Krása liturgie – 25. stránka

Doba předpostní (Septuagesima)

Devět neděl před velikonocemi začíná liturgické období zvané předpostí či doba devítníková. Nový kalendář tuto dobu nezná. V tradičním kalendáři je však pevně zakotvena a má svůj význam. Pro bližší seznámení s tímto obdobím církevního roku a jeho pochopení by měl posloužit tento článek.

Doba předpostní je ve formě, v jaké se nám zachovala dodnes, stará již více než tisíc let. Leč v novém uspořádání církevního roku se již nevyskytuje. Příležitost mít účast na její hlubokosti a kráse se nám tak naskýtá již jen v místech, kde se slouží tradiční mše svatá, neboť ta je vždy spjata a s tradičním liturgickým kalendářem. Pro dnešního věřícího, který se znovu seznamuje s poklady katolické liturgické tradice, je tak tato doba něčím novým a neznámým. Na následujících řádcích se pokusíme původ, význam a důrazy této doby vysvětlit. Doufáme, že tak pomůžeme i k jejímu plodnějšímu prožití.

Co je doba předpostní

Doba předpostní (též předpostí, doba devítníková či lat. Septuagesima) sestává ze tří neděl před samotným postem. Tyto neděle se nazývají po řadě neděle Devítník, první po Devítníku a druhá po Devítníku. Název ten jednoduše z toho, že Devítník je 9. nedělí před velikonocemi. V latině se tyto neděle nazývají Septuagesima, Sexagesima a Quinqagesima, což česky znamená sedmdesátý, šedesátý a padesátý – totiž den před velikonocemi. Toto zaokrouhlené počítání (ve skutečnosti jde vlastně o 63., 56. a 49. den před velikonocemi) bylo asi zavedeno z řecké východní praxe.

Význam a důrazy doby předpostní

Devítníkové období je úvodem do vlastní doby postní. Období 40denního postu je hlavním úsekem roční duchovní obnovy. Předpostní doba nás na tento půst připravuje, abychom jej pak co nejlépe zužitkovali. Číslo 70 připomíná 70leté zajetí Židů v Babylonu. Církev nám chce po 70 dní v roce připomínat naše otroctví pod mocí ďábla a probudit v nás tak touhu po našem pravém domově – nebi.

Texty mešní liturgie v nedělích doby předpostní v nás křísí vědomí hříšnosti a připomínají nám nutnost mravní obnovy. Je zde také patrné spojení s přípravou katechumenů, kteří mají být o velikonocích pokřtěni.

O Devítníku čteme z listu sv. Pavla Korintským o běhu a boji o závod. Tak běžte, volá apoštol, tak bojujte, abyste dosáhli koruny nepomíjitelné. Evangelium pak vypravuje podobenství o dělnících na vinici, čímž nám připomíná, abychom i my pracovali pilně na spasení své duše pokáním a sebezapíráním. Devítník byl též dnem volby čekatelů křtu, dnem povolání na závodiště spásy, na vinici Páně. Hlavní mešní modlitba má ráz kajících modliteb velké litanie: „Prosby lidu svého, prosíme, Pane, dobrotivě vyslyš, abychom, kteří spravedlivě za hříchy své trpíme, pro slávu jména tvého milosrdného osvobození dosáhli.“

V první neděli po Devítníku pak sv. Pavel v epištole praví, že se nechce chlubiti, než svými slabostmi. Tím nám Církev připomíná, aby také každý z nás byl pamětliv svých slabostí a křehkostí a připravoval se tak k času postnímu a k pokání. Evangelium této neděle pak v podobenství o rozsévači ukazuje překážky, které stojí v cestě pravému obrácení a pokání – nestálost, zatvrzelost srdce a přílišné starosti o věci světské.

V druhé neděli po Devítníku po dalším z textů sv. Pavla (tentokrát o lásce, která je základem každého polepšení a bez níž není spásy) obrací v evangeliu Církev pozornost k našemu vykoupení. Příběh vyléčení slepého žebráka poukazuje k Tomu, jenž léčí i slepotu duchovní, zaslepenost rozumu a srdce. První podmínkou pokání je poznání své chyby; ve slepém žebrákovi má každý vidět sebe a poznat, u koho jediného má hledat vyléčení.

Taktéž vnější forma liturgie se s příchodem doby předpostní mění. Ve mši se vypouští radostný chvalozpěv Gloria, zelenou barvu naděje střídá barva fialová – symbol kajícnosti a usebranosti. Nezaznívá radostné Aleluja, místo něj se před evangelium vkládá vážný zpěv zvaný Traktus.

Původ doby předpostní v Církvi

Za starých časů nezačínal 40denní půst všude stejně v tentýž den. Jelikož na Orientě není ve zvyku se postit o sobotách, začínala tam postní doba dříve. Poutnice Etherie např. píše, že v Jerusalemě se na velikonoce věřící připravovali osm týdnů. Ještě dříve půst začínal tam, kde se věřící nepostili ani ve čtvrtek, nebo tam, kde se odděloval půst Svatého týdne od ostatního svatopostního času, jak tomu bylo v Antiochii. Tyto orientální zvyky měly pak svůj vliv i na Západ. Církev pak stará jména těchto neděl zachovala i po pozdějším ustanovení, aby 40denní půst začínal všude stejně, tzn. 46 dní před Velikonocemi (bez nedělí tak 40 postních dnů).

Co se tvorby devítníkové liturgie týká, pak se v ní uplatnilo více vlivů. V dnešní formě je stará asi 1000 let. Liturgie devítníkových neděl pravděpodobně souvisí s kajícími průvody v 6. století do chrámů sv. Vavřince, sv. Petra a sv. Pavla a s bohoslužbou za odvrácení pohrom, které v tehdejší době vinou barbarů zmítaly Itálii. Ještě více byly texty ovlivněny již zmíněnou přípravou katechumenů.

Konečně svou roli sehrály i světské zábavy a rozpustilé veselosti, které se ve dnech před sv. postem odehrávaly jako zbytky pohanských slavností (tzv. Bakchanalia) na počest pohanskému bůžku obžerství a smyslné radosti. Církev tak naopak své dítky v době, kdy se světští lidé odevzdávali hříšným radovánkách, vybízela k boji s tělem, světem a ďáblem. V této souvislost později vznikly i tzv. 40hodinové pobožnosti – výstavy Nejsvětější Svátosti, které se právě odehrávaly na konci doby předpostní na zadostiučinění za mravní rozpustilost, která se v těch dnech projevovala. Již sv. Augustin napomínal věřící své doby těmito slovy: „Pohané dávají si v tyto dny dárky milostné, vy pak máte dávati almužny v tyto dny zloby; onino jásají prozpěvujíce písně veselé a hejřivé, vy se máte těšiti ze slova Božího; oni běhají po divadlech, vy máte spěchati do chrámů; oni se opíjejí, vy pak buďte střídmi a postěte se.“

Volně zpracováno dle:

ThDr. František Cinek: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku (Olomouc 1931)

Bohumil František Hakl: Liturgika, o posvátných dobách svaté katolické Církve, čili Slavností kruh v roce církevním. (Praha 1895)

P. Marian Schaller OSB: Liturgie (Praha 1933)

Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena (kap. 1, 4)

Ctih. Martin z Kochemu předsvědčivě vykládá, jak se starozákonní proroctví Malachiášovo mohlo naplit a naplilo jedině v oběti mše svaté a jak Kristus Pán při poslední večeři vpravdě obětoval a mši svatou jako oběť ustanovil.

