešení, ale kterými se bude nutno dříve či později zabývat.
Ideologický extremismus
Další zásadní element tohoto pontifikátu, jež v Traditionis custodes zašel do extrémních mezí, je Bergogliův ideologický extrémismus: extrémismus, který odsuzuje, pokud se jedná o někoho jiného, ale on sám jej používá v té nejnásilnější a nejsurovější podobě proti kněžím i laikům lnoucím ke starému ritu a věrným posvátné Tradici.
Vůči Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. projevuje ochotu k ústupkům a k navázání „dobrých sousedských vztahů“. Ale vůči chudým kněžím a věřícím, kteří jsou nuceni snášet tisíce pokoření a vydírání, jen aby směli žebrat o mši v latině, neprokazuje žádné pochopení, žádnou lidskost.
Toto chování není náhodné. Hnutí arcibiskupa Lefébvra má výhodu vlastní autonomie a ekonomické nezávislosti, a proto nemá důvod se obávat odplaty nebo vyslání komisařů Svatého stolce. Avšak biskupové, kněží a duchovní začleněni v diecézích či řeholních řádech jsou si vědomi, že nad nimi visí Damoklův meč v podobě odvolání z funkce, propuštění z církevního stavu a odepření samotného zdroje živobytí.
Zkušenost tradiční mše v kněžském životě
Ti, kteří měli možnost sledovat mé projevy a deklarace, dobře vědí, jaká je má pozice ohledně Koncilu a Novus ordo. Znají ale také mou minulost, mé zásluhy ve službě Svatému stolci a mé relativně nedávné uvědomění si apostaze a krize, v níž se nyní nacházíme.
Proto bych zde rád zopakoval své pochopení pro duchovní směřování těch, kteří právě kvůli této situaci teď nemohou nebo dosud nejsou schopni zvolit radikální cestu, jakou je sloužit či navštěvovat exklusivně jen mši sv. Pia V.
Mnozí kněží objeví bohatství ctihodné tradiční liturgie, právě až když ji sami slouží a nechají se jí prostoupit. A není neobvyklé, že se úvodní zvědavost vůči „mimořádné formě“ – jež je rozhodně fascinující, protože je tak slavnostní – rychle změní v uvědomění si hloubky jejích slov, jasnosti doktríny a nesrovnatelné duchovnosti, jež obrozuje a vyživuje naše duše.
Je v ní dokonalá harmonie, jíž nelze slovy vyjádřit, a již věřící mohou pochopit jen částečně, ale která se dotýká srdcí kněží, jak to dokáže jen sám Bůh.
To potvrdí moji kolegové, kteří po desetiletích poslušného sloužení Novus ordo přistoupili k usus antiquior [jedno z užívaných označení pro tradiční mši svatou]. Otevře se nový svět, vesmír, jež obsahuje modlitbu breviáře s lekcemi matutina a komentáři Otců, odkazy k mešním textům, martyrologium v hodince primy. Toto jsou posvátná slova – ne proto, že jsou v latině – ale spíše jsou v latině vyjádřena právě proto, že lidová řeč by je ponižovala a zprofanovala, jak moudře postřehl Dom Guéranger.
Jsou to slova nevěsty k jejímu božskému ženichovi, slova duše, jež žije v intimní jednotě s Bohem. Duše, jež se nechává obývat Nejsvětější Trojicí. Bytostně kněžská slova v nejhlubším smyslu slova, jež v kněžství probouzí nejen moc obětovat, ale také se v sebeoběti s čistou, svatou a neposkvrněnou Obětí spojit.
Nemá to nic společného s pomatenými tlachy reformovaného ritu, který se příliš snaží zalíbit sekulární mentalitě, než aby se mohl obrátit k Božímu majestátu a nebeskému dvorstvu. Je tak zaneprázdněn snahou být srozumitelným, že kromě trivialit a samozřejmostí vůbec nemůže sdělit nic podstatného. Tak opatrný, aby nezranil city heretiků, že radši mlčí o pravdě právě v tu chvíli, kdy se Pán Bůh zpřítomňuje na oltáři. Tolik se bojí žádat od věřících i jen tu nejmenší povinnost a oddanost, že trivializuje posvátnou hudbu a jakýkoliv umělecký projev spojený s bohoslužbou.
Už z faktu, že se na přípravě tohoto ritu podíleli luteránští duchovní, modernisté a známí zednáři, by nám měl být zřejmý buď přímo špatný záměr a úmyslný prohřešek, nebo alespoň horizontální mentalita bez jakéhokoliv nadpřirozeného popudu, která motivovala autory této takzvané „liturgické reformy“. Tito autoři, alespoň jak je nám známo, rozhodně nezářili svatostí, jako tomu bylo u posvátných autorů pradávných textů Missale Romanum a celého corpusu liturgie.
Kolik z vás kněží – a určitě mnohých laiků – bylo během recitace nádherných veršů Svatodušní sekvence pohnuto k slzám, když jste pochopili, že vaše původní záliba v tradiční liturgii neměla nic co do činění se sterilním estetickým uspokojením, ale že se z ní stala skutečná duchovní nutnost, stejně nepostradatelná jako schopnost dýchat.
Jak můžete vy a jak můžeme my vysvětlit těm, kteří se nás dnes o toto neocenitelné dobro snaží připravit, že díky tomuto požehnanému ritu jste odhalili skutečnou podstatu vašeho kněžství a že z něj a pouze jen z něj jste schopni čerpat sílu a potravu potřebnou ke schopnosti čelit nárokům své kněžské služby?
Jak můžete objasnit, že povinný návrat k montiniánskému ritu pro vás znamená nemožnou oběť, protože v denním boji proti světu, tělu a ďáblu, vás zanechává bezbranné, přemožené a bez síly?
Je evidentní, že pouze ti, kteří bohoslužbu sv. Pia V. sami nikdy nesloužili, ji mohou považovat za jakousi otravnou cetku z minulosti, jíž už není třeba.
I mnozí mladí kněží, zvyklí na Novus ordo od svého dospívání, pochopili, že tyto dvě formy ritu nemají nic společného. A že jedna je druhé natolik nadřazená, že odhaluje veškerou její omezenost a nedostatky, až se její sloužení stává skoro bolestivým.
Není to otázka nostalgie, jakéhosi kultu z minulosti. Jde o život samotné duše, její duchovní růst, askezi a mysticismus. Koncepty, jež ti, kteří své kněžství vnímají jen jako zaměstnání, nemohou ani pochopit. Stejně jako nemohou pochopit tu agonii, kterou duše kněze cítí při pohledu na úlomky eucharistických způsob znesvěcených během groteskních ritů praktikovaných během přijímání nyní v době pandemické frašky.
Zúžený pohled na uvolnění mše
Je mi velmi nepříjemné dočíst se v Traditionis custodes, že František věří, že jediným důvodem, proč bylo před 14 lety vydáno motu proprio Summorum pontificum, byla touha zahojit takzvané schizma arcibiskupa Lefébvra.
Samozřejmě, že jistá politická kalkulace určitě také hrála roli. Obzvláště za Jana Pavla II., přestože v té době ještě mělo Kněžské bratrstvo sv. Pia X. poměrně málo členů. Avšak žádost o obnovení bohoslužby, jež po dva tisíce let živila svatost věřících a dodávala životní mízu křesťanské civilizaci, prostě nemůže být redukována na takovýto nahodilý fakt.
Tímto motu proprio Benedikt XVI. v Církvi restauroval římskou apoštolskou bohoslužbu prohlášením, že nikdy zrušena vůbec nebyla. Nepřímo tedy přiznal, že Pavel VI. vlastně zneužil své moci, když pro ustanovení autority svého ritu tradiční liturgii bezohledně zakázal sloužit.
A přestože v tomto dokumentu mohou být některé neslučitelné prvky, jako například koexistence dvou forem téhož ritu, můžeme se domnívat, že účelem bylo umožnění rozšíření mimořádné formy, aniž by byla ovlivněna řádná.
Za jiných dob by bylo považováno za nepochopitelné nechávat sloužit mši plnou omylů a opominutí, když papežská autorita mohla starodávný ritus jednoduše obnovit. Ale dnes, s těžkým břemenem II. vatikánského koncilu a obecně rozšířenou sekulární mentalitou, i pouhé umožnění sloužení tradiční mše bez povolení může být považováno za nepopiratelné dobro – dobro, jež je všem evidentní díky bohatému ovoci, jež přináší těm společenstvím, kde se slouží. Můžeme také věřit, že by neslo ještě více ovoce, kdyby jen Summorum pontificum bylo uplatněno ve všech svých bodech a v duchu opravdové církevní pospolitosti.
Údajné „instrumentální používání“ Římského misálu
František dobře ví, že z ankety, jíž mezi biskupy z celého světa provedl, nevyplynuly žádné negativní výsledky. Ačkoliv ze způsobu, jakým byly otázky kladeny, bylo jasné, jaké odpovědi si přeje získat.
Tato konzultace byla pouze záminkou, aby mohl předstírat, že jeho rozhodnutí bylo nevyhnutelné a výsledkem jednohlasné žádosti biskupů.
Dobře víme, že když Bergoglio hodlá dosáhnout nějakého cíle, neváhá použít síly, lží a úskoků. Události posledních synod toto prokázaly nad rámec pochybností, když byla postsynodální exhortace zhotovena ještě před samotným hlasováním o Instrumentum laboris.
V našem případě byl předurčeným cílem zákaz tradiční mše. Aprophasis, čili očividná výmluva musela spočívat v onom domnělém „instrumentálním používání Missale Romanum z roku 1962, které se stále více vyznačuje rostoucím odmítáním nejen liturgické reformy, ale i II. vatikánského koncilu“. [citace dopisu papeže Františka biskupům, který doprovází motu proprio Traditiones Custodes]
Ve vší upřímnosti, někdo by možná mohl z tohoto instrumentálního použití obvinit Kněžské bratrstvo sv. Pia X., jež má plné právo potvrzovat, co každý z nás dobře ví, tedy že bohoslužba sv. Pia V. je neslučitelná s pokonciliární eklesiologií a věroukou.
Ale Kněžského bratrstva sv. Pia X. se toto motu proprio nedotýká. Ono vždy soužilo mše dle misálu z roku 1962 na základě nezadatelného práva, jež Benedikt XVI. uznal a které nebylo ex nihilo vytvořeno až v roce 2007.
Každý diecézní kněz, který slouží mši v kostele jemu biskupem určeném a který se musí každý týden podrobit výslechu v podobě obvinění ze strany horlivých progresivních katolíků jen proto, že si dovolil před podáním přijímání odříkat Confiteor, velmi dobře ví, že si nesmí dovolit špatně mluvit o Novus ordo nebo II. Vatikánu, protože hned při první slabice by byl okamžitě předvolán na kurii a odvelen do co nejodlehlejší farnosti v horách.
Toto mlčení, jež je vždy bolestivé a všemi téměř vždy vnímáno jako mnohem výmluvnější než mnoho slov, je cenou, kterou musí zaplatit za možnost sloužení mše svaté všech časů, aby věřící neobral o milosti, jež tato mše přináší Církvi a světu.
A vůbec nejabsurdnější je, že zatímco se beztrestně mluví o tom, že tradiční mše by měla být zakázána, protože je neslučitelná s eklesiologií II. Vatikána, jakmile my řekneme totéž – to je, že montiniánská mše je neslučitelná s katolickou eklesiologií – okamžitě se stáváme terčem zatracení a naše prohlášení je použito jako důkaz proti nám před revolučním tribunálem sv. Marty.
