V pátek 2. prosince 2011 se nebude konat již obvyklá mše sv. na první pátek v měsíci v kostele sv. Kateřiny. Další osud pátečních bohoslužeb je z personálních důvodů nejistý.
Nedělní mše sv. od 18:00 v tomtéž kostele pokračují i nadále. V neděli 4. prosince 2011 bude Missa cantata s incensem, před ní Asperges.
Ve středu 30. listopadu bude v kostele sv. Kateřiny v Horní Rovni sloužena zpívaná tradiční Mše sv. Začátek v 16 hodin.[mappress]
Během adventu se budou v kostele sv. Jakuba na Dominikánském náměstí v Litoměřicích každou středu a pátek od 6:00 konat klasické roráty se zpěvem staročeských lidových písní. Celebruje P. Radim Valík OSB.
Počínaje první listopadovou nedělí se mění čas pravidelné nedělní mše sv. v kostele sv. Jakuba v Litoměřicích. Mše svatá bude začínat v 11:00 namísto 16:00, jak tomu bylo doposud.
Ačkoliv oběť Mše svaté je tak vznešená, že ani kterýkoliv anděl z nejvyššího kůru nebeských duchů toho docela pochopiti nemůže, chci přece aspoň něco o vznešenosti její pověděti. Svatý František Saleský praví o vznešenosti Mše svaté ve svém spisu „Filothea“, čili v „Navedení k zbožnému životu“ takto:…
Předchozí díl: Kterak bludaři proti Mši svaté brojí (6)
KAPITOLA II. – O VZNEŠENOSTI OBĚTI MŠE SVATÉ
Ačkoliv oběť Mše svaté je tak vznešená, že ani kterýkoliv anděl z nejvyššího kůru nebeských duchů toho docela pochopiti nemůže, chci přece aspoň něco o vznešenosti její pověděti. Svatý František Saleský praví o vznešenosti Mše svaté ve svém spisu „Filothea“, čili v „Navedení k zbožnému životu“ takto: „Mše svatá je sluncem duchovních cvičení, srdcem pobožností, duší zbožnosti, plamenem božské lásky, propastí Boží dobrotivosti a převzácným prostředkem, jímž nám Bůh milosti své skutečně přivlastňuje.“1 Sv. František chce slovy těmi říci: Chce-li se kdo státi velmi zbožným, velmi bohumilým a láskou Boží zaníceným, ten bývej jen pilně na Mši svaté; nebo tak užívá nejlepšího prostředku, aby si milostí Božích vydobyl!
Učený kněz Osorius staví Mši svatou nade všecka tajemství našeho svatého náboženství, an dí: „Ze všech věcí, jež v Církvi svaté jsou, jest Mše svatá nejvyšší a nejdrahocennější, poněvadž se v ní nejsvětější Svátost oltářní posvěcuje a Bohu Nejvyššímu ve svatou oběť přináší.“2
S ním souhlasí bývalý světící biskup bamberský Fornerus, jenž píše: „Velebné jsou sice svátosti, ale velebnější je Mše svatá. Svátosti jsou nádobami milosrdenství pro živé; Mše svatá však jest nepřeberným mořem štědroty Boží pro živé i pro mrtvé.“3
Budeme tedy uvažovati, proč Mše svatá tak vznešená jest a dle čeho tuto vzácnost její poznáme.
I seznáme vznešenost Mše svaté především z obřadů a modliteb, jež konány bývají při žehnání i svěcení kostelů i oltářů. Kdo kdy viděl posvěcení kostela a kdo porozuměl modlitbám a obřadům, jež biskup při svěcení konal, zajisté že se jim velice podivil i se jimi vzdělal; nebo každý kostel a každý oltář obětní bývají službě Boží zasvěcovány způsobem nejvýš vznešeným a slavným.
Aby tedy ti, kdož posvěcení kostela nikdy neviděli, vznešenost jeho přece poznali, popíši jim je nyní v krátku.
Příprava, průvod kolem kostela a obřady u dveří chrámových
Jak svatým a vznešeným dílem posvěcení chrámu jest, lze z toho souditi, že i biskup, jenž chrám světiti má, i osada, v které chrám posvěcen býti má, musí se na dílo to v den před svěcením postem připraviti.
