Tradiční mše svatá – výtvor pro barokní dobu? (1)

Příspěvek se vyrovnává s dnes poměrně rozšířeným předsudkem o tradiční mši svaté, podle kterého byla vytvořena pro tzv. „barokní dobu“, „barokní kostely“ a „barokního věřícího“ a dnešnímu člověku tak již nemá, co říci. Níže se dočtete, jak je to doopravdy, a zjistíte, že tradiční mše svatá, jak ji známe i dnes, existovala o stovky let dříve, než baroko vůbec přišlo na svět. Opakované „barokní klišé“ je tak jednoduše mylné.

Příspěvek níže se vyrovnává s dnes poměrně rozšířeným předsudkem o tradiční mši svaté, podle kterého byla vytvořena pro tzv. „barokní dobu“, „barokní kostely“ a „barokního věřícího“ a dnešnímu člověku tak již nemá, co říci. Dočtete se v něm, jak je to doopravdy, a zjistíte, že tradiční mše svatá, jak ji známe i dnes, existovala o stovky let dříve, než baroko vůbec přišlo na svět. Opakované „barokní klišé“ je tak jednoduše mylné.

Autorem je Prof. RNDr. PhDr. Evžen Kindler, CSc. a celý příspěvek je rozdělen na 3 části, které budou postupně zveřejněny.

Z historie tridentské mše svaté

Tridentský koncil nevytvořil a ani nedal podnět k vytvoření žádné nové formy mše svaté.

Termín „tridentská (mše svatá)“ není zcela výstižný a termín „pokoncilová“ také ne, jelikož však na těchto internetových stránkách víme, oč jde, budeme oba termíny pro jednoduchost používat.

Od léta roku 2010 jsem byl vícekrát známými tázán na postavení tridentské mše svaté v historickém vývoji. Otázkám jsem z počátku nerozuměl, neboť se v nich tridentská mše úzce spojovala s barokem a s feudalismem existujícím u nás po třicetileté válce; až po několika doplňujících dotazech jsem poznal, z čeho nejasnost pramenila: tázající si totiž představovali, že ustanovení tridentské mše svaté mělo podobný ráz jako ustanovení té pokoncilové, totiž že před tridentským koncilem existovalo cosi jako „předtridentský ritus“, ten byl na základě pokynů tridentského koncilu od základů změněn tak nějak skokem podobným tomu z roku 1969 a pak se ukázalo, že ta změna byla dobře vypočítána pro potřeby následujících dvou resp. tří století. Tedy zhruba řečeno, pro dobu baroka a romantismu (k těmto termínům se ještě vrátíme v jiném příspěvku).

Podobné představy jsou velkým omylem, jak ukážeme, avšak nejprve si musíme uvědomit, že jak tridentská tak pokoncilová mše sv. jsou komplexní pojmy, zahrnující řadu jistých fluktuací od čehosi, co chápeme jako základ, centrum, resp. esenci. Víme na příklad, že u obou forem se někdy říká a někdy neříká Gloria a že je to dáno jistými pravidly. Nebo že se od obvyklé mše svaté v něčem liší papežská resp. pontifikální mše svatá. A jako výstižný příklad, který už mnohým zcela vymizel z paměti, připomeňme, že v tridentské mši sv. je sice běžné jedno čtení a evangelium, avšak při některých příležitostech (např. o kvatembrových dnech) je čtení víc: dvě (podobně jako v pokoncilovém ritu) ale i šest (viz např. [1], 3.vyd. str. 85-98, 210-229, 596-611, 690-703, 4. vyd. str. 52-65, 179-198, 611-626, 706-720). A víme, že se obě formy během své existence mírně měnily – např. pro tridentskou mši svatou byl v poměrně nedávné minulosti redukován počet orací (a jim odpovídajících tichých modliteb a modliteb po přijímání) a oktávů. Oba rity bychom si mohli představit jako dva hájky Trid (jako Trident) a Vatik (jako Vatikán II.), jejichž stromy (pravidla pro různé příležitosti a situace) se sice mohou v čase mírně měnit, avšak přesto u každého stromu je zřejmé, ke kterému z hájků náleží: oba hájky totiž zřetelně odděluje louka. „Pokoncilovou reformu“ realizovanou v roce 1969 lze na tomto modelu znázornit jako rychlé opuštění hájku Trid s cílem zakotvit v nově vysazeném hájku Vatik.

Omyly týkající se nastolení tridentského ritu lze přirovnat k mylným představám, že existoval nějaký třetí hájek Střed (jako středověk), oddělený od obou také zřetelně loukou, který reprezentoval jakýsi předtridentský ritus, který byl v 16. století rychle opuštěn kvůli v té době rychle vysazenému hájku Trid. Omyl spočívá v tom, že žádný oddělený hájek Střed nebyl. Hájek Trid vyrůstal a byl aktuální už od starověku a tridentskou liturgickou reformu v 16. století bychom mohli spíše přirovnat k tomu, že v hájku Trid byly vykáceny mladší stromy, které tam poněkud bez plánu a ve větších vzdálenostech vyrostly, a ponechány byly jen stromy dostatečně vyspělé a odolné.

V té době totiž nebyl ani internet ani telefon, knihtisk existoval jen málo přes jedno století, a tak není divu, že přes někdy na tu dobu až udivující komunikační a řídící schopnosti katolické církve existovalo mnoho liturgií, jednak řádových a jednak lokálních – zjednodušeně řečeno, každá diecéze měla svou vlastní liturgii; a tridentská liturgická reforma – opět zjednodušeně řečeno ([2], str. 327) – ponechala jen ty, které byly alespoň 200 let staré (z řádových liturgií např. dominikánskou a cisterciáckou, z lokálních milánskou a vizigótskou a např. zvyklosti v portugalském městě Braga a ve francouzském Lyonu). Tato reforma tedy – na rozdíl od reformy v 20. století – nezaváděla něco v té době zcela nového a před tím neexistujícího, nýbrž naopak formálně a oficiálně podtrhla to, co už bylo dostatečně pevné v její době.