Zajímalo by mě, jaká to duchovní nemoc posledních pár dekád sužuje naše pastýře, že namísto milujících otců se z nich stávají krutí cenzoři svých kněží a byrokraté stojící neustále ve střehu, připraveni okamžitě sebrat všechna práva pomocí vydírání, které se ani nesnaží zastírat.
Toto ovzduší neustálého podezření ani trochu nepřispívá k vyrovnanosti mnohých dobrých kněží, když dobro, jež konají, je neustále pod mikroskopem funkcionářů, kteří považují věřící spojené s tradicí za nebezpečné a za jakousi otravnou složku, kterou lze nanejvýše tolerovat, pokud nebude příliš vybočovat z řady.
Ale jak je možné si vůbec představit církev, kde je dobro systematicky potlačováno a na ty, kteří jej konají, je pohlíženo s podezřením a jsou neustále udržování pod kontrolou?
Chápu tedy zhrození mnohých katolíků, věřících, a nemálo kněží, při pohledu na tohoto „pastýře, který místo aby ovečky své hladil, je zuřivě bije holí“. [citace biskupa A. Schneidera z rozhovoru, který poskytl časopisu The Remnant]
***
Nepochopení osobních svobod, jako by to byly nějaké milostivé ústupky ze strany státu, je vidět i ve veřejném životě, kde si stát nárokuje právo nám povolovat cestování, školní výuku, konání aktivit a výdělečnou činnost pouze za podmínky, že se člověk nechá naočkovat experimentálním genetickým sérem.
Takže podobně jako mimořádná forma je povolena za podmínky akceptování Koncilu a reformované bohoslužby, tak i v občanské sféře jsou práva občanům udělována pouze za podmínky akceptování pandemické demagogie, vakcinace a trasovacích systémů. Není překvapující, že v mnoha případech jsou to právě kněží a biskupové – a Bergoglio sám – kteří vyžadují po věřících očkování jako podmínku přístupu ke svátostem – tato perfektní synchronizace plánu z obou stran je přinejmenším znepokojivá.
Ale kde je tedy toto účelové používání římského misálu?
Neměli bychom spíše mluvit o účelovém použití misálu Pavla VI., který – parafrázujme Bergogliův vlastní výrok – je stále více charakterizován rostoucím odmítnutím nejen předkoncilní liturgické tradice, ale všech ekumenických koncilů předcházejících II. Vatikán?
Na druhou stranu, není to snad právě sám František, kdo považuje za hrozbu II. vatikánskému koncilu prostý fakt, že by mohla být sloužena bohoslužba, jež odmítá a zavrhuje všechny doktrinální deviace II. Vatikána?
Další nesrovnalosti
Nikdy dříve v historii Církve neměl žádný koncil či liturgická reforma za následek rozkol mezi tím, co bylo dříve a co nastalo potom!
Ještě nikdy za dva tisíce let se nestalo, aby římský pontifik úmyslně vytvořil ideologickou hranici mezi Církví, jež ho předcházela, a tou, jež měl sám spravovat, rušením a popíráním magisteria svých předchůdců!
Toto rozdělení na před a po se stalo posedlostí jak těch, kteří opatrně prosazovali omyly dvojsmyslnými výroky, stejně jako těch, kdo – se smělostí těch, co se už považují za vítěze – propagovali II. Vatikán jako „církevní rok 1789“ [počátek Francouzské revoluce], jako „prorockou“ a „revoluční“ událost.
Před 7. červencem 2007 se v reakci na rozšiřování tradičního ritu jistý dobře známý papežský ceremonář nechal slyšet, že „už není návratu“. Nicméně s Františkem je možné se před vyhlášení Summorum pontificum prostě vrátit (a jak!), pokud to slouží k zachování moci a k zabránění šíření dobra. Je to slogan, který se až hrůzostrašně podobá vzdechům pandemické frašky jako: „Už nikdy nic nebude jako dříve.“
Fratiškovo řešení rozkolu
Františkovo přiznání údajného rozkolu mezi věřícími stoupenci tradiční liturgie a těmi, kdo především jen ze zvyku či rezignace adoptovali liturgii reformovanou, vypovídá o mnohém.
Nehodlá tento rozkol vyřešit uznáním plných práv ritu, jenž je objektivně lepší než ritus montiniánský. Naopak právě proto, aby se ontologická nadřazenost bohoslužby sv. Pia V. nestala zřejmou a aby zabránil šíření kritiky reformovaného ritu a s ním spojené doktríny, prostě ji zakáže a označí za rozvratnou. Vykáže ji do indiánských rezervací, aby její šíření co nejvíce omezil a aby pokud možno úplně zmizela ve jménu dnešní kultury rušení (cancel culture), jejímž nešťastným předchůdcem je právě i tato koncilní revoluce.
Z neschopnosti tolerovat, že po konfrontaci s Vetus ordo a věčným katolickým magisteriem jsou Novus ordo a II. Vatikán neúprosně poraženy, plyne jediné možné řešení – zničit každou stopu Tradice. Poslat ji do jakési nostalgické skrýše nějakého nesnížitelného osmdesátníka nebo party excentriků. Anebo ji alespoň prezentovat jako ideologický manifest menšiny fundamentalistů.
Nakonec také výroba a prezentace mediální verze shodné se systémem, která se bude do kolečka opakovat za účelem indoktrinace davů, je stále se opakujícím prostředkem nejen ve sféře církevní, ale také ve veřejném životě a sféře politické.
Na základě zneklidňujících důkazů se tedy zdá, že hluboký stát (deep state) a hluboká církev (deep church) nejsou nic více nežli dvě paralelní koleje společně běžící do stejného cíle – nového světového řádu (New World Oder) se svým vlastním náboženstvím a prorokem.
Pravý důvod rozkolu
Ten rozkol samozřejmě existuje, ale nepramení u dobrých katolíků a kněží, kteří zůstávají věrni víře všech časů. Původ má spíše u těch, kteří zaměnili ortodoxii za herezi a svatou oběť za bratrskou hostinu.
Tento rozkol není nic nového. Vznikl v šedesátých letech dvacátého století, když „duch koncilu“, jímž byla otevřenost světu a mezináboženský dialog, nadělal z dvou tisíc let katolicismu paseku a v těle Církve způsobil revoluci, pronásledování a vyobcování těch nepoddajných.
Jenže tento rozkol, jehož bylo docíleno zavedením věroučného a liturgického zmatku do srdce Církve, se tenkrát ještě nezdál tak ohavným. Zatímco v dnešní úplné apostazi se paradoxně za rozkolníky považují už i ti, kteří prosí ne o zatracení II. Vatikána a Novus ordo, ale pouze o toleranci bohoslužby v mimořádné formě ve jménu kýženého mnohostranného pluralismu.
Příznačné je, že i v civilizovaném světě se protekcionismus menšin považuje za opodstatněný, pouze když slouží k rozboření tradiční společnosti, zatímco potřeba jakékoliv ochrany je ignorována, pokud se jedná o legitimní práva řádných občanů.
Teď už je jasné, že jediným cílem protekce menšin bylo oslabení většiny dobrých. Když se dnes už většina skládá z těch zvrácených, může být menšina dobrých nemilosrdně rozdrcena. Nedávné dějiny nepostrádají mnoho objasňujících precedentů v tomto směru.
Tyranická podstata Traditionis custodes
Dle mého názoru není v motu poprio až tak zneklidňujícím ten který samostatný bod, ale spíše jeho celkový nádech tyranie, provázený zásadní prolhaností argumentů uvedených k ospravedlnění konečného rozhodnutí.
Skandální je také zneužití moci autoritou, jež má své vlastní raison d’etre [důvod k existenci] ne v odpírání a omezování milostí, jež jsou věřícím skrze Církev dopřávány, ale naopak v podpoře těchto milostí. Ne v odnímání slávy božskému Majestátu pomocí ritu, který flirtuje s protestanty, ale naopak v dokonalém představení této slávy. Ne v zasévání věroučných a morálních omylů, ale naopak v jejich odsouzení a vymýcení.
Zde je opět paralela s děním v civilním světě jasně očividná: naši vládci svou moc zneužívají stejně jako naši preláti zaváděním norem a omezení, jež porušují základní principy práva.
Navíc jsou to právě ti, kdo jsou v pozici autority (světské a církevní), kdo se často těší pouhému de facto uznání vlastními podřízenými (občany a věřícími), i když způsob jakým se k moci dostali, porušil, když ne literu, tak přinejmenším ducha zákona.
Příklad Itálie – kde nezvolená vláda vydává zákony, jež ustanovují povinnost očkování a covidový pas, a takto porušují jak italskou ústavu, tak přirozená práva italského lidu – se podobá momentální situaci Církve, kde byl rezignovaný papež nahrazen vybraným (nebo alespoň uznávaným a podporovaným) sankt-gallenskou mafií a ultraprogresivním episkopátem. Je očividné, že se nacházíme v hluboké krizi autorit, světských i církevních. Uplatňují moc způsobem, jež působí proti zájmu těch, které mají za úkol chránit. A také především proti samotnému účelu své autority.
Analogie mezi hlubokým státem (deep state) a hlubokou církví (deep church)
Myslím, že je jasné, že světská společnost i Církev trpí stejnou rakovinou, jež napadla tu první Francouzskou revolucí a tu druhou Druhým vatikánským koncilem. V obou případech je zednářské smýšlení základem systematické demolice institucí a jejich nahrazování maketami, jež si sice zachovávají svůj venkovní vzhled, hierarchickou strukturu a schopnost vnucovat svou vůli, ale s cíli diametrálně se lišícími od těch původních.
Takže teď se občané a věřící nacházejí v situaci, kdy jsou nuceni k neposlušnosti vůči pozemským autoritám, aby mohli zůstat věrni autoritě božské, která vládne jak národům, tak i Církvi.
Je pak jasné, že „reakcionáři“ – to znamená ti, kdo odmítají perverzi autority a hodlají zůstat věrni Kristově Církvi a své zemi – se stávají disidenty a rozhodně nemohou být tolerováni. Takže musí být zdiskreditováni, postaveni mimo zákon, zastrašováni a zbaveni základních práv ve jménu „veřejného prospěchu“, kterýžto už dávno není skutečným bonum commune [společným dobrem], ale pravým opakem.
Ať už jsou označováni za propagátory konspiračních teorií, tradicionalismu či fundamentalismu, tito lidé jsou pozůstatkem světa, který (tyto globální síly) chtějí zničit. Jsou tudíž také hrozbou dosažení globálního plánu zrovna v klíčovém okamžiku jeho uskutečnění.
Toto je důvod, proč mocnáři reagují tak otevřeně, drze a násilně. Mají obavy, že více lidí prohlédne jejich podvody a že se spojí do organizovaného odporu, že proboří zeď mlčení a zuřivé cenzury médií.
Násilnost reakce autorit je tedy pochopitelná a měli bychom se připravit na silnou a odhodlanou opozici, zatímco si budeme nadále nárokovat práva, jež nám byla násilně a nezákonně odepřena.
Samozřejmě se nám může stát, že těchto práv nebudeme schopni plně využívat, když bez covidového pasu nebude možné cestovat nebo když nám biskup ve své diecézi zakáže sloužit mši svatou všech časů. Ale náš boj se zneužíváním autority stále může počítat s milostí, kterou nám Pán nepřestane udělovat – obzvláště s ctností statečnosti, jež je v době tyranie nepostradatelná.
Rozděl a panuj
Zatímco pozorujeme, že persekuce disidentů je dobře organizovaná a plánovaná, nemůžeme si nevšimnout, že opozice je naopak značně fragmentovaná. Bergoglio si je dobře vědom, že každé hnutí disentu je třeba umlčet především tvořením vnitřních rozporů a oddělením věřících od kněží.