Předchozí díl: O oběti Ježíše Krista (3)

Proroctví Malachiášovo

Tuto oběť Ježíše Krista, pozůstávající z chleba a vína, předpověděl také prorok Malachiáš slovy: „Nemám zalíbení ve vás, praví Hospodin zástupů, a darů nepřijmu z ruky vaší. Nebo od východu slunce až na západ veliké jest jméno mé mezi národy, a na každém místě obětována bývá jménu Mému oběť čistá; nebo veliké jest jméno Mé mezi národy, praví Hospodin zástupů.“¹ Slova tato obsahují dle výkladů všech svatých Otců, kteří se jimi zabývali, proroctví o oběti Nového Zákona.

Proroctví nenaplnilo se ve Starém Zákoně

Proroctví toto se nevyplnilo v Starém Zákoně, ač Malachiáš mluví jako v čase přítomném. Malachiáš užívá totiž přítomného času, jako bylo obyčejem i při jiných prorocích, aby naznačili to, co teprve státi se mělo, jako přítomné, čili patrné a jisté. Že Malachiáš vpravdě o čase přítomném nemluvil, vysvítá z toho, že za doby jeho i po dobu celého Starého Zákona pohané nebyli k právě víře obráceni a neměli tedy ani ještě oběti pravé. Obrácení pohanů a pravá oběť při nich staly se skutkem teprve v Zákoně Novém, kdy se naplnilo, co řekl Bůh Otec Synu svému: „Požádej ode mne, a dám tobě národy v dědictví tvé, a ve vladařství tvé končiny země.“² A tak se i skutečně stalo, když svatí apoštolové, zejména svatý Pavel, pohany na víru Kristovu obrátili.

Nevztahuje se ani k oběti Pána Ježíše na kříži, ani k obětem židovským

Proroctví Malachiášovo, že „jménu Hospodinovu obětováno bude na všech místech“, a to „oběť čistá“, nevztahuje se také k oběti Pána Ježíše na kříži, poněvadž ta obětována byla jen jednou, a na jednom místě, na hoře Kalvarii.

Proroctví to nevztahuje se však ani k obětem židovským, ježto těmto, proti oné slibované oběti čisté, Malachiáš předpovídá opovržení Hospodinovo. A jestliže i starozákonní oběti byly nepravostí před Hospodinem, čím větší ohavností byly před ním teprve oběti pohanské, které byvše vraždami, smilstvem, lupičstvím znesvěcené, nebyly ani přednášeny Bohu, nýbrž ďáblu, jak tvrdí svatý učitel národů!³

Ani k našim dobrým skutkům se nevztahuje, jak rádi tvrdí bludaři

Také se proroctví Malachiášovo o oběti čisté nikterak nevztahuje k chvále Boží a k našim dobrým skutkům, jak bludaři velice nejapně tvrdívají, poněvadž ani modlitby ani ostatní dobré skutky naše nejsou vlastními obětmi, o jakých přece prorok výslovně mluví. Také i sami bludaři o skutcích našich dobrých tvrdí, že nečisté jsou; a snaží se to dokázati ze slov proroka Isaiáše, jenž dí: „Učiněni jsme jako nečistý (člověk) my všichni, a jako roucho nečisté… jsou všecky spravedlnosti naše.“⁴ A konečně nemohou přece tyto duchovní oběti modliteb a dobrých skutků nazýváni býti – obětí chleba a vína!

Jedině k oběti Mše svaté se proroctví může vztahovati

Může se tudíž proroctví Malachiášovo o oběti čisté vztahovati jedině a výhradně k oběti Nového Zákona. Neboť jedině Mše svatá jest obětí čistou, jež se Bohu přednáší na všech místech a po všechny časy. Tato oběť samojediná jest tou obětí, jež ani nehodností ani zlomyslností obětujících nemůže poskvrněna býti. Nebo v oběti Nového Zákona přináší Ježíš Kristus dar obětní sám: kněží jsou toliko sluhy jeho, kteříž jemu při konání této viditelné oběti úst i rukou svých propůjčují. Poněvadž totiž Kristus Pán, sedící nyní po pravici svého nebeského Otce, neviditelný jest; oběť pak, aby ji lidé viděti a rozuměti mohli, viditelnou býti musí, používá ke konání oběti své služeb kněží.

Oběť Nového Zákona bude také tak dlouho trvati, jako potrvá Církev Ježíše Krista, totiž až do skonání časů.

Fra Angelico - Poslední večeře — Poslední večeře (Fra Angelico - 1440)

Kdy Kristus oběť ustanovil a sám obětoval

Jest nyní otázka, kdy Kristus Pán tuto oběť chleba a vína ustanovil i sám obětoval?

Na to odpovídám, že to učinil tak, jak naše svatá Církev učí, při poslední večeři; nebo na žádném jiném místě v Písmě svatém o takové oběti zmínka se neděje. Při poslední večeři však se stalo všecko, co se při oběti vyžaduje. Tu proměnil Ježíš Kristus, jakožto nejvyšší Kněz, chléb a víno ve své přesvaté Tělo obětní a ve svou přesvatou Krev obětní, a věnoval obé svému nebeskému Otci, aby ho jakožto nejvyššího Pána všech věcí uctil a se Jemu klaněl. Svatý evangelista Lukáš v příčině té zajisté píše: „A vzav chléb, díky činil, a lámal, a dával jim řka: Totoť jest Tělo mé, kteréž se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Tak i kalich, když povečeřel, řka: Tentoť jest kalich, nová úmluva v mé Krvi, kteráž se za vás vylévá.“⁵

Důkazy, že Pán Ježíš při poslední večeři skutečně obětoval a Mši svatou jako oběť ustanovil

Povšimněme si nejprve té okolnosti, že Pán Ježíš svou novou večeři teprve potom ustanovil, když byl s učedníky svými beránka velikonočního požil. Prve však, nežli židé beránka velikonočního požívali, byl tento již dříve zabit i obětován, k čemuž poukazuje svatý Pavel, an píše: „Beránek náš velikonoční obětován jest Kristus.“⁶ Židé jedli tedy beránka velikonočního jakožto skutečnou večeři obětní. A tedy již tím, že Ježíš Kristus večeři Nového Zákona ustanovil bezprostředně po požití židovského beránka velikonočního, jenž byl obětní večeří Zákona Starého, dal na srozuměnou, že i jeho večeře Nového Zákona večeří obětní býti měla.

Tělo Kristovo bylo tělem obětním

Uvažujme dále také to, co Ježíš Kristus při poslední večeři konal. Proměnil totiž chléb ve své přesvaté Tělo, jež dle svého určení Tělem obětním bylo, jak to sám vyslovil, řka: „Obětí a darů nechtěl jsi, ale Tělo způsobil jsi mi.“⁷ Tělo jeho mělo tedy od té doby býti nebeskému Otci líbeznou obětí i krvavou, i nekrvavou, čili potravnou. A potom proměnil víno ve svou přesvatou Krev, jež ve svém odloučení od Těla, podstatně Krví obětní byla. Proto také nazývá ji Pán Ježíš „Krví Zákona a to Nového i věčného“: poněvadž bez krve žádná úmluva se neděla. Tím tedy, že Kristus Pán při poslední večeři v rozdílných způsobách chleba a vína přítomným se učinil, představil se nám v podobě nevolníka, jenž z lásky k nám všeho dokonale se zbavil, sebe dobrovolně ponížil, ba ukrutné smrti na kříži se zasvětil.