Zatím co biskup zrána, kdy chrám posvětiti zamýšlí, na místě, kam den před tím svaté ostatky doneseny byly, biskupská roucha svá obléká, modlí se se svým duchovenstvem sedmero kajících žalmů a litanie ke všem svatým. Pak provázen duchovenstvem přichází k uzavřeným dveřím chrámovým, tam posvětí vodu, pokropí jí sebe i lid vůkol stojící, kráčí s průvodem kolem kostela a světí zdi jeho zevnitř na vyšších jejich místech, vždy znamením kříže se slovy: „Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého.“ Duchovní pějí zatím případné odpovědi. Když přišel biskup ke dveřím chrámovým, vykoná modlitbu, udeří berlou svou na dveře se slovy: „Attolite portas,“ to jest: „Vyzvedněte brány“ atd. Pak kráčí po druhé kolem chrámu, vykropuje dolní část zdí a modlí se jako po prvé. Při kostelních dveřích pomodlí se pak jinou modlitbu a opět udeří berlou do nich. Potom kráčí po třetí kolem chrámu a pokropuje prostřední část zdí. Když se zase ke dveřím chrámovým vrátil, udeří berlou svou po třikrát do nich a volá: „Otevřte, otevřte, otevřte!“ I otevrou se dveře. Biskup udělá berlou kříž na prahu a dí: „Viztež znamení kříže! Nechť prchnou odtud všichni zlí duchové!“ Když pak biskup dovnitř kostela vkročil, jsou jeho první slova: „Pokoj domu tomuto!“ načež přítomní odpovědí: „A příchodu Vašemu!“.
Biskup píše na podlahu řeckou a latinskou abecedu, svěcení oltářů
Když byl biskup doprostřed kostela pokročil, poklekne a zapěje hymnus: „Veni Creator Spiritus“, tj. „Přijď, Tvůrce Duchu!“. Po tomto zpěvu následuje litanie ke všem svatým a chvalozpěv Zachariášův: „Benedictus Dominus Deus Israel“.4 Mezi tím zpěvem píše biskup po dlažbě kostelní, jež posypána jest popelem, nejprve abecedu řeckou a pak latinskou, v podobě kříže. Potom světí za předepsaných modliteb sůl, vodu i víno, smíchá vše dohromady a počíná se svěcením hlavního oltáře i oltářů ostatních. Začíná jako při počátku Mše svaté s veršem „Introibo ad altare Dei“ a se žalmem: „Judica me Deus“, to jest: „Vejdu k oltáři Božímu“, a „Suď mne, Bože!“5 Zatím, co se biskup tento žalm modlí, namočí palec do vody, právě posvěcené, a udělá uprostřed oltářního kamene, jakož i ve čtyřech rozích jeho kříže, říkaje při tom: „Oltář tento budiž posvěcen † ke cti Boží, nejsvětější Panny Marie a všech svatých, jakož i ve jménu i na památku svatého N. Ve jménu Otce †, i Syna †, i Ducha † Svatého“. Slova tato opakuje pětkrát. Potom obchází biskup oltář, jako učinili Israelité, když dobývali Jericha, po sedmkrát, a pokropuje ho svěcenou vodou, modle se zatím žalm 50. „Miserere“, tj. “Smiluj se nade mnou, Bože!“
Kropení zdí chrámových, přinášení ostatků
Když byl biskup oltář takto sedmkrát obešel, kráčí třikrát kolem zdí chrámových a pokropuje je nahoře, uprostřed i dole, mezi čímž shromáždění se modlí tři žalmy s případnými předzpěvy. Po té pokropuje biskup, zatím co ostatní předepsané modlitby konají, s mnohými kříži dlažbu kostelní na čtyřech místech a pak se vrací k oltáři, aby se svěcenou vodou upravil maltu, potřebnou k zazdění oltářního kamene. Potom odebere se v průvodu k stánku, kde byly za minulé noci v olověné schránce uloženy svaté ostatky, jež do oltáře vloženy býti mají. Okouří je a nese pak v průvodu hořících svící a za nakuřování kolem kostela. Při vchodu do kostela dělá svatým křižmem tři kříže na bránu, říkaje: „Ve jménu Otce †, i Syna †, i Ducha † Svatého budiž branou požehnanou, zasvěcenou i posvěcenou!“.