Za každou cenu musí zabránit plodné a bratrské spolupráci mezi diecézním duchovenstvem, věřícími a instituty Ecclesia Dei, neboť ta by umožnila šíření povědomí o starodávném ritu, jakož i cenou pomoc v kněžské službě. Avšak to by znamenalo znormalizování tradiční mše v dennodenním životě věřících, a to je pro Františka nepřípustné.
Z tohoto důvodu jsou diecézní duchovní vydáni na milost svým představeným a instituty Ecclesia Dei zařazeny pod Kongregaci pro společnosti zasvěceného života, jakožto smutná předehra už zpečetěného osudu.
Nezapomínejme také na osud dříve prosperujících řeholních řádů, jež se provinily darem mnoha povolání, která se zrodila a byla pěstována právě díky té nenáviděné tradiční liturgii a věrnému zachovávání řehole.
A to je právě důvod, proč jisté způsoby trvání na ceremoniálním aspektu bohoslužeb představují riziko legitimizace komisařských opatření a nahrávají tím Bergogliovým taktikám.
I ve světském světě je tato taktika používána. Ti, kteří mají moc, podporují jisté excesy disentu právě proto, aby jej pak mohli marginalizovat a použít k legitimizaci ustanovení represivních opatření. Například u hnutí proti vakcinaci je vidět, jak snadné je zdiskreditovat legitimní odpor občanů tím, že se zdůrazňují výstřednosti a nesrovnalosti jen několika jedinců.
Je velmi snadné odsoudit pár rozrušených jedinců, kteří v záchvatu zlosti podpálili vakcinační středisko a tím zastínili miliony poctivých lidí, kteří se vrhli do ulic ve snaze zabránit cejchování lidí zdravotními pasy nebo ztrátě zaměstnání jen proto, že se nechtějí nechat očkovat.
Nezůstaňme izolovaní a dezorganizovaní
Je velmi důležité, abychom všichni zviditelnili náš vyrovnaný odpor a zajistili způsob, jak náš veřejný aktivismus společně koordinovat.
S potlačením Summorum pontificum jsme se rázem posunuli o dvacet let nazpět.
Toto Bergogliovo nešťastné rozhodnutí, zrušit motu proprio papeže Benedikta, je odsouzeno k neúprosné prohře, protože se dotýká samotné duše Církve, jejímž pontifikem a nejvyšším Knězem je Pán sám.
A není samozřejmostí, že by celý episkopát – jak s úlevou sledujeme v poledních dnech – byl ochoten se pasivně podvolit formám autoritářství, jež rozhodně nepřinášejí pokoj duším.
Kodex kanonického práva biskupům za určitých podmínek garantuje možnost udělit svým věřícím dispenzaci od specifických či univerzálních zákonů.
Krom toho, Boží lid dobře chápe podvratnou podstatu Traditionis custodes a sám se instinktivně zajímá, co je to, co progresivní hnutí vede k tak mohutnému odporu.
Nedivme se tedy, pokud si brzy začneme všímat nového přílivu věřících z běžného farního prostředí anebo i těch, kdo byli dosud Církvi vzdáleni a začnou si nacházet cestu ke kostelům, kde se slouží tradiční mše svatá.
Bude naší povinností, ať už jako Božích pastýřů či prostých věřících, prokázat svou neoblomnost a pokojný odboj proti tomuto zneužití moci. Kráčet cestou své vlastní malé Kalvárie s nadpřirozenou duchaplností, zatímco nás kněží nového náboženství a světští písaři budou zesměšňovat a označovat za fanatiky.
Bude to naše pokora, mlčenlivé obětování nespravedlností na nás spáchaných a příklad života dle vyznání, k němuž se hlásíme, kterými si vysloužíme triumf katolické mše a konverzi mnoha duší.
A nezapomeňme, že jelikož nám bylo mnoho dáno, mnoho se od nás bude očekávat.
Restitutio in integrum
„Zdali kdo z vás podá synu svému kámen, když ho jako otce bude prositi o chléb? Anebo jestli za rybu, zdali místo ryby dá jemu hada? Aneb bude-li ho prositi za vejce, zda podá jemu štíra?“ (Lk 11, 11).
Teď chápeme smysl těchto slov, když se s bolestí a muky v srdci zamyslíme nad cynismem otce, který nám dává kameny duchaprázdné liturgie, hady zkorumpované doktríny a štíra znehodnocené morálky. A který zašel tak daleko, že rozděluje Pánův lid na ty, kteří akceptují Novus ordo a ty, kteří chtějí zůstat věrni bohoslužbě našich otců, stejně jako veřejní činitelé proti sobě navzájem štvou očkované a neočkované.
Když náš Pán vešel do Jeruzaléma na hřbetu osla, zatímco mu dav na cestu prostíral své pláště, farizejové ho žádali: „Mistře, pokárej učeníky své!“ Pán jim odpověděl: „Pravím vám, budou-li tito mlčeti, kamení bude volati.“ (Lk 19, 39–40)
Šedesát let už kameny volají z našich kostelů, z nichž už dvakrát byla svatá oběť vyhnána.
Mramor oltářů, sloupy bazilik a klenby katedrál rovněž volají, protože tyto kameny, zasvěcené uctívání pravého Boha, jsou dnes opuštěny a zanedbány či zprofanovány odpornými rity, přeměněny na parkoviště a supermarkety, právě kvůli tomu Koncilu, který neustále hodláme obhajovat.
Volejme též my, kdož jsme živoucími kameny chrámu Páně. Volejme s důvěrou v Pána, aby propůjčil hlas těm svým učedníkům, kteří jsou dnes němí. A aby tato nesnesitelná krádež, za niž jsou zodpovědni správci Božích vinic, byla napravena.
Avšak aby tato krádež mohla být napravena, musíme prokázat, že jsme těchto ukradených pokladů hodni. Pojďme se o to pokusit tak, že budeme sami žít co nejsvatěji a že budeme příkladem ctností, modlitby a častého příjímání svátostí.
A nezapomeňme, že stále jsou stovky dobrých kněží, kteří nadále chápou význam posvátného pomazání, jímž byli učiněni následovníky Kristovými a rozsévači Božích tajemství.
Pán se na naše oltáře ráčí snést, i když jsou umístěny třeba ve sklepích čí podkrovích.
Contrariis quibus libet minime obstantibus.
+ Carlo Maria Viganò, Arcibiskup
28. července 2021
Ss. Nazarii et Celsi Martyrum,
Victoris I Papae et Martyris ac
Innocentii I Papae et Confessoris
S radostí oznamujeme, že po dlouhých měsících se podařilo připravit nové vydání vynikajících nadčasových děl katolické literatury v kvalitním provedení. Jedná se o velmi užitečné čtivo pro duchovní život všech katolíků.Knihy lze objednat v nakladatelství Christianitas s výraznými množstevními slevami (z už tak příznivých cen) pro všechny, kdo by je chtěli šířit dále a tak přispět k obnově víry, zbožnosti a morálky v našem národě. Zisky z prodeje knih budou investovány do vydávání dalších katolických děl (Poučení o generální zpovědi a zpovědní zrcadlo, Království Kristovo, Obrázková knížka pro děti o Mši svaté, Katechismus pro děti – vyjdou v 1. pol. roku 2022).
Duchovní boj
Lorenzo Skupoli O. Theat.
Nehynoucí dílo křesťanské asketiky, jemuž se dostalo stovek vydání v nejrůznějších jazycích. Jasněji uspořádané než Kempenského Následování Krista a stručněji vyložené než Filothea sv. Františka Saleského kráčí střední cestou mezi oběma a společně tvoří trojici nejvýznamnějších návodů k úsilí o křesťanskou dokonalost. Sám sv. František Saleský, tázán, kdo je jeho duchovním vůdcem, vyndal z kapsy právě toto dílo se slovy: „Tato knížka je již od mého mládí po Bohu mým duchovním vůdcem a učitelem duchovního života.“ Po 20 let ji nosil vždy u sebe a každý den z ní četl.
Pevná vazba, barevná obálka, 200 stran, 190 Kč.
Výklad nejdražší oběti Mše svaté
ctih. Martin z Kochemu
Snad žádné jiné dílo dotýkající se lidovou formou oběti Mše svaté si nezískalo takovou oblibu. Důkazem jsou desítky vydání v různých jazycích. Od konce 19. století, kdy poprvé vyšlo česky, až po dnešní dobu pomohlo nespočtu českých katolíků lépe pochopit, jak nedocenitelný poklad Bůh ve Mši svaté lidstvu zanechal. Kdo dosud neví o významu Mše svaté pro jednotlivce, rodinu, národ, ba pro celý svět, nebude po přečtení Výkladu již na pochybách. Každé zbožné a upřímné duši pak kniha poslouží k tomu, aby z nevyčerpatelného zdroje milostí, jaký se ve Mši svaté nachází, čerpala ještě více než kdy dříve.
Pevná vazba, barevná obálka, 440 stran, 290 Kč.
U našich spolupracovníků (viz Odběrná místa níže) nebo přes obchod nakladatelství Christianitas je možné v ČR zakoupit nástěnný katolický kalendář na rok 2021.
Kalendář vydáváme už po deváté a letos opět ve dvou variantách (obě jsou pro tradiční mši svatou):
jedna varianta obsahuje liturgický kalendář dle misálu reformovaného Janem XXIII. roku 1962,
druhá varianta obsahuje liturgický kalendář používaný před těmito reformami – tento kalendář se do značné míry shoduje např. s kalendářem v Schallerově misálku
Obě varianty kalendáře obsahují:
Liturgickou událost, která připadá na daný den, zohledněny jsou také místní svátky našich církevních provincií;
třídu svátku a barvu mešních rouch;
vyznačení příp. svátostin, které se ke dni dle římského rituálu tradičně pojí (např. žehnání pokrmů na Velikonoce, žehnání vína na sv. Jana atd.).
Odlišeny jsou neděle, zasvěcené svátky a svátky doporučené. Postní dny jsou vyznačeny dle tradiční předkoncilní praxe v našich zemích. Symbol ryby značí půst od masa, symbol prázdného talířku pak půst újmy.
Odlišeny jsou také dny pracovního klidu v České republice.
U každé strany kalendária je druhá, většinou barevná strana s obrázky, modlitbami, texty apod. (u obou variant stejná).
Letos nám texty u jednotlivých měsíců mají pomoci lépe poznat blud naturalismu a tak neminout náš životní cíl, nebe, jehož člověk nemůže dosáhnout bez pomoci nadpřirozené milosti Boží (duben). K jejímu získání je nutná pokora, sami nezmůžeme nic (srpen), a láska k Bohu (březen). Odmítnutí Boha (únor) přináší otročení nezřízeným vášním (červenec) a znemožňuje pokoj mezi lidmi (červen). Ztratí-li se láska k Bohu, ztrácí se i láska k bližnímu, jeden z největších přínosů křesťanství světu (říjen). Řešení problémů světa není politické, přirozené, ale nadpřirozené, skrze Pannu Marii (květen) a začíná v rodině (leden).
Cena kalendáře je 90 Kč / 3,50 €.
Slevy
Abychom podpořili ty, kdo chtějí pomocí kalendáře konat apoštolát, někoho jím podarovat apod., nabízíme následující slevy:
při objednání 3 a více ks – cena 72 Kč / 2,80 € za 1 ks
při objednání 10 a více ks – cena 63 Kč / 2,45 € za 1 ks
Díky našemu spolupracovníkovi na Liptově platíte i při objednání ze Slovenska pouze vnitrostátní poštovné. POZOR! Kalendáře na Slovensko neobjednávejte přes stránky nakladatelství Christianitas, ale přes tento formulář.