Ze samotných slov Spasitelových je obětní úmysl patrný

Také slova, jichž Spasitel při poslední večeři, při posvátném díle svém užil, vyjadřují nám, žeť výkonem svým obětoval. Pravil zajisté: „Toto jest tělo mé, kteréž se za vás vydává;“ aneb jak svatý Pavel dí: „kteréž za vás vydáno bude.“⁸

Tímto „vydáním“ těla svého nevyrozumíval Pán Ježíš vydání těla k požití učedníkům, poněvadž podávaje jim je, již vyslovil: „Vezměte a jezte!“ Ale vydáním Těla vyrozumíval vydání ho k oběti, jak to sám výslovně prohlásil svou přípovědí: „Chléb, kterýž já dám, Tělo mé jest, (jež vydám na smrt) za život světa.“⁹ A při podávání kalicha taktéž: „Tentoť jest kalich, nová úmluva v Mé Krvi, kteráž se za vás vylévá.“ Také „vylitím krve“ nevyrozumívá Pán pití z kalicha, poněvadž již předtím výslovně prohlásil: „Vezměte a pijte!“ Ale vylitím Krve vyrozumívá prolití jí za učedníky své, a za mnohé; kteréžto vylití stalo se na počest Bohu Otci v tom okamžiku, když Kristus Ježíš ta slova pronesl. Nebo byť se i slova „vydání těla“ a „vylití krve“ k oběti na kříži vztahovati mohla, mluví přece Spasitel zároveň o vydání těla a vylití krve, jež zde při poslední večeři se děje; a tedy o oběti, jež zde se koná. I také to „lámání“ těla Páně, v podobě čili způsobě chleba přítomného, o němž svatý evangelista Lukáš vypravuje, poukazuje k skutečnému obětování při samé poslední večeři.

Praví-li však Kristus Pán: „Tělo mé se za vás vydává,“ musíme také zvěděti, komu se vydává. Komu jinému, než témuž, komu i na kříži vydáno bylo; to jest, Otci nebeskému?

Poslední důkaz – neomylné svědectví Církve svaté

A tak seznáváme, že při poslední večeři stalo se ke cti Boží vydání Těla Páně, jež jako umírající bylo představeno; a že se tedy skutečně oběť konala. Ve smyslu tom také naše matka, Církev svatá, úkony i slova Páně při poslední večeři vždy pojímala.¹⁰ A svědčí-li tedy ona o tom, že se při poslední večeři Kristus Pán skutečně obětoval, platí toto svědectví více než jakékoli výklady ostatních lidí. Nebo Církev živého Boha jest dle učení apoštolského „sloupem a tvrdí pravdy.“¹¹

Při poslední večeři konal tedy Kristus Pán úřad svůj kněžský podle řádu Melchisedechova. Nebo neobětoval-li tehdy chleba a vína, neučinil tak vůbec nikdy po celý život svůj; pak by však nebyl žádným knězem dle řádu Melchisedechova. A přece nám svatý Pavel kněžský úřad Ježíše Krista tak vznešeně popisuje, an dí: „Jiní zajisté bez přísahy kněžími učiněni bývali: tento pak s přísahou skrze toho, kterýž řekl k němu: Přisáhl Pán, a nebudeť toho litovati: Ty jsi kněz na věky… Tento, protože zůstává na věky, má kněžství věčné.“¹²

Tak tedy na pravdě jest, čemu Církev katolická vždycky učila, že Pán Ježíš při poslední večeři nejsvětější oběť Mše svaté ustanovil. Ta jest dle učení sněmu Tridentského onou čistou obětí, jež ani nehodností ani zlomyslností obětujících poskvrněna býti nemůže; a o které Hospodin Malachiáši proroku předpověděl, že přinášena bude Jménu jeho, jež velikým státi se má mezi názory, na všech místech, jakožto čistá oběť nekrvavá.

Následující díl: O stáří křesťanských obětí a jejich názvech (5)

[1] Malach. 1, 10. 11;
[2] Žalm 2, 8;
[3] 1. Kor. 10, 12;
[4] Isai. 64, 6;
[5] Luk. 22, 19,20;
[6] 1. Kor. 5, 7;
[7] Žid. 10, 5;
[8] 1. Kor. 11, 14;
[9] Jan 6, 52;
[10] Concil. Trid. sess. 22, cap. 1; can 1, 2;
[11] 1. Tim. 3, 15;
[12] Žid. 7, 20-24.

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Fotografie z pontifikální mše sv. kardinála Burke

Vzhledem k tomu, že kardinál Raymond Leo Burke není našim drahým čtenářům neznámý a řada z vás si ho velmi oblíbila, jistě vám udělají radost fotografie z pontifikální mše sv. v tradičním římském ritu, kterou Jeho Eminence sloužila 26. prosince 2010 v domě Františkánů Neposkvrněné v Římě.

Vzhledem k tomu, že kardinál Raymond Leo Burke není našim drahým čtenářům neznámý (viz články Zkušenosti ze St. Louis: Může tradiční pastorace fungovat i v dnešní době? a Noví kardinálové a tradiční mše sv.) a řada z vás si ho velmi oblíbila, jistě vám udělají radost fotografie z pontifikální mše sv. v tradičním římském ritu, kterou Jeho Eminence sloužila 26. prosince 2010 v domě kongregace Františkánských bratří Neposkvrněné v Římě.

Aktualizace (13. 2. 2011): Fotografie z jáhenského svěcení udělovaného kard. Burke 29. 1. 2011 v semináři Institutu Krista Krále v Griciglianu

Pět dobrých zpráv ze zahraničí

1. Pravidelná tradiční mše svatá v Záhřebu
2. Tradiční mše svatá po dlouhé době sloužená ve Španělsku biskupem
3. Pozitivní vývoj na Filipínách
4. Nově jmenovaný kardinál Walter Brandmueller sloužil pontifikální tradiční mši svatou
5. Novokněz P. Tomasz Jochemczyk (*1976) sloužil v tradičním římském ritu svou primiční mši sv.

České katolické stránky Vendeé informovaly o dvou radostných novinkách, které se týkají tradiční mše svaté (celý článek zde):

1. Pravidelná tradiční mše svatá v Záhřebu

Papežská komise Ecclesia Dei intervenovala na popud věřících z arcidiecéze Záhřeb v Chorvatsku u tamního arcibiskupa kardinála Bozaniće a ten přislíbil zajištění celebrování tradiční latinské mše svaté ve své arcidiecézi. Mše svatá podle misálu Jana XXIII. bude v Záhřebu celebrována každou neděli a zasvěcený svátek v 11:30.

2. První tradiční latinská mše svatá sloužená ve Španělsku biskupem od promulgace Summorum pontificum

15. ledna 2011 sloužil J. Ex. Manuel Urena Pastor, arcibiskup ze španělské Zaragozy, slavnou zádušní mši podle misálu z roku 1962 ve farním kostele Santa Maria la Mayor v Epile v Zaragoze. Jde o první mši podle misálu z roku 1962, kterou sloužil kanonicky regulérní biskup v samotném Španělsku od promulgace Motu proprio Summorum pontificum.

Několik dalších španělských biskupů sloužilo po promulgování Summorum pontificum mše podle misálu z roku 1962 nebo při nich asistovalo, ale žádná z nich se nekonala v samotném Španělsku.