Dnes, kdy je i v našich krajích občas celebrována nejen tridentská mše svatá ale i mše svatá v dominikánském ritu, máme příležitost jednoduše a bez podrobného studia či rozboru poznat, jak tridentská mše sv. byla starobylá už v době tridentské reformy: Ta „dominikánská“ byla totiž konstituována 300 let před vyhlášením té „tridentské“ (proto také její celebrování tridentská reforma zachovala), a odmyslíme-li si ten hlavní do očí bijící rozdíl – totiž přípravu obětních darů na samém počátku obřadu (podobně jako např. v byzantském či arménském ritu) – poznáváme, že mezi ní a tridentskou mší svatou je daleko menší rozdíl, než mezi mší svatou tridentskou a tou pokoncilovou. Opusťme však všeobecný pohled a ilustrujme na jednotlivých údajích, jak tridentská mše svatá zachovala to, co už dávno existovalo. V tomto příspěvku si všimneme stáří liturgických textů, které mohl prostý věřící slyšet nebo alespoň pozorovat při postoji celebrujícího a které byly reformou v 20. století odstraněny, a kde se tedy mylná představa o jejich vazbě na 16. století může zvlášť vnucovat. Rozbor bude v jistém smyslu pokračovat v příspěvku „O odstraněných příležitostech obsažených v tridentském liturgickém kalendáři“, do něhož kromě změn v kalendáři ještě vložíme ilustraci toho, do jakých absurdností by bylo možno dospět na základě přijetí nauky, že tridentská mše sv. je vhodná jen pro několik století následujících po tridentském koncilu. A připojíme ještě jednu stať, zaměřenou na jevy související s tridentskou mší svatou.

Ve stupňových modlitbách použitý žalm 42 (Iudica) s antifonou Introibo lze najít už v dokladech o některých liturgiích ze samého začátku druhého tisíciletí, a to i s následující modlitbou Aufer a nobis (viz např. [2], str. 350). Vyznání vin (Confiteor) je zachováno zhruba stejnou dobu, avšak s odlišnými výčty svatých. Výčet převzatý do tridentské liturgie pochází nejpozději z 14. století (viz tamtéž). O tom, že se Kyrie eleison a Christe eleison opakovalo vždy třikrát a ne dvakrát jako v pokoncilovém ritu, se dnes může kdokoliv přesvědčit, když nahlédneme do římských kyriálů používaných i dnes (století, z něhož je nápěv znám, je tam u zpěvu uvedeno): najdeme tam několik zhudebnění obsahujících vždy tři nápěvy na každou z invokací, jako např. ve známém mariánském ordináriu Cum iubilo obsahujícím Kyrie zaznamenané v notách už ve 12. století a v druhém mariánském ordináriu Alme Pater s Kyrie ještě o sto let starším (viz např. [3], str. 40 a 43 nebo [4], str. 741 a 745), stejně jako v ordináriu Kyrie Deus sempiterne uvedeném pod číslem 3 ([3], str. 22 nebo [4], str. 718) a v druhém, třetím a čtvrtém Kyrie ad libitum ([3], str. 80-81 nebo [4], str. 786 a 721) a zejména pak v Kyrie z šestého ordinária ([3], str. 31 nebo [4], str. 731) a v prvním, pátém a šestém Kyrie ad libitum ([3], str. 78, 82 a 83 nebo [4], str. 785, 710 a 711), všech zachovaných v neumách dokonce až z 10. století. Tedy celých deset svědectví, a to jsme v tomto výčtu ještě vynechali Kyrie z patnáctého ordinária, které se vyvíjelo od 11. do 13. století!

Trochu podobnou příležitost má kdokoliv, kdo se zajímá o zpěvy mezi čtením a evangeliem. Ty sice nebyly z mešního řádu odstraněny, dokonce existují v liturgické knize Graduale romanum Pauli VI (římský graduál papeže Pavla VI.), ale zdůrazňování účasti lidu vedlo k tomu, že možnost jejich aplikace je totálně zapomenuta a praktikuje se odzpívání (odrecitování, někdy „odbreptání“) žalmu s antifonou (stalo se mi dokonce, že mi jeden zahraniční arcibiskup tvrdil, že v graduálu Pavla VI. tyto zpěvy nejsou, a upřímně se podivil, když jsem mu je v něm ukázal). Uvedený graduál Pavla VI. doplněný o středověké neumy a další poznatky vyšel tiskem s názvem Graduale triplex r. 1979 [4] a v tomto vydání je možno u každého zpěvu si ověřit, kdy už byl zpíván – mnohé z nich jsou zapsány v laonském rukopisu 239, který patrně pochází z  poloviny 10. století, avšak to, že se zpívaly už 200 let před tím, dosvědčuje jejich výskyt (bez hudebních znaků) např. v graduálech z Mont-Blandin nebo z Rheinau, napsaných kolem roku 800 (viz úvodní nestránkované francouzské, anglické a německé předmluvy v [4]). A že praxe jednoho čtení před evangeliem existovala už v době tridentského koncilu celé tisíciletí, o tom svědčí na příklad sv. Augustin, který sice píše o třech textech, z nichž ale jeden je responsoriální žalm mezi epištolou a evangeliem, ([2], str. 371) nebo rukopis zvaný dnes Ordo Romanus 1, pocházející z 9. století, ale kopírující papežské informace pro franskou říši Pipina III., tedy z poloviny 8. století ([2], str. 312).

Jedna ze změn, které se kdekomu jeví jako evidentní při porovnání tridentské mše svaté s pokoncilovou, se týká modliteb při obětování. V prvé řadě je nutno poznamenat, že pokoncilový ritus porušil praxi doloženou už od 4. století v apoštolských konstitucích a respektovanou i v tridentském ritu, totiž že v římských mešních liturgiích neexistovala nikdy žádná veřejná modlitba celebranta k obětování (viz [2], str. 296 a násl., i Orate fratres, doplněné na závěr obětování, bylo zamýšleno jako celebrantova výzva k asistujícímu kléru resp. později k ministrantům, ale ne ke všem věřícím). Texty pro obětování chleba a kalicha existovaly už dávno ve středověku: ten pro obětování chleba se zachoval v rukopise z 9. století ([2], str. 296) a ten pro obětování vína je znám už z rukopisů z 10. století ([2], str. 397). Aplikace žalmu 25 (Lavabo), z něhož v pokoncilovém ritu zbyl jen jakýsi šot, je pro mytí rukou známa už od 13. století ([2], str. 399); v té době i později se používaly různé jeho verše, tridentská reforma se ustálila na verších 6 až 12. Následující modlitba Suscipe sancta Trinitas, kterou se celebrant modlí hluboce skloněn u středu oltáře, která v pokoncilovém ritu zcela chybí, se vyvíjela od 11. do 13. století ([2], str. 401-402).

