V sobotu 30. dubna 2011 se v Počaplech u Terezína uskuteční již tradiční pouť k sv. Vojtěchu, v jejímž rámci bude sloužena také slavná asistovaná mše svatá.
V sobotu 30. dubna 2011 se v Počaplech u Terezína uskuteční již tradiční pouť k sv. Vojtěchu, v jejímž rámci bude sloužena také slavná asistovaná mše svatá.
Program:
15:30 – Mše svatá a po ní uctění ostatků sv. Vojtěcha
18:00 – Nešpory a svátostné požehnání
Podrobnější informace naleznete v pozvánce zde.
Svatý Vojtěchu, oroduj za nás!
Velký pátek se liturgicky zcela vymyká všem ostatním dnům církevního roku. ThDr. František Cinek opět mistrně vystihl to důležité, co nám Církev svatá ve svých obřadech staví před oči.
Začátek, který nemá v katolické liturgii obdoby
Denní bohoslužba se starobylými obřady nemá sobě rovné v celém církevním roce. Vše nám hlásá, že Velký pátek je dnem největšího církevního smutku. Výrazněji snad nemohla církev vyjádřiti svoji bolest než tím, že nikde na celém světě dnes neobětuje oběti mše svaté. Církvi, pohřížené v rozjímání bolestné oběti vykupitelské, nezdá se vhodným, aby nekrvavým způsobem obnovovala oběť v posvátné výročí dne, kdy Kristus krvavě se za nás obětoval…
Nikdy nezačíná bohoslužba tak bolestně jako dnes. V zesmutnělých prostorách chrámu pohříženo vše v bolestné ticho. Hlas zvonů nesvolává k dnešní bohoslužbě. Varhany mlčí. Žádné světlo nehoří na oltáři obnaženém, zbaveném ozdob. Jen kříž zahalený černou rouškou tyčí se na posvátném obětišti… V tichu, bez světel, bez incensa ubírá se kněz neb biskup s přisluhujícími v bohoslužebném rouchu barvy černé k obnaženému oltáři… Došedše k oltáři, vrhají se všichni mlčky na tváře. Takový introit nemá žádná bohoslužba v církevním roce. Jako by Církev neměla slov, jimiž by zahájila bolestnou oslavu velikého tajemství vykupitelské smrti Kristovy. Je to otřásající adorace kříže kalvarského, k němuž dnes všechna pozornost obrácena. Toto pokorné, kající, němé holdování vtělenému Bohu za vrcholný čin jeho lásky je vskutku úchvatným úvodem k obřadům, jež následují. Symbolicky připomíná bezútěšný stav lidstva před vykoupením.
Velkopáteční obřady patří k nejvelkolepějším útvarům liturgie. S myšlenkového hlediska je liturgie velkopáteční čtyřdílný stupňovitě prohlubovaný obraz nejdůležitějších událostí v dějinách člověčenstva. Nejprve rozjímáme vykupitelskou smrt vtěleného Boha v podání starozákonních proroctví, pak ve světle historických zpráv evangelií, nato v dramatickém náznakovém zpřítomnění a posléz v milostiplném duchovně-reálném předvedení (třebas bez nejsvětějšího úkonu proměnění).
I. oddíl. Smrt vykupitelská pod závojem obrazné mluvy starozákonních proroctví. Slovo mají 4 velicí horlitelé starozákonní, skrze něž mluvil Bůh: Ozeáš, Habakuk, Mojžíš a David. Velebné zjevy těchto velikánů zvedají se na počátku liturgie velkopáteční před zrakem duše naší. Úsečně, ale velebně líčí utrpení Vykupitelovo i jeho význam. Proroctví prvního a třetího podáno v liturgii ve formě čtení, druhého a čtvrtého ve formě žalostných zpěvů (tractus). Velkopáteční zvěst starozákonní v jednotu spíná pokorná modlitba.
II. oddíl. Smrt Kristova v historickém světle evangelií. Slovo Vidoucích starozákonních přejímá slavný Vidoucí novozákonní, největší evangelista, miláček Srdce Kristova, očitý svědek smrti Páně. V pašijích z evangelia sv. Jana rozvinuje se před námi s plastickou výrazností a životností obraz utrpení a smrti Kristovy. Po pašijích následují úpěnlivé modlitby, které úchvatně docelují druhý obřadní oddíl. Kristus umřel na kříži za celý svět a rozpjatýma rukama, přibitýma na kříž, modlil se za všechny i za své nepřátele. Není divu, že po velkopátečních pašijích následuje dlouhá řada horoucích modliteb, v nichž úpí církev bolestně za milosrdenství pro všechny vykoupené duše i za kacíře, rozkolníky, Židy a pohany. Krev Kristova nevolá o pomstu, nýbrž o slitování, proto Církev právě dnes, v duchu zalétajíc ke kříži kalvarskému, se úpěnlivě modlí, aby krev Kristova nepřišla v žádné duši nazmar. Církev nenávidí a odsuzuje blud, roztržky a hřích, neboť jest královstvím Boží pravdy a milosti; ale nechová v srdci svém nenávisti k osobám bloudících a hřešících. Tklivým projevem mateřské lásky ke všem vykoupeným duším jsou právě velkopáteční horoucí „přímluvy“.
III. oddíl. Dramatické náznakové zpřítomnění. K starozákonním proroctvím i historickému líčení evangelií v dramatickém stupňování druží se mluva náznaková. Celebrant odkládá mešní roucho, posvátný odznak své důstojnosti, jako by chtěl naznačiti, že před věčným Veleknězem-Vykupitelem mizí jeho biskupská neb kněžská důstojnost, bere s oltáře zahalený kříž a známým obřadem třikrát po částech odhaluje kříž, obrácen k lidu, volaje: „Ejhle, dřevo kříže, na němž pněla spása světa“, načež chór odpovídá: „Pojďte, klanějme se.“ Všichni přítomní v chrámě padají třikrát na kolena. Poté celebrant sestupuje po stupních oltáře a pokládá odhalený kříž na nízký katafalk, zuje obuv a po trojím pokorném pokleknutí kleče líbá rány Spasitelovy. Po něm přiklekají ke kříži ostatní duchovní hodnostáři, odloživše napřed odznaky své důstojnosti, a posléz ostatní duchovenstvo. Uctívání kříže vztahuje se popředně na Krista, ale pro úzký vztah jeho výkupné smrti k obětišti kříže uctíváme vztažným kultem i kříž jako nejposvátnější hmotný nástroj spasení. Mezitím zpívá sbor dojemné žaloby neb úkony Páně, v nichž Spasitel slovy do duše rozechvívajícími stěžuje si do nevděčnosti člověčenstva.