3. Pozitivní vývoj na Filipínách

Mše sv. podle misálu bl. Jana XXIII. z roku 1962 je od ledna 2011 sloužena každý den v semináři sv. Maxmiliána v Manile, který patří řádu minoritů (OFMConv.). Informovaly o tom 24. ledna 2011 stránky Rorate Coeli.

Ve filipínském hlavním městě jsou tedy nyní tradiční mše svaté každodenně slouženy již na čtyřech místech.

4. Nově jmenovaný kardinál Walter Brandmueller sloužil pontifikální tradiční mši svatou

6. ledna 2011, na svátek Zjevení Páně, sloužil J. E. kard. Walter Brandmueller v kostele Panny Marie Bolestné v italském Campocavallo di Osimo pontifikální mši sv. v tradičním římském ritu.

Klasický ritus mše svaté horlivě podporují i minimálně tři další kardinálové jmenovaní v listopadu 2010 papežem Benediktem XVI. Informovali jsme o tom v článku Noví kardinálové a tradiční mše sv.

5. Novokněz P. Tomasz Jochemczyk (*1976) sloužil svou primiční mši sv. v tradičním římském ritu

Informovaly o tom polské stránky Nowy ruch liturgicny. P. Tomasz pochází z diecéze Katowice a byl vysvěcen pro italskou diecézi Albenga-Imperia.

Za zmínku stojí, že farní kostel sv. Tomáše Apoštola, v němž se primice konala, nemá a nikdy neměl tzv. obětní stůl. Současný biskup J. Ex. Mario Oliverii totiž už před deseti lety nařídil odstranění těchto zařízení z kostelů své diecéze.

Tento požadavek je v souladu jak s tradicí Církve a podstatou mše svaté (mše sv. je oběť přinášená jedině Bohu, ne přítomnému lidu), tak s platnými liturgickými předpisy a vyjádřením Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, kde není žádný požadavek na sloužení mše „čelem k lidu“ (viz též náš článek O společném obrácení kněze a lidu).

Kolekta (hlavní mešní modlitba)

První knězem hlasitě pronášenou proměnlivou částí mše svaté je kolekta, někdy zvaná prostě jen modlitba. Mimo krásné obsahy, vyprecizované staletími zbožné víry, jež kolekty v tradičním římském ritu obsahují, je samotná modlitba provázena i několika gesty (např. rozpřažením rukou). Právě i jejich vysvětlení naleznete v tomto článku.

Předcházející část mše svaté: Gloria

Políbení oltáře a pozdravení lidu

Po skončení chvalozpěvu Gloria (pokud nebylo, pak ihned po Kyrie) kněz políbí oltář, poté se s rukama sepjatýma na prsou a s očima sklopenýma obrací k věřícím. Rozpíná ruce na šířku ramen, opět je spíná a přitom praví: Dóminus vobíscum (Pán s vámi), načež věřící odpovídají: Et cum spíritu tuo (I s duchem tvým).

Význam políbení oltáře

Políbení oltáře zde má podobný význam jako při výstupu k oltáři na počátku mše svaté. Toto políbení se děje ve mši svaté před každým pozdravem věřících. Kněz tak zdraví nejprve Církev vítěznou, poté Církev bojující. Zároveň se tak poukazuje na to, že všechno požehnání, které kněz věřícím přeje, přichází od oltáře, či ze spojení s obětí na oltáři obnovenou.

Význam pozdravu

Samotný pozdrav Pán s Vámi je biblického původu (např. Rut 2, 4; Lk 1, 28) a ve své jednoduchosti obsahuje vše, co může kněz jménem Církve věřícím přát. Věřící přání opětují a v Pánu se s knězem a celou Církví, v jejímž jménu kněz u oltáře stojí, spojují k modlitbě, která po pozdravu následuje. K opravdové, nadpřirozeně záslužné modlitbě je pomoc Boží milosti nutná (Řím 8, 26). Výrazem „s duchem“ je míněno svátostné kněžství kněze, díky němuž může u oltáře sloužit mši svatou jako řádně ustanovený prostředník.[1]

Biskup namísto Pán s Vámi zdraví lid Pokoj vám. Je to pozdrav posvěcený samým Kristem, který jej vícekrát užil. Projevuje se tak v něm biskupův užší zástupný vztah ke Kristu. Zároveň je zde asi spojitost s chvalozpěvem Gloria, který této části bohoslužby předchází, v němž je zvěst pokoje také obsažena, a který byl dříve k recitaci vyhrazen pouze biskupům.

Modlitba

Po liturgickém pozdravu odchází kněz na epištolní (při pohledu z chrámové lodi pravou) stranu oltáře, aby se modlil hlavní mešní modlitbu. Ještě před ní rozpíná a opět spíná ruce, přičemž činí úklonu ke kříži a praví: Orémus (Modleme se). Tato výzva v množeném čísle ukazuje, že se jedná o modlitbu společnou (kolektivní).

Tato společná modlitba má různé názvy: hlavní mešní modlitba, starobyle kolekta (kollekta, collecta) nebo prostě jen modlitba (orace, lat. oratio). Jedná se o modlitbu prosebnou, vztahující se svým obsahem k slavnosti daného dne či části církevního roku. Obsahově jsou kolekty velmi bohaté a pestré a vytvářejí nádherná drobná umělecká díla.

Struktura kolekt

Kolekty se navzájem velmi liší obsahem i délkou, vykazují však některé společné prvky. Zpravidla se kolekta skládá ze dvou částí.

První část obsahuje poukaz na tajemství nebo událost, kterou oslavujeme, anebo připomíná některou význačnou vlastnost světce, jehož památku si připomínáme. Se skvělou věroučnou přesností je zde vyjádřen předmět oslav a důvod, proč toho dne o tu kterou milost prosíme. Druhá část tlumočí vlastní prosbu.

I když v kolektách převládá ráz prosebný, přesto v sobě spojují i chvalořečení a díkůčinění. Téměř všechny kolekty se obracejí k Bohu Otci. Církev nás tak v celé mešní liturgii (nejen kolektě) vede k Otci skrze Syna v Duchu svatém. Jen některé kolekty směřují přímo ke Kristu, neboť se vztahují např. k oslavě vtělení.

Zakončení kolekt

Výše naznačené směřování se jasně ukazuje i v závěru každé kolekty: Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého Bůh, po všecky věky věků. Je-li na počátku modlitby jmenován Syn Boží, pak se říká Skrze téhož Pána…, podobně v jednotě téhož Ducha svatého, je-li v modlitbě jmenován Duch svatý. Jestliže je Syn Boží jmenován na konci modlitby, závěr se říká až od jenž s tebou žije… Obrací-li se modlitba přímo k Synu Božímu, končí se Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě… (viz příklady kolekt níže) Po skončení kolekty věřící odpoví Amen (tzn. Staň se).

Skoro stejným způsobem končily modlitby už na začátku 5. stol. v africké církvi. Liturgické zvolání Amen pak v Církvi zaznívá už od jejího úplného počátku. Sv. Justin ve 2. století píše, že „je to slovo, které vyslovovali mučedníci v katakombách, žalářích, na popravištích; je to pro nás, jako by bylo ještě oroseno jejich krví a provoněno kadidlem jejich lásky“.