I když se zde zaměřujeme na texty, které do pokoncilové mše sv. nebyly z té tridentské převzaty, nemůžeme opomenout mešní kánon, který sice nebyl oficiálně odstraněn, ale doplněn třemi dalšími a byl jimi (resp. tím nejkratším z nich) v praxi vytlačen – např. ve Francii se pro římskokatolické věřící vydává už po mnoho let každý měsíc tlustý sešit se všemi mešními texty (i pro všední dny) avšak v mešním ordináriu jsou tam vytištěny vždy jen ty tři „pokoncilové“ kánony. O tom „tridentském“ kánonu se lze dočíst např. v Schallerově misálku ([1], 3. vyd. str. 37, 4. vyd. str. 505), že se od dob papeže sv. Řehoře Velikého nezměnil. P. Schaller měl v době přípravy misálku pravdu a jen doplňme, že jediná změna nastala později, konkrétně r. 1962, kdy do výčtu svatých v části zvané Communicantes nechal vložit Jan XXIII. jméno sv. Josefa. V době tridentské liturgické reformy byl tedy tento kánon téměř tisíc let beze změny.

Ještě starší bylo v té době pojetí modlitby Páně jakožto kněžské modlitby, tedy to, že ji pronáší celebrant sám a ostatní mu odpovídají až poslední prosbou; psal o tom už sv. Augustin v 5. století a sv. Řehoř Veliký to výslovně zdůraznil jako jednu z odlišností římského ritu od ritu byzantského ([2], str. 440-441). Modlitba Libera nos, kterou v pokoncilovém ritu říká ve zkrácené formě nahlas celebrant a kterou se kromě jejího závěru modlil v tridentské mši sv. celebrant potichu, pochází i s citací svatých Panny Marie, patronů Říma Petra a Pavla a patrona Konstantinopole Ondřeje už z doby kolem r. 700 ([2], str. 440).

Nebudeme zde rozebírat texty k přijímání věřících, neboť ty v „tridentském misálu“ nejsou: ten od přijímání věřících abstrahuje a předpokládá, že – pokud nastane přijímání věřících během mešního obřadu – bude provedeno podle pokynů v rituálu (kde se nacházely i pokyny pro přijímání mimo mši svatou). Texty, které by svou strukturou snad mohly připomínat ty z pokoncilového obřadu vztažené společně k přijímání celebranta i lidu, vymizely už v 13. století, kdy vyvrcholil vliv hypotézy (dnes těžko představitelné), že celebrant přijímá i za přítomné věřící ([2], str. 451); cesta zpět od tohoto vyvrcholení až k poznání skutečného užitku přijímání každého věřícího jednotlivce trvala od uvedeného století (přes církevní přikázání přijímat jednou ročně) až do doby sv. Pia X., který doporučil denní svaté přijímání. A tak uveďme jen to, že přijímání věřících pod obojí způsobou zaniklo v latinském světě už v 13. století, a dále ještě jako zajímavou informaci pro čtenáře to, že i když tridentský koncil zavedl přijímání věřících pod způsobou chleba a podtrhl na dogmatické úrovni fakt, že v té způsobě je přítomen celý Kristus, přece jen připustil (v 2. kánonu 21. zasedání) i přijímání pod způsobou vína, „pokud by to církev uznala jako potřebné a výslovně povolila“ (viz [5]).

Modlitba Placeat tibi, kterou se modlí celebrant hluboce skloněn u středu oltáře před tím, než dá požehnání, a která byla v pokoncilovém ritu vypuštěna, je známa už z tzv. Amienského rukopisu napsaného v druhé polovině 9. století (viz [2], str. 457).

Poslední evangelium vstoupilo jako závěr k mešnímu obřadu ve 13. století, kdy ho přijali do své liturgie dominikáni (viz tamtéž) a od nich ho přejali do své vlastní liturgie Arméni, kde přetrvává až dodnes (viz [6], str. 283, pozn. 41) a postupně se stávalo stále oblíbenějším více či méně soukromým děkovným závěrem mše svaté, až ho do mešního řádu zafixovala tridentská reforma.

Poznáváme tedy, že žádný z textů, které věřícímu na pokoncilové mši svaté z té tridentské chybí, není nějaká umělá konstrukce tridentské reformy, která by snad dokonce mešní obřad barokizovala či feudalizovala, nýbrž že jde o texty, které v době tridentské liturgické reformy už dávno existovaly a v liturgii žily.

[1] P. M. Schaller, OSB (ed.): Římský misál, 3. vydání. Opatství emauzské, Praha, 1940, 4. vydání, Rupp, Praha, 1947

[2] A.-G. Martimort et al.: Handbuch der Liturgiewissenschaft, díl I. St. Benno-Verlag, Lipsko,1965

[3] Liber usualis missae et officii… Desclée, Paříž – Tournai – Řím – New York, 1964

[4] Graduale triplex seu Graduale Romanum Pauli PP. VI… Solesmes, 1979,

[5] Documentum 935, in: H. Denzinger: Enchiridion symbolorum. Herder, Barcelona – Freiburg – Řím (v 31. vyd., 1960: str.330)

[6] T. arcb. Nersoyan: Divine Liturgy of the Armenian Apostolic Orthodox Churých. St. Sarkis Church, London, 1984 (5. vyd.)

Přejít na druhý díl.

Je tzv. tridentská mše skutečně „tridentská“?

Přinášíme krátký úryvek z díla Mons. Klause Gambera (1919-1987) Reforma římské liturgie. Předmluvu k francouzskému vydání knihy napsal Benedikt XVI., tehdy ještě jako kardinál Ratzinger. Sám v této předmluvě práci Klause Gambera vysoce oceňuje.

Přinášíme krátký úryvek z díla Mons. Klause Gambera (1919-1987) Reforma římské liturgie. Klaus Gamber byl ve své době jedním z největších odborníků na liturgii. Pro své upřímné postoje, které však často narážely na nevoli hlavního proudu, zůstal v pozadí více, než by si zasloužil. Stojí za zmínku, že předmluvu k francouzskému vydání knihy napsal Benedikt XVI., tehdy ještě jako kardinál Ratzinger. Sám v této předmluvě práci Klause Gambera vysoce oceňuje. Nadpis článku je totožný s názvem kapitoly v knize.

Ritus romanus a ritus modernus: Liturgická reforma před Pavlem VI.?