Odběrná místa
V Praze bude kalendář k dostání:
v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Karlově po nedělní Mši svaté v 11 a v 17 hodin (skoloud@gmail.com),
před kostelem sv. Vojtěcha u Národního divadla po nedělní Mši svaté v 7 hodin (po domluvě přes email jan.stanek@pm.me).
V Horním Újezdě v kostele sv. Petra a Pavla od 6. 12. po každé mši svaté.
V Brně bude kalendář rovněž možné vyzvednout, podrobnosti zveřejníme v následujících dnech.
Hradec Králové a dále na severovýchod – po domluvě na maria.veronika@seznam.cz
Od poloviny prosince bude možné kalendář zakoupit v Knihkupectví u Brány (Komenského 2/20, Velké Meziříčí), Knihkupectví u sv. Prokopa (Nám. Republiky 30, Žďár n. Sázavou) a v prodejně Charis (Husova 7, Jihlava). Doporučujeme dostupnost telefonicky ověřit na čísle 603 207 149.
V jednání jsou další odběrná místa.
Spolupracovníci
Chcete pomoci šíření katolické víry a tradice? Něco si i přivydělat a pomoci zájemcům o kalendář ušetřit za poštovné?
Přihlašte se jako spolupracovníci při distribuci kalendářů v místě, kde bydlíte nebo chodíte do kostela.
Spolupracovníci budou mít kalendáře za zvýhodněnou cenu 55 Kč/ks. Přihlašte se, prosíme, zasláním emailu na info@christianitas.cz. Děkujeme!
Úvaha nad (ne)vhodností předčítání epištoly a evangelia v národních jazycích během tradiční mše svaté.
S hojnějším sloužením tradiční mše svaté na našem území se čím dál více setkáváme s tím, že celebrant nečte epištolu a evangelium latinsky, jak jsou uvedeny v misálu, ale na místo toho v národním jazyce (češtině) z nějakého jiného zdroje (Schallerův překlad misálu, lekcionář k Novus ordo, některé vydání Písma svatého, …). Tato praxe se objevuje jak u kněží příslušejících k některým společnostem sloužícím výhradně tradiční mši sv. (u nás zejm. FSSPX a FSSP), tak u kněží z Novus ordo struktur, diecézních i řádových.
V následujících řádcích se pokusíme vysvětlit, proč je tato praxe v našich poměrech nevhodná a kněží by se jí měli vyhýbat. Začneme nejdříve obecně, poté se zaměříme na konkrétní a i zcela praktické aspekty. Nebudeme však opakovat důvody pro latinský liturgický jazyk jako takový. Na to téma již bylo napsáno mnoho a předpokládáme, že čtenář těchto řádků je v této souvislosti dostatečně poučen, a zároveň obeznámen s neblahou historií, jakou oficiální katolická liturgie prodělala v druhé polovině 20. století. Článek tedy není určen pro někoho, kdo v Novus ordo nebo obecně ve mši sv. sloužené v národních jazycích nevidí problém a tradiční latinská mše sv. je pro něj jen alternativním a rovnocenným vyjádřením téhož.
NORMÁLNÍ PRAXE
Normální je mši sv. římského ritu číst tak, jak je uvedena v římském misálu, tedy latinsky. Pokud Církev někdy za nějakých okolností dovolila číst čtení v národních jazycích, jednalo se o uchýlení od běžné praxe, výjimku na základě udělené dispense nebo privilegia.
Takováto výjimka je sama o sobě nežádoucí a připuštěna bývá pouze za předpokladu, že dobro, které z ní vznikne (nebo se doufá, že vznikne), převáží nad nedokonalostí, kterou inherentně obsahuje. Jelikož jednotný liturgický jazyk římského ritu je velikým dobrem, které bylo Církví důrazně hájeno (zejména proti útokům ze stran protestantů a dalších heretiků), nestačí pro jeho narušení důvody nepatrné (např. osobní vkus té které osoby nebo skupiny osob), ale musí se jednat o důvody skutečně vážné, za jaké třeba pokládat např. získání pohanských národů pro katolickou víru či zamezení rodícího se schismatu.[1]
V tomto duchu r. 1080 odpovídá papež sv. Řehoř VII. knížeti Vratislavovi na jeho žádost o povolení bohoslužeb ve slovanském jazyce, když ho vyzývá, aby „ke cti všemohoucího Boha této opovážlivé pošetilosti všemi silami odporoval“, a zároveň vysvětluje, že ve Vratislavově zemi „je už křesťanství dostatečně upevněno, než aby tam Církev musela trpět, co se příčí jejím kánonům a co je ochotna připouštět vždy tak dlouho, pokud je to kde při slabých počátcích křesťanské víry účelno“.
NÁRODNÍ JAZYKY V LATINSKÉ LITURGII V ČESKOSLOVENSKU
V českých zemích byly již v druhé polovině 19. století mezi liberálními katolíky patrné tendence k oddělení se od Říma a založení národní církve.[2] „Jen národní církev má budoucnost. Duchovenstvo chceme národní. Celibát, věc nepřirozená, budiž zrušen. Na místo církevní latiny budiž zaveden při bohoslužbách národní jazyk.“ Tak píší katolíci 3. ledna 1870 svému biskupu v tzv. Vodňanské resoluci.[3]
Po vzniku Československa a založení Církve československé (nazývající se od r. 1971 Církví československou husitskou), žádali českoslovenští biskupové Svatý stolec o ústupky ve věci užívání latinského jazyka při udělování svátostí a konání bohoslužeb. Této žádosti bylo částečně vyhověno za pontifikátu Benedikta XV. dekretem Kongregace ritů z 21. května 1920. Jím bylo na území Československa mimo jiné povoleno, aby ve zpívané mši sv. byly epištola a evangelium zpívány dvakrát – nejdříve latinsky, a poté v národním jazyce, a to i tehdy, nenásleduje-li kázání.[4]
V 60. letech po II. vatikánském koncilu se přistoupilo k úpravám tradiční mše sv. včetně rozsáhlé aplikace národních jazyků. Provizorně bylo pro mešní liturgii schváleno užívání textu Schallerova misálu, nejrozšířenějšího českého překladu Římského misálu, než by byl zpracován překlad nový, oficiální. K tomu však již nedošlo, neboť vydáním Misálu Pavla VI. a zavedením Novus ordo byla tradičnímu římskému ritu i s jeho výběrem liturgických čtení zasazena, jak se tenkrát zdálo, definitivní rána.
Od dekretu z r. 1920 již uplynulo celé století, a tak, aniž bychom tehdejším biskupům a Svatému stolci upírali upřímnou snahu a ctnostné úmysly, můžeme celkem jasně zhodnotit, kam podobný přístup nakonec vedl nejen u nás, ale v celé Církvi – ke konstituci Sacrosanctum concilium, potlačení tradičního římského ritu, zavedení Novus ordo, klaunským, rockovým, dětským a dalším mším, ministrantkám, laickým udělovatelům sv. přijímání atd. – jednoduše k degradaci a profanaci liturgie.
Netvrdíme samozřejmě, že všechny tyto pohromy vyplývají přímo z požadavku na zavádění národních jazyků. Vyrůstají však ze společného kořene chybně pojaté, a následně silně prosazované tzv. „aktivní účasti věřících“ a snahy o tzv. „větší srozumitelnost“ liturgie.[5] S ohledem zpět se tak jako prozíravější jeví jednání papežů předchozích, kteří trvali na striktním dodržování církevní latiny, jakožto posvátného dědictví a hrázi proti bludům.[6]
SOUČASNÁ LEGISLATIVA
V motu proprio Summorum Pontificum Benedikta XVI. z r. 2007 se uvádí, že ve mši sv. mohou být čtení přednášena i v národním jazyce, užije-li se textů vydaných se souhlasem Apoštolské stolice. Na toto dovolení se zřejmě odvolávají ti kněží, kteří tak dnes běžně postupují.[7] O důvodech dovolení se v dokumentu nemluví. Vzhledem k paradigmatu, v jakém byl publikován (řádná forma vs. mimořádná forma), je odvolávání se na něj celkově problematické.
Instrukce Universae Ecclesiae z r. 2011 upřesňuje, že úplně vynechat latinská čtení a číst pouze v národních jazycích je povoleno jen ve čtených mších. Při zpívaných mších musí případnému přednesu v národním jazyce předcházet verze latinská. Přesto se tu a tam u nás i v zahraničí setkáváme s tím, že celebrant ve zpívané mši latinskou verzi zcela vynechá. Takový postup je však nelegální i z pohledu dnešních, dosti volných předpisů.
7 DŮVODŮ PROTI ČTENÍM V NÁRODNÍCH JAZYCÍCH
NIKDO TO NECHCE
Hájí-li se něčím odklon od ideálu či dokonce předpisů v liturgii, pak tzv. „pastoračními důvody“, ať už znamenají cokoliv. Mohli bychom to shrnout zlidovělým spojením „lidi to chtěj“ s nevyřčeným dodatkem, „tak jim to dáme, aby nebrblali“.
Vynechejme úplně diskusi o tom, byl-li by takovýto postup vhodný, i kdyby premisa „lidi to chtěj“ byla splněna. Ve věci čtení v češtině dnes totiž splněna není.
Nelze samozřejmě zcela vyloučit, že se tu a tam najdou někteří věřící, kteří čtení v národních jazycích požadují. Rozhodně však netvoří významnou nebo dokonce majoritní skupinu. Mezi účastníky tradiční mše sv. budeme těžko hledat osoby, které by latina obtěžovala. Komu dnes latina vadí, nechodí na tradiční mši svatou. Naopak existuje nemalá skupina osob, kterým jsou čtení v národních jazycích protivná.[8] Pak už zbývají jen ti, kterým je lhostejné, čte-li se latinsky nebo jinak.
Ve skutečnosti čtení v národních jazycích nechtějí věřící, ale spíše kněží, kteří následně věřícím „pro jejich dobro“ nutí něco, co se nesrovnává s duchem Církve a římské liturgie. Nápadně to připomíná postup tzv. liturgické obnovy ve 20. století, jejímž vyvrcholením bylo zavedení Novus ordo, kdy se postupně s odvoláváním na pastorační důvody, potřeby a žádosti věřících zavádělo něco, co upřímně věřící katolíci (na rozdíl od liberálů) nikdy nežádali.
Dochází až k absurdním situacím: Jeden kněz sloužil mši sv. za účasti dalších dvou lidí. Vzhledem k přítomnosti věřících se rozhodl číst čtení a evangelium v němčině. Po mši sv. shledal, že knížky, které věřící drží v rukou a z kterých si četli při mši sv., jsou příruční verze jednojazyčného latinského misálu. Jiný kněz při tradičně-katolické akci odmítl vyhovět žádosti věřících číst lekce latinsky, přestože se mezi účastníky nenacházel ani jediný, který by čtení v češtině hodnotil kladně.
PŘEKLAD PRO OSOBNÍ POTŘEBU NENÍ OBTÍŽNÉ SI OPATŘIT
Přednášení některých částí liturgie včetně čtení z Písma sv. v jazyku věřícím srozumitelnému se snad dalo obhajovat v dobách, kdy většina posluchačů byla negramotná, knihy byly drahé a nedostupné apod. Dnes nic takového neplatí.
Číst umí prakticky každý. Kdo jen trochu chce, může si překlad biblických, a dokonce i ostatních liturgických textů snadno opatřit. Překlad celého misálu a i Písma sv. s katolickými poznámkami může mít u sebe 24h denně každý, kdo disponuje jen trochu novějším mobilním telefonem nebo přístupem k internetu. Není obtížné opatřit si i knižní vydání.