Postoj kněze při modlitbě

Kolektu se kněz modlí s rukama mírně rozpjatýma a zdviženýma před hrudí. Jedná se o výraz vnitřního pozdvižení mysli k Bohu. Už v nejstarších dobách se křesťané modlili s rozpjatýma a zdviženýma rukama, aby se tak připodobnili ukřižovanému Spasiteli. Předpisy římského ritu, které brání jakékoliv teatrálnosti a přemrštěnosti, knězi nařizují, aby rozpjaté ruce, co do výšky i šířky, nepřesahovaly ramena, aby byla zachována pokorná uctivost.

V závěru kolekty při oslavě nejsvětější Trojice kněz jako výraz pokory a touhy po vyslyšení ruce opět spíná a uklání hlavu směrem k oltářnímu kříži.

Počet kolekt

V případě, že na stejný den připadají dva nebo více významných svátků, bývá někdy kolekt ve mši svaté více (maximálně však tři). Po skončení jedné tak kněz opět řekne Orémus a stejným způsobem jako předchozí přednese i další. V takovém případě mluvíme o první kolektě jako o hlavní mešní modlitbě, další jsou pak nazývány připomínkami, neboť připomínají další svátek, který na daný den připadá.

Poslední úpravu v této věci učinil bl. Jan XXIII., který změnil označování tříd svátků a i pravidla pro určování těchto dalších kolekt. Dřívější vysoký počet kolekt tím velmi zredukoval a navrátil se tak k jednodušší původní praxi. V naprosté většině případů tak dnes bývá kolekta jen jedna.

PŘÍKLADY KOLEKT

(Neděle 11. po Svatém Duchu) Všemohoucí, věčný Bože, jenž v přemíře své dobrotivosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a zač prosí, vylej na nás milosrdenství své a odpusť, čeho se leká svědomí, a přidej, co se neosměluje vysloviti prosba. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…

(Sedmibolestné Panny Marie) Bože, při jehož umučení podle proroctví Simeonova pronikl nejsladší duši přeslavné Panny a Matky Marie meč bolesti, popřej milostivě, abychom, kteří probodení její a trpení s úctou vzpomínáme, pro slavné zásluhy a přímluvy všech Svatých, kteří věrně u Kříže stáli, blahého účinku tvého umučení došli. Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků.

(Květná neděle) Všemohoucí, věčný Bože, jenž jsi dal Spasiteli našemu vtěliti se a podstoupiti smrt kříže, aby pokolení lidské mělo k následování příklad pokory, uděl milostivě, abychom sobě zasloužili míti i na jeho trpělivosti poučení i na jeho vzkříšení účast. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista…

(Sv. Jana Nepomuckého) Bože, jenž jsi pro neporušenou svátostní mlčelivost svatého Jana Církev svou novou mučednickou korunou ozdobil, dej, abychom po jeho příkladu a na jeho přímluvu úst svých střežili a tak byli připočteni k svatým, kteří jazykem nechybili. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…

_________________________________________________________________________________________________

[1]Spojení Et cum spíritu tuo se zachovalo i v novém mešním řádu. Do některých národních jazyků (včetně českého, naproti tomu např. slovenský či polský překlad jsou v tomto ohledu věrné) však nebylo z latinského originálu přeloženo přesně, a tak vznikla odpověď I s tebou (to by odpovídalo lat. Et tecum), namísto správného I s duchem tvým. Původní odkaz na svátostné kněžské svěcení se tak setřel. V roce 2001 vydal Svatý stolec instrukci Liturgiam authenticam, která požaduje, aby překlady do národních jazyků byly pořizovány co nejpřesněji, bez změny významu, vynechávek či glos. Znovu tak na povrch palčivě vyvstává otázka problému zavedení národních jazyků do mše svaté, namísto jednotného užívání misálu latinského, a s tím spojené obtížné kontroly věrohodnosti jednotlivých překladů.

Tradiční mše svatá na Nový rok v Praze (jediná)

Tradiční mše svatá se 1. ledna od 8:15 uskuteční v kostele sv. Jiljí. V dominikánském ritu bude sloužit P. Cyprián Suchánek OP.

Podle našich zpráv se tak jedná o jedinou tradiční mši sv. v Praze. Připomínáme taktéž, že 1. leden je zasvěceným svátkem.

Děkujeme tímto zároveň otci Cypriánovi za jeho obětavost.

Jelikož mše sv. se takto uspořádala na poslední chvíli, prosíme také vážené čtenáře, zda by zprávu o ní co nejdříve poskytli dalším lidem, kteří by mohli mít zájem se účastnit, zvláště těm, kteří nemají přístup k internetu.

Sv. Petr Julián Eymard o Kristově odevzdanosti v Nejsv. Svátosti oltářní

Veliký světec 19. století nám připomíná, jakou lásku nám Kristus projevuje v Nejsvětější Svátosti, jak se pokorně a trpělivě vydává lidem do rukou, jak trpí urážkami, kterých se vůči němu ve Svátosti lidé dopouštějí…

Láska se pozná podle obětí

Podle čeho poznáváme lásku? Podle obětí – z obětí, k nimž dovede nadchnout nebo jež ráda přináší. Láska bez oběti jest prázdné jméno, je to maskovaná samoláska. Chceme-li tedy poznati velikost lásky Ježíšovy v Nejsv. Svátosti k člověku a chceme-li ji oceniti, vizme oběti, jež Nejsv. Svátost od něho žádá.

Jsou to tytéž, kteréž Bohočlověk přinesl ve svém utrpení. Jako v něm, tak obětuje Kristus Pán i zde ve Svátosti svůj život občanský, přirozeně lidský a božský.

1. Oběť života občanského

Ve svém utrpení, k němuž ho nutkala jeho veliká láska k nám, byl P. Ježíš postaven mimo zákon. Vlastní jeho národ se ho zřekl a jej potupil – a on se nebrání. Je vydán svým nepřátelům na milost i nemilost a nemá zastání; také se nedovolává práv, jichž požívá i sprostý zločinec. Přináší v oběť práva, jež mu přísluší jako občanu, jako poctivému člověku, za spásu svého lidu a z lásky k němu.

I v Nejsv. Svátosti je Kristus tupen jako při svém odsouzení

Také v Nejsv. Svátosti béře na sebe Ježíš Kristus tuto oběť občanských svých práv. Nemá v ní naprosto žádného práva, zákon ho neuznává. Není v něm ani zmínky o Něm, o Bohu vtěleném, o Spasiteli lidstva, lidstva jím vykoupeného. Žije mezi námi, ale jako neznámý: „Uprostřed vás stojí, jehož vy neznáte.“ (Jan 1, 26.)

Nepožívá veřejné úcty. V mnohých zemích byl svátek Božího Těla zrušen. Pán Ježíš nemůže ani volně se svou Svátostí vycházeti ani se objevovati na veřejnosti – musí se schovávati. Člověk se stydí za Ježíše Krista: „Non novi hominem: Neznám toho člověka.“ (Mt 26, 72) A kdo jsou ti, kdož se za něho stydí? Snad Mohamedáni? Nebo snad Židé? Nikoliv – křesťané!!

Nejsvětější Svátost nemá ochrany ani zastání. Když jen se vyvarujete, abyste nerušili bohoslužbu, můžete páchat proti ní urážky a svatokrádeže; o takové věci se nikdo nestará.