Profesor Renning se v článku nazvaném „Čtyři sta let tridentské mše?“, který vyšel v několika náboženských publikacích, snaží prezentovat Nový misál (t. j. ritus modernus) jako produkt přirozeného a legitimního vývoje západní liturgie. Dle něj kromě doby 34 let neexistovala nějaká „Mše sv. Pia V.“, neboť od r. 1604 papežové pokračovali v zavádění modifikací do misálu z roku 1570. Bylo tedy úplně odpovídající procesu vývoje, když Pavel VI. z vlastního popudu zreformoval Missale Romanum tak, že, jak praví Rennings, věřící „si mohou lépe uvědomit nepředstavitelnou velikost daru, který v Eucharistii Spasitel věnoval své Církvi.“

V tomto článku se Renning svezl na slabosti tradicionalistů: vyjádřeních „tridentská mše“ či „mše sv. Pia V.“ . Striktně řečeno neexistuje nějaká „tridentská mše“, závěrem tridentského koncilu rozhodně nebylo žádné vytvoření nového mešního řádu. „Misál sv. Pia V.“ není nic jiného než misál římské kurie, který spatřil světlo světa v Římě o několik století dříve a který byl františkány uveden do mnoha západních zemí.[1] Změny provedené za doby sv. Pia V. byly tak minimální, že mohou být rozpoznány pouze odborníky.

Jedna z Renningových lstí spočívá v tom, že nedělá žádný jasný rozdíl mezí mešním řádem a mešním propriem pro jednotlivé dny a svátky. Papežové až do Pavla VI. neudělali žádné změny v mešním řádu ve vlastním slova smyslu, zatímco, zvláště po tridentském koncilu, přidávali nová mešní propria pro nové svátky. To žádným způsobem neomezilo „tridentskou mši“, stejně jako např. přídavky do civilního práva také nezpůsobují jeho zrušení.

Můžeme proto mluvit o „římském ritu“ v protikladu k „modernímu ritu“. Římský ritus, ve svých důležitých částech, sahá minimálně do 4. století, přesněji do doby papeže Damasa (366–384). Za časů Gelasia (492–496) mešní kánon dosáhl formy, jakou si udržel dodnes, s výjimkou několika modifikací učiněných za papeže sv. Řehoře (590–604). Jedinou věcí, na které papeži od 5. století nepřetržitě trvali, byla nutnost přijetí římského kánonu. Jejich argument spočíval v tom, že jeho vznik je spjat s apoštolem Petrem. Co se však týká ostatních částí mešního řádu a výběru mešních proprií, respektovali zvyky místních církví.

Až do sv. Řehoře Velikého neexistoval oficiální misál, který by obsahoval propria pro všechny svátky v roce. Liber Sacramentorum, který sv. Řehoř vydal na začátku svého pontifikátu, byl určený pouze pro římská statia, jinými slovy pouze pro pontifikální liturgii. Svatý Řehoř nezamýšlel zavést tento misál na celý Západ. To se stalo později na základě kuriálního či „Římského misálu“ sv. Pia V. a bylo to způsobeno množstvím faktorů, které zde nemůžeme popisovat.

Ve středověku měl téměř každý kostel nebo alespoň každá diecése svůj vlastní zvláštní misál, pokud dobrovolně ze své vůle nepřijali misál římské kurie. Žádný papež neintervenoval v této věci. K částem mše, které více než jiné byly předmětem rozdílů, patřily především ty, které celebrant pronášel tichým hlasem (tedy modlitby u stupňů oltáře, offertorium – také nazývané minor canon a modlitby před přijímáním), jinak řečeno kněžské „soukromé modlitby“. Na druhou stranu zpívané texty byly v latinské Církvi téměř všude stejné. Pouze některá čtení a modlitby se lišily místo od místa.

Právě v tomto stádiu vývoje obrana proti protestantismu vyvolala tridentský koncil. Ten pověřil papeže vydáním doplněného jednotného misálu pro všechny. Co přesně sv. Pius V. udělal? Jak již bylo řečeno, sáhl po misálu již užívaném v Římě a na mnoha jiných místech a zušlechtil jej, především snížením počtu svátků svatých. Učinil tento misál závazný pro celou Církev? Nikoliv, respektoval dokonce místní tradice staré pouze dvě stě let. Přítomnost takové tradice stačila k tomu, aby diecése nebyla vázána užíváním „Římského misálu“. Skutečnost, že přesto většina diecésí velmi rychle přijala nový misál, byla zapříčiněna jinými důvody. Řím však nevyvíjel žádný tlak. A to navíc v době, v které, na rozdíl ode dneška, nebyly žádné řeči ani o pluralismu, ani o toleranci.

Prvním papežem, který skutečně pozměnil tradiční misál, byl Pius XII., když zavedl novou liturgii Svatého týdne. Bylo by bývalo možné přesunout mši Bílé soboty do nočního času bez modifikace ritu. Jan XXIII. jej následoval svým novým uspořádáním rubrik. I tak nicméně zůstal mešní řád nedotčen; byly však otevřeny dveře k radikálnímu přestavění římské liturgie. My všichni jsme během této doby žili a nyní u svých nohou pozorujeme ruiny nikoliv tridentské mše, ale starověkého římského ritu, který se vyvíjel a rostl ke zralosti během dlouhého údobí.

[1] Misál byl zhotoven františkány ve 13. století a v římské kurii začal být běžně užíván za papeže Klementa V. Z toho důvodu byl znám pod jménem Missale secundum consuetudinem Romanae Curiae.

Bohoslužby v kostele sv. Kateřiny i o prázdninách a na 1. pátky

V Praze dochází k určitým změnám v pořadu tradičních bohoslužeb. Více v článku.

Interiér kostela sv. Kateřiny na Novém Městě v Praze

V souvislosti s odchodem pana kanovníka P. Jana Gerndta z uhřiněveské farnosti dochází k určitým změnám v pravidelných bohoslužbách v Praze:

V kostele Všech svatých v Uhříněvsi končí (modleme se za to, aby jen dočasně) tradiční mše svaté konané každou sobotu od 18:00. Poslední bude pan kanovník Gerndt sloužit 2. července.

V kostele sv. Kateřiny se naopak tento rok budou pravidelné tradiční mše svaté konat i o všech nedělích během letních prázdnin. Kromě toho počínaje 5. srpnem začnou v témže kostele pravidelné tradiční mše sv. k nejsv. Srdci Páně vždy na 1. pátky v měsíci od 17:00, po mši bude následovat pobožnost k nejsv. Srdci Páně. Nedělní mše budou jako obvykle vždy od 18:00.

Mše sv. na první pátky a o prázdninách počínaje 10. červencem bude sloužit pan kanovník Gerndt. První prázdninovou neděli 3. července bude ještě sloužit P. Lukáš Lipenský O.Cr.