IV. oddíl. Duchovně-reální předvedení. Závěrem obřadů velikonočních je t. zv. mše předsvěcených chlebů. Je to prastarý obřad, převzatý z východní liturgie. Je podoben mši svaté, ale přece v něm vynecháno proměnění a vše, co se k němu přímo odnáší. Mše svatá se dnes neslouží. Přesto však Církev nám dramaticky reálně předvádí vykupitelskou smrt Kristovu v nejvznešenějším a nejsvětějším jejím ovoci: ve sv. přijímání. Mše předsvěcených chlebů je vlastně nejslavnějším obřadem sv. přijímání. Po Otčenáši a modlitbě s ním související (embolismu), pozdvihuje celebrant svatou Hostii, aby se jí věřící klaněli. Toto velkopáteční pozdvihování bez proměňování uzavírá vrcholně obřady Velkého pátku. Hold Kristu Svátostnému je vrcholnou adorací Krista Vykupitele. Pak celebrant sv. Hostii přijímá.
Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku.Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.
Obřady sv. třídenní patří k tomu nejtklivějšímu a zároveň nejhlubšímu, co matka Církev svým dítkám v liturgii nabízí. František Cinek, jehož zamyšlení a výklad zde přinášíme, dokáže jedinečným způsobem vtáhnout přímo do tajemného dění, které se v obřadech katolické liturgie odehrává.
Smíšení radosti a smutku
Poslední večeře zaujímá přední místo v liturgických oslavách Zeleného čtvrtku. K ní obrácena hlavní pozornost modlící se Církve. Posvátný děj poslední večeře, reprodukovaný v dnešní liturgii, rámují vzpomínky na tklivou lásku Spasitelovu, projevenou umýváním nohou apoštolů, na památnou řeč na rozloučenou a velekněžskou modlitbu. Poslední večeře jest však vstupním dějem vykupitelských pašijí. Je úvodem k počátku utrpení Páně, introitem k bolestné noční vigilii před smrtí Páně. Proto v radostný ráz oslavy lásky Kristovy mísí se bolest. Vzpomínku na poslední večeři nelze odděliti od vzpomínky na zradu Jidášovu, na mučednictví Srdce Páně v zahradě Getsemanské a na strašné potupy a útrapy, jimiž zahrnut byl Spasitel oné noci, kdy octl se v rukou nepřátel.
Ústřední, vůdčí myšlenka liturgie je vyjádřena už oficiálním názvem v mluvě liturgické „U večeře Páně“ (In Coena Domini).
Zelený čtvrtek býval dříve památným dnem smíření, dnem pláče vzrušeně lítostného a přece radostného, jímž ozývaly se prostory chrámů, ježto v tento den za starobylé prakse přijímáni bývali veřejní kajícníci nazpět do Církve. Veřejní kajícníci podobali se suchým větvím, které se pokáním opět zazelenaly na stromě Církve.
Jednota dítek Božích
Dnes více než jindy podobají se naše chrámy večeřadlu jerusalemskému, v němž ustanovena a po prvé přijímána nejsvětější Svátost. Mše sv. pro věřící smí býti dnes sloužena jen ve veřejných chrámech, a to jen jedním knězem, vlastním správcem kostela (ve stoličních chrámech diecésním biskupem). Všichni ostatní kněží přijímají nejsvětější Tělo Páně z rukou celebrantových jako apoštolé ve večeřadle. I věřící mají dnes co nejhojněji přistoupiti k sv. přijímání. Ve starých dobách přijímali všichni věřící s duchovenstvem. Toto slavné generální svaté přijímání celých farností s kněžími při jedné mši sv. dodávalo dnešní liturgii rázu rodinné slavnosti a velmi výrazně vyjadřovalo vztah k prvnímu společnému přijímání, jehož dnes vzpomínáme…
Církev chce míti dnešní sv. přijímání velikonoční rodinnou slavností. Proto dovoleno pro věřící sloužiti v chrámě jen jednu mši svatou, a to vlastním duchovním správcem (hlavou) farnosti neb diecése. Toť idea posvátné liturgie: Jediný společný otec – a kolem něho celá duchovni rodina. Eucharistické tajemství lásky jest tajemstvím jednoty (podle slavného výroku sv. Augustina). Mysterium unitatis! Jeden oltář, jeden chléb života – a všichni jedna mysl a jedno srdce, jedna rodina v Kristu. „Jeden chléb a jedno tělo jsme mnozí, kteří jednoho chleba a jednoho kalicha se účastníme“ (1. Kor. 10, 17).
Mše svatá Zeleného čtvrtku
Dnešní mše svatá jest památkou poslední večeře ve zvláštním a mimořádně výrazném smyslu. Mysterium slavené na obětišti oltářním, obnovuje tajemný, posvátný děj poslední večeře. Kdož této mši svaté vroucně obcují, uvědomují si více než jindy, že nejsou pouhými zbožnými diváky, nýbrž aktivními účastníky obnovovaného posvátného děje. Celebrant právě při dnešní liturgii vyniká jako zástupce Ježíše Krista. Ostatní účastníci měli by se živě vmysliti v stiuaci apoštolů, shromážděných kol božského Mistra ve večeřadle.
Radost nad ustanovením nejsvětější Svátosti, oběti mše svaté a kněžství projevuje se v dnešní liturgii náznakově i myšlenkově. Oltář slavnostně ozdoben, kříž zahalen rouškou barvy bílé. Též celebrant i přisluhující oděni jsou slavnostním bohoslužebným rouchem barvy bílé.
Introit
Mešní introit velebí vzrušeně s posvátnou chloubou radostnými slovy sv. Pavla význam kříže a jeho drahocenného ovoce. Svatý úkon mešní, který počínáme, jest totožný s obětí kříže. Jest jeho obnovou. Skrze mši svatou zvedá uprostřed nás vykupitelský kříž, s něhož řine se všechno požehnání spásy. Nejvznešenějším ovocem kříže jest svátost svátostí, velebná Svátost oltářní, ve spojení s institucí kněžství.
My pak se honositi musíme v kříži Pána našeho Ježíše Krista, v němž je spása, život a vzkříšení naše, skrze nějž jsme spaseni a vykoupeni. Bůh nám budiž milostiv a žehnej nám; nechej zářiti obličej svůj nad námi a smiluj se nad námi. (Gal. 6, 14.)
Bůh nám budiž milostiv a žehnej nám; nechej zářiti obličej svůj nad námi a smiluj se nad námi. (Ž. 66, 2.)