Jako u Piláta i v Nejsv. Svátosti Kristus vydán zvůli hříšníků

Od lidí tedy P. Ježíš ve své Svátosti ochrany nemá. Ale snad mu ji dá nebe? Nikoliv! Jako u Kaifáše, jako u Piláta jest i zde Pán Ježíš vydán od Otce zvůli hříšníků: „A vydal ho vůli jejich.“ (Luk 23, 25)

A cože!? Tento stav si zvolil Pán Ježíš dobrovolně? Vždyť to přece jistě předvídal, když tuto Svátost ustanovoval! Ano – zvolil jej dobrovolně, aby byl naším vzorem, naší útěchou v strastech a v našem pronásledování od světa. A zůstane tu tak až do konce světa, aby byl vzorem a posilou každému z nás. Tak nás miluje!

2. Oběť života přirozeně lidského

Ve svém utrpení na kříži přidal Pán Ježíš k oběti svých práv ještě i oběť všeho toho, co náleží k podstatě člověka: obětoval svou vůli, blaženost své duše, kterou dal zaplaviti smrtelnou úzkostí, a oběť‘ svého života.

Kristus Pán znova a znova po všechny věky dobrovolně poslouchá tvora

Ale jednou jen to vše dáti, to bylo málo jeho lásce. Proto pokračuje v tomto obětování v Nejsvětější Svátosti dále. Přináší tu oběť své vůle, poslouchá svého tvora – On – Bůh! Svého poddaného – On – Král; svého otroka – On, jeho Vykupitel. Poslouchá tu kněží i věřící, spravedlivých i hříšných; poslouchá bez odmluvy, bez přinucení; i svých nepřátel tu poslouchá; a všechněch těchto s touž ochotou. A to netoliko ve mši sv., kdy kněz pronáší slova konsekrační, nýbrž každou chvíli dne i noci, kdy ho někdo z věřících volá: jeho stav je trvalý stav naprosté poslušnosti, že žasneme, zda je tomu vskutku tak!

Ó kdybychom lépe poznávali jeho lásku ve Svátosti! Při svém utrpení P. Ježíš se dal spoutat a byl zbaven své svobody. Zde však poutá sám sebe a jest vázán dověčnými a naprostými pouty své přípovědi o této Svátosti. Připoutal svou přítomnost neodlučně k posvátným způsobám svým svátostným slovem.

V Nejsv. Svátosti Kristus jako vězeň

Jako na kříži a jako v hrobě nejeví zde pohybu ani činnosti, ačkoli má plnost života vzkříšením oslaveného. Je zde v naprosté závislosti na člověku jako vězeň lásky. Vzdal se i možnosti zbaviti se svých pout a prchnouti ze svátostného vězení: je naším vězněm až do konce světa. Zavázal se k tomu a smlouva lásky jeho má takovouhle platnost!

Kristus více trpí nad křesťany zneužívajícími jeho Svátosti, než trpěl nad zkázou Jerusalema

Blaženosti a slasti, jíž požívá duše jeho, se ovšem Pán Ježíš nyní ve svém stavu oslaveném nemůže vzdáti ani ji zastaviti, jako to učinil při své smrtelné úzkosti v Getsemanech; ale nemá radost ze špatného křesťana, nehodného údu svého duchovního těla. Jak často vidí Pán Ježíš nevděčnost a zlobu, které míří na něho. – Jak často si vedou křesťané podle vzoru židů! Nad Jerusalemem plakal P. Ježíš jen jednou; my však jsme mu daleko milejší a naše hříchy a naše záhuba jej rmoutí mnohem více nežli záhuba národa židovského – ó co slz by se naproléval Spasitel ve Svátosti, kdyby mohl plakat!

Při proměňování a přijímání naznačena i na venek smrt Spasitelova

Konečně ve sv. hostii P. Ježíš – nemoha již umírat skutečně – bere na sebe aspoň stav podobný smrti. Proměna způsob (chleba a vína) děje se odděleně, aby tím bylo naznačeno, že krev unikající z těla, způsobila jeho smrt. Tu naznačuje i sv. přijímání, při němž se způsoby v nás ztravují a ničí.

Kristus v Nejsv. Svátosti se nechává od rouhačů znova o život připravovat

Konečně dopouští Pán Ježíš, že jest o svůj svátostný život připravován znesvěcováním svátostných způsob od rouhačů, kteří tyto způsoby ničí. A hříšníci, kteří ho přijímají nehodně, křižují ho ve své duši a připoutávají ho k ďáblu, který je pánem jejich srdce. „Syna Božího si znova křižují.“ (Žid 6, 6)

3. Oběť života božského

Tak obětuje P. Ježíš v Nejsv. Svátosti, pokud to připouští jeho oslavený stav, svůj život přirozený. Ale i svůj život božský podobně jako jej obětoval ve svém utrpení. Tehdy nebylo na něm nic z jeho slávy, nic z jeho božské velebnosti, ani z jeho moci; to byl jen muž bolesti, zlořečený od Boha i od lidí. Prorok Isaiáš sotva že ho poznával pod nánosem poplvání a krve, jimiž byla jeho tvář zohavena. Jen lásku jeho bylo viděti. A ani té nechtěli – běda – uznati. Lotr, lupič musel tu býti, aby se klaněl jeho Božství a vyznal jeho nevinu, a nerozumná příroda lkala nad svým tvůrcem.

V Nejsv. Svátosti pokračuje P. Ježíš ještě s větší láskou v tomto utajování svých božských vlastností. Z celé jeho moci a slávy jest zde viděti jen úžasnou trpělivost, která by skorem až pohoršovala, kdybychom nevěděli, že jeho láska k nám je nekonečná, ano, že jest až blouznivá: Insanis, Domine!

Ze Svátosti P. Ježíš jakoby se nás ptal: „Nuž, neučinil jsem pro vás dost? Nezasloužím-li si vaší lásky? Co bych mohl ještě učiniti více? Hledejte, co bych měl ještě obětovati za vás?“

Nešťastní, kdo pohrdají takovou láskou! Nahlížíme, že peklo není přílišným trestem za to… Ale nesledujme této myšlenky dál… Svátost jest jistě nejvyšší důkaz Ježíšovy lásky k nám, poněvadž jest jeho největší sebeobětí.

____________________________________________________________

Převzato z: Blah. Petr Julián Eymard: Nejsvětější svátost oltářní. Vydala s církevním schválením Kongregace Nejsvětější Svátosti v Brně, L. P. 1937. Nadpis a mezititulky redakce KL.

Podle čeho poznáváme lásku? Podle obětí – z obětí, k nimž dovede nadchnout nebo jež sama ráda přináší. Láska bez oběti je prázdné slovo, je to maskovaná samoláska. Chceme-li tedy poznat velikost lásky Ježíšovy v Nejsv. Svátosti k člověku a chceme-li ji ocenit, všimněme si obětí, jež Nejsv. Svátost od něho žádá.
Jsou to ty samé, které Bohočlověk přinesl ve svém utrpení. Jako v něm, tak obětuje Kristus Pán i zde ve Svátosti svůj život občanský, přirozeně lidský a božský.