Mimořádná mše sv. v Hořicích

Srdečně všechny zvu do Hořic v sobotu 11. června.
V 17.00 hodin bude v hořickém kostele sloužena Mše svatá podle Misálu z roku 1962, tedy tzv. tridentská.
Mši svatou bude sloužit P. Antonín Damián Nohejl.

Kostel Narození Panny Marie v Hořicích

Od našeho čtenáře nám přišla tato pozvánka, k níž se připojujeme:

Srdečně všechny zvu do Hořic v sobotu 11. června.
V 17.00 hodin bude v hořickém kostele sloužena Mše svatá podle Misálu z roku 1962, tedy tzv. tridentská.
Mši svatou bude celebrovat P. Antonín Damián Nohejl, III.OP, který přijede až z Plzně!
MG
[mappress]

Letní kurs sloužení tradiční mše svaté

Ve dnech 9. – 11. srpna 2011 (úterý – čtvrtek) bude v klášteře dominikánů v Praze probíhat letní kurs sloužení tradiční mše svaté. Je určen pro všechny kněze a seminaristy, kteří mají zájem naučit se sloužit mši sv. tak, jak ji na Západě sloužily mnohé generace jejich předchůdců v kněžském úřadě. Kromě praktické stránky věci se jistě dozvědí i mnoho podstatného o tradiční římské liturgii vůbec.

Ve dnech 9. – 11. srpna 2011 (úterý – čtvrtek) bude v klášteře dominikánů v Praze probíhat letní kurs sloužení tradiční mše svaté (informační plakát zde). Je určen pro všechny kněze a seminaristy, kteří mají zájem naučit se sloužit mši sv. tak, jak ji na Západě sloužily mnohé generace jejich předchůdců v kněžském úřadě. Kromě praktické stránky věci se jistě dozvědí i mnoho podstatného o tradiční římské liturgii vůbec.

Hlavním vzdělavatelem bude P. Antonín Damián Nohejl III. OP, přítomni by však měli být i další kněží mající dlouhodobou zkušenost s tradiční mší sv., čestným hostem bude Jeho Milost P. Jan Gerndt, kanovník svatovítské kapituly.

Program a cena

Na podrobném programu kursu se teprve pracuje. Jisté však je, že kněží během kursu dostanou dostatek informací a podkladů pro to, aby byli schopni samostatně sloužit mši svatou podle misálu z roku 1962. Kromě toho dostanou užitečné materiály, které si budou moci odvézt s sebou.

Cena kursu pro jednu osobu je 1000 Kč. Zahrnuje dva noclehy v klášteře dominikánů, stravování na tři dny a veškeré materiály, které si z kursu odvezete.

Do 17. 7. 2011 je třeba se závazně přihlásit a zaplatit zálohu 500 Kč. Přihlášky a případné dotazy posílejte na info@krasaliturgie.cz případně volejte na 606 111 055. Kapacita kláštera je omezena, proto je vhodné přihlásit se co nejdříve, aby se nestalo, že by již nebylo volné místo.

Proč se přihlásit na kurs?

V  instrukci Universae Ecclesiae o aplikaci motu proprio Summorum pontificum, která vyšla letos v květnu, se píše (čl. 8), že jedním ze záměrů tohoto motu proprio bylo taktéž nabídnout všem věřícím římskou liturgii v její starobylé formě, která je považována za vzácný poklad, který je třeba zachovat.

V zmíněné instrukci je navíc i vznesen požadavek (čl. 21), aby seminaristům a kléru vůbec byla poskytnuta možnost osvojit si znalost tradiční liturgie. Zde se taková možnost právě nabízí.

Jak navíc ukazuje zkušenost mnohých, sloužení tradiční mše svaté bývá pro kněze i novým a silným impulsem v jeho životě kněžském a křesťanském vůbec.

Rozhodně není co ztratit. Znalost tradičního ritu mše sv. římské Církve by měla být pro římskokatolického kněze téměř povinností! Vždyť takto byla mše svaté římské Církve prakticky v dnešní podobě sloužena nepřetržitě od dob sv. Řehoře Velikého († 604), její podstatná struktura je však spolehlivě doložena již u papeže sv. Damasa († 384), a podle podání vyrůstá kontinuálně z Říma doby sloupů Církve sv. Petra a Pavla. Tím, že takto mši svatou sloužilo tolik svatých kněží, biskupů a papežů po tak dlouhou dobu, nabývá její sloužení zcela mimořádný náboj, který však je ukryt pro toho, kdo se nebojí ho objevit.

Jedinečná příležitost

Třídenní prázdninový kurs je jedinečnou příležitostí i pro ty, kteří s učením se tradičnímu ritu dosud váhali a odkládali ho. Učit se sám (např. pomocí instruktážních DVD) je jistě mnohem větší námaha. Na kursu je možno se ihned na cokoliv zeptat, vše potřebné vyzkoušet.

Kurs je výbornou příležitostí i pro ty kněze, kteří byli věřícími o sloužení mše svaté v tradičním římském ritu požádáni, ale pro jeho neznalost jim nemohli vyhovět.

V neposlední řadě je skvělou příležitostí také pro všechny kněze budoucí, jejichž mládí jim zpravidla poskytuje i tu výhodu, že se ještě učí poměrně rychle.

Ministranti vítáni

Velmi doporučujeme, aby se kněz, pokud tuto možnost má, přihlásil i s nějakým svým ministrantem, neboť paralelně s programem pro kněze by měl probíhat i kurs ministrování. Bude tak mít po návratu z kursu jednoho vyškoleného ministranta schopného přisluhovat, který pak své vědomosti může předávat dalším.

Mše sv. v Praze na Nanebevstoupení Páně

Na slavnost Nanebevstoupení Páně bude v Praze možnost účastnit se mší svatých v tradičním ritu na dvou místech, ráno a večer. Podrobnosti v článku.

Ve čtvrtek 2. června se na slavnost Nanebevstoupení Páně budou v Praze konat tradiční mše svaté na těchto místech:

– kostel sv. Petra v Dubečku, 18:00 (římský ritus) ;

– kostel sv. Jiljí na Starém Městě, 8:00 (dominikánský ritus).











Katechismové otázky o oběti mše svaté

Není nad stručné, jasné a výstižné shrnutí pravd katolické víry, jak je podávají tradiční katechismy.

Co je oběť?
Oběť je viditelný dar, který přinášíme Bohu, abychom zničením anebo změněním daru uznali ho za nejvyššího Pána.

Byly však oběti vždycky?
Oběti byly vždycky; již Kain a Abel obětovali, a Židům ve Starém zákoně byly oběti od Boha výslovně přikázány.