My pak se honositi musíme…
Introit je vstupní antifonou Velikonoc. Vyjadřuje zhuštěně veškeré požehnání vykoupení, projevené hlavně v třech darech Srdce Kristova při poslední večeři. Liturgie, jako by na chvíli zapomínala bolestné stránky vykoupení, zvěstuje nám radost velikonoční.
Gloria a kolekta
Bohoslužebný projev radosti rozjásává se v prvním Gloria na prazích velikonočních. Radostý ráz této liturgické velepísně vykoupení zvyšuje dnes zvláštní symbolický doprovod. Při Gloria rozhlaholují se všechny zvony za jásavě slavných akordů varhan. Po tomto tklivém projevu radosti umlkají však varhany i kovová ústa zvonů až do Bílé soboty. Ráz liturgie se mění. Jako by clona tichého smutku měkce se snesla na posvátné obětiště chrámové. Vzpomínky na okolnosti, jež provázely poslední večeři, docházejí v liturgii bolestného výrazu. Ačkoli velikonoční akord introitu doznívá ještě v některých částech mše svaté, přece převládá tichá bolest, jíž nemůžeme se dnes zbaviti při vzpomínce na poslední večeři. Proto také k dokonale radostnému oslavení ustanovení nejsvětější Svátosti zaveden druhý svátek – Božího těla.
Dramatická proměna na posvátné liturgické scéně působí mohutným dojmem. První Gloria po kající době postní rozezvučuje se s překypující vroucností prostorami chrámu. Zvony a varhany vpadají v slávozpěv vykoupení: „Chválíme tě. Dobrořečíme tobě. Díky vzdáváme tobě… Bože Otče všemohoucí! Pane, Synu jednorozený, Ježíši Kriste! Pane Bože, Beránku Boží, Synu Otce! jenž snímáš hříchy světa…“ A v tekst starobylého chvalozpěvu mísí se radostná zvěst Zeleného čtvrtku, kterou dnes zvony hlásají světu: „Chléb s nebe dal jsi jim, všecko potěšení v sobě obsahující.“ Ale najednou záchvat radosti utichá. Odmlčely se varhany, oněměly zvony, dozněl triumfální hymnus vykoupení. Jako by do vroucího jásotu padlo bolestné, hořké slovo: Zrada. A jásot zmlká… Ticho zavládá v prostorách chrámu. „Té noci, kdy byl zrazen…“ (1. Kor. 11, 23) stalo se, co dnes oslavujeme. V tu noc, když již ďábel vnukl v srdce Jidáše, aby ho zradil (Jan 13, 2), chmurný stín hrozného činu proradného, nešťastného apoštola padá na všechno. Cítíme hořký kontrast mezi hříchem apoštola-apostaty a nejtklivějším projevem lásky Spasitelovy při poslední večeři o vigilii prvního Velikého pátku. Památka zrady provází památku poslední večeře a introit vykupitelských pašijí. Truchlá památka činu, jenž asi nejbolestněji zranil Srdce Spasitelovo na prahu Velikého pátku. A čin ten připomíná i naši hříšnost, připomíná naši bědnost a vůbec hrůzné tajemství nepravosti (mysterium iniquitatis), mařící ovoce vykoupení. Proto tak pokorně a úpěnlivě zladěna kolekta. Zmiňuje se o Jidáši a vzývá slitování Boží. Ježto však za dřívější prakse obrácena byla v dnešní den přední pozornost k veřejným kajícníkům, kteří byli po zkroušeném odpykání vin slavně smiřování s Bohem, spojuje liturgie bolnou vzpomínku na Jidáše s potěšnou vzopmínkou na biblického představitele kajících hříšníků, jemuž trpící a umírající Spasitel zvlášť milosrdnou lásku projevil. Vedle zoufalého nekajícníka vzpomíná kolekta kajícího lotra. Dvě typické osobnosti z historie umučení Páně a dva představitelé hříšníků objevují se vedle sebe. První je nám výstrahou svou vinou a svým trestem, druhý je potěšujícím příkladem svým kajícím vyznáním a bohatou odměnou.
Kolekta: Bože, od něhož obdržel i Jidáš trest za svou vinu i lotr odměnu za své vyznání, uděl nám dosažení své slitovnosti, aby, jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze udělil rozdílné odplaty, tak nám po odstranění starého bludu uštědřil milost svého vzkříšení.
Sv. Pavel líčí ustanovení a napomíná
Oficiálním liturgickým zvěstovatelem ustanovení nejsvětější Svátosti, oběti mše svaté i kněžství jest v epištole sv. Pavel. Apoštol kárá především nepřístojnosti, jež se vyskytly v korintské obci při slavení večeře Páně. Dále učí, kterak jest tajemství eucharistické důstojně slaviti, při čemž velebně a vroucně líčí ustanovení Eucharistie.
Čtení z prvního listu sv. Pavla Apoštola ke Korintským (11, 20–32). Bratři! Když se scházíte vespol, není to již pojídání večeře Páně, neboť každý bere napřed svoji večeři při jídle, a jeden lační, druhý pak jest opilý. Zdali nemáte domů k jídlu a pití? Či pohrdáte Církví Boží a zahanbujete ty, kteří nic nemají? Co mám říci vám? Mám vás chváliti? V této věci vás nechválím. Neboť já jsem přijal od Pána to, co jsem též podal vám, totiž že Pán Ježíš v té noci, ve které byl zrazen, vzal chléb a učiniv díky, rozlámal a řekl: Vezměte a jezte; toto jest tělo mé, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Taktéž vzal i kalich po jídle a řekl: Tento kalich jest nová Úmluva potvrzená mou krví; to čiňte, kolikrátkoli jej píti budete, na mou památku. Kdykoli totiž jísti budete chléb tento a píti kalich, smrt Páně zvěstovati budete, dokud nepřijde. Proto kdokoli bude jísti chléb tento aneb píti kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. Zkoušej však člověk sám sebe a tak z toho chleba jez a z kalicha pij; neboť kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, poněvadž nerozeznává těla Páně. Proto jest mezi vámi mnoho nemocných a slabých a mnozí zesnuli. Kdybychom sami sebe posuzovali, nebyli bychom zajisté souzeni. Jsouce však souzeni, od Pána jsme trestáni, abychom s tímto světem nebyli zavrženi.