I. Ve svém utrpení, k němuž ho nutkala jeho veliká láska k nám, byl P. Ježíš postaven mimo zákon. Jeho vlastní národ se ho zřekl a potupil jej – a on se nebrání. Je vydán svým nepřátelům na milost i nemilost a nemá zastání; také se nedovolává práv, jichž požívá i prostý zločinec. Přináší v obět práva, která mu přísluší jako občanu, jako poctivému člověku, za spásu svého lidu a z lásky k němu.
Také v Nejsv. Svátosti bere na sebe Ježíš Kristus tuto oběť svých občanských práv. Nemá v ní naprosto žádného práva, zákon ho neuznává. Není v něm ani zmínky o Něm, o Bohu vtěleném, o Spasiteli lidstva, lidstva jím vykoupeného. Žije mezi námi, ale jako neznámý: “Uprostřed vás stojí, jehož vy neznáte.” (Jan 1, 26)
Nepožívá veřejné úcty. V mnohých zemích byl svátek Božího Těla zrušen. Pán Ježíš nemůže ani volně se svou Svátostí vycházet ani se objevovat na veřejnosti – musí se schovávat. Člověk se stydí za Ježíše Krista: “Non novi hominem: Neznám toho člověka.” (Mt 26, 72) A kdo jsou ti, kdo se za něho stydí? Snad Mohamedáni? Nebo snad Židé? Ne – křesťané!!
Nejsvětější Svátost nemá ochrany ani zastání. Když se vyvarujete, abyste nerušili bohoslužbu můžete páchat proti ní urážky a svatokrádeže; o takové věci se nikdo nestará.
Od lidí tedy P. Ježíš ve své Svátosti ochranu nemá. Dá mu ji nebe? Nikoli! Jako u Kaifáše, jako u Piláta je i zde Pán Ježíš vydán od Otce zvůli hříšníků: “A vydal ho jejich vůli,” (Luk 23, 25)
A tento stav si zvolil Pán Ježíš dobrovolně? Vždyť to přece jistě předvídal, když tuto Svátost ustanovoval! Ano – zvolil jej dobrovolně, aby byl naším vzorem, naší útěchou v strastech a v našem pronásledování od světa. A zůstane tu tak až do konce světa, aby byl vzorem a posilou každému z nás. Tak nás miluje!

II.

Ve svém utrpení na kříži přidal Pán Ježíš k oběti svých práv navíc obět‘ všeho toho, co náleží k podstatě člověka: obětoval svou vůli, blaženost své duše, kterou dal zaplavit smrtelnou úzkostí, a obět‘ svého života.
Ale dát to vše jen jednou bylo jeho lásce málo. Proto pokračuje v tomto obětování v Nejsvětější Svátosti dál. Přináší tu obět své vůle, poslouchá svého tvora – On – Bůh! On – Král svého poddaného; svého otroka – On, jeho Vykupitel. Poslouchá tu kněze i věřící, spravedlivé i hříšné; poslouchá bez odmluvy, bez nucení; i své nepřátele tu poslouchá; a všechny se stejnou ochotou. A to nejen ve mši sv., kdy kněz pronáší konsekrační slova, nýbrž každou chvíli, ve dne i v noci, kdykoli ho někdo z věřících volá: je v trvalém stavu naprosté poslušnosti, že žasneme, zda je tomu vskutku tak!
Kdybychom jen lépe poznávali jeho lásku ve Svátosti! Při svém utrpení se Ježíš dal spoutat a byl zbaven své svobody. Zde však poutá sám sebe a je vázán věčnými a naprostými pouty svého příslibu této Svátosti. Připoutal svou přítomnost neodlučně k posvátným způsobám svým svátostným slovem.
Jako na kříži a jako v hrobě nejeví zde pohybu ani činnosti, ačkoli má plnost života vzkříšením oslaveného. Je zde v naprosté závislosti na člověku jako vězeň lásky. Vzdal se i možnosti zbavit se svých pout a prchnout ze svátostného vězení: je naším vězněm až do konce světa. Zavázal se k tomu a smlouva jeho lásky má takovouto platnost!
Blaženosti a slasti, jichž požívá jeho duše, se Pán Ježíš nyní ve svém stavu oslaveném nemůže vzdát ani ji zastavit, jako to učinil při své smrtelné úzkosti v Getsemanech; ale nemá radost ze špatného křesťana, nehodného údu svého duchovního těla. Jak často vidí Pán Ježíš nevděčnost a zlobu, které na něho míří. Jak často si vedou křesťané podle vzoru židů! Nad Jeruzalémem plakal Pán Ježíš jen jednou; my však jsme mu daleko milejší a naše hříchy a naše záhuba jej rmoutí mnohem víc než záhuba národa židovského – co slz by prolil Spasitel ve Svátosti, kdyby mohl plakat!
Konečně ve sv. hostii Pán Ježíš – nemoha již umírat skutečně – bere na sebe aspoň stav podobný smrti. Proměna způsob (chleba a vína) děje se odděleně, aby tím bylo naznačeno, že krev unikající z těla, způsobila jeho smrt. Tu naznačuje i sv. přijímání, při němž se způsoby v nás stravují a ničí.
Konečně dopouští Pán Ježíš, že je o svůj svátostný život připravován znesvěcováním svátostných způsob od rouhačů, kteří tyto způsoby ničí. A hříšníci, kteří ho přijímají nehodně, křižují ho ve své duši a připoutávají ho k ďáblu, který je pánem jejich srdce. „Syna Božího si znova křižují.“ (Žid 6, 6)

III.

Tak obětuje Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti, pokud to připouští jeho oslavený stav, svůj přirozený život. Ale i svůj život božský podobně jako jej obětoval ve svém utrpení. Tehdy na něm nebylo nic z jeho slávy, nic z jeho božské velebnosti, ani z jeho moci; byl to jen muž bolesti, zlořečený od Boha i od lidí. Prorok Izaiáš jej sotva poznal pod nánosem poplivání a krve, jimiž byla jeho tvář zohavena. Jen jeho lásku bylo vidět. A ani tu nechtěli uznat. Lotr, lupič tu musel být, aby se klaněl jeho Božství a vyznal jeho nevinu, a nerozumná příroda lkala nad svým tvůrcem.
V Nejsv. Svátosti pokračuje Pán Ježíš ještě s větší láskou v tomto utajování svých božských vlastností. Z celé jeho moci a slávy je zde vidět jen úžasnou trpělivost, která by skoro až pohoršovala, kdybychom nevěděli, že jeho láska k nám je nekonečná, že jest až blouznivá: Insanis, Domine!
Ze Svátosti Pán Ježíš jakoby se nás ptal: “Neučinil jsem pro vás dost? Nezasloužím si vaši lásku? Co bych mohl ještě více učinit? Hledejte, co bych měl ještě za vás obětovat?”
Nešťastní, kdo pohrdají takovou láskou! Nahlížíme, že peklo není za to přílišným trestem… Ale nesledujme tuto myšlenky dál… Eucharistie je jistě nejvyšší důkaz Ježíšovy lásky k nám, protože je jeho největší sebeobětí.

Tradiční mše sv. v Třebíči a okolí

V rámci silvestrovského duchovního setkání mládeže v Horním Újezdě u Třebíče bude P. Bernward Deneke ze semináře Bratrstva sv. Petra ve Wigratzbadu sloužit tradiční mše sv.:

1.1. 2011 v Třebíči-Jejkově v 16:00
2.1. 2011 v Horním Újezdě v 10:30

Od čtvrtka 30. 12. 2010 navíc po dobu setkání budou v tradičním římském ritu i pravidelné mše svaté.

Tradiční mše svaté na Hod Boží vánoční v Praze

Narození Krista (Lotto) — Narození Krista (Lorenzo Lotto, 1523)

Přinášíme informace o tradičních mších svatých, které se budou konat v Praze v sobotu 25. prosince na Hod Boží vánoční:

0:00 – PRAHA – MICHLE, kaple sv. Anežky České, Na Záhonech 10 (římský ritus, FSSPX)

8:15 – PRAHA – UHŘÍNĚVES, kostel Všech svatých (římský ritus, R. D. Jan Gerndt)

8:15 – PRAHA – STARÉ MĚSTO, kostel sv. Jiljí, Husova 9 (dominikánský ritus, P. Cyprián Suchánek OP)

Dříve během nedělního kázání avizovaná slavná asistovaná mše svatá od 18:00 v kostele sv. Kateřiny se nekoná. Důvodem jsou náhlé neodkladné změny v programu jednotlivých kněží.