Proč přestaly oběti Starého zákona?
Oběti Starého zákona přestaly, protože byly pouze předobrazy nebo nástiny oběti Nového zákona.

Co je to oběť Nového zákona?
Oběť Nového zákona je sám Syn Boží, Ježíš Kristus, jenž se za nás svou smrtí na kříži obětoval nebeskému Otci.

Čím se oběť Pána Ježíše na kříži ustavičně obnovuje?
Oběť Pána Ježíše na kříži se ustavičně obnovuje mší svatou.

Co je mše svatá?
Mše svatá je ustavičná oběť Nového zákona, ve které se Ježíš Kristus pod způsobami chleba a vína nekrvavým způsobem obětuje svému nebeskému Otci.

Je nějaký rozdíl mezi obětí mše svaté a obětí na kříži?
Mezi obětí mše svaté a obětí na kříži není rozdílu co do podstaty; jenom způsob obětování je rozdílný.

Proč není mezi obětí mše svaté a obětí na kříži rozdílu co do podstaty?
Mezi obětí mše svaté a obětí na kříži není rozdílu co do podstaty proto, že je v obojí týž obětující kněz a týž obětní dar, totiž Ježíš Kristus sám.

Jaký rozdíl je mezi obětí mše svaté a obětí na kříži co do způsobu obětování?
Co do způsobu obětování je mezi obětí mše svaté a obětí na kříži ten rozdíl, že se Ježíš Kristus na kříži obětoval způsobem krvavým, ve mši svaté však že se obětuje způsobem nekrvavým, totiž tak, že znova netrpí a neumírá.

Kdy ustanovil Ježíš Kristus oběť mše svaté?
Ježíš Kristus ustanovil oběť mše svaté při poslední večeři.

Jak ustanovil Ježíš Kristus oběť mše svaté?
Ježíš Kristus ustanovil oběť mše svaté takto:
1. proměnil chléb a víno ve své tělo a svou krev a nad to sebe sama pod způsobami chleba a vína obětoval svému nebeskému Otci;
2. přikázal apoštolům, aby tuto oběť na jeho památku obnovovali.

Proč ustanovil Ježíš Kristus oběť mše svaté?
Ježíš Kristus ustanovil oběť mše svaté:
1. aby nám svou krvavou oběť na kříži ustavičně připomínal;
2. aby nám ovoce oběti na kříži přivlastňoval.

Konala se však vždycky v katolické církvi oběť mše svaté?
Oběť mše svaté se konala v katolické církvi vždycky, od dob apoštolských počínaje.1

Kdo koná oběť mše svaté?
Oběť mše svaté konají biskupové a kněží, činíce totéž, co činil Ježíš Kristus při poslední večeři.

Komu se mše svatá obětuje?
Mše svatá se obětuje pouze Bohu; i když se koná ke cti svatých, obětuje ji kněz pouze Bohu samému.

Proč se koná mše svatá ke cti svatých?
Mše svatá se koná i ke cti svatých:
1. abychom děkovali Bohu za milosti, které svatým udělil;
2. abychom dosáhli jejich přímluvy u Boha.

Na který úmysl se mše svatá koná?
Mše svatá se koná:
1. abychom Boha náležitě ctili a chválili (oběť chvály);
2. abychom Bohu děkovali za všecka dobrodiní (oběť díků);
3. abychom usmířili spravedlnost Boží a dosáhli milosti pravé lítosti a kajícnosti, kromě toho i odpuštění trestů za hříchy (oběť smíření);
4. abychom sobě i jiným vyprosili všecko dobré pro tělo i pro duši (oběť prosebná).

Jaké jsou milosti neboli užitky mše svaté?
Milosti neboli užitky mše svaté jsou dvojí: obecné a zvláštní.

Komu se dostává obecných užitků mše svaté?
Obecných užitků mše svaté se dostává veškerému lidstvu vůbec, zvláště však církvi bojující a trpící.

Komu se dostává zvláštních užitků mše svaté?
Zvláštních užitků mše svaté se dostává:
1. knězi, který ji obětuje;
2. těm, za které ji kněz zvlášť obětuje;
3. těm, kdo jsou jí nábožně přítomni.

Které jsou hlavní části mše svaté?
Hlavní části mše svaté jsou:
1. evangelium;
2. obětování;
3. proměňování nebo pozdvihování;
4. přijímání.

Co máme činit při evangeliu?
Při evangeliu máme povstat a požehnat se svatým křížem na znamení, že jsme před světem učení svatého evangelia připraveni vyznávat a žít podle něj.

Co máme činit při obětování?
Při obětování máme spojit svůj úmysl s úmyslem kněze a obětovat se Bohu.

Co máme činit při pozdvihování?
Při pozdvihování se máme Ježíši Kristu pod způsobami chleba a vína klanět, vzbuzovat víru, naději a lásku a litovat svých hříchů.

Co máme činit při kněžském přijímání?
Při kněžském přijímání máme, nepřijímáme-li skutečně, přijímat duchovně, t. j. máme mít svatou touhu skutečně přijmout tělo Páně, kdybychom mohli.

Naučení. Účastni se mše svaté i ve všední dny, kdykoli jen můžeš! „Mše svatá je sluncem všech duchovních cvičení, středem křesťanského náboženství, duší pobožnosti, nevýslovným tajemstvím s bezednou prohlubní lásky Boží.“ (Sv. František Saleský)

[1] „Mámeť oltář, z něhož nemají moci jísti, kteří stánku slouží“ (Židé). (K Žid 13, 10.) – „Denně se obětují Kristovo předrahé tělo a krev na stole tajemném.“ (Sv. Hippolyt, † asi 235.)

Převzato z: Velký katechismus katolického náboženství. V Praze. Císařský královský školní knihosklad. Schváleno na valné schůzi biskupů rakouských ve Vídni dne 9. dubna 1894. Jazykově upraveno.

Pouť na Svatou Horu u Příbrami

Katolická tělovýchovná a kulturní organizace Orel a sdružení katolické mládeže Iuventutem Vás zvou na pouť k Panně Marii Svatohorské na Svatou Horu u Příbrami v sobotu 21. května 2011.

Katolická tělovýchovná a kulturní organizace
Orel župa Svatováclavská
a sdružení katolické mládeže
Iuventutem
Vás zvou na

pouť k Panně Marii Svatohorské

na Svatou Horu v sobotu 21. května 2011 v Příbrami

9.30 hod. – začátek pouti na náměstí T. G. Masaryka u římskokatolického farního chrámu sv. Jakuba v Příbrami. Cestou na Svatou Horu modlitba sv. Růžence a sv. Litanií.