Ježto Spasitel ustanovil nejsvětější Svátost a mši svatou, když byl dříve pojedl beránka při velikonoční večeři, spojováno v nejstarších dobách slavení Eucharistie s hostinou lásky (agape). Účelem těchto společných hodů, k nimž přinášel každý něco podle svého majetku, bylo udržovati a rozněcovati vzájemnou lásku. Později objevovaly se při této hostině lásky různé nepřístojnosti, jež zavdaly příčinu, že posléz obyčej tento odstraněn. Nesmíme zapomínat, že neblahý kvas mravně zkaženého pohanstva bylo Církvi zdolávati s velkou námahou v mladých křesťanských obcích. V korintské obci vyskytly se nepřístojnosti už za života sv. Pavla. Hody lásky konány tam asi před slavením Eucharistie (přede mší svatou a společným přijímáním). Zahnízdil se při nich nezpůsob, že věřící rozdělili se v kroužky a nečekavše na chudé, jedli a pili každý z toho, co sám si přinesl. Tak se stávalo, že chudí byli lačni, kdežto bohatí byli přesyceni.
Apoštol přísně odsuzuje neblahý zlořád a poukazuje, že taková hostina lásky není hodnou přípravou na mši svatou i svaté přijímání. Nato dávaje návod, jak si mají počínati, líčí ustanovení nejsvětější Svátosti, mše svaté a kněžství.
Úryvek vzácně se hodí za epištolní čtení v dnešní liturgii. Podává vroucí mluvou blahou zvěst o trojím testamentu Srdce Spasitelova. Skýtá svědectví, že Eucharistie je pravým Tělem a Krví Ježíše Krista, jakož i že je ustanovena za nekrvavou a ustavičnou oběť, kterou kněžstvo novozákonní, Vykupitelem zřízené, do skonání světa obnovuje. Zdůarazňuje pak, že tímto opakováním večeře Páně představována či nekrvavě obnovována je oběť Kristova, dokavad Vykupitel nepřijde k soudu. Nabádá k hodnému přijímání a vystříhá před nehodným požíváním božské krmě. Kdo nehodně přijímá, nerozeznávaje těla Páně, nečině rozdílu mezi pokrmem obyčejným a obětní krmí eucharistickou, prohřešuje se proti Tělu a Krvi Páně. Uvaluje na sebe odsouzení buď k věčným neb časným trestům.
Graduale a dojemné líčení evangelisty Jana
Toto eucharistické liturgické kázání spojuje s evangeliem zpěv stupňový. Obsahuje hlavní rozjímavou antifonu v liturgii velikého týdne a v sv. třídení zvlášť:
Graduale: Kristus se stal pro nás poslušným až k smrti, a to k smrti kříže. V. Proto také Bůh povýšil ho a dal mu jméno, které jest nade všecko jméno. (Fil. 2, 8-9)
V dnešní mešní liturgii připomínají slova svatého Pavla pokornou oddanost Beránka Božího v darech jeho vroucí lásky při poslední večeři.
Evangelium doplňuje zvěst sv. Pavla. Vypravuje, kterak Spasitel při poslední večeři umyl svým apoštolům nohy a významně spojil tento tklivý projev hlubokého ponížení a lásky s ustanovením nejsvětější Svátosti. Vzpomínku na dar neskonalé lásky Spasitelovy při poslední večeři nelze odděliti od vzpomínky na příklad i příkaz pokorné lásky, který navždy tlumočit bude lidstvu dojemný výjev umývání nohou. Tato událost jest vznešeným rámce, v nějž vložil Spasitel ustanovení nejsvětější Svátosti, oběti mše svaté a kněžství. V něm zjevuje se testament Srdce Spasitelova v dokonalé plnosti, hloubce a bohatství svého požehnaného obsahu. Vykupitel zůstavuje lidstvu své Tělo a svou lásku. Své Tělo jako duchovní krmi a obětní žertvu v rukou kněžstva spolu s příkladem a příkazem pokorné, obětavé lásky. Tedy sebe sama v zdroji vší milosti a v hlavním příkazu, obepínajícím zhuštěně veškerou nauku spásy. Sebe sama dává v plnosti milosti a pravdy (Jan 1, 14).
Pokračování sv. Evangelia podle Jana (13, 1-15). Před slavností velikonoční Ježíš věda, že přišla hodina jeho, aby z toho světa odešel k Otci, měv v lásce svoje, kteří byli ve světě, miloval je na výsost. A když bylo po večeři a ďábel byl již vnukl v srdce, aby jej zradil Jidáš, syn Šimona Iškariotského, Ježíš, jsa vědom si toho, že Otec dal mu v ruce všecko a že vyšel od Boha a jde k Bohu, vstal od večeře a odložil roucha svá a vzav šat lněný přepásal se. Potom nalil vody do mísy a počal umývati učedníkům nohy a utírati je plátnem, kterým byl přepásán. Přišel tedy k Šimonu Petrovi. I řekl mu Petr: Pane, ty mně myješ nohy? Ježíš odpověděl a řekl mu: Co já činím, ty nerozumíš nyní, ale porozumíš potom. Dí mu Petr: Nebudeš mně mýti nohou na věky. Ježíš mu odpověděl: Neumyji-li tebe, nebudeš míti podílu se mnou. Dí jemu Šimon Petr: Pane, netoliko nohy, nýbrž i ruce a hlavu. Dí mu Ježíš: Kdo se vykoupal, nepotřebuje než nohy si umýti; jinak jest celý čist. I vy jste čisti, ale ne všickni. Věděl totiž, kdo jest ten, jenž ho zradí. Proto řekl: Nejste čisti všickni. Když jim tedy nohy umyl a své roucho vzal a se opět posadil, řekl jim: Víte, co jsem vám učinil? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a dobře pravíte; jsemť zajisté. Jestliže tedy já, Pán a Mistr váš, umyl jsem vám nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Příklad zajisté jsem vám dal, abyste i vy činili tak, jako jsem já učinil vám.
Evangelista Jan, miláček Srdce Páně, líčí se zřejmým pohnutím scénu umývání nohou.
Vědom si plně své božské důstojnosti i boholidské vykupitelské moci, v majestátu svrchované své moci, vtělený Bůh, „v jehož jménu klekati má každé koleno“ (Filip. 2, 10), sklání se k nohám svých apoštolů i zrádce Jidáše a prokazuje jim službu nejnižší. Z lícně evangelia cítit, jaký úžas pojal apoštoly. Se rtů Petrových derou se slova, jež pronikavě vyjadřují úděs nad pokorou a láskou Spasitelovou. Jaký to rozechvívající obraz! Božský Vykupitel na kolenou. A před kým? A co činí? Jaké to ponížení v neskonalé lásce! A slyšme, jak Spasitel sám zdůrazňuje význam svého ponížení: „Víte-li, co jsem vám učinil? Vy mne nazýváte Mistrem a Pánem; a dobře pravíte: jsemť zajisté. Jestliže tedy já, Pán a Mistr váš, umyl jsem vám nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Příklad zajisté dal jsem vám, abyste i vy činili tak, jako jsem já učinil vám.“ Příklad tedy dává a v příkladu příkaz pokorné, účinné lásky vzájemné. Příkaz nejdůraznější, nejtklivější. Příkaz, který na sklonku veřejné činnosti Páně je rekapitulací, souhrnným závěrem, nejvýraznějším přáním, tužbou a přikázáním (mandatum) Srdce jeho.