Záleží-li knězi nějak zásadně na tom, aby každý věřící měl překlad při ruce, není v dobách PC, tiskáren, kopírek a internetu problém ho za nedlouhou dobu opatřit, namnožit a rozdat. To by snad mohlo být vhodným řešením i při sloužení tradiční mše sv. ve farnostech, kde se ještě donedávna užívalo Novus ordo a celebrant se obává, že by zbytečně odrazoval věřící, mezi nimiž je dosud vůči latině značný odpor.
ČTENÍ Z PÍSMA SV. BEZ VÝKLADU JE NEBEZPEČNÉ
Pouhé čtení z Písma sv. je věřícím často nikoliv k užitku, ale ke škodě, jak sdostatek dokazují dějiny Církve a její předpisy ohledně vydávání jeho překladů. Ne nadarmo v nich Církev požaduje přidání vysvětlivek, které však chybí, čte-li se ve mši svaté. Argumenty, pro které Církev zakazuje vydávání překladů bez katolických poznámek, se tedy plně uplatňují i zde.
Pokud po čteních následuje kázání, které úryvky vysvětluje, není důvod (mimo malichernosti drobné časové úspory) číst česky přímo ve mši svaté. Může se tak učinit na začátku kázání. Je to i vhodnější vzhledem k snadnějšímu navázání myšlenek.
Představa, že prostým čtením Písma sv. bez náležitého výkladu se věřící nějak poučují, je mylná a zavání protestantismem. Tato zásada se silně uplatňuje ve strukturách Novus ordo, a nelze se proto divit, že kněží takto vychovaní, ji v sobě při vší dobré vůli mají stále zakořeněnou.
MŠE SVATÁ NESLOUŽÍ K POUČENÍ VĚŘÍCÍCH
Celá nejsvětější oběť mše svaté je Boho-službou, a vede tedy primárně k uctění Pána Boha, následně k posvěcení věřících, nikoliv k jejich poučení. K tomu jsou vhodnější katecheze, kázání, přednášky apod.
Proto i ty části mše sv., které v sobě jistý poučný prvek obsahují, jsou přesto primárně zaměřeny k bohopoctě. Je to patrné i z postoje kněze (případně podjáhna či jáhna), který nečte epištolu a evangelium obrácen směrem k shromáždění věřících. Po přečtení evangelia navíc říká „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“, tedy „slovy evangelia ať jsou zahlazena naše provinění“, nikoliv „slovy evangelia ať jsme poučeni“ nebo něco podobného. [9] Proto nejen při ostatních částech mešní liturgie, ale také při čteních odpovídá lépe jejich účelu užití posvátného liturgického jazyka.
Jsou-li prostým čtením epištoly a evangelia v národním jazyce věřící zvlášť poučováni, proč ne také čtením ostatních liturgických textů (stupňových modliteb, kolekt, sekvencí atd.)? Je nasnadě, že odsud je již jen krok ke kompletnímu čtení mše sv. (alespoň mše katechumenů) v národních jazycích. Liturgický debakl 2. poloviny 20. století to jasně dokázal i empiricky.
ZVUKOVÁ NESROZUMITELNOST A Z NÍ PLYNOUCÍ LITURGICKÉ EXCESY
Nezřídka se stává (v závislosti na umístění oltáře a jeho vzdálenosti od věřících), že knězi, který čte u oltáře epištolu a evangelium v národním jazyce, nemůže věřící ani rozumět nebo jen stěží. Užití národní řeči pak samozřejmě postrádá jakýkoliv smysl.
Někteří kněží si výše uvedený problém uvědomují, ale namísto toho, aby na čtení v národním jazyku rezignovali, vyhánějí čerta ďáblem a implementují svévolně do mešní liturgie vlastní postupy. Například se při čtení epištoly i evangelia otočí k oltáři zády a předčítají hlasitě čelem k lidu. Další od oltáře úplně odcházejí a čtou na jiném místě, např. u ambonu. Konečně jsou i tací, kteří vezmou do ruky mikrofon nebo ho připevní k oltáři.
Společně s tím se lze setkat také s jakousi novusordizací tradiční liturgie, kdy kněz nečte česky jen vlastní text epištoly a evangelia, ale i titul (např. „Čtení z listu sv. apoštola Pavla k Římanům.“). Vrchol zmatku nastává, začne-li kněz v češtině slovy „Pán s vámi!“ i dialog s ministrantem před evangeliem. Zmatení ministranti a věřící často neví, jak mají reagovat. Pravidelní návštěvníci Novus ordo by jistě sborově odpověděli „I s tebou!“. Mezi účastníky tradiční liturgie se vměšují ještě odpovědi „I s duchem tvým!“, někteří nehledě na jazyk, kterým začal celebrant, odpovídají prostě a správně „Et cum spiritu tuo!“.[10]
Výše popsané odchylky od liturgických předpisů ilustrují, k čemu užívání národního jazyka svádí – improvizaci až svévoli. Kdybychom nebyli poučeni zkušeností posledních desetiletí, měli bychom alespoň výmluvu, že jsme to nevěděli dopředu.
ABSENCE VHODNÉHO OFICIÁLNÍHO PŘEKLADU
Jak bylo řečeno výše, neexistuje český oficiální liturgický překlad všech čtení, která tradiční římský misál obsahuje. Tento problém následně různí kněží řeší různými způsoby, a naskýtá se tak další příležitost k improvizacím a zlořádům.
Někteří se pokoušejí odpovídající čtení nalézt v lekcionářích určených k Novus ordo. To se ne vždy podaří. Když ano, pořád se nejedná o překlad latinského textu, který se nachází v římském misálu, a jeho kvalita je navíc dosti diskutabilní (zmiňme notoricky známé latinské „pro multis“, znamenající „za mnohé“, a český překlad „za všechny“).
Jiní sahají po některém starším vydání překladu římského misálu pro lid. Na výběr jsou v zásadě 3 varianty: překlad Schallerův, Střížův nebo Švédův. Jak jsme uvedli výše, k liturgickému užívání z nich byl svého času provizorně schválen překlad Schallerův, který je však dnes z jazykového hlediska dosti zastaralý a mnohým lidem při předčítání až nesrozumitelný. Aby tento nedostatek napravili, snaží se někteří kreativci Schallerův překlad na svou pěst (někdy i „v přímém přenosu“) upravovat do dnešnímu člověku srozumitelnější češtiny.
Pomineme-li varianty vlastnoručně sestavených překladů vytištěných doma v tiskárně, zbývá pak ještě možnost čtení z některého vydání Písma svatého. Nastávají však také problémy. Čtení v misálu nebývají vždy vybírána jako úryvky souvislé, ale obsahují pasáže nacházející se na různých místech, případně vynechávající některý verš. Liturgická čtení obsahují navíc ještě úvodní slova („In illo tempore…“, „In diebus illis…“, „Fratres…“, atd.), která v Písmu svatém na daném místě nenalezneme a na která v liturgii teprve vlastní biblický text navazuje. Moderní překlady Písma sv. pořizované z řeckého textu a nikoliv z Vulgaty navíc neodpovídají textu Římského misálu. Poslední české překlady z Vulgaty pak trpí stejnou vadou jako Schallerův překlad, totiž jazykovou zastaralostí.[11]
STŘÍDÁNÍ LATINY S NÁRODNÍM JAZYKEM JE NEESTETICKÉ
Katolická mše sv. je též mistrně sestaveným uměleckým dílem. Její ladnost a plynulost je násilnou implementací zcela cizorodého prvku poškozena. Přechod z latiny do češtiny a zpět v rámci jedné liturgické akce „bije do uší“, vytrhuje kněze i věřící z usebrání a působí jako „pěst na oko“. Celkový estetický dojem je tak bez vážného důvodu narušen.
Podobně neesteticky, i když v jiném smyslu, působí i potřeba dalších knih na oltáři nebo v jeho blízkosti, z kterých kněz čtení v národních jazycích předčítá. U menších oltářů na ně nebývá dosti místa, ministrant má problém s jejich přenášením spolu s misálem, kněží je často pokládají přímo na oltářní plátna, kam ale rozhodně nepatří.
ZÁVĚR
Nechceme nijak tvrdit, že by za čteními v národních jazycích byla vždy zlá vůle. V drtivé většině kněží jistě jednají z upřímné snahy o dobro jim svěřených duší, spíše než z vlastní libůstky.
Účelem dosud řečeného je dát podnět k novému promyšlení celé záležitosti, abychom z pouhé setrvačnosti neopakovali chyby minulosti. Tradiční mše svatá je dosud záležitostí minoritní a na většině míst obrazně řečeno povstává z trosek. Snažíme-li se na těchto troskách opět vystavět krásnou stavbu, byla by zbytečná škoda obnovovat i ošklivé nánosy, které se na ni nabalovaly těsně před tím, než byla zbořena.
Pavel Augustin
[1] I po Tridentském koncilu Církev tu a tam z misijních důvodů užívání národních jazyků při mši sv. v omezené míře dovolovala nebo alespoň trpěla.
[2] Jednalo se zároveň o otázku politickou, totiž odpor vůči Rakousku. Na církevním poli to bylo provázeno opozicí vůči Syllabu Pia IX. a zejm. vůči chystanému projednávání papežské neomylnosti na 1. vatikánském koncilu. Byly to právě čeští biskupové, kteří na koncilu tvořili jádro opozice. Nestavěli se ani tak proti věroučné podstatě věty, ale obávali se společenských následků, které by deklarace dogmatu o neomylnosti mohla způsobit.
[3] Viz Josef Kubalík: Papežská neomylnost a její ohlasy v zemích slovanských, zvláště českých, 1947, str. 135.
[4] Celý text dekretu lze nalézt v ČKD, r. 1920, číslo 5+6, str. 174–176.
[5] Anglicky mluvícím čtenářům s hlubším zájmem o toto téma doporučujeme téměř 100dílnou sérii s názvem Dialogue Mass vycházející na stránkách www.traditioninaction.com. Autor Dr. Carol Byrne v ní vyčerpávajícím způsobem popisuje historii tzv. Liturgického hnutí, nezdravé principy, na kterých stálo, a zásadní vliv, jaký mělo (ideově i personálně) již od pontifikátu sv. Pia X. (1903–1914) při tvorbě oficiálních církevních dokumentů týkajících se katolické liturgie.
[6] Ještě v r. 1851, a poté znovu r. 1857 Svatý stolec výslovně zakázal i distribuci překladů římského misálu, byť by měly sloužit laikům k účasti na liturgii. Tento postoj se změnil v r. 1877, kdy bylo pořizování překladů misálu a jejich užívání laiky povoleno za dohledu místních biskupů.
[8] Ve větších městech navíc bohoslužby často navštěvují i cizinci, pro které je daný národní jazyk často úplně nesrozumitelný.
[9] Pro přesnost je třeba dodat, že ačkoliv i při asistované mši sv. bývá běžnou praxí zpívat evangelium směrem k severu, tedy kolmo k pohledu věřících v lavicích, Ritus celebrandi Missam praví, že evangelní průvod jde „ad locum Evangelii contra Altare versus populum“, tedy „na místo evangelní proti oltáři čelem k lidu“. Podobně se evangelium čelem k lidu, i když ne na epištolní straně, čte v byzantském ritu. Že tento postoj však nevyjadřuje primárně poučování věřících, nýbrž spíše posvěcování, je patrné z toho, co celebrant po přečtení a políbení knihy říká, totiž „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“.