11.00 hod. – Slavná asistovaná Mše sv. podle misálu z r. 1962 na Svaté Hoře. Uctění Panny Marie Svatohorské. Mše sv. obětována za vítězství Krista Krále ve společnosti, český národ, katolické rodiny a jednotu orelského hnutí. Celebrant: Jeho Milost Mgr. Jan Gerndt, sídelní kanovník vždy věrné Metropolitní kapituly u svatého Víta v Praze na Hradčanech, člen Metropolitního církevního soudu v Praze a Promotor iustitiae procesu blahořečení Josefa kardinála Berana.

12.30 hod. – občerstvení na Svaté Hoře (individuálně)

14.00 hod. – pobožnost křížové cesty v ambitech Svaté Hory. Svátostné požehnání ve svatohorské bazilice

Katolický Orel v r. 2011 koná IV. ročník své spolkové pouti ke cti Panny Marie Svatohorské, ochránkyně českého národa. Veřejná pouť je apoštolát. Poutníci se během průvodu budou modlit a zpívat, jinak zachovají zbožné mlčení. Předchozí ročníky orelské pouti se vždy zdařily. Poutníci! Vaším heslem ať je: zbožnost, ukázněnost, dochvilnost! Správný poutník dbá na sváteční oděv!

Statutární město Kladno a Město Dobříš podporují Orla. Orelské prapory, orelské stejnokroje a lidové kroje vítány! Česko-latinský mešní řád stejný jako minulý rok. Kdo má mešní řád z předchozích poutí, může jej použít. K dostání také u pořadatelů.

Přihlášky a dotazy pořadatelům: PhDr. Stanislav Vejvar, starosta Orla župy Svatováclavské, standa.vejvar@volny.cz, http://orel-zsv.ic.cz

_____________________________________________________

Pozvánku ke stažení, vytisknutí a propagaci naleznete zde: .doc , .pdf.

Přání Pánu Ježíši svátostnému od sv. Petra J. Eymarda

Promluva sv. Petra Juliána Eymarda nás důrazně vybízí, abychom vyšli ze své lhostejnosti a lenosti. Kým by nepohnula dojemná slova tohoto velikého světce?

Království Krista Pána na zemi musí být šířeno

Kdež je Pán dosti poznán a milován? Ach, jak je malé království Krista Ježíše! Tolik práv jeho i jeho Církve vzali a oklestili za posledních tři – čtyři sta let! Pronásledují ho; odcizují mu chrámy i národy. Ó co ssutin!

A co je národů, kteří víry nepoznali! Jak se Pán Ježíš dostane k nim, aby mezi nimi založil své království? Jeden světec by stačil! Přejme tedy Pánu Ježíši dobrých kněží, opravdových apoštolů. Za to bychom se měli stále modlit! Tito ubozí nevěřící neznají ani svého nebeského Otce, ani svou dobrou Matku, ani svého Vykupitele Ježíše Krista – nuž neponechávejme jich v tomto jejich smutném stavu – vždyť by to bylo bezcitností!

Každý může přispět alespoň modlitbou

Spíše hleďme svojí modlitbou napomáhati rozšíření a rozkvětu království Božího: aby pohané k víře a k poznání svého Spasitele přišli; aby se jinověrci a rozkolníci vrátili do ovčince a pod berlu Dobrého Pastýře.

Smutný stav i mezi katolíky

A jak je to s královstvím Krista Ježíše mezi námi, katolíky? Prosme neustále za obrácení špatných katolíků, kteří ani víry nemají. Prosme, aby ti, kteří ji mají, si ji zachovali. Rodiče, proste, aby ji zachovali všichni z vaší rodiny: dokud jen si udrží aspoň toto poslední pojítko s Pánem Ježíšem, je vždycky naděje na jejich záchranu. Dokud Jidáš zůstával u Spasitele, měl po ruce příležitost i možnost se zachrániti: jediné slovo by bylo stačilo. Ale jakmile jej opustil – konec – řítil se až na dno propasti.

Není pravda, že je lepší dobrý jinověrec, nežli špatný katolík

Prosme za zachování víry v Ježíše Krista vůbec! – Často slýcháme: „Lepší dobrý jinověrec, nežli špatný katolík“, ale to není správné. Tvrdí se tím vlastně, že možno dojíti spásy bez pravé víry – což není pravda. Nikoli! Špatný katolík je přece jen synem – sice marnotratným – ale ačkoli je hříšný, má přece nárok na milosrdenství a ač je špatným katolíkem, je svou věrou Bohu přece blíž nežli jinověrec; je stále ještě v otcovském domě, kdežto jinověrec již ne – a jak je nesnadno do něho se vrátiti!

Hříšnou lhostejností katolíků byl Pán Ježíš vypuzen z života veřejného

A chceme-li se zasaditi o zachování víry, mluvme jako křesťané mluvou víry – a ne mluvou světa! Hříšnou lhostejností svojí dopustili jsme, že svět Krista Ježíše vypustil – ano vypudil – ze zvyků, ze zákonů, ano i z pozdravů a ve společnosti trochu smíšené sotva si troufáme pronésti jméno Krista Pána. Ba i mezi věřícími katolíky hnedle by bylo nevhodným mluvit o Pánu Ježíši v Nejsvětější Svátosti. …

Projevujme svoji víru v běžné mluvě

A tak se ve společnostech mluví snad i o náboženském umění, nebo o něčem z mravouky, nebo o krásách víry – ale o Kristu Ježíši Svátostném nic. To se musí změnit! Projevujme svoji víru! Naučme se říkati: „Náš Pán, Ježíš Kristus“ a ne pouze jen: „Kristus.“ Je přece již nutno domáhati se toho, aby jméno Pána Ježíše ožilo v našich hovorech. Je to hanba pro katolíky, že stavějí Pána Ježíše stále pod kbelec místo, aby ho stavěli na svícen.

Bezbožníci směle pronášejí své zásady a katolík se bojí vystoupit?

Ten kdo veřejně vyznává svou víru a troufá si vyslovovati jméno Ježíše Krista, je silný; celá veřejnost má věděti, že jsme věřící! Slýcháme veřejně pronášeti zásady bezbožnické, vídáme lidi, kteří se svojí nevěrou chlubí, a my bychom se ostýchali vyznati svoji víru nebo jen vysloviti jméno našeho božského Mistra? Právě proti nim jsme i povinni je vyslovovat, neboť tito nevěrci jsou jako zlým duchem posedlí – a proti zlým duchům je nutno užívati jméno Pána našeho Ježíše Krista! Kdyby všichni, kdo věří, se odhodlali vyznávati nebojácně Pána Ježíše, brzy by změnili celý svět: svět by si navykl zabývati se přec Kristem Pánem.