Než výjev ve večeřadle sionském měl ještě jiný význam. Byla to příprava na první eucharistickou oběť, na první sv. přijímání, na první svěcení kněžstva. V rozmluvě s Petrem poukazuje Spasitel na mravní význam umývání nohou. Ukazuje, jak pečliv je o vnitrnou čistotu prvních účastníků tajemného slavení Eucharistie, prvních přijímatelů a prvních kněží. „Čisti buďte“, jako by volal Pán tímto mytím nohou. Příkaz, který 20 století tlumočí Církev a hlavně v dnešních obřadech, usilujíc, by účast naše na požehnání darů Srdce Kristova byla podle úmyslů a tužby Spasitelovy. Příkaz, který vyznívá ze všeho, čím Církev nejsvětější Svátost, oběť mše svaté i kněžství obklopuje.
Ofertorium a tichá modlitba
Jásavé ofertorium je radostnou písní usmířených kajícníků. Ze zpěvu k obětování vane vděčná radost. Dnes počínaly velikonoce usmířených kajícníků.
Pravice Páně činí divy, pravice Hospodinova mne vyvýšila; neumru, ale zůstanu živ a vyprávěti budu skutky Hospodinovy. (Ž. 117, 16 a 17)
Tichá modlitba připomíná, že slavíme dnes památku ustanovení oběti mše svaté.
Prosíme, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, nechť ten ti oběť naši učiní příjemnou, jenž dnešním ustanovením poučil své učedníky, aby ji konali na jeho památku, Ježíš Kristus, Syn tvůj, Pán náš. Jenž s tebou žije a kraluje v jednotě.
Preface o sv. kříži velebí oběť lásky Spasitelovy i její triumf.
Vsuvky v kánonu upamatovávající na předmět dnešního slavení
Tři modlitby v neproměnném kánonu mají dnes zvláštní vsuvky:
„Ve společenství jsouce a oslavujíce den přesvatý, o kterém Pán náš Ježíš Kristus byl zrazen, ale také památku uctívajíce především slavné vždy Panny Marie, Rodičky Boha a Pána našeho Ježíše Krista…“
„Tuto tedy oběť společnosti naší, jakož i veškeré čeledi své, kterou ti obětujeme při dnu, o němž Pán náš Ježíš Kristus vydal učedníkům svým k slavení tajemství svého Těla a Krve, prosíme, Pane, abys usmířen přijal, a dny naše ve svém pokoji spravoval…“
„Jenž den před tím, než pro spásu naši a všech trpěl, to jest dnes, vzal chléb do svých svatých a ctihodných rukou…“
V prvních dvou modlitbách tklivě vyjádřen protiklad lásky Spasitelovy a zrady Jidášovy. „Přesvatý den slavíce, kdy Pán náš Ježíš Kristus za nás byl zrazen (vydán)…“ „Den, o němž Pán náš Ježíš Kristus vydal učedníkům svým tajemství svého Těla a Krve…“ („traditus“ – „tradidit“)
Zelený čtvrtek je velikým svátkem lásky. O lásce mluví , k lásce vyzývá. Tklivěji než kterýkoli jiný památný den církevního roku křísí vzpomínku na hlavní odkaz a příkaz Srdce Kristova.
Po skončení obřadů opouštíme chrám… Ale duší rozechvělou zní echo posledního zpěvu:
Kde je láska milování, tam je Bůh. V jednotu nás spojila láska Kristova. Bojme se a milujme Boha živého. A srdcem upřímným milujme se vespolek. Když jsme tedy shromážděni v jednotu, střezme se, bychom se myslí nepoltili. Ať ustanou zlobné sváry, ať ustanou hádky. A mezi námi buď Kristus Bůh.
Převzato z díla ThDr. František Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku.Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.
Z krátké promluvy svatého faráře arského jasně vysvítá, jak upřímnou měl lásku k oběti mše svaté. Vlivem jeho kázání byl obrácen nemalý počet hříšníků a nevěřících, zbožní pak upevněni na cestě spásy. Kéž by jeho slova zapůsobila i na nás, kteří je čteme po tolika letech, v době, kdy nejsvětější obětí mše svaté bývá namnoze pohrdáno.
Všechny dobré skutky dohromady se svou cenou nevyrovnají oběti mše svaté, protože jsou to skutky lidí, mše svatá je však dílem Božím. Mučednictví je ničím ve srovnání s ní. Je to oběť, kterou člověk svým životem odevzdává Bohu. Mše svatá je oběť, kterou Bůh přináší člověku svým Tělem a svou Krví. Ach, jak důležitou osobou je kněz! Kdyby toto své poslání pochopil, umřel by. Bůh ho poslouchá. On řekne dvě věty a náš Pán přichází na jeho pokyn z nebe a vstupuje do malé hostie. Bůh upírá svůj pohled na oltář: „To je můj milovaný Syn,“ říká, „v něm mám zalíbení.“ Bůh nám nemůže nic odepřít kvůli zásluhám, které vyplývají z obětování tohoto Beránka. Kdybychom měli víru, viděli bychom Boha v knězi, který je ukrytý jako světlo za sklem, jako víno smíchané s vodou.
Když držím po proměňování Nejsvětější Tělo našeho Pána ve svých rukou, často si uvědomím, že vlastně zasluhuji jedině peklo. Říkám si sám pro sebe: „Ach, kdybych ho aspoň mohl vzít s sebou. Peklo by bylo v jeho přítomnosti příjemné. Nebylo by pro mě těžké tam po celou věčnost trpět, kdybychom tam byli spolu. Ale pak už by peklo ani neexistovalo, plameny lásky by uhasily plameny spravedlnosti.“
Jak je to krásné. Po proměňování je tu dobrý Bůh tak jako v nebi. Kdyby člověk dobře pochopil toto tajemství, umřel by láskou. Bůh nás šetří pro naši slabost.
Jeden kněz po proměňování poněkud pochyboval, zda jeho několik slov může způsobit, že náš Pán sestoupí na oltář. V tu chvíli spatřil hostii úplně červenou – zbarvenou krví.