Přejeme tímto zároveň všem čtenářům Krásy liturgie požehnané svátky vánoční.

O oběti Ježíše Krista (kap. 1, 3)

Předchozí díl: Jaký původ má sacrificium? (2)

Když se naplnily časy a Pán Ježíš přišel na tento svět, řekl nebeskému Otci: „Obětí a darů nechtěl jsi; ale Tělo způsobil jsi mi. Oběti zápalné a žertvy za hřích nelíbily se Tobě. Tehdy řekl jsem: Aj jdu… abych vykonal, Bože, vůli Tvou!“¹ Ve slovech těchto zahrnuto jest celé poslání a celý úkol Bohočlověka, ježto se v nich líčí jakožto Oběť, a to taková, při které měl býti sám Beránkem obětním a zároveň i Knězem, jenž oběť vykonati měl.

I přinesl Kristus Pán tuto oběť svou poslušností, v které se nebeskému Otci věnoval po celý život pozemský a v které i skonal krvavou smrtí na kříži. Touto jeho obětí byla vina lidstva usmířena; a proto byly i předobrazené oběti Starého Zákona zároveň na vždy zrušeny. To vyslovuje také svatý Pavel na jiném místě zmíněné epištoly, když píše: „(Kristus) jednu oběť obětovav za hříchy, sedí na věky na pravici Boží… Nebo jednou obětí na věky zdokonalil ty, kteří se posvěcují,“² čili očišťují, takže k dalšímu očišťování žádných obětí již nepotřebují.

Aby však vykoupené člověčenstvo až do skonání časů nebylo bez obětí; a aby Církev jeho měla oběť ze všech možných nejvzácnější; a také aby měl příležitost, výkupné, jež jednou pro vždy na kříži vydobyl, jednotlivcům přivlastňovati, zvěčnil Kristus Pán svou krvavou oběť tím způsobem, že v předvečer svého umučení ustanovil nekrvavou oběť Mše svaté.

O tom nás poučuje Církev svatá katolická, jež na slavném obecném sněmu Tridentském prohlásila: „Poněvadž v Starém Zákoně dle svědectví svatého Pavla (Žid. 7.) starozákonné kněžstvo nedostačitelné bylo, aby mohlo člověčenstvo dokonalým učiniti, musel z vůle Boha, Otce milosrdenství, vystoupiti jiný Kněz, dle řádu Melchisedechova, Kristus Ježíš, jenž by všecky, kteří posvěceni býti měli, skutečně také k dokonalosti přivésti mohl. A ač tento náš Bůh a Pán ráčil se jednou na oltáři kříže přebolestnou smrtí svou nebeskému Otci obětovati, aby tak vykoupení věčné zjednal, nemělo přece kněžství jeho smrtí jeho zaniknouti. Proto zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje: aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela; abychom tak až do konce časů na lásku jeho pamatovali a také spásonosnou moc její si přivlastňovali, na odpuštění těch hříchů, jimiž denně proviňujeme. Kristus Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova na věky ustanoveného; jakožto Kněz obětoval Otci svému své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína; a odevzdal obé pod těmitéž způsobami svým apoštolům, jež tehdy za kněze Nového Zákona ustanovil, aby jich požívali. Dal také jim a pravým jejich nástupcům v úřadu kněžském nařízení, aby i oni dle jeho způsobu obětovali, když řekl: „To čiňte na mou památku!“ jak slovům těm Církev katolická vždy rozuměla.“³

Církev svatá velí nám tedy věřiti, že Kristus Pán při poslední večeři netoliko chléb a víno ve své pravé Tělo a ve svou pravou Krev proměnil, ale že také obé Otci svému nebeskému obětoval, a tak oběť Nového Zákona ustanovil a i osobně vykonal. To učinil, aby ukázal, že jest knězem dle řádu Melchisedechova, o němž vypravuje Písmo svaté takto: „Melchisedech, král Sálemský, vynes chléb a víno, neboť byl knězem Boha nejvyššího, požehnal Abrahamovi.“⁴

Ve slovech těch není sice výslovně řečeno, že Melchisedech Bohu nejvyššímu „obětoval“; avšak ze souvislosti s ostatním vypravováním dá se tak snadno souditi. Také slovům těm tak rozuměla Církev katolická, od počátku, a Učitelé církevní vždy je tak vykládali. Ba, již král David slovům těm rovněž tak o oběti rozuměl, a proto i pěl: „Přisáhl Hospodin, a nebude toho želeti: Ty jsi knězem na věky podle řádu Melchisedechova.“⁵

Že Melchisedech i Kristus Pán skutečně obětovali, jasně vysvítá z epištoly svatého Pavla k Židům, v které píše: „Všeliký zajisté kněz k obětování darů a (ku konání) obětí ustanoven bývá.“⁶

A na jiném místě dí: „Všeliký zajisté kněz, z lidí vzatý, pro lidi bývá ustanoven v těch věcech, kteréž jsou Boží: aby obětoval dary a oběti za hříchy… Aniž kdo sám sobě osobuje té cti: ale kdož povolán bývá od Boha, jako Aaron. Tak i Kristus ne sama sebe oslavil, aby byl nejvyšším Knězem, ale Ten, kterýž mu řekl: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe… Ty jsi kněz na věky, podle řádu Melchisedechova… O kterémžto (kněžství) by se mělo mluviti, a to nesnadného k vypravení (i k pochopení): poněvadž mdlí jste k slyšení.“⁷ Slovy těmi chtěl svatý apoštol národů vyjádřiti, že židé tajemství oběti Ježíše Krista pochopiti s to nebyli.

Z uvedených slov svatého apoštola Pavla k Židům jest patrno, že Ježíš Kristus i Melchisedech byli nejvyššími knězi, a že oba Bohu nejvyššímu obětní dary přinesli.

Jak nám Písmo svaté vypravuje, neobětoval Melchisedech žádného zvířete, jako činívali Abraham a současníci jeho; ale z vnuknutí Ducha Svatého oproti obyčeji tehdáž panujícímu přednesl chléb a víno; za jistých obřadů i modliteb obé zasvětil, vzhůru pozvedl a Bohu jakožto příjemnou oběť věnoval. Takto stal se předobrazem Ježíše Krista, a oběť jeho předobrazem novozákonné oběti Mše svaté. A poněvadž Ježíš Kristus od Boha Otce vyvolen byl za Kněze, nikoliv dle řádu a způsobu Aarona, jenž zvířata obětoval, ale dle řádu Melchisedecha, jenž chléb a víno v oběť přinesl, následuje z toho, že Pán Ježíš za svého pozemského života musel úřad svůj kněžský dle řádu Melchisedechova také konati, a tedy i chléb a víno Bohu Otci v oběť přinésti.

Následující díl: Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena? (4)

[1] Žid. 10, 5-7;
[2] Žid. 10, 12-14;
[3] Sess. 22, cap. I;
[4] I. Mojž. 14, 18;
[5] Žalm 109, 4
[6] Žid. 8, 3;
[7] Žid. 5, 1-11;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.