Uložení ostatků a pomazání oltáře olejem
Poté odchází biskup se svatými ostatky v průvodu k hlavnímu oltáři. Tam udělá se svatým křižmem pět křížů do prohlubiny oltáře, které se „hrob“ říká, a vloží schránku se svatými ostatky do ní. To se děje na památku, že za starých dob křesťanských bylo obyčejem Mši svatou obětovati nad hroby mučedníků, i musejí za dob našich do každého oltáře, na němž Mše svatá obětována býti má, svaté ostatky vloženy býti.
Když byl biskup svaté ostatky nakouřil, uzavře hrob oltáře posvěceným kamenem a posvěcenou maltou. Potom zasazený kámen oltářní pomaže svatým olejem a nakouří i celý oltář. Potom obchází některý kněz s kaditelnicí oltář a nakuřuje jej, pokud se svěcení neskončí. Posléze obejde oltář s kaditelnou biskup sám, a nakouří jej. Naposled rozleje svatý olej i křižmo po celém oltáři, a pak jej i sám rukou rozetře.
Pomazání křížů
Když byl takto biskup svěcení oltáře dokončil, sestoupí do lodi chrámové a pomaže svatým křižmem dvanácte křížů, jež byly na rozličných místech chrámu dříve namalovány, a říká při tom: „Zasvěcen † i posvěcen † budiž tento chrám ve jménu Otce †, i Syna †, i Ducha † Svatého, ke cti Bohu i přeblahoslavené Panně Marii i všem svatým, i ve jménu a na památku svatého N. (patrona). Pokoj budiž s tebou!“ Potom každý kříž okouří třikrát.
Zapálení kadidla na oltáři, závěr
Když se byl biskup navrátil k oltáři, posvětí vonné kadidlo, jež má na oltáři býti zapáleno. Děje se to takto: Položí se zrnka kadidla v podobě kříže na pět křížů kamene oltářního a na ně pět jemných voskových svíčiček, jež pak vesměs se zapálí i spálí. Zatím co paterý ohníček na oltáři plápolá, pokleká biskup na stupních jeho a modlí se: „Alleluja! Přijď, Svatý Duše, naplň srdce svých věrných, a oheň lásky své v nich rozněť!“ K tomu se připojí ještě jiné podobné výroky a zakončí svěcení modlitou, zpívaje ji po způsobu preface při Mši svaté. Potom prosí Boha slovy: „Potvrzuj to, co jsi mezi námi způsobil v tomto svatém chrámu svém, jenž jest v Jerusalemě. Alleluja.“ Sbor pěvců pak pěje žalm 67., jenž obsahuje poděkování za dosažená dobrodiní.
Potom přikryjí oltář předepsanými rouchy a slušně jej ozdobí; potom začne slavnostní Mše svatá, kterou slouží biskup sám.
Důvod tak slavnostního počínání
Všichni, kdo kdy takového svěcení chrámu se zúčastní, diví se rozmanitým obřadům, mazáním svatým olejem, žehnáním i modlitbám, jež se při svěcení chrámu dějí.
K čemu se však to všecko děje? K čemu obětuje se tolik námahy, tolik času a nákladu na vysvěcení kostela?
Děje se tak jedině za touto příčinou: aby se stal chrám důstojným místem, v němž by se nejsvětější oběť Mše svaté Bohu Nejvyššímu přinášeti směla; a aby zasvěcen i posvěcen byl oltář ten, na němž nejčistší a nejsvětější Beránek Boží způsobem duchovním obětován býti má!
Kostely a oltáře naše jsou nevýslovně svaté
Z toho seznati může každý křesťan, jak svaté jsou naše kostely i oltáře, a proto také jak ve veliké vážnosti býti mají. Chrám Šalamounův byl toliko stínem a předobrazem našich chrámů: a přece měl tolik vážnosti i u Židů i u pohanů! Čím více musíme my kostely své ve vysoké úctě míti, když posvěcením tak velice svatými se staly!