Představte si, že by nám řekli: „Ten křísí mrtvého.“ Jak rychle bychom běželi, abychom to viděli. Ale cožpak není proměňování, při kterém se mění chléb a víno v Tělo a Krev Boha, daleko větším zázrakem než vzkříšení mrtvého? Měli bychom se vždy aspoň čtvrt hodiny připravovat na mši svatou. Měli bychom se vždy před dobrým Bohem co nejvíc pokořit, jako on se co nejvíc snižuje k nám ve svátosti oltářní. Měli bychom co nejpřísněji zpytovat své svědomí, neboť máme být ve stavu milosti, abychom správně mohli prožít mši svatou.
Kdybychom poznali cenu mše svaté nebo spíš kdybychom měli víru, byli bychom jí pak přítomni mnohem horlivěji.
Pamatujete si, milé děti, na příběh, který jsem vám vypravoval o knězi, který se modlil za svého přítele? Bůh mu dal poznat, že je v očistci. Myslel si, že pro něj nemůže udělat nic účinnějšího než obětovat za jeho duši mši svatou. Ve chvíli proměňování vzal hostii do svých prstů a pravil: „Svatý Otče, učiňme výměnu. Ty máš duši mého přítele, která je v očistci, a já mám Tělo tvého Syna, který je v mých rukou. Tedy osvoboď mého přítele a já ti dám tvého Syna se všemi zásluhami a utrpením.“ A skutečně, ve chvíli pozdvihování viděl duši svého přítele celou zářící vstupovat do slávy v nebi.1 Chceme-li tedy, milé děti, dosáhnout něčeho od dobrého Boha, dělejme to také tak. Obětujme mu jeho milovaného Syna se všemi zásluhami jeho smrti a utrpení. Potom nám nebude moci nic odepřít.
Převzato z: Promluvy sv. Jana Marie Vianneye. Vydal A.M.I.M.S., Vranov nad Dyjí – Přímětice v roce 2010. S církevním schválením. Zvýraznění redakce KL.
Ve dnech 27. až 29. května 2011 se uskuteční v rekreačním areálu Sobenský rybník u Rožmitálu pod Třemšínem setkání rodin, čtenářů Te Deum a přátel Institutu svatého Josefa.
Ve dnech 27. až 29. května 2011 se uskuteční v rekreačním areálu Sobenský rybník u Rožmitálu pod Třemšínem setkání rodin, čtenářů Te Deum a přátel Institutu svatého Josefa.
Setkání se uskuteční v krásném přírodním prostředí v relativně dobré dopravní dostupnosti a za přijatelných finančních podmínek.
Na programu bude mimo jiné:
Pořadatelé srdečně zvou všechny katolické rodiny i jednotlivé věřící k účasti na této akci.
Podrobnější informace o ceně za ubytování a stravu (včetně případných slev pro početnější rodiny) vám budou poskytnuty na adrese institut[at/“zavináč“]chello.cz. Své přihlášky podávejte tamtéž, nejpozději do 15. dubna 2011. Vzhledem k omezenému počtu míst je však vhodné přihlásit se co nejdříve.
[mappress]
Velikonoční bohoslužby v klasickém ritu se letos uskuteční ve Vejprtech, v Brně, ve Frýdku-Místku a částečně i v Plzni a Slezské Ostravě.
V obci Vejprty (okres Chomutov) se budou konat mše sv. v tradičním římském ritu během všech dní velikonočního tridua. Podrobný rozpis bohoslužeb celého Svatého týdne naleznete zde, popř. na stránkách farnosti.
Na Zelený čtvrtek je možno se tradiční mše sv. účastnit také v kostele Panny Marie Růžencové v Plzni od 15:30. Rozpis dalších dní zde.
V brněnské kapli Královny posvátného růžence na Faměrově náměstí, kterou spravuje Bratrstvo sv. Pia X., se uskuteční tradiční mše sv. na Zelený čtvrtek a na Bílou sobotu od 18:00 a na Hod Boží od 10:00. Tradiční velkopáteční obřady začínají v 17:00. Podrobný rospis zde.
V kostele sv. Michala v Brně bude tradiční mše sv. mimořádně pouze na Hod Boží od 7:45.
Aktualizace:
Kostel sv. Jana Křtitele, Frýdek-Místek:
Čtvrtek + Pátek: 18:00
Sobota: 19:30
Neděle: 10:00
Kostel sv. Josefa, Slezská Ostrava:
Pondělí: 10:30
[mappress]
Katedrála sv. Víta, pražské Jezulátko, bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Strahově – tam všude se uskuteční tradiční mše sv. během velikonočního oktávu v rámci návštěvy P. Denekeho z Kněžského bratrstva svatého Petra, který bude mít navíc přednášku v prostorách pražského dominikánského kláštera.
Oficiální pozvánku naleznete zde.
PROGRAM TRADIČNÍCH MŠÍ SV.
Úterý 26. dubna 2011, 11:00 – mše sv. u hrobu sv. Norberta v basilice na Strahově
Středa 27. dubna 2011, 18:00 – mše sv. na oltáři sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
Čtvrtek 28. dubna 2011, 11:00 – mše sv. v kostele Panny Marie Vítězné (pražské Jezulátko)
Pátek 29. dubna 2011, 18:00 – mše sv. v kostele sv. Jakuba v Litoměřicích
PŘEDNÁŠKA
Přednášku na téma Co znamená „katolický“ přednese ve středu 27. dubna v čítárně dominikánského kláštera sv. Jiljí v Praze P. Bernward Wilhelm Deneke FSSP, spirituál semináře kněžského bratrstva sv. Petra ve Wigratzbadu. Začátek ve 20:00. Přednáška bude přednesena v němčině, český překlad je zajištěn.
Dle motu proprio Summorum pontificum (čl. 9) mají věřící právo žádat kněze, aby pro vykonání křtu užil tradičního obřadu. Znalost tradičního křtu je však dnes velmi malá, a tak katoličtí rodiče velmi často tuto možnost nevyužívají nebo o ní ani nevědí. Obřady tradičního křtu jsou však velmi hluboké a krásné, stojí tak určitě za to se s nimi seznámit.
Dokument papeže Benedikta XVI. Summorum pontificum, jenž je zmiňován především v souvislosti s tradiční (tzv. tridentskou) mší svatou, v čl. 9 dává věřícím právo žádat taktéž o vykonání obřadů dalších svátostí (křtu, biřmování, manželství, pomazání nemocných) podle tradičního způsobu.
V tomto článku stručně vyložíme, jak probíhá křest dítěte v tradičním římském ritu.
Obřady popíšeme pouze obecně s jejich základními významy, jednotlivé modlitby při nich pronášené naleznete v dokumentu ke stažení. U většiny z nich existuje původní latinské znění i schválená verze v národním jazyku, mezi nimiž si kněz může při vykonávání obřadů vybrat. Stejně tak u otázek a odpovědí.