[10] Rozhodne-li se kněz číst epištolu a evangelium v národním jazyce, týká se to jen vlastního textu. Vše ostatní („Lectio epistolae/libri…“, „Deo gratias!“, „Dominus vobiscum!“, „Et cum spiritu tuo!“, „Sequentia/Initium sancti Evangelii secundum…“, „Gloria tibi Domine!“, „Laus tibi Christe!“, „Per evangelica dicta…“) má být pronášeno i nadále latinsky.
[11] M. Schaller sám při sestavování překladu Římského misálu tyto překlady (zejm. Sýkorův pro Nový zákon) přebíral.
„Jak si ale mám počínat,“ ptá se mnohý úzkostně a starostlivě, „abych mohl vykonat dobrou životní zpověď?“
Nelekej se, drahá duše křesťanská, odpovídají zkušení otcové duchovní. Práce ta není tak těžká, jak si ji snad na první pohled představuješ, zvlášť když ti pomůže osvícený zpovědník. Věz, že Bůh nebude žádat více, než co můžeš s pomocí jeho milosti vykonat.
A. Jak se k životní zpovědi co nejpřiměřeněji připravit
1. Především vzbuď uvnitř upřímnou žádost, opravdově a dokonale se obrátit, a učiň před Bohem, jenž jest Pán a tvůj budoucí soudce, a před všemi anděly a svatými, jakožto před svědky, pevné předsevzetí, že chceš začít nový život. „Vstanu,“ řekl marnotratný syn, „půjdu k otci, a řeknu jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou!“ To řekl, vstal a šel k otci svému.[1] Tak i ty vstaň, padni na svá kolena a modli se!
2. Po tomto vzývání Ducha sv. si urči 3, 5 nebo 8 dní k přípravě, jak se to srovnává s vykonáváním povinností tvého stavu. Učiň pak to předsevzetí, že po tento čas vykonáš jistou pobožnost ke cti Panny Marie, která je matkou dobré rady, útočištěm hříšníků, jakož i ke cti svého anděla strážce a svého patrona.
Obětuj zároveň všecky své modlitby a práce a některé dobré skutky na ten spasitelný úmysl, aby tě Bůh ráčil podle své svrchované dobrotivosti osvítit k poznání tvého vnitřního stavu a vzbudit v tvém srdci dokonalou lítost.
3. Pak přikroč k zamýšlenému spasitelnému dílu; použij den co den alespoň půl hodiny k zpytování svého svědomí. Tu se v duchu postav v přítomnost svého Boha nebo hleď s poníženou důvěrností na obraz ukřižovaného Spasitele a připomínej si všecka léta svá v hořkosti duše své.
„První den zpytování svědomí,“ praví jistý duchovní otec, „by bylo radno, svěřit se bez zrcadla zpovědního zcela osvícení Ducha sv. a upomínání svého svědomí, při čemž je slušno i radno představit si buď své smrtelné lůžko, nebo soudnou stolici božskou. Jak se nám oko vyjasní a malomocenství duše zřejmě se ukáže.“ Na druhý den projdi pomalu zrcadlo zpovědní, které k tvému ulehčení nížeji položíme.
Při každém přikázání, které se u zpytování probírá, projdi rozličné části života, věk dětský, mládenecký, mužský, stáří, aneb rozličné stavy, stav svobodný, manželský, vdovecký. Při tom pak taž se, jestli a jak jsi v rozličných dobách života proti tomu nebo onomu přikázání hřešil.
Co do počtu a způsobu těžkých hříchů zpytuj své svědomí tak, jak nahoře vysvětleno. Bylo-li by tobě příliš obtížné, udat počet těch hříchů, které jsi snad spáchal myšlenkami, žádostmi nebo slovy, vysvětli alespoň, jestli jsi je páchal při každém pokušení bez ostýchání a odporu, nebo jestli ses někdy přičinil se jich varovat.
Udání všedních hříchů se vůbec nepožaduje, při zpovědích životních je to často nemožné.
4. Čím je duše tělu, tím je lítost svátosti pokání. Bez této zůstává i ta nejzevrubnější zpověď mrtvá a bez ovoce. Používej tedy dny své přípravy zvláště k častějšímu vzbuzování co nejsrdečnější lítosti nad jednotlivými hříchy, na které se při zpytování upamatuješ. Poněvadž se ale pravá, účinná lítost musí jevit i v skutcích kajícnosti, vzbuzuj zároveň i dobrá předsevzetí, která ale musí být jak jen možno určitá, např. jisté zlé navyklosti vykořenit, jistých příležitostí k hříchu se varovat, těch a jiných prostředků proti jistému pokušení použít apod.
Jsi-li tím a podobným způsobem náležitě připraven, pak nemeškej, nýbrž vstaň a jdi k Otci, který na tebe již z daleka hledí a s milosrdenstvím ti vychází vstříc.
Vyvol si dobrého, zkušeného zpovědníka, za nějž se sluší pomodlit i „Otčenáš“, aby jej Pán k tvému navedení a spasení ráčil osvítit. Vyvol si jistý den, jistou hodinu k své zpovědi, kdy bys sám měl čas, kdy by tě ale i zpovědník bez vyrušování mohl vyslyšet. Při velkém shonu zpovídajících se nebývá záhodno konat generální zpověď.[2]
A když přijde den a hodina tvého smíření s Bohem, tu se posilni slovem sv. Apoštola: „Aj nyní jest čas příjemný, aj nyní jest den spasení!“ A Pán praví: „V čas příjemný uslyšel jsem tebe, a v den spasení spomohl jsem tobě!“ – Chci tedy odvrhnouti skutky temnosti, a obléci se v odění světla.[3]
Jdi ve jménu Páně, doprovázen nejsvětější rodičkou, andělem strážcem a sv. patronem svým, uvrhni se k nohám Otce svého.
B. Jak se má zpověď sama co nejpřiměřeněji vykonat
1. Zpovídej se napřed z těch hříchů, kterých ses od své poslední zpovědi dopustil. Pak teprve začni svou životní zpověď. Udej zpovědníkovi příčinu, která tě k jejímu vykonání zvláště pohnula, taktéž i způsob, jakým ses k ní připravoval. Žádej pak jej o pomoc, o podporu.
2. Potom vyznej se hned z těch hříchů, které tě nejvíce rmoutí a souží a otevři zcela upřímně své srdce zpovědníkovi. On přišel k soudu milosti, nikoliv by zatracoval, nýbrž by na místě Božím vyhledal a spasil, co bylo ztraceno.
Ze svých přestupků se vyznej, jak se jen na ně upamatuješ a o nich se vyjádřit umíš. K něčemu dalšímu povinen nejsi. Zdrž se všeho zbytečného a obšírného vykládání, mluv počestně a skromně. Udávat jména spoluviníků je zakázáno.
3. Když ses dle svého nejlepšího vědomí a svědomí vyznal ze všech poklesků svého života, zahrň k tomu v tuto svou životní zpověď všechny neuvědomělé, patrně nepoznané, poněkud jen připomenuté hříchy. Od této chvíle obrať všecku svou pozornost pouze na poučení a napomenutí zpovědníkova a přijímej je ve své srdce se vší pokorou a ochotností.
4. Když konečně přijde blahoslavený okamžik tvéhorozhřešení, vzbuzuj víru v Krista, díky jehož nekonečné zásluze tě Bůh přijímá na milost. Představ si nebe otevřené a Krista, jak obmývá tvé skvrny svou předrahou krví, obléká tě ve skvostné roucho spravedlnosti. Otec objímá své kající dítko, dobrý pastýř klade svou nalezenou ovečku na svá ramena, Duch sv. vylévá lásku v srdce činící pokání. Maria Panna a s ní všichni nebešťané se radují a plesají, raduje se a plesá též i tvůj zpovědník a s ním i ty, příteli můj, jenž nyní se slzou radosti a vděčnosti s žalmistou Páně v plesání zvoláš:
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, a vše, co ve mně jest jeho svatému jménu.
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, pamatuj na všecka dobrodiní jeho!
On ti odpouští všecka tvá provinění, uzdravuje všecky neduhy tvé.
Vysvobozuje život tvůj od záhuby, věnčí tě milostí a slitováním.
Slitovný a milostivý jest Hospodin, shovívavý a nadmíru dobrotivý.
Ne dle hříchů našich činívá nám, aniž dle nepravostí našich nám odplácí.
Jako se slitovává nad dětmi otec, tak Pán nad těmi, kteří se ho bojí.
Čtvrtá, předposlední výkladová část Poučení o generální zpovědi. Po ní následuje již jen návod, jak generální zpověď co nejlépe vykonat, a podrobné zpovědní zrcadlo.
KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ PROSPĚŠNÁ A DOPORUČENÍHODNÁ
Z toho, co řečeno hned na začátku o důležitosti generální zpovědi, o užitku a drahocenném požehnání, jehož lze z takové obšírné zpovědi nabýt, může bohabojný čtenář sám posoudit, že je v celku snad každému doporučeníhodné a prospěšné, vykonat alespoň jednou v životě pořádnou, vydatnou generální zpověď.
Tak tomu v skutku je a zajisté toho ještě nikdo nelitoval, jestliže se odhodlal k tak důležitému, útěchy a milosti plnému spasitelnému dílu.
Zvlášť ale a jmenovitě je životní zpověď prospěšnou radou: 1. všem, jejichž předešlé zpovědi jsou z jakékoliv příčiny pochybné nebo kteří cítí ve svědomí nepokoj, ač jisté a zřejmé příčiny nelze udat.
Lidé prvního druhu životní zpovědí šťastně odstraní všelikou pochybnost a rozpačitost strany dosavadního pokání, druhým se buď skrytá (neznámá) příčina nepokoje objeví, nebo jejich srdce zajisté nabude pokoje, dostane se jim pokoje a radosti, jež dle slov sv. Pavla jsou ovocem Ducha svatého.[1]Vyjmout pak náleží jedině takové úzkostlivé duše, které, jak jsme již výše podotkli, generální zpověď již vykonaly, a přece se trápí mnohými zcela nepodstatnými pochybnostmi, totiž zdali svých hříchů náležitě litovaly a ze všeho se platně vyzpovídaly anebo zdali se jim pravého předsevzetí nedostávalo. Tyto se musí – opakujeme ještě jednou – spokojit s úsudkem svého zpovědníka a poklidu a míru své duše hledat nikoliv v úzkostlivém zpovídání se, nýbrž ve svědomité poslušnosti.
Prospěšnou radou je životní zpověď: 2. všem těm, jenž nastupují do nového stavu nebo důležitého úřadu, jakož i těm, kteří si po úplném obrácení se předsevzali, věrně pracovat na spasení své duše a ze vší síly Bohu sloužit.
První při této příležitosti poznají jistě i své těžké povinnosti, své slabé síly, nepředvídané nebezpečí, ale též potřebné prostředky, jaké by k svatému životu náleželo užívat. Z druhé strany si pojišťují požehnání a pomoc Boží, jelikož si hledí především nového srdce a nového ducha, když s čistým svědomím nastupují do nového úřadu. Neboť takto dí Písmo: „Počátek cesty dobré (dobrého života) jest příjemnější Bohu nežli obětovati oběti.“[2]
Ó jak to věc důležitá a přežádoucí, aby úplnou životní zpověď vykonali především snoubenci, dříve nežli přistoupí k oltáři a založí novou rodinu. Taktéž a zvláště i mládenci, kteří si vyvolili duchovní stav, hned jak do kláštera nebo do kněžského semináře vstupují, nebo aspoň brzo na to, při první příležitosti. Avšak i lidé světského stavu, kteří nastupují do důležitého úřadu.
Ale i ti, kteří se jakýmkoliv způsobem k Bohu obrátili nebo delší čas světskými záležitostmi zaměstnáni, chtějí se navrátit k životu klidnějšímu, nemohou lépe začít, leč obnovením ducha skrze životní zpověď. Neboť „křesťan, jenž takovouto zpověď vykonal, podobá se člověku, který novým skvostným rouchem jsa obdařen, po dlouhý čas bývá opatrnějším, by ho neposkvrnil“. „Taktéž,“ dokládá Leonardus, „duše, která se v zpovědi životní v nové roucho milosti oblékla, mnohem opatrnější vede život, aby nazpět neklesla do kalu hříchů.“
Prospěšnou radou je tato zpověď dále v čas sv. jubilea čili milostivého léta, neboť v tomto čase modlitby a kajícnosti otvírá Církev sv. své poklady, abychom se úplně smířili s Bohem a dosáhli svatých odpustků, což se ovšem nejsnadněji docílí dokonalou generální zpovědí.
Konečně takováto zpověď bude prospěšná: 3. všem těm, kteří jsou v třeba i vzdálenějším nebezpečí života.
Sem náležejí např. ti, kteří mají konat dalekou, nebezpečnou cestu, vojíni před vojnou, ženy, když se poprvé jejich těžká hodina přibližuje atd. Dále všichni těžce nemocní, jsou-li totiž schopni delší zpověď bez přílišného vyčerpání vykonat. Konečně by v čas a na místě, kde nakažlivá a nebezpečná nemoc panuje, zajisté bylo všem záhodno (byť by i byli zdrávi) svědomí své dle možnosti záhy a dokonale uvést v pořádek. Neboť nic nepodává ve všech řečených těchto trudných dobách života více útěchy a pokoje, jako úplná zpověď, zpověď z celého života vykonaná s lítostí a zkroušeným srdcem.
Avšak právě proto by ji neměl nikdo odkládat až na trudnou dobu nebezpečí života nebo zcela na poslední hodinku, nýbrž raději pokud jest při zdraví, co do duše i co do těla při síle, měl by každý hlasu milosti uposlechnout a být pamětliv napomenutí: Neprodlévej obrátiti se ku Pánu, aniž odkládej den ode dne.[3]
Třetí část vynikající a dnes již těžko dostupné brožurky Poučení o generální zpovědi z pera Karla Fr. Průchy, rektora pražského arcibiskupského semináře v Praze.
KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ NUTNOU A NEVYHNUTELNOU POTŘEBOU
Komu je generální zpověď nutnou a nevyhnutelnou potřebou?
Odpověď: Všem těm, jejichž předešlé zpovědi byly jistě neplatné.
Jistě neplatnou bývá zpověď:
I. z nedostatku potřebných náboženských vědomostí a pilného zpytování svědomí. To se stává lidem, kterým je z vlastní viny zcela neznámé základní učení a hlavní tajemství křesťanské víry. Dále pak těm, kteří se zpovídali buď beze všeho zpytování svědomí či tak lehkovážně a nedbale, že snad vynechali, čili zamlčeli těžké hříchy, a tak se zpovídali zcela nedokonale.
Pravdy, které je nutno znát
Základní učení a hlavní tajemství svaté víry, které musí každý katolický křesťan nevyhnutelně vědět a věřit, jsou:
Že je jeden Bůh.
Že Bůh je spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá.
Že jsou tři božské osoby jedné bytnosti a přirozenosti: Otec, Syn a Duch svatý.
Že se druhá Božská osoba vtělila, aby nás svou smrtí na kříži vykoupila a spasila.
Kdo všechna tato základní křesťanská učení nezná, ten, dokládá sv. Alfons Liguori, rozhřešení ani není schopen. Proto jsou i jeho předešlé zpovědi, i kdyby byl obdržel rozhřešení, vlastně neplatné, a tudíž se v každém případě musí opakovat.
Avšak dále se přikazuje každému katolickému křesťanu, jak učí sv. Karel Boromejský, aby se snažil znát:
Apoštolské vyznání víry.
Modlitbu Páně a Pozdravení andělské.
Desatero Božích přikázání a patero přikázání církevních.
Podstatu těch sv. svátostí, které přijímá.
Kdo v těchto 4 článcích křesťanského náboženství je vlastní vinou docela nevědomý a z lenosti aneb netečnosti žádného ponaučení o tom nevyhledává, takový člověk není hoden rozhřešení. A proto byly i jeho předešlé zpovědi, byť by byl obdržel od kněze rozhřešení, bez pochyby zcela neplatné nebo alespoň velmi pochybné, a tudíž se mají pro jistotu opakovat.
Náležité zpytování svědomí
Církev od nás žádá, abychom se ke sv. zpovědi připravovali pilným zpytováním svědomí, tedy abychom své svědomí zpytovali alespoň s takovou pilností, jakou věnujeme každému jinému důležitému řízení v obecném životě.
Určit čas, jak dlouho by měl každý člověk své hříchy zpytovat, nebo na hodiny a minuty změřit, se nedá. Kdo se zpovídává častěji a jinak se bedlivě chrání těžkých hříchů, kdo každodenně nebo alespoň častěji (např. při večerní modlitbě) zpytuje své svědomí a vůbec vede bohabojný život, takový křesťan vykoná dobře a bezpečně zpytování svědomí v krátkém čase. Kdyby ale přece proti své vůli nějaký hřích ve zpovědi zapomenul, je i tato jeho zpověď platná. Byl-li onen zapomenutý hřích hříchem těžkým, musí se však z něj vyznat v nejbližší příští zpovědi. Kdo se však zpovídá zřídkakdy, žije lehkomyslně a páchá těžké hříchy nebo navykl jistým neřestem, ten ať se při zpytování svědomí neunáhlí.
Jestliže by však hříšník v předešlých zpovědích své těžké hříchy nepoznal nebo zapomenul, buď z lehkomyslné přenáhlenosti, a nebo z důvodu nedostatečné bedlivosti, pak by v takové žalostné a nebezpečné situaci byly jeho zpovědi neplatné, a proto je nutně zapotřebí, aby se svědomí očistilo náležitou generální zpovědí.
Těžký hřích
A táže-li se kdo: „Který pak hřích je těžký?“
Odpovídám určitě: Těžkým hříchem je každé vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona v důležité věci.
S vědomím hřeší ten, jenž zná zákon Boží a dobře ví, že jistými skutky proti tomuto přikázání Božímu jedná, avšak přece s úplným vědomím ho přestupuje.
Dobrovolně hřeší ten, kdo s úplným svolením své vůle přestupuje poznaný Boží zákon, ačkoliv k tomu nebyl násilně nucen a kdyby byl chtěl, zajisté by mohl odolat.
Ptá-li se pak někdo dále, co se má pokládat za věc důležitou, odpovídám:
V důležité věci hřeší, kdo přestupuje rozkazy, jež samy do sebe již mají větší váhy, a sice tak, že se každé jejich skutečné a dobrovolné přestoupení stává těžkým hříchem. Tak např. ohledně víry by se těžce provinil, kdo by si v hříšných pochybnostech (o jistém třebas i zdánlivě nepatrném článku) jaksi liboval, v nich se lehkovážně zdržoval.
V důležité věci hřeší pak i ten, kdo přestupuje zákony, kterými se něco pod těžkým závazkem přikazuje nebo zapovídá. Ku příkladu kdo bez platné příčiny v den nedělní či sváteční neslyší mši svatou nebo v postních dnech požívá zapovězeného pokrmu, každoroční zpověď naprosto zanedbává nebo koná neplatně atd.
Při hříších např. proti sedmému přikázání závisí tíže hříchu na velikosti odcizené sumy nebo škody, která byla bližnímu na jeho jmění způsobena. Při přestupcích osmého přikázání dlužno uvážit, zdali např. čest bližního hříchem naším utrpěla značně či jen nepatrně. A tak podobným způsobem i při ostatních hříších proti tomu nebo jinému přikázání.
Konečně se hřích sám sebou všední nezřídka stává hříchem těžkým, a sice okolnostmi, v kterých byl páchán.
Takové okolnosti mohou býti:
Vlastnost neboli povaha osoby, která hřeší nebo s kterými, proti kterým, před kterými se hřeší. Tak např. pohanění, které se dotýká sebe rovných, a tudíž by snad bylo pouze všedním hříchem, snadno se stává hříchem těžkým, když je namířeno proti rodičům, kněžím atd. Tak i mnohokráte jediné zlé, lehkovážné slovo pronesené před mladým lidem je tomu či onomu k veliké škodě a zkáze duše, a tudíž bývá těžce hříšným, zatímco by dospělým a ctnostným lidem snad velmi málo nebo zcela v ničem neuškodilo.
Čas, kdy a jak dlouho se hřešilo. Např. když někdo během mše sv., kterou má z povinnosti uctivě slyšet, z veliké části trvá v dobrovolných roztržitostech, anebo v sobě někdo přechovává po delší čas nepřízeň a nepřátelství k bližnímu.
Místo, kde se hřeší. Např. když se někdo v kostele, během bohoslužeb zaobírá smíchem, žertem, zbytečnými a zpozdilými rozhovory nebo vůbec hřeší-li někde, kde snad jeho hřích způsobuje zároveň pohoršení.
Způsob, jakým se hřešívá. Např. zanedbáváním hlavních povinností svého stavu, anebo přílišným týráním bližního, který z té příčiny upadá do velikého hněvu.
Úmysl a pohnutka, proč kdo hřeší. Např. aby někomu značně uškodil, aby se na něm pomstil, z nenávisti, ze závisti, z lehkomyslnosti atd.
Prostředky, kterými se hřích spáchal. Např. kdyby někdo, chtěje svou snad jinak nepatrnou chtivost po penězích ukojit, utiskoval chudé, zkracoval dělníky, aneb se z marnivosti a nádhery necudně oblékal nebo stal marnotratným. Pak zajisté tato jeho chtivost a marnivost nejsou již všední, avšak těžké hříchy.
Zlé následky hříchu, které se předvídaly nebo předvídat měly a mohly. Např. cizí škoda, pohoršení, nepřátelství atd.
Má-li ostatně někdo nějakou pochybnost o některém hříchu, zda byl těžký, ať se zeptá zkušeného kněze zpovědníka. Je toho tím více zapotřebí, jelikož často není vhodné věřit vlastnímu úsudku, poněvadž zkušenost učí, že hříšník se z nepravé lásky k sobě samému rád omlouvá a často pokládá těžké hříchy za maličkosti.
Úplnost zpovědi
Jistě neplatnou bývá zpověď také:
II. z nedostatku náležité úplnosti při vyznání z hříchů u lidí, kteří z jakékoliv příčiny vědomě a úmyslně buď těžký hřích zamlčeli, nebo se hříšnou nedbalostí nikdy nevyznali z počtu a způsobu těžkých hříchů.
Vysvětlení
Potřebná úplnost zpovědi spočívá v tom, abychom se alespoň ze všech těžkých hříchů, na které se po bedlivém zpytování svědomí rozpomínáme, jednotlivě a konkrétně, aneb, jak se říká: podle počtu a jejich způsobu upřímně vyznali.
Počet těžkých hříchů se musí, pokud je to možné, udat určitě. Nemůžeš-li udat určitý počet, upamatuj se alespoň a pověz, jak často jsi asi jistý hřích páchal. Je-li ale i to nemožné, upamatuj se, odkdy jsi se jistých hříchů, a jak často jsi se jich asi za rok, za měsíc, za týden nebo za den dopouštěl. Zdali jsi např. za celý rok nedělní služby Boží asi 5krát nebo 6krát vlastní vinou zanedbal.
Dejme tomu, že by se kdosi zpovídal takto: „Před 3 lety jsem té nebo oné neřesti navykl. Ze začátku jsem tento hřích asi jen jednou týdně, někdy jen jednou za 14 dní páchal. Brzy na to jsem se ho ale obvykle tak často dopustil, jak se mi k tomu naskytla příležitost, a ta se mi naskytla asi dvakrát týdně.“ Zpovídal se onen ohledně tohoto hříchu a jeho počtu úplně? Odpovídám: Ano.
Též i způsob těžkých hříchů se ve zpovědi musí udat. Nepostačuje tedy pouhé udání, že ses proti jistému přikázání prohřešil, ale musíš se vyznat i z jednotlivých hříchů, kterými jsi tento zákon porušil. Nejjistěji si v tom počíná, kdo zpytuje jednotlivé okolnosti, kterými se hřích zveličuje, ale zároveň často i ve svém způsobu měnívá, čili rozmnožuje.
Tyto okolnosti jsou tytéž, které byly již výše udány, totiž: vlastnosti osoby, čas, místo, způsob hříchů, úmysl, prostředky a zlé následky hříchů. Několik příkladů vysvětlí, jak se těmito okolnostmi jistý hřích tu zveličuje, onde ve svém způsobu mění, čili rozmnožuje. Tak např. když někdo chudému 30 krejcarů odcizí, zvětšuje se tento jeho hřích tou okolností, že ty peníze odcizil nuznému. Nebo když někdo svého dobrodince – u jeho podřízených – zlomyslně pomluvil, zvětšuje se jeho hřích právě těmito 3 okolnostmi.
Hřích se rozmnožuje, čili ve svém druhu mění, když se jím porušují dva nebo více zákonů najednou, takže hřích jiné tvářnosti nabývá a stává se dvojnásobným nebo víceronásobným. Např. když někdo pomlouvá rodiče, porušuje tím dvě přikázání Boží, osmé a čtvrté najednou, spáchal tedy dva hříchy. Nebo mluvil-li někdo nečisté řeči v přítomnosti nevinné osoby, která tím utrpí škodu na duši, prohřešil se též proti dvěma přikázáním, proti 6. a 5., tedy spáchal zase dva hříchy najednou. Nebo odcizil-li někdo jakousi kostelní nádobu, např. kalich, porušil vlastně dvě přikázání najednou (1. a 7.), spáchal tedy zase dvojnásobný hřích, hřích jeho se stal zcela jiným, krádež jeho je a nazývá se svatokrádeží. Jmenovitě se při provinění proti 6. přikázání hřích stává jinakým, dvojnásobným, trojnásobným, vůbec se rozmnožuje, když je hřešící osoba svobodná, v manželském stavu, příbuzná atd.
Okolnosti, kterými se těžký hřích ve svém způsobu mění, čili jiným se stává, se musí nevyhnutelně udat právě proto, že se jimi hřích rozmnožuje. Okolnosti, které hřích zvětšují, musí se alespoň tenkráte nevyhnutelně udat, když se jimi všední hřích stává těžkým. Např. kdyby někdo odcizil cínovou lžíci, ale přitom by se domníval, že je stříbrná. V takovém případě by se jeho krádež, jinak sama o sobě malá, z důvodu jeho úmyslu stala těžkým hříchem.
Kdo ale své zpovědi vykonává vždy dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a přece těžké hříchy zapomněl a vynechal nebo jejich počtu a způsobu z nezaviněné nevědomosti pořádně neudal, jeho předešlé zpovědi byly sice v podstatě nedokonalé, nikoli však neplatné. Takový člověk je pouze povinen své předešlé nedostatečné zpovědi náležitě doplnit, ačkoliv by snad pro jistotu a jeho útěchu bylo lépe, kdyby vykonal úplnou generální zpověď.
Kdyby naproti tomu někdo vědomě a schválně zamlčel své přestupky, které měl za těžké hříchy, a nebo z proviněné nedbalosti a nevědomostipočet a způsob svých těžkých hříchů nikdy neudal, zpovědi toho jsou naprosto neplatné a svatokrádežné a jejich opakování aneb generální zpověď je mu nevyhnutelnou potřebou.
To samé platí o těch, kteří vědomě a schválně hříchy své zahalují a mámíce sebe samých je v zpovědi tak všeobecně a dvojsmyslně vyjadřují, že zpovědník nemůže poznat způsob a velikost jejich hříchů.
Potřebná lítost
Na jisto neplatné jsou konečně zpovědi:
III. z nedostatku lítosti a dobrého předsevzetí u těch, kteří se buď nikdy nepřičinili, vzbudit potřebnou lítost a žal nad svými hříchy, nebo se nemohou vykázat žádným spolehlivým důkazem (znamením) opravdové, účinné a trvalé lítosti.
Vysvětlení
Velmi zřídka se nalézají kajícníci, kteří by při zpovědi dle navedení modlitební knížky nebo svého zpovědníka lítost a dobré předsevzetí vzbudit nechtěli. Tím častěji ale potkáváme se s hříšníky, kteří vždy zase do svých předešlých hříchů padají a slibu svému tak málo dostojí, že se opravdovost jejich lítosti a pevnost jejich předsevzetí spravedlivě musí brát v pochybnost.
Jsou pak jejich zpovědi z tohoto důvodu neplatné?
Odpovídám: Za jisté se může pokládat, že jsou předešlé zpovědi neplatné, u všech těch, kteří bez ohledu na ponaučení a napomenutí svého zpovědníka navzdory danému slibu:
Setrvali v dobrovolné nejbližší příležitosti k hříchu. Např. hříšné vztahy neukončili, zlých míst a společnosti, v kterých vždy hřešívali, dle možnosti se nevarovali.
Veliké škody, kterou byli bližnímu na těle nebo na duši, na cti a jmění učinili, alespoň dle možností zase nevynahradili. Tedy např. ti, jenž svedené osoby veškeré bídě vydali, kteří se nepřičinili, aby veliké dané pohoršení odprošením nebo výstrahou nebo modlitbou a podobně dle možnosti odstranili, kteří uraženou čest nebo nespravedlivý majetek nenahrazují, ačkoliv nebo jak dalece by jim nahrazení bylo možné.
Se svým nepřítelem nebo škůdcem nebo s uraženým bližním upřímně, a jak dalece sami mohou, úplně se nesmířili, ano v nepřátelství s nimi zůstali.
Uznanou důležitou povinnost svého stavu nikdy vyplnit nechtěli. Např. rodiče, kteří svým dětem a služebným povždy hříšné skutky a příležitosti dovolují, ačkoliv pod těžkým zodpovídáním jsou zavázáni je zakázat a zamezit.
Všecky tyto okolnosti jsou zjevným znamením, že hříšníku pravá lítost a účinné předsevzetí scházely, a proto musí své předešlé zpovědi spravedlivě uznat za neplatné.
To samé platí o zpovědích všech těch, kteří v těžkých hříších trvajíce schválně vyhledávají takové zpovědníky, kteří jak jim známo, na hříchy náležitě pozor nedávají, aby takovýmto způsobem vyloudili rozhřešení.
O těch, kteří žijí v neřestných navyklostech nebo vždy zase do svých těžkých hříchů nazpět padají, platí dle podání osvícených duchovních otců následující pravidlo:
Zdržel-li se kající po každé zpovědi aspoň po nějaký čas obvyklého hříchu nebo činil-li alespoň silný, statečný odpor proti hříchu, dříve nežli zase klesl, tehdy se může vždy soudit, že jeho zpovědi byly platné. Upadl-li ale po zpovědi pokaždé a vždy týmž způsobem, nepřemáhaje se a neodporuje alespoň poněkud, opět do oblíbeného těžkého hříchu, tehdy se může předpokládat, že byly zpovědi jeho neplatné, a proto je zapotřebí, aby se opakovaly. Generální zpověď je mu nutnou potřebou.
Druhá část vynikající a dnes již těžko dostupné brožurky Poučení o generální zpovědi z pera Karla Fr. Průchy, rektora pražského arcibiskupského semináře v Praze.
KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ POTŘEBNÁ A KOMU PROSPĚŠNÁ
Jsou jisté úzkostlivé, jinak ale dobré a své spásy žádostivé duše, které se snažily své hříchy vždy dle nejlepšího vědomí zpytovat, litovaly jich, upřímně se z nich vyzpovídaly, mnohdy též dostatečnou životní zpověď již vykonaly, které se ale přece lichými úzkostmi zbytečně trápí a žádají při každé příležitosti všecky své předešlé zpovědi opakovat. Tyto duše se snad budou obávat a strachovat, když čtou výše položené otázky [pozn. red.: viz předchozí díl], zda-li byly jejich dosavadní zpovědi dobré a platné, a zdali je radno, anebo zcela potřebné není, vykonat novou generální zpověď. Takovým by mohlo opakování životní zpovědi být na škodu. Jejich pochybnosti by se tím nevyvrátily, spíše ještě rozmnožily. Takovým lidem je nevyhnutelně zapotřebí, aby se úplně spokojili s výrokem svého zpovědníka a s nábožnou pokorou jej uposlechly. Tato poslušnost je lepší, a má do sebe více zásluhy a útěchy, než oběť životní zpovědi, které by se chtěli na novo podrobit. Neboť takto praví Hospodin skrze svého proroka Samuela: Poslušnost lepší jest, nežli oběti.[1] A osvícený duchovní otec sv. František Saleský dokládá: Nikdy ještě nezahynula duše poslušná. Klidně však, ať si následující ponaučení s Pánem Bohem čtou; nikoliv ale, aby upadly do úzkosti, nýbrž naopak, aby se upokojily.
Je ale bohužel též velmi mnoho lehkomyslných, o spasení nepečlivých křesťanů. Jsou to lidé žijící dle obyčejného způsobu tohoto světa, kteří na svou věčnou spásu myslí zřídka nebo jen povrchně. Proto jsou i jejich obyčejné zpovědi plny chyb a vad. Mnozí z nich přicházejí ke zpovědi jen ze zvyku nebo přinucení, nevyzpytovali své svědomí úplně nebo alespoň svůj hlavní hřích náležitě nepoznali. Mnozí často ani sami nevědí, jakým způsobem by měli svědomí zpytovat, svých přestupků litovat a řádně se zpovídat, a to proto, poněvadž na křesťanské vyučování v náboženství nechodili a slova Božího po dlouhá léta zanedbávali nebo snad až posud svou vlastní vinou zanedbávají. Jiní zase přicházejí ke sv. zpovědi s neupřímností, ukrývajíce s vědomím a úmyslně jednotlivé hříchy nebo takové okolnosti, které k zpovědi nutně patří.
Konečně jsou takoví, kteří se směle mohou nazývati nekajícími kajícníky, neboť jim schází pravá a účinná lítost. Ti chodívají po dlouhá léta k správě Boží, a přece se ani v jedinké věci nijak nepolepšili, jakoby křesťanské pokání záleželo v pouhé povrchní zpovědi. Tyto a jiné podobné nedostatky měla asi na zřeteli sv. Terezie, když jednou s uslzenýma očima pravila: „Mnozí jdou vstříc zkáze své; ne sice proto, že se nezpovídají, ovšem ale proto, že se špatně zpovídají.“
V takovýchto okolnostech je generální zpověď drahocenným prostředkem milosti, kterým již bylo tak mnoho hříšníků a špatných kajícníků uchráněno před věčnou zhoubou. Ona je dle zkušenosti a přesvědčení všech osvícených duchovních otců mnohým lidem nutnou a nevyhnutelnou potřebou, velmi mnohým aspoň prospěšnou radou.