O zasvěcení onoho chrámu Šalamounova vypravuje třetí Kniha královská: Šalamoun obětoval 22.000 volů a 120.000 skopců, jež kněží vesměs zabili, dokonale očistili a po kusech na oltář obětní pokládali. Když se pak Šalamoun hlasitě modlil, hle! tu spadl oheň s nebe a spálil oběť tam připravenou. Celý chrám naplnil se přitom mlhou i dýmem, a Velebnost Boží ukázala se v něm. Všechen lid viděl oheň i Velebnost Boží. Všichni padli zděšeni na tváře a klaněli se Bohu z celého srdce. Král Šalamoun pak vrhl se na vyvýšeném místě na kolena a zvolal hlasem velikým: „Což tedy domnívati se máme, že v pravdě Bůh bydlí na zemi? Nebo jestliže nebe a nebesa nebes dosáhnouti Tebe nemohou: čímž méně dům tento, který jsem vystavěl!“6
Chrám Šalamounův pouze stínem chrámů katolických
Kdo by se nepodivil tomuto svěcení židovského chrámu a kdo může důstojnosti jeho dostatečně pochopiti? A přece byl chrám ten pouhým předobrazem, ba jen stínem našich chrámů katolických! Nebo chrám v Jerusalemě vystavěn byl toliko k uschování archy úmluvy, v kteréž byly jen dvě kamenné desky s Desaterem Božích přikázání, jež obdržel Mojžíš od Hospodina; pak ještě nádoba s mannou a hůl Aaronova, jež byla v chrámu rozkvetla. A oběti židovské nebyly ničím jiným, leč zabitými a spálenými zvířaty, k nimž připojeny byly obětní chleby, víno, koláče a těm podobné věci. Chrámy naše však světí biskupové způsobem nade vši míru světějším; maží je svatým olejem i křižmem, jehož se užívá při udílení svatého biřmování; pokropují je svěcenou vodou; nakuřují požehnaným kadidlem; zasvěcují mnohými kříži a posvěcují sloužením nejsvětější oběti Mše svaté. Na místě archy úmluvy máme my v chrámech svých monstrance, v kterých se přechovává pravý Chléb nebeský, nejsvětější Svátost oltářní, pravé Tělo a pravá Krev Ježíše Krista. Byl-li již chrám Šalomounův v tak veliké úctě, čím více se sluší, abychom my v nejvyšší úctě chovali posvěcené chrámy své, v nichž Bůh sám osobně přebývá!
Následující díl: Katolický chrám domem Božím (kap. 2, 1b)
Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.
V sobotu 5. listopadu 2011 od 15 hodin bude v kostele sv. Jiljí v Třeboni J. M. Jan Gerndt sloužit slavné asistované requiem v tradičním ritu.
Requiem A. V. Michny zazpívá českobudějovický kůr Literátského bratrstva Servi musicae sacrae. Akce proběhne s osobním souhlasem Mons. Jiřího Paďoura, biskupa českobudějovického.
Po článku popisujícím křestní obřady podle tradičního katolického způsobu se zaměříme na obřady při udílení svátosti manželství. Připomeňme, že podobně jako u křtu smějí věřící, kteří chtějí uzavřít svátostné manželství, žádat kněze po užití staršího rituálu.
Po článku popisujícím křestní obřady podle tradičního katolického způsobu se zaměříme na obřady při udílení svátosti manželství. Připomeňme, že podobně jako u křtu smějí věřící, kteří chtějí uzavřít svátostné manželství, žádat kněze po užití staršího rituálu.
Užití lidového jazyka
V roce 1920 dal papež Benedikt XV. tehdejšímu Československu výsadu o užívání lidového jazyka při určitých liturgických obřadech, do kterých spadá právě i uzavírání svátosti manželství. Podobně jako u křtu kmotrům, smí kněz i snoubencům pokládat otázky pouze v lidovém jazyce. Latinské modlitby se pak smějí v jazyce lidovém ještě zopakovat.
V dokumentech ke stažení můžete porovnat obě dvě verze – jak všeobecnou latinskou z Rituale Romanum, tak i verzi s užitím národního jazyka, které se většinou užívá v našich zemích. Obřady budeme popisovat obecněji. Pro konkrétní znění všech odpovědí a modliteb se podívejte do příslušného souboru výše.
Místní zvyky
Popsat jednotně způsob uzavírání manželství není snadné z toho důvodu, že se může lišit místo od místa, především dle různých kultur. Samotné rubriky rituálu totiž připouští, aby, pokud na daném místě existují nějaké chvályhodné místní zvyky spjaté s uzavíráním manželství, mohly tyto být při obřadu zachovány. Objevují se nám tak v obřadech věci, které samotný rituál nepopisuje, popř. se odlišuje klasický římský od toho s užitím českého jazyka.
Tak např. v klasickém římském rituálu nenalezneme nic o tom, že by nevěsta byla k oltáři uváděna, což je u nás zvykem. Vzájemný slib manželů, jak je přítomen v české verzi, v latinské také nenajdeme. Pak se v římském rituálu počítá pouze s jedním prstenem, který následně navléká ženich nevěstě, v českém vydání je žehnací modlitba v množném čísle a počítá se s tím, že prsten bude mít i ženich.