I. OBŘADY PŘED UDĚLENÍM SVATÉHO KŘTU
Uvítání
1. Kněz oblečen v rochetu a štólu fialové barvy vyjde ke dveřím kostela, kde jsou připraveni ti, kteří přinášejí dítě ke křtu. Tam se kněz otáže kmotrů: „Jak chcete tomuto dítěti říkat?“ Kmotr (kmotrové) odpoví jméno nějakého svatého (popř. více svatých), jež dítě obdrží jako svého patrona.
2. Od nynějška se kněz ve svých otázkách bude obracet již přímo na dítě, jehož ústy v první osobě odpovídají kmotři (kmotr). Otázky a odpovědi následují takto:
Kněz: „N. co žádáš od Církve Boží?“
Kmotr: „Víru.“
Kněz: „Co ti dá víra?“
Kmotr: „Život věčný.“
Na to kněz praví: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání: Miluj Pána svého Boha z celého svého srdce, z celé své duše, celou svou myslí, a bližního jako sebe.“
První exorcismus a svěření znamení kříže
3. Nyní kněz na křtěnce třikrát dýchá a dělá mu na čele a na prsou znamení sv. kříže. Dýchá na něj na znamení, že se křtěnci ve křtu uděluje Duch svatý a tím bývá zrozen k věčnému životu. Znamení sv. kříže vyobrazuje učení Ukřižovaného (křesťanskou víru). Kněz je dělá na čele, aby křtěnce napomenul víru v Ukřižovaného veřejně a statečně vyznávat. Na prsou pak na upamatování, že má svou víru taktéž projevovat skutky.
Svěcení soli a předání moudrosti
4. Kněz dává křtěnci do úst svěcenou (exorcisovanou) sůl, kterou předtím požehnal, popř. použije již dříve požehnanou. Sůl naznačuje moudrost a zalíbení v božských věcech, které kněz pro křtěnce od Pána vyprošuje. Jako sůl přirozeně chrání před hnilobou, tak milost Ducha svatého chrání dítě před hnilobou hříchu.
Exorcismy
5. Vícekrát kněz pozdvihuje ruce k exorcismu, tedy slavnému vybízení zlého ducha, pod jehož vládu se vinou prvotního hříchu člověk rodí, aby se pro Ježíše Krista Ukřižovaného od křtěnce vzdálil.
Uvedení do chrámu
6. Kněz klade na křtěnce svou ruku a konec štóly. Ruku klade na křtěnce na znamení, že ten se stává účastným ochrany Boží. Konec štóly pak na znamení, že dotyčný vchází do Církve a stává se jejím údem. Proto také kněz přitom praví: „N. vejdi do chrámu Božího, abys měl podíl s Kristem v životě věčném.“ Na to se odpovídá: „Amen.“ (Tzn. staň se.)
Průvod ke křtitelnici
7. Po předcházející výzvě ke vstupu do chrámu Božího jde kněz s kmotry, kteří nesou dítě, ke křtitelnici. Cestou se s kmotry modlí Věřím v Boha a Otčenáš. To je upamatování na dřívější doby, kdy se tyto modlitby, tvořící hlavní obsah víry, museli před přijetím křtu modlit dospělí křtěnci. Než přistoupí ke křtitelnici, vysloví kněz nad křtěncem ještě další exorcismus.
Obřad Effeta
8. Po ukončené modlitbě si kněz navlhčí slinou prsty a dotýká se uší a nosu dítěte, přičemž říká: „Effeta!“ t. j. „Otevři se!“. To činí podle příkladu Ježíšova, který podobným způsobem uzdravil hluchoněmého. Zde tak kněz napomíná křtěnce, aby své duchovní smysly měl vždy otevřené pro pravdy božského učení.
II. OBŘADY PŘI UDĚLOVÁNÍ SVATÉHO KŘTU
Odřeknutí Satana
9. Po vykonání obřadu Effeta se kněz postupně třikrát obrací na křtěnce s otázkami: „Odříkáš se zlého ducha? – I všech skutků jeho? – I vší pýchy jeho?“ – Kmotrové pokaždé k tomu v jeho jménu přisvědčí slovem „Odříkám“.
Pomazání olejem katechumenů
10. Na to kněz křtěnce maže na prsou a mezi lopatkami svatým olejem katechumenů. Na prsou na znamení, že má v srdci zachovávat milost Ducha svatého, mezi lopatkami pak, aby ho učinil ochotným hrdinsky bojovat proti satanu a s radostí nést jho Ježíše Krista.
Výměna štóly a křestní vyznání víry
11. Po otření oleje kněz na znamení radosti mění fialovou štólu (značí kajícnost a usebranost) v bílou. Poté se ptá křtěnce: „Věříš v Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země? – Věříš v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, narozeného a ukřižovaného? – Věříš v Ducha svatého; svatou Církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný?“ Kmotrové pokaždé místo křtěnce odpovídají: „Věřím.“
Vykonání křtu
12. Na to se kněz obrací znovu na křtěnce, oslovuje ho jménem a ptá se: „N. chceš být pokřtěn?“ Kmotrové jeho jménem přisvědčí: „Chci.“ Na to kněz lije třikrát v podobě kříže křestní vodu na hlavu křtěnce, přičemž praví: „N. ego te baptízo in nómine Patris †, et Fílii †, et Spíritus † Sancti.“ (N., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.)
III. OBŘADY PO UDĚLENÍ SVATÉHO KŘTU
Mazání křižmem
13. Po křtu se dítě na temeně maže svatým křižmem. Tím se naznačuje, že pokřtěný je křesťanem a že přináleží ke Kristu. Po pomazání jej kněz pozdravuje: „Pax tibi.“ (Pokoj tobě) Kmotři odpoví: „Et cum spíritu tuo.“ (I s duchem tvým.)
Předání křestního roucha
14. Nato klade kněz na pokřtěného bílé roucho a říká: „Přijmi roucho nevinnosti a uchovej je bez poskvrny až před soud našeho Pána Ježíše Krista, abys vešel do života věčně blaženého.“ Amen. Bílé roucho má novopokřtěnému připomínat nevinnost, kterou křtem svatým získal a kterou má po celý svůj život zachovat neposkvrněnou.
Předání křestní svíce
15. Pak se místo dítěti dá do ruky kmotrovi hořící vosková svíce se slovy: „Přijmi hořící svíci a bez úhony opatruj křest svůj. Zachovávej Boží přikázání, abys, až Pán přijde ke svatbě, mohl jemu vstříc jíti, spolu se všemi svatými ve dvoru nebeském, a měl život věčný, a živ byl na věky věkův. Amen.“ Hořící svíce má nově pokřtěného napomínat, aby vždy kráčel ve světle pravé víry a dobrých příkladů.