Pro dnešní časy již polovičatost není možná

Rozhodná doba se blíží, dvojí tábor stojí již proti sobě, polovičatost není již bohudíky možná a bude zbývat jen toto dvojí: býti buď dobrý nebo špatný, buď Kristův nebo satanův! Nuž vyznávejme Ježíše Krista, hlásejme jeho jméno – je naším praporem, nuž nesme jej hrdě vztyčený!

Nebraňme Pánu Ježíši ve vládě nad naší duší

Konečně přejme Pánu Ježíši, aby jeho království přišlo i do naší duše. On je sice již v nás, ale jest ještě mnoho potřebí udělati, aby vládl v nás úplně. Jsme jenom takové dobyté území a Pán Ježíš nevládne ještě v pokoji a v lásce v nás, protože všecky hranice nejsou ještě v jeho moci; a kterýž vladař může být plně pánem nějakého státu, nemá-li v ruce jeho hranic?

Hleďme vždy více a lépe poznávati Pána Ježíše, vnikati v jeho život, oběti, ctnosti v Nejsv. Svátosti, vžívati se v jeho lásku. Místo abychom ulpívali jen na sobě, povznášejme se k němu. Je dobře, snažíme-li se viděti sebe v něm, ale lepší jest, viděti jej v nás; hleďme, aby Pán Ježíš rostl v nás. Mysleme na něho, pozorujme ho, vnikejme v jeho ducha, najdeme, z čeho budeme moci žíti v něm – jeť vznešený, je nekonečný – je cestou, ale širokou, královskou; je naším bohatým životem.

Potěšme i my Pána Ježíše

Kromě toho máme Pána Ježíše též těšiti; čeká na to a přijímá naši útěchu s radostí. Potěšíme ho, budeme-li ho prositi, aby vzbudil v Církvi své hojně dobrých kněží, kněží apoštolských, kteří by zachraňovali svět a Bohu dobývali jeho království. Vyprošujme, aby Pán Ježíš byl nám vším; nejenom Spasitelem, což předpokládá bědu, nýbrž králem svrchovaným a králem pokoje. Těšme ho, že je posud tak málo králem ve svém království, neboť Pán Ježíš není bohužel mezi námi zcela vítězem. V nebi vládne sice neobmezeně svatým i andělům, kteří mu věrně slouží, ale zde nikoli. Lidé jím vykoupení, jeho dítky, nechtějí se mu podrobiti. …

Trpělivost Krista Pána nezná mezí

Vždyť on nás tolik miluje, tolik po nás touží, srdcí našich se dožebrává, žádá, prosí, doléhá! Stokrát-li mu je někdo odepřel, nevadí, znova po něm vztahuje ruku. A ucházeti se o lásku po tolikerém odbytí, je věru už zahanbující! Oh, věru hanbou bychom měli zemříti, že se musí Pán Ježíš takto u nás dožebrávati – a nikdo mu nedá to, zač prosí! Oh, co urážek ho stálo hledání našich srdcí! Hledá usilovně zvláště mezi katolíky duše zbožné a osoby řeholní, které mu nechtějí dát své srdce celé. – A pán Ježíš chce celé, chce všecko a důvod tohoto úsilovného hledání jest láska. …

Milujme ho za ty, kteří ho nemilují

Ó milujme ho tedy, milujme ho za ty, kteří ho nemilují, za své rodiče, přátele; splácejme, co mu zůstává dlužna naše rodina, naše vlast; tak to dělají svatí, kteří v tom následují jeho příkladu, neboť On miluje za všecko lidstvo a jest ručitelem za celý svět. Ó kéž se tedy již jednou konečně stane Pán Ježíš králem, pánem, chotěm naší duše – je tak milý náš Spasitel a tolik nás miluje! A je vskutku možné, že ho nemilujeme aspoň tolik jako své rodiče, přátele a samy sebe – ? Ó to jsme jako rozumu zbaveni! …

Nebýt nesmrtelnosti Jeho, byl by již zemřel hořem

Kdyby Pán Ježíš nebyl nesmrtelný svou přirozeností, byl by již mnohokráte hořem zhynul od té chvíle, co se uzavřel v Nejsv. Svátost. V zahradě olivné byl by bez zázračné posily podlehl zármutku z tolika a tak hrozných hříchů lidských, jež viděl a za něž měl dostičiniti. I zde ve Svátosti, ač je ve stavu oslaveném, má přec cosi ze své úzkosti gethsemanské, totiž pokoření a zneuznání své lásky. Procítil její hořkost tenkrát v zahradě, i když dnes ji necítí již: „V hloubi srdce bolestí jat.“ (1Mojž. 6,6.)

Těšme Pána Ježíše za nevděk hříšníků a zvláště svůj

Protož těšme Pána Ježíše za jeho neuznanou lásku! Každý člověk může obyčejně najít někoho, kdo jeho lásku opětuje – a Pán Ježíš…? Těšme ho za nevděk hříšníků, ale zvláště za svůj vlastní. Lkejme s ním nad odpadem nevěrných sluhů a zpronevěřilých snoubenek jeho: to jsou případy tak ošklivé, že, jak se říká, je lépe o nich ani nemluviti. Ale u jeho nohou můžeme na ně vzpomínati a těšiti ho za ně. …

Výstav Velebné Svátosti budiž nám výzvou k lásce

Nuže, kéž tedy Pán Ježíš kraluje v nás! Slavná výstava Velebné Svátosti jest poslední milostnou výzvou k lásce zde na zemi – po ní už zbývá jen nebe anebo peklo. Nás lidi vábí vše, co září – a Pán Ježíš vystupuje před našimi zraky ve Svátosti na svůj zářivý trůn při její výstavě, nebudeme tedy pak mít omluvy. A necháme-li ho i tu opuštěna a budeme-li tu kolem něho choditi a přec se neobrátíme, Pán Ježíš nás opustí a to bude naší záhubou. – Služme mu tedy, těšme ho; zaněcujme oheň lásky všude, kde ještě nehoří, pracujme pro jeho království, pro království jeho lásky.

Přijď království tvé, království lásky!

____________________________________________________________

Převzato z: Blah. Petr Julián Eymard: Nejsvětější svátost oltářní. Vydala s církevním schválením Kongregace Nejsvětější Svátosti v Brně, L. P. 1937. Nadpis a mezititulky redakce KL.