My se budeme držet způsobu, který je obvyklý v našich zemích (pro pohodlnost budeme dále mluvit trochu nepřesně o „českém rituálu“), nezmiňujeme-li výslovně, jak se věc má v rituálu římském. Samozřejmě však je možno i u nás k uzavření manželství užít i obecného římského rituálu bez užití národních jazyků.
Povšechný průběh obřadu
Před započetím obřadů samotných může oddávající kněz pronést kázání. Následuje samotný obřad udělení svátosti manželství, po něm pak mše za ženicha a nevěstu, která má vlastní texty a oproti běžné mši svaté se na dvou místech (po modlitbě Páně a před závěrečným požehnáním) výrazně odlišuje – k tomu se ještě dostaneme.
Úvod obřadu
Kněz je oblečen v superpelici (bílé svrchní roucho, které nosí obvykle též ministranti) a štólu bílé barvy (český rituál připouští i pluviál), pomáhá mu ministrant, který drží knihu a nádobu se svěcenou vodou. Pro snoubence bývá připraveno vpředu vlastní klekátko. Římský rituál mluví výslovně o tom, že snoubenci už i při obřadu klečí, český rituál zmínku o klečení vynechává.
Kněz otočen směrem ke snoubencům začíná otázkami, pokládanými vždy střídavě oběma, v kterých se ptá, zda se rozhodli vstoupit do manželství svobodně a zda uznávají jeho nerozlučitelnost. Následně je vyzve, aby si podali pravé ruce a řekli si navzájem manželský slib.
Manželský slib a potvrzení Církví
Nejprve slib říká ženich, poté nevěsta. Kněz každému z nich text předříkává a oni po něm opakují. Slib ženicha od slibu nevěsty se na jednom místě odlišuje: zatímco muž slibuje, že své ženě zachová „lásku a věrnost manželskou“, nevěsta slibuje, že zachová „lásku, věrnost a oddanost manželskou“. Vyjadřuje se tím katolické učení o řádu, který má panovat mezi mužem a ženou, jak jej popisuje i sv. Pavel v listu Effeským: „Ale jako Církev poddána jest Kristu, tak i ženy buďtež poddány mužům svým ve všem.“
Po pronesení slibů kněz přes spojené ruce snoubenců položí konec štóly a jako zástupce Církve mocí svého úřadu stvrzuje manželství slovy: „Quod Deus conjúnxit, homo non separét. – Co Bůh spojil, to člověk nerozlučuj!“ Nakonec novomanžele pokropí svěcenou vodou.
Žehnání prstenů a jejich předání
K žehnání prstenů kněz užije latinské žehnací formule, po jejímž pronesení prsteny pokropí svěcenou vodou. Následně může žehnací modlitbu pronést i v češtině. Už modlitba sama vyjadřuje, čeho jsou prsteny znamením: „Učiň, ó Pane, aby tito manželé, kteří budou nostiti tyto prsteny, ve jménu tvém požehnané, vzájemnou neporušenou věrnost si zachovali, ve tvém míru a v plnění tvé vůle setrvali a v obapolné lásce vždy šťastně žili.“ Následně symboliku prstenů kněz ještě předepsanými nebo i vlastními slovy více vykládá. Poté novomanžele vyzve, aby si prsteny vzájemně předali. Při navlékání prstenů kněz, dělaje znamení kříže, pronáší: „In nómine Patris, et Fílii, et Spíritus Sancti. Amen.“
Závěrečné modlitby
Po předání prstenů se kněz otočí směrem k oltáři a střídavě s ministrantem (příp. lidem) pronáší v latině závěrečné modlitby, které následně může opět zopakovat i česky:
V. Upevňuj, ó Bože, co jsi způsobil mezi námi.
R. Ze svatého chrámu svého, který jest v nebeském Jerusalemě.
Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se.