Závěrečné propuštění a napomenutí kmotrů
16. Na závěr kněz nově pokřtěného propouští s přáním: „N. odejdi v pokoji, a Pán buď s tebou.“ Odpoví se „Amen“. Úplně nakonec pak ještě kněz napomíná kmotry k zodpovědnému úkolu, který na sebe vzali, těmito slovy: „Nyní klade Církev do vašich rukou dítě, které ze svatého křtu vyšlo čisté jako anděl. Jako jeho kmotrové máte jak právo, tak i povinnost, spolupracovat na jeho křesťanské výchově. Žijte tak, aby vaše jednání bylo tomuto dítěti dobrým příkladem a ujímejte se ho v době neštěstí. Často se modlete k Bohu, aby žehnal vašim snahám, a velice si važte duchovního příbuzenství s dítětem a s jeho rodiči, které jste jako kmotři získali. Jděte v pokoji! Hospodin ať zůstává vždycky s vámi! Amen.“
Suché dny či kvatembr (quatuor tempora) vracejí se čtyřikrát do roka (v týdnech po třetí neděli adventní, po první neděli postní, ve svatodušním týdnu a po svátku Povýšení sv. Kříže) vždy ve středu, pátek a sobotu. Jsou zasvěceny postu a modlitbě, které nám připomínají naši hříšnost a potřebu očištění.
Suché dny či kvatembr (quatuor tempora) vracejí se čtyřikrát do roka (v týdnech po třetí neděli adventní, po první neděli postní, ve svatodušním týdnu a po svátku Povýšení sv. Kříže) vždy ve středu, pátek a sobotu (pokud nepřipadne na tyto dny významnější svátek, který má přednost – například jako letos 19. 3. 2011 svátek sv. Josefa).
Jsou zasvěceny postu a modlitbě, které nám připomínají naši hříšnost a potřebu očištění.
Nejstarší zmínky o kvatembrových dnech pochází ze 4. století, ale zřejmě byly zachovávány i dříve. Jednalo se vyloženě o dny kající, spojené s postem, modlitbami a almužnou. Každý z těchto dnů má svůj vlastní mešní formulář, liturgická barva je fialová.
V těchto dnech také bývala udílena nižší svěcení. Proto se modleme a posťme s Církví, aby Pán ráčil poslati hojné pracovníky na vinici svou, aby nám daroval hodné kazatele Evangelia, ctnostné udělovatele Svátostí, svaté sluhy oltáře a pravé pastýře.
Následující odstavce jsou návodem ku prožití nejen suchých dnů, ale celé doby postní:
Postem stáváme se mistry v ovládání svých žádostí a toto mistrovství je základem pro naše věčné blaho. Církev sv. však chce postem získati pro nás ještě něco – odpuštění hříchů. Svými hříchy nahromadili jsme si mnoho trestů a nikdy jim neunikneme. Nekonečná svatost Boha, která byla hříchy našimi pohaněna, žádá odčinění všech vin. Všichni z nás musíme zpalatiti do posledního haléře! Bůh jest však při své nekonečné Spravedlnosti také nekonečně milosrdný. Proto čeká na naše obrácení, dopřává nám života, abychom se mohli ze svých hříchů káti a dobrými skutky smýti svoje viny: Hle, nyní jest čas příhodný; hle, nyní jest den spasení!
Půst jest jedním z těch dobrých skutků, jehož cena jest nesmírná. Člověk jest složen z duše a těla a obojí musí sloužiti Bohu. Byla by to špatná kajícnost, která by záležela jen v lítosti a zkroušenosti srdce, ale na tělo se nevztahovala; všecky naše duševní vztahy obrážejí se na našem těle. Tělo bylo hlavní příčinou naší vzpoury proti Bohu, nesmíme je tedy vyjmouti z pokání!
Druhým dobrým skutkem, k němuž nás Církev v tuto dobu vybízí, jest modlitba. Tak jako slovem „půst“ Církev rozumí nejen odejmutí potravy, ale i přemáhání zlých náklonností, útěk před hříchem a snahu o ctnost, tak slovem „modlitba“ rozumí každou příležitost, při níž se duše obrací k Bohu. Jest to hlavně návštěva chrámu, obcování Mši svaté, vyslechnutí kázání, křížová cesta a rozjímání o utrpení Kristově. Nejkrásnější modlitbou jest zbožné přijímání Svátostí.
Jiným dobrým skutkem jest almužna. To, co jsme postem a jiným odříkáním ušetřili na sobě, to rozdáváme těm, kterým bylo neustálé odříkání dáno již do kolébky – chudým. Almužnou smyjeme mnoho svých vin a cvičíme se v lásce k bližnímu, v němž milujeme Krista samého. Slovem „almužna“ myslí Církev svatá opět všecko milosrdenství, jež prokazujeme druhým, může tedy i nejchudší rozdávati almužnu.
Podle P. Mariana Schallera OSB.
Orel jednota Dobříš a Orel župa Svatováclavská vás zvou na postní duchovní obnovu, jejíž součástí bude mše sv. v tradičním římském ritu.
Osobnost kazatele R. D. Damiána Nohejla III.OP zaručuje kvalitní náplň, proto se KL k tomuto pozvání připojuje.
Orel jednota Dobříš a Orel župa Svatováclavská vás zvou na postní duchovní obnovu, jejíž součástí bude mše sv. v tradičním římském ritu.
Osobnost kazatele R. P. Damiána Nohejla III.OP zaručuje kvalitní náplň, proto se KL k tomuto pozvání připojuje.
Akce se uskuteční v sobotu 2. dubna 2011 v orlovně v Dobříši, ul. 28. října 451, Dobříš.
Program:
12,45 hod. – příchod účastníků
13,00 hod. – dvě přednášky na postní témata (1 přednáška 30 – 40 min., v přestávkách možné dotazy)
15,00 – 15,45 hod. – příležitost sv. zpovědi
16,30 hod. – Mše sv. podle misálu z r. 1962 v kostele Nejsvětější Trojice v Dobříši
Duchovní obnovu povede a Mši sv. celebruje župní vzdělavatel Orla P. Mgr. Antonín Damián Nohejl, III. O. P.
Zájemci se hlásí organizátorům:
br. Stanislav Vejvar, standa.vejvar@volny.cz
ses. Marie Kadlecová, tel.: 318 522 648, Orel jednota Dobříš