Otče náš … pokračuje potichu až k
V. A neuvoď nás v pokušení.
R. Ale zbav nás od zlého.
V. Spasiž služebníky své.
R. Bože můj, doufající v tebe.
V. Hospodine, sešli jim pomoc ze svatyně.
R. A se Sioni je ochraňuj.
V. Budiž jim, Hospodine, pevnou věží.
R. Proti útokům nepřítele.
V. Pane, vyslyš modlitbu mou.
R. A volání mé k tobě přijď.
V. Pán s vámi.
R. I s duchem tvým.
Modleme se. Shlédni, prosíme, pane, na tyto své služebníky a dobortivě ochraňuj manželský svazek, který jsi k rozmnožení lidského pokolení ustanovil, aby ti, kteří se tvým působením spojují, tvou pomocí byli zachováni. Skrze Krista, Pána našeho. R. Amen.
Po skončení obřadů následuje mše svatá za ženicha a nevěstu.
Mše svatá za ženicha a nevěstu
Samotná mše svatá je klasifikována jako votivní II. třídy. Nelze ji tak užít o svátcích I. třídy a, jak výslovně zmiňují rubriky, ani o nedělích, ačkoliv ty jsou zpravidla třídy II. V takových případech se podle příslušných liturgických pravidel dají k modlitbám daného dne modlitby ze mše za ženicha a nevěstu přidat. Požehnání nevěstě, o kterém se podrobně zmíníme níže, odpadá. Lze pak ještě v jiný den sloužit jednu mši sv. s tímto požehnáním.
Všechny texty modliteb a čtení ve mši naleznete zde. Jako epištola se bere překrásný úryvek z listu sv. Pavla Effeským (5, 22-33), v kterém předkládá manželství mezi mužem a ženou jako znamení vztahu Krista a Církve. V evangelním úryvku (Mt 19, 3-6) mluví Pán Ježíš v odpovědi fariseům o zřízení manželství Bohem na počátku a jeho nerozlučitelnosti.
Výjimečná situace ve mši nastává ihned po modlitbě Pater noster. Kněz z prostředka oltáře přejde na epištolní stranu, kde se otočí směrem ke klečícím snoubencům a z misálu pronáší nad nimi dvě modlitby. První je kratší a náleží oběma snoubencům, druhá je delší a nazývá se požehnání nevěstě. Modlitba vznešenými slovy připomíná, jakým požehnáním bylo manželské spojení obdarováno, „že jediné nebylo odňato ani trestem prvotního hříchu, ani trestem potopy“. Nevěstě se pak v modlitbě mimo jiného vyprošuje, „ať je při ní jho lásky a míru; nechť se věrná a ctnostná snoubí v Kristu, nechť zůstane následovnicí svatých žen: budiž líbezná svému muži jako Rachel; moudrá jako Rebeka, dlouho žijící a věrná jako Sara… budiž důstojna ostýchavostí, úctyhodná cudností, vzdělána nebeskými naukami; budiž požehnána dítkami, budiž vyzkoušená a nevinná…“
Na konci mše po „Ite, missa est.“ kněz pronáší nad novomanžely ještě jednu modlitbu, v které jim vyprošuje dlouhý život na zemi a po něm milostí Boží život věčný v nebi.
Mše svatá končí jako obvykle požehnáním a čtením začátku Janova evangelia. Tím jsou obřady ukončeny.
Dne 30. října 2011 (poslední říjnovou neděli) na slavnost Ježíše Krista Krále se v kostele Všech svatých ve Vejprtech (okres Chomutov) od 15:00 uskuteční slavná asistovaná mše sv.
Mši sv. bude sloužit vejprtský farář R. D. Šimon Polívka. Plakátek naleznete zde.
Akce se účastní i Orel jednota Chomutov, orelskou pozvánku naleznete zde.
Pro předejití nepříjemností připomínáme, že v neděli 30. října proběhne změna letního času na zimní.
V kostele Všech svatých v Praze – Uhříněvsi se bude konat tradiční mše sv. vždy každou sudou sobotu v měsíci od 18 hodin, poprvé tuto sobotu 22. října. Sloužit bude sloužit P. Antonín Ježek.
Tímto krokem jsou zatím alespoň částečně obnoveny sobotní bohoslužby v tradičním římském ritu v daném kostele, které se zde konaly za působení minulého faráře P. Jana Gerndta.
Do Uhříněvsi jezdí autobusové linky ze stanic metra Háje a Depo Hostivař, případně vlak ČD.
V kostele sv. Anny z Větřkovic, který je součástí komplexu Dřevěného městečka v Rožnově pod Radhoštěm (okres Vsetín), se v pátek 30. září od 16:00 opět po roce uskuteční mše svatá v tradičním římském ritu